Mravenci v kredenci, to prý nemá být, zpívá Ivan Mládek v textu Zdeňka Svěráka alias Emila Synka. A co teprve termiti! S těmi se našinec naštěstí nesetkává, ale třeba pro Australany mohou být takoví termiti v onom zmíněném kredenci realitou. Obvykle to znamená nejen konec kredence, ale celého stavení. Ne nadarmo se termitům říká všekazi. Co o nich ale vlastně víme? I k tomu je dobré cestování, mnohdy si totiž člověk poopraví či doplní neúplné znalosti ze školních lavic.
Dlouho jsem pokládal termity za mravence. Je to úplný nesmysl, protože jsou primitivní skupinou hmyzu tvořící řád Isoptera a s mravenci nejsou nikterak spřízněni. Pravdou ale je, že jejich vnitřní organizace je velmi podobná té mravenčí. I termiti mají svojí královnu, která je mnohem větší než všichni ostatní a je vlastně matkou rodu, o niž je patřičně pečováno. Když klade vajíčka, měří patnáct až dvacet centimetrů, může se prý dožívat až padesáti let a za svůj produktivní život naklade až dva tisíce vajíček denně.
Funkce v termitišti jsou dále rozděleny opět jako u mravenců jsou tam vojáci, kteří chrání kolonii, a dělníci, ti zas mají za úkol budovat sídliště a starat se o potravu. Termiti se živí trávou, ale často také dřevem, a tak mnohdy likvidují rozsáhlé lesní porosty a majitelé dřevěných domků je tedy z pochopitelných důvodů nemají rádi.
V Litchfieldově národním parku nedaleko Darwinu, hlavního města australského Severního teritoria, jsem viděl velmi zvláštní termitiště. O jejich stavitelích se říká, že jsou to "magnetičtí" termiti. To proto, že svoje pozoruhodné stavby staví zásadně orientované ze severu na jih. Tyto zvláštní útvary jsou totiž placaté, trochu připomínají náhrobní kameny. Takže si možná dovedete představit ten zvláštní pocit, když stanete na planině do nedohledna poseté až dvoumetrovými "náhrobky". Tento quasihřbitov není ničím jiným, než obrovitým sídlištěm desítek termitích kolonií.
Jak zjistili vědci, příčina zvláštní architektury staveb magnetických termitů je pragmatická. Termiti si libují ve stabilním teplém klimatu. V období sucha, nebo chcete-li tropické zimy, jsou ale v nížinách značné teplotní rozdíly. Termiti to obvykle řeší tak, že se v noci stěhují do podzemí, kde se udržuje více tepla. V mokřinách, kde se vyskytují magnetičtí termiti, jsou však pravidelné záplavy. Trik s nocováním v podzemí tedy jaksi nelze uskutečnit. A tak se osazenstvo stěhuje ráno na východní stranu, do níž se opírá sluníčko, a v podvečer opět na stranu západní, která se díky tvaru termitiště připomínajícího radiátor, rychle vyhřeje. Biologové věří, že termiti nemají dáno rozeznávat lokální klimatické podmínky, ale že tento pud získali po stovkách generací. Je však zvláštní, že nikdy nestavějí svoje díla důsledně podle střelky kompasu, ale často se přizpůsobují právě místním poměrům. Například v Litchfieldově národním parku byla na návětrné straně všechna termitiště shodně orientována s desetistupňovou odchylkou.
Existuje asi patnáct set známých druhů všekazů. Jeden z nich staví tzv. katedrály, což jsou opravdu dech beroucí útvary často až sedmimetrové výšky a roztodivných tvarů. Jejich estetická působivost mnohdy předčí díla některých avantgardních sochařů.
Termitiště mohou být podle vědců stará i více než sedmdesát let. Na první dojem působí jako nedobytné pevnosti, ale ve skutečnosti jsou křehkým domovem. Jakmile se totiž krusta, i když pevná jako zatvrdlý cement, jakkoli naruší, termiti nejsou schopni otvor zacelit. Na tento moment číhají zelení mravenci, kteří žijí v blízkém okolí a při každé příležitosti útočí na termití vojáky s cílem vyplenit zásoby potravy, popřípadě nastěhovat se do opuštěných obydlí. Termiti jsou velmi zranitelní, nemají pevnou ochranu těla jako mravenci, pouze "vojáci" jsou vybaveni silnými kusadly.
Co mě překvapilo, je fakt, že jsou slepí. Ale je to vlastně logické. Celý život tráví ve tmě, jejich podzemní chodby dosahují délky mnoha set metrů.
Na ničení termitišť se kdysi podíleli původní obyvatelé Austrálie. Ti vyhledávali podobně jako zelení pirátští mravenci zásoby potravy uložené kolem královny. Používali je jako delikatesy k dochucování a kořenění vlastních pokrmů.
Dnes jsou největšími nepřáteli chráněných termitů paradoxně turisté, kteří se chtějí podívat, jak to vypadá uvnitř termitiště pod vnější ochrannou krustou. V okamžiku, kdy odlomí sebemenší kousek, následuje předem prohraná bitva s nepřátelskými mravenci a celá kolonie se stěhuje na nové místo, kde budování začíná opět nanovo.@
Vladimír Kroc