Každý, kdo sleduje programy českých kin, si všimne, že v nich na konci starého a začátku nového roku vždy převládají komedie. Proč, to je otázka; možná jsou to tituly, na které už nezbyl čas v období předvánočního a předsilvestrovského veselí, možná chtějí mazaní distributoři navnadit diváky před smutkem, který je očekává při premiérách následujících jedenácti měsíců.
FILMY...
Právě uváděné filmy několika proveniencí jsou v drtivé většině ozdobeny úsměvy, jejichž škála vede od mírného pobavení přes srdečný řehot až po jízlivý škleb. A ještě jeden společný znak mají tyhle zdánlivě jen kratochvilné historky: každá z nich vypovídá, možná zlehčujícím, o to však výraznějším způsobem, něco zajímavého o charakteru společnosti, ve které její hrdinové žijí.
Dosahují-li prohlášení některých feministických hnutí ve Spojených státech někdy až odpudivě militantních podob, situační komedie Hugha Wilsona KLUB ODLOŽENÝCH ŽEN (The First Wives Club, 1996) patří k těm projevům za zrovnoprávnění obou pohlaví, které lze označit jako příjemně mírné. Motiv rozhodnutí tří žen středního věku pomstít se manželům, kteří je opustili a našli si nové partnerky, není samozřejmě příliš originální a nečekaně velký divácký ohlas v amerických kinech je zřejmě způsoben třemi faktory: "antilysistratovským" charakterem boje, v němž hrdinky nepoužívají zbraní ženských, ale mužských, sebeironií, se kterou procházejí směšnými situacemi, a především podobným osudem pronásledovanými herečkami, které je představují. Komediální schopnosti a životní zkušenosti Goldie Hawnové (Promiň, jsi ženatý, Smrt jí sluší), Bette Midlerové (Bezcitní lidé, Chyťte ho!) a Diane Keatonové (Tajemná vražda na Manhattanu, Hlava rodiny ) jsou také nejlepší zárukou úspěchu znamenité a vkusné, i když jenom "feministické" zábavy.
Několikaletou absenci jedné ze stále světových kinematografií v našich biografech se pokouší přerušit satirická komedie SVÉRÁZ NÁRODNĺHO LOVU (Osobennosti nacional\noj ochoty, 1995), ve které nabízí režisér Alexander Rogožkin svoje pojetí oblíbených úvah o "široké ruské duši". Stačí mu k tomu pohled očima u nás dosud neznámého herce Ville Haapsaly, představujícího mladého finského sociologa, přijíždějícího zkoumat pro svou chystanou knihu typické lovecké zvyky na Rusi. Ve skupině nimrodů, v níž je i vysoký politický činitel a jakýsi divizní generál, se musí rozloučit se svou představou obdoby šlechtických honů minulosti, zato ale prožije fantasmagorickou současnost: při neustálém pití vodky obcuje s dojičkami nedalekého kolchozu, je pronásledován opilým medvědem, sleduje korupční přepravu krávy vojenským bombardovacím letadlem, v deliriu vidí zeměkouli na obloze a dokonce potká i yettiho... Sarkasmus tvůrce je krutý a důsledný; zmrzne-li při něm divákům občas smích na rtech, nebude to jenom tím, že se děj odehrává na dalekém severu.
Skandinávie a filmová erotika, spojované už v počátcích kinematografie v jeden pojem, se staly od šedesátých let poněkud hanlivým synonymem. Milostná komedie VŠECHNO JE, JAK MÁ BÝT (Lust och fagring stor, 1995) režiséra Bo Widerberga opět připomíná, jak laciná a povrchní je jenom takto chápaná souvztažnost. Citlivé, humorné a poněkud nostalgické zachycení období dospívání patnáctiletého chlapce, který i v neutrálním Švédsku tíživém čase války prožije první intimní vztah se svou o více než dvacet let starší učitelkou, a v téměř bizarním milostném trojúhelníku s jejím slabošským manželem získá i první zkušenost z neznámého světa dospělých, je vzdor otevřenosti a zdánlivé sexuální bezuzdnosti čisté, cudné a hlavně zcela přirozené. Brilantní režie (ohodnocená už cenami MFF v Berlíně 1996 a nominací na Oscara) a výkon herce hlavní role (je jím jednadvacetiletý režisérův syn Johan) dělají z Widerbergova filmu citový i estetický zážitek, na který se hned tak nezapomene.
Je všeobecně známo, že si Američané umějí dělat legraci sami ze sebe, a crazy komedie Harta Bochnera BLÁZNIVÁ ŠKOLA (High School High, 1996) to jenom potvrzuje. Objektem jejího parodického pohledu je jinak tíživý problém středních škol v chudinských čtvrtích velkoměst, už mnohokrát dramaticky zobrazený od někdejší "Džungle před tabulí" (The Blackboard Jungle, 1955) až po nedávné "Nebezpečné myšlenky" (Dangerous Minds, 1995); protože však tentokrát nepacifikuje mladistvé násilníky Glenn Ford či Michelle Pfeifferová, ale komik Jon Lovitz (Šišouni v New Yorku, Všude dobře, doma nejlíp), bude většině návštěvníků určitě činit potěšení navštívit učiliště, kde u vchodu odkládají studenti zbraně a procházejí detektorem kovů, kde otrlá ředitelka odděluje ranami baseballovou pálkou sexem posedlé žáky od neustále těhotných žaček beroucích si do výuky své děti, kde vděční školáci připoutávají své učitele ke katedře policejními želízky a kde... ale to už si musí každý vychutnat sám.
Znalci českého filmového humoru tvrdí, že jedině "lidovka" má všech pět P, které zaručují v tuzemsku úspěch. Společenské komedii Dušana Kleina KONTO SEPARATO (1997) většina z těch pěti P, které se často jmenují populismus, podbízivost, povrchnost, potměšilost a pokrytectví, zřetelně chybí, a přesto o jejím diváckém ohlasu nelze pochybovat. Ne že by anekdota o bankovním spekulantovi z třicátých let, který proklouzává životem s cynickým šarmem, hodným Ostapa Bendera blahé paměti, nebyla bez chyb. Společnost první republiky zpodobuje místy navyklým stylem domovnických představ reálně socialistického ražení a snahou po aktualizaci za každou cenu prozrazuje více publicistický než dramatický původ námětu. Vkus a známá řemeslná profesionalita režiséra by možná asi samy scénáristické neobratnosti těžko odstraňovaly, ve spojení s až oslnivou kreací Václava Postráneckého (v devadesátých letech ke škodě filmu první titul) ve stěžejní roli však na ně dávají zapomenout. Estétům se možná tahle taškařice líbit nebude, publiku určitě ano.
Z premiér, které už byly ohlášeny, ale zpožděním distribuce se uskuteční až v příštích týdnech, nemá hudební komedie TO JE NÁŠ HIT (That Thig You Do!, 1996) vzdor svému názvu nic společného se současným ztřeštěným světem pop-music, i když i jejím dějovým základem je vzestup, sláva a pád amatérské kapely. Jako svůj režijní debut si ji zvolil slavný herec Tom Hanks (Forrest Gump, Apollo 13) a nejde mu v ní ani tak o vcelku jednoduchý příběh, jako o skutečnost, že se odehrává v roce 1964 poznamenaném celosvětovým vlivem legendárních Beatles a jejich muzikálním projevem inspirujícím životní postoje mládeže těch nadějných let. Evokovat je věrohodně není jednoduché, Hanks to však dokázal i s představiteli stojícími před kamerou poprvé, nepočítá-li se jeho manželka Rita Wilsonová (Navždy spolu, Rolničky, kam se podíváš) a zkušenější Jonathon Schaech (Zkurvená generace, Co si ušít do výbavy), a dokonce bez jakékoliv režijní průpravy, nebere-li se v potaz jedna televizní epizoda z cyklu "Povídky z krypty" (Tales from the Crypt, 1989). Vytvořil film s obdivuhodnou dobovou atmosférou a melodiemi, které, ač nové, vyjadřují hudební výraz šedesátých let stejně dobře jako originály; pamětníci, jimž je režisérova vzpomínka adresována, mu jistě dají za pravdu.
...FILMAŘI...
sobností, o které je z těch dnes uvedených nutné povědět si něco bližšího, nemůže být nikdo jiný než americký herec a nyní i režisér TOM HANKS.
Narodil se 9.července 1956 v malém městečku Concord v Kalifornii, vystudoval s výborným prospěchem California State University v Sacramentu a původně pomýšlel na zcela jinou životní dráhu. Proto se také k herecké profesi dostal až ve svých čtyřiadvaceti letech účinkováním v řadových televizních seriálech. Jeho až ostýchavý výraz a konfekční vzhled byl pro něho zpočátku handicapem a ve filmovém tisku se o něm psalo, že "všude vypadá, jako by tam nepatřil" a že "si ho mezi lidmi v obchoďáku nikdo ani nevšimne..." Teprve za další čtyři roky, po úspěchu jeho první skutečně větší role ve filmu "Žbluňk!" (Splash, 1984), pochopili producenti, že mají v Hanksovi komika, jehož humor vychází z napětí mezi zcela nevšedním příběhem a zcela všední podobou jeho postavy. Další tituly, z nichž nejznámější se stal "Velký" (Big, 1988), v němž mu úloha třináctiletého chlapce začarovaného do těla dospělého muže vynesla nominaci na Oscara, jenom potvrdily jeho výrazný talent pro komedie.
Na začátku devadesátých let mu však režiséři Brian DePalma a Jonathan Demme nabídli dvě role zcela odlišného charakteru: ve společenském dramatu "Ohňostroj marnosti" (The Bonfire of the Vanities, 1990), resp. psychologickém příběhu "Philadelphia" (1992). Za první získal všeobecné, i když poněkud překvapené uznání, za druhou stejně všeobecného, ale už souhlasného Oscara. Přesto se však našlo nemálo kritiků, kteří přijímali s rozpaky určitou dvojlomnost dramatických postav, do kterých vnášel herec v nejméně čekaných místech humorné prvky. DePalma se tomu jen smál: "Tom byl vždy směsicí vážnosti a komediálnosti, je to v něm. Nechci srovnávat, ale teprve tehdy, až se dostane k nějakému chaplinovskému příběhu, dokáže, co všechno umí..."
V roce 1994 to Hanks dokázal ve "Forrestu Gumpovi", kde v režii Roberta Zemeckise ztělesnil dnes už světově známého tragikomického hrdinu, v jehož životních osudech se zrcadlí novodobé dějiny Spojených států.
Když se ho po druhém Oscarovi ptali, proč se snaží v každé postavě najít něco humorného, odpověděl: "Ale já se o nic takového nesnažím, hledám v ní jenom pravdu ... no a protože pravda je téměř vždy komická..."
...A SVĚT FILMU
raťme se dnes v pouti za profesemi zdobícími filmové titulky nejprve ještě jednou k hereckým hvězdám. Skrývání se za umělecké pseudonymy, jež jsme už připomněli, jim v určitých situacích pomáhá jenom velmi málo. Normální smrtelník může mít například ve svých rodinných vztazích také dost starostí, dokáže je však před sousedy s větším či menším zdarem utajit. "Nesmrtelní" jsou ovšem neustále pod dohledem médií a neexistuje žádný jejich osobní problém, o kterém by veřejnost nebyla informována.
Nejde o to, prát cizí špinavé, byť luxusní prádlo a rozepisovat se o nevěrách a skandálních rozvodech. Podobné plytkosti patří do bulvárních plátků, v nichž se mohly už před lety citlivější čtenářky dovídat, jak Vivien Leighová utíkala od rodinného krbu nešťastného Laurence Oliviera za balkánskými fotbalisty, později zas prožívat utrpení Mireille Darcové, kterou podváděl Alain Delon s kdejakou pařížskou servírkou, a nejnověji odsuzovat Melanii Griffithovou milující Dona Johnsona až za hrob, ale jenom do chvíle, než se na hřbitově objevil Antonio Banderas. Zásluhou amerických i evropských "gossipů" (rádoby společenských rubrik), jak se tyhle drby v populárních magazínech odborně nazývají, a jež si už dávno našly cestu i na Internet schopný nalézt všechny, i ty méně příjemné souvztažnosti, zná dnes už kdekdo jména všech šesti manželů Elizabeth Taylorové (i když na pomyslném prvním místě žebříčku je stále ještě Lana Turnerová se sedmi) nebo pěti manželek Curda Jürgense (i když přeborníkem zůstává Mickey Rooney s osmi), v ohleduplném tuzemsku jsou už zdá se herci tabu a o deseti svatbách Karla Weinlicha z českého rozhlasu věděli donedávna jenom jeho kolegové a přátelé. (A pak že se nemůžeme se světem v ničem měřit!)
Ale vážně: když se v běžném životě morálky dbalý muž ožení, předpokládá se tiše, že je to navždy. I ve světě filmu existují takové trvalé svazky. Stačí připomenout francouzský pár Michele Morganová a Gérard Oury, americký Joan Woodwardová a Paul Newman nebo italský Giuletta Massiniová a Frederico Fellini. Jsou ovšem i příklady přesného opaku, v nichž absolutním rekordmanem je známý herec a režisér Dennis Hopper, jehož manželství s jistou Mary Phillipsovou skončilo v roce 1970 pouhých osm dní po svatbě. Důvodem prý bylo, že šel k oltáři ve stavu, ze kterého vystřízlivěl až za týden. Vysvětlení u introvertního alkoholika a celoživotního "rebela bez příčiny" zcela věrohodné. Méně pochopitelné je, proč představitel "mužů se srdcem na dlani" Ernest Borgnine prchl co čerstvý choť v roce 1946 od herečky Ethel Mermanové rovnou k soudu už po osmatřiceti dnech. Přitom o něm jeho dvě dřívější i dvě pozdější manželky dodnes mluví jako o člověku mírné a domácké povahy. Údělem ženichů je zřejmě pykat často za vlastní volbu. A to jsme ještě nepřipomenuli skutečnost, že založení rodiny přináší obvykle ratolesti, jež chtějí být jako tatínek nebo maminka. Takový John Carradie měl na krku hereckou budoucnost hned tří synů, Davida, Roberta a Keithe najednou, Martin Sheen a Robert Mitchum po dvou a tak by se dalo mluvit i o dalších hvězdných otcích i matkách strachujících se o kariéru svých dítek. Někdy oprávněně jako v případě Louise de Fun`ese a jeho syna Oliviera, jindy zbytečně jako v případě naší Dany Medřické a jejího syna Václava Vydry.
Mnohdy se jim ovšem děti neodvděčí ani pouhým slušným chováním: anglický gentleman Sir Michael Redgrave musel strpět, že v době, kdy mu královna Alžběta udělila baronetský titul, se jeho nejstarší, Vanessa, přihlásila k marxismu a svou dlouholetou podporou Arafatovy OOP si vysloužila v tisku přízvisko "palestinská La Pasionaria". Podobně americký vlastenec Henry Fonda byl nucen nejen přijmout svatbu své prvorozené s "tím špinavým Rusem", jak mile nazval Vadima Plemjannikova známého pod uměleckým jménem Roger Vadim, ale i její pozdější horování pro komunistický Vietnam, díky němuž ji tehdy novináři překřtili na "Hanoi Jane". Na druhé straně se ale oba mohli utěšovat vědomím, že jejich bláznivé dcery jsou výbornými herečkami.
Ještě obtížnější situace vznikají, dosáhne-li jedno z již vzrostlých dětí úspěchu a druhé ne, avšak rodič nemá v branži takový vliv, aby nepoměr alespoň trochu vyrovnal. A tak se vedle slavné Michelle Pfeifferové musí její sestra Dedee spokojovat s malými rolemi a ve stínu Patricka Swayzeho, Jamie Lee Curtisové, Harrisona Forda a Rosanny Arquettové se krčí jejich ambiciózní sourozenci Dan, Kelly, Terence i Patricia. Pokud se někomu z nich jako například Franku Stallonemu s pomocí bratra podařilo přece jen zviditelnit, získali nanejvýš pozici zvanou "leading man" druhořadých filmů a o postu "international star" drženém sourozencem se jim může jen zdát.
Ne že by se rodinně loyajální úspěšnější příbuzní nesnažili, ale mají možná na paměti i poněkud trpkou zkušenost Erica Robertse, který tak dlouho všude prosazoval svou sestřičku Julii, až se stala mezinárodní hvězdou ona a on hraje i nadále jen v dílech kategorie B. Asi měl pravdu režisér Woody Allen, když označil mužovo rozhodnutí uzavřít manželství za čin, jímž ubližuje nejen sám sobě ale i mnoha dalším nešťastníkům. Herec George C. Scott dává naproti tomu vinu ženám. "Nebýt Evy, nenapadlo by přece žádného normálního mužského, jakým byl Adam, vstávat kvůli pitomému jablku, a mohli jsme se povalovat po ráji dodnes," prohlásil kdysi a možná na tom něco je.
@