- internet4U -

FILMY NEJEN
NA INTERNETU

      Ačkoliv je u nás uváděno čím dále tím více filmových premiér, řadový divák si to mnohdy ani nestačí uvědomit; i kdyby chtěl, nemohl by už z časových důvodů všechny promítané filmy zhlédnout. Stále se zmenšující počet kin a hrozba zániku, visící nad dosud existujícími, vede provozovatele k podivné praxi nasazování nových titulů co nejčastěji. Snaha o větší návštěvnost tak vytváří paradoxní jev, při kterém se větší část potenciálních návštěvníků nedostane na snímek, který chtěla vidět, protože byl už stažen z programu. Nahrazení pravidelného a svým způsobem už obeznalého publika náhodným, které často ani neví, na co se jde podívat, se ovšem dlouhodobě nemusí vyplatit. Zákonitě by mohlo přivést kinematografii do situace, ve které je už řadu let pop-music, nucená co nejrychleji zpeněžit nový hit a pak na něj stejně rychle zapomenout. O filmy tak jako o písně v podobném systému nakonec vůbec nejde a oficiálně tak vzývaný divák je neoficiálně považován za pouhého konzumenta, který musí přijmout vše, co se mu předhodí. Není potom divu, že se i někdejší filmoví entuziasté přeškolují na ctitele televize ta alespoň nemění okamžitě repertoár podle počtu těch, kde večer usedají k obrazovce.

      Nechme však marného lamentování, podívejme se raději do kin na programovou realitu, v níž převládají v současné době tituly dvou proveniencí (samozřejmě americké a kupodivu české), a zkusme hádat, které z nich se dočkají delší životnosti.

      Z filmů, které přišly ze Spojených států, by si to rozhodně zasloužilo kriminální drama s neobvyklým názvem CO DĚLAT V DENVERU, KDYŽ ČLOVĚK NEŽIJE (Things to Do in Denver When You\re Dead, 1995), první režijní pokus Gary Fledera, který natočil solidní příběh gangstera, jemuž zbývá jen pár dní do smrti, protože je "na odpis", s Andy Garciou (Když muž miluje ženu, Hrdina proti své vůli) v hlavní roli; je to profesionálně odvedená, na debutanta také neobvyklá práce. A totéž, možná ještě více, lze přát romantické komedii Michaela Hoffmana BÁJEČNÝ DEN (One Fine Day, 1996), chytře a s milým humorem vystavěné "love story" dvou všedními starostmi uštvaných lidí s Michelle Pfeifferovou (Intimní detaily, Nebezpečné myšlenky) a Georgem Clooneyem (Od soumraku do úsvitu) jako ústřední dvojicí. Příliš naděje asi není možné dávat sci-fi STAR TREK: PRVNĺ KONTAKT (Star Trek: First Contact, 1996) režiséra Jonathana Frakese, jedné z mnoha částí vyprávění o osudech kosmické lodi Enterprise, která i skalní fanoušci této série sledují raději v televizi. Totéž bohužel platí i o rodinné zábavě SPACE JAM (Space Jam, 1996), kde živý Michael Jordan, hvězda týmu Chicago Bulls, hraje basketbal s kresleným králíkem Bugsem Bunnym a dalšími známými postavičkami, které by si určitě oblíbila čtení neznalá dítka předškolního věku, kdyby kombinovaný snímek Joe Pytky nebyl z těžko pochopitelných důvodů opatřen pouze titulky. A minimální výdrž v kinech se dá očekávat u trilogie vesmírných pohádek HVĚZDNÉ VÁLKY (Star Wars, 1977) George Lucase, IMPÉRIUM VRACĺ ÚDER (The Empire Strikes Back, 1980) Irvina Kershnera a NÁVRAT JEDIHO (Return of the Jedi, 1983) Richarda Marquanda, která neměla ani před lety očekávaný ohlas a jejíž obnovená premiéra je zřejmě jen otrockým napodobováním nedávného znovuuvedení ve Spojených státech, kde se společnost 20th Century Fox snaží z kdysi slavných a v USA finančně úspěšných titulů vymačkat ještě něco navíc.

      Podobné podezření by mohlo vzniknout i v případě rodinné komedie 101 DALMATIN_ (101 Dalmatians, 1996), ve které převedl režisér Stephen Herek do hrané podoby stejnojmenný animovaný film, vyrobený Waltem Disneyem v roce 1961 podle dětské knihy Dodie Smithové. To by ovšem bylo nespravedlivé, protože příběh o londýnských psech, kteří pomáhají dvěma dospělým dalmatinům zachránit devětadevadesát štěňat téže rasy, unesených majitelkou módního salonu, prahnoucí po kožichu z jejich kůže, nebyl znovu natočen jen z komerčních pohnutek, ale především proto, že patří k nejhezčím "disneyovkám" všech dob. A předem je nutné říci, že tenhle remake nezůstal originálu nic dlužen; poezii prostého kresleného tvaru nahradilo kouzlo složitých počítačových triků, smečka živých flekatých psů je stejně dojemná jako komická a výstředně oblékaná módní zvrhlice v podání Glenn Closeové (Dům duchů, Noviny) ještě krutější a odpornější než v animované verzi. Potěšení, které takto pojatý souboj dobra se zlem přinese malým i velkým návštěvníkům, by mělo udržet film v kinech déle než je v kraji zvykem.

      Totéž se dá předpokládat u milostné komedie DVĚ TVÁŘE LÁSKY (The Mirror Has Two Faces, 1996), už třetí režijní práce herečky Barbry Streisandové (Pán přílivu, Yentl), která v ní opět ztvárnila vedle Jeffa Bridgese (Bílá smršť, Zděšení) jednu ze dvou stěžejních postav. Námět může znít kuriózně: ona a on, oba vysokoškolští učitelé středního věku, se seznámí na inzerát, vezmou se a žijí v jednom bytě, aniž by mezi nimi existoval jakýkoliv tělesný styk, protože tak se společně, ona po jedné, on po několika nedobrých sexuálních zkušenostech, předem dohodli. Nejde však o schválnost, Streisandová jenom použila základní motiv tragického nenaplnění manželství z francouzského filmu "Dvoustranné zrcadlo" z roku 1958 ke komickému a mírně sofistikovanému pohledu na intelektuály, pro něž jsou jejich předsudky a zásady, byť se i příčí zdravému rozumu, důležitější než lidská přirozenost. Ta část diváků, která ve způsobu uvažování hrdinů nalezne ozvuky svého vlastního, bude asi tvrdit, že je to pohled povrchní, ale nic jiného se od intelektuálů ani čekat nedá.

      Podstatnou dobu by rovněž mohla po promítacích sálech absolvovat sci-fi komedie MARS ÚTOČĺ (Mars Attacks!, 1996), i když humor téhle parodie na dosud tak slavený "Den nezávislosti" je značně drastický a oplývá poněkud morbidními gagy. Režisér Tim Burton, známý svou zálibou ve fantasmagorických motivech a bizarních technických tricích, si tentokrát vzal za námět žvýkačkové obrázky firmy Topps o Marťanech, napadajících Zemi, aby zesměšnil všechna vyprávěčská klišé hollywoodských katastrofických trháků, ale jeho záměr se ve Spojených státech minul u diváků účinkem. Ani herecké obsazení Jackem Nicholsonem, Glenn Closeovou, Piercem Brosnanem, Annette Beningovou, Danny DeVitem, Michaelem J. Foxem a Rodem Steigerem, hvězdami tak známými, že u nich asi není třeba připomínat jejich poslední filmy, nepomohlo vyhrát boj mezi nezvyklou parodií a navyklým stereotypem. Přesto je dobré jít se podívat na tuto stylově čistou mystifikaci o krvežíznivých příšerkách z vesmíru, před kterými dokáže zachránit lidstvo jen senilní babička, jejíž oblíbená píseň způsobuje výbuch marťanských mozků; může se stát, že naše tak často proklamované náročnější vnímání ji ocení lépe než prostoduchá mysl americká.

      Z českých titulů, u kterých bychom mohli spíš tvrdit, že jich je tím více, čím jsou horší, setrvá v kinech delší dobu jistě veselohra BYL JEDNOU JEDEN POLDA 2 (1997), vzdor tomu, že by se i u režiséra Jaroslava Soukupa stěží našel film, který nabízí jenom to, co už divák viděl jinde a lépe udělané. O koprodukční česko-německé pohádce PTÁK OHNIVÁK (Der Feuervogel, 1997) se zase dá říct, že ještě žádný ze scénářů svého stálého spolupracovníka Miloše Macourka nezaranžoval Václav Vorlíček tak chladně a bez invence. Chvíli snad vydrží i "rodinná fantazie" DO NEBĺČKA (1997), i když selfmademan Kryštof Hanzlík zřejmě ještě teď neví, natočil-li snímek pro děti nebo pro dospělé. Mnohem kratší čas na projekčním plátně má asi vyměřeno psychologické drama Hynka Bočana BUMERANG (1996), poctivě míněný, ale nešťastně zvolený příběh z komunistického lágru. Podobný osud nejspíš potká také pubescentní komedii BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA (1997), kterou Petr Nikolaev zrežíroval se stejnou ledabylostí, s jakou Michael Viewegh napsal literární předlohu. Z úcty k někdejším kvalitám Juraje Herze je bohužel lepší raději nemluvit o dlouho očekávané česko-francouzsko-belgické absurdní grotesce PASÁŽ (Passage, 1997). Zmínku jako varování je však třeba učinit u něčeho, co pod čepovským názvem HRANICE STĺNU vyrobili budoucí profesionálové z filozofické fakulty v Olomouci a s drzostí, která by se stěží našla u amatérů, uvedli do kin: co nejrychlejší nahrazení jakýmkoliv titulem je v tomto případě zcela na místě.

      A tak jediným českým aspirantem na trvalejší existenci v programové nabídce je balada Juraje Jakubiska NEJASNÁ ZPRÁVA O KONCI SVĚTA (1997), možná někde opravdu ne jasně čitelné, ale strhující podobenství "o lidských vášních, které posouvají tento svět k nezvratnému konci", jak svoje dílo definoval tvůrce. Středem epického děje, odehrávajícího se v jakémsi neurčitém čase v jakési neurčité osadě, je krčmářka, která pohřbí dva muže a dvě děti, a nakonec se stane milenkou svého zetě; od úvodního útoku vlčí smečky na svatbou rozjařené vesničany až po sebevraždu krčmářčina milence nad jejím mrtvým tělem je tenhle lidský osud zobrazením myšlenky prvotního hříchu a konečného trestu. Režisérovo magické vidění, útržkovitost děje, hektické řazení asociací a v neposlední řadě i použití nesourodých moderních prvků mohou být pro řadu diváků přijatelné jen s obtížemi, nicméně i tak zůstane Jakubiskův film svými vizuálními kvalitami, uhrančivostí sdělení a hereckým výkonem Deany Horváthové (Sedím na konári, Lepšie byť bohatý...) nepřehlédnutelným činem v současné šedi české kinematografie. Jako slovansky rustikální výklad předpovědi francouzského astrologa z 16. století Nostradama o konci světa, bude asi více oceňován v cizině než doma, ale to už je úděl proroků.

      Na závěr ještě pár slov o titulu, který právě přichází do kin, romantické komedii JERRY MAGUIRE (Jerry Maguire, 1996), jejíž režisér a zároveň scenárista Cameron Crowe si vybral za základ námětu otázky etiky a cti v dnešním zkomercionalizovaném sportu. Hrdina, agent členů profesionálních týmů amerického fotbalu, znechucený mnohamilionovými platy hvězd, korupcí, podvody a protěžováním, odchází od společnosti, pro kterou úspěšně pracoval, a věří, že ho budou následovat další. Připojí se však k němu jenom mladá účetní, svobodná matka se šestiletým synem, který v Jerrym vidí svůj vzor, a jeden z průměrných hráčů, mající malou naději na oslnivou kariéru. Vzdor tomu skončí vše uspokojivou plichtou: boj osamělého muže zůstane vzhledem ke složitosti problému otevřený, jeho iniciátorovi se však v důsledku hollywoodského požadavku happy-endu dostane profesního a soukromého zadostiučinění. A protože hlavní postavu Jerryho hraje Tom Cruise (Mission: Impossible, Interview s upírem), odměněný už za tuto roli letošním Zlatým glóbem, je životnost poněkud naivní, ale milé komedie nepochybně zaručena na dostatečnou dobu.

      ...FILMAŘI...

      Z osobností, které se dnes objevily v recenzích,

      si jedna právem zaslouží větší pozornost než

      jiné: vpravdě československý režisér JURAJ JAKUBISKO.

      Rodáka ze slovenského Kojšova u Spišské Nové Vsi, kde 30. dubna 1938 poprvé spatřil světlo světa, potkal skutečně kuriózní osud: krátce po své třicítce se stal legendárním tvůrcem, jehož tvorbu nikdo neznal. Jako absolvent katedry režie na pražské FAMU stačil ještě v roce 1967 seznámit veřejnost se svým celovečerním debutem "Kristovy roky", jeho další tituly "Zbehovia a pútnici" (1968), "Vtáčkovia, siroty a blázni" (1969) a "Dovidenia v pekle, priatelia" (1970) však už nebyly komunistickými úřady povoleny k promítání a Jakubisko sám se měl nadále věnovat jen krátkým dokumentům a televizním cestopisným reportážím. A tak zatímco se v tragikomickém kontrastu, příznačném pro tehdejší dobu, šířily v Čechách ústním podáním fámy o virtuozitě těchto tří alegorických snímků, jejich režisér byl na Slovensku nucen vyhovovat zásadám oficiálně požadovaného realistického projevu. Zvyklý však dosud vyjadřovat svou přebujelou fantazii v metaforách, symbolech a jinotajích, našel si svůj druh realismu (později nazvaný magický) a když se opět mohl vrátit k hrané tvorbě, dokázal filmy "Tisícročná včela" (1983) a "Sedím na konári" (1989), že elementární kategorie smrti, lásky, nenávisti, hříchu a prokletí zůstaly prioritou i v jeho věčnějším způsobu vidění.

      Devadesátá léta přinesla sice společenské změny, tituly z trezorů Státního filmu se mohly uvádět, začalo se tvořit bez cenzury a umělci měli možnost věnovat se konečně i svým úzce osobním záměrům, ale jediná práce Juraje Jakubiska z té doby, satirická komedie "Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý" (1992) byla už opět poznamenána politikou, která mu ironií osudu za rok, možná zase nadlouho, změnila život podruhé. Rozpad Československa ho donutil, aby se se svou manželkou Deanou Horváthovou, vášnivou zastánkyní federace, a se synem Yorikem přestěhoval z Bratislavy do Prahy; z nejznámějšího slovenského režiséra se tak stal režisér český. Blíží se mu už šedesátka, ale prapodivnými zákruty své biografie si ještě mysl nezatěžuje, stále ho zajímá problém, jak najít řeč, kterou lze nejlépe vyprávět filmový příběh. "Chce to najít estetiku blízkou komerci, ale ne komerční, blízkou sdělnosti, ale ne úplně sdělnou...," uvažuje dnes.

      Legendy nemívají obvykle svou životní pouť přímočarou, tak klikatou jako Jakubisko ji má však málokterá.

      ...A SVĚT FILMU.

      Když už jsem na tomto místě začal s kultem hvězd a kultovními filmy, musím ještě předeslat, že předpoklady, o kterých jsem se zmínil (vyjádření ducha doby, generačního výrazu a obecně platného pocitu), jsou spíše rázu teoretického a pravověrné "fans" (ctitele) nezajímají. Pro ně je prostě jednou pro vždy ta či ona osobnost největší a ten nebo onen titul nejlepší. Proto se objektem uctívání mohou stát vynikající i méně významní představitelé herecké profese a výjimečná i průměrná díla kinematografického průmyslu. Kult nevzniká na základě schopností nebo kvality, ale vlivem atmosféry, kterou hvězda nebo film vytvářejí.

      Pro příklad nám tentokrát stačí Evropa. Jedním z nejznámějších kultovních herců starého kontinentu byl od sedmdesátých let Němec Klaus Kinski (vl. jménem Klaus Günter Nakszynski), narozený 18. října 1926 v polských Sopotech. Jeho fan-kluby existovaly nejen v NSR, ale i v Rakousku, Itálii, Nizozemí a hojně obdivovatelů měl i v USA. Lavinovitě se šířící slávu mu ovšem nepřinesly ani role zloduchů ve více než stovce titulů, ani výrazně nesympatická tvář, ba ani neforemné klobouky, jaké s oblibou ve svých filmech nosil; příčinou kultu, který kolem něho vznikl, byly jeho povaha a soukromý život.

      "Jsem jako divoké zvíře ze mřížemi," prohlašoval o sobě a celá léta se snažil dostát této definici. Nejdříve provokoval usedlé německé publikum nehoráznostmi typu tvrzení, že "natáčení filmů je jenom o něco lepší než čištění záchodů" nebo že "by rád byl Hitlerem, protože by jeho projevy přednesl lépe než Adolf sám", později šokoval měšťáky západní Evropy plejádou přítelkyň, manželek a dětí, o které se záhy přestával jakkoliv zajímat. "Nechávám jim svoje jméno a zděděný talent," vysvětloval jednou, proč neplatí alimenty "to je víc než peníze". S detaily svého soukromí se nijak neskrýval, dokonce se zdálo, že mu působí potěšení zveřejňovat i ty nejtajnější intimity. Nepřestával s tím ani po hlavní úloze ve filmu Wernera Herzoga "Aguirre, hněv boží" (Aguirre, der Zorn Gottes, 1972), který mu přinesl mezinárodní uznání. Ve svých memoárech, nazvaných "Tolik toužím po těch jahodových ústech" (Ich bin so wild nach diesem Erdbeermund, 1975), líčil, jak se se svou druhou ženou Ruth Brigitte, matkou pozdější hvězdy Nastassji Kinské, rád miloval vsedě při kojení, protože "když dítě sálo z jejího prsu, vyvolávalo to u Gitty mimořádně silný orgasmus...". Člověk se ani nediví, že mu v Německu říkali "Ekelklaus" (nechutný Klaus).

      Přesto však chodilo stále více diváků na jeho filmy, z nichž další Herzogovy tituly "Nosferatu: fantóm noci" (Nosferatu: Phantom der Nacht, 1979) a "Fitzcarraldo" (1982) vydobyly Kinskému pověst seriózního herce, a ještě větší množství čtenářů hltalo v bulvárních plátcích zprávy o pokračujících skandálech stárnoucího výstředníka, z nichž nejsledovanější byl na počátku devadesátých let jeho bouřlivý rozvod s pátou, o čtyřicet tři roky mladší manželkou. "Kdekdo si oškliví chlupaté pavouky," popsal v jiné souvislosti tento rozpor psycholog Erich Fromm, "téměř každý by ale rád věděl, jsou-li opravdu tak odporní, jak vypadají...".

      A podobným příměrem by se zřejmě dala vysvětlit příčina kultu Klause Kinskiho, excentrika tělem i duší, který zemřel 23. listopadu 1991 zcela sám ve svém domě v Marin County v Kalifornii.

      Jestliže jsme se už dostali do oblasti určité výjimečnosti, pokračujeme v ní. Erotika není sice v kinematografii žádný extrém, ale má, nebo alespoň donedávna měla, přece jen poněkud krajní postavení. Francouzská nová vlna v padesátých a skandinávská sexuální revoluce v šedesátých letech odbouraly například nekonvenční studií "Milenci" (Les Amants, 1958) Louise Malla nebo pověstnou anketou Vilgota SjÖmana "Jsem zvědavá" (Jäg ar nyfiken, 1967) značnou část dosud tabuizovaných předsudků, za kultovní film žánru je však považována celovečerní prvotina anglo-francouzského režiséra Justa Jaeckina "Emmanuelle" (1973) s tehdy neznámou holandskou modelkou Sylvií Kristelovou v titulní roli. Obrovský divácký ohlas se nedal vysvětlit jen příběhem intimních prožitků ženy pařížského diplomata Jeana (Daniel Sarky) v Bangkoku. Neustále milováníchtivá Emmanuelle se sice už cestou za manželem do Thajska oddá v letadle sexuálním hrátkám s neznámými mladíky jak na sedadle, tak za dvířky toalety, po příjezdu se zmocní svého muže, rozdováděná na nejvyšší míru pojme další den do svého srdce i klína záhadnou blondýnku Bee (Marika Greenová) a večer skončí v posteli se stárnoucím estétem Markem (Alain Cuny), kterému s ní ovšem musí pomoci statný domorodec, ale to vše nepřináší nic nového. Pomineme-li rafinovanou režii, exotické prostředí, podmanivou hudbu a pseudofilosofické úvahy o "svobodě smyslů", je z děje patrné, že jde zase jen o uhlazenější podobu běžné pornografie, jejímž hlavním úkolem jsou ukázky různých variant sexuálních styků. Přesto se z "Emmanuelle" stal mýtus a vzor dodnes napodobovaný.

      Zdůvodnění není zase až tak těžké. Už v literární předloze, údajně autentických zážitcích jakési Emmanuelle Arsanové, určila autorka své hrdince takové místo ve společnosti, jaké zatím vdaná žena neměla. Ze sexuálního objektu se stala sexuálním subjektem a vybírá si milence stejně jako její muž milenky. Nejen to: osobní volnost v erotice kompenzují manželé vzájemnou upřímností, když si večer, pokud zrovna neničí prostěradla, vyprávějí detailně o svých denních odskocích to prý nejlépe zabrání nějaké "skutečné nevěře". Podobné vztahy praktikovali už libertini před Francouzskou revolucí a na přelomu šedesátých a sedmdesátých let si většina lidí, tísněných moderními konvencemi, začínala myslet, že na nich něco bylo. A protože "Emmanuella" vyjádřila tento pocit doby veřejně a jako první, je její trvalý kult zcela legitimní.

      A ještě něco k Jaeckinovu filmu: před uvedením byl považován za "hard-porno" (tvrdé) a hovořilo se o zákazu, později se z něho stalo povolené "soft-porno" (jemné), dnes je to nezávadný erotický titul a za pár let se zřejmě bude vysílat jako televizní večerníček. Nejvyšší čas, aby se alespoň v této oblasti objevila na obzoru nějaká další revoluce...

Karel COP@

internet4U