Muž s desetitisíci (internetových) návštěvníků

Interview se Štěpánem Rakem

      Když se před Vánoci objevila díky vydavatelství Votobia překvapivě pokorná, ale fascinující nahrávka koled v podání Štěpána Raka, jenom se po ní zaprášilo. K tomu, aby dokázal, že v ní slyšíme v  reálné nahrávce skutečně jedinou kytaru, musel uspořádat v jazzovém klubu v Železné tiskovou konferenci, na níž odehrál skoro celé CD. Byla to pravda. O kytaře, na níž to dokázal, i o svém vztahu ke světu techniky a  Internetu, ale i světu vůbec, je naše původní interview.

      Jaký máte vztah k technice?

      Naprosto negativní. Jsem totálně antitechnický typ. Jedná-li se ovšem o techniku hry.... - tak zase naopak kladný. Protože tu jednak sám zdokonaluji, když cvičím, jednak jí i léta učím a myslím si, že o ní i něco vím. Ale technika přístrojů ve mně budí hrůzu a paniku, a když se náhodou ocitnu před počítačem, tak utíkám, protože se ho bojím.

      Takže jediná věc, kterou uznáváte, je ještě tak dálkový ovladač k televizoru?

      Ani ten nemám moc rád. Teď jsem se ovšem musel naučit používat například mobil, protože jinak bych nato zle doplatil a přišel bych o spoustu koncertů a setkání.

      Přitom máte na Internetu nespočet stran. Máte tedy nějaký vztah alespoň k němu?

      Já spíše doufám, že mu budou rozumět alespoň mé děti a děti jejich dětí. Jsem zcela v rukou přátel. Jeden z nich mne uvedl na Internet a dokonce mi opatřil i počítač se spoustou programů, včetně slavného "Finále", který převádí skladby sám do not, zvládne celou harmonizaci, včetně basu, general basu, dokonce i polyfonii. To, doufám, nebudu potřebovat. Zato na Internetu prý mám velký úspěch.

      Pro mne má jen jednu drobnou nevýhodu: že to s ním neumím a tak jej nepoužívám. Zato na Internetu prý mám hrozný úspěch. Desetitisíce návštěvníků, říkají.

      Nedivte se, když tam "vystavujete" partitury svých skladeb.

      Já vím, že si je odtamtud lidé "stahují" bez souhlasu, ale myslím, že hudba je tu od toho, aby se šířila. A mé skladby se tak alespoň dostanou do světa.

      Kdo z výrobců kytar ve světě je vaším, jak se dnes módně říká, "strategickým partnerem"? Anebo používáte kytary různých výrobců?

      Tak to se musím zmínit o Austrálii. Ta je totiž kromě absolutní roztodivnosti své fauny a nespočtu zvláštností flóry, jaké nenajdete nikde na světě, i vlastí skvělých kytaristů (např. John Williams) ale především světového stavitele kytar Grega Smallmana, jehož nástroje znamenají absolutní přelom a to nejen po stránce konstrukční, ale zejména zvukové a výrazové. A - měl bych zdůraznit - zvláště po stránce dynamické. Jeho kytary skutečně znějí a naplňují nesplněné sny těch mistrů devatenáctého století, kteří věděli, že jejich kytara prostě nemůže konkurovat zvučnosti jiných nástrojů. I když se pak objevilo jméno Torrea, a na svět přišla kytara, která začala jako první opravdu znít, pořád nestačila dokonce ani na tak příbuzné nástroje jakými jsou cemballo nebo harfa. Později se objevila už celá plejáda úspěšných tvůrců kytar jako Ramirez, Fletta, Hauser. a pak i značkových výrobců, jenomže to všechno dnes neznamená nic proti tomuto australskému tvůrci, který dokázal daleko od civilizace, v ústraní deštného pralesa, naprostý zázrak: zrod nástroje s obrovskou dynamikou, dlouhým tónem a osobitým timbrem, jaký žádná jiná kytara prostě nemá. Když se dostanete ke Gregovi - jedině terénním vozem! - uvidíte krásného šílence, jenž si tam postavil vlastníma rukama dům i dílnu, založil rodinu a dnes má syny, kteří už dnes dokážou takřka totéž. Greg nevyrábí své převratné kytary "na kšeft", dělá jich doslova pár ročně, a jestliže musel v poslední době zvýšit "cenu", pak jen proto, že zjistil, že se s jeho nástroji hříšně kupčilo. Někteří lidé, kterým je vyrobil, je prodali s obrovským ziskem dál překupníkům, a tak teď eventuální další "zájemce" přinejmenším znevýhodnil".

      Vy sám jste měl to štěstí a "ke smallmanovi jste přišel"?

      Ano, a skoro doslova jako slepý k houslím. Když jsem byl vůbec poprve v Austrálii, přišla za mnou po závěrečném koncertu v Brisbane, kde jsem hrál jako přídavek svou skladbu "Vzpomínka na Prahu" na slova Vítězslava Nezvala, úžasná lidská bytost, dnes už zesnulá paní Terry Pekárková. Její muž byl kdysi zakladatelem orchestru FOK, dnes Symfonického orchestru hl. m. Prahy. Přežili Osvětim a totální nasazení a po válce museli opustit znovu Prahu a začínat dramaticky od nuly v Austrálii. Skladba o krásách Prahy tu paní tak dojala, že se rozhodla věnovat mi takový nástroj, jaký si budu přát. Pro mne to byl, navíc právě v Austrálii, naprostý sen, ale neprobudil jsem se z něj a všechno se to uskutečnilo. Sešel jsem se totiž i s  Johnem Williamsem a Julian Bysantine mne pak seznámil přímo s Gregem. V devadesátém druhém roce mně pak osobně dovezl na výběr kytary hned dvě a jedna byla lepší než druhá. Byl jsem tehdy u Isoldy Schaupp, matky další kytaristky Karen, a Greg přijel právě v době, kdy kulminoval monzunový déšť. Kdo jej nezažil, neví, co to je: Neslyšíte doslova vlastního slova! A když jsme v něm porovnávali oba smallmany i s kytarami dalších značek, vybral jsem si definitivně smallmana. Byla to, kromě jiných kvalit, jediná kytara, která byla v tom strašlivém ryku vůbec slyšet.

      Víte, Beethoven, když slyšel kdysi hrát Václava Tomáše Matějku, řekl mu prý, že svým přednesem dokázal, že kytara je vlastně malý orchestr. A Smallman podle mne dokazuje, že kytara může znít dokonce i jako velký orchestr.

      Vy jste se s ním ovšem sešel v poslední době znovu a dokonce i před kamerou.

      Ano, k poslednímu setkání došlo, když se mladý režisér Jakub Sluka, rozhodl, že o mně natočí film spojený právě s Austrálii a Novým Zélandem a podložený hudbou z mých cédéček Terra Australis I a I I. Což se mu skutečně povedlo, sehnal sponzory, a jeli jsme . Na Novém Zélandu jsme točili loni na podzim na slavné Kari Kari Beach, kde se odehrávaly vstupní scény z filmu Piáno, točilo se v Darwinu, v Alice Springs i u Ayers Rock a Olgas a s kamerou jsme navštívili i Grega s rodinou. To všechno bude ve filmu, jenž má mít premiéru asi v květnu tohoto roku.

      Čím myslíte, že dociluje toho, že zvuk jeho kytary je tak jiný?

      Především talentem. A pak samozřejmě odlišnou konstrukcí. Jednou ze základních inovací je, že základní, velmi tenká svrchní ozvučná deska je konstruována jen jako jakási membrána, zatímco zadní stěna, v tomto případě velice silná, masivní, vytváří pomyslnou odrazovou plochu reproduktoru, takže výsledkem je - alespoň pro mne - pocit jakéhosi vším prostupujícího laserového paprsku. Její zvuk pak vibruje permanentně prostorem, stačí jej jen modulovat. Už jen když ji vezmete do rukou, aniž jste se ještě vůbec dotkli strun, cítíte, že dýchá, zní vzdychá - žije.

      Je vyrobena ze dřeva některého z typických australských stromů jako třeba gum-tree nebo blahovičníku?

      Ne, ne. Smallmannovy kytary jsou z tradičního, i když málo dostupného a tedy i drahého brazilského palisandru rio a pak z měkkého cedru, který se jinak používá velmi prozaicky k ochraně drahých kovových předmětů během transportu, protože pomáhá tlumit nárazy. Tohle dřevo má však i skvělé akustické vlastnosti. Zajímavé je, že Greg sám se možnosti okopírování svého principu nebojí. Říká, že to konečné kouzlo, jakýsi šém, který jeho kytaře vdechne duši, se ukrást stejně nedá. A tváří se přitom, jako že na to tajemství jsou jen dva: on a někdo, od něhož je má sám. Neříká kdo, ale doplnit by se možná dalo, že Všemohoucí.

      Čím nebo kým vším jste byl, než jste se stal tím, kým jste?

      Od malička jsem toužil být malířem, hudba vlastně přišla až mnohem později. Vystudoval jsem střední školu výtvarnou , takže původní profesí jsem vlastně výtvarník. Později - to už jsem se ovšem věnoval hudbě - mi přibyl ještě zájem o uměleckou fotografii. V průběhu svého pětiletého pobytu ve Finsku jsem vystavoval a vyhrál několik fotografických soutěží.

      Na tiskovce při uvedení vašeho skvělého CD s koledami jste měl jako jednoho z "kmotrů" i Jaroslava Hutku. Dokonce jste na sebe vzájemně prozradili, že jste kdysi hráli a vystupovali společně. Hrál jste ještě i s jinými našimi, řekněme, méně tradičními sólisty nebo skupinami?

      S nespočtem. Hrával jsem dokonce v dechovce, v televizní Babiččině krabičce, jezdili jsme s Věrou Ferbasovou na šňůry, a protože kytara se tam uplatnit nedala, hrál jsem nejdříve na kontrabas a pak i na basbombardón. Taky jsem hrával v barech, v několika kapelách, protože po skončení výtvarné školy jsem v šedesátých letech nemohl sehnat práci, po kavárnách, v dancingu Jalta, v Alfě, Savarinu. Tam už to bylo na kytaru, a hrával se jazz nebo běžná kavárenská spotřební hudba, tanga, tak zvané "salonní kousky". A taky beat, zkoušel jsem to, když tam býval vedle Petra Jandy i Pavel Chrastina a Franta Ringo Čech, s Olympikem, na kytaru jsem hrál v písničkách Karal Gotta, Marty Kubišové, Heleny Vondráčkové, pravidelně jsem vystupoval s bratry Traxlerovými a Gondolány... A to už jsem zase zpět v Austrálii , kam se oni posléze vystěhovali. Společně s kamarádem z dětství Luďkem Němcem (mimochodem - i ten je už léta v Austrálii, kde se s ním příležitostně setkávám ) jsme kdysi založili duo "Apoštolové Nového světa" a po internacionální "pomoci" spřátelených armád jsme pak vystupovali po různých klubech, a později už jen v ústraní církevních uskupení. Později, ve skupině Raci jsme hrávali rock z repertoáru Billa Halleyho, Elvise Presleyho, Little Richarda, melodie Beatles, ale i  vlastní skladby... A to jsem ješt nevzpomněl  Petra Kotvalda, Rudolfem Rokla , Lenku Filipovou...

      Jakou hudbu si pouštíte cestou v autě?

      Zpravidla jezdím s lidmi, které mám rád , a tak si je o čem povídat a nebo přetrpí moje nikdy nekončící procvičování akordů, stupnic atd. Ale když se občas stane, že přece jen si mohu pustit muziku - pak je to třeba skupina Červánek nebo na druhé straně Šostakovič, Dvořák, pravý cikánský folklór , Mac Ferrin, kultivované písničky Marka Ebena atd. A když jedeme s Alfredem Strejčkem, tak si někdy pouštíme, co jsme právě natočili.

      A nacházíte i chyby ?

      Jistě, vždycky. Zkrátka sotva dotočím desku a je hotová, tak bych ji dělal úplně jinak.

      Na jaký zvláštní, třeba i etnický nástroj jste zkoušel hrát?

      Určitě didgeridoo (didžeridú) - nástroj australských aboriginals - původních pouštních domorodců. Je to nástroj podobný fujaře - ale mnohem obtížnější. Ale přesto nebo právě proto se mivelmi líbí - ve své skladbě Terra Australia mám jednu část která je jím inspirována, dokonce se tak přímo jmenuje a pomocí "smallmanna" jeho zvuk napodobuji. Poté, co jsem tuhle skladbu natočil pro australský rozhlas, vysloužil jsem si dokonce návštěvu extra najatým aerotaxi do skryté komunity domorodců - když totiž jeden z nich , mezitím "přecivilizovaný", zaslechl názvuky svého rodného nástroje v rozhlase a zaujal jsem ho natolik, že mne předvedl svým krajanům. Před mýma očima chytli ještěrku , opekli ji na ohni a mně uctili první porcí...

      Nejzajímavější skupina, již jste kdy doprovázel?

      Asi Pražské marimbové trio, díky příteli Miroslavu Kokoškovi, který se navzdory svému zdravotnímu handicapu stal u nás jakýmsi propagátorem hry na marimbafon, a pro kterého napsala skladby řada skladatelů. Nejdřív jsem pro ně jenom psal, pak s nimi ale začal vystupovat na housle Jaroslav Svěcený a mě přesvědčili, abych s nimi hrál na kytaru. Se stařičkou škodovkou a s třímetrákovým vlekem s marimbou jsme pak dost dobrodružně cestovali po celé řadě zajímavých zemí jako po Španělsku nebo Rusku.

      A pokud jde o lidovou hudbu?

      Jak už jsem řekl : hrál jsem s australskými hráči na didgeridoo, také s novozélandskými a papuánskými bubeníky a zpěváky, se španělskými hráči flamenca a s cikány různě po Evropě jejich folklor. Lidová hudba je pro mne velkou láskou. V planých trnkách zkrátka obvykle najdete více vitamínů než ve šlechtěném ovoci.

      Které osobnosti z oblasti klasické hudby jste doprovázel?

      Nejčastěji asi Josefa Suka. A pak samozřejmě celou řadu umělců, s nimiž nás spojil náš společný projekt s Alfrédem Strejčkem týkající se osudu a díla Jana Ámose Komenského.

      U toho jsme se ovšem smluvili, že se mu budeme věnovat až v dalším článku. Tím spíše, že v jednom z Komenského děl jste nalezli jakoby pradávnou předtuchu Internetu.

      Budu velmi rád.

ajn