- internet4U -

Osobnost v sítí:

Lukáš Pollert

Sedmadvacetiletého kanoistu Lukáše Pollerta, absolventa gymnázia Jana Keplera a Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, někteří odsuzují, jiní milují. Sedmadvacetiletý slalomář dokáže na divoké vodě neuvěřitelné věci. Dokonalá kanoistická technika, elegantní jízda a výjimečná schopnost rozumět vodě ho dovedly do absolutní světové špičky. Před pěti lety přivezl z olympijských her v Barceloně zlatou medaili, před rokem se v Atlantě dočkal pod pěti propletenými kruhy stříbra. Kromě svého mimořádného umění poutá již řadu letpozornost také svým osobitým, nekonvenčním vystupováním a názory.

      Vy a počítač. Kdy poprvé jste vzal nějaký vůbec na vědomí?

      To bylo už na vejšce, myslím, že v prváku, a bylo to dost hrozné. Dneska je to určitě všechno jiné, ale tehdy nás neučili počítače používat, ale programovat! Namísto aby nám ukázali počítač, učili jsme se takové nudné vzorečky a schémata s kosočtverečky... Myslím, že se jim tak muselo spolehlivě povést odradit od počítačů spoustu lidí.

      Kdy jste si na nějaký počítač poprvé vůbec sáhl?

      Určitě na olympiádě v Barceloně, kde už byla spousta terminálů, a my jsme si tam mohli vyhledávat informace, dopisovat si, a tak podobně. Pak už dík kamarádům i tady doma, když přibylo časopisů a oni k nim dělali na počítačích grafiku nebo ilustrace. A pak jsem obdivoval u jednoho přítele architekta, jak když neuspěl s projektem u památkářů dokázal ho dík počítači bleskově přepracovat a zakomponovat mezi okolní stavby, přes které předtím přečníval. To mě až zamrazilo.

      Znáte termín počítačová virtuální realita?

      Znám. Ale i když počítače uznávám, věci, které neumím pochopit, mě stejně rozčilují. Přece i počítače jsou svým způsobem součástí přírody.

      Počítače???

      Určitě. Podívejte se, jednak už to, z čeho jsou vyrobeny, pochází z přírody nebo je to odněkud z kosmu? a jednak je vymyslel člověk, a ten je zrovna tak částí přírody. I lidský vývoj, dějiny, věda. Konec konců kdyby to neumožnila příroda nebyl by vznikl ani člověk a nevymyslel tak třeba ani plastické hmoty, ani počítače.

      Byl jste odjakživa hračička? Rozebíral jste už jako dítě hračky...?

      Nemůžu říct, že zrovna rozebíral, ale zato mně to zůstalo až do dneška. Mě věc fascinuje už jen tím, že vůbec je. Třeba takové staré rádio. Nevím, co je uvnitř, ale už se mi líbí. Že vůbec mohlo kdy fungovat. A že je krásné. Tehdy na to ještě pamatovali. Mně když někdo přijde spravit televizor a vymění nějakou destičku, tak mi ji dají, abych ji vyhodil. Ale já si ji nechám! Dívám se na ni, jak je nádherná, sluníčko splývá po těch letovaných vlnkách cínu jako vodopád... Vždyť je to krása!

      Já si myslím, že krásný je i smeťák a že spousta lidí, kteří tam chodí nebo tam přímo žijou, vědí proč! Proč myslíte, že sbírá věci straka? Že je potřebuje?

      Máte někdy dojem, že počítače a technika vůbec by nás mohly jednoho dne ohrozit? Nebo že by nás mohly při průzkumu veřejného mínění manipulovat?

      Samotné sotva. Vždycky to bude nějaký člověk za ní.

      Myslíte třeba, kdo určuje, jaký vzorek obyvatelstva se zvolí a jaké otázky se zadají?

      To by mě taky zajímalo. Když třeba na vládu se ani mě, ani nikoho z mých známých nikdy nikdo neptal. A přitom právě kvůli průzkumu jenom o málo, a padla.

      Rozhodl jste se pro dráhu lékaře. A specializace?

      Ta je ještě otevřená. Po promoci jsem sice absolvoval něco přes rok na psychiatrické klinice, ale postgraduál jsem v lednu přerušil, abych mohl do Kostariky. O specializaci ale rozhoduje až atestace.

      Představme si, že by to mohla být třeba i pediatrie. Co si myslíte, že znamenají počítačové hry pro dnešní děti: vzdalují nám je? Nevidíte v nich možné nebezpečí, že z dětí nadělají potenciální gamblery u herních automatů?

      Nevidím. Brzy přijdou na to, že automaty v hernách na mnohem důmyslnější hry na počítačích prostě nemají. Protože na těch najdete mnohem víc: děj, příběh, hrdinu, zkušenost, vtip. Podle mě by to mohlo fungovat i naopak: kdyby ti, kteří hrají v hernách tupé hry typu "ovoce" a vyhazují tisíce měsíčně, zůstali doma, tak by měli za takto ušetřené peníze na počítač, na němž by mohli hrát mnohem kvalitnější hry zdarma.

      Stal jste se vy sám někdy, třeba nakrátko, posedlý počítačem?

      Počítačem zrovna ne, ale nedávno jsme třeba byli na nominačních závodech a tam se přihodilo, že jsme seděli na pokoji a hned čtyři z nás měli mobilní telefon. Takže je samozřejmě nenapadlo nic chytřejšího, než si s nimi mezi těmi postelemi telefonovat. A já si uvědomil, kolik těch rádiových vln a silových polí a energie a všeho možného krouží kolem nás mezi těmi anténkami vzduchem, prochází těly a naplňuje ten pokoj, až mě zamrazilo.

      Protože o tom, jak hodně je na tom nebezpečného, vlastně ani nevíme. Nebo přesněji dnes nevíme. Jenom tušíme. Možná až někdy za sto let budou umět spočítat, že jestli někdo takhle s mobilem u hlavy strávil třeba dvě stě šest hodin, zkrátil si život o jeden a půl roku. Všecko, co dnes víme, je, jak delikátní je třeba všechno kolem chromozomů. Takže i ten telefon může být jenom taková malá, ale účinná rozbuška, která nastartuje něco většího.

      A naopak? Kdy vás technika k něčemu inspirovala?

      Tak to bych přímo neřekl, ale takový trochu zvláštní pocit třeba mám, když jsem někde v záběru kamery a jde o přímý přenos, a já mám to povědomí, že v tom vzduchu jsem najednou všude. Třeba tisíckrát a všude. Takový zvláštní pocit jakéhosi zmnožení, univerzálnosti.

      Odcizující?

      Ne, spíš zajímavý. A někdy i směšný, když třeba vyhrajete a teď všichni chtějí, abyste pózoval, předstíral, že teprve jedete a rvete se s vodou, protože žádný fotograf samozřejmě s vítězstvím nepočítal, tak nefotil. Takže ten výsledný pocit je pak takový... spíš praštěný.

      Existuje řada významných sportovců, kteří se v určité době stali i herci. Takový až fotogenicky nenucený způsob, s nímž zacházíte s vlastním tělem, vede k otázce... Napadlo vás někdy něco takového?

      No, mě přímo ne, ale taky mě kdysi přesvědčovali. My jsme totiž tuhletu krev v rodině měli, ba přímo máme. Pradědeček, Emil Pollert, zpíval v Národním bas, dokonce tam má bustu. A sestra Klára vystudovala herectví na DAMU a hraje. Nejdřív v Ústí, teď Pod Palmovkou...

      No prosím: takže jsou tady i geny!

      (Rozhodně:) Ne, ne, já budu lékařem.

      Poslední přečtená kniha?

      Teď jsem třeba četl Junga. Tak ten mě opravdu chytil. I když to čtu kriticky a slepě tomu nevěřím, musím říct, že po každé kapitole si uvědomím, že už zase měl pravdu, že takhle nějak to asi skutečně funguje. A cítím, že mi to i pomáhá: jakoby se mi něco přímo zviditelnilo. Něco, co jinak jenom cítím, ale neumím to vyslovit, formulovat.

      Zdá se vám svět kolem nás v posledních dnech a měsících lepší? Anebo horší než býval?

      Já myslím, že svět je pořád stejný. Že poslední velkou změnou za nějakých padesát milionů let byl asi tak ústup doby ledové.

      Jsou to tedy jen lidé, kteří ten pocit způsobují?

      Tak to už vůbec ne. Lidi nejsou horší. Na to přijde jen někdo, kdo se sám řítí do nějaké osobní katastrofy, tak pak vidí i celý svět nebo lidi v něm horší. Ale to si do nich jen projektuje třeba to, že ho bolí zuby. Svět kolem jako takové panoramatické zpětné zrcátko.

      Dozvídáme se tu o klonování, tu o tom, že zanedlouho budeme nakupovat dálkově, z domova si budeme po Internetu vybírat, co chceme vidět v televizi, ale možná budeme volit přímo z domova i politiky...

      Takové poplašné informace tu byly i před sto lety. Akorát, že tenkrát to byla třeba kometa a dneska je to genetika, to je všechno. A jenom protože ani ty tehdejší hrozby se nakonec neuskutečnily, vidíme je z odstupu menší, nežli ty dnešní. Ale za pár let se budem usmívat i těm, a dnešní svět nám bude připadat lepší než ten zítřejší.

      Nicméně nezdá se vám přinejmenším, že se to tempo zrychluje? Že co se dříve odehrálo za padesát let, se dneska změní skoro skokem? Za půl roku?

      To ano, jenomže i tohle se dá podle mě přenést do minulosti. Oni viděli inovaci v tom, že v době bryček dojel první vlak z Vídně do Prahy! Nebo že zadní kolo na bicyklu nemuselo být najednou větší než to přední! A i jim to připadalo jako zázrak třeba vzhledem k napoleonským válkám! My si už dnes těžko uvědomíme, co znamenal třeba přechod z jednoho typu pluhu na jiný, ale tehdy to bylo úplně jako když teď někdo vymyslel, že si přes počítač povídáte s Amerikou rychleji než faxem, a ještě laciněji!

      Jste optimista?

      Nevím. Možná si tím jen buduju takovou ochrannou zeď, pocit, že se nic neděje, všechno je v podstatě pořád stejné, nikam se neřítíme o nic hůř nežli naši tátové nebo pradědečkové.

      Teď jste mi nahrál: myslíte si, že přesadit člověka třeba z doby Marie Terezie do dneška by jej takřka zabilo? A obráceně?

      To je neúplná otázka. Jakého člověka? Kdyby třeba novorozence, který ještě nestačil nasát tu realitu kolem a všechny zkušenosti své doby, potom je to něco jiného. Má šanci přežít. I když... kdyby nebyl zvyklý na všechny ty dnešní chemikálie kolem...

      Co si právě vy osobně slibujete od Sítě sítí dnešního Internetu? Eventuálně, čeho byste se v souvislosti s ním obával?

      Jeho předností: zajímavosti. Ztráty času pro jiné věci. Už by nebylo tolik času na knihu, film, výstavy, hospodu s přáteli. Vím, že to možná není dobré srovnání, ale myslím si, že v určité chvíli může být jako droga: vznikne závislost. Jednoho dne si řeknete: proč vlastně chodit na procházku! Že je venku jaro? To je na Internetu určitě taky!

      Závislosti, té bych se bál. Měl jsem kamaráda, jenž se stal narkomanem a přestal mi být přítelem. Bál bych se, aby nám Internet nevzal obyčejnou družnost a kamarádství.

      Hrajete na nějaký hudební nástroj?

      Hrál jsem na klavír. Dokonce jsem měl i takový malý koncert. Hrál jsem Beethovena, Měsíční sonátu. Ale to už je dávno. Mě učil dědeček. Ten hrál výborně na klavír.

      A dnes?

      Sednu si k tomu a zahraju si. Málokdy. Ale časem, až skončím s vodou, se k tomu určitě budu vracet. Je to tak příjemné zahrát si na klavír!

      Napsal jste někdy v životě nějakou básničku?

      (Pobaveně) To ano. A dost!

      Pamatujete si ještě nějakou?

      Jé, těch bylo hodně. Ale spíš takových... rýmovaček, někdy dost drsných. Ve stylu Honzy Volfa. Neschovávám si je.

      Ale publicistou jste se stal.

      Myslíte ty příspěvky do Ringu nebo teď do Lidovek? Ale to je opravdu jen, abych něco dělal. Protože teď, když se věnuju jenom sportu... Myslím, že je to dobrá škola. Naučit se vyjadřovat. Jednou se mi to bude jako lékaři hodit.

      Čím nebo kým jste chtěl odjakživa být?

      No, když jsem byl opravdu hodně malý, tak jsem chtěl být Leninem.

      ?????

      Jak se pořád říkalo, že Lenin je nesmrtelný, tak to se mi líbilo. Že bych neumřel. Já to bral tak, že on něco vymyslel, díky čemu už bude žít pořád.

      Přišlo pak ještě něco trochu reálnějšího?

      Jistě. Kominík, kosmonaut a popelář. To poslední hlavně, abych mohl jezdit na tom zadním stupátku od kuka vozu, to bylo jaksi to nejdůležitější.

      Váš největší vzor, s nímž byste se rád ztotožnil?

      Tak to se bojím, že takový nenajdu. Nebo bych mu hrozně ublížil.

      A naopak: myslíte, že jste nebo se teprve stanete něčím vzorem vy?

      Víte, já na tohle moc nevěřím. Jestli je už někdo takový, že by se chtěl stát Pollertem, tak i když to dokáže, nebude Pollertem. Protože ze své povahy mu to bude logicky zase málo, takže se bude chtít stát, já nevím, Agassim. O Pollerta mu nešlo.

      Váš oblíbený... dejme tomu herec?

      No těch je hodně. Protože všichni, i ti nejlepší, jsou každý jinak dobrý. Z těch starších třeba Plachta, Adamíra... Ze současných Viktor Preiss... Radek Holub... Asi bych měl říct, že taky vlastní sestra, Klára, a její muž, Ivan Trojan z Vinohradského... Z cizích třeba Mia Farrow...

      Co jste ještě v životě nestihl?

      Něco by se našlo. Třeba velký pohodlný dům... Rodina... Skoro všecko.

      Na co se těšíte?

      Tak teď jdu třeba na Hradčany na výstavu Jiřího Slívy. Na to se moc těším. Já jsem se s ním seznámil, když jsem vloni vyhrál Pivaře roku, a teď už jdu na jeho druhou vernisáž.

      Ještě něco?

      No a pak je dneska večer koncert Nicka Cavea. Akorát že nemám lístek a je vyprodáno. Ale to nevadí. Já tam půjdu okounět a možná se tam nějak dostanu.

      Jako že vás pustí z protekce?

      Ne, proč? Já mám odjakživa radši takové ty... spíš nekonvenční cesty. Dírou v plotě nebo na tom zadním stupátku jako popelář... Nebo když jedu načerno tramvají.

      Neříkal jste, že máte auto?

      No to mám. Jenomže... já vím, že je to blbost, ale když on je v tom kousek dobrodružství. Pak to jednání s tím revizorem... rozhodování, jestli utéct, nebo ne... Člověk si tím pořád něco dokazuje.

      Největší chyba v životě?

      Takové nedělám. Nikdo je nedělá. Můžete říct akorát tak tohle se nemělo stát, ale ne tohleto byla moje největší chyba. Přece jste ji neudělal schválně. Abyste si to mohl vyčítat, musel byste byl stoprocentně vědět, kam to povede, a přesto to udělat.

      Když na mě třeba spadne lešení, nemůžu považovat za svou chybu, že jsem šel zrovna pod ním. Nebo mi nemůže někdo říct, udělals chybu, že jsi šel někam, kde jsi pak dostal facku. To jsem měl být jasnovidec a vůbec tam radši nejít? Nebo volat už předem policii? To je nesmysl. Jo, udělat něco, přestože už tu zkušenost mám, podruhé, pak je to moje chyba. A možná i ta největší v životě.

      Chtěl byste svůj život, kdyby to šlo, vrátit?

      To je ale totéž. Vrátit se před tu "chybu". A to nejde.

      Kdy jste se naposledy od srdce zasmál?

      Určitě teď, když jsem sledoval, jak se lidé zbláznili a začali kupovat pračky a myčky nádobí, které možná ani nikdy nepoužijí. Nebo se stavěli do fronty, aby uložili na týden peníze za větší úrok. To jsem zalitoval, že už nežije pan Hrabal. Ten by měl radost a určitě by toho při psaní využil.

      Co děláte, když vám nečekaně vybude volný čas?

      Bohužel, to se většinou nestane. Tedy přesněji: věcí, které mám před sebou, je tolik, že bych to využil zase jenom pro něco, co jsem nestihnul jindy.

      Co z toho děláte "nejnenáviděněji"?

      Třeba jít na poštu. Nebo vůbec na úřad. To mám opravdu nejradši. Hlavně to, že tam musím vždycky hned nejmíň třikrát. Ale opravdu nejmíň. Jednou, abych zjistil, že jsem přišel špatně, protože úřední hodiny mají jindy. Podruhé, abych se dozvěděl, co všechno z toho, co mám mít s sebou, nemám, protože na to, abyste to zjistili předem, se tam většinou nedovoláte. Potřetí, aby mi řekli, že musím mít ještě něco jiného... No je to hrůza.

      Vaše nejoblíbenější jídlo?

      Svíčková. Dobré maso se smetanovou omáčkou. Ale ono... když je třeba v hospodě k pivu dobrá sekačka s hořčicí nebo s křenem...

      Nápoj?

      Tak z takových míň typických asi portské. Dokonce se mi podařilo dostat se i do Porta a navštívit tam takovou malou výrobničku s těmi obrovskými sudy... Když vám někdo řekne, že viděl portské odjinud, tak to nebylo portské. A z Portugalska zase jenom odtamtud, z jediné stráně jediného údolí jediné řeky.

      Ovlivnila vás rodina?

      No, když vynechám sestry (i když bych neměl, protože díky nim jsem toho doma nikdy moc nenadělal), pak samozřejmě rodiče. Pokud jde o sport, tak hlavně táta, už jenom tím, že byl mistrem světa, což byl nakonec jeden z hlavních důvodů, proč jsem se vodě věnoval i já. Chodil jsem s ním do loděnice už jako kluk a kamarádil se zase se stejně starými kluky těch jeho kamarádů...

      A maminka?

      Určitě. Vším možným, ale především svým bramborovým gulášem.

      Říkal jste svíčková!

      No jo, ale to je něco úplně jiného! Tu si můžu dát v nejhorším kdekoliv! Ale bramborový guláš, jaký dělá moje maminka... Ten kdybych si dal bůhvíkde, vím, že mi nezachutná.

      Sám nevaříte?

      To opravdu ne. Když tak moje partnerka.

      To zní opravdu gentlemansky. Prozradíte nám, kdy a jak jste se seznámili?

      To je strašně jednoduché. Na vysoké. Pavla je taky doktorka. Studovali jsme spolu v kroužku.

      Ovlivnila nebo ovlivňuje ona nějakým způsobem váš život?

      No v některém ohledu ano. Třeba mně pomáhá nešlápnout vedle, pokud jde o některá média, kde bych se radši neměl vyskytnout.

      Jsou taková?

      Já nevím. Ne ve všem ji zase poslechnu. Možná má pravdu. Jenže ono je to těžké. Já si například myslím, že jen tím, že se objevím v nějakém trochu sporném časopise anebo televizi, se s nimi přece ještě neztotožňuju. Že tím možná naopak napomůžu tomu, že se i ti jejich čtenáři dozvědí něco trochu jiného, než nač jsou zvyklí. Já myslím, že nejsou špatné a dobré noviny. Že jsou spíš takoví nebo onací novináři. A je pravda, že když se nějaký nezachová korektně, příště se už trochu bojíte a nutí vás to, nebýt radši tak docela upřímný. A to mě nebaví.

      Počátkem roku jste se odstěhoval od rodičů a žijete zvlášť. Nechystáte i svatbu?

      Teď, když už nedávají novomanželskou půjčku? Leda by přinesla nějaké daňové úlevy.

      Nevadí vám, že svými názory a chováním dost lidí dráždíte?

      Přiznávám, že to někdy dělám záměrně. Aby si nemysleli, že jsem jiný, než skutečně jsem. Můžu samozřejmě občas říct něco hezkého, aby se to lidem líbilo, abych ze sebe udělal vzorného. Jenže to bych lhal. Těžko říct, jak se taková osobnost pozná. Ale každý závodník osobností určitě je. Někteří jsou třeba zamlklí, ale přesto mohou být osobnostmi. Uvnitř. O mně si to možná někdo myslí, třeba proto, že jsem stihl vystudovat medicínu, jezdit na vodě a ještě popíjet. Já si ale nemyslím, že tohle je měřítko osobnosti. Snad jsem jen trochu otevřenější.

      Cestujete. Do kterých zemí jste se už dostal?

      Víte, těch bylo hodně, ale já bych rozhodně neřekl, že jsem v nich opravdu byl. A už vůbec ne, že jsem je viděl. Protože já když cestuju, tak vidím hlavně letiště, půjčovny aut, hotely a McDonaldy. A to všechno máme i tady. Pak závodní trať a zase hned nazpátek, anebo na další závody, kde je to úplně stejné. Takže z tohohle hlediska je pro sportovce všechno cestování k ničemu. Bylo pár výjimek, ale opravdu málo. Třeba na Japonsko jsem měl dva dny navíc, takže...

      Dva dny? Na Japonsko?

      No, a to bylo hrozně fajn! Taky jsme tam bydleli i během závodů v takových lázních, takže jsme se dostali mezi normální lidi a mohli jsme tak pozorovat jejich chování, zvyky... No to byla nádhera.

      Je nějaké místo na světě, kam se vracíte nejraději?

      Šumava. Ale i Český Krumlov, kde mám přátele.

      Po návratu z Atlanty jste veřejnost zaujal myšlenkou na prodej olympijských medailí. Leckoho překvapilo i to, že peníze jste se rozhodl věnovat středisku Drop-In.

      Vím, že je to nespasí, ale alespoň můžou narkomanům nakoupit nové injekční stříkačky, aby se infekce nešířila tím, že si je půjčují. Což neznamená, že Drop-In by neměl podporovat především stát. Já také platím v daních třeba léčbu kuřáků, kteří mají rakovinu.

      Cítil jste po návratu z olympijské Atlanty větší zájem o vaši osobu než před čtyřmi lety po Španělsku?

      Asi jo, nejvíc ale asi pro ty medaile. Krátce po olympiádě jsem třeba seděl v Písku v hospodě a asi pět chlápků se za mnou bavilo o Atlantě a o tom, že Pollert je chce prodat. Trochu mě pomlouvali. Tak jsem se otočil a povídám jim "Chlapi, jestli je chcete koupit, tak já vám je klidně prodám!" Rázem ztichli, koukali na mě trochu vykuleně a pak se začali smát.

      Spíš je to ale tak, že na ulici mě někdo mine a tomu druhému špitá "Hele, to byl Pollert!" To nemám rád. Připadám si, jako kdybych vstoupil na jeviště. Najednou nevím, jestli mám dát ruce do kapsy nebo kam.

      Zkoušel jste někdy jezdit na kajaku?

      Začínal jsem na něm, ale kanoe je točivější, živější. V kajaku máte nohy vepředu, v kanoi klečíme, takže těžiště je uprostřed. Kajak se na vodě kymácí jako kačena, kanoe je něco úplně jiného. Už jako malého kluka mě bavilo jezdit na velkých otevřených kanoích. Sedl jsem si dozadu, špička se zvedla, to byla nádhera, připadal jsem si jako Indián.

      Sjedete si ještě někdy s kamarády Lužnici nebo třeba Vltavu?

      Lužnici jsem v životě nejel, to je strašný volej. Táta mě ale pravidelně vozil na Šumavě, třeba na Otavě z Čeňkovy pily. To byla nádhera. Anebo Vltava na horním toku. Nikde žádný barák, krásná příroda kolem. To je krásný kout. Ale naposledy jsem jel řeku už hrozně dávno, někdy před Barcelonou.

      Chodí vám dopisy od obdivovatelů?

      Je to zvláštní, ale nejvíc dopisů dostávám z Německa. Většinou chtějí autogramy, což považuju za dost zvláštní zálibu. Píšou třeba, že mají ve sbírce Remka, ale já že jim chybím. Tyhle oficiální mustry se mi moc nelíbí, radši bych měl, kdyby někdo napsal upřímný dopis o něčem normálním, a nakonec třeba přidal, že je fanda do sbírání autogramů. To bych bral víc.

      Do kdy chcete jezdit?

      Před Atlantou jsem si už dokonce říkal, že toho nechám. Připadá mi, že maximálně můžu vyhrát a to je všechno. Sport už mi víc nedává. Vítězství je dobrý, ale pomíjivý. Navíc se musím omezovat. Nemám čas jít se projít, jet s kamarády na dovolenou, nestíhám nic. Jenže v Brazílii je mistrovství světa a to je lákadlo. Takže tak na devadesát procent asi budu jezdit dál. Jen se obávám, že to, co jsem se naučil ve škole, zatím dost zapomenu.

      Dovedl byste si představit život bez závodění?

      Odjel bych někam na venkov a nic nedělal. Seděl bych a četl nějaké knížky. Když jsem kvůli zranění nemohl třeba měsíc trénovat, ani se mi pak na vodu nechtělo. Ale připouštím, že život bez ní může být horší: vodní slalom není tenis, abych vydělal milióny a zabezpečil se do smrti. Ale nevylučuji ani nicnedělání: nemít peníze, potloukat se a dělat ty nejjednodušší manuální práce. Je těžké mluvit o budoucnosti. Třeba budu naopak jezdit až do olympiády v Sydney. Ale práce doktora mi připadá ze všeho nejzajímavější. A můžu při ní pomáhat lidem, což mi dělá radost.

Pavel Hajný/Jakub Jiříček


      Mistrovství světa 1991
      <>3. místo v tříčlenné hlídce
      OH 1992 zlatá medaile
      Světový pohár 1992
      3. místo celkově
      Mistrovství světa 1993
      6. místo
      Světový pohár 1994
      2. místo celkově
      Světový pohár 1995
      4. místo celkově
      Mistrovství světa 1995
      6. místo
      OH 1996 stříbrná

internet4U