Vzpomínky na Ugandu

      Cestování i po těch nejexotičtějších koutech naší planety není dnes už problémem ani pro mnoho Čechů. Co se týče Afriky, "černého kontinentu", pak hodně našich turistů směřuje především do její východní části, do Keni a Tanzanie, které lákají dobrodružstvím pravého safari, možností poznání způsobu života původních obyvatel - Masajů, nebo nádhernými plážemi a palmovými háji na pobřeží Indického oceánu.

      Z trojice východoafrických zemí, které vznikly rozdělením bývalého koloniálního mandátu - tzv. britské východní Afriky - ovšem zůstává v pozadí zájmu turistů třetí, nejmenší stát - Uganda. A není se příliš čemu divit. Například na rozdíl od sousední Keni prošla tato země od vyhlášení nezávislosti roku 1963 nejméně deseti občanskými válkami nebo násilnými politickými převraty, tudíž nemá vyvinutou infrastrukturu ani pro turistické služby, o průmyslu už ani nemluvě.

      Vnitrozemský stát zhruba dvojnásobné rozlohy než bývalé Československo stále figuruje v ročenkách OSN jako jedna z nejchudších zemí světa. Ještě více alarmující jsou údaje Světové zdravotnické organizace - co se týče výskytu HIV pozitivních jedinců, zaujímá Uganda smutný primát v celé subsaharské Africe, přičemž skutečný výskyt lidí s AIDS může být ještě daleko vyšší. Země prodělala jednu z nejhorších diktatur XX. století v Africe - vládu presidenta Amina, který se rozhodl zemi násilně islamizovat (dnes si žije v pohodě v Saúdské Arábii).

      Přesto všechno se situace v posledních letech stabilizovala, nastal stavební i průmyslový boom a následkem toho začínají přijíždět i první turisté. Mimochodem také proto, že četné turistické služby, především návštěvy národních parků, jsou zde o mnoho levnější než v sousedních zemích.

      Z Keně do Ugandy

      Hraniční přechod u města Malaba nám připadá jako vystřižený z jiného světa. Ani památky po shonu evropských celnic - nikdo nikam nespěchá. "No hurry in Africa" - tak zní základní heslo, jímž se tady řídí všichni, včetně místních úředníků.

      Vystupuji z autobusu a po zaprášené pěšině se vydávám k malému domku, který představuje imigrační kancelář. Vstupuji do malé místnosti, do níž okny proniká nelítostné rovníkové slunce. Je zde dusno. Za stolem, který je jediným vybavením této místnosti, sedí usměvavý úředník. Při pohledu na můj pas se mu rozzáří oči -- něco takového ještě neviděl. Samozřejmě mě považuje za občana nějakého ex-sovětského státu. Nad hlavou mu visí portrét presidenta Mutseveniho a při počtu much, které se prohánějí místností, mě nemůže nenapadnout analogie se známým obrazem císařpána z našeho starého dobrého Švejka. Vše je ale brzy vyřízeno a fronta rychle postupuje dál. Za chvíli je náš autobus společnosti Akamba připraven k další cestě.

      Ráz krajiny se mezitím změnil - je vidět, že přejíždíme ze suchého pásma savan do vlhčího pásma pralesů, a i když savana stále převládá, veškerá vegetace je mnohem zelenější a bujnější. Míjíme vesnice, jejichž domy vypadají poněkud potěmkinovsky -- průčelí pokryta reklamami na Coca-colu a antimalarické tabletky, ale za nimi se skrývají chýše uplácané většinou z hlíny. A hlavně nekonečné, nekonečné plantáže banánů. (Matokee, nedílná součást zdejší každodenní stravy, ovšem jsou banány zelené, které se vaří a připravují na způsob naší bramborové kaše se speciální omáčkou z tzv. "greens" čili trávy. Pro zhýčkaný žaludek Evropana sousto ne zrovna nejlahodnější.) A tak se pomalu a jistě blížíme do Kampaly, pokud nás zrovna nezastaví několik opic nezbedně skotačících přímo na silnici.

      Kampala


Na cestovatele z Evropy působí hlavní město dojmem ne-li přímo vesnice, pak přinejmenším provinčního města. Je to zřejmě absencí jakékoli výškové výstavby, ta se začala rozvíjet teprve v několika posledních letech. Proto zde chybí nějaká výraznější dominanta. Snad s výjimkou minaretu nikdy nedokončené Aminovy mešity, který měl být nejvyšší na světě, dokonce vyšší než minarety v Mekce. Dnes je smutnou vzpomínkou na období hrůzovlády tohoto prezidenta...

      Kampala je položena v příjemné krajině mezi sedmi pahorky, stejně jako Řím. Tady ovšem veškeré analogie s "Věčným městem" končí. Klima je zde vpravdě tropické, takže můžete mít problémy s aklimatizací -- je horko, dusno a vlhko a každý den vás nejspíš zastihne pořádný liják, který naštěstí většinou netrvá příliš dlouho.

      Dnešní Kampala, na rozdíl od minulosti, udivuje svou náboženskou tolerancí -- najdete tady kostely nejrůznějších církví hned vedle mešit (i když muezzina tady neuslyšíte), stejně jako hinduistické svatyně. Žije zde totiž mnoho Indů, které sem deportovali Britové za účelem výstavby železnice. Jejich potomci dnes tvoří jednu z nejbohatších a nejmajetnějších vrstev.

      Kampala má také nejstarší univerzitu ve východní Africe -- Makarere University, opět součást britského koloniálního dědictví. Britové ji založili mezi dvěma světovými válkami a mnohé školní budovy nesou dodnes stopy britské koloniální architektury. I dnes patří mezi nejprestižnější univerzity ve východní Africe.

      Z dalších pamětihodností stojí za pozornost především hroby králů kmene Luganda, dnes největší etnické skupiny v Ugandě, jehož jazyk je vedle angličtiny hlavním úředním jazykem v zemi. Králové, kteří v minulém století přestoupili na islám, byli známí svou nesnášenlivostí a krutostí. Jeden z nich, Bogonda, nechal v minulém století upálit dvacet tři křesťanů, mezi nimi i děti, uprostřed blízkého jezera. Toto pietní místo navštívil při svém posledním pobytu i papež Jan Pavel II.

      V poslední době se Kampala rychle rozrůstá. Ve městě se usidlují první zahraniční společnosti a banky, rostou nové hotely a město rychle adoptuje západní styl života. Existuje zde i noční život. Jednou z nejvyhledávanějších diskoték je klub "Ange Noir", jeden z lepších podniků ve městě. Jako Evropan, kterých tady není mnoho, se můžete stát centrem obdivu, zvláště když dobře tančíte, což horkokrevní a temperamentní Afričané umí náležitě ocenit.

      Zásnuby - věno přináší ženich

      Ugandská společnost velmi dbá na tradice a příslušnost k jednotlivým kmenům a klanům a jejich rituály se přísně dodržují, a to i mezi velmi vzdělanými a vysoce postavenými lidmi. Měl jsem možnost zúčastnit se tradičních zásnub na východě země v blízkosti města Tororo. Není snad bez zajímavosti, že samotným zásnubám předchází týden intenzivních příprav, během nichž se nacvičují i tradiční tance. Na samotnou zásnubní hostinu je pozváno nejméně 500 lidí a padnou jí za oběť přinejmenším čtyři krávy, několik koz a mnoho kusů drůbeže. Samotné zásnuby jsou totiž mnohem důležitější než svatba, která se již slaví jen v nejužším rodinném kruhu.

      Vlastní rituál sestává z mnoha přesně kodifikovaných postupných kroků: ženichova rodina nejprve přichází do domu, je uvítána rodinou nevěsty (sama nevěsta se zatím nesmí objevit) a po vzájemném představení jsou předány dary. Pak následuje několik tanců a scén, představujících námluvy v tradiční společnosti, přičemž ženich si vybere vždy nejpracovitější nevěstu. Po velké hostině pak přichází nejdůležitější část ceremoniálu -- projednávání tzv. "bride`s prize" čili ceny nevěsty, což představuje prakticky věno, které ovšem přináší ženich. To má nevěstině rodině kompenzovat ztráty způsobené jejím odchodem k ženichovu klanu, jehož součástí se po svatbě definitivně stává. Cena se vyjadřuje ve zvláštních jednotkách -- kravách a kozách, které musí ženichova rodina předat. Samozřejmě, čím je nevěsta vzdělanější a lépe postavená, tím vyšší je cena.

      Rozhovory probíhají podle tradice odděleně -- obě rodiny musí sedět v různých místnostech a komunikují spolu pouze prostřednictvím "posla". V tradičních ceremoniálech trvá toto vyjednávání den i více, ale v našem případě se odbylo "pouze" za čtyři hodiny. Cena byla tentokrát vysoká -- 18 krav, nevěsta je totiž prokurátorka, a kromě toho studovala rok na univerzitě ve Velké Británii a její otec je profesorem na Makarere University.

      Po vyjednání ceny následují bouřlivé oslavy, především divoký tanec za zvuku tradičních bubnů. Každý klan má svůj specifický druh tance podle toho, kterou část těla při něm nejvíce používá ( např. ramena, boky, hlavu... ). Bujaré veselí končí až před úsvitem, kdy musí podle tradice ženich a jeho rodina opustit nevěstin pozemek.

      Mweya

      Pokud nějaké místo v Ugandě stojí rozhodně za vidění, pak je to bezesporu Queen Elisabeth National Park (pojmenovaný po britské královně, která ho kdysi navštívila). Nachází se na západě země, na hranici se Zairem (nyní již vlastně Svobodným Kongem), a dostanete se sem cestou z Kampaly do největšího města na západě země -- Kasese. Po několika kilometrech stoupání do bujně porostlých vrchů za městem Mbarara se náhle přehoupnete a rázem se vám otevře impozantní pohled -- obrovská pláň savany, nad níž se v dáli tyčí, jakoby v mlze, vrcholky pětitisícových hor Ruwenzori, na jejichž úbočích už začíná bujný prales, ve kterém žijí proslulé horské gorily. Název těchto hor v domorodém jazyce znamená "Přivolávač deště" a pohoří skutečně ovlivňuje podnebí v této oblasti velmi výrazně. Jiný, možná známější název pro tento hřeben zní "Měsíční hory" -- toto jméno pochází ještě z dob Ptolemaiovců, kdy se lidé domnívali, že se zde nachází bájný pramen Nilu (a nebyli zase tak daleko od pravdy).

      Mwaya Lodge leží asi deset kilometrů jižně od hlavní silnice do Kasese, na nádherném poloostrově obklopeném dvěma jezery -- Lake Edward a Lake George, která jsou spojena kanálem. Je odsud úchvatný výhled na jezero tvořící hranici mezi Ugandou a Zairem, Měsíční hory a na část savany. Zde uvidíte zaručeně nejlevnější safari ve východní Africe, navíc bez spousty turistů s fotoaparáty, které byste potkali v Serengeti nebo v Masaimaře. Jedním z nejkrásnějších výletů je projížďka loďkou po kanálu, při níž můžete sledovat spousty hrochů v jejich přirozeném prostředí (večer přicházejí až do blízkosti hotelu a spásají okolní trávu), ale i mnoho exotických ptáků. Nezmeškejte také výlet džípem do savany brzy ráno nebo k večeru (nejvhodnější doba pro pozorování zvěře), během nějž uvidíte stáda antilop, buvolů, pakoní, slonů a při troše štěstí i lvy a levharty. A když už tu budete, nenechte si ujít jeden z těch nádherných západů slunce nad savanou, jako vystřižený z filmu "Vzpomínky na Afriku".

      Kdo krade, ten...

      V Ugandě oficiálně platí britské právo, které se také vyučuje na univerzitách. Jenomže jedna věc je právo na papíře (i když, pravda, i britské právo je většinou obyčejové, a tudíž paradoxně "nepsané") a druhá věc tzv. zákon ulice. Běžná praxe -- například při dopadení zloděje, který se pokusil krást u jednoho z mnoha pouličních prodejců -- je ta, že rozlícený dav provinilce na místě ubije nebo ukamenuje, dříve než stačí zasáhnout policie.

      Nebo jiný příklad -- oficiálně je samozřejmě zakázána bigamie nebo polygamie (s výjimkou muslimů, kteří mohou mít až čtyři ženy, pokud je dokážou všechny stejně zabezpečit). Na venkově, kde je tradice velmi silná, ovšem není výjimkou, že muž má i několik žen, mezi nimiž mnohdy existuje velmi silná rivalita. Ta je někdy tak agresivní, že jedna žena je schopna druhou i zohavit, jen aby dosáhla jejího zapuzení. Stejně tak se stává, že jedna žena zabije dítě své rivalky. V nestřeženém okamžiku třeba pronikne do kuchyně, kde sokyně připravuje jídlo, vytáhne vařící se matokee a místo nich dá zaživa uvařit její dítě.

      Evropanovi hrůzně znějící historky jsou bohužel i dnes běžnou praxí a vláda je v boji proti těmto excesům téměř bezmocná. Chybějí peníze, především na osvětu. U některých kmenů na severu se dodnes provádí nejen mužská, ale i ženská obřízka, a to bez dodržení jakýchkoli minimálních hygienických standardů. Ten, kdo se odmítne obřízce podrobit, je naprosto vyloučen ze života komunity bez možnosti založit si vlastní rodinu, protože klan jej prostě nepřijme. Tradice je příliš silná.

      Základní vzdělání je sice oficiálně povinné, neexistuje však aparát, který by donutil rodiče v odlehlých vesnicích posílat děti do škol. Ostatně jak také, když školy v těchto lokalitách z důvodu nedostatku finančních prostředků skoro vůbec neexistují? Důsledkem je ohromující, stále více než šedesátiprocentní negramotnost. A jak je možné takové lidi vychovat osvětou? Jedinou možností je divadlo, jež je srozumitelné i bez znalosti čtení a psaní a zároveň je zábavné, takže diváci se vždycky najdou. Proto také existuje mnoho různých souborů a společností, které jezdí po venkově a snaží se prostřednictvím představení bojovat proti předsudkům tradiční společnosti.

      Co říci závěrem? Návštěva Ugandy je pro našince rozhodně nevšedním zážitkem, plným paradoxů a překvapení. Na jedné straně nádherná panenská příroda a obrovský zemědělský potenciál, na druhé straně bída, chudoba a téměř každodenní boj o přežití, ať už s nejrůznějšími chorobami nebo naprostým nedostatkem životních prostředků. Ve srovnání s běžnými starostmi většiny Uganďanů nám naše "běžné" starosti musí připadat naprosto malicherné.

     

David Král

      Autor je studentem postgraduálního studia na PF UK a magisterského studia Institutu mezinárodních vztahů na FSV UK.

      Uganda na Internetu:

      http://www.uganda.co.ug/

      http://www.tomco.net/~jssemwog/utb/utb.htm