Výstava pod tímto názvem, uspořádaná skoro symbolicky se společnou finanční podporou pevninské Číny i právě se k ní připojujícího Hongkongu zároveň, naplnila většinu výstavních prostor pražského Rudolfina a představila tak dnešní, modernější část čínského malířství.
Vedle sugestivního "rodinného portrétu", jehož název se stal i názvem výstavy a obraz sám předlohou jejího plakátu, zaujal nás především prakticky jediný příklad jiné nežli tradiční výtvarné metody. (Snad s výjimkou instalace řady černobílých diapozitivů jako "skel" v oknech proskleného arkýře výstavní síně.) Tím byl projekt "Mé soukromé album" Feng Meng-Pa.
Když jsem na něm začal pracovat, měl jsem představu, že vytvořím prostě sérii diapozitivů vyprávějících historii naší rodiny. Nakonec jsem se však rozhodl dát publiku větší svobodu manipulace s mým dílem: interaktivní disk spíše napodobí rukopisnou povahu paměti samé.
V poslední kóji se tak pro naše výstavy pořád ještě dost nekonvenčně objevil počítač Apple Macintosh a na něm instalace Fengova CD ROMu, v níž si návštěvníci "listují" pomocí myši.
Až donedávna byla v Číně i pouhá fotografie luxusní věcí, říká autor. Přesto se vždy nějak podařilo k aparátu se dostat a koupit i levné filmy. Procházel jsem i alby mnoha dalších rodin. Ohromilo mě, že i lidé na obrázcích v nich mají stejný druh šatů, jejich tváře podobné úsměvy, jejich těla se zdají vrhat tytéž stíny.
Kdykoli jsem se podíval do našeho rodinného alba, upadl jsem do zmatku, protože na každém obrázku se cosi změnilo. Třeba někdo ze starších členů rodiny zemřel a jeden z potomků zaujal jeho místo. A pokaždé tam bylo jedno nebo dvě nové děti. A v době mezi dalšími dvěma fotografiemi ony děti pozoruhodně vyrostly, mají větší šaty, mladší bratr teď má bundu svého staršího bratra, nově provdaná starší sestra čeká dítě.
Tři generace mé rodiny na mne, obrázek za obrázkem, zírají. Jejich pohledy mne tíží. Zrození, staroba, sešlost a smrt to vše je reflektováno na tomto malém prostoru, který společně sdílíme.
Unavuje mne umění, které se snaží být nové a odlišné. A opovrhuji těmi, kdo si libují v estétství. Všechno toto afektované pozérství se stává bezvýznamným tváří v tvář životu samému. Fascinuje mě skutečnost, že lidstvo přes všechny své agonie pokračuje v zápase o přežití, snaží se uchovat si elementární důstojnost, vždy s nadějí a často s humorem.
Pamatuji se, že když jsem byl malý, byli jsme tak chudí, že mi otec, aby ušetřil, udělal vlastnoručně postel. Ale nebyla jen funkční, dodal jí také krásných tvarů. Vzpomínám si, jak pečlivě vyřezal zvlášť pěticípou hvězdu, protože věděl, jak moc ji mám rád, a jak ji pro mě celá naše rodina vymalovala.
Dnes, po dvaceti letech, sedí moji rodiče před počítačem a když rukama ztvrdlýma celoživotní prací pohybují neohrabaně myší, objevují na obrazovce fotografie, chvílemi jsou jejich oči plné slz. Moje CD je interaktivní, není to práce určená pro impozantní stěny galerie. Možná že v budoucnu tak budou všechny naše vzpomínky promlouvat k sobě navzájem, vytvářejíce neprůhlednou množinu, chaotickou, ale všeobsažnou zároveň.
Projekt mladého talentovaného studenta postrčila zřejmě směrem k novým technikám i čerstvá zkušenost z australského stipendia, technologický impuls, jehož se mu tam dostalo. Mimochodem, na celou výstavu, která trvá, nebude-li prodloužena, bohužel jen do začátku června, navazuje i několik odborných setkání a seminářů. I to je zvláště vzhledem k letité umělé bariéře mezi námi a Čínou nejenom sympatické a povzbuzující, ale i symptomatické: nastupující komunikační věk vítězí ve všech oblastech a umění nepatří naštěstí k těm posledním.
ajn