- internet4U -

Filmy nejen na Internetu

      FILMY...

      Obvyklý emfatický titulek "Léto budiž pochváleno!", kterým se v novinách každoročně taktně naznačuje, že začíná okurková sezóna, a čtenáři proto nemohou nadále očekávat nic zajímavého, neplatí jen pro tisk a roční období; léta filmová jsou už delší dobu poznamenána stejným údělem. Ačkoliv každý ví, že v čase dovolených, ať už slunečných nebo deštivých, se mohou uplatnit jen tituly osobité a divácké, distributoři, schovávající si právě takové na podzim, uvádějí v letních měsících buď filmy s náměty sice originálnějšími, širšímu publiku však vzdálenými, nebo po všech stránkách divácké, žel nepůvodní až běda. Nezbývá tedy, než nasadit ty první do tzv. artkin pro onu menší část obecenstva, která se označuje za náročnou, a ty druhé do biografů pro tu větší část, jejíž nároky se obecně uznávají jako minimální. Právě tento způsob programování ovšem vylučuje jakýkoliv překvapivý zážitek, protože každý divák předem ví, co může očekávat. Ti s nároky se opět utvrdí ve své náročnosti, aniž by se přitom nějak bavili, a ti nenároční se znovu smíří se svou nárokůprostou povahou, zato se ale občas pobaví. Vzdor této všeobecné spokojenosti se však obě tradiční skupiny návštěvnické obce vzácně shodují v názoru, že o prázdninách není na co jít: těžko se vybírá, když se sice nabízí pro každého to, co už zná, ale pro nikoho nic, co by mohlo přinést něco objevného.

      Dokladem je i současná americká reprezentace. Ze zdánlivě atraktivních titulů by se měly milosrdně pominout jak melodramatická biografie LÁSKA A VÁLKA (In Love and War, 1996), kde je možné jenom se divit, že se pod tak sentimentální a nevěrohodný obraz mladých let Ernesta Hemingwaye mohl vůbec podepsat režisér kvalit Richarda Attenborougha, tak politický thriller TEMNÉ SPIKNUTĺ (Shadow Conspiracy, 1996) George Pan Cosmatose, ve kterém se Američané opět pokoušejí zabít jednoho ze svých prezidentů, nemluvě už o sci-fi hororu Petera Hyamse RELIC (Relic, 1996), jehož jedinou předností je, že se řádění klonovaného netvora, živícího se v podzemí archeologického muzea lidskými mozky, odehrává skoro celé ve tmě. Čest praporu tedy zachraňují projekty, u nichž by se asi také dalo mluvit o nenových dějových motivech, kterým ale nelze upřít profesionálně vysokou úroveň a snahu poučit se z minulých chyb.

      Katastrofické drama TURBULENCE (Turbulence, 1997) je režisérem Robertem Butlerem inscenováno převážně na palubě největšího a nejsilnějšího dopravního letadla na světě, Boeingu 747-200, kterého se na Štědrý den při letu z New Yorku do Los Angeles zmocní jeden ze dvou eskortovaných vězňů; s povražděnou posádkou je pak osud neřízeného stroje i hrstky cestujících v rukou mladé odvážné letušky. Podle osvědčeného receptu natočený příběh přináší určité novum v prostředí složitého prostoru velkého letounu, změněného ve ztemnělé a nepřehledné jeviště masakru, jehož následky očekává zděšením oněmělý pozemní personál letiště s naprostou bezmocností. Neovládaný Boeing se díky digitálním trikovým efektům ocitá v situacích vskutku nevídaných, když se v poryvech bouře otáčí kolem vlastní osy, nebo když při nouzovém přistání smete auta z nadzemního parkoviště vysokého hotelu. Ray Liotta (V labyrintu smrti, Zhoubná vášeň) a Lauren Hollyová (Sabrina, Periskop nahoru a dolů!) jsou v rolích únosce a stevardky lidskými protagonisty filmu, který budou ctitelé žánru jistě sledovat se zatajeným dechem.

      Bláznivá komedie Toma Shadyaca LHÁŘ, LHÁŘ (Liar Liar, 1997) je další z expresivních kreací Jima Carreye (Cable Guy, Maska), jemuž je postava úspěšného advokáta, který založil svou kariéru i osobní život na neustálém lhaní, šita přímo na tělo. Nutno ovšem ocenit, že se hlavní hrdina tentokrát nesnižuje k vulgaritám, kterými byly poznamenány jeho předchozí "lidovky". Došlo mu zřejmě, že méně může být více, a tak se s určitou verbální nespisovností projevuje až v té části děje, kdy mu po vyslyšeném přání jeho syna vycházejí z úst proti vlastní vůli jen pravdivé výroky. Jim Carrey, jehož drastická komika jako by odpovídala na známé české rčení "Když jsi herec, tak se zaškleb", má v intelektuálnější části našeho publika a kritiky dost odpůrců, zbylá většina, odchovaná podle věku buď Vlastou Burianem a Ferencem Futuristou, nebo Oldřichem Kaiserem a Martinem Dejdarem, ho však vzývá až nekriticky. I z tohoto důvodu se dá očekávat, že po mimořádném úspěchu ve Spojených státech a západní Evropě dosáhne poslední komikův hit velkého diváckého ohlasu i v tuzemsku.

      V akčním thrilleru SVATÝ (The Saint, 1997) se režisér Phillip Noyce vrátil k dalšímu představiteli tzv. pokleslé literatury, který se po Jamesi Bondovi, Mattu Helmovi, Muži z U.N.C.L.E., Harry Palmerovi a Jacku Ryanovi stal nejnovějším lídrem špionážní velkopodívané. Simon Templar, zvaný "Svatý", mistr převleků a jakýsi Robin Hood zločinu, je od roku 1928 hrdinou téměř padesáti knih Leslie Charterise a od té doby mu filmovou nebo televizní podobu daly takové hvězdy jako v Americe George Sanders, v Anglii Roger Moore a ve Francii Jean Marais. Tentokrát se po třiceti letech znovu objevuje s tváří Vala Kilmera (Lovci lvů, Ostrov dr. Moreaua), aby se v Londýně, Oxfordu, Berlíně a Moskvě postavil protivníkovi, kterým je jak jinak ruská mafie, snažící se zneužitím vzorce na výrobu levné energie ovládnout svou zbídačelou vlast a následně celý svět. "Svatý" se jako vždy zajímá zprvu jen o peníze, okouzlující atomová vědkyně v podání Elisabeth Shueové (Leaving Las Vegas, Návrat do budoucnosti), se kterou prchá špinavými zákoutími samohonkové metropole, ho však přesvědčí, aby nakonec jako vždy pomáhal spravedlnosti. Kdo má rád bondovky, přijde si na své; stále populárnější Val Kilmer sice ještě nevládne šarmem Pierce Brosnana, ale co není teď, může být příště.

      Evropská tvorba je zastoupena čtyřmi koprodukcemi. Z těch si jenom zmínku zaslouží údajně komediální thriller ČÁRA ŽIVOTA (Ligne de vie, FR/SZ/IT 1996), kterou režíroval dříve moskevský Pavel Lungin, nyní pařížský Pavel Lounguine. Žánrově nejasný, místy až rodokapsový obraz ruské mafie, zřejmě nejoblíbenější motiv dnešních "internacionálních" projektů, si v ničem nezadá s hollywoodskými, právě ve Francii tolik kritizovanými krvavými historkami, a snaha ozvláštnit ho černým humorem vychází jen napůl; tvůrce slavného "Taxi Blues" (1990) se tentokrát, mírně řečeno, do černého netrefil. Na zcela jiné úrovni však ani Jane Campionová, autorka vynikajícího "Piana" (1993), neměla příliš štěstí s adaptací psychologického románu Henry Jamese PORTRÉT DÁMY (The Portrait of a Lady, GB/USA 1996). Vzdor hvězdnému obsazení, kultivované režii i skutečnosti, že jde o dobové city a erotické vztahy ne nepodobné těm v klasických "Nebezpečných známostech" Choderlose de Laclos, se téměř dvouapůlhodinový příběh vleče a do sledování někdy málo čitelných vazeb jednotlivých postav se vkrádá nuda; ceny kritiků a nominaci na Oskara lze asi považovat za úlitbu režisérčině pověsti.

      To tvůrcům britské satirické komedie DIVOKÁ STVOŘENĺ (Fierce Creatures, GB/USA 1997) vyšla mezinárodní spolupráce mnohem lépe. Američan Robert Young a Australan Fred Schepisi natočili typickou anglickou crazy podívanou v montypythonovském duchu sedmdesátých let. Když zaoceánský miliardář koupí zoo v Anglii a rozhodne, že v ní mohou zůstat jen "divoká stvoření", která budou pro návštěvníky atraktivní a vyhoví jejich poptávce po možnosti děsit se, začnou zaměstnanci, snažící se zachránit všechnu faunu zahrady, vymýšlet hrůzné legendy o zuřivých veverkách či dravých želvách a udělají i z nejmírumilovnějšího zvířátka krvelačnou obludu. Metoda vyhraněné nadsázky dovoluje kapitalistovi nejen věšet tygrům na krk sponzorské reklamy a koupit si prostě vše (mimo jiné i práva na veřejné popravy v Pekingu), jeho personálu pak nejen honit "životu nebezpečného lidožroutského" mravenečníka a předstírat cokoliv (například sebevraždu svého šéfa střelnou zbraní), především ale umožňuje, aby John Cleese (Nová kniha džunglí, Frankenstein), Jamie Lee Curtisová (Ryba zvaná Wanda, Modrá ocel) a Kevin Kline (Francouzský polibek, Dave) uplatnili chytrý a inteligentní humor, jakého je ve filmové zábavě poskrovnu.

      Hlavní téma islandského road movie ZIMNICE (Á kÖldum klaka/Cold Fever, Isl./USA 1994) režiséra Fridrika Thóra Fridriksona s Masatošim Nagase (Podzimní měsíc, Tajuplný vlak), Lili Taylorovou (Výkupné, Pret-a-porter) a Fisherem Stevensem (Super Mario Bros, Číslo 5 žije!) v hlavních rolích je také souznění lidí s přírodou, více než z peripetií dějových je však patrné z celkového pocitu. Mladý tokijský úředník, který přilétá na ostrov jen z povinnosti uskutečnit tradiční japonský obřad na památku rodičů, zahynulých zde před lety při nehodě, si během putování drsnou, ale krásnou zemí pozvolna uvědomuje, že sama cesta může být cílem. V řadě nečekaných, mnohdy komických situací poznává jak negativní jevy moderní společnosti v podobách turistky, posedlé pohřebními rituály, nebo dvojice amerických chuligánských stopařů, tak přirozený postoj Islanďanů s důvěrou v člověka, přírodu i nadpřirozené jevy, jakým je například duch dívky, tříštící svým křikem zamrzlé kry. Malý, trochu exotický, ale příjemný film, který dokáže pobavit i přinutit k zamyšlení, by si zasloužil mnohem větší počet diváků, než jakého se mu se vší pravděpodobností v našich kinech dostane. Škoda.

      Ze současné české produkce je možné jen zaznamenat pohádku Vladimíra Drhy O PERLOVÉ PANNĚ (1997), připomínající spíše jakousi rytířskou kratochvilnou baladu, jejíž děj pendluje motivicky od dona Quijota až k Fanfánu Tulipánovi, aby se nakonec jistě k nemalé radosti dítek i rodičů zvrhl v přehlídku šermířských soubojů, hospodských rvaček a ukázek jezdecké obratnosti. A stejně bezbolestně lze pominout více festivalové než divácké psychologické drama LEA (Něm./ČR 1996), autorský debut Ivana Fíly, na kterém kuriózní skutečnost, že sňatek zanedbané němé slovenské dívky se zasmušilým bavorským sedlákem způsobí zřejmě zázrak, po němž hrdinka nejen že náhle mluví slušně německy, ale i píše v této řeči básně, umělecky maluje a obstojně hraje na housle, není možné omluvit ani profesionálním, byť artistním zpracováním, a už vůbec ne cenami, udělenými filmu v cizině.

      V tragikomedii VÝCHOVA DĺVEK V ČECHÁCH (1997), natočené Petrem Kolihou podle stejnojmenného románu Michala Viewegha, volili tvůrci jiný přístup než Petr Nikolaev v "Báječných letech pod psa". Tam se Vieweghovu pouze vnějškovému vyprávění dostalo adekvátně mělkého zpracování a tím paradoxně vznikl film sice povrchní, ale nic nepředstírající. Koliha bohužel přistoupil na nešťastný nápad "zintelektuálnit" předlohu, která přílišným intelektem neoplývá. Příběh mladého spisovatele, který vyučuje za peníze jejího bohatého otce zamindrákovanou dívku tvůrčímu psaní a zamiluje se do ní, lze při čtení brát maximálně jako nezávazné povídání na dané téma. Právě scénář filmu (svou statičností a předialogizováním obrazů navíc nezapře, že byl původně určen pro televizní inscenaci) měl ovšem neodpovídající ambice: různými zcizujícími postupy, namyšleným komentářem a převzatými citacemi vnucuje divákům myšlenky, které pak v ději nejsou, a přesvědčuje je o div ne filosofické hloubce tam, kde je pouhá autorská mělčina. Jak Kolihova režie, tak výkony Anny Geislerové, Milana Lasici, Ondřeje Pavelky přitom snesou i náročná měřítka a zasloužily by si méně spekulativní a hlavně opravdu filmový text.

      ...FILMAŘI...

      aké dnes se v uvedených recenzích objevila osobnost, jejíž stále strmější křivka divácké oblíbenosti ji činí nadmíru přitažlivou: americký herec VAL KILMER.

      Jeho popularita, stoupající především v poslední době, má dva důvody, z nichž ten, o který se sám nepřičinil, je důležitější: líbí se ženám. Po dvou třech letech bezmezné vlády Brada Pitta a Antonia Banderase se móda ledabyle odžínovaných krasavců s dlouhými vlasy a třídenním vousem přežila a filmové fanynky se opět vrátily k ideálu chlapecky vyhlížejícího hocha ze slušné americké rodiny, tedy typu, který má ve Spojených státech bez ohledu na občasné odchylky hodnotu trvalky. A protože Tom Cruise je už okoukaný, Kevin Costner mrňavý a Robert Redford starý, mohl jejich někdejší místo zaujmout z těch současných jenom jeden vhodný adept.

      Val Kilmer se narodil 31. prosince 1959 v Los Angeles a protože od dětských let věděl, kým chce být, vychodil odbornou střední školu s výukou dramatického přednesu a v sedmnácti letech odjel do New Yorku, aby studoval herectví v Juilliardově dvouročním kursu. Toužil po divadle, uplatnil se však mnohem rychleji a výrazněji ve filmu a televizi. Už jeho první role presleyovského zpěváka Nicka Riverse ve špionážní parodii "Přísně tajné!" (Top Secret, 1984) a špičkového pilota "Ledaře" Kazanskyho ve vojenské romanci "Top Gun" (1986) mu přinesly značný úspěch, a hlavní úloha mladičkého pistolníka Williama Bonneye v TV-filmu "Billy Kid" (Gore Vidaís Billy the Kid, 1989) ho učinila známým po všech státech Unie. Největší uznání a povýšení do ranku hvězd pro něho ale znamenalo ztělesnění rockové legendy Jima Morrisona v hudební biografii "The Doors" (1991).

      Právě výkonem v této kronice světoznámé kapely šedesátých let, kde nejen hrál, ale i tančil a zpíval, přispěl Kilmer sám k druhému, stejně podstatnému důvodu svého nynějšího věhlasu. Dosud neznámá šíře jeho aktérského rejstříku mu od té doby umožnila objevovat se v mnohem atraktivnějších úlohách, od postavy indiánského agenta FBI v netradičním thrilleru "Bouřlivé srdce" (Thunderheart, 1992) přes pověstného hráče Doca Hollidaye v nostalgickém westernu "Tombstone" (1993) až po netopýřího muže v pohádkové fantazii "Batman navždy" (Batman Forever, 1995) a lupiče gentlemana v akční podívané "Svatý" (The Saint, 1997).

      Na otázky novinářů, co se změnilo v jeho životě a stylu práce, odpověděl Val Kilmer v roce 1993 stručně: "Až na to, že jsem se oženil, nic. A k rolím přistupuji stále stejně amatérsky..." Tou druhou větou narážel na neobvyklý, mnohými nepochopený způsob, jakým se připravuje na nový film. Protože si neoblíbil Stanislavského metodu fyzického jednání, obecně americkými herci uznávanou, a má silný vztah k literatuře (sám je spoluautorem jedné divadelní hry a v roce 1988 vydal sbírku básní), vychází raději z toho, co bylo o hrdinovi, kterého má představovat, kdy napsáno, nebo, jde-li o postavu skutečnou, co ráda četla. Pochopení Jima Morrisona hledal proto v poezii Rimbaudově a Kerouakově, Doca Hollidaye v dobových tiskovinách, Batmana v sešitech komiksů a "Svatého" prý ve všech románech Charterisových. Tuhle zajímavou, i když časově jistě náročnou přípravu praktikuje dodnes.

      Zato se ženou, se kterou uzavřel v roce 1988 manželství byla to, mimochodem, britská herečka Joanne Whalleyová se Val Kilmer po sedmi letech rozvedl. Jeho popularitě to ovšem u filmových ctitelek neublížilo, spíše naopak.

      ...A SVĚT FILMU.

      ultovním idolům stříbrného plátna stavějí žurnalisté na celém světě pomyslné pomníky ze slov, jednomu jedinému byl však postaven skutečný pomník z bronzu. Stalo se tak v roce 1979 usnesením městské rady v Los Angeles, která se rozhodla zvěčnit nejúspěšnějšího a nejuctívanějšího amerického herce všech dob tak, jak ho mělo publikum nejraději v sedle koně a se širokým stetsonem na hlavě.

      John Wayne, vlastním jménem Marion Michael Morrison (26. 5. 1907-11. 6. 1979), zvaný pro své neotřesitelné postavení v Hollywoodu "Duke" (Vévoda), vystupoval samozřejmě i v jiných rolích, ale slavným se stal svými postavami kovbojů a vojáků. Byl pro ně už fyzickými i duševními předpoklady jako stvořen: měl drsnou nehybnou tvář honáka, obrovskou, 192 cm vysokou a bezmála metrák vážící postavu, rád říkal každému do očí, co si o něm myslí, a také nefilmové spory řešil často úderem pěsti. Ve svých rodinách (třikrát ženat, sedm dětí, jednadvacet vnoučat) byl skutečně hlavou, nestaral se, co o něm kdo soudí, a nikomu se nikdy neomlouval. Ani ochota pomáhat slabšímu a smysl pro humor nedokázaly zastínit celkově rabiátský dojem, zvláště v obdobích, kdy pil bourbonskou whisky po galonech, kouřil sto cigaret denně a s manželskou věrností si taky hlavu nelámal. "Jsem chlap a mám svoje zásady," říkával, "stejné, jako měli moji předkové, když osídlovali Iowu, Kansas a Oklahomu..."

      Skutečnost, že v životě projevoval stejné postoje jako ve filmu, by ovšem sama o sobě nestačila, aby se kult Johna Wayna stal součástí národní mytologie. O to se větší měrou přičinilo jeho vyhlášené vlastenectví. Proslulá věta: "Každý den ráno děkuji Bohu, že se probouzím v Americe," by od každého jiného zněla falešně, ale tenhle filmový velikán svou zemi opravdu ctil. Názorově patřil samozřejmě k republikánským jestřábům a výrok Arta Buchwalda o lidech, "kteří jsou politicky trochu napravo od Džingischána," na něho padl jak ulitý; i velice umírněné americké liberály nazýval občas "rudými smraďochy".

      Jako pronásledovaný psanec v "Přepadení" (Stagecoach, 1939), neústupný rančer v "Červené řece" (Red River, 1948), lovec Indiánů ve "Stopařích" (The Searchers, 1956), rázovitý zálesák v "Pevnosti Alamo" (The Alamo, 1960), jednooký šerif ve "Správném děvčeti" (True Grit, 1969) či umírající pistolník ve "Střelci" (The Shootist, 1976) představoval vždy "frontiersmany" z dob osidlování Západu Spojených států, muže tvrdé, mnohdy až neurvalé, ale věřící v Boha i sebe samotné, mající cit pro jednoduchou spravedlnost a v drtivé většině i ryzí charakter. A bojoval-li v uniformě ve westernu "Měla žlutou stužku" (She Wore a Yellow Ribbon, 1949) proti Apačům, ve válečném dramatu "V pískách Ivodžimy" (Sands of Iwo Jima, 1950) proti Japoncům, v rekonstrukci invaze "Nejdelší den" (The Longest Day, 1962) proti nacistům a ve vojenské agitce "Zelené barety" (The Green Berets, 1968) proti komunistům, ztělesňoval rovněž hrdiny pionýrských vlastností, muže přímočaré a psychicky nenalomené, pro které slovo vlast není abstraktní pojem, věřící v demokratické hodnoty a mající odvahu je prosazovat a překonávat přitom jakékoliv překážky.

      V obou případech zosobňoval v relativismem poznamenaném století víru prostých lidí v dřívější, vnitřně jednotnou, silnější, čestnější a proto čistší Ameriku. Není tedy divu, že byl tak uctíván a vážen, že se mu vedle Oscara za film "Správné děvče" a dalších cen dostalo i poct, prokazovaných obvykle jen institucializovaným národním hrdinům. V roce 1971 mu prestižní US Marine Corps League propůjčila hodnost generála námořní pěchoty, v době své prezidentské kampaně v roce 1978 uvažoval Ronald Reagan, že navrhne "Duka" na post ministra zahraničí, a posmrtně mu byla jako dosud jedinému herci udělena zlatá plaketa Kongresu Spojených států s nápisem: "John Wayne An American".

Karel Cop

internet4U