- internet4U -

Prstýnek s modrým kamínkem

Zdena Psůtková

PhDr. Zdeňka Psůtková (1929) je svobodná spisovatelka a překladatelka. Přeložila kolem stovky knih. Píše také rozhlasové a televizní hry, překládá a adaptuje i filmové scénáře. Žije v Praze.

Pootevřeným oknem pronikala do kuchyně hudba jako tichá ozvěna. Když zavanul vítr, donesl zvuky zřetelněji. Dalo se poznat, že je to slowfox, foxtrot nebo jitterbug. Američani hrajou na náměstí, řekla si. Byl to už málem všední jev, skoro obden zastavoval na náměstí americký náklaďáček se zabudovaným pianinem a bicí soupravou. Vojáci vytáhli saxofon a trubku... Senzace. Dva tři páry se daly dohromady v minutě. "Gonna take a sentimental journey..." zanotovala si.

V domě bylo ticho. Doktor z prvního patra jezdil v odřeném populáru někde po obvodě, pro toho neexistovala ani neděle, natož sobota. Jistě ho zavolali k akutnímu případu, teď se ustavičně někde něco dělo. Po mrtvém strachu z války kvetly události stejně bohatě jako šeříky.

Chvíli se dívala z okna na ulici. Ze školy za parčíkem se stala americká kasárna. Vojáci snídali na trávě z ohromných pánví - sázená vejce nebo pečená kuřata - zapíjeli je hrnci černé kávy, která v několika dnech provoněla celé město.

Byly to teprve čtyři týdny, co máma přiběhla z práce, celá udýchaná a červená. Na gymnáziu už visí prapor, náš prapor, volala. Je převrat, revoluce, v Praze volají o pomoc a k nám jedou Amerikáni!

Chtěla vyběhnout na ulici hned, ale máma ji zadržela. Plný město je Němců! I když zalezli, ještě se někam připleteš!

Jenže kvečeru už táhl k náměstí kdekdo. Čekali až do půl desáté večer.

Svět se za tu dobu změnil k nepoznání. Vnímala to přesně. Strach se rozpouštěl jako látka v chemickém roztoku. Svítila všechna světla. Kam se tak rychle propadla zimnice zatemnění?! Touhle dobou se přece dvakrát týdně vracela od vlaku černými ulicemi a tmavě šedé papírové žaluzije nepropouštěly ani proužek světla.

Zástup se mnohokrát zachvěl v předčasné naději. U parku se střílí, vykřikl kdosi. Jsou tam gestapáci! V každém zástupu se najde informátor, který ví mnohem víc než druzí, jako by k tomu dávno byl předurčen. Právě tak se najdou jiní, předurčení k hrdinství, třeba marnému a slepému. Dívka a dva chlapci se vydali k parku.

Nelezte nikam, varoval je zástup, odbouchnou vás jako koroptve. Nechte to Amerikánům, těm se vzdají sami, a rádi.

Horečka statečnosti si záhy vyžádala oběť. Dívku s prostřelenou nohou odvezla sanitka, mládenci se odplížili domů. Oba prý zvraceli. To vše se odehrálo před tváří davu jako činoherní výstup. Dav převařil v lačných útrobách všechny novinky.

O půl desáté, když skoro pohasla naděje, se v dálce ozval tlumený hukot, zvuk, jaký dosud neslyšela, ačkoli za války, při náletech, bylo těch hrůzných zvuků mnoho. Hlavně houkání sirén a hvízdání pum. Ta, která hvízdá, netrefí, říkalo se, jenže s tou hvízdající pumou padaly i mlčenlivé.

Hukot se blížil a s ním i pozapomenutá vůně čistého benzínu. Těch pár páchnoucích aut, která jezdila po městě, vozilo v kufru pytle dříví.

Pak se v průzoru mezi lidskými hlavami objevil mohutný tank s bílou hvězdou. Z otevřené kukaně vyhlížel americký voják v bílé helmě. Sláva! Hurá! Nazdar! křičela s ostatními, hrdlo sevřené pláčem z neuvěřitelné radosti.

Tanky projely, ale lidé se dlouho nerozcházeli. Ráno už zas byli všichni v ulicích. U kostela stály opuštěné tanky. Lidé nesměle popleskávali vojáky po ramenou. Domlouvali se lámanou němčinou, jen málokdo znal pár anglických slov. Z kostela duněly varhany. "Bože, před Tvou velebností," zpívali věřící a jí připadalo, že se kostel těmi zvuky nadnáší. Stařec na chodníku podával Američanovi krabičku našetřených viktorek. Vypadaly uboze vedle krabičky s hnědým velbloudem, pro kterou Američan sáhl do kapsy. Ale smál se přitom, a stařec se rozesmál také. Ulevilo se jí...

Hudba ztichla. Zavřela okno a sáhla pro pouzdro s houslemi. Profesor ji upozornil, že bude v pondělí vyvolána z houslí. Nejdřív toho Ševčíka, ať není ostuda, pak teprve Rosamundu. Bože, ten Ševčík mi dá zabrat, řekla si, když otevřela noty. Dlouho ladila, aby co možná oddálila chvíli, než začne.

Konečně se odhodlala. Aspoň prvních deset taktů, řekla si na povzbuzení, ale nebylo to tak zlé, jak očekávala. Nasadila k repetici, když zadrnčel zvonek. S houslemi a smyčcem v jedné ruce šla otevřít.

Za dveřmi stál Rus v uniformě. Nažehlený, naleštěný, navoněný. Zasalutoval a pronesl cosi nesrozumitelného. To je ruština, řekla si s údivem, ale neporozuměla jedinému slovu. Pokrčila rameny. Chvíli se na sebe rozpačitě dívali, pak se zeptala: "Sprechen Sie deutsch?"

Panebože, to je hanba, zaúpěla v duchu, dva Slovani a mluví spolu německy! A teď! Ale Rus nezaváhal a jakž takž srozumitelně pověděl, že je z dislokované sovětské posádky nedaleko města a chce si dát spravit zuby. Názorně ukázal, že chce dvě korunky a můstek.

Nevěděla o Rusech nic. Kdysi dávno si v nějakém kalendáři přečetla pár Turgeněvových povídek. Nabyla dojmu, že všichni Rusové žijou na vesnici, loví zvěř a chytají ryby. Strach neměla. Až po týdnech, až někdy na podzim strýc z Brna napsal, že sestřenici Evu museli zabalit do hadrů a předstírat, že má skvrtitý tyf, aby ji uchránili před znásilněním.

"V sobotu odpoledne zubař neordinuje, přijďte v pondělí, třeba hned ráno," řekla snaživě a dodala: "Přineste si s sebou zlato, jinak vám doktor neudělá ani můstek, ani korunky."

Nic nenamítal. Přikývl, jako by to byla samozřejmost, zasalutoval a zmizel.

Nepřipadalo jí nijak zvláštní, že přišel v sobotu. Za zubařem zabloudili pacienti i v sobotu a v neděli. V příštích dnech si na Rusa ani nevzpomněla. Ale když o týden později, v tutéž dobu, zadrnčel zvonek v předsíni, byla si jista, že je to on.

"Aber heute..."

"Ja znaju," vpadl jí do řeči. "Gold," dodal stručně a poklepal si na kapsu kalhot.

Pokrčila rameny a vybídla ho, aby tedy vstoupil do čekárny. Z ordinace přinesla váhy na zlato, dvě tenounké mističky, které se rozechvívaly pouhým dechem, a ukázala Rusovi, aby si sedl.

Z čekárny dosud nevyprchal zelný pach po německých vojácích, kteří si za stohy papírových marek až do poslední chvíle dávali spravovat zuby. Hráškově zelený nátěr ohýbaných chromovaných židlí, na kterých si pan doktor tak zakládal, odřeli Němci svými opasky - "Gott mit uns" - až na kost. Už je tam zas ta lesnická škola, říkal pan doktor a melancholicky vysedával na stoličce v laboratoři. Na klíně držel tlustou knihu Chopinových valčíků a polonéz a hloubal nad prstoklady, jen aby co nejvíc oddálil návštěvu dalšího adepta "lesnické školy".

Rus mlčky přihlížel jejím přípravám. Nepočítala s tím, že vyndá z kapsy skutečné zlato. Nicméně se mu snažila vysvětlit váhový přepočet zlata normálního a zubařského. Zapotila se z toho výkladu a Rus jí možná ani neporozuměl. Snad se teď zvedne a odejde, pomyslela si, stejně to vypadá jako nějaký podivný žert.

Rus se doopravdy zvedl. Omluvně odložil na stůl rukavice a brigadýrku, přihladil si důstojnickou blůzu a pak oběma rukama zajel do kapes. Když ruce vytáhl, měl obě dlaně vrchovatě naplněné zlatými prsteny. Nikdy neviděla tolik zlata pohromadě. Byly tu masivní snubní prsteny, na jejichž vnitřní straně zahlédla švabachem vyryté iniciály a data. Některé byly zdobené bohatými ornamenty, v jiných byly kamínky různých barev, velikostí a tvarů.

Mlčky si prohlížela prsteny, zatím co Rus nehnutě držel obě dlaně před jejíma očima.

Uchopila pinzetu a vybrala dva těžké snubní prsteny. Na jednom zahlédla dvojité W a rok 1937. Další iniciály nepřeluštila. Kde jsou ti páni, vyplulo jí v paměti. Voda je vzala...

Prsteny zvážila, napsala potvrzení a Rus nedbale nasypal prsteny zpátky do kapes. Pak vylovil jeden prstýnek s obdélníkovým modrým kamenem a podal jí ho.

Zavrtěla hlavou. Žádný prstýnek nikdy neměla, a tenhle byl moc krásný. V jeho modři jako by se třpytilo slunce a hrášková zeleň židlí vtiskla drahokamu zvláštní odstín.

Nemohla by přesně povědět, proč odmítla, byly to pocity příliš složité. Teprve když Rusa vyprovodila za dveře, vzpomněla si, že ten prstýnek zná. V obecné škole ho nosívala její spolužačka Evička Polaková. Možná to nebyl on, ale byl mu velmi, velmi podobný.

internet4U