- internet4U -

Bankéř z Manhattanu

      Viktor Dusil se narodil roku 1931 v Hradci Králové. Vystudoval na DAMU dramaturgii, po tři roky byl režisérem cirkusu. Do roku 1970 režíroval v Čs. rozhlase, poté vyhozen z kádrových důvodů. Byl autorem řady scénářů, převážně komedií, publikoval řadu povídek. (Cirkus bez maringotek, 1960, Můj koníček slon, 1969, Výstřel ve studiu šest, 1982, Sborníky povídek Klubu 89, 1993-1996). Zatím posledním dílem je román Jako by tudy nikdo nešel z nakladatelství I. Železný.

      Vyjel jsem z Prahy po dálnici směrem na Brno, a přestože byl slabý provoz, slunečný den, bezvětří a vůbec pohoda, vezl jsem v sobě jakýsi svíravý pocit, stres, který mne neopouštěl a neopouštěl. Už dlouho jsem věděl, že budu jednou vyzván k cestě do Příčel, malého městečka blízko Jihlavy, a měl jsem vážné obavy, že se tam budu kát za něco, co bylo mimo mne, a co jsem nemohl nijak ovlivnit. A je to tady! Marně jsem zavíral oči před odpovědností. Jednou jsem ten dokument podepsal, aniž bych se zajímal o zázemí celé akce, a teď ponesu následky svého neuváženého činu. Jak je vůbec veliký hektolitrový sud? Jak se přepravuje? Kolik taková věc stojí? Jel jsem pomalu v pravém pruhu a za mnou se táhl šlojíř starostí.

      Jak to vůbec tenkrát před rokem začalo? Vzpomínám si přesně na deštivé ráno, kdy mi listonoška přinesla dopis od mého amerického přítele. Dear Pepa...no jo, to jsem si mohl myslet...do Prahy přijede, dear Pepa, můj vzdálený příbuzný, bankéř z Manhattanu Andrew Piper Galston Bodyflower III. Dej tam na něj pozor, proveď ho po vašem krásném městě a buď mu nápomocen v jeho obchodním podnikání. Tak tedy bankéř! Už mne navštívili tři zestárlí hipíci z L.A., jedna ohromně milá a sympatická teta z Arlingtonu a jedna kuchařka z New Jersey, ale bankéř z Manhattanu, to je mi opravdu novinka. Sotva se letadlo dotkne země, rozjedou se od briefingu pro létající posádky černí šerifové na nortonech, aby doprovodili až ke stroji modrý mercedes hotelu Palace. On nastoupí a mně, čekajícímu, zbudou oči pro pláč. Pak poběží dny a já budu civět na telefon, kdy se mu uráčí zavolat do mého malého světa. Bude to hubený člověk sportovního typu, nedbale oblečený, sympaťák, virtuoz v samozřejmé ledabylosti a v zubení se. Miliony, kterými disponuje, z něj nebudou řvát na každém druhém kroku, až tak na čtvrtém nebo na pátém. Měl jsem o amerických milionářích velmi exaktní představu, přestože jsem dosud žádného živého nepotkal. Tato představa pramenila z literatury a byla na hony vzdálená podivnému lidskému týpku, s jakým nás seznámil časopis Dikobraz už v padesátých letech: tlouštík s doutníkem, který má přes prsa americkou fangli.

      Skutečnost překonala všechno očekávání. Číhal jsem na telegram z newyorské Plazy a zatím se mi na stole rozdrnčel telefon.

      "Hallo!" ozvalo se vzdáleně z druhého konce světa, "Andrew Piper is speaking!"

      "Šimáček!" zařval jsem. "Kde jste?"

      Čekal jsem, že řekne něco jako Falklandy, ale on vykřikl Turnov. V tom okamžiku mu bylo odejmuto sluchátko a český hlas neznámé sekretářky mi sdělil, že mister Piper je u nich na návštěvě, a že by si přál být dopraven ke mně. Souhlasil jsem a vysvětlil jsem cestu. Hlavně nezapomeňte za kukuřicí doleva, a pozor na podvozek! Je to sice pražská adresa, ale úplně na samém okraji města. Spíš se to tu podobá lesním samotám z románů Karla Klostermanna.

      Zavěsil jsem. Snad bude pro wallstreetského Pipera návštěva v Klánovicích zajímavá. Nepochybuji, že už má určité zkušenosti ze svých afrických safari a dokonce z míst ještě odlehlejších než je Praha 9-Klánovice, jako třeba stát Maine tam nahoře u Bushů.

      Sedl jsem si na zápraží, civěl do bezu a čekal asi hodinu, když se ozval klakson. Za mými vraty stála béžová limuzína a šofér se dřel s ohromným kufrem, který měl kolečka a voj. U nás to ovšem bylo na nic, protože tak daleko, abychom měli asfalt, v naší v ulici ještě nejsme. Zároveň se odehrávalo něco jako prchavý sen. Vedle limuzíny ožila karikatura z Dikobrazu roku padesát tři na téma americký milionář. Měl blejzr ve stylu fráčku, doutník v zubech, byl zdravě červenolící a celkově kulatý a na prsou... to snad ne!... na prsou... chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že je to jenom žlutá kravata, i když s hvězdičkami, obyčejná žlutá kravata. Hnal se ke mně, bouchl mě do zad, potřásl mi rukou a pořád mluvil a mluvil groteskní fistulkou a já, který si o sobě myslím, že umím trochu anglicky, jsem mu zpočátku nerozuměl ani slovo. Později mi bylo vysvětleno, že to byl dialekt státu Connecticut, a že Andrewovi nerozumějí ani příbuzní. Ještě jedna věc mne na něm hned udeřila do očí. Měl pod nosem knír, podobný jako nosím já, ale kanárkově žlutý. Žluť knírku odpovídala žluti pod hvězdičkami na kravatě. Všechno jsem pochopil, když došlo k otevření kufru a odevzdání dárků. Dostal jsem podobnou kravatu jako měl on, jen s pošťáckými trumpetkami místo hvězdiček na ostře červeném základě, a navíc trubičku a kartáček. Vzal mi trubičku z rukou a odšrouboval víčko. Kdybych se neubránil, byl bych pro všechny další dny, které jsem po boku toho milého bankéře prožil, zdobil svět s fouskem rudým jako prapor bývalého SSSR. Je to tak krásné, až to dojímá, ale my tady uprostřed Evropy na to nemáme nervy.

      Sedím na parkovišti a dýchám podle jógy. Od někdejší bankéřovy návštěvy dnes jedu do Příčel poprvé a můj strach z jednání, které mne tam očekává, je stále větší. Můj skvělý vůz značky Škoda 105 už není nejživější. Věk na něm zanechal pár šrámů, jeho staré tělo prostupuje rez tak jako moje tělo cholesterol, a v kopcích se zadýchává. Cestou ho musím sem tam nechat oddechnout, zejména když jsem už opustil dálnici a projíždím voňavými lesy. Otevírám mu všechna dvířka a on ke mně promlouvá tichým hlasem chladnoucího motoru. "Měl\s to zapotřebí, ty troubo?" říká. "Proč ses tenkrát nevymluvil na zaměstnání? Proč sis dokonce kvůli tomu nešťasnýmu Andrewovi vzal dovolenou? Mohl u tebe bydlet třeba rok, ale ty sis měl uchránit svůj klid! Z vás by se, lidičky, auťák vylágroval! Takový Čech žije celý život jako oukropeček a ani ve snu ho nenapadne, že by někdy mohl být nezřízeně bohatý, hrát hazard v Monte Carlu a ráno se probouzet vedle hvězd stříbrnýho plátna... až do chvíle, dokud nenarazí na chlápka, který mu hodí lano lákavých představ."

      Hned první večer jsme s Andrewem proseděli v zahradním altánku, kde byla opojná vůně jeho doutníků přece jenom snesitelnější než v obýváku, a hned ten večer mi nabídl, jak říká Ibsen, všechnu nádheru světa.

      "Proč ty si, Pepe, neotevřeš nějakou slušnou továrnu?" zeptal se při třetí sklence becherovky. Hodiny uvnitř domu odbíjely půlnoc. "Nic velkého! Tady u vás by se vyplatilo stáčet ekologickou čistou pitnou vodu do lahví a prodávat ji. Váš trh volá po vodě, Pepe!"

      Několikrát jsem polkl a přiznal se, že mě to nikdy nenapadlo, protože jsem vlastně nikdy neměl tolik peněz, abych se obešel bez dluhů.

      "Jistě! Dluhy! Bez dluhů není podnikání," schválil mou odpověď, "a tak si myslím, že bych ti mohl obstarat asi milion."

      "Milion korun?" hlesl jsem.

      "Dolarů!" smečoval. "Podle mého názoru by mělo jít o hezkou moderní stáčírnu, vybavenou dokonalou švédskou linkou a dodanou na klíč v termínu, který by sis určil.

      A byl jsem jeho. Já, který jsem se ještě před týdnem bál koupit boty ze strachu, že nedožiji do dobírky, jsem v duchu stavěl nakládací rampu a přijímal do zaměstnání vrátného s vlčákem. Počítal jsem, za kolik let se mi investice vrátí. Viděl jsem se za volantem BMW. Tramvajenka se mi proměnila v kapse v kreditní kartu Masters, podniková legitimace v American Expres, můj vořech se stal čistokrevným buldokem, můj zchátralý domek se bleskově přestavěl na rezidenci a přestárlé stříbrné smrky v koutě zahrady zašuměly korunami palem.

      Pak Andrew Piper svraštil čelo, vzal mne za paži a vyslovil skromnou prosbu.

      "Zítra bych, Pepe, potřeboval jet do Příčel u Jihlavy. Mám tam nějaké jednání ve vašem státním podniku Líh a byl bych rád, kdybys jel se mnou. Vyplatí se ti to. Jednak spolu už docela obstojně komunikujeme v mé rodné řeči, a pak... nakonec... uvidíš sám."

      V mém voze se Andrew očividně bál. Křečovitě se držel za bezpečnostní pás, který se vzhledem k rozměrům jeho břicha nedal zapnout, a vůbec se nedíval do krajiny, jen přímo před sebe na šuplík v palubní desce. Převalovaly se tam různé drobné náhradní díly a lehce cinkaly: jedna pojistka, jedna svíčka, jeden stěrač, jeden ventilek, jedna flaška, jeden manometr, jeden klíč, jeden šroubovák... zkrátka věci, bez kterých nemohu být. Andrew měl rudou tvář, což svědčí o tom, že mu stoupl krevní tlak. Není divu. Ve srovnání s takovým Lincolnem Continetal je projížďka ve dvanáct let staré škodovce dobrodružný zážitek. Zatímco Lincoln v povolených sto deseti na dálnici vůbec neví, že projel lochem o rozměru okopu pro ležícího střelce, skáče škodovka jako koza. Zatímco Lincoln vyvolává pocit, že se loudá, řve škodovka jako tryskáč, chce se rozskočit a jednoznačně přesvědčuje nezkušeného pasažéra, že se žene dvěstěpadesátkou. Přes určitý neklid mne Andrew Piper na jednom parkovišti, kde jsme čekali na vychladnutí stroje, seznámil s tématem naší komerční cesty. A od té chvíle jsem mu také směl říkat Andy.

      V Příčelích se vyrábí vodka z brambor, kdysi známá v Americe, která je na světovém trhu ojedinělá. Od doby, co se po ní díky několikerému čištění a technickému zlepšení filtrů přestalo slepnout, stala se přímo národním nápojem v některých končinách amerického středozápadu a místní farmářské rody velice těžce nesly, že byla během čtyřiceti let totality v naší zemi prakticky nedostupná. Teď prožije boom! Po vpádu sovětských

      vojsk do Afghanistánu americká veřejnost s pohoršením odmítla vodku stoličnou, ukrajinskou, kazašskou, starku a jedním vrzem i vodku finskou. Na takové podrobnosti, jako že Finsko není v Rusku, ale vedle Ruska, americký občan nekouká. Vodka je v krizi. A právě v této situaci my Češi, jako sousedé Poláků, kteří jsou králi brambor, můžeme udělat s vodkou v Americe díru do světa. Její premiéry se ale musí ujmout on Andy, a já budu jeho asistentem. Dělá se to tak, že se nejdřív nápoj nabízí v malých lahvičkách na palubách letadel PanAm. Podle zájmu veřejnosti o tuto vodku v tropopauze, to jest mezi atmosférou a stratosférou, kudy se tato letadla pohybují, se usoudí na zájem obyvatelstva na zemi. Když dopadne dobře průzkum trhu, prodává se nakonec vodka v supermarketech v dvoulitrovém balení a ti, kdo ji importují, fantasticky zbohatnou. Jako Andyho asistent jsem se v tu chvíli viděl v Papeetee v klíně tichomořské krasavice a slyšel jsem ukulele, jak lká tmou.

      Před továrnou jsme se objevili v tu nejméně vhodnou dobu, v jedenáct třicet. To je chvíle, kdy se manažer dosud českého podniku s tradicí stále ještě dívá na hodinky a připravuje si igelitový pytlík s jídelním příborem. Má hlad a nejméně ze všeho má náladu na zahraničního partnera. I tak jsem chtěl zabočit na malé parkoviště, ale Andy mě gestem navedl přímo ke spuštěné závoře. Z vrátnice vyšel navýsost rozhněvaný pracovník ve zbytcích uniformy. Na břiše měl rozepnuté pouzdro na pistoli, které mu teď sloužilo jako tabatěrka a kapsa na lulku. Byl by nás seřval, kdyby neměl plnou podatelnu. Ve vousech mu visely nudle. Andrew mu nedovolil nabrat dech. Vysunul z okénka svou tlustou ruku s menší cizokrajnou bankovkou. Vrátný strnul. Vypadal jako socha proletáře, který se modlí ke kapitalismu. Když se dolar ocitl v jeho kapsičce, ztopořil se jako na vojně, zasalutoval, zdvihl závoru, pokynul mi, abych jel a sám utíkal před kapotou auta k budově, kde zřejmě sídlili ti významní. Po cestě sbíral různé zákazy vjezdu a nápisy Rezervováno, dokud nás nezaparkoval na zjevně protekčním místě. Z okna nás pozorovala sekretářka ředitele, inženýra Malenického, přezdívaná Zuzi, a protože stačila svého šéfa upozornit na náš příjezd, byli jsme očekáváni. Po představovacím ceremoniálu, který jsem obstaral za naši stranu a Zuzi za Líh, se Andrew mlčky soustředil, aby navodil patřičné napětí a dodal chvíli ráz slavnosti. Vypadal jako ruský iluzionista Kio, kterého jsem viděl kdysi v klukovských letech, a který se stal národním umělcem na základě vlastnictví fotoaparátu polaroid. Fotografoval a hned rozdával fotky a ruští občané volali "Zázrak, zázrak" a báťuška Chruščov se na základě tohoto zázraku tak rozdováděl, že mu hned po představení dal titul. Iluzionistická byla i Andyho gesta, Andyho odkašlávání, Andyho pianissimo a Andyho forte, když tahal ze smyšleného klobouku králíky nádherných představ. Byl to koncert jediného sólisty, bankéře Andrewa Pipera Galstona Bodyflowera III., virtuóza ve světě byznysu, vévody z Marketingu. Andy vyzařoval zvláštní energií, kterou by hvězdář a mystik Flammarion patrně nazval Meisterkommerzlicht. Jeho vizi mezinárodního obchodu, jehož základem bude výrobce, státní podnik Líh z Příčel, a motorem banka Piper to je ten neon, co září na Wall Street, nelze citovat. Všichni jsme byli oslněni, v naší fantazii se pohybovaly předlouhé vlaky cisteren z jednoho konce kontinentu na druhý, rockoví zpěváci ječeli slova Líh Příčely na vyprodaných stadionech a komerční misionáři léčili na gigantických shromážděních invalidy kapkami příčelské vody. Zuzi si samou roztržitostí rozepnula blůzičku až do pasu, ale nikdo se nad tím nepozastavil. Je pochopitelné, že se ochutnávalo. Až na mne, který za volantem zásadně nepiju, byli všichni účastníci sezení brzo v lehce podroušené náladě. Když říkám všichni, tak chci zdůraznit, že se naše společnost hodinu od hodiny rozrůstala. Nevím, jak to ředitel Malinický stihl, ale muselo se mu podařit vyřídit z předpokoje několik meziměstských telefonů a během odpoledne přišuměly do dvora tři čer-né limuzíny. Byl tu Prof. Dr. Ing. Michael Schůdek, DrSc., z Potravinářské chemie, Doc. Dr. Piták, CSc., z Vysoké školy ekonomické a soudruh, vlastně už ne, pan Hřebík z FMZO. Postavy se pohybovaly po ředitelně v namodralém mraku kouře z Andyho doutníků, protože vzrušením nikdo nevydržel sedět.

      "Kolik vodky byste odebíral ročně, mister?" zeptal se Hřebík.

      "Těžko říct!" pravil Andy. "Budou to milióny hektolitrů. Amerika je veliká země. Myslím co do rozlohy i co do nasávání."

      Připili si na to a jeli dál. Andy držel v ruce sedmičku s vodkou a nepřestával ohromovat společnost zasvěcenými názory.

      "Tohle je špatná láhev!" prohlásil. "Je vyrobena z příliš tlustého skla, a tak vyvolává dojem, že neobsahuje správnou míru. Má černý šroubovací uzávěr, což není dobré. Černá navozuje pocit smutku. Tyto láhve by se dařilo prodávat v pohřebních ústavech. Má také atypický rozměr. Obsahuje sedm deci alkoholu, což je směšná míra. V našem světě, který si svou identitu vybojoval na grandiózní cestě pioneerů k Západu, se odjakživa chlast konzumuje na čtvrťáky. Boy... přines nám jeden čtvrťák, Boy... nalej nám dva čtvrťáky. Tato láhev má mít tři čtvrťáky, pánové, tedy sedm a půl deci."

      Získal si takový respekt, že okamžitě volali do Nového Boru do sklárny, aby si někdo přijel poznamenat, jak mají vypadat flašky.

      "Tato láhev," pokračoval Andy, "má také špatně umístěnou horní část lejblu. Myslím tím tak zvaný límeček, proužek viněty, který se nalepuje na hrdlo láhve. Váš límeček sedí moc vysoko. Hladina vodky v plné láhvi nedosahuje k jeho spodnímu okraji. Je tam mezera... vidíte? Tuhle láhev byste v Americe neprodali. Zákazník by si myslel, že láhev není dost plná, že z ní už někdo upil. Hladina vodky má být skryta za límečkem."

      Byl zavolán technik, aby se postaral o příslušnou úpravu linky a aby další láhve už vycházely ven tak, jak je zvykem ve vyspělejších zemích. Potom Andy ochutnal a na dlouho se odmlčel, jak kontroloval vodku na sliznici úst a v žaludku.

      "Tato vodka je dvakrát přepalovaná" řekl, "a jednou filtrovaná. To je chyba! Musíte třikrát destilovat a dvakrát filtrovat."

      "Já si píšu!" řekl ředitel a kývl na Zuzi, která si to také napsala.

      "Bylo by nejlíp," navrhl Andy, "kdybyste mi vyrobili asi hektolitr třikrát přepalované vodky na zkoušku. Pak sepíšeme definitivně kontrakt. Budete asi muset rozšířit výrobu."

      "Jak vám to dodáme?" zeptal se Malenický. "Chcete to letecky, nebo..."

      "Já si to zařídím," řekl Andrew a vstal. "Sepíšeme to."

      A sepsali. Sestavili kontrakt na vyrobení sta litrů vodky podle přání banky Piper. O expedici se budou radit se mnou, který jsem ředitelem přes vodku pro celou oblast východní Evropy a bývalého Sovětského svazu. Oněměl jsem. Okamžitě mi blesklo hlavou, že jsem právě udělal skvostnou kariéru. Pitnou vodu ve své fabrice budu stáčet jen jako vedlejšák, moje hlavní místo je po boku Andyho ve světle velkoměst. Až přiberu na váze a pořádně se ohodím, budu se mu dokonce i podobat. Howgh!

      Porada skončila. Odborní poradci z vysokých škol a ministerstva zahraničního obchodu včetně ředitele Malenického nedali jinak, než že nás půjdou vyprovodit k vozu. Byla to cesta klopotná a ne právě přímá. Potravinářský chemik podlehl v boji s lítacími dveřmi, Zuzi se přitulila k velikému fíkusu a usnula a v jednom okamžiku šli všichni za ředitelem k toaletám místo k východu. Venku byla chvíle smrákání, což je i chvíle policejních kontrol na dálnici, ale já jsem měl čisté svědomí. Mně stačily k lehkému opilství moje nové životní perspektivy, ta ohromná pozitivní změna, která u mne tak znenadání nastala, ale to je stav, který nelze diagnostikovat dýcháním do balónku.

      Lhal bych, kdybych nepřiznal, že moje kára udělala na příčelskou společnost velký dojem.

      "Tihle milionáři!" vykřikl Piták, když jsme se rozjížděli. "To je samej recesista! Je v Čechách, tak jezdí ve stopětce. Dobrý, že?!"

      Naposled se zakymácel a šli probudit

      Zuzi.

      A teď? Co mám dělat, hergot, teď? Sedím na bohem zapomenutém parkovišti mezi Prahou a Příčely a v kapse mne pálí dopis. Naše značka, vaše značka, dostavte se laskavě za účelem dořešení předběžné dohody mezi podnikem Líh, a. s., už tedy akciová společnost, a bankou Piper N.Y., která vás zplnomocnila pro obchodní kontrakt s naší firmou.

      Ježíšikriste, oni mi dají sud vodky a budou ho chtít zaplatit. A já už rok píšu dopisy na adresu Andyho banky a nedostávám odpověď. Slehla se po něm zem. Andy! Kde jsi? Nezbývá mi než pokračovat v cestě a přijmout svůj kříž. Andy! Co děláš na tom svým šíleným Manhattanu?

      V hloubi duše jsem to věděl. Přišel jsem na to krátce po tom, co Andy odletěl. Nechal u mne dva lístky z pražských opraven. Na první lístek mi dali pět košil, u kterých si nechal z podolků ušít límce, na druhý polobotky, které si nechal podrazit. Kde jsi? Kde je tvoje banka? Tam, co PanAm, viď? A kde je PanAm? Plačte! Kde je naše naděje? V maličkých lahvičkách s bramborovou vodkou. V těch, co budeme prodávat na palubách obřích letadel, hřmících v tropopauze. A kde jsou ty lahvičky? V našich podnikatelských snech, viď Andy? Límce z podolků a boty jako pingl. Mou duší prostupuje oblak nostalgie. Bylo to krásný, Andy! Čau!

      Zuzi popotáhla a vysmrkala se. Inženýr Malenický se zakoktával.

      "Víte... ma... máme teď novýho za... zahraničního partnera... chápete... ta... ta věc nejde dotáhnout do konce..."

      Tak vy ten sud vodky nemáte, dětičkové! Zatvářil jsem se přísně jako prokurista, hluboce nespokojený s účty. Odejdu odtud nezlomen a bez ostudy. Slyšel jsem se, jak říkám, že banka Piper s jejich spoluprací s jistotou počítala, a že je pohoršena a zklamána českou liknavostí a nedůsledností. Malenický mi pracně vysvětloval, jak je to všechno složité a rmutné. Nejsem nelida. Mám srdce. Ukončil jsem akci v přátelské pohodě.

      "Budu pana Andrewa Pipera Galstona Bodyflowera III. informovat v tom smyslu, že vzhledem k privatizaci českého průmyslu a mnoha nečekaným okolnostem s tím souvisejících, nebylo možné dostát předběžné obchodní dohodě se společností Líh v Příčelích."

      "To jste hodnej," řekla Zuzi a inženýr Malenický mi věnoval malý ozdobný soudek s třikrát přepalovanou a dvakrát filtrovanou vodkou.

      "Moc jsme se od bankéře Pipera naučili!" řekl. "Pozdravujte ho!"

      To se snadno řekne, ale hůř provádí. Ani můj americký přítel o Andym nic neví, přestěhoval se na Havaj. Andy! Kde jsi? Ozvi se! Andy! Já tě vidím! Stojíš ve svým oblíbeným bufáči v jednom průjezdu ve starým Bronxu a večeříš hamburger. Obyčejnej osamělej člověk. Ozvi se, Andy! Máš tady košile, boty a kamaráda.

Viktor Dusil @

internet4U