Napsal řadu knih, her pro děti a mládež, populárně naučných publikací, TV scénářů, rozhlasových her.
Povídky Rozhodnutí a Kámen jsou z rukopisného souboru apokryfů Černá kočka.
Tři muži ve studené noci natahovali ruce k zimomřivému ohni.
"Slíbili jsme to", řekl jeden a rozpačitě pokrčil rameny.
Druhý zavrtěl trochu nejistě hlavou. "Pouze nás o to požádal."
"Nepožádal", namítl třetí. "Přikázal nám to. Kdo nám, mudrcům, má co přikazovat?"
Váhy kmitaly mezi odvahou a opatrností, mezi moudrostí a nerozumem. Hubené vládcovo tělo ovinuté rouškami a závan léků připomínající neodvratný rozklad, pach blížící se smrti a dvojice jeho nepříčetných očí byly už jenom vzpomínkou.
"Zachránit jeden život znamená zachránit celý svět", připomněl první poněkud váhavě a plaše prastarou moudrost.
"Zachránit znamená nepromluvit", řekl druhý.
"Nepromluvit znamená mlčky odejít," řekl třetí a sám se toho, co vyslovil, poněkud polekal.
Společně se zaradovali nad vytříbeností svých myšlenek.
Dřevo se mezitím proměnilo v oharky. Bylo rozhodnuto.
"Půjdu na sever", řekl první mudrc.
"Má cesta povede na východ", podotkl druhý.
"Já pocestuji na jih", přidal se třetí.
Rozešli se s pevným přesvědčením o své moudrosti a odvaze.
Sídlo vládce, který si od nich vyžádal informaci o místě pobytu budoucího krále, leželo na západě. Když se nedočkal očekávané zprávy, bylo v betlémském okrese povražděno na jeho příkaz na devadesát dětí. Moudrost je moudrost a jistota je jistota.
Budoucí král už mezi nimi nebyl, protože zneklidněný otec odvedl svou rodinu po návštěvě mudrců klopýtavým krokem unavených poutníků do bezpečí nehostinné pouště, kam se Herodesovým pacholkům nechtělo.
"Pane!" ozvalo se bázlivě. Setník Tullius se rozmrzele obrátil na záda, s mlasknutím se poškrábal na břiše, nedůvěřivě zamrkal, a když ho bílý strop vší silou jitřního světla udeřil do očí, rychle sklopil víčka.
To se mu snad jenom zdálo...
Kdo by se opovážil...tak brzy...
Plechový rachot ho přiměl oči znovu otevřít.
To strachy rozklepaný voják jeho strážního oddílu s neblahou předtuchou, co bude následovat, padl na zem k lůžku a plíšky na jeho hrudi při dopadu na kamennou podlahu tlumeně cinkly. S tváří přitisknutou k podlaze a s ústy těsně u země ustrašeně drmolil. "Hrob je prázdný, pane."
Tullius se posadil, ještě trochu zamženýma očima přejel nevrle záda krčícího se vojáka a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Jaký hrob?" tázal se.
"Dnes v noci, pane ," voják už málem nedýchal, "dnes v noci někdo odvalil kámen a..."
"Cože?!" vykřikl Tullius a ztuhle se napřímil. Nepřítomně se zahleděl do kouta místnosti. O žádný jiný hrob přece jít nemůže. Jestli je to pravda...
Se Židy se už takhle dalo těžko něco pořídit. Podivný národ. Co vlastně mají proti Římanům? Když jim teď vyšli vstříc a ukřižovali toho proroka, dalo se předpokládat, že alespoň chvíli bude pokoj. Čert aby vzal všechny provincie! Takhle být na nějakém tažení, podrbal se za uchem, to je vždycky příjemnější, to už se dá něco trhnout, ale plnit daleko od Říma, kde se musí se vzpurným obyvatelstvem z politických důvodů nějak vyjít, obtížné okupační úkoly, to nestojí za fajfku tabáku; jsou tu samí holobr ádci nebo veteráni dobří tak na hlídání slepic, a co z toho člověk má? Sem tam nějaký ten úplatek, ani to nestojí za řeč, nějaký obchůdek, ale nic moc, a ostatní si mažou kapsu v Galii a Británii!
Správce Pilát koneckonců musel vědět, proč těm křiklounům vyhověl, ten má styky, má své dispozice, ale vojákům, to se ví, vojákům se nic neřekne...
Tentokrát věšeli na kříž hned tři najednou. Dva zloděje a toho proroka. Děly se pak divné věci, prosím, ona je to vůbec taková divná země; nikdy nevíš, odkud přiletí z praku vymrštěný kámen, za každou skálou se může skrývat nějaký ten Barabáš, jenom horko, svrab a neštovice.
A teď ještě tohle.
Z ničeho nic se objeví prorok s láskyplnýma očima a poblázní fůru lidí. A druhé samozřejmě popudí. A zrovna ty, co tu mají v rámci římského protektorátu jisté slovo, takže nakonec nad tím mávl rukou i sám správce. Prý: vemte si ho; já si myju ruce. Nic jiného než kříž nemohl ten prorok čekat. Rozkaz je rozkaz. Tak ho se vší slávou pověsí na kříž, šoupnou do hrobu, otvor vydlabaný do skály uzavřou kamenem, však s ním měl tucet vojáků co dělat, a to měli lana a sochory, a najednou že by...? A navíc, p ro pořádek, byla tam i hlídka!
"Vy jste spali!" rozkřikl se na vojáka.
"Ne...nespali!" ohradil se voják s pozvednutou hlavou.
Tullius se zamračil.
Chrápali jste...opilí...a ti jeho učedníci vám ho vyfoukli!"
Ale hned se zarazil a zakousl se do rtu.
I kdyby hlídka zaspala, a to se může stát, nebylo by to poprvé, tak takový kámen nelze přece potichu zvednout a odnést jako pírko, aby se nikdo neprobudil. I kdyby to bylo jenom pár kroků. A učedníci toho Mistra, nebo jak mu říkají, byli tím ukřižováním tak vyděšení, že se rozutekli a poschovávali se bůhvíkde, ti by si to zaručeně netroufli a ty ženské, co se za ním táhly, a ta jeho matka sedmibolestná, ty na to vypadají ještě míň.
"A co se povídá ve městě?" utrhl se na vojáka.
Znát veřejné mínění nikdy neuškodí.
"Slyšel jsem...," vojáček pomalu vstával, "slyšel jsem...tedy...je to nesmysl...ale lidi povídají..."
"Tak dozvím se to konečně?"
"Mezi lidmi," osmělil se voják, protože už nemluvil jenom za sebe, "mezi lidmi se povídá, že ...že to je zázrak. Že prý ten prorok vstal z mrtvých a že..."
"Co to povídáš?" rozkřikl se Tullius.
"...že vstal z mrtvých a že ten kámen..."
"To chceš jako říct, že se probral a že ten kámen odvalil sám? Ten přece umřel už na kříži! A i kdyby náhodou nebyl mrtvý," zlobil se sám na sebe Tullius, že nemůže jako velitel přijít na lepší vysvětlení, "chceš mi namluvit, že by měl tolik síly, aby odstrčil kámen, s kterým se předtím lopotilo víc než deset lidí?"
"Já jen, co se povídá," pokrčil voják rameny. "Lidi říkají, že to je zázrak."
Tullius měl v té chvíli nepříjemně vtíravý dojem, že se voják dokonce ušklíbl.
"Zázrak!" zašklebil se, ale po páteři mu projela ledová vlna.
To by tak ještě scházelo!
"A nespletli jste se?" zeptal se se slabou nadějí, že se hlídka omylem utábořila u jiného hrobu.
"Nikde jinde přece tak veliký kámen nebyl!" řekl už trochu sebevědoměji voják, když vytušil Tulliovo váhání; v tomhle maléru rozhodně nezůstanu sám, přesvědčoval se, ten Tullius má možná ještě větší strach. Konec konců jako velitel stráží za hlídku zodpovídá. A věděl, že říká čistou pravdu. Sám byl u toho, když hrob zakrývali. Sám věděl, co s tím bylo práce. A koneckonců, ty ženské, co se dnes ráno šly mrtvému poklonit, ty přišly taky k tomu prázdnému hrobu a ty by se jistě nespletly.
"A ten mrtvý zmizel?" ujišťoval se znovu Tullius.
"Zůstala tam jen pohřební plátna," dotvrzoval voják.
Tullius stiskl rty. Když si to srovná pěkně popořadě...
Hlídka možná usnula, možná ne. Možná si odskočila na hlt vína; noci jsou tu chladné. Teď budou všichni držet spolu. I kdyby hromoval sebevíc, jakmile jde o malér, drží mužstvo proti veliteli pohromadě. Že by se nechali podplatit, o tom Tullius silně pochyboval. Tady šlo přece jen o moc velkou věc, mimo jiné taky o politiku. To by si netroufli. A pak, ti učedníci mají jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, hlásají mír, poctivost, chudobu a lásku a jsou živi vlastně jenom z milodarů a ty ženy jakbys met, ty na tom nejsou o moc líp a bohatí se za tím spasitelem zrovna netáhli. Že by ten zubožený muž kámen sám odstrčil, to je čirá pohádka. I kdyby se probral, neměl by na to dost síly a bez rámusu by se to taky neobešlo. Aby si někdo troufl v noci kámen odvalit, na to by se musel sejít houf lidí, a i kdyby snad stráže spaly, neušlo by to pochůzkářům v ulicích. Muselo se to stát nenápadně a potichu. Ale jak?
Ať uvažoval, jak chtěl, žádné rozumné řešení Tullius nenacházel.
Divná věc.
Ostatně jako všechno, co se začalo dít, když ten na kříži vypustil duši.
Když s táhlým výkřikem k otci, který ho prý opustil, vydechl ten ukřižovaný naposledy, padla na celou krajinu podivná tma. V zemi hučelo, jako by chtěla vyvrhnout na povrch svoje útroby. Ptáci ustrašeně umlkali a i lidé ztichli v náhlém děsu, než začali prchat na všechny strany. Měl dost práce, aby alespoň oddíl udržel pohromadě. Štěrbinami vyprahlé půdy stoupaly pramínky dusivého kouře. Na vrcholku lysého kopce se otevřela trhlina, běžela svahem dolů, klikatila se mezi domy a dosáhla až k chrámu. C hrám se zachvěl, jeho stěny se otřásly a opona, která dělí židovskou svatyni na přístupnou část a na zakázaný prostor, kam smí i velekněz vstupovat jen jednou za rok, se s pronikavým zvukem odshora dolů roztrhla.
Podivné věci.
A teď ještě tohle...
Jak to, sakra, vysvětlí Pilátovi ?
A co tomu všemu řeknou v Římě...?
Tullius měl najednou pocit, jako by mu ten prokletý kámen padl na prsa. Dusil ho, drtil, rozmačkával. Vojákova postava před ním se nořila do mlhy, rozplývala se a stoupala do vzduchu, protože v prostém a přímém vojenském způsobu myšlení není na takové mimořádné události jako je zázrak žádný předpis, který by přesně a jednoznačně stanovil, jak se v takové situaci zachovat.
@