K počítačům, Internetu a modernějším technologiím vůbec se dostal, jak už to dnes bývá, díky synovi, ale i okolnosti, že pracuje na pamětech českého milionáře v Americe.
Kdo jel před deseti lety nočním vlakem z Mnichova do Prahy, zná jistě malé nádraží pár kilometrů před českými hranicemi, kde tehdejší německé dráhy končily a muselo se hodinu čekat na jediný vagon ČSD. Vyjížděl kolem půlnoci zpod železné opony. Svět socialismu se na německé území plazil pro své děti.
Měl jsem stísněný pocit a chvílemi dokonce strach, že se stane něco nepředvídatelného, že někde něco exploduje a zastaví čas. Malí Turci, kteří žebrali o drobné, ve mně vzbudili podezření, že mě chtějí okrást, narkoman, který si něco povídal sám pro sebe, mi v mých představách rusky vyhrožoval, děvka v červeném, která přede mnou až do Landshutu tarasila uličku, mi nechtěla uvolnit průchod. Vracel jsem se s propadlou výjezdní doložkou z pokusu o emigraci a byl jsem přesvědčen, že mne hned za hranicemi zatknou. Už po mně matka vlast natahuje neviditelná chapadla. Matka -- vlast, matka -- chobotnice.
V krychlové místnosti se zavřeným bufetem se nás na lavičkách krčilo asi deset. Nikomu nebylo do řeči, venku padal mokrý sníh, každou vteřinu s cvaknutím poskočila ručička na elektrických hodinách. Náhle do čekárny vstoupila zvenku, ne z peronu ale z ulice, drobná šedivá žena ve sportovním tříčtvrťáku zastaralého střihu, jakým se kdysi říkalo bombajky. Sedla si proti mně, zdvihla tvář a usmála se. Odkud ji znám? Musím ji znát! Viděl jsem snědý, kulatý obličej, rty stažené do něžného a při tom trpkého úsměvu a vrásky... ty jsem zpozoroval, až když jsem si nasadil brýle... jemné předivo tisíců vrásek, obklopujících černohorsky černé oči, neněmecké, praslovanské oči, i když ta žena byla Němka. Vrátil jsem se v databazi své paměti o pár desítek let zpátky, před druhou světovou válku. Proti mně seděla skoro nepochybně Anna Burmestrová z Liberce, Windgasse l, dcera Oscara Burmestra, mého kantora z předválečné obecné školy. Oba jsme se chtěli rozhovořit, ale okamžitě jsme oba ztichli. Ležela mezi námi propast, hluboká jako smrt.
To ráno, kdy skončila druhá světová válka, mi bylo patnáct let. Chodil jsem po Hradci Králové v červené sokolské košili, vítal rusáky a žasl nad do té doby nevídanými pouličními jevy. Nějaký grázl nafackoval předválečnému českému důstojníkovi, navlečenému do naftalínem vonící uniformy, který se pokoušel po letech spokojeného soužití s okupanty řídit na křižovatce proud vítězných tanků. Nějací Rusové postříleli ze samopalů jiné Rusy, válečné zajatce, radující se ze dne osvobození. Náš soused, do včerejška Němec, se stal Čechem, a s pěticípou hvězdou na saku se za flašku domácí šňáby vezl ve velitelském džípu rudého kapitána. Vlasta Mrňák, osmnáctiletý holomek z naší ulice, mne vyzval, abych společně s ním vstoupil do Revoluční gardy.
Mrňák se v mém prostředí vyznačoval tím, že "vyšel školu ve trojce". To znamená, že se jeho základní vzdělání omezovalo na podpis, sčítání jednoduchých čísel a znalost několika německých slov, hlavně povelů. Ty měl v hlavě ze základního výcviku v Kuratoriu pro mládež protektorátu Čechy a Morava. Přiznám se, že jsem ho už dlouho obdivoval, protože mne naučil jezdit výtahem a v sobotu večer kouřit cigarety, které balil z listů keře, politého naftou. Vyznačoval se flákačskou chůzí, nosil havla a plival na tři metry kolem sebe, a to i v Téráku, kde pracoval jako pomocný dělník. Často se vychloubal, že už není panic, ale protože jsme znali jeho milenku, čtyřicetiletou alkoholičku Matraci, ztratil mezi námi jako donchuán kredit.
To ráno, kdy skončila druhá světová válka, jsme se spolu stali revolučními gardisty. Na stinném dvoře jakéhosi úřadu jsem v tlačenici zpocených chlapů, chřestících uzávěry fasovaných pušek, bez uzardění prohlásil, že je mi osmnáct a zapsal se na nějaký seznam. Společně s Mrňákem a s dalším troubou, který se okamžitě zase zdejchnul, jsme byli přiděleni k řidiči rozvrzaného fabrického náklaďáku jako závozníci a plnili jsme první bojový úkol. Odjeli jsme někam do skladu a naložili korbu cigaretami Sondermischung. Ty cigarety byly údajně určeny partyzánským oddílům v Sudetech, a tak jsme tentýž den navečer vyrazili k severu.
Nastala jedna z prvních nocí bez zatemnění. Naše auto bylo stále ještě vybaveno maskovacími světly, a proto jsme až do půlnoci projížděli hlubokými lesy téměř poslepu. Sem tam se řidič odvážil zahoukat na chraptivý klakson. Na jedné z křižovatek jsme zastavili a prohlíželi si protektorátní mapu, když jsme se náhle dostali do obklíčení asi deseti postav. Spíš jsme cítili než viděli, že na nás jsou namířené pušky. Nemohli jsme vědět, jestli muži kolem nás nejsou Němci, a tak jsme zůstali tiše sedět nahoře na cigaretách a čekali, co nastane.
Mrknem se na to, páni, řekl někdo česky a na korbu začal šplhat chlap v celtě. Když Mrňák zjistil, že noční stíny jsou Češi, zařval stát, dolů, hajzli, sem nikdo nepoleze, kurva! Chlap si nás prohlédl, otočil se do tmy a povídá jsou tady nějaký děti, Lojzo, a lezl dál. -- Nebylo to snadné, protože postranice byla zavřená. Padej dolů, ječel Mrňák a já ho náhle nepoznával. Proměnil se v zuřivce s vysunutou bradou a s očima, plnýma nenávisti. V minutě se stal strojem, vojákem v bojové pohotovosti.
Dolů!
Na mou duši!... Děti!
Chlap se chtěl zasmát, ale nezasmál. Mrňák ho kopl do prsou. Přepadl přes postranici, s žuchnutím sletěl na asfalt a zůstal nehybně ležet. Uběhly tři tiché vteřiny. Pak zanaříkal startér, náš auťák sebou škubl a vyrazili jsme z obklíčení.
Mrňák řval radostí, já bušil pěstmi do střechy kabiny a auto jelo jako o závod. Asi po pěti kilometrech jsme ucítili pod koly drnčet dlažbu. Čekal jsem, že řidič zastaví, ale auto jen bravurně zatáčelo z ulice do ulice, až našlo otevřenou stodolu a vklouzlo i s námi dovnitř.
Padejte, zmetci, řekl řidič, když jsme slezli na mlat a vyjukaně se rozhlíželi kolem.
Co blbneš, ozval se jeden ze dvou mužů, kteří v lese naskočili k němu do kabiny, přece to nebudeme skládat sami?
Tak se stalo, že jsme ve své revoluční činnosti i tady pokračovali jako skladníci. Složili jsme a pečlivě srovnali celý náklad cigaret, určený pro černý trh, a pak nás teprve vykopali ze vrat.
Několik hodin jsme prospali v křoví a několik dalších se trmáceli krajinou pod kopcem se zříceninou. Navečer jsme dostali hlad. Vlezli jsme do chalupy o samotě, kde bylo jen nemluvně a hrbatá babička. Vysvětlili jsme, že jsme revoluční gardisté, a když nám ukrojila chleba, sáhl Mrňák na almaru pro pekáč s kuřetem a měli jsme i přílohu.
Pomalu jsme putovali dál. Bylo nám jako na trampu. Co jsme potřebovali, to jsme si ukradli, stačilo zachřestit flintou a vydržet pár nadávek. U Turnova jsme se dali dohromady s partou Pražáků, také revolučních gardistů, od nichž jsme za nohu salámu získali pistole a dva balíčky nábojů. Druhý den jsme dorazili do oblasti, osídlené Němci. Ve svažité krajině jsme s použitím ekrazitu a rozbušek, získaných v lomu, vyhodili do povětří několik prázdných baráků a podíleli se na odzbrojování německého motorizovaného praporu. To jsme už byli součástí organizované polovojenské jednotky, kde se občas nastupovalo do řady a kde na nás řvaly šarže.
Bál jsem se. Byl jsem malý, mezi svými vrstevníky skoro nejmenší, a chlápci s rudými páskami na rukávech, jakou jsem nosil i já, mne měli za pucfleka. Neustále na mne někdo řval. Odzbrojování bylo nebezpečné. Přebírali jsme i svazky granátů a miny, které se musely zneškodňovat. Prováděl to učitel z Turnova, který to prý uměl. Jednou navečer ho to stálo život.
Vlastu Mrňáka jsem stále nepoznával. Zdrsněl, zchlapštěl, a hlavně zvážněl. Skoro se mnou nemluvil a tvářil se zavile. Nepřetržitě si pohrával se zbraněmi. Čistil je, mířil jimi na různé cíle nebo je alespoň potěžkával. Mluvil se mnou přes rameno. Moje přítomnost ho zjevně obtěžovala. Pro jeho rodící se zupáctví jsem byl moc slabý. Jednou hodil z prudkého svahu granát na střechu chalupy v Kateřinkách. Smál se lidem, kteří v panice vyběhli ven. Mně se to nelíbilo a začal jsem na něj něco řvát. To ho rozzuřilo. Uhodil mne do brady a kopl do břicha.
V Liberci nás ubytovali v paláci Winkler, v devítipatrové budově na Soukenném náměstí, tehdy ještě Tuchplatzu. Z okna jsem viděl přes nynější K-Markt až do Růžodolu, na náš někdejší dům, který se před lety, když nás odtud vyhnali henleinovci, stal domovem Hitlerovy mládeže. U branky, kterou jsem jako dítě utíkal rodičům na ulici, stála strážní budka. Uličky, zákoutí a ohrady podél Nisy, kde jsem se toulával s klukovským lukem a šípy, jsem skoro nepoznával. Uměl jsem si představit jen valníky, peřiny a rozšklebené ksichty, jak nás tenkrát hnali.
Po večerech jsem bloudil kolem náměstí, prohlížel si staré německé fotografie před zavřenými biografy, lezl do nabitých kaváren a putyk a ztrácel se ve vylidněných kaňonech postranních ulic. Před půlnocí jsem se natáhl v paláci Winkler na slamník a usnul ve vůni vojny, smradlavých onucí, tabáku a kmínky.
Přes den jsem stával na stráži před nově zřízeným úřadem, kde se prodávaly Čechům nemovitosti po Němcích. Jako strážný jsem tu byl úplně zbytečný, ale dali mi rozkaz a já ho musel plnit. Myslel jsem na Mrňáka, na jeho noční řeči o ženských, Češkách, Němkách i Rusandách. Zvlášť Rusandy s vojensky oholenými podbřišky prý byly parádní kusy. Kdo v Sudetech všecko nepřefikne, je vůl. Z nudy jsem koukal po ženských. Už zdálky jsem si vybíral holky, které stály za hřích. Všechny jsem obklopil aureolou obdivu, takže se ke mně blížily jakoby v průsvitné bublině. Jedna provlála po mém chodníku zavěšena na oblaku zlatých vlasů, jiná mne omámila vůní těla, třetí stékaly po tváři slzy. Díval jsem se na ně jako na stvoření, vládnoucí neznámou silou. Přitahovaly mne. Byly blízko a při tom nedostupné. Některé měly určitě stejné chutě jako já, ale nedokázal jsem je oslovit.
Siréna ohlásila poledne. Zaregistroval jsem pohyb, který se mi zdál známý z předválečné doby. Dívka, která se blížila od divadla, měla černé kudrnaté vlasy, snědou pleť a sněhobílé zuby, což jsem neviděl, ale věděl, a její krok byl až groteskně frivolní. Působila to nepatrná vada, následek dětské obrny. Blížila se ke mně Annchen Burmestrová z Windgasse, hvězda mých předválečných her. Zastavila se, nevěřícně zakroutila hlavou a začala si zavazovat tkaničku , protože se mnou chtěla mluvit jako já s ní, a bylo jí stejně jako mně jasné, že se to musí provést tajně. Hele, Mojmírku, řekla do země, tohle je na mou duši velkej gól, ty vypadáš jako Leutenant od Kindergarten! Znělo to pražácky, její máma byla Češka ze Žižkova. Vyrostlas, Annchen, řekl jsem, už je z tebe ženská, co dělaj vaši? Sejdeme se? Kde na mě budeš čekat? U vás v chodbě? Přísahej! Přijď ale bez flinty, řekla. Byla to ta nejkratší mírová konference na světě.
Mrňák se povaloval na slamníku a vleže čistil pušku. Občas si cvakl kmínky a krknul, aby se nelišil od dalších maníků, s nimiž jsme v jedné místnosti třetího poschodí paláce Winkler marnili čas. Seženeš nějaký pivo, zavelel mi, třeba maffersdorfský, ale pivo. Nemám čas, řekl jsem, večer mám rande. Kde, řekl, aniž zdvihl hlavu. Ve Windgasse, ale to ty stejně nevíš, kde to je, ty vole blbej, pokračoval jsem, co je mu po tom, proč chce vědět, kde mám rande, že? Ve Windgasse? Jo. V kvartýru? Jo. Rovnou v kvartýru? Jo. Reagoval nečekaně. Vezmi mě s sebou, Mojdo, co ti to udělá? Třeba nám ta koťulda dá oběma! Kopl jsem mu do flašky, která se odkulila až doprostřed cimry. Urazil mne. Promluvit o Annchen jako o koťuldě a že dá oběma, byla pro mne svatokrádež, za kterou jsem byl ochoten padnout. V životě jsem něco tak sprostého neslyšel. Ale nebyl čas na...vůbec na nic nebyl čas. Uslyšeli jsme komisní hlas z chodby, čtoucí nějaký rozkaz. Kádrový komisař prvního bezpečnostního pluku nařizuje všem skupinám, aby během jedné hodiny odevzdaly v přízemí zbraně...atakdáleatakdále...a zakazuje mužům opouštět budovu, která je od tohoto okamžiku střežena řádně ustavenými jednotkami. Je po prdeli, zhodnotil to starý Tlapka. Kdo si ještě nenakrad, má šlus. Netrefil se, ale pro ten den a týden jeho slova platila. Třeba by mohla pozvat nějakou kamarádku, rozkecal se zase Mrňák, a my bysme si mohli ty dvě Grétičky vyměňovat, to se dělá, to dělali chlapi v rajchu každej den. S Francouzkama. Mlel a mlel kolem dokola a vůbec si nevšiml, že se všude rozhostilo ticho, že se líná činnost na cimře zmrazila jako na živém obrazu. Krejčí Šinták odložil hřeben, kterým se nepřetržitě česal, a puchejř z Kopidlna přestal pískat na klárinet. Něco se stalo. Znamená to, zeptal jsem se, že teď nesmíme ven? Že jsme tady zavřený? Už to tak je, řekl Tlapka, jsme první revoluční armáda, kterou nějaký krysy zavřely na zámek. Proč se to stalo, zeptal jsem se a Tlapka řekl, že některý z nás jsou svině, který si sem jen přišli nakrást německej majetek. No?! zařval ten z Kopidlna, dyť jsme vyhráli válku! To se ví, zařval Mrňák, vyhráli jsme válku a můžem si s Němcema dělat co chcem. Můžem si je třeba upíct v popelu jako brambory! To je peklo, řekl potápka Šinták. Vyhráli jsme válku, ječel Mrňák, ať někdo řekne, že ne!
Dva policajti nebo něco na ten způsob vedli úzkou strmou ulicí mezi radničním náměstím a Tuchplatzem Němce v pumpkách. Popoháněli ho pažbami ruských automatů. Kulhal. Vypadal, že má v nohách ostfront.
Nás nemaj co zavírat do nějaký svinský barabizny, ječel Mrňák, vyhráli jsme válku! Já byl v koncentráku, řekl tiše Tlapka, já nic nevyhrál...a odešel z místnosti. Zabiju prvního Němce, kterýho uvidím, nedal se zarazit Mrňák a zdvihl pušku. Šinták, který přecházel od zrcadla ke svému kavalci, řekl jdi s tím, takhle je tady málo placu a pak se stalo, co se někdy stane a nedá se pochopit, čas se maličko posune a nedá se vrátit, rána ohluší a zní dodnes a já stále vidím před svýma šedesátiletýma očima opálenou ruku s dlouhými prsty, špínu pod levým palcem na přední části pažby, ukazovák na strašidelně lehké spoušti, na spouši, která je bez dostatečné inteligence každému z širokého okruhu kolem střelce nebezpečná.
Němec v pumpkách padl jako podťatý. Policajti se rozhlíželi na všechny strany a pitomě se usmívali. Nic neslyšeli. Nemohli pochopit, co se stalo.
Mrňák dostal přes držku. To prý stačí! Nač kazit mladému člověku budoucnost? Stejně si nikdo nevšiml, z kterého okna vyšla rána. Možná se střílelo z paláce Dunaj nebo odněkud se střechy. Jste blbci řekl Tlapka, ten Němec byl tlumočník a těch máme málo. Prej nějakej učitel Burmestr. Seženou si jinýho, řekl Mrňák na svou omluvu, jakýpak cavyky s Němcem, řekl. Za půl roku nastoupí k bezpečnosti. Za tři roky bude vyznamenán řádem 25. února. Za pět let udělá maturitu, za sedm obhájí diplomovou práci a stane se doktorem práv. Ještě žije. Je funkcionářem fotbalového klubu a každý ho má rád.
Moje schůzka s Annchen se nikdy neuskutečnila. Za pár týdnů šla s mámou do odsunu. Byl jsem velmi smutný. Byl jsem dospělý.
Lokomotiva zpod železné opony se s jedním vagonem připlazila z Čech do západního Německa. Kde je ta paní v bombajce, ptám se spolucestujících. Ta Němka.
Jaká Němka?
Přišla z ulice, vysvětluji, ne z peronu, z ulice! Byl tu pro ni nějakej člověk s mercedesem. Starej a šedivej. Přinesl jí francouzskou hůl.
Ale ona mi chtěla něco říct, povídám. Já nevím...nějaký vzkaz nebo ...
To určitě, člověče...! Asi se vám něco zdálo. Vždyť jste spal!