- internet4U -

Čas zrození písma

      Jestliže Internet představuje zásadní zlom v komunikaci a práci s daty, a pokud se obecně předpokládá, že Síť v nejbližší budoucnosti zcela změní realitu kolem nás, stojí myslím za zmínku jistá revoluce, kterou má na tomto poli už historie za sebou. Fenomé-nem, na jehož počátky se zaměříme, je písmo.

      Dokud budeme hovořit o "počítačích" či "výpočetní technice", problematika písma nám může připadat vzdálená. Jediná, byť pozoruhodná souvislost, která nás zřejmě napadne, je možnost použití softwarových prostředků k luštění zatím neznámých písem a jazyků. Na svitek plný podivných znaků můžeme konec konců pohlížet podobně jako na 128bitovou šifru z dílny americké firmy RSA Data Security.

      Docela bych si přál, aby se kolem luštění jazyka Etrusků jednou spustila stejná mánie, jakou provázelo lámání kódu.)

      Jestliže ovšem pojem "výpočetní technika" nahradíme navíc ještě módní mantrou Informační Technologie (a ještě dodejme, že tento pojem v sobě obsahuje i komunikační technologie), je již zcela zřejmé, že v obou případech jde stále o jedno o práci s informacemi, respektive daty. A protože články o vývoji Internetu z amerických univerzitních a vojenských sítí postupně zaplavují česká periodika, je myslím správné nezapomínat ani na písmo. Přičemž s pokrčením ramen a slzou v očku hned dodávám, že se díky počítačům paradoxně psát pomalu odnauučujeme, o čemž svědčí popularira grafického uživatelského rozhraní ovládaného myší na úkor rozhraní textového. Tedy obrázky místo písmen.

      Předchozí věta byla takto napsaná záměrně. V dějepise jsme se přece učili, že vývoj písma probíhal naopak, od obrázků a znaků k abecedě. Znamená to snad, že dějiny se točí v nějaké spirále? Možná, než se dáme do podobného mudrování, raději nadhodím problém konkrétnější a podle mého i mnohem zajímavější. Jestliže si vezmeme přenos informace prostřednictvím obrázku, znaku a abecedního písma, jaké mají jednotlivé možnosti výhody a nevýhody? A jak se jejich vlastnosti projevily v průběhu historického vývoje?

      Jestliže je abeceda pokročilejším typem písma, proč nebyla přijata např. v Číně? To jsou otázky, na něž se pokusíme najít odpovědi.

      Na počátku byly obrázky

      Pokud budeme používat k dorozumění obrázky skutečně důsledně, dostaneme němý film a nebo komiks bez "bublinek". Je jasné, že vyjádřit tímto způsobem jakoukoli složitější myšlenku se nám může podařit jen stěží. Nicméně, příběh, který chceme vypovědět, bude srozumitelný každému nejen bez ohledu na jeho gramotnost, ale především bez ohledu na použitý jazyk. U prvních písem je tomu skutečně tak.

      Předpokládáme, že nejstarší písemné památky (z doby asi 3 300 let před naším letopočtem z jižní Mezopotámie) jsou psány v sumerštině. Dalším stupněm vývoje písma je znak, nepřipomínající již původní podobu předmětu z nejznámějších uveďme znaky čínské, hieroglyfy a klínopis. Znaky mají tu výhodu, že si jich můžeme vymyslet libovolně mnoho a pro libovolná slova, včetně vysoce abstraktních pojmů. Problém je však se písmo potom naučit a k tomu se váží některé otázky speciální, které by nám, hlavně v češtině, pořádně zamotaly hlavu jak např. vyjádřit časování a skloňování, činné a trpné rody a další gramatické vztahy? (V češtině jsou tím důležitější. Neexistuje totiž pevný pořádek slov ve větě, význam je často nesen právě ohýbáním slov. Srovnejte věty "Josef miluje Elišku" a "Josefa miluje Eliška". I kdybychom měli znaky pro všechna tři slova, ještě by nám to nemuselo být nic platné). Jiné jazyky se naštěstí s podobnými problémy trápit nemusí, alespoň ne v takové míře, jako naše mateřština.

      Zásadním okamžikem byla chvíle, kdy kohosi napadlo složit jedno slovo ze dvou jiných a tímto způsobem ho i zapsat. K vysvětlení tohoto jevu nemá čeština jako indoevropský jazyk příliš příkladů. Ostatně k tomuto objevu nikdy v indoevropském prostředí nedošlo.

      Dlouho hledám ve své paměti nějaký vhodný příměr. Musí totiž splňovat podmínku, že dvě slova vytváří spojením zcela jiný význam (ne tedy např. slovo složené, jako rybolov, pivovar nebo masožravec). A mělo by se jednat rovněž spíše o slova označující konkrétní věci nebo činnosti, pro které můžeme předpokládat v našem hypotetickém českém znakovém písmu existenci obrázků či znaků.

      Představme si třeba, že by někoho napadlo zjednodušit písmo a místo "rákos", respektive dalšího obrázku, vedle sebe nakreslil raka a kosa (respektive napsal jejich znak). Význam tohoto objevu byl nebetyčný. Znak od té doby již nemá vazbu na předmět, ale na zvuk. Znaky raka a kosa již nebudou mít napříště primárně význam věci, ale slabiky. Tomuto jevu se říká vokalizace nebo fonetizace písma a proces zcela změnil vazbu písma na konkrétní jazyk. Napříště bude možné text přečíst, aniž mu přitom budeme rozumět. Navíc, až náš písemný systém převezme národ hovořící jiným jazykem, znaky pro slabiky "rak" a "kos" už pro něj nejspíš nebudou označovat žádné konkrétní předměty, čímž původní vazba věc\obrázek zmizí zcela.

      Ze slabik se postupně došlo až k jednotlivým písmenům. Tento vývoj probíhal zejména na území mezi Mezopotámií a Egyptem (konkrétně jsou o tom doklady z Fénicie, Sinaje a Ugaritu, ale hláskové písmo známe např. i z Perské říše, kdy se vlastně jednalo o poslední a nejdříve rozluštěnou variantu klínopisu). Zdejší, především semitské jazyky, nepotřebovaly zapisovat samohlásky, proto učinit z našeho hlediska poslední tečku za vývojem písma zbylo na starověkých Řecích. Ti někdy v 9. století před naším letopočtem písmo od Féničanů převzali a doplnili o samohlásky. Latinka, cyrilice, azbuka i řecká abeceda (ale třeba i germánské runy nebo keltský ogham) jsou pak až výsledkem dalšího vývoje písmo je to ale v principu pořád stejné.

      A obrázky se ztratily?

      Komu nestačí Windows a chtěl by ještě nějaké piktogramy, pak jej potěším dvěma fakty. Jedním z nich jsou tzv. ideogramy. Představme si např., že se nacházíme v době postupné fonetizace písma. Jak máme zjistit, jestli znak raka a kosa vyjadřuje dvě zvířata, nebo vodní rostlinu? Na námitku, že se to dá zjistit z kontextu, odpovídám, že máme velice idealizovaný případ. V praxi to spíš vypadalo tak, že bychom slovo kladivo napsali jako kel-div (respektive kl-dv), takže třeba stylizovaným obrázkem slona a užasle zírajícího mužíčka.

      Kdo se v tom má vyznat? Samozřejmě písař, však se také musí učit mnoho let a patří k privilegovaným vrstvám společnosti. Ovšem na po-moc má ideogramy, tedy stále obrázky. Zjednodušeně řečeno, jednalo se o znaky, které se nečetly, ale sloužily k jakémusi vymezení kategorie, kam spadají znaky následující. Tedy, například, obrázek hvězdy v babylonském klínopisu znamenal, že bude následovat jméno boha. Označení kategorie osob mužského či ženského pohlaví se zase prováděla malůvkami podobnými těm, jež jsou dnes oblíbené hlavně ve věku pubertálním.

      Druhá věc, o níž bych se rád zmínil, je fakt, že mnohým lidem asi vadilo, že jednotlivé znaky, eventuálně písmena, nejsou "skutečné", tj. jedná se o výsledky lidské abstrakce a neznázorňují žádnou konkrétní věc. Toto trauma zřejmě vedlo ke zbožštění písmen a číslic a vzniku následné složité symboliky, která se táhne např. kabalou nebo pythagorejskou filosofií. V představě, že např. "a" (alfa, alef) představuje vodu, můžeme shledávat další doklad přežívání archaických prvků v lidském myšlení.

      Zrození analytického myšlení

      Pokud přiřadíme písmena nějakým jevům, nemusí to ještě nic moc znamenat. Mnohem důležitější pro lidské myšlení je však poznání, že tak jako šel jazyk rozložit do několika základních kategorií (písmen), totéž se můžeme pokusit učinit i se světem kolem nás. Otevírá se cesta ke snaze chápat celý svět jako směs několika základních živlů (oheň, voda, vzduch, země...), eventuálně přímo k atomární teorii přičemž to, že se jednotlivé prvky dnes označují písmeny, nás může naplnit příjemným pocitem, i když to s procesem probíhajícím ve starověku nijak bezprostředně nesouvisí.

      Každopádně úspěšně provedený rozklad jazyka byl jistě významným krokem na cestě k analytickému myšlení. Pokud dnes matematik nebo programátor řeší úlohu tak, že ji rozdělí na nejmenší možné celky a ty pak zpracuje separátně, opakuje tím jenom to, co činili naši předkové s jazykem v procesu vývoje písma.

      A proč to písmo vlastně vzniklo?

      Samozřejmě, jedna věc je, že sloužilo k účetním evidencím majetku. Tímto způsobem se vykládá původ písma na Předním východě, kde vývoj šel opravdu od počítání ke psaní. Stejné tomu bylo i v Latinské Americe, která tehdy ovšem ještě nebyla latinskou. Např. u Olmeků a Mayů se písmo (mimochodem, mayské písmo bylo jedním z prvních, na jejichž dešifrování se právě podílely počítače) vyvinulo rovněž v souvislosti s číslicemi, jež ale tentokrát nebyly majetkovými evidencemi, ale kalendářními značkami. Posedlost kalendářem u indiánských kmenů Střední Ameriky byla obrovská a její problematika by si zasloužila samostatný článek (nebo spíše několik knih).

      V Egejské oblasti se na vzniku písma podílely podle všeho i faktory další např. pečetě, označující vlastnictví předmětu, byly jakýmisi prvními podpisy. Význam měly podle všeho i tzv. zednické značky či původně pouze ozdobné motivy na keramice.

      Jinde ke vzniku písma přispěla potřeba kodifikovat náboženský dokument. Když změny v jazyce árijských Indů dosáhly takového stupně, že védské zpěvy bylo nadále obtížné předávat ústně v nezměněné podobě, vznikla potřeba je zapsat.

      Kromě toho bylo mnoho písem přímo vymyšleno jedním člověkem, eventuálně skupinou lidí. Tento fakt naše učebnice dějepisu ještě příliš nezdůrazňovaly komunističtí ideologové se snažili maximálně minimalizovat roli jednotlivce v dějinách a vše raději vykládali jako důsledek změny výrobních podmínek proto např. vznik písma z důvodu potřeby majetkových evidencí zdůrazňovali rádi, ale o souvislosti s kalendářními značkami se už pro jistotu tolik nezmiňovali. Lze ovšem předpokládat, že irský ogham, germánské runy, či korejská abeceda jsou dílem jediného člověka. Většinou k tomu ovšem došlo až pod vlivem písma jiného. Konec konců, pokud znáte jednu abecedu, asi už najdete způsob, jak ji upravit tak, aby maximálně vyhovovala potřebám vašeho jazyka (to ostatně udělali i Řekové, když písmo přejali od Féničanů takže možná i alfabeta je dílem jediného člověka).

      Několik pozoruhodných artefaktů

      Zbývá zmínit, že známe i řadu systémů, které písmem ještě nejsou, ale od nichž by zřejmě vývoj k písmu směřoval. Sem patří kupř. uzlové písmo kipu říše Inků (přičemž Inkové možná měli i písmo skutečné a rovněž Močikové, tvůrci jedné z předinckých peruánských kultur, pravděpodobně zapisovali znaky na fazolové boby ale to všechno je spíše na úrovni hypotéz). Předpokládá se, že to byl vlastně číselný systém, kde počet a umístění uzlíčků vyjadřovalo kvantitu a jejich barva kvalitu. Je ovšem možné, že prostřednictvím tohoto systému bylo možné vyjádřit i něco komplikovanějšího.

      Jakési mnemotechnické pomůcky, používané vypravěči, měli i severoameričtí Indiáni. Jedna z podob tohoto "prapísma", tzv. vampun, je známa u Irokézů. Obdobné pomůcky v podstatě sloužily tak, že se v nich vypravěč příběhu (ať už legendy nebo průběhu nedávné bitvy) během svého projevu přehraboval, a pokud "ztratil nit", zase ji tímto způsobem našel. Delavarové měli zřejmě dokonce skutečné piktografické písmo. Záznam 284 znaků psaných na stromové kůře je dnes znám pod jménem Valam Olum (Rudá kronika). Vypráví o příchodu Delavarů k Velkým jezerům, a obecně se usuzuje, že má úzký vztah k okolnostem pádu kultury budovatelů obrovských severoamerických mohyl moundů.

      Písmo je dar bohů

      Připisování magického významu písma v kabale (a stejně tak dnes můžeme přečíst lecjaký blábol o "kouzelných runách") není věcí úplně výjimečnou. Přesvědčení, že písmo je věc daná od bohů, se tradovalo odpradávna. Věřili v to Egypťané i obyvatelé Mezopotámie, přičemž všichni dokonce měli určené i bohy, již písmo vynalezli (Egypťané Thovta, Sumerové Enkiho). Ke vzniku podobného pocitu přispěl i fakt, že v mnohých historických obdobích byla znalost písma omezeny na vrstvu kněží. Pole dalším fantaziím zůstává ovšem v tomto směru nadále otevřené...

      Jak je to tedy čínštinou?

      Jestliže vývoj písma směřoval k abecedě, proč se hláskovým písmem nepíše čínština? Čínské písmo během svého vývoje nikterak nepokročilo směrem ke své fonetizaci a zůstalo na úrovni znaků (původní obrázkovou podobu vlastně ani neznáme). Důvodů pro to můžeme najít několik. Lze spekulovat, že Čína byla prostě zemí natolik konzervativní, nebo snad vše označit za náhodu. Hlavní příčina je však asi v tom, že jak docházelo k rozrůzňování jednotlivých čínských dialektů, znakové písmo zůstávalo srozumitelné i lidem, kteří by si v mluveném kontaktu vůbec nerozuměli. Jednotný písemný systém tak usnadňoval čínským císařům správu celé říše a vzbuzoval obecně pocity o homogenitě země, což tlumilo odstředivé tendence v jednotlivých provinciích.

      Čínština je kromě toho jazykem, založeným do značné míry na tónech. S trochou nadsázky řečeno, čínská abeceda by se musela doplňovat notovým záznamem.

      Daň, kterou za své výhody Čína zaplatila, je ovšem velmi vysoká.

      S tím, že čínské znaky nejsou nijak vázány na výslovnost, je spojena řada zajímavostí. Pro dnešní Číňany jsou např. bez předběžného vzdělání prakticky nesrozumitelná díla klasické poezie. Významu znaků lze sice rozumět stále, ale změněná výslovnost vede ke ztrátě uměleckých atributů, které báseň původně měla například (ale nejen) rýmu.

      A co dalšího?

      Co se starých písem týče, úplně jsme minuli dva problémy. Jedním z nich je historie luštění jednotlivých písem a jazyků. Většina lidí má sice jakési povědomí o Rossetské desce (s pomocí níž byly nakonec vyluštěny hieroglyfy), ale dobrodružství luštitelů starých písem je myslím mnohem zajímavější, než snaha dešifrovat různé tzv. "skryté významy" v literatuře alchymistické, hermetické či okultní.

      Kromě toho je řada písemných systémů, o nichž jsme se nezmínili vůbec. Zanikly totiž bez toho, aby měly nějaký význam pro budoucnost. I když můžeme něco takového vůbec tvrdit? Snad se tedy najde ještě příležitost, abychom se někdy zastavili nad písmy egejské doby bronzové, písmem harapské civilizace v Indii či systémy Střední Ameriky.

      Nadto některé artefakty vážící se k tématu (např. tzv. Disk z Faistu) ve mně vzbuzují pocity, které mají blízko k nábožnému vytržení. A tak jako o těchto záležitostech rádi hovoří kazatelé, neminulo to ani mě.

Pavel Houser

internet4U