Je-li Internet dílem lidským, musí být k obrazu lidskému. Se všemi klady i zápory lidské povahy. Věci, o nichž pojednává tento článek, jsou ošemetné, pro někoho víc, pro někoho míň. Ale jsou. Ošálit je však nelze. Ani v pohádkách.
Jsou události, jimž se nikdo nevyhne. Je jich víc, ale jedna z nich je opravdu nevyhnutelná. "Musíme tam všichni," říká se, a je to pravda nejpravdovatější. Internet i když svými prostředky docela slušně kopíruje život reálný. A tzv. poslední věci člověka, jak řečeno výše, k životu patří. Přehlížet je a dělat, že nejsou? Vše marno.
Firmy, jež je mají jako předmět podnikání v živnostenském listu zapsané, se na webu samozřejmě zviditelnily. Všechny stránky a místa tohoto zaměření, která jsem prošel, vedou za oceán. Mnohé adresy pak končí zkratkou "com" (čti "commercial", čili "obchodní"). Provozují je totiž pohřební ústavy. Není těžké si objednat rakev, květinovou výzdobu, hudební produkci a další přidružené služby po Síti. Četné firmy však své služby rozšiřují o cosi jako tutorial, tedy průvodce, který krok za krokem provede pozůstalé vším, co je nutno učinit, aby vše proběhlo zdárně.
Pohřeb ve vlastní režii
Často se také objevují jakési samoobsluhy, kde je možno si objednat vše potřebné sám pro sebe a webová příručka zajistí, aby potenciální nebožtík na nic nezapomněl. (Nelze si při této příležitosti nevzpomenout na starý český film U nás v Kocourkově a hlavně na Václava Trégla, jehož postava žila jenom a toliko a výhradně přípravami vlastního funusu a zaníceným fantazírováním o jeho náramné nevšednosti.) Pohřební ústav v Batesville v Indianě nabízí nejen v tomto ohledu opravdu dokonalý servis (1).
Stačí vyplnit několik formulářů a pozůstalí nemusejí hnout prstem. Pohřební ústav má tak již v předstihu údaje životopisné včetně míst narození rodičů nebo data odvodu a propuštění z činné vojenské služby. Poslední informace má ač se nám může zdát zbytečnou svůj význam, protože spolkový život veteránů je v Americe dosti živý a různé vojenské parády, jichž se vysloužilci účastní, jsou oblíbenou kratochvílí. Zanedbatelné není ani jaksi finanční hledisko, tedy různé příspěvky pozůstalým od těchto organizací a podobné.
Nescházejí ani kolonky, které sdělí, přeje-li si zvěčnělý dědeček přítomnost kněze a jakého, kdo má nést rakev, či koho na pohřeb vůbec pozvat a koho v žádném případě ne.
Asi nejzajímavější, tedy pro pozůstalé, některé, samozřejmě, je formulář s názvem "Finanční informace". Maní mi na mysl přišla sice již poněkud obstarožní, leč stále platná zkušenost v podobě dialogu: "Von je to vopravdu slušnej člověk." "To možná jo, ale už jsi s ním někdy dědil?"
Detektivní příběhy se přečasto zabývají motivy zločinců, kde dědictví bývá jednou z prvních věcí, na kterou se detektiv poptává. Rozpustilé komedie zase popisují situace, kde hamižné tetičky či snachy vzápětí po příjezdu do domu smutku započnou s drancováním skříní, zatímco pánské poloviny párů zasmušile popíjejí všeliké likéry. Srdceryvné dojáky pak zobrazí ušlechtilého hlavního hrdinu, jenž si co památku vezme jakousi tretku, již milovaná zesnulá užívala a v hustém dešti pak odchází vstříc dalšímu osudovému zklamání, přičemž oko nezvostane suché.
Právě tato služba, tedy plánování, "co bude, až tady nebudu," může vlastně docela snadno některým třenicím mezi truchlícími zabránit. Stačí jen čitelně vyplnit, kde je uložena poslední vůle (k jejímu sepsání není prý nikdy příliš brzy), kdo je jejím vykonavatelem. A pak sdělit čísla účtů a hesla vkladních knížek, čísla pojistek, kde hledat klíčky od bezpečnostní schránky i schránku samu. Vlastně sepsat tím jakési majetkové přiznání, ve kterém nechybí ani přehled nemovitostí, šperků, starožitností a cenných uměleckých děl, jež vlastnila k předkům odešedší prateta. A nelze zapomenout ani, kde jsou uloženy všechny důležité listiny, od rodného listu až po důchodový výměr.
Není urna jako urna
Inu, je to radost, starat se o takový pohřeb a koneckonců i o dědické řízení a další náležitosti, když to má člověk takhle pěkně sesumírované. Ale i když podobné návody a manuály chybějí, lze se při podobných událostech na Internetu docela vyřádit. Rozsáhlé možnosti skýtá například adresa (2). Zde je na výběr z tuctů uren. Růžový mramor nebo nefrit. Hranaté či kulaté, pro jednoho dospělého či společné. S rámečkem na obrázek i bez něj, z mahagonu či ořechového dřeva. Prosté či zdobené rytím s vyobrazením jezerní scenérie, farmy v prérii, případně golfovými motivy. Levnější (za sedmdesát) či dražší (zde až 215 dolarů). Objednávky 24 hodin, sedm dní v týdnu, stejně tak servis, záruční i pozáruční, přijímají se kreditní karty všemožných značek. Inu, obchod je obchod a nebožtíkovi se těžko odříká. Na jedné stránce jsem dokonce objevil tvrzení, že pohřby jsou alespoň v Americe třetím nejvyšším výdajem pro většinu rodin. Jen domy a auta prý stojí víc...
Tak, onu prozaičtější větev tohoto jaksi morbidního tématu, máme za sebou. V základní substanci obchodu, ať se prodává cokoli, nebývá na sentiment a city místo. Nelze postát v tichém pohnutí, neb místo onoho "citlivky" okamžitě zaujmou jiní, kteří jsou proti tomu obrněni hradbou účetních knih. Ale i pro chvíle zadumaných vzpomínek se na Síti místo našlo. Objevují se stránky nazvané "Virtual Cemetery" nebo "Memorial Garden", případně podobně.
Virtuální hřbitůvky
Za nevysoký poplatek (vida, ani tady tomu dolaru jeden neuteče) lze na k tomu určené stránky umístit "pomníček", fotografii, případně bližší údaje o zemřelém. A není důležité, je-li jím někdo strýček Frank, nebo pudl Curly. Jeden z těchto "urnových hájů" je na adrese (3) a střídají se tu portréty lidí i psů. Zapsání jednoho jména s připojeným textem přijde na deset dolarů a zůstane tam navěky, přesněji tedy "dokud bude existovat Internet". Elektronickou poštou lze poslat i obrázek, jinak jeho skenování přijde na sedm padesát. Tedy, jak vidno, žádný velký byznys, spíše jen provozní náklady.
Nápad vytvořit stránky/pomníky možná vypadá divně. Zvláště v době, kdy se diskutuje o tom, zda Internet a elektronická pošta nezaviňuje, že lidé spolu pořád víc mluví pouze a jedině po drátech a na vlahý pohled, poplácání po ramenou, prostě nonverbální komunikaci, nezbude místo... Věřím jen, že romantické a poklidné vesnické hřbitůvky s bzučením včel v korunách lip webová smršť nesmete.
Vše má svoji historii
Ač má komunikace po drátech své nevýhody, či snad negativa, jedno jí upřít nelze. Vcelku snadný přístup k informacím všeho druhu. Asi těžko by se člověk, má-li zájem, pídil a posléze úspěšně našel informace například o... o historii pohřebnictví. A hle, existují webové stránky, jež obsahují právě tyto údaje. Adresa jisté americké firmy (4), produkující zařízení, nástroje a náčiní užívaná v krematoriích, uvádí obsáhlou historii pohřbů žehem, ale také ekologické aspekty tohoto způsobu pohřbívání, nebo seznam slavných, zemřelých a nakonec zpopelněných.
Dozvíme se zde, že první zmínky, či snad známky spalování těl, se datují do minus třetího tisíciletí a provozovalo se zejména v Evropě (u Slovanů) a na Blízkém východě. Během dvou tisíc let se rozšířilo do celé Evropy. Odklon k pohřbívání do země nastal s rozvojem křesťanství a kremace se používaly jen výjimečně, při morových epidemiích či válkách.
Zakladatelem moderního způsobu spalování těl zemřelých je údajně italský profesor Brunetti, jenž na vídeňské výstavě v roce 1873 předvedl použitelné zařízení pro tento účel. Již o rok později byla kremační společnost založena v Londýně a první americké krematorium je z roku 1876 a je v Pensylvánii.
Jen šetrně a úsporně
Možná je už čas vyjít z pohřební síně, svléknout černý šat a podívat se po nějakých raritách a zvláštnostech. Když už jsme svlečení, co si tak navléct montérky? Adresa pod číslem 5 totiž skrývá mimořádnou nabídku: Udělejte si ji sami! Za devatenáct a půl dolaru uspoříte tisíce! Jedná se o návod na vlastnoruční výrobu rakve, jenž je k mání právě za oněch $ 19.50.
Že je Amerika zemí neomezených možností, o tom se mluví léta. Ony možnosti však mohou být hlavně pro nás leckdy až netušené. Citace s tohoto internetového reklamního letáku opravdu stojí za to:
"Proč utrácet tisíce za rakev vyloženou sametovými polštáři, když bude užita jen jednou? Tato rakev je o tísíce levnější a než ji budete potřebovat, může být použita jako plně funkční kus nábytku (např. knihovna, kávový stolek, šatník). V pravý čas se odstraní regály nebo tyč na ramínka a je připravena k použití ke svému základnímu účelu. Důstojnost nemusí být drahá. Výdaje za pohřeb jsou poslední věcí, kterou by truchlící rodina měla nést, a prostota borové truhly působí na mnohé."
Od hrobu ke hrobu jdem
Patřilo by se skončit míň zasmušile, což? Proč tedy nenavštívit adresu s č. 6 a podle jejího vzoru pak rozjet nové odvětví hřbitovní turistiku? Autor stránky (a dokonce knižního průvodce) se totiž oddává cestám po hřbitovech, kde leží slavní a mocní. Heslem stránky je: Rodiče berou své děti do Disneylandu. Já ne! Vzal jsem dceru k Disneyovu hrobu...
Ale vážně: cestu po místech odpočinku například Jimi Hendrixe, amerických presidentů. A nebo jako v Novém Orleansu hrobku, ve které leží (?) Královna voodoo... (Ještě k těm presidentským hrobům: stránek je několik, jedna byla označena za nejzbytečnější webovou stránku. Ale přitom odtud vede několik, tedy spíše dost, slušných odkazů na stránky týkající se lecčeho právě kolem života a díla U.S. presidentů.)
Občas se najde link, který vede "někam", ale jeho návštěva způsobí další pátrání. Jako se to stalo mně. V diskusní skupině alt.obituaries, která se zabývá sbíráním informací o tom, kdo, kdy a kde umřel, prý rychleji, než CNN, se objevila zpráva o podivných okolnostech smrti slavného muzikanta Glenna Millera. Údajně zahynul při havárii letadla ve sněhové bouři, ale Udo Ulfkotte, německý novinář, tuto informaci vyšťáral v amerických archivech, když hledal podklady pro svoji knihu o německé tajné službě. Legendární "bandleader" a klarinetista prý ve skutečnosti skonal na infarkt a bylo to v Paříži, v náruči lehké děvy. (Adresa, kde se nachází zpráva agentury Reuter, je pod číslem 7.)
A pod osmičkou je pro změnu slovník hřbitovní symboliky, sbírka epitafů, umělecká díla této tematiky, adresy a linky a kontakty atd. (Jen je třeba překonat reklamní stránku a pokračovat tlačítkem "On with the show...".)
Adresa devátá může být interesantní pro milovníky motorů. Zde se totiž skrývá stránka spolku sběratelů pohřebních aut. Říkají si Grimriders. Vede odtud několik linků k fotografiím opravdu povedených kousků. Lze si tu vyvěsit inzerát koupím/prodám, prohlédnout si databázi, která uvádí, ve kterém filmu si kdy jaký pohřební vůz zahrál. Ve filmu Swing Kids se objevila například šestiválcová Praga, model z roku 1929...
A jak doma? Siro a pusto...
Devítka skrývá adresu na první a zdá se poslední domácí adresu, Virtuální hřbitov postav z RPG. O těchto hrách, Role Playing Games, jsme psali v minulém čísle a ti, jejichž oblíbenec v zápalu fiktivního boje hrdinsky zesnul, či zahynul bídnou smrtí, mohou své postavě vystavět pomník.
Toť vše se značkou cz. Společnost přátel žehu se pak objevuje jen v seznamu neziskových organizací, pohřební ústavy spí.
Tady bychom asi mohli skončit. Někoho smrt fascinuje a může to vést až ke špatným koncům, jiný si z ní udělal živnost (a ty konce také mohou být všelijaké), jiný ji bere jako součást života. Internet naposled nemůže být jiný, než ti, kteří s ním nakládají. Tu mravně, ctihodně a s noblesou, jindy třeba skandálně či supovitě. Zbývá snad jediný náhled: ať si každý myslí, co chce...
Vladimír Fuksa
1http://www.batesville.com3http://users.aol.com/netgrave
5http://www.volcano.net/~johnstone/caskhome.html
6http://www.teleport.com/~stanton
7http://www.pathfinder.com/@@W1trtAYAo@UBduTW/entertainment/latest/RB/1997Jul13/315.html
8http://www.best.com/~gazissax/city.html
9http://www.best.com/~border/grimrides/grimrides.html
10 http://atrey.karlin.mff.cuni.cz/~jk/gilda/hrbitov.html