- internet4U -

Osobnost v Síti:
Světlana Nálepková

      Světlana Nálepková vystudovala dramatické oddělení pražské konzervatoře v roce 1982. Po deseti letech v divadle Ypsilon a v Mim Triu Michala Nesvadby zmiňme kromě jiných i samostatná představení Sněhurka na trampolíně nebo Tenhleten Manhattan. Od roku 1992 je členkou Hudebního divadla v Karlíně, kde vynikla především ve swingových muzikálech Má férová Josefína a Zasněžená romance. Hostovala také v divadle ABC a v současné době vystupuje v samostatné "one woman show" Marlene v pražském divadle Ungelt, vyprávějící o životě Marlene Dietrich, a v titulní roli hudebně dramatické balady Dybuk v divadle U hasičů. Vedle mnoha účinkování v televizi a ve filmu natočila kazetu Zpívejte, volové s Janem Vodňanským a Přemyslem Rutem, LP Pohádky naruby a kazetu i CD Marlene, písně z repertoáru Marlene Dietrich.

      Známe se dlouho, ale tvého vztahu k technice jsem si jaksi ... nevšiml.

      Žádný neexistuje. Anebo absolutně odpudivý. Já jsem totiž bytostně netechnický typ. A vždycky jsem byla. Z matiky jsem měla pokaždé špatné známky a ničila mi celé dětství. Chemii a fyzice jsem samozřejmě nerozuměla taky, jenže ty jsem se dokázala našprtat, což u matiky prostě nejde, tu prostě musíš chápat. Přitom mít čtyřku se mi už ze zásady nelíbilo, protože... jsem jinak měla spíš jedničky, takže i ta pracně vybojovaná trojka pro mě bývala hrozná frustrace. To mě stálo vždy strašnou spoustu vysvětlování a kytek učitelům a moje rodiče zase peněz těm domácím no prostě hrůza. Vždyť já si i tu konzervatoř vybrala takřka jen proto, že tam nebyla matematika!

      Ani na přijímačkách?

      To se ví, přijímačky se z ní dělaly, tak jako na každou střední školu, taky jsem se strašně poctivě připravovala. Jenže když jsem tam přišla a rozdali nám úlohy, tak jsem si je prohlédla a zase jsem to položila, protože... Rozumíš, taková geometrická úloha, když pro mě je problém, rozdělit přímku na tři stejné díly...

      Spíš úsečku.

      No vidíš to. Natož taková slovní. Takže jsem tam jen tak sklesle seděla, a když se přišla ta profesorka podívat, proč nepíšu, tak jsem jí to prostě řekla. No a teď se stal zázrak: ona to byla dobrá víla. Tu matiku za mě vypočítala.

      Možná by ses jinak nestala ani herečkou?

      Nevím. Nemůžu to vyloučit. V každém případě jsem té pohádkové bytosti hrozně vděčná, protože vždyť já bych, nebýt herečkou, nezvládla možná ani celý život!

      ?????

      Proč? Protože, rozumíš, pro mě jsou exaktní vědy skutečně taková zeď, přes kterou už se prostě nikdy nedostanu. Jenom to hraju. Uvědom si třeba že já ... prostě nezvládnu malou násobilku. Někde mám zřejmě o nějaký ten neuron víc a někde míň. A teď vystupuj jako pečlivá matka, když Pepinka, která přijde ze školy, je teď ve třetí třídě, dělá domácí úkol. Z matiky. Když já nevím, jestli to má dobře! A to jí to mám kontrolovat, nebo jí dokonce radit!

      Proboha. Jak to řešíš?

      Jednoduše. Mám násobilku napsanou tadyhle na těch deskách. Když ji zkouším nebo se jí dívám na úkol, tak takhle nakouknu...

      Ty máš na vlastní dítě taháka!!

      No a co? Protože já zvládnu násobilku jenom do pěti! Podívej, tady: od šestkrát šest nebo sedmkrát šest...

      To máš ještě ze školy?

      (Smích) Ne! Tenhle mi napsala neteř.

      Té je kolik?

      Čtrnáct. Taky jsem nikdy nepochopila, jak funguje rádio, nikdy jsem neporozuměla televizi, dodnes nechápu magnetofon, cédéčko...

      Znervózňuje tě to?

      Ne, už ne. Jenom, když nad tím tak někdy přemýšlím, tak si občas řeknu to přece není možné: já člověk, který se tím více méně živí a bez záznamové nebo počítačové techniky by byl v televizi nebo v rádiu prostě nemožný jak je možné, že to pořád nechápu!

      Asi protože o to taky neusiluješ.

      (Smích) No to je pravda! Samozřejmě, že kdyby mně to někdo násilím vysvětlil, asi bych si to zapamatovala. Ale už bych musela zapojit nějaké buňky, které normálně leží ladem a nejsou jaksi... atakovány. Ale takhle...

      Totéž je se mnou a s psacím strojem. Jediný pokus v tomto směru jsem udělala, když jsem si třeba koupila takovou tu malou počítačku CASIO, protože jsem měla hrozný nepořádek v telefonech. Jenomže za prvé: nastrkat je tam nakonec museli stejně kamarádi... a dneska už ji mám dva roky, a přitom když v ní chci najít nějaké jméno, tak na ni civím a třeba tři minuty hledám písmeno F. Říkám "fo... fo... fo... fo..." ale já to F prostě nevidím!

      Na druhé straně když jsi mě schopna rozpoznat v hledišti v Karlíně a to je tam stokrát víc lidí než na klávesnici tlačítek porucha vidění to asi nebude.

      To ne, protože tam to opravdu dokážu. Ale to je asi docela jiný způsob soustředění.

      Jenomže já jsem prostě takový roztěkaný člověk, který se neumí soustředit vůbec, leda když je to naprosto nezbytné, třeba když jsem se prostě musela doučit anglicky. Ale jen tak, kvůli Internetu, který se ještě ke všemu loudá... To jsou muka.

      Existuje nějaká výjimka, kde jste se k sobě technika a ty zachovaly jinak?

      Jo. Telefon. Dokonce jsem si teď koupila mobilní. Ale než jsem třeba vůbec zjistila, že mi jej zapojili a že už jde, mi trvalo dva dny.

      A počítače?

      No, když měl přinést Martin počítač, všechny kamarádky mi říkaly: no to je fantastický, uvidíš, my ho taky máme, tam budeš mít všecko uložený... takže jsem se skoro těšila. Ale když jsem to uviděla a zjistila, že to má zase tolik písmenek, a ještě k tomu v různých kombinacích tak jsem pochopila, že i kolem něj budu chodit na kilometr daleko, protože je to prostě další z věcí, které by si se mnou... neporozuměly.

      Doplatila jsi na to někdy něčím?

      (Zamyšlení.) Ne. Myslím že ne. Dá se s tím žít. Kdybych dělala v životě něco jiného, třeba bych měla podnikat, tak bych s tím měla asi větší problém. Ale takhle to naštěstí... jde. Kdysi brzo po listopadu, když vypukla taková ta nervozita, nehrálo se a najednou se zdálo, že v divadlech se bude akorát tak řečnit a pro herce že jinak všechno skončilo, dala se spousta mých kamarádek na podnikání. Oriflame, Avon, Herbalife, Amway... Tak tenkrát jsem to zkusila. A musím říct, že pokud by šlo o to, jenom lidi přesvědčit a ty věci jim prodat no problem. Ale večer, když jsem pak měla dát dohromady, za kolik to vlastně bylo a kolik z toho je pro mě a kolik pro firmu tak jsem z toho byla prostě zoufalá. Měla jsem to všechno v krabici, ale spočítat to a dát to dohromady no prostě katastrofa. Tak jsem si řekla no way. To není pro mě.

      Cestuješ. Vidíš, jak vypadá technika jinde. I obavy veřejnosti z ní. Jaký je tvůj názor na to, že technologie nás třeba i zmermomocňují?

      Myslím, že ano. Všechny ty novinky, všechno to pohodlí, co přinášejí, musejí být něčím vykoupeny. Vem si třeba hned počítače a monitory. Nebo mobilní telefony, o nichž se říká, že když se hodně telefonuje, ozáří ti hlavu a můžeš dostat i rakovinu mozku. Nebo že když je nosíš v náprsní kapse, může to ovlivnit chod srdce. Já si myslím, že každá i dobrá věc s sebou určitě nese i tu špatnou.

      Mě o tom přesvědčily právě dvě cesty. První, asi před rokem, do Japonska, a druhá do Afriky, obě naprosto protichůdně, ale o tomtéž. To Japonsko tam je prostě všechno dokonalé. Jsou samozřejmě mnohem dál než jsme my, dokonce dále než Amerika, ale je tam totální absence čehokoliv lidského. Pro mě jedním slovem kulturní "nedýchatelno". Kdyby tam nebyl přece jen buddhismus, chrámy a tu a tam ještě i příroda, tak se tam doslova udusím. Pro mě je to proti očekávání zcela neromantická země a hlavně ještě ke všemu odlidštěná. Barák na baráku, všude tečou peníze a technika z výkladů, telefony na každém kroku, snad i ti Japonci už jsou uvnitř komputerizovaní. Děti mi připomínaly infantilní robůtky, ženské byly nádherné, ale uvnitř děti. A chlapi zdvořilí, ale spíš nepříjemní. A humor, legrace nebo dokonce naše česká sranda o tom se prostě nedá mluvit. Jenomže oni za to možná při tom v čem a hlavně v jakém množství žijí, ani nemohou! Jenže: tam máme, aspoň podle toho, jak od nich všechno přejímáme, od počítačů až k těm telefonům, směřovat??

      A ta Afrika?

      Pravý opak. Tam jsi šťastný. Jako by ses, zbaven většiny civilizace, najednou vrátil k jakémusi podivnému živočišnému prapůvodu, všude kolem jen příroda a zvířata, maximálně ještě tak to auto, které tě přesune na větší vzdálenosti, ale jinak nikde nic technického nebo dokonce počítačového to všechno jsou náhle jen nesmysly, bez nichž se krásně obejdeš. Naopak: pocítíš, jak šíleně si komplikujeme život, když chceme pořád něco dokonalejšího a dokonalejšího, bez čeho se dá v pohodě přežít. A tam na tebe dýchne něco tak strašně silného, že tě to úplně vtáhne a pohltí, jako někoho třeba Internet, a ty jen relaxuješ a nasáváš něco s velkým N, co ani nevíš, jak pojmenovat.

      To mi připomíná věci, o nichž tu hovořila Dáša Bláhová, pocity z australské buše. V Africe je to jistě taky krásné, ale myslíš, že právě tam bychom se měli na rozdíl od Ameriky nebo Japonska ubírat? Vykašlat se na počítače, vyházet mobily a vrátit se k přírodě?

      Občas určitě. Já ti něco řeknu: já mám sestru, ta žije v Benátkách. Naštěstí v těch nad Jizerou, v těch italských by na tom byla možná stejně. A ta když přijede do Prahy, tak je vždy plná velkých plánů: že tady přespí, uděláme si večírek, ráno si půjde nakoupit a zůstane tři dny... Houbeles. Přijede a ještě ten den, někdy už za tři hodiny, jede zpátky s těžkou migrénou. Nechápe, jak tu můžeme přežít! A to bydlí jenom třicet kilometrů odsud! O opravdové přírodě se ještě nedá moc mluvit!

      V Africe ještě ano?

      Naštěstí. Tam člověk pochopí Hemingwaye. Když si uvědomím, že tam bych se mohla i já soustavně vracet. Nebo že tam bych mohla žít. Což je už povážlivé. Protože já jsem jinak typicky městský člověk a zvlášť na Praze jsem doslova závislá. I když z ní každou chvíli utíkám, aspoň krátkodobě. Protože vydržet to tu nastálo vlastně taky nejde.

      Zamilovala ses do Afriky. Mimochodem takové "Vzpomínky na Afriku" ... Je to jenom náhoda, že se odehrávaly právě v letech, do nichž se teď třeba v "Marlene" anebo "Josefíně" stylizuješ? A hledáš je na Internetu? Umíš stejně vychutnat i Prahu? Nepatříš k těm, co bez ní takzvaně nemohou žít, ale ve skutečnosti jsou hlavně spokojeni, že v ní jsou, nicméně sedí doma a do Prahy ani nezajdou?

      Určitě ne. To se třeba sotva probudím, a už mám chuť vrhnout se do ní. Jít sama pěšky, dokud jsou ulice ještě prázdné, než začne taková ta horečka... Nebo když mám opravdu volno a času dost, vypravím se přes most...

      Přes Karlův most?

      Jenom přes Karlův most. Já vždycky když jdu na Malou Stranu, tak je to pro mě zázrak. Pokaždé mám takový pocit, že jsem o x let zpátky, skoro hříšný dojem, že je to něco zakázaného, jdu na mejdan, z kterého kdoví jestli se vrátím... Vždycky mě to táhne ke schodům na Kampu... na výstavu nebo na kafe... Jsou prostě chvíle, kdy si to člověk dopřeje. Není jich moc, ale jsou. Protože jinak to, jak žijeme v Praze, je prostě hrozné.

      Jako herečka máš občas příležitost, ba nutnost přesunout se s Marlene nebo Josefínou i do klidnějších dob. Představ si, že by se ony ocitly v dnešku. Přežily by?

      Jéžiš, to asi ne.

      Dostat se z tehdejšího světa pouličních zpěváčků, ale i nóbl vedených konzervatoří, motýlků, lakýrek do těch dnešních zdrogovaných a uřvaných diskoték, mafií a taxikářských gangů... takhle se nedá uvažovat. I když přitom bohužel... těch padesát let mezi tím není opravdu vůbec moc! Nejhorší je asi ale ten šílený posun za těch posledních pět. Z toho jsme se dodnes nevzpamatovali. Do dneška mi vadí, že jdu pro dítě a před školou se scházejí dealeři snad z celé republiky, ke kterým si veřejně chodí patnáctiletí pro drogu a svět se na to klidně dívá! Nikomu kromě nás, kteří si na to platí soudy a policii, to zřejmě nevadí!

      A večer jdu do divadla a to už je to místo poseté kolem a kolem injekčními stříkačkami... a když vyjdu z divadla, z Chapeau Rouge to táhne marihuanou až na ulici, lidi se válejí po chodníku... To jsou věci, s kterými se tady, v Praze, prostě nemůžu srovnat. A z představy, že Pepince bude jednou taky těch patnáct a bude si tam chtít zajít na disko, mě jímá hrůza už předem. Protože my jsme proti tomu skoro imunní, my jsme proti tomu byli z totáče skoro očkovaní! Ale oni...

      Umíš si ještě hrát?

      Určitě. Musím, už kvůli ní. Všechno je lepší, než když ti pak děti dospějí rovnou před očima příliš brzy jenom proto, žes to s nimi neuměl. Nebo protože si tím pádem najdou náhradu. Třeba právě počítač, který v nich už definitivně zabije hravost a fantazii. Možná to v nich vzbudí i něco, co jim bude v budoucnosti strašně potřebné, ale také jim to něco už navždy vezme. Protože s počítačem a s Internetem zvlášť už nemusejí nic vymýšlet, nemusí si s někým povídat, nemusejí si pracně rozšiřovat slovní zásobu, všechno je jim připraveno, prostě sedí a hrají hry nebo nechávají si předvádět něco, co někdo jiný pro ně už jednou provždy vytvořil. A ony tomu samozřejmě rozumějí, stokrát líp než ty, takže ti to vezme v jejich očích ještě ke všemu takový ten přirozený respekt ze staršího: jsou to často právě ony, kdo tě s tím učí zacházet. Ale co víc ony se ti před očima mění!

      Počítače je deformují?

      Směj se, ale je to tak. Každého!! Dobře, tebe třeba ne, protože od nich máš z kumštu určitý distanc, ale na většině lidí to prostě poznáš!

      Ty na nich poznáš, že jsou od počítačů?

      No jasně!

      Proboha jak?

      No prostě... to jsou jiní lidi!

      Podle toho, jak mluví?

      To třeba taky, ale... to na nich prostě vidíš!

      Vidíš jim to už na očích?

      Ne. Prostě už na zjevu!

      Že jsou třeba nevyspaní? Bledí?

      Vůbec ne. Tady jde o to, že... to z nich prostě... vyzařuje! To je už jiná... kategorie!

      Lepší?

      Dobře, tak ne kategorie. Generace? Rasa?

      Lepší?

      Deprimující.

      Ze sci fi? Z "Akt X"? Lidé, kteří už nejsou lidmi, protože byli zevnitř infiltrováni Nepozemšťany?

      To neříkám, ale...

      Vstoupíš do místnosti a na první pohled poznáš, kdo z lidí uvnitř je ještě normální a kdo z R.U.R.?

      Tak. Postav mi vedle sebe dvacet lidí a já ti to řeknu. To je už instinkt.

      Záchranný pro umění?

      Možná. Podívej se na ty děti, které hrají počítačové hry nebo se můžou dívat na krváky, a na ty, které ne. Nevidíš jim to na očích?

      Čím si myslíš, že to je, že máš ten pocit: jsi zvlášť citlivá?

      Určitě ne. Spíš tím, že lidi od kumštu jsou taky už s výjimkami pořád ještě taková enkláva starého světa. Malá, ale žijící dost pohromadě, vzájemně se potkávající a podporující, už jen tím, že je naladěná na stejnou notu. Společenství, které je trochu mimo ten hlavní devastující proud.

      Protože v půl osmé musí být v divadle, a ne koukat jako zbytek národa na Novu?

      Jinak: ještě schopná normální komunikace. Ne jenom vydělávat a utrácet. A mezitím se nechat bavit nebo šokovat, nic víc.

      Znamená to, že se ti zdá, že všechno kolem je horší než bývalo? Nebo je to opravdu jenom v lidech:

      To je otázka. Asi obojí. Rozhodně je "špatnost světa" především v lidech. Já se omlouvám, že se pořád vracím k těm drogám, ale co jiného si mám myslet, když se na dětském hřišti (!) prodávají denně drogy, každý to vidí, jenom policajti ne? A když se dožereš a chceš jim to jít říct, lidi tě zadrží, protože říkají máš dítě a jestli nechceš, aby se mu pak něco stalo, musela bys nejprve vědět, že je ten, na koho se obrátíš, z vesnice, včera nastoupil a ještě ho nestačili podplatit!

      A v televizi? Ve filmu?

      Když vynechám takzvaný akční film čili krváky nebo takzvanou erotiku, zbudou naprosté většině lidí s pár světlými výjimkami vlastně už jenom seriály. A i v těch si už lidi navykli dostávat všechno jenom na sto procent. Buď cajdák nebo (rádoby) sranda. Vždyť oni už vůbec neznají něco jako polotón, tragikomedii, neurčitost nebo křehkost lidského vztahu, přesně to, co je ve skutečném životě úplně běžné. Nebo by mělo být. A vůbec nejvíc by na to mohlo doplatit samozřejmě divadlo, kde je v náznaku prakticky skoro všechno. Tam nebýt zase určité věrné menšiny, která je vůči tomu naštěstí, zdá se, imunní by se snad muselo přestat hrát vůbec! A když se pak k něčemu opravdu dobrému čirou náhodou dostanou i ti druzí a nemůžou to zrovna vypnout, protože na jiném kanále právě taky nic není, poslechni si je ráno: "To byla kravina! Taková hovadina!" Divíš se, že pak nezvládnou vlastní život? Který je všechno možné jenom ne sranda nebo cajdák?

      A zvláště dnes, když jsou děti vystaveny televizi od šesti ráno každý den. Já když jsem byla třeba nemocná, a to už televize byla, tak mě maminka zavalila knížkami. Dneska ty děti vůbec nečtou! A věřím, že když jsou doma nemocné, ustelou jim u televize. Nebo u počítače, kde mají hry. Ale za to můžou rodiče až sekundárně! Protože i když se snaží jim knížky kupovat a že jsou dneska drahé ty děti prostě nečtou! V tom vidím hrozné ochuzení. Ony si už nebudou umět samy nic představit. Všechno budou brát jen jako hotové. Mikymauzí kultura. To bude hrůza.

      Narážíš na to, čím prošla západní Evropa už mnohem dřív a proč se kulturním návštěvníkům z ní u nás i za starého režimu líbilo: že tady zůstával i když z úplně jiných důvodů ještě takový ostrov "echt" neamerikanizovaného životního stylu, i v kumštu.

      Já myslím, že i když v tom ohledu už jsme první ťafku dostali, u těch lidí, kteří byli a budou kulturní vždycky, jsme naštěstí ještě pořád docela jinde. Právě proto, že za tolik let v izolaci jsme si museli vystačit často sami a s málem, jsme tady zatím ještě pořád schopní psát a hrát o něčem víc než tam to znamená o ničem.

      Mělas koníčky? Byl to třeba zpěv? Nebo jak jsi se dostala k tomu, co děláš:

      Už na základní škole jsme měli kantorku, která byla operní zpěvačkou a která mě okamžitě vyhmátla, takže už v druhé třídě jsem byla v soutěži hlavního města Prahy, kde jsem vyhrála s písní "Traktor frk frk po silnici".

      Pamatuješ si ještě text?

      (Dotčeně:) Samozřejmě! Pamatuju si i hudbu!

      --Traktor frk frk po silnici
      --Jede frk frk oranicí
      --Bude frk frk orati
      --Bez koní a opratí.

      Ta paní učitelka tam založila soubor, kde jsem zpívala sóla, a v páté třídě mě zavedla do Kühnova dětského sboru, kde jsem už vlastně zůstala až do konzervatoře.

      Sourozenci?

      Sestra. Určitě na mě měla velký vliv. Byla starší a doplácela na to. Protože mně vlastně jakoby "prošlapávala" cestu všemi průšvihy.

      ?????

      To je obvyklý trabl starších sourozenců. Že ti si ještě všechno odnesou, zatímco u těch mladších už pak rodiče často rezignují, pochopí, že jinak to asi nejde. A pak, zrovna když jsem šla na konzervatoř, odjeli rodiče do zahraničí a ona se o mě musela chudák starat. Takže zase malér.

      Co bys, mít tu možnost, udělala už dneska jinak?

      To je těžká otázka. Myslím, že právě v tomhletom povolání snad ani nezodpověditelná. Protože tady musíš dělat pořád na tři sta procent a pak nakonec všechno změní stejně třeba jen pouhá náhoda. Takže říci, co bych udělala jinak...

      Naopak: určitě vím, co jsem udělat určitě neměla. Jenomže zároveň vím, že mít tu možnost, udělala bych to v té chvíli stejně.

      Co třeba?

      Tak třeba to, že já jsem odjakživa příliš otevřená. A navíc jsem ten blbec, co se do všeho namontuje a jde bojovat za křivdu, do níž mi vůbec nic není, zatímco postižený se někam uklidí, vylíže se z toho nebo mu to už třeba ani nevadí, ale já jsem už prostě ten, kdo si to odskáče. Přitom za sebe neumím bojovat vůbec. Ale za všechny nebo za někoho, kdo o to pak ještě ke všemu třeba ani nestojí to je přímo moje parketa. A poučit se z toho neexistuje. Takže zrovna mě se zeptat, co bych mít tu možnost udělala jinak na to jsem já ta pravá. To už se mě zeptej raději na Internet.

      Dobře. Jak na tě zapůsobil Internet:

      Silně. Pro mě bylo fantastické především to, že pověst nelhala, všechny ty informace tam jsou. A když je člověk umí ještě najít... (Smích) Když neumí, jsou mu holt málo platné. Já měla to štěstí, že jsem tam našla třeba všechno o Marlene Dietrich, mnohem víc, než jsme toho kdy zjistili, když jsme dávali dohromady to moje představení, a to jsme kvůli tomu objeli půl světa! Diskografie, filmografie, kdy kdo s ní a s kým zase ona, samozřejmě že i spousta volovin, popisy všeho možného, jak vypadala její šatna... její ateliér... ale taky snad každý den jejího života... to všecko je hrozně cenné! Kdybychom byli měli už tehdy Internet... vypadalo to představení možná docela jinak!

      Já ti něco řeknu: možná že díky tomu, že jste mě připojili na ten Internet vznikne teď už nejen one woman show ale přímo muzikál, se spoustou dalších postav a vlastní muziky!

      To samozřejmě rád slyším. Ještě něco se tím změnilo?

      To se zeptej zbytku rodiny! Vy jste mi to nainstalovali do mého nejmilejšího romantického pokoje s ratangovým nábytkem a já teď přijdu domů, a když tam nesedí můj muž a nečte si tam na Internetu japonské noviny, tak je tam drahý syn a prohlíží si východní krásky!

      Ale na druhé straně mně to zase zalichotilo. Řekla jsem si: tak a teďka přišla ta chvíle, že se naučím i to, co jsem nikdy v životě nedělala. Jenomže při tom mém pověstném talentu... Víš, ono už jen zajet s myší do toho správného chlívečku a tam na ni kliknout, jenomže ještě ke všemu tak, aby z něj mezitím zase nevyklouzla... je pro mě nadlidské úsilí, ale přesto jsem to kvůli tomu dokázala. Dokonce jsem některé věci kolem Internetu, které jsem se naučila, dokázala vysvětlit svému muži, který je ve srovnání se mnou při nejmenším o něco techničtější! Naučila jsem se odeslat elektronickou poštu! (Jen nevím, jestli došla, protože zatím nemám odpověď.) Už mi nabídli i vlastní webovou stránku! Ale stejně jsem pochopila, že nastálo to pro mě není. Protože procházet se po Internetu bych, zdá se, ještě dokázala, ale mít tu trpělivost najít něco pro mě skutečně potřebného, třeba světové divadelní nebo show business agentury pořádající festivaly, už nemám. Zkusila jsem to, ale po střetu s nutností probrat se těmi miliardami vedlejších, pro mě nepotřebných informací a stránek, bych to radši svěřila jiným. V tomto ohledu si cením asi nejvíc ze všeho vašeho InterNetta, předhledaných a ověřených stránek. Hledat je sama to je opravdu jako ztratit se v Kalahari. Jenže tam aspoň vím, že jsem ve své milované Africe.

           


      Poděkování:

      Výkonný multimediální počítač k práci na Internetu zapůjčila Světlaně Nálepkové firma H&J Computers komplexní řešení, a. s., připojení k Internetu poskytla firma LUKO, s. r. o. Internet Service Provider.

     


PAVEL HAJNÝ @

internet4U