- internet4U -

Zachránci hvězd

Postarší gentleman se procházel výšinou s vyhlídkou na mořský břeh, když si povšimnul malého chlapce pobíhajícího po pláži sem a tam. Zaujat, sešel dolů k moři, aby se podíval, co tam dělá. Zblízka zjistil, že břeh je poset mořskými hvězdicemi, které se nemohou dostat zpět, a chlapec že je sbírá a háže zpět do moře. Když se jej optal, proč to dělá, ohradil se chlapec slovy "Přece aby neumřely!" "To nemá smysl! Jsou jich tu tisíce! Nemůžeš je všechny posbírat, i kdybys chtěl!" řekl muž. Malý zachránc e pohlédl na tu, kterou držel zrovna v ruce, a řekl: "Pro tuhle to smysl má!" A hodil ji tam, kam toužila.

      Ta mírně dojemná, ale přesvědčivá historka patří k příkladům, na nichž znázorňuje smysl svého snažení americké Národní centrum pro pohřešované a vykořisťované děti (National Center for Missing and Exploited Children, NCMEC), jež stálo společně s Dětským fondem Adama Walshe u zrodu akce Missing Child (Pohřešované dítě). Za dvanáct let své existence pomohl NCMEC nalézt a znovuzařadit do života na 33 499 ztracených dětí. Z takřka 54 000 pohřešovaných nebo sexuálně zneužívaných případů jej k nim dovedl přes milion telefonních, mnohdy mezinárodních telefonátů na už slavné telefonní "hot-line" číslo 1-800-THE-LOST. Jeho pro nás ještě pořád nezvyklý, písemný, ale snadno zapamatovatelný tvar (the lost znamená anglicky ztracený), je umožněn v cizině běžným, u nás stále ještě tvrdohlavě opomíjeným, písmenům u čísel telefonního přístroje. I dítě si tak může snadněji zapamatovat celosvětově bezplatné číslo centra 1-800-843-5678. Za tím účelem vyškolil už NCMEC na 140 000 soudců a advokátů, policistů a soc iálních pracovníků a lékařů, vydal na dvanáct milionů publikací a nechal kolovat další miliony fotografií hledaných dětí.

      Pocit ulehčení

      Aha řeknete si konečně něco, v čem má ten projekt společný jmenovatel s Internetem. A máte pravdu. Internet je zde hodně co platný. Navíc je v tom i něco jako ulehčení, když shledáte, že tentokrát i při své nezasloužené pověsti prodloužené ruky moderního zločinu nefunguje jen jako potencionální nástroj únosců dětí nebo jejich zneuživatelů, ale naopak jako jejich zachránce. Je více světových firem, jež mu na cestě k tomu napomohly a napomáhají. Už v minulém čísle jsme se setkali s jednou z nich, Comp uter Associates, jejíž s Internetem dobře korespondující databázové systémy Unicenter TNG a Jasmine jakoby ji k tomu přímo předurčovaly. Internetem šířené (a vyhledávané) informace NCMEC tak začaly vést k lepším výsledkům nejen na americkém, kanadském a britském teritoriu. Tak například jenom z celkového počtu 320 soudně řešených případů u Mezinárodního soudu v Haagu, jež se týkaly unesených a od rodin odtržených dětí, už jich bylo v rámci programu sjednocení rodin na 150 vyřešeno a tentýž počet v U SA nalezených dětí navrácen do celkem 43 zemí svého původu.

      Za vlasy přitažená dramata, jaká by ani Steelová nevymyslela aneb Digitální krabice od mléka

      Nedávno vyřešený případ mladé ženy, která ztratila cestou autobusem napříč Spojenými státy už před patnácti lety, ještě jako mladá dívka, náhle paměť a nikdo si s ní nevěděl rady, je v tomto směru poučným příkladem. Protože tehdy se nedalo zjistit nejenom kdo je, ale ani odkud jela a kam, musela nakonec začít zcela nový život pod novým jménem docela od začátku, a zejména když se pak časem vdala až někam na Aljašku, zdálo se, že svoji původní minulost nikdy nezjistí. Kdyby se ovšem časem veškeré sezn amy a fotky, i dříve hledaných, ale dosud nenalezených dětí, nedostaly, byť dodatečně, i na Internet. A právě její fotka s některými údaji z té doby na obrazovce Internetu se stala pro jejího muže klíčem, na jehož základě po tolika letech zjistil, koho si to vlastně vzal, a odkryla tak i jí její vlastní minulost, nalezla jí rodiče.

      Až dosud, tedy od roku 1984, kdy byl NCMEC se sídlem v Arlingtonu ve Virginii americkým ministerstvem spravedlnosti založen, byla data šířena kromě (často sponzorovaných) novinových oznámení a inzerátů hlavně postery na veřejných místech a policejních stanicích i na pověstných papírových kartonech s mlékem. Na nich se, dá se očekávat, mohou dostat do rukou často právě těm, jichž se dotýkají, totiž hledaným dětem anebo jejich vrstevníkům, kteří by na ně mohli upozornit. Jejich digitální podobou tak b yly nadneseně nazvány veřejností přivítané internetové stránky s tímtéž cílem a velkou předností: zatímco takové upozornění bylo třeba napsat a poslat nebo zatelefonovat, u Internetu stačí jen kliknout a poslat zprávu obratem přesně tam, kam patří. Nebezpečí, že únosci dítě mezitím zase někam přemístí, se sníží na minimum.

      Z kartonů od mléka si internetové stránky nicméně vzaly dobrý příklad: i ony se snaží zůstat svým výtvarným řešením "child-friendly" tedy přístupné, ba přitažlivé pro děti. Když otevírali Charles Wang z CA a Ernie Allen z NCMEC novou globální stránku, setkali se u té příležitosti s Beau Arcenauxem, chlapcem vráceným pravé matce po celých dvanácti letech právě jen díky Internetu: díky tomu, že se přes jeho tzv. diskusní skupinu (chat) spřátelil se dvěma ženami, které jej přes Internet poznaly a pomoh ly mu tak k jeho pravé identitě.

      "Tam kde jde o ztracené dítě, má hlavní slovo rychlost odezvy," řekl Rick Minicucci, šéf internetového odboru NCMEC. "Technologie CA nám ji pomohla dramaticky zvýšit."

      "Naše partnerství s Centrem dětí se dotkne životů milionů dětí. CA je hrdá na to, že se tak účastní přímého boje proti jejich zneužívání a za jejich vlastní právo na život," řekl Wang.

      I u nás máme co dohánět

      Způsobil-li právě Internet, že se dnes tato, původně jenom anglosaská akce, rozšiřuje na úroveň mezinárodní, mělo by být jen otázkou času (ale i cti), aby se zvláště vzhledem ke stále přibývajícím případům jedním z rodičů do ciziny protiprávně zavlečených, ale i v cizině zneužívaných dětí od nás, připojila i tomu podobná iniciativa česká. Tím spíše, že jak bylo často konstatováno Internet už dnes může být i u nás v tomto směru zneužit. To vedlo v NCMEC dokonce k vytvoření jakýchsi "pravidel sebeobra ny" pro děti, které si na Internetu "hrají" většinou bez dohledu rodičů, zatím tedy v situaci u nás naštěstí ne právě typické. Zato v Americe, která dosáhla už 30 milionů internetových přípojek, je nebezpečí, že někdo neznámý si dá s vaším dítětem nejprve nevinně vyhlížející schůzku, z níž se pak může vyklubat kdovíco, zcela reálné. Možná to souvisí i s tím, že zatím je takovéto eventuální poučení nebo dohled nad dětmi v tomto směru spíš na otcích. Amerických žen na Internetu je totiž oproti mužům s tále jen slabá čtvrtina. V tomto směru je zajímavé, že to jako největší mínus pociťují především reklamní agentury, které tvrdí, že dokud na něm nebude žen alespoň stejně, nebude Internet ostatním komerčním médiím konkurencí. Zřejmě znají své pappenheimské, vědí, kdo rád utrácí. Nicméně, jak vidno z úvah NCMEC, podstatně slabší zastoupení žen (a matek) na Internetu způsobuje i to, že děti se na něm vymykají snáze kontrole. Otec, jenž je na webu spíše v práci, přichází, když je zle, už s křížkem po f unuse.

      U nás je tomu zatím ještě trochu jinak, nicméně vzhledem k tomu, že "rodinných únosů" přibývá a také základní situace s nárůstem případů zavlečení a zneužití dětí pedofily (včetně cizinců) nabývá na vážnosti, zveřejňujeme i preventivní "desatero" pro děti na Internetu. Ozve-li se dost zájemců, zprostředkujeme rádi styk jak s Computer Associates, tak s NCMEC a českou iniciativu v této oblasti podpoříme.      

Pavel Hajný

      7 0727

      NCMEC - http://www.missingkids.com

      CA - http://www.cai.com

     

      Desatero bezpečnosti na Internetu:

         
  1. Neposkytnu na Internetu nikomu svoji adresu ani telefon domů, ani číslo na rodiče do práce, ba ani adresu školy, kam chodím.      
  2. Pokud bych to chtěl(a) udělat, pak jen s vědomím rodičů.      
  3. Povím ihned rodičům, jakmile na Síti třeba jenom zavadím o jakoukoliv informaci nebo žádost, při níž se budu cítit divně či nepříjemně.      
  4. Bez vědomí rodičů si nedám nikdy schůzku s někým, s kým jsem se seznámil(a) jenom na Síti.      
  5. I když mně rodiče schůzku dovolí, sjednám si ji na zcela veřejném místě a vezmu ještě někoho (nejlépe tátu nebo maminku) s sebou.      
  6. Nepošlu nikomu, koho znám jenom ze Sítě, cokoli, tím méně svoji fotku, bez toho, že bych to dohodl(a) nejdříve s rodiči.      
  7. Neodpovím na žádnou zprávu, která mi vadí nebo mě přivádí z nějakého důvodu do rozpaků.      
  8. Že jsem takovou zprávu dostal(a), není přece rozhodně moje vina a nebojím se proto říci o ní i rodičům.      
  9. Nebudu si nic nepříjemného schovávat pro sebe a s rodiči se tak snadno dohodnu o pravidlech, kdy a jak dlouho budu na Internetu, a která místa na něm jsou pro mne vhodná a která ne.      
  10. Nebudu se připojovat na místa neschválená rodiči a porušovat sjednaná pravidla bez jejich svolení.

     

      INTERVIEW s Marcem Sokolem

      Jakou zkušenost má Computer Associates s projektem Missing Children?

      Zatím ty nejlepší. Vztah k němu jsme získali, když jsme poprvé napomohli k jeho účasti na největší americké počítačové výstavě, COMDEXu. Tak jsme se setkali s jeho předsedou, Anley Allenem, a byli uchváceni jeho vizemi. Mimo jiné jsme jim navrhli, že vylepšíme jejich webové stránky, což jsme skutečně udělali a dnes s nimi spolupracujeme i na celosvětovém rozšíření programu i mimo Spojené státy a pokračujeme v projektech, které umožní vytvoření nadnárodního centra i dalších webových center pro hledán í zmizelých dětí doslova na celé zeměkouli.

      Změnilo se něco od dob, kdy projekt fungoval jen díky telefonu a faxu?

      Můžeme-li podobným způsobem hovořit o tak smutné záležitosti, jakou je hledání zavlečených dětí, systém se zefektivnil. Nejde jen o snadnější a levnější šíření základních informací. Zmenšuje se čas potřebný k vyhledání dat, uplatňuje se i to, že webová stránka je interaktivní a ten, kdo si myslí, že se blíží pravdě, může zadávat upřesňující dotazy. Centrum teď může více spolupracovat i s celou řadou cizích vládních organizací ve snaze navázat spojení nezbytná k posílení právních garancí zmizelých ne bo přímo unesených dětí a ustavení poboček. Teprve pak nastupuje i naše pomoc s výstavbou jejich lokálních webových stránek.

      Co si myslíte o internetovém "desateru" pro děti?

      Myslím si, že by mělo být dobře "zviditelněno" i rodičům. Protože právě ti si často neuvědomují, že to, že jejich dítě nepobíhá zbůhdarma venku nebo po různých klubech a house parties, ale zůstává zdánlivě vzorně doma, na Internetu, neznamená ještě, že je v bezpečí.

      CA to stojí jistě dost peněz.

      Ano, ale vše se samozřejmě jistým způsobem vrací, i když ne v oblasti účetnictví. Lidskost je vlastnost, které není nikdy dost, a na kterou se v imagi jakkoliv velké firmy vždy najde rádo místo. Navíc ač jde o opravdu celosvětový problém nikdy nevíte, kdy blesk uhodí i ve vašem nejbližším okolí. Je správné přispívat tam, kde vidíte vskutku dobrý úmysl, a je to o to snadnější, dostavují-li se výsledky a s nimi i pocit zadostiučinění.

internet4U