- internet4U -

Heski česki

Vladimír Fuksa

Jestliže dnes zařazujeme prvně i Heski česki, není to rozhodně naposled. Naopak -- hříšků a hříchů a stále častěji přímo zločinů proti psané, ale i mluvené řeči přibývá měrou, jíž nezbývá než čelit. Tím spíše, že se nevyhýbají ani Internetu. Na tomto místě nalezne tedy ode dneška čeština (a nejen čeština, ale třeba i angličtina a překlady z ní) ne-li svoji tvrz, tedy alespoň zastání. Přivítáme i vaše upozornění na nešvary, jimiž jazyk neklidná doba častuje.

Každá novinka s sebou přináší také nová slova, kterým si tu snadno, tu obtížněji, ale přece jen musíme přivyknout. Kdo před deseti -- patnácti lety tušil, co označují výrazy jako "telefonní záznamník" nebo "fax", přestože tyto přístroje už byly na světě? Dnes už tato slova nikoho nepřekvapí a stala se běžnou součástí našeho života, ba co dím, i vizitek. Před deseti lety jen málokdo rozuměl zkratkám jako DOS, BASIC či PC nebo věděl, čo si predstaviť pod takým slovom "lokalizácia". To spíš jsme rozuměli slovům jako "ustanovizeň" nebo "chozrasčot".

Nová slova, jež se zrodila v anglicky mluvícím světě, se k nám poznenáhlu plížila a jejich okázale nedbalé používání se dalo leckdy využít nejen při loveckých výpravách na spolužačky. To ale bylo ještě "za totáče" (hle, vzpomene si snad někdo, vyslovil-li vůbec tento výraz před více než šesti lety...?). Po té naší slavné sametové se pohyb anglických slov směrem na východ významně zrychlil. V poslední době se pak mezi lidi dostal balík nových slov, s nimiž si leckdo neví rady. Viníkem je Internet (vlastně také novinka), jenž s sebou přivlekl "browser", "www site", "servery", "providery", "html" atd. aj.

Bylo řečeno, že si s novými slovy leckdo neví rady. Ono to zas tak úplně není pravda a zas tak úplně není pravda ani to, že si s novými slovy leckdo neví rady až teď. Nejde jen o to vědět, co se za slovem skrývá. Důležité je vědět, jak se slovem nakládat a jak ho -- řekněme -- naučit česky.

Inženýrštinu jsem vždycky považoval za zcela zvláštní odnož jazyka, jež se samotnou češtinou nemá moc společného. Základy mého vzdělání jsou humanitní a s technickými, natož technokratickými bojůvkami jsem se snažil setkávat vždy pouze na neutrální půdě. To mi ale nepřekáželo v tom, abych zejména písemné vyjadřování pánů inženýrů nepovažoval leckdy za trestný čin. (Češtinu úřednickou, nedejpámbů funkcionářskou nebo esenbáckou raději nebudu zmiňovat, abych nebyl nařčen, že šířím obscénní materiály...)

Pro ilustraci "schopností" technočeštiny stůj zde jeden příklad, od něhož se pak dostaneme dál: dosovská aplikace. Probůh, koho napadlo zpřídavnit zkratku? A když už tohleto muselo být, koho napadlo ji po zpřídavnění zprznit příponou -ovský? Snad k tomu vedla podvědomá asociace se slovy "královský" nebo "otcovský", ale to už je spíš téma pro Dr. Freuda. Proč nelze "aplikaci pro DOS", "okno DOSu" nazývat takto? Aby se ušetřil čas nebo papír? To sotva, nový patvar má ještě o slabiku víc.

Ale když už: proč tedy nepoužít kratší a logicky správnější tvar "dosový"? I to je sice stejně hnusné slovo, ale alespoň ne tak úplně pitomé.

Připomíná mi to časy, kdy spousta ulic (a nejen v Praze) byla pojmenována po významných sovětských lidech a kdy nejčastější koncovka ruských jmen dělala při výrobě přídavného jména přivlastňovacího značné potíže.

V Dejvicích byla ulice Kujbyševa. (Ta se dnes jmenuje Wuchterlova a je docela populární skrze bouchací popelnici...) Pány inženýry tenhle tvar nejspíš netrkne. Stejně na tom byli určitě páni radní, kteří ulici křtili. Při hlubším rozboru, kterého by ti i oni měli být schopni (račte prominout při vašem vzdělání) by však snadno nahlédli, že se jedná o chybu: je-li jaksi vlastníkem ulice jistý Kujbyšev a chce-li to dát najevo též jejím názvem, pak koncovka přivlastňovací zní -ova a přilípne-li ji ke svému jménu, výsledek je nabíledni: Kujbyševova. Takhle se to ale na ceduli u školičky v Dejvicích -- kdo to tam zná, ví, o čem mluvím -- nikdy neobjevilo a léta letoucí se tedy onen slavný sovětský revolucionář, stranický a státní činitel jmenoval Kujbyš. A notabene i tak to bylo na té ceduli blbě. (Při dokonalém přepisu ruského příjmení by to totiž dokonce mělo znít "Kujbyšovova".) Skoro každému to bylo fuk, co do nějakého Kujbyše či jak se jmenoval. -Ov sem, -ov tam. Takže pak nepřekvapilo, když sportovní komentátoři hrdě oznamovali, že další branku sborné do naší sítě zařídil Petrovovův útok.

Bylo řečeno: -ov sem, -ov tam. Stejně nejspíš uvažoval ten, kdo pustil do světa "dosovskou aplikaci". Co na tom, že přípona -ský (ve zvláštních případech -ovský) se používá pro vyjádření přivlastňovacího vztahu? Na to, že původ nějaké věci lze vyjádřit příponou -ový, ten doveda ani nevzdechl. Oficiální "Česká mluvnice" ostatně o této příponě hovoří jasně: "... adjektiva takto tvořená (tedy s příponou -ový -- pozn. red.) ...jsou velmi produktivní, zvl. ve stylu odborném a publicistickém ..." Chceš-li se, milý odborníku či publicisto, vyjadřovat odborně, pak tedy užij příponu -ový.

Jestliže se teď tato moje filipika proti "dosovskému" bastardu dostala na stránky časopisu o Internetu, kdos bystrý, jistě tušíš, kam mířím. Celou tu sáhodlouhou rozpravu i s oklikou přes Kujbyše, Kujbyšova či -- ech, čort znájet, jak se vůbec správně jmenoval, jsem podnikl skrze dvě slova, jež mi pijou krev, zvláště to jedno. Ti dva hanebníci se jmenují "webovský" a hlavně "internetovský". Ondy jsem si dokonce přečetl výraz "internetovské spojení" a možná ještě větší zhůvěřilost, "internetovsky dobře vybavený počítač". Představte si, že na nádraží se ozve hlášení: "Upozorňujeme cestující, že vlakovské spojení mezi Dobřichovicemi a Řevnicemi je do opadnutí velké vody na Berounce přerušeno," nebo že někdo dělá "počítačovskou grafiku". Že je to nějaké divné? Je. Ale podle výše uvedených vzorů je přece internetovská kavárna nebo webovský server v pořádku.

Je mi jasné, že tento článek je zoufalým voláním někoho, komu se nelíbí neúcta k mateřštině. Jsem prost iluzí, že si tenhle článek někdo přečte a okamžitě začne přemýšlet, co a jak vlastně pouští z pusy nebo klade na papír. A v případě zejména některých novinářů na třeba jen zlomek naděje zapomínám raději ihned. Ona ta novinářská cháska je stejná, ať mluví či píše o politice, počítačích nebo sportu. Vždyť co si mám myslet o tom pánovi nebo paní, kteří se mluvením do televize živí a přitom mají nápadnou vadu řeči. Nebo když mne sportovní komentátor informuje, že "hráči v kanárkových dresech to budou mít těžké, protože Švédé to či ono". A nebo když mi komentátor celostátního deníku sděluje, že "policie dostala několik typů, kde by se mohl skrývat hledaný zločinec". A nebo když se dočtu, že "www searcher mi nabídne seznam odkazů na naleznuté dokumenty"? A nebo...

Raději toho nechám, připadám si jako trpaslík ze Tří veteránů. Jak je patrno z několika příkladů, úcta k jazyku, jenž je novinářovým dlátem i žulou, mnohým chybí. Buď jí pozbyli, nebo -- a to je ten horší případ -- ji nikdy neměli. Jenže nejde jen o tu úctu. Jde i o cit. Právě ten by měl leckdy leckomu rozsvítit červený nápis: "Pozor, chyba!" Těm světaznalejším pak "Attention, error!" (Možná, kdyby to bylo jenom anglicky, brali by to zejména ti někteří vážněji.)

Ten, kdo dočetl až sem -- a dal tak najevo svůj zájem o tohle pro někoho banální téma -- jistě pochopil, že cílem této soustředěné palby nebylo jenom dosovské okno a internetovská kavárna. Tedy vlastně bylo, ale ne hlavně. Hlavně šlo o to, aby čeština nebyla tou ušmudlanou a odrbanou služtičkou, jíž se přečasto stává. Hlavně šlo o to, abychom se k ní chovali jako k dámě a o její služby ji s respektem a uctivě žádali. A abychom se dokázali zastydět a pokorně omluvit, když jí šlápneme na střevíček. Ona si to totiž zaslouží. Dnes více než kdy jindy.

internet4U