- internet4U -

Akihabara elektronický ráj to napohled

O krásných vyhozených předmětech

      V Tokiu koupíte skoro všechno, je to však, obzvlášť to nejnovější a módní, také patřičně drahé. Vždyť Tokio má pověst snad nejdražšího města na světě. Raději tu nic nepřepočítávat na koruny, to je na mrtvici například průměrný nájem tu vychází na padesát tisíc korun měsíčně.

      Když jsem ještě doma sondoval možnost, zakoupit pohotový, ale kvalitní přístrojík k nahrávání, ptal jsem se mimo jiné na nahrávací MD (neboli minidisk). Na několika místech mi nabídli prakticky stejný typ. Navíc už jen jeho prohlídku bych si byl musel speciálně objednat, snad za to dokonce předem zaplatit zálohu(!); trvalo by to šest neděl a stál by mě ke třem průměrným platům, tedy přes dvacet tisíc korun. To mě přešla chuť.

      V Japonsku to ale najednou bylo znovu aktuální, neboť nahrávat si své lekce shakuhachi (tradiční japonský hudební nástroj bambusová flétna), zajímavé koncerty a nevšední zvuky, se mi v mé situaci jevilo být naprostou nutností.

      Kdykoliv se v Tokiu před někým zmíníte, že potřebujete něco od elektroniky, pošle vás do tokijské čtvrti Akihabara. Mají tam všechno a je to nejlacinější. Takže i má první výprava v doprovodu kamarádky Yukiko, na mé rodné HAMU v Praze studované klavíristky, vedla právě do zmíněného, i v zahraničí proslaveného zemského ráje elektroniky to na pohled. Yukiko měla dohlížet, abych se jakožto zcela nezkušený tokijský greenhorn v milionovém Babylónu neztratil, eventuelně přeložit mi důležité informace, neb s angličtinou tu člověk mnoho nepořídí.

      Přišel jsem, viděl jsem a byl jsem zcela ohromen. Něco takového jsem si opravdu nepředstavoval. Naprosto všude a všude kolem obchody a obchodní domy mrakodrápky i pouliční stánky s elektronikou. Všeho druhu. Dost dlouho jsem tím zmámeně procházel jako český Honza pohádkou. Pak jsem se vzchopil a začal se prakticky rozhlížet po kvalitních nahrávacích walkmanech, proto jsem přece přišel.

      Rychle jsem zavrhl osvědčené kazeťáky, byť velice laciné, přece jen je to dnes v digitální době už archaické médium, které brzy doslouží. R-Dat walkmany jsou ovšem sice nejkvalitnější, ale dost choulostivé, nepohotové a patřičně drahé. Rozhodl jsem se tedy po roce prosondovat přece jen tzv. diskmany, které jsem zatím znal jen z bájného vyprávění (šťastná Yukiko ani netušila, že něco takového existuje). V obchodech jich samozřejmě měli celá zvláštní oddělení spousty druhů, nespočet známých i neznámých značek, ve všech cenových a technických kategoriích. Po počátečních rozpacích, kdy Yukiko vlastně nevěděla, co hledám a na co se ptát, jsme dorazili na správné místo, totiž do mrakodrápku, kde vedli i speciální sortiment zboží pro cizozemce gaijiny, fungující třeba i v Evropě. Připomínám, že v Japonsku je elektrický rozvod 100 V místo našich 220. Šikovní japonští lidičkové vám však zde prodají buď transformátor, nebo přímo univerzální přístroj použitelný jak v Japonsku, tak po nasazení drobné přídavné vidlice i doma, ve vaší 220voltové zásuvce. Vtipné.

      Z Akihabary jsem se tedy vrátil s chytrým nástrojem pro praktické konání v tomto materiálním světě přeludů, hlavně však s pocitem úlevy, že naprostou většinu těch ostatních kouzelných věcí naštěstí nepotřebuji. Od chvíle kdy vím, že a kde jsou tak snadno k nalezení, bylo by to totiž ono pravé, v Buddhově První vznešené pravdě popisované utrpení "z nedosažení toho, po čem člověk touží". Jak ovšem ukázal již Jára Cimrman ve své opeře Úspěch českého inženýra v Indii náš člověk často přichází s elegantním řešením a svěžími nápady. Až později jsem potkal "našeho domorodce" už po spoustu let tu žijícího krajana Jirku Weina, který mi za tu koupi vyčinil a vysvětlil mi, že všechno, co se tu prodává, se zde dá najít někdy možná v trošku zastaralé fazóně a třeba i trošičku odřené, leč zcela fungující a hlavně zcela zadarmo na smetišti.

      Jirka Wein jest vpravdě světoběžníkem. Vystudoval ve Francii malířství, po invazi v šedesátém osmém byl pár let v Indii, pak žil asi osm let s Indiány v pueblu v Coloradu, na Novém Zélandu zkoušel s jednou ze svých dvou japonských žen a půlroční dcerkou žít v pustině jen z darů přírody. Teď je už dvanáct let v Japonsku. Žije zde v překrásné přírodě, v horách pěstuje zeleninu, vyrábí tapiserie, keramiku, maluje. Jezdí k němu podivuhodné návštěvy, nedávno například část jistého kmene australských domorodců i s dětmi a příbuzenstvem. Několik týdnů prý všichni jen a zpívali a malovali.

      Jirka je nádherný člověk. Před nedávnem se usadil ve starém samurajském domě s deseti hektary lesa v horách poblíž Matsukawy, odkud to má k nejbližšímu sousedovi šest kilometrů. Nájem neplatí, majitel je rád, že v domě někdo bydlí a nemusí tak platit údržbu. Vyprávěl přesvědčivě o svém krásném autě, které má také zadarmo, neb tu prý japonští lidičkové svá auta po pěti letech už nechtějí, stačí malé poškození povrchu a hned ho nechají někde stát, nebo někomu věnují. Zavedl mě ke skvělému mikrobusu: skutečně, pravé dveře byly nepatrně zdeformované a odřené. "Potřeboval jsem tady do kuchyně ledničku", vypráví dál, když kroutím nevěřícně hlavou. "Zajel jsem na smetiště, vybral tři pěkně zachovalé a říkal si jedna z nich by přece mohla fungovat. Fungovaly bezvadně všechny tři! Dvě jsem tam tedy zas odvezl zpátky."

      To jsou věci. Po čase jsem pak v jednom z obchodů okukoval mlsně tmavý kufřík, který by se mi docela hodil na hudební nástroje, zejména na dudy Moldánky které s sebou, inspirován postavami Cimrmanových dramat občas nosívám. Rozhodl jsem se, po střízlivé úvaze, šetřit. Stál 2500 Y (asi 800 Kč), a nebyl zas tak úplně super. Navíc jsem věděl, že peníze budu potřebovat na nástroje, knihy a CD, a také děti, jež mi měly brzy přijet, budou chtít jíst. Nemusím mít všechno, utěšoval jsem se. A hlavně už týden nato, cestou na koncert a slavnost sta svíček v jednom buddhistickém chrámu, mě v hromadě odpadků připravených u cesty k odvozu, zaujal navlas podobný spanilý kufřík. (Jenom na vysvětlenou: i tady se odpadky v určený den v týdnu shromáždí na vyhrazeném místě u silnice a v určitý čas se pak odvezou. Rozdíl je jen v tom, jak často, a co se tu považuje za odpadky.) Kufřík byl napohled bez vady, nahlédl jsem i dovnitř. Tam byl elektrický psací stroj, nejspíše také fungující. Kufřík jsem šťasten donesl domů, vydrhnul jej a je opravdu k zulíbání. A psací stroj? Ten jsem nepotřeboval. Podle Jirkova vzoru jsem jej tedy nechal i se síťovým zdrojem na tom nádherném místě, pro obšťastnění i dalších kolemjdoucích.

Vlastislav Matoušek

internet4U