Vystudovala strojní fakultu textilní vysoké školy, posléze vystřídala řadu profesí, mj. pracovala jako konstruktérka, učitelka, tlumočnice a překladatelka. Autorka asi 400 povídek, uveřejněných v nejrůznějších časopisech, autorka knih Šest hodin ve vlaku (1984), Geny na prodej (pod pseud. Joan Kerr, 1990), Přivandrovalci (1991), Dědička telefonního seznamu (1995), Podraz ve vznešeném stylu (1996), Paní, jste na seznamu (1996). Poslední román Muži jsou na cizinky vyšel v nakladatelství Akropolis.
K Slabochovi doléhalo radostné ječení žen a vřískot dětí. Lovci se už zřejmě nasytili a teď hodili ženám mamutí kosti s velkými zbytky masa.
Vystrčil hlavu z jeskynního otvoru. Vyhlížel si nějaké dítě nebo ženu, která by se nad ním slitovala a dala by mu pár soust ze své porce zbytků včerejšího úlovku.
Ale s hrůzou uviděl, že se k jeskyni blíží sama Velkonožka. Byla to oblíbenkyně Nejsilnějšího Lovce. Byla stejně stará a stejně velká jako stromek u Slabochovy nehluboké jeskyně, který dosahoval k jeho bradě. Ale už pětkrát rodila a dvě z jejích pěti lidských mláďat zůstalo zatím naživu. Teď u jejích malých, ale mlékem naplněných prsů bylo koženým pasem přivázáno další dítě.
Před několika dny, když všichni muži byli na lovu, zabloudila do jeho jeskyně.
"Hýýýý!" křikla udiveně, když zahlédla kresbu na zdi. Byl na ní mamut a kolem spousta lidských postav. Slaboch zobrazil to, co mu bylo odepřeno lov.
Muži ho s sebou na lov nebrali. Neuměl rychle běhat a šikovně šplhat. Neuzvedl těžký balvan a nedokázal ho vrhat.
Nejsilnější Lovec a celá tlupa ho odháněla, protože při lovu jen překážel.
Lovci ho posílali potupně za ženami, aby se mezi muži nepletl.
Ale ženy se taky rozčilovaly, ječely a dokonce ho zlostně kousaly, když se s nějakou chtěl pomilovat. Nelíbil se jim, protože si je nechtěl brát silou.
Taky ho odháněly, protože místo, aby sbíral různý jedlý hmyz, pozoroval jeho chování.
Místo, aby drtil zuby a žvýkal na kašičku tuhé listy, pozoroval jejich tvary a barvy.
Ale jeho největším zločinem bylo, když jednou kůži, kterou ženy žvýkaly mnoho dnů, aby byla hezky měkká, rozřezal ostrým kamenným nožem a pak ty kousky zase šlachami spojil dohromady. Dostalo to tvar lidského těla a dobře to chránilo před nepohodou. Jenže všechny ženy se zlobily, že zničil jejich práci. Škrábaly ho a kousaly. Mohly by ho snad i ukousat k smrti, kdyby ho před nimi Smrková Větev neschovala do své jeskyně.
Smrková Větev byla už hodně stará. Od svých dvanácti jar, kdy porodila první dítě, žila už dalších patnáct. Ale rodila už pak jen dvakrát. Všechny její tři děti byly holčičky, všechny žily, obývaly jeskyně s mladými lovci a byly těhotné. Smrková Větev, ač hodně stará, vždyť jí bylo dvacet sedm let, ho přijímala i jako muže. Uměla pro sebe a pro něho vybojovat i od silnějších členů tlupy jídlo. Naučila ho vyhledávat pořádně ostré kameny. A taky měkké, které zanechávaly barevné stopy.
Ale jednoho dne Smrková Větev zmizela. Buď ji sežralo nějaké dravé zvíře, které číhalo za jeskyní, nebo ji unesli muži z jiného kmene, protože si nevšimli, že je tak stará. Na každého člověka a zvlášť na ženu číhá nebezpečí ze všech stran.
A člověk, kterého tlupa odhání, je odsouzen na smrt. Byl úplný zázrak, že Slaboch byl ještě vůbec naživu. Ale byl hodně opatrný. Od své jeskyně se vzdaloval jen na pár kroků, jen aby našel nějaké další ostré a barevné kameny, sebral semínka, která ženy ztratily, nebo neúplně ohlodanou kost.
Jinak byl pořád v jeskyni. A představoval si, že je zdatnější než Nejsilnější Lovec. Že zvedá největší balvan a zdálky ho vrhá na mamuta, kterého trefí rovnou do hlavy. Že pak spolu s ostatními lovci to obrovské zvíře dobije. A slavnostně ho nese do svého stálého zimoviště, kde ho s nadšeným povykem obklopí ženy a děti. Protože ten mamut jim všem dá zásoby jídla, kůže a kosti na několik novoluní.
Všechno, co si takhle představoval, vyryl do zdí jeskyně.
A Velkonožka byla jediná, kdo ho přistihl, že dělá něco, co nikdo nikdy nedělal a dělat neumí.
Teď ji viděl kráčet těmi velkými silnými chodidly směrem k jeho útočišti v doprovodu mladého Přesného Oka.
Když vešli dovnitř, do Slabochových nozder udeřila vůně pečeného masa. Přesné Oko měl v ruce kus ramenní kosti a líně ukusoval šťavnatá vlákna svaloviny.
Slaboch se přitiskl ke zdi.
"Hu!" zíral mladý muž na kresbu. Ťuknul kostí na jednu z postav, otočil se ke Slabochovi a zeptal se ho: "Hu? Hu?"
Umělec se třásl hlady a strachy.
"Ty! Ty!" odpověděl mladému lovci.
Přesné Oko se zatvářil spokojeně. Prohlížel kresbu lidské postavičky zblízka, pak poodstoupil, dřepl si na zem, zvedl se, černým ukazovákem s okousanými nehty se několikrát kresby dotkl, přikryl ji mastnou dlaní, jako by se bál, že mu ten človíček vyškrabaný v kamenné zdi uteče.
Chvilku si prohlížel mastný flek, který zůstal pod postavičkou, spokojeně se zašklebil a najednou podával kost i s masem Slabochovi: "Na!"
Slaboch se hladově vrhl na jídlo. Ani si nevšiml, že Velkonožka s Přesným Okem odešli a že se v otvoru jeskyně objevily další dvě mužské postavy.
Zaregistroval je, až když se ho ryčnými hlasy ptali: "Hu? Hu?"
Slabochovi neušlo, že mají kousky masa.
Pohotově jim ukázal na dvě postavičky na kresbě.
Lovci spokojeně pokývali, nechali pod kresbou mastnou stopu a odvděčili se mu dvěma dobře propečenými fláky masa.
A do jeskyně se tlačili další a další.
Každý z mužů chtěl vidět, který z odvážných lovců kolem mamuta je právě on. Každý si svého človíčka přivlastnil mastným cákancem a nechal Slabochovi masový honorář.
Až najednou do jeskyně vstoupil i vůdce tlupy, sám Nejsilnější Lovec.
Vážně a zachmuřeně, jak se sluší na nejdůležitější osobu kmenu, si prohlížel lovecký výjev.
Nechtěl se shodit a ukázat nadšení nebo údiv. Přesto se neudržel a spokojeně zamručel. U svých přikrčených kolen mírně pohupoval těžkým mamutím stehnem obaleným masem.
Konečně si Slabochovu malou hubenou postavičku změřil svým těžkým tupým pohledem. "Hu?"
Slaboch už zvedl ruku, aby mu ukázal na nějakou postavičku zobrazenou blízko mamuta a ztuhl.
U všech človíčků na stěně jeskyně byl jasně vidět mastný flek. Jako razítko, že ten obraz je už zadaný.
Jen pro tohohle hlavního, mocného a hrozného vládce, jehož se všichni obávali, žádný ve zdi vyškrabaný človíček už nezbyl.
V jeskyni se rozhostilo hrozivé ticho.
Nejsilnějšímu Lovci došlo, že ten ubožák, ten třasořitka, který má slabý hlas a drobné zuby, který nemá žádnou sílu ani v rukou, ani v nohách, ten nešika nepotřebný pro lov, jemu, nejsilnějšímu z lovců a vládci tlupy, neprojevil ani tolik uznání, jako obyčejným lovcům, a na obraze ho vynechal.
V malých tupých očích pod nízkým čelem a svislým huňatým obočím zajiskřilo.
Slaboch udělal krok ke svému obrazu. Začal mocnému vůdci vysvětlovat, že tam je, ale že ho není vidět, protože právě v této chvíli odvážně útočí na mamuta z druhého boku. A ten mamut ho, Nejsilnějšího Lovce, na obraze zakryl.
Jenže tohle bylo na mocného vládce příliš složité. Měl hodně síly a žádnou představivost.
S řevem zdvihl mamutí stehno a vší sílou jím udeřil do Slabochovy hlavy.
Mrtvý umělec se skácel na zem.
Lovci se tiše a nenápadně vytratili z jeskyně.
Zachovaly se jen kosti mamuta, proražená lidská lebka a kresba.
@