- internet4U -

Chci být králem

      Představte si, že na dveře svého pokoje pověsíte cedulku s textem "Pasová kontrola a celní odbavení", vyrobíte si pas a prohlásíte se za panovníka suverénního území. Když přesvědčíte nejméně čtyři kamarády a ti učiní totéž, pak sepíšete ústavu, vyberete vládce a třeba ještě navážete diplomatické styky s podobnými státy kdekoli ve světě a tahle legrace vám vydrží alespoň jeden rok, jste na nejlepší cestě do Ligy secesionistických států LOSS, League of Secessionist States. (Secese tu nemá s Muchou, Tiffanym či Klimtem, natož s Obecním domem, pokladem to secesní architektury, nic společného. Secese je zde ve smyslu odpadnutí, odloučení, odštěpení, odchod.) Zbývá už jen poslat žádost o členství a čekat, jak rozhodne LOSS, tedy přesněji její představitel a současně Jeho Veličenstvo Robert I., král Talossy.

      Kde ale hledat a najít další vám podobné císaře, krále, presidenty, vévody, knížata či diktátory? Na Internetu, přece!

      Tam se to totiž mikrostáty jen hemží. Základní informace o nich se nalézají například na stránkách spravovaných již zmíněným Robertem Ben Madisonem. Tedy králem talosským Robertem I. Talossa je nezávislý, suverénní stát v Severní Americe, který se mírovou cestou oddělil od Spojených států v roce 1979. O Vánocích před osmnácti lety totiž prohlásil třináctiletý středoškolák Robert svůj pokoj za samostatné území, království Talossa. V roce 1981 získal další občany, uspořádal demokratické volby a v roce 1985 se Talossa stala konstituční dědičnou monarchií. Po dalších třech letech byla přijata nová, ještě demokratičtější ústava, Constituziún.

      Talossa je velmi podrobně propracovanou parodií na opravdové státy. Převzala jejich strukturu, formy vlády i frazeologii. Některé atributy jsou však dovedeny do absurdních poloh. Příklad? Zde, prosím: Talossa má 40 plnoprávných občanů a 40 000 dalších občanů, kteří se na rozdíl od těch prvních nemohou účastnit politického života v zemi. Mnozí státní příslušníci žijí v zahraničí a jejich občanství je kybernetické. Všichni občané mají stejná práva...

      Zákonodárnou moc má 215členný parlament zvaný CosČ. 200 poslanců se volí, předseda vlády jmenuje deset poslanců a jeho místopředseda pět. Král má právo veta. Parlament zasedá jednou ročně, účast je osobní či přes e-mail. Volby jsou pololetně, pokud není parlament rozpuštěn za rok. Vládě předsedá premiér zodpovědný parlamentu, který premiéra také může odvolat. Předseda vlády má široké pravomoci smí vydávat dekrety, které mají platnost zákona. Stačí?

      Rozloha Talossy je maličko přes 13 km2, ze tří stran ji obklopuje východní okraj města Milwaukee, na východě pak jezero Michigan. Navíc "...vznáší na Milwaukee územní nároky. O těchto požadavcích se s americkou vládou nikdy oficiálně nejednalo, takže se předpokládá, že Spojené státy proti tomu nemají námitek". Země je rozdělena na sedm provincií a dále ovládá několik kolonií, například část území Antarktidy s názvem PengÖpäts nebo ostrůvek u bretaňského pobřeží Cézembre. Dalších územních nároků, například Islandu či části Německa, se Talossa vzdala.

      Suverénní stát nemůže existovat bez svých symbolů. Talosská vlajka se takto vyvěšuje v dobách mírových, ve válečném stavu se obrací vzhůru nohama. Text na státním znaku, Miehen Huone on Hanen Valtakunta, je finsky a znamená Ložnice člověka je jeho královstvím.

      Některá použitá slova vypadají trochu podivně, což? Není se co divit, kromě angličtiny je totiž úředním jazykem také talosština. Jejím základem je angličtina a směs španělštiny, francouzštiny, němčiny, islandštiny, berberštiny a dalších jazyků. Existuje její slovník s 25 000 výrazů a obsáhlá gramatika. Protože statním jazykem většina občanů země nevládne, slouží talosština spíše jako symbol vlastenectví. O tom svědčí také existence překladů epištoly sv. Jana či rozsáhlé básnické dílo.

      Na Internetu jsou však k nalezení další soukromé, miniaturní, žertovné či fiktivní státy. Talossa je do dokonalosti vypiplaný fór, a proto se jí věnuji možná až podezřele důkladně. Existují samozřejmě další, které však kvalit talosského stylu nedosahují, případně z nich recese trčí na první pohled. To ale neříkám jako odsudek. Jedním z takových státních útvarů je Riesenguthland-Ellemark. Z názvu i adresy je jasné, že se jedná o německy mluvící stát. Riesenguthland-Ellermark je absolutní monarchie v a kolem Düsseldorfu o rozloze 0,001 km2 s třiceti obyvateli. Království vzniklo v roce 1988 a od té doby mu vládne král Tosti 0,842 (čti Tosti nula celá, osmistýčtyřicátýdruhý). O tom, že se od samého začátku jedná o studentskou legrácku, svědčí některé citace ze zákonů či složení vlády: bicykly musejí mít "SPZ". Staré mají bílá, nová pak černá čísla na fialovém podkladu. Tabulky vydává král. Po zákonem stanovenou dobu neaktivní občané budou Úřadem pro vyhnance dotázáni, zda stojí o občanství. Po negativní odpovědi budou občanství zbaveni. Opětné získání občanství je možné pouze v případech hodných zvláštního zřetele, obvykle však je nemožné. Každý občan Riesenguthland-Ellermarku má státní funkci. Jejich názvy také stojí za to: zastánce králíků, tichá většina, nepřítel státu č. 1, strážce čistoty holandského jazyka.

      Jedním z nejpraštěnějších samostatných států je Monvainie. Vznikla v roce 1972 na zadním sedadle rodinného auta. Nezávislost však vyhlásili jistý Lord Yankot Treusduk Akerwitz (to je pseudonym) a jeho bratr až o dva roky později, když žili v Kalifornii. Vloni měla Monvainie prý 35 obyvatel.

      Nejen neznámí a za "umělecká" jména se skrývající vladaři vyhlašují své vlastní státy. Kupříkladu John Lennon oznámil na Apríla v roce 1973 vznik Nutopie. Možná k tomu přispěly problémy, které měl s přistěhovaleckými úřady USA. Proto se prohlásil občanem Nutopie, přiřkl si diplomatickou imunitu a žádal křeslo v OSN. Na jeho desce Mind Games je hymna Nutopie, sestávající ze tří vteřin ticha.

      Nové státy často vznikají tak, že někdo pojme nápad zabrat si nějaké nepoužívané území. Tak vznikla také republika Minerva. Michael J. Oliver a několik jeho kamarádů z Kalifornie prohlásili za své výsostné území dva 17 mil vzdálené korálové ostrůvky, viditelné pouze za odlivu, mezi Havají a Novým Zélandem. Zamýšleli vytvořit svůj stát jako ráj bez daní, veřejných dotací, a dalšího ekonomického balastu. Jediným příjmem měly být poplatky za registraci obchodních lodí, podobně, jako se tím dobře živí Panama či Libérie. Brali svůj plán vážně, bohužel stejně vážně to vzali na ostrově Tonga, jednom z nejmenších "opravdových" států a miniválka byla málem na světě. Když Davis postavil na jednom z ostrůvků kamennou věžičku a vztyčil minervskou vlajku, Taufa\ahau Tupou IV. král tonžský se náhle rozhodl, že oba korálové útesy velmi nutně potřebuje, a tak vyslal ozbrojenou loď se stovkou naverbovaných trestanců. Ti pak strhli minervskou vlajku a přečetli prohlášení o tonžském panství. Ostrůvky zůstaly neobydleny. Inu, i k takovým koncům to může vést.

      Ještě nebyla řeč o penězích, nutno tedy říci, že vznik a život některých mikrostátů je veden motivy, inu, zištnými. Zářným příkladem je knížectví Huttovy řeky. Ministát je pro jeho hlavu, prince Leonarda (původně farmáře Leonarda George Casleyho), zřejmě opravdu dobrý obchod. V roce 1970 mu vláda napařila takové dodávky obilí, že je nemohl zvládnout. Proto slezl z traktoru a vyhlásil samostatnost svých sedmi a půl tisíce hektarů nedaleko od Perthu na západě Austrálie. Domácí stránky knížectví jsou jasným důkazem toho, kam původní záměr zbavit se tlaku státních úřadů zejména v posledních letech, pod řízením prince regenta Kevina, došel. Stránky jsou plné nabídek na obchodní spolupráci, předvádí se produkce známek, jež stejně jako místní platidla slouží zejména jako suvenýry. Turistika se totiž stala nejvýznamnějším ekonomickým odvětvím. Rarita, kterou po dlouhá léta je toto knížectví, zřejmě nevadí ani státním úředníkům. Austrálie totiž knížectví mlčky uznala, zřejmě proto, že i pro ni je to slušný byznys.

      Od žertíků se přes kšeft dostáváme ke stále vážnějším, někdy i temnějším motivům vzniku těchto států. Někdy bývají pohnutky opravdu seriózní, leckdy i ušlechtilé. Můžeme se podívat například na Houtbaai. Poblíž Kapského města se usídlila skupina umělců, kteří byli nespokojeni s rasistickou politikou v Jižní Africe a vyhlásili samostatnost. Na jejich pasy mohli dokonce bílí Jihoafričané cestovat do zemí, které jihoafrické doklady jinak nepřijímaly. Politické změny v JAR ukončily život státu, i když jako turistická atrakce stále trvá.

      Ať byly boje o nezávislost dosud zmíněných států spíše humorné, někdy někdo udělal "bububu" a někdy zasáhl Zákon, jsou případy, kdy opravdu tekla krev. Někdo možná viděl film Nebeská stvoření (Heavenly Creatures). Odehrálo se to v padesátých letech na Novém Zélandu. Dvě kamarádky si vymyslely stát Borovnia a své fantazii podlehly tak, že vše vyústilo ve vraždu.

      Tady asi nebylo vše v pořádku po psychiatrické stránce. Totéž se však dá říct také o některých komunitách, jež se sice za suverénní stát neprohlašují, ale jejich praxe je koneckonců velmi podobná autokratickým režimům. Vládcem je prorok, spasitel, kazatel, jenž své ovečky ovládá hrozbou zatracení či slibem věčného spasení. Ano, mluvím o některých sektách, jejichž konce mohou být tragické. Stačí si vzpomenout na Nebeskou bránu nebo na davidiány ve Wacu.

      Dlužno říci, že i některé další mikrostáty působí řekněme podivně, avšak pro ostatní lidi, natož pro celou společnost nejsou nebezpečné. Jejich aktivity se totiž odehrávají spíše v mysli vládce-majitele, než ve hmatatelných krocích. Co si pomyslet například o Alphistii, jež sídlí pouze v hlavě Anthony Skaggse z New Yorku a přitom má bohatou historii, dokonale zpracovaný zeměpis, bohatý politický život, systém zákonů, církve, ekonomiku (socialistickou) i vlastní jazyk, kterým ale kromě Skaggse pravděpodobně nikdo nemluví. A toto vše se přece nakonec dostalo na veřejnost, dokonce ve výpravné knize, vydané nákladem samovládcovým.

      Dosud zmíněné státy vznikaly ve druhé polovině tohoto století, kdy na mapě světa již vlastně nebylo bílých míst a kdy bylo vše jaksi "usazeno". Historie však zná mnoho příkladů státních útvarů, jež se objevily hlavně na místech, ke kterým se nikdo nijak moc nehlásil a která jsou dnes součástí "opravdických" států. Na nejjižnějším cípu jihoamerického kontinentu, zhruba od 38. stupně jižní délky, je Patagonie a Araucanie, dnes území dílem chilské, dílem argentinské. V roce 1858 se do těchto pustin dostal Francouz Orelie-Antoine des Tounens a nechal se místními Indiány přijmout za krále Nové Francie. Chilská vláda jej však promptně zbavila trůnu, uvrhla do žaláře a poté postrkem poslala do domovské obce. Král Antoine však projevil nezdolného ducha: vrátil se a dokud mu stačily peníze, buntoval proti Chile. Pak raději ujel do Francie a psal paměti. Od té doby žijí araukánsko-patagonští vládci v exilu.

      Sebeurčovací choutky však neměli a vlastně nemají nejen na jihu Ameriky. Stačí vzpomenout třeba na Québec, jenž jen o fous zůstal (zatím?) v náruči Kanady. To je ale už záležitost opravdu vážná, o níž se jedná na světové úrovni. Jde tu totiž o sakra velké peníze. Také snahy Texasanů o odtržení od USA se v poslední době oživují a federálním úřadům dělají dost starostí. Pak není divu, že nějaké "pokojové království", "zahradní republika" nebo "půdní knížectví" vzbudí třeba ve Washingtonu pakli se tam ta informace vůbec dostane jen pobavený úsměv.

      Poněkud komický byl třeba osud státu nazvaného velmi nezvykle: Rough and Ready (česky by se snad dalo říct "z voleje" nebo "zhruba"). Roku 1850 se stejnojmenné zlatokopecké městečko u Sacramenta v Kalifornii oddělilo od Unie. 3 000 zlatokopů zvolily presidenta, přijaly zákony. Po pár týdnech je to však přestalo bavit, na všechno se vykašlali a vrátili se po ochranná křídla strýčka Sama.

      Obvykle si úřady (dozvědí-li se o novém státě vůbec) řeknou: "Inu, dokud platí daně a nestřílí po policajtech, ať si doma třebas papežuje nebo dalajlámuje." Jsou však případy, kdy i miniaturní soukromé panství se stane vší v kožiše oficiálních vlád. Takovým případem byla před časem třeba umělá plošina v moři asi deset kilometrů na východ od Anglie, v mezinárodních vodách. Sídlilo tam totiž rádio Caroline, tzv. pirátská vysílačka. Suverénní stát Sealand založili dva Britové, O´Rahilly a Bates. Jak už to bývá, brzy, už po roce, se neshodli a Bates svého partnera vyhnal. O´Rahilly se nechtěl dát, pokusil se obsadit plošinu násilím a spor vyvrcholil bitvou, kde se používaly zápalné láhve, zbraně i plamenomety. Britské vládě došla trpělivost, to bylo červnu 1967, a poslala tam námořní pěchotu.

      Bates se však prohlásil princem a oznámil, že vznikl nový stát, Sealand, a v něm platí jeho zákony. Přesto byl postaven před britský soud, jenž však rozhodl, že není oprávněn rozhodovat o věcech, jež se udály mimo hranice impéria. Bates se vrátil do svého panství. O dalším osudu Sealandu nejsou důvěryhodné informace.

      V souvislosti s rádiem Caroline je však nutno zmínit se ještě o jednom státě, vzniklém v oblasti zájmů britské koruny. Je jím Reach, městečko v Cambridgeshire. Len Warren se tu prohlásil králem a měl se zejména v tradicionalistickém britském právním řádu o co opřít: na začátku 13. století totiž anglický král Jan Bezzemek daroval tehdejší vsi Reach samostatnost a navěky zaručil její hranice. Warren nabídl rádiu Caroline, že z jeho království může vysílat. Jak všechno dopadlo, se neví.

      Ale proč chodit přes hranice? Já jsem byl zhruba před patnácti lety ministrem války samostatného státu Borotínské republiky. Založil ji tehdy přítel Antonín krátce po svém odchodu z Prahy do Borotína, městečka na Táborsku. Sám se prohlásil ministerským předsedou a vládl rukou pevnou a spravedlivou. Sepsal Dějiny národa borotínského, vydal několik emisí poštovních známek (to byla jedna z povinností borotínských občanů: všechny dopisy odcházející z borotínské pošty musely být kromě československých známek frankovány též borotínskými). Borotínské známky jsou dnes raritou a domnívám se, že jen málo i proslavených filatelistů je má ve sbírkách. Náměty známek byly různé, zajímavá byla série vydaná k výročí bitvy u Hradce Králové. Nepřímo úměrně se stoupající nominální hodnotou známky ubývalo kanonýra Jabůrka...

      O soukromých státech by se dalo vyprávět předlouho. Kdo z P.T. čtenářů usoudí, že by mu slušela císařská koruna a že je načase "udělat se pro sebe", může napsat panu Erwinu S. Straussovi a objednat si knihu i s obrázky. Je v ní popsáno vše, co třeba učinit, aby stát fungoval a aspoň někdo ho bral vážně.

     

Vladimír Fuksa

      Alphistia
http://www.geocities.com/CapitolHill/2418

      Araucania Patagonia
http://www.pitt.edu/~jwcst17/kap.html

      Borovnia
http://www.helix.net/~adamabr/creatures.html

      Hutt River
http://www.wps.com.au/hutriver/hut1.htm

      Liga secesionistických států
http://www.geocities.com/CapitolHill/5111/

      Monvainia
http://www.geocities.com/Athens/9481/INDEX.HTM

      Reach
http://www.reach.drakken.com

      Riesenguthland-Ellermark
http://www-public.rz.uni-duesseldorf.de/~oth/kre.html

      Talossa
http://www.execpc.com/~talossa/index.html

      Texas
http://www.access.digex.net/~redcap/texas.html

      Justus
http://www.sltrib.com/96/jun/15/twr/04072516.htm

internet4U