Pokud si, stejně jako já, myslíte, že je dobré, když člověk ví, jak věci fungují, pak je vám další pokračování naší zlaté stránky šité přesně na tělo. Ono se totiž stačí seznámit s několika základními principy fungování Internetu a člověk, který jim porozuměl, už další informace nepřijímá jako suchá nepochopitelná pravidla, jež se prostě musí naučit zpaměti, ale snadno pochopí další souvislosti a rychle se zorientuje i v doposud mu neznámé oblasti práce v síti. A pokud se k tomu přidá alespoň minimální slovní anglická zásoba, která vás uchrání před nekonečným hledáním každého druhého slova ve slovníku, můžete se takřka "přes noc" stát z opatrného pozorovatele sebevědomým uživatelem a zakrátko i pánem (té svojí části) sítě.
Takže nejlépe je jít rovnou k věci (a nebojte se odbornosti - jste přeci na Zlaté stránce!):
Síť sítí
Že v lokálních počítačových sítích (například v síti, kterou má na starost správce ve vaší firmě) nějak putují data po těch kabelech pod okny, asi správně tušíte. Jak se ale mohou dostat mimo vaši administrativní budovu, a ještě k tomu až třeba za oceán?
Poměrně snadno (alespoň pro zasvěceného). Vaše lokální síť je totiž připojena k síti místního poskytovatele připojení do Internetu (takzvaného "providera" - čti prevajdra), který je připojen zase k větší, zpravidla národní síti, která je opět propojena s jinými národními a mezinárodními sítěmi. Váš kolega z USA, s nímž si dopisujete elektronickou poštou, je na tom s největší pravděpodobností podobně, takže někde v těch mezinárodních kabelech mezi Vídní a New Yorkem se najde cestička propojující právě vaše dva osobní počítače.
Jak to zhruba ve skutečnosti je znázorněno na obr.1 -- vaše firemní síť je přes zařízení, kterému se říká směrovač (anglicky router) a které bývá také označováno jako brána (gateway) do vaší sítě, připojena k jinému směrovači, jenž je branou do sítě nejbližšího internetového uzlu vašeho poskytovatele. Dále pak od poskytovatele k poskytovateli až k tomu, od nějž je vedení ke směrovači v síti americké univerzity, na níž váš přítel studuje a kde má také svoji poštovní schránku.
Fyzické vedení, které přesahuje rámec areálu budov, je přitom zpravidla realizováno buďto pevně vyhrazeným, nebo běžným -- vytáčeným (telefonním) okruhem, podle toho, co je pro danou síť a její provoz výhodnější. Telefonní dráty jsou totiž jedinou existující fyzickou sítí vedení, které spojuje všechna města a obce, a provozovatelům rozsáhlých sítí se většinou vyplatí pronajmout si od telefonní společnosti část již existujícího vedení, jehož výstavba by byla neúnosně nákladná.
Kterak data putují
Pokud jste k Internetu připojeni pomocí modemu a telefonní linky, možná vám tento způsob komunikace připadá analogický s přihlašováním ke stanici BBS (Bulletin Board Systém) - konec konců mnohé komerční BBSky dokonce nabízejí poštovní nebo dokonce plný přístup do Internetu. Z hlediska fungování a jím daných vlastností spojení to však není pravda.
Pokud komunikujete s BBS, je to stejné jako když telefonujete babičce, jen s tím rozdílem, že si nepovídáte vy se starou paní, ale váš počítač s mladou BBS. Po celou dobu komunikace je totiž přes ústředny pro vás vyhrazen okruh který propojuje váš a její telefon (respektive modem). Takové síti -- její představitelkou je právě všeobecně známá telefonní síť -- se říká síť spínaná okruhem, protože jejím úkolem je zajistit pro uživatele požadovaný spojový okruh.
Internet naproti tomu posílá data v malých blocích (anglicky packet), tedy paketech. Jakákoliv přenášená data jsou sítí rozdrobena na malé kousky a opatřena provozními informacemi o délce bloku, adrese počítače odesílatele a adresáta -- tedy jakousi digitální průvodkou (Obr. 2). Základní službou, kterou taková síť vykonává, je pak přenášení jednotlivých paketů od odesílatele k adresátovi a říká se jí proto síť spínaná pakety (anglicky "packet switched network").
Tato na první pohled nezajímavá skutečnost spolu s tím, že se jedná o síť propojující počítače, a tudíž každý uzel se může aktivně a automaticky podílet na jejím řízení, je základem obdivovaných komunikačních schopností Internetu. Jedním digitálním spojem se totiž mohou (díky rychlému střídání paketů jakoby najednou) přenášet data mezi několika -- několika desítkami nebo dokonce několika stovkami -- uživatelů najednou. Pokud mezi dvěma počítači existuje více (i nepřímých - "s přestupem") spojení, mohou být navíc pakety rovnoměrně rozděleny do více nezávislých proudů čímž se přenos urychlí, nebo naopak při výpadku přímého spojení je síť přesto schopna pakety doručit sice pomalejší -- nepřímou cestou, ale zato okamžitě bez čekání na opravu.
Další výhodou sítě spínané pakety je, že u zatíženějších vyšších (mezinárodních a zaoceánských) tras není nutné zvyšovat počet linek tak jak roste počet uživatelů sítě, ale že je možné nejprve zvýšit přenosovou rychlost nahrazením klasického spoje optickým vláknem nebo kanálem přenášeným přes telekomunikační družici. To je u dálkových spojů, vzhledem k tomu, že většinu nákladů na znásobení přenosové kapacity stávající linky tvoří vysokorychlostní elektronická zařízení na jejích koncích, značně levnější než zřizování stále nových tras.
Vše dle protokolu
Jak jsme si již řekli, jsou data přenášená v síti Internet rozmělněna do paketů. Postupu, způsobu a zajištění jejich rozmělnění, dopravy a zpětného sestavení se všeobecně říká komunikační protokol. V Internetu se používá dvojice komunikačních protokolů TCP/IP, neboli Internet je síť založená na protokolu TCP/IP. Přenášená data jsou nejprve rozdělena na pakety protokolu TCP, které jsou poté zabaleny do paketů IP (Obr. 2).
Protokol TCP (Transmission Control Protocol) tedy zajišťuje ono rozmělnění posílaných dat na jednotlivé pakety, které opatří elektronickou obálkou s identifikací zásilky a pořadovým číslem. Tohle číslování je velmi důležité, protože jak jsme si již řekli, můžou jednotlivé pakety proudit k adresátovi různými cestami, a během dopravy se tudíž mohou i předbíhat a tím ve výsledku řádně promíchat. Pokud tedy nebudete posílat jen krátký dopis, ale například stostránkovou knihu, mohly by být klidně doručeny stránky napřeskáčku. Aby k tomu nedošlo, zodpovídá protokol TCP na straně příjemce za opětovné správné seřazení očíslovaných paketů a za doručení kompletního neporušeného balíku dat.
Protokol IP - Internet Protocol (jehož obálka - paket obsahuje uvnitř celý paket protokolu TCP) zajišťuje správné doručení paketu od odesílatele k adresátovi a obsahuje v záhlaví normální i zpáteční adresu, tedy adresu počítače, na nějž data směřují, a adresu počítače, z něhož jsou data posílána. Skutečné fyzické adresy počítačů v síti Internet, jimž se také říká IP adresy, protože s nimi pracuje protokol IP, mají podobu sekvence čtyř čísel, která jsou uložena do 32 bitů a jednoznačně identifikují příslušný počítač.
Další přenosové protokoly, které můžeme v Internetu najít, patří do jedné ze dvou skupin - aplikační a služební nebo chcete-li provozní protokoly. Aplikační protokol tvoří další vrstvu nad TCP/IP a zajišťuje přenos dat specifickým způsobem vhodným pro určitou třídu Internetovských aplikací či služeb (například poštu, nebo WWW). Provozní protokoly jsou naproti tomu protokoly zajišťující komunikaci mezi jednotlivými počítači, jež se podílejí na přenosu dat potřebných k jeho správné funkci. Patří sem například protokoly pro komunikaci mezi sousedními směrovači, které si potřebují po síti navzájem vyměňovat informace o aktuálním zatížení sítě, aby mohly pakety rozesílat rovnoměrně do všech větví té části sítě, kterou spravují, a podobně.
Aby pošťák našel adresáta
Doposud víme o adresách počítačů v Internetu pouze to, že se skládají ze čtveřice čísel uložených v počítači do paměti o délce 32bitů a že jsou jedinečné, ale doposud není jasné, jak konkrétní počítač takovou adresu získá.
Protože Internet, jak víme, nemá žádného ředitele a dokonce ani majitele (viz minulá Zlatá stránka), nemůže (a vzhledem k tempu nárůstu počtu připojených počítačů to ani není zvládnutelné - Tab. 1 a Obr. 3) všechny adresy přidělovat jeden subjekt. Proto byl v době prvního rozmachu Internetu vytvořen takzvaný doménový jmenný systém - DNS (Domain Name Systém), což je metoda pojmenovávání a zároveň distribuovaného (rozloženého) spravování sítě.
DNS zavádí víceúrovňový hierarchický (postupně vrstvený) systém konvencí pro pojmenování počítačů, založený na rozdělení prostoru sítě do jednotlivých navzájem podřízených oblastí - domén. Pro nejvyšší úroveň jsou dnes přesně určená jména domén odpovídající vždy zemi, v níž se příslušný počítač nachází (Tab. 3). Před masovým rozšířením Internetu za hranice USA, kdy byla síť považována za více méně čistě americkou národní záležitost, byly zavedeny "oblastní" domény nejvyšší úrovně, které byly nazvány podle oblasti ve společnosti, k níž příslušný počítač nebo nižší doména náležely (Tab. 4).
Vlastní jméno počítače nebo domény nižší úrovně se skládá ze jmen jednotlivých nadřízených domén (psaných malými písmeny a oddělených tečkou), přičemž jméno domény nejvyšší úrovně je nejvíce vpravo. Jeho struktura zpravidla vychází z organizačního a územního členění organizace, které počítač patří. Na Obr. 4 je znázorněn počítač info v doméně táborské katedry ekonomiky služeb a cestovního ruchu Jihočeské univerzity (ta.jcu.cz) a odpovídající doménové jméno.
Stejně jako samotné domény jsou v Internetu hierarchicky uspořádány také DNS servery, jejichž prostřednictvím pak jednotlivé internetovské aplikace zjišťují skutečnou IP adresu počítače, jehož doménové jméno uvedete. Protože doménové jméno počítače je vlastně jakousi jeho člověku srozumitelnou adresou, bývá nejčastěji označováno jen jako adresa počítače, na rozdíl od číselné IP adresy. Pro každou registrovanou doménu musí být v síti zřízeny dva nezávislé DNS servery (počítače, na nichž běží program DNS serveru, mohou a často bývají zároveň využívány i k jiným účelům, například jako poštovní server), které disponují seznamem IP adres všech počítačů v doméně a DNS serverů nadřízených a případně podřízených domén. Každý počítač připojený do Internetu, respektive do sítě TCP/IP, musí znát IP adresu svého nejbližšího DNS serveru (tzn. name serveru), kterého se ptá na IP adresy počítačů specifikovaných doménovým jménem. Pokud name server adresu nezná, obrátí se "o radu" na příslušný name server podřízené domény nebo pokud se jedná o počítač z úplně jiné domény, na name server domény nadřízené.
Například spojení z počítače
Jak PC k IP adrese přišlo
Teď, když víte, jak je to se jmény počítačů v síti a jejich adresami, zbývá už objasnit jen poslední záhadu -- kdo a podle čeho dá určitému počítači jeho jedinečnou IP adresu, aniž by musel existovat centrální seznam adres, v němž by se případné duplicity kontrolovaly?
Správou nejen doménových jmen druhé úrovně, ale také IP adresového prostoru každé národní domény je pověřeno národní síťové koordinační středisko středisko NIC (Network Information Center). To je v otázkách správy podřízeno radě pro architekturu sítě Internet IAB (Internet Architecture Board), tedy pracovní orgán společnosti pro podporu výměny informací prostřednictvím Internetu - ISOC (Internet SOCiety), což je dobrovolná organizace, která má hlavní slovo v rozhodování o rozšiřování Internetu.
Praktické přidělování adresového prostoru pro IP adresy je řešeno pomocí přidělování takzvaných síťových IP adres jednotlivým doménám -- protože Internet je opravdu Síť sítí (přesněji rozlehlá síť propojující lokální počítačové sítě), předpokládá se, že každá doména zahrnuje více počítačů propojených lokální sítí (Obr. 6), což je konec konců nutné i pro dodržení požadavku dvou nezávislých name serverů pro platně registrovanou doménu.
IP adresa sítě je tvořena určitou částí IP adresy vyššího řádu, jejíž velikost zároveň určuje, kolik takových sítí může maximálně v Internetu existovat. Zbývající prostor v IP adrese je určen pro adresy (čísla) jednotlivých počítačů v síti domény. V Internetu existuje 5 typů adres A, B, C, D a E, jednotlivé třídy jsou popsány v tabulce č. 2 a pro běžné sítě mohou byt přiděleny pouze adresy prvních tří typů.
Víme-li tedy, že IP adresa se skládá ze čtyř čísel od 0 do 255, pak adresa sítě třídy C, která má vyhrazeno pro adresu počítače jen poslední číslo, může mít nejvíce 256 počítačů, a naopak v celém Internetu může být (223-192+1) * 256 * 255 = 2 088 960 sítí s nejvíce 256 počítači.
Pokud vás předchozí odstavce naplnily pocity posvátné úcty nebo snad až hrůzy, nezoufejte (protože jejich přesná znalost se týká daleko více správců internetových uzlů než koncových uživatelů) a přijměte několik praktičtějších informací na toto téma:
Komunikace pro lidi
Už jsme si říkali, jak jsou v Internetu polidštěny nelidsky digitální adresy počítačů tak, aby vyhovovaly podmínkám lidské komunikace. Jinak jsme se ale zabývali spíš přenášením nic neříkajících paketů dat Internetem než skutečnými službami jeho uživatelům. Co to tedy vůbec znamená, když se na Internetu řekne služba?
Především služba znamená speciální aplikaci nebo třídu síťových aplikací typu klient/server, které umožňují využívání různých především informačních nebo výpočetních zdrojů vzdálených počítačů prostřednictvím sítě. K dnes již klasickým, a tudíž všeobecně známým a rozšířeným službám na Internetu patří e-mail - elektronická pošta, News - elektronické konference, TelNet - vzdálený přístup k počítači, ftp - přenos souborů, gopher - informační menu, WWW - hypertextový systém, Finger - hledání adres elektronické pošty, Archie - hledání v ftp archivech, Veronica - prohledávání gopher archivů, Talk a IRC - on-line komunikace v reálném čase prostřednictvím psaných vzkazů a MUD, MUSH - síťové hry. Mezi novější projekty, které mají charakter klasické internetové služby, patří například PCN Network - zpravodajství v podobě stmívače, nebo Real Audio - přehrávání zvukového programu v reálném čase.
Druhým významem pojmu služba je analogie s běžnou nabídkou komerčních služeb z veškerých oblastí života, přenesených alespoň částečně do prostředí Internetu. Většina služeb z této kategorie je dnes realizována formou WWW stránek, protože používání tohoto síťového hypertextu je jednak velmi nenáročné, a zároveň nabízí nejpřitažlivější vzhled.
Ale vraťme se ke klasickým službám. Síťová aplikace typu klient-server je oproti klasickým aplikacím provozovaným v LAN, (u nichž veškeré zpracování dat probíhá na pracovní stanici, která po síti pouze sdílí společný disk či tiskárnu) vždy založena na přísné "dělbě práce" mezi program serveru, který zpracovává data a klientský program, který přebírá po síti výsledky zpracování, prezentuje je uživateli a umožňuje mu řídit práci serveru.
Použití aplikací tohoto typu je pro Internet charakteristické ze dvou důvodů - jednak jsou založeny na využívání služeb výkonného centrálního počítače, který je schopen například rychle vyhledat požadované informace v mamutí databázi, a je tudíž vhodné umožnit jeho využívání odpovídajícímu počtu uživatelů a jednak architektura client-server zamezuje zbytečnému přenosu dat což snižuje celkové zatížení sítě, respektive umožňuje mnohé z nich vůbec realizovat.
Většina služeb (jak již bylo zmíněno) využívá ke své činnosti zvláštní aplikační protokol (mnohdy ale ne vždy pojmenovaný stejně jako příslušná služba), který je nadstavbu nad TCP/IP. To znamená, že protokol TCP/IP zajišťuje fyzický přenos dat aplikačního protokolu, který zajišťuje správnou komunikaci dvou programů běžících na vzdálených počítačích - klienta a příslušného serveru. Například velmi jednoduchý hypertextový protokol HTTP, který používá služba WWW zajišťuje pro klientskou aplikaci pouze odesílání vyžádaných stránek nebo případných chybových hlášení.
A ještě poslední důležitá věc ohledně aplikací - má li spolu správně komunikovat program serveru a klientský program, běžící na různých počítačích, nestačí klientovi znát přesnou adresu hostitelského počítače. Na takovém vzdáleném serveru (myšleno počítači) může být přeci spuštěno najednou několik programů a je zapotřebí komunikovat pouze s některým z nich - s programem příslušného aplikačního serveru. Každý program pracující na počítači zapojeném do sítě TCP/IP je proto označen pevným číslem, pod nímž po síti komunikuje - takzvaným číslem portu (brány) nebo prostě portem. Obsah paketů které přijdou přes IP a z nějž TCP poskládá souvislý blok je po té doručen programu který je registrován pro daný port. Kompletní adresa umožňující vaší internetovské aplikaci správně komunikovat se tedy skládá z adresy počítače (kterou DNS přetransformuje na číselnou IP adresu) a z čísla portu a používá jí tak (i když to na první pohled není vidět) i váš oblíbený WWW prohlížeč. A proč to není vidět? Proto, že některé porty jsou pevně vyhrazeny pro určitou třídu aplikací, takže například váš prohlížeč "ví", že WWW server má komunikovat na portu 8080 a automaticky při komunikaci toto číslo doplní aniž by vás tím obtěžoval a stejně je tomu u všech hlavních internetovských služeb. V budoucnu se možná setkáte i s tím, že bude někde nutné číslo portu uvádět - například u serverů které fungují jako vyrovnávací paměť - tzv. proxy serverů (jakýsi zásobník který pro vás na domácím serveru-počítači skladuje nejčastěji žádaná data ze zahraničních serverů a šetří tak čas který byste jinak ztratili čekáním na data přepravovaná zpravidla přetíženými mezinárodními linkami) nebo jiných méně standardizovaných aplikací.
Z čeho je ta pavučina?
Z URL! Ale pěkně po pořádku. O dnes nejrozšířenější službě/aplikaci na Internetu - WWW (World Wide Web) neboli "celosvětové pavučině" v podobě gigantického hypertextu jste již určitě alespoň četli nebo slyšeli. Co to ale ve skutečnosti je a jak to funguje?
Služba WWW umožňuje přímé prohlížení textových dokumentů s odkazy na jiné části stejného nebo jiného dokumentu (hypertextu) uložených na Internetovských počítačích. Od hypertextu, který znáte například ze systému nápovědy Microsoft Windows se liší třemi hlavními vlastnostmi:
1) Odkazy mohou směřovat na kterýkoliv dokument uložený na libovolném počítači na němž je spuštěn program WWW serveru v celém Internetu, takže WWW je vlastně jednou obrovskou hypertextovou publikací, která je z pohledu jedince prakticky nekonečná (stránky přibývají rychleji než by je kdokoliv stihl byť jen prolistovat, natož přečíst)
2) Formát vzhledu dokumentu je navržen tak, aby jej bylo možné v co nejvěrnější podobě prohlížet bez závislosti na detailním programovém vybavení (například instalovaných písmech) počítače na němž je spuštěn prohlížeč.
3) Protože jednotlivé dokumenty (WWW stránky) prohlížeč získává od běžícího programu WWW serveru, nemusí být nutně neměnné (statické), ale mohou mít například podobu výpisu z databáze podle vámi zadaných kritérií. WWW dokument se tak může navenek chovat jako speciální aplikace, s níž mohou komunikovat miliony uživatelů z celého světa, pracující na mnoha různých počítačových platformách (PC, Apple Macintosch, pracovní stanice, ..).
Vraťme se nyní k materiálu z nějž je tato gigantická pavučina vybudována. Pokud pomineme vlastní text dokumentu, který je jakýmsi stavebním kamenem pro její uzly, jsou nejdůležitější právě vlákna, která dokumenty navzájem spojují, tedy URL. Zkratka URL znamená doslova Uniform Resource Locator a označuje adresu konkrétní informace přístupné někde v síti, takže pokud chcete například rychle nalistovat konkrétní WWW stránku, zadáte prohlížeči přímo její adresu - URL.
URL má přesně definovanou strukturu a skládá se z několika částí, z nichž ne všechny je nutné vždy uvádět. Základní podoba URL je
Kolik připojení máš,...
O principech fungování sítě už víte hodně, ale pořád jsme se nedotkli jedné na výsost důležité oblasti, a to technických možností realizace připojení právě toho vašeho počítače k sítí sítí - Internetu. Po pravdě řečeno to je stať kterou při dnešní módnosti sítě otiskl snad už i každý deník a tudíž se zde dozvíte velmi těžko něco zásadně nového, ale pokusím se na závěr alespoň stručně charakterizovat běžné způsoby.
V zásadě existují dvě základní varianty přístupu do sítě:
První je postavena tak, že někdo, kdo vlastní počítač připojený do Internetu (například vysoká škola) vám umožní jej nějakým způsobem a za určitých podmínek využívat. Sem patří dnes již málo nabízený poštovní a terminálový přístup, kdy vám váš poskytovatel zřídí uživatelský účet (přihlačovací jméno a heslo) na některém uzlovém počítači a zároveň vám přidělí schránku elektronické poštu jako vůbec nejzákladnější internetovské služby. Vy pak můžete pracovat na terminálu tohoto počítače a to buďto v prostorách poskytovatele nebo na dálku pomocí PC, modemu a programu pro emulaci terminálu. Vždy však spouštíte síťové aplikace na počítači poskytovatele, protože až ten je zapojen do sítě a může tudíž komunikovat s ostatními vzdálenými počítači.
Druhá a dnes vlastně jediná žádaná možnost je takzvaný plný přístup, kdy je váš osobní počítač přímo připojen do Internetu, má platnou IP adresu a síťové aplikace spouštíte přímo na něm. Tento způsob má hned dvě výhody: jednak komfort vaší práce je vyšší díky tomu že klientské aplikace běží na vašem počítači a závisí především na konfiguraci a programovém vybavení vašeho počítače, takže nejste limitováni tím, co pro vás může nebo chce udělat poskytovatel a dále máte možnost provozovat i programy serverů (například vlastní server či FTP archiv a stát se tak aktivní částí sítě. Pro tu druhou možnost je samozřejmě důležité, aby byl váš počítač v provozu 24 hodin denně (protinožci budou určitě serfovat v jinou dobu než Evropané) a je proto nutné mít (například v rámci firemní sítě) trvalé připojení k síti pevnou linkou.
P.S.
Pokud jste si celý článek se zájmem přečetli, pak se vám určitě honí hlavou spousta dalších otázek (např. "Jak funguje pošta?", "Proč musím mít schránku zrovna na počítači poskytovatele připojení?, "Proč je komunikace do Čech někdy pomalejší než do USA", atd.). Je-li tomu opravdu tak, napište nám do redakce, co dalšího o fungování Internetu by vás zajímalo - určitě se vám pokusíme vyhovět.
Tab. 2 - Typy fyzických (IP) adres
Tab. 3 - Národní domény nejvyšší úrovně
Tab. 4 - "Oblastní" domény nejvyšší úrovně v USA
Tab. 5 - Dostupná schémata URL
Tab. 1 - Nárůst počtu počítačů trvale připojených do Internetu
Měsíc Počet počítačů Měsíc Počet počítačů
04/71 23 07/91 535,000
06/74 62 10/91 617,000
03/77 111 01/92 727,000
08/81 213 04/92 890,000
05/82 235 07/92 992,000
08/83 562 10/92 1,136,000
10/84 1,024 01/93 1,313,000
10/85 1,961 04/93 1,486,000
02/86 2,308 07/93 1,776,000
11/86 5,089 10/93 2,056,000
12/87 28,174 01/94 2,217,000
07/88 33,000 07/94 3,212,000
10/88 56,000 10/94 3,864,000
01/89 80,000 01/95 4,852,000
07/89 130,000 07/95 6,642,000
10/89 159,000 01/96 9,472,000
10/90 313,000 07/96 12,881,000
01/91 376,000
Typ Rozsah hodnot Maximální počet adres v síti Maximální počet počítačů pro adresu
A 1.0.0.0-126.0.0.0 126 16777214
B 128.1.0.0-191.254.0.0 16383 65534
C 192.1.1.0-223.255.254.0 2097151 254
D 224.0.0.0-239.255.255.255 sdílené adresy
E 240.0.0.0-254.255.255.255 rezervováno
Doména Stát Doména Stát
.ae Spojené arabské emiráty .il Izrael<
.am Arménie .in Indie
.ar Argentina .is Island
.at Rakousko .it Itálie
.au Austrálie .jp Japonsko
.be Belgie .kr Jižní Korea
.bg Bulharsko .kw Kuwait
.bh Bahrain .li Lichtenštejnsko
.br Brazílie .lu Lucembursko
.ca Kanada .lv Lotyšsko
.ch Švýcarsko .mo Macau
.cl Chile .my Malaysie
.cn Čína .mx Mexiko
.co Kolumbie .nl Holandsko
.cr Costa Rica .no Norsko
.cy Kypr .nz Nový Zéland
.cz Česká Republika .pe Peru
.de Německo .ph Filipíny
.dk Dánsko .pl Polsko
.do Dominikánská Republika .pt Portugalsko
.ec Ekvádor .ro Rumunsko
.ee Estonsko .ru Ruská Federace
.eg Egypt .se Švédsko
.es Španělsko .sg Singapur
.fi Finsko .si Slovinsko
.fr Francie .sk Slovenská Republika
.gb Velká Británie .th Thajsko
.gl Grónsko .tr Turecko
.gr Řecko .tt Trinidad a Tobago
.hk Hon Kong .tw Taiwan
.hr Chorvatsko .us Spojené Státy
.hu Maďarsko .uy Uruguay
.id Indonésie .ve Venezuela
.ie Irsko .za Jižní Afrika
Doména Použití
com komerční organizace (podniky, společnosti,..)
edu vzdělávací organizace (vysoké a střední školy, ...)
gov nevojenské státní instituce a organizace
mil vojenské organizace (armáda,námořnictvo, ...)
org ostatní organizace
net síťové zdroje
Schéma Název služby
ftp File Transfer Protocol
http WWW
gopher Gopher
mailto adresa elektronické pošty
news Network News
nntp Network News na určitém serveru
telnet aplikace přístupná Telnetem
wais Wide Area Information Server
file soubor
prospero Prospero Direstory Service