Vzpomínky na Afriku II

      Keňa - královna východní Afriky

      Ty z vás, kterým se vybaví záběry z filmu Vzpomínky na Afriku s nezapomenutelnou Meryl Streepovou a Robertem Redfordem, stejně jako některé záběry ze seriálů Dobrodružství lvice Elsy nebo Volání divočiny, ujišťuji, že přesně stejnou scenérii jako v těchto seriálech naleznete právě v Keni. Právě tady totiž byla naprostá většina těchto filmů či filmů jim podobných natáčena. Není to náhodou - právě u hlavního města Keni Nairobi se nacházela proslulá farma dánské spisovatelky Karen Blixenové, na základě jejíž novely byl výše uvedený film natočen. Turisté ji mohou dodnes navštívit, je v ní umístěno muzeum, vztahující se k životu spisovatelky v těchto končinách.
     
      To je však jen jeden z mnoha magnetů, kterými Keňa každoročně přitahuje miliony turistů z celého světa. Jinak má tato kouzelná východoafrická země vše, co lze nabídnout turistovi dychtícímu po poznání pravé exotiky - oceán s nejnádhernějšími plážemi a palmovými háji, spoustu národních parků jako například Masai-Mara, Tsavo či Amboseli, v nichž se prohánějí celoročně stáda divoké zvěře, nebo štíty velehor jako Kilimandžáro (vrchol leží v Tanzánii) či Mount Kenya, po celý rok pokryté sněhem, které jsou stejnou výzvou pro profesionální alpinisty jako vrcholky Alp či Pyrenejí.
     
      Není pochyb o tom, že Keňa dokáže z těchto lákadel maximálně profitovat. Turistický ruch je zde poměrně vysoce rozvinut, alespoň ve srovnání s ostatními východoafrickými zeměmi jako Uganda nebo Tanzánie. To je dáno i relativně vysokou úrovní služeb a rozvinutou infrastrukturou, kterou by západní turista v rovníkové Africe možná ani nečekal. Zároveň však většinou každý vidí obrovské kontrasty mezi dobře situovaným horními vrstvami, žijícími zpravidla ve městech, a velmi chudou a zaostalou vesnicí. Obrovské rozdíly však najdeme i ve městech samých. Keňa je zemí těchto kontrastů, a je otázkou, zda se je podaří v dohledné době, neřkuli vůbec kdy, odstranit.
     
      Příjezd. První noc v Nairobi
     
     
Nad africkým kontinentem se snáší soumrak. Zpoza okýnka letadla společnosti Lufthansa sleduji poslední červánky, než se rozprostře úplná tma. První pověstný západ slunce v Africe... Letuška oznamuje, že za několik minut přistaneme na mezinárodním letišti Johna Kenyatty v Nairobi. Prakticky všechno v Keni je pojmenováno po dvou dosavadních presidentech země - J. Kenyattovi, jemuž se v čele národního hnutí podařilo vybojovat na Britech nezávislost, a současném presidentu Danielovi Arabu Moi, který je u moci již asi dvacet let a nedávno byl do této funkce znovu zvolen.
     
      Cloumají mnou mírné nejistoty. Na letišti mě mají čekat přátelé - domorodci, ale co když tam nebudou? Sám v zemi třetího světa, poprvé v životě...
     
      Po celkem hladkém projití celní a pasovou kontrolou, kde je mimochodem také kontrolováno, zda mám předepsaná očkování (tropy jsou tropy), vcházím do příletové haly. Africký vzduch vás okamžitě po vystoupení z letadla praští do nosu, protože klimatizace nefunguje. Jinak je ale letiště překvapivě moderní a dobře vybavené. Při pohledu do haly mě jímá hrůza - čeká zde spousta lidí a já mám strach, že po třech letech svou známou nepoznám - Afričané mi připadají všichni stejní. Naštěstí poznává ona mě a tak po vřelém přivítání s typicky africkým temperamentem nasedáme na korbu otřískané bílé dodávky pravděpodobně nějaké japonské značky (v Keni se jich licenčně vyrábí spousta) a řítíme se po "autostrádě" na návštěvu rodiny mé známé Chepchumby.
     
      Rodiny v Keni jsou velmi početné, což ovšem samozřejmě není v Africe zvláštnost, a mají velmi silný smysl pro soudržnost. Okamžitě se servíruje tradiční keňské jídlo, které je mimochodem silně inspirováno jak arabskou, tak indickou kuchyní, protože obě etnické komunity jsou ve zdejší populaci poměrně silně zastoupeny. Jeho součástí je tzv. chapatee čili kukuřičná placka, brambory, hovězí, a zvláštní hmota z prosa, která se servíruje opravdu ke všemu. Mezi jídlem mají samozřejmě všichni členové rodiny - přestože mluví anglicky - tendenci naučit mě co nejvíce nových slov v oficiálním jazyce - svahilštině, ale já jsem natolik unaven, že jsem si schopen zapamatovat pouze pozdrav - JAMBO!
     
      Po večeři mě někteří členové mé rodiny odvážejí do hostelu, jejž pro mě rezervovali. Dům Chepchumbina bratra v Nairobi je příliš malý. Bydlí údajně ve čtvrti, kterou obývá střední třída, na mě však působí velmi chudě. Odjíždíme tedy do centra města. Cestou míjíme skupiny tzv. streetboys - odchovanců ulice, kteří pálí ohýnky a naše auto s otevřenou korbou sledují dost nevraživě. Mí průvodci mě upozorňují, že tohle je dost nebezpečná oblast, kam ani domorodec nemůže v noci vejít sám, natož tak turista. Tak projíždíme dále a blížíme se k centru města. Všude je velmi živo, i když už je poměrně pozdě v noci. Zastavujeme před hostelem, kde mi mí pečovatelé rezervovali nocleh. Jsem uveden do velice skromně zařízeného pokoje, který bych doma pokládal spíše za vězeňskou celu. Je tady sprcha, netroufám si ji však použít. Jsem velmi unaven, takže uléhám a přes určitou nejistotu a znepokojení usínám za neustálého křiku, lomozu a hluku, přicházejícího zvenku.
     
      Cesta do Mombasy
     
     
Druhý den ráno jsem probuzen Chepchumbou a jejími bratry. Musíme prý spěchat, koupili lístky na autobus do Mombasy, kde nás bude čekat její dobrý přítel a postará se o nás. Postupně si začínám zvykat, že všechno je organizováno za mě a k navrhovanému programu se téměř nemohu vyjadřovat. Nasedáme tedy do polorozpadlého autobusu společnosti Coastline Safari, což je jen jedna z mnoha firem, které provozují dopravu mezi dvěma největšími městy Keni. Při nastartování nabývám ještě silnějšího dojmu, že autobus do tohoto asi 500 km vzdáleného místa nemůže dojet.
     
      Opouštíme tedy Nairobi a vyjíždíme do pravé keňské krajiny. Po projetí předměstími, zaplněnými továrnami nejrůznějších velkých nadnárodních koncernů, které využívají zdejší levné pracovní síly, nás čeká pravá africká scenérie. A je to skutečně jeden z nejspektakulárnějších zážitků. Kolem jenom široširá vyprahlá savana, občas nějaký baobab, na obzoru skály vyrůstající z červené země, a podél cesty spousta termitišť, stejně jako sem tam nějaká ta zatoulaná zebra nebo žirafa (ale většina už jich žije jen v národních parcích). Pro tu krásu skoro nevnímám, že autobus téměř nemá pérování, a v důsledku toho mám otlučená kolena a málem překousnutý jazyk. Asi ne náhodou se této "dálnici" říká cesta smrti, je v ní děr jako v řešetu, některé jsou až půl metru hluboké.
     
      Vážnost situace mi dochází až ve chvíli, kdy se autobus zastavuje a nejede dál. Všichni vystupují, ale nikdo se nediví, co se děje, nikdo není nervózní. Jsme uprostřed savany, poblíž je jenom nějaká víska, spíše pár chatrčí. Řidič odchází někam do neznáma, prý jde telefonovat do Nairobi, aby poslali nový autobus. Zbytek cestujících však nevypadá na to, že by měl náladu čekat, a tak začíná stopovat. Pokoušíme se o to i já a Chepchumba, ale trochu nás handicapuje můj obrovský kufr, na který mi zatím v úložném prostoru autobusu stačila vykapat nějaká mazlavá tekutina nejasného původu a nevábného odéru.
     
      Nakonec jsme přece jen úspěšní. Zastavuje nám autobus, vezoucí nějaký muslimský zájezd, o čemž mě přesvědčují zahalené obličeje žen v čádorech. Stop zde ale nefunguje jako v Evropě - chcete-li jet, musíte zaplatit. Řidič po nás chce skoro stejnou cenu, jako jsme platili z Nairobi. Smlouvat se nedá. Nemáme na výběr, v Mombase nás mají totiž čekat Chepchumbini známí. A tak měníme dopravce s tím, že teď už snad definitivně dojedeme.
     
      Mombasa
     
     
Mombasa leží na pobřeží Indického oceánu. Je to město s velmi bohatou a různorodou minulostí, kdy je kolonizovali jak Arabové, přijíždějící sem podél afrického pobřeží a přivážející sem islám a obchod s otroky, ale také jazyk, ze kterého se vyvinula pozdější svahilština, tak Evropané - nejprve Portugalci a později Britové. Multikulturní minulost ve městě připomíná snad všechno - památkou islámského vlivu je spousta mešit, roztroušených po celém městě, stejně jako ženy zahalené do tradičních hávů a čádorů. Portugalskou přítomnost připomíná majestátní Fort Jesus (Ježíšova pevnost), vybudovaná na skále přímo nad jedním ze zálivů (dnes je v ní muzeum). Britská minulost je pak evokována klasickou koloniální architekturou nejrůznějších bank, kostelů a klubů, které dříve patřily bohatým bílým kolonizátorům - dnes v nich sídlí vesměs státní instituce.
     
      Centrum města, kde nás vyklopil náš druhý dopravce, je velmi rušné. Ocitáme se na nějakém tržišti, kde je hrozný zmatek, všichni pokřikují a hádají se, kolem projíždějí za neustálého troubení auta. Najít naše přátele v tom zmatku není jednoduché, ale nakonec se nám to přece jen podaří.
     
      Wilber - Chepchumbin dávný kamarád z dětství - nás odváží autem do hotelu, kde je zaměstnán a kde nás nechá několik dní pobýt. Vyjíždíme z města a před námi se náhle otevírá zcela odlišná scenérie. Mizí přeplněné, rušné, hektické město, a místo toho se objevují tiché palmové háje, lemující pobřeží, ve kterých jsou jako perly skryty luxusní hotely, využívané především evropskými turisty, a vily místních prominentů. Další důkaz naprosté kontrastnosti této země. Mombasa tím, že leží u oceánu, má mnohem vlhčí podnebí, a tudíž je zde bujnější vegetace než ve vnitrozemí. Zastavujeme konečně u hotelu, postaveného ve stylu tradiční svahilsko-arabské architektury s doškovou střechou. Je tady veškeré luxusní vybavení - bazén, tenisové kurty, restaurace, pizzerie a jen pár kroků na pláž.
     
      Kontrasty
     
     
Po ránu vyrážíme k oceánu, abychom viděli východ slunce. Je to nádhera, opravdový tropický ráj. I v tuhle ranní hodinu je ale pláž již zaplněna nejrůznějšími kupčíky a neodbytnými prodavači, kteří nabízejí všechno možné, od takových banálních věcí jako je ananas až po zájezdy na safari nebo projížďky lodí s proskleným dnem, jež umožňuje sledovat podvodní život na nedalekých korálových útesech. Snažíme se je nevnímat. Místo toho si prohlížíme luxusní vily, které lemují celé pobřeží. Překvapuje mě, když zjišťuji, že většina z nich patří presidentovi nebo jeho rodině. Ale nevím nic o výši příjmů presidenta, takže nad tím dále radši nehloubám.
     
      Svět hotelu, ve němž jsme ubytováni, je naprosto odlišný od světa, který je tam venku, za jeho zahradami. Divím se, jak někteří turisté mohou v hotelovém areálu strávit celý den, aniž by z něj vyšli ven - většinu času tráví u zdejšího bazénu nebo na tenisových kurtech. Já a Chepchumba statečně vyrážíme za dobrodružstvím. Nasedáme do místního nejtypičtějšího prostředku - matatoo, což je v podstatě minibus, který zajišťuje místní dopravu. Matatoos jsou soukromé, a je typické, že každý jejich provozovatel se snaží co nejvíce ušetřit, takže jezdí šíleně přeplněné, a to tak, že někteří lidé si dokonce sedají na střechu. Kromě toho jezdí neustále s otevřenými dveřmi a na tzv. zastávkách vždy vyskočí jeden chlapík a začne lidi nahánět dovnitř. Většinou se ani nezastavuje, pouze přibržďuje.
     
      Tento zvláštní prostředek nás tedy dopraví do parku Bamburi, kde je možné zhlédnout nejrůznější zástupce exotické africké fauny a flóry. Dalším zajímavým místem, které lze navštívit, je kulturní centrum zvané Bombolulu. Kromě toho, že slouží jako skansen, kde je možné si prohlédnout tradiční vesnickou architekturu i s původními obyvateli, je zde také zvláštní centrum pro fyzicky handicapované osoby. Věnují se tady nejrůznějším řemeslům, vyrábějí suvenýry a ty potom prodávají ve zvláštním obchůdku. Je ovšem smutné, že toto je prakticky jediné centrum takového druhu v celé Keni... Jinak osoby takto retardované absolutně nemají šanci zapojit se do normálního života a jsou ze společnosti prakticky automaticky vyloučeny...
     
      Jeden den navštěvujeme pověstné Mombasa show. Dle mého názoru se mělo jednat o nějaký folklórní festival, spojený s ukázkami tradičních tanců, řemesel atd., ale není tomu tak. Jde spíše o jakýsi veletrh, který slouží k propagaci nejrůznějších domácích výrobců, hlavně zemědělců, a jejich snazšímu uchycení na keňském trhu. Výstava je ovšem prokládána různými atrakcemi, jako třeba utkáním v rugby nebo prodejem nejrůznějších místních kulinářských specialit. Nad celou expozicí dlí strážci zákona, které je ovšem z mně nepochopitelných důvodů nemožné fotografovat. Asi proto, aby někdo neodkoukal design jejich fialovo-růžových uniforem.
     
      Nairobi - metropole státu
     
     
Po asi týdnu stráveném v Mombase se vracíme do Nairobi. Nairobi je hlavním městem Keni a tak jsou tady soustředěny nejdůležitější vládní a administrativní instituce, velvyslanectví a další důležité úřady. Když člověk prochází centrem města, zejména po dvou hlavních třídách, pojmenovaných (jak jinak) po dvou dosavadních presidentech, má pocit, že by se klidně mohl nalézat ve kterémkoli městě na severoamerickém kontinentě. Luxusní výškové budovy, mrakodrapy a hotely tady opravdu více připomínají Chicago nebo Los Angeles než černý kontinent. To je ale jen jedna strana mince, ostatně jako všude v Keni. Stačí zajít jen o několik ulic dále a člověk najde největší bídu a špínu, jakou si vůbec dovede představit, a to vše ještě pořád s velkolepými mrakodrapy v pozadí. Na severu města se rozkládají nejhorší slumové čtvrti, kam však člověk v rámci záchrany vlastního života nemůže vstoupit, a to ani za bílého dne. Mí známí mi říkají, že naposledy do této oblasti vstoupili nějací dva katoličtí misionáři, od té doby však už o nich nikdo nikdy neslyšel...
     
      Na druhé straně zde lze ovšem nalézt poměrně rozsáhlé vilové čtvrti, kde bydlí dobře situovaná střední třída a jejích zástupců žije v Nairobi rovněž dost. V těchto čtvrtích se nacházejí také rozsáhlá nákupní centra, restaurace, zábavní podniky. V některých případech se člověk až diví, jak dobře si keňská střední třída žije. To demonstruje i to, že naprostá většina těchto domů je hlídána osobní ochrankou, přestože tyto čtvrti se nezdají nijak zvlášť nebezpečné.
     
      Většina turistů, kteří do Nairobi přijíždějí, ji využívá jako odrazový můstek pro další cesty. Ve městě působí spousta kanceláří, zprostředkujících safari, vysokohorskou turistiku i pobyt u Indického oceánu. Jen málokdo už však ví, že stačí vyjet jen kousek za brány města a člověk se může ocitnout uprostřed divočiny - nachází se tady totiž Nairobi National Park, ve kterém žije spousta divokých zvířat včetně žiraf, pštrosů, lvů, jaguárů, a jeho návštěva vyjde rozhodně levněji než návštěva jiných, i když pravda mnohem rozlehlejších, rezervací.
     
      Tento park jsme navštívili s další mojí známou, Samirou Leakey, která je jedním z potomků bílých britských starousedlíků, a to dokonce velmi významných - její dědeček Richard Leakey se proslavil antropologickými výzkumu v oblasti tzv. Rift Valley a dodnes patří mezi nejuznávanější světové antropology. Ani její tatínek není bezvýznamný - je to šéf největší opoziční strany, která stojí proti současnému presidentovi. Proto nám dělá takové problémy se s ní vůbec zkontaktovat - její telefonní číslo je tajné, dům je hlídán. Vidím, že dělat politiku v Keni, a navíc politiku opoziční, rozhodně není nejbezpečnější zábava...
     
      Projíždíme tedy malým bílým peugeotem po zaprášených cestách, kolem nás samá divočina. Občas vyplašíme nějakou zebru nebo pakoně, tu a tam se popásá žirafa. Člověk opravdu nevěří, že jen několik kilometrů odsud je rušné velkoměsto. Samira tvrdí, že bychom se mohli pokusit vystopovat lva. Je už ale bohužel dost pozdě - lvi vycházejí za kořistí ještě před svítáním nebo pozdě v noci. A tak zanedlouho radši vzdáváme tento marný boj a usazujeme se na pěkné vyhlídce, kde si dáváme svačinu, typicky africkou - pštrosí paštiku, avokádo a zvláštní druh šunky, který s naší šunkou nemá nic společného, ale přesto je výborná.
     
      Jak se baví lidé
     
     
Pobyt v typicky keňské rodině může dát Evropanu celkem zajímavý náhled do mentality obyvatel této země. Není zde až ani tolik zásadních rozdílů oproti západnímu světu, což je dáno značným přizpůsobením životního stylu střední třídy evropskému způsobu života. Tradičním společníkem v domácnosti je televize, jež je neustále nažhavená. Co se týče kin a divadel, ta prakticky neexistují, s výjimkou několika málo v Nairobi. Zato je typické trávit mnoho času v kruhu rodiny, která je zpravidla velmi široká. Rodinné oslavy jsou většinou velmi bujaré a je naprosto běžné, že při nich padne několik koz, spousta kuřat a neskutečné množství ovoce a zeleniny. Přípravy takové rodinné oslavy zaberou i několik dní. Ta pak ovšem stojí za to, jí se, pije, zpívá a tancuje, všechno ve velmi tradičním duchu.
     
      Keňané mají také velmi rádi pivo, dokonce o něm tvrdí, že je nejlepší na světě. Čech by se tomu asi vysmál, pravdou však je, že není zas tak špatné. Nejznámější značka - Tusker - se prodává téměř ve všech hospodách a restauracích.
     
      V Nairobi existuje i několik diskoték a nočních klubů. Mezi nimi snad nejznámější je "Carnivore" - Masožravec, což je obrovská restaurace s mnoha bary a diskotékou, kde můžete ochutnat takové speciality jako např. pštrosí paštiku či krokodýlí steak ( a stojí to za to! ). Schází se tady turisté stejně jako společenská smetánka z Nairobi. Hudba je zde ovšem na evropské poměry trochu zvláštní - něco jako africký pop, vycházející z tradičních černých rytmů.
     
      Návštěva u Chepchumbiny rodiny
     
     
Na závěr svého pobytu jsem navštívil Chepchumbu v jejím rodném městě Eldoret. To leží na severozápadě Keni, blízko hranic s Ugandou. Ráz krajiny je tady úplně jiný než v jižní a východní části země - zatímco tam je krajina velmi suchá a vyprahlá, zem pokrytá jen trávou, občas s nějakým baobabem, kolem Eldoretu už začíná pomalu tropické deštné pásmo, a tak je všechno mnohem zelenější a bujnější, i když ne tak, jako na pobřeží oceánu.
     
      Chepchumbin tatínek je pastor Východoafrické reformní církve, která shodou okolností vznikla v Jižní Africe. Je to církev velmi bohatá, což je dáno i tím, že staví mnoho nových kostelů. Kde ovšem bere prostředky na svou činnost, na to se raději neptám. Na druhé straně však není zase tak těžké dovtípit se.
     
      Jedeme totiž se zástupci farnosti do jedné vesnice v Rift Valley, kde se koná "fund raising" - vybírání finančních prostředků. Vesnici navštěvuje významný politický činitel, o němž se říká, že je to pravá ruka presidenta. Celá vesnice se shromáždí a pak začínají významné projevy, které mají lidi přesvědčit, aby dali něco ze svého majetku na financování presidentovy politické strany. Někteří odevzdávají finance, jiní dobytek, obilí, zkrátka co dům dal. Vše je provázeno hlasitým skandováním propresidentských hesel a bouřlivým potleskem. Napadne mě zeptat se, co kdyby někdo náhodou nebyl přívržencem presidentovy strany a prostředky nechtěl dát. Taková otázka ale nemá smysl - síla kolektivu je taková, že tento vzpurný jedinec by asi neměl dlouho šanci na přežití. Nakonec je velmi důrazně připomenuto i mně, že bych měl nějakou, alespoň symbolickou částkou přispět...
     
     
     
      V tomto tedy bylo zakončení mého pobytu typické - utvrdilo mě v rozporuplnosti, kterou ve mně tato východoafrická země zanechala. Na jedné straně není možno nevidět, že se jedná - v porovnání s ostatními státy Černého kontinentu - o zemi relativně pokročilou, vyspělou, a dokonce možno říct i bohatou. Dokonce i určité západní modely, jak se zdá, zde fungují. Na druhé straně ovšem člověk vidí obrovské rozdíly, které v zemi existují a bezpochyby budou existovat ještě mnoho let, korupci na nejrůznějších místech a nefunkčnost základní infrastruktury. Přesto všechno (nebo právě proto) je Keňa zemí, která může Středoevropanovi - pokud před ničím nezavírá oči - mnoho dát, změnit mnoho předsudků, jež máme o rozvojovém světě, ale také jej přivést k tomu, aby si více vážil toho, co má doma. Je to země, která rozhodně stojí za návštěvu.
      student Fakulty sociálních věd a doktorandského postgraduálního studia na Právnické fakultě University Karlovy v Praze

David Král