- internet4U -

Se sluncem
ve znamení Panny

      V amerických volbách bývá při konfrontaci presidentských kandidátů zvykem, dát jim devadesát sekund úvodem tady jsou: Jak byste za tak krátkou dobu představil nejlépe svoji firmu ?

      Americká firma Sun Microsystems byla založena několika nadšenci v Kalifornii roku 1982 a od té doby se rozrostla do společnosti s takřka osmnácti tisíci zaměstnanci, prodávávající ve sto padesáti zemích světa, s obratem přes sedm miliard dolarů ročně. Patří k nim i mých patnáct kolegů starajících se o naše zákazníky a partnery v Čechách a Slovensku. Sun se zrodil na akademické půdě, jak naznačuje i sám název (Stanford University Network). Kdysi výlučně hardwarová firma začala tím, že vytvořila své Alma mater počítačovou síť. Z té doby se traduje i oficiální slogan firmy, totiž že síť je počítač. Firma je otevřená, oblasti jejího podnikání lze rozdělit do tří hlavních směrů:

      1.-Unixové servery, pracovní stanice na bázi RISC procesorů Sun UltraSPARC a operačního systému Sun Solaris;

      2.-Administrace (správa, pozn. red.) a bezpečnost sítí;

      3.-Internet a intranet, a v současné době tedy i Java.

      Dnes má pobočky zhruba ve čtyřiceti pěti zemích, tedy pobočky s tzv. country managerem, jakým jsem tady já. Dobrou zásadou u amerických firem bývá, že ke zřizování poboček v Evropě nedochází, dokud jejich prodej mimo území USA nepřekročí padesát procent celkového obratu. Teprve pak začnou proudit investice firmy i do lokálních poboček. K prvním tzv. mezinárodním operacím SUNu došlo v roce 1988, tedy po pěti letech její existence. Střední Evropa tehdy spadala nejprve pod tzv. Continental Operations v Londýně, teprve v roce 1991 vzniklo ústředí SUN pro střední Evropu v Budapešti a ještě později i naše samostatná pobočka s působností i pro Slovensko v Praze. V našem regionu je dnes poboček víc, například v Polsku, Bulharsku, Rumunsku a bývalé Jugoslávii, samozřejmě v bývalém Sovětském svazu, a k tomu ještě navíc kompletní Skandinávie, kde také sídlí dnešní centrum s presidentem pro střední, východní a severní Evropu.

      Díky. Průměrný věk?

      U nás v Praze s mým příchodem prudce klesl, takže zde je to zhruba dvaatřicet let. V celosvětovém měřítku si to netroufám odhadnout. Tím spíše, že jenom do konce tohoto roku má plánovaný počet zaměstnanců stoupnout na dvacet tisíc.

      Požehnané číslo.

      K tomu je ovšem ještě třeba vědět, že má-li se přijmout u SUNu jakýkoliv další pracovník, musí nejprve dojít k nárůstu obratu na hlavu o dva a půl milionu dolarů. Pak teprve na to má oddělení nárok. A neexistují výjimky. Ani pro východní Evropu.

      To bychom snad ani neměli tisknout. Řekl bych, že jsou firmy, jež mít něco takového dodržet by se měly raději samy rozpustit. Ale pojďme dál. Máme zde místo na jedinou věc, na niž jste právě teď jako pracovník SUNu zvlášť hrdý:

      Určitě na poslední novinku, síťový počítač Java Station. Jeho nástupu věnujeme takovou pozornost, že existuje dokonce hned ve dvou výtvarných řešeních najednou: jedno je klasické, ve formě rovnoběžnostěnu, a jedno naprosto futuristické, v podobě jakéhosi řezu objektem omezeným hyperbolickým pláštěm a dvěma rovnoběžnými základnami, jež má odpovídat stejně smělé myšlence Javy.

      I u těch největších společností se stále častěji setkáváme s "fluktuací" i v této, nejvyšší managerské profesi. Lidé založí firmu, ta je úspěšná, ale oni ji přesto prodají a odejdou. Jsou původní zakladatelé vaší firmy titíž?

      Ne, pokud jde o ty opravdu původní, z nich zůstal pouze náš prezident Scott McNealy. Jinak ale platí o SUNu, že složení jeho týmů je více než stabilní, k fluktuaci spíš nedochází. Mimochodem, i proto jsem k němu nastoupil. Tato sympatická zásada je o něm dobře známa.

      Říkáte zásada. Má další otázka měla patřit právě existenci nějaké vaší ... řekněme globální firemní vize. Může být ta zásada právě její součástí?

      Určitě. Tou další by byla práce v týmu, vzájemná korelace, informovanost, zastupitelnost. I Scott McNealy ji staví na první místo a právě jejím důsledkem je už zmíněná stabilita. Než mě třeba přijali, byli jsme spolu v jednání přes půl roku. Můj dnešní tehdy ještě budoucí šéf se tenkrát vtipně vyjádřil, že raději obětují víc času na to, aby přijali toho pravého, než aby pak strávili léta tím, že se jej budou pracně zbavovat. A skutečně většina lidí, jež jsem zde potkal, je u SUNu pět, šest let, což se mi na dřívějších místech rozhodně nestávalo. A to jsme v Praze, kde je v oblasti managementu ne nulová, ale snad mínusová nezaměstnanost: takřka denně volá některá z personálních agentur, snažící se nám někoho přetáhnout.

      Takže věrnost firmě. V té souvislosti bych se chtěl na něco zeptat: když jsme se letos dostali do Silicon Valley, neopomněl jsem se, přinejmenším ze zvědavosti, zastavit také právě u SUNu. A tam jsem viděl před nóbl vchodem do hlavní budovy společnosti obrovskou, ale opravdu obrovskou psí boudu. Tak velký pes snad ani nemůže existovat. Mohlo to třeba mít něco společného s principem věrnosti?

      (Úsměv.) V podstatě ano. I když tentokrát šlo skutečně o psa. Jakkoliv psa, který má určitá privilegia a díky nim i jistý symbolický význam. Takže se například jmenuje Network. (Počítačová síť). A má vlastní kreditní kartu s čipem, již nosí na obojku a díky níž se dostane do firmy a může přecházet z oddělení do oddělení. Patří totiž presidentovi firmy a jako takový se dočkal už i toho, že byla vyrobena jeho kopie. Ne z vosku a ne pro Madamme Tussaud, nýbrž z veskrze příjemného plyše, jako báječná hračka pro děti.

      Pan McNealy musí mít smysl pro humor.

      Určitě. Existuje dokonce celá kampaň, v níž jeho newfoundlander sehrál svou roli, dokonce i filmovou. Máme tu třeba video, v němž hraje nejen Network, ale i pan McNealy. Na střeše a s rockovou kapelou.

      President SUNu je rocker?

      Ano, má správnou ocvočkovanou černou koženou bundu, na hlavě šátek, a nejenom že hraje na kytaru, ale i zpívá.

      Předpokládám, že o networkingu.

      Něco v tom smyslu, ale je to docela pěkný odvaz. On je totiž skutečně dobrý zpěvák. Ostatně, v tom klipu vystupuje oblečen za rockery takřka celý management firmy. Ti, co nehrají, aspoň jako statisté poslouchají nebo tancují.

      To člověka v jinak tak seriozním světě businessu, plném nezáživných rádoby velkých pravd a odborných termínů, opravdu potěší. Kdo ve světě je příkladně vaším, jak se dnes módně říká, strategickým partnerem?

      Celá řada firem jako třeba Informix, Netscape, Oracle nebo Sybase, které vyvíjejí své aplikace a databáze na platformě Solarisu firmy Sun, jenž se stal zvláště pro vývoj unixových programů de facto standardem, takže první verze jejich programů pro Unix jsou vždycky na něm. Ale týká se to i Javy, již jsme zpřístupnili přes Internet doslova každému a zdarma, protože nechceme opakovat třeba chybu Applu, jenž tak dlouho odmítal existenci legální kooperace, až na to doplatil.

      Nebo podobný případ značky SONY s jejím videosystémem Beta. Nakonec vyhrál ten, kdo přistoupil na spolupráci s partnery: JVC se systémem VHS. Teď otázku, již některé firmy nerady slyší, ale přece jen: koho považujete za svého největšího konkurenta?

      Konkurenci má každý výrobce čehokoli, ať si to přizná nebo nepřizná, a v oblasti výpočetní techniky dvojnásob. V Americe za něj považují například Microsoft. My tady v ČR to tak docela nepřejímáme. Hlavně se snažíme být lepší. Ale je jich dost.

      Máte vůči nim nějaké eso v rukávě?

      Řekl bych, že ano. Souvisí to s přechodem z velkých výpočetních systémů na malé osobní počítače a nyní opět zpětně s přechodem na UNIX nebo nějaké jeho deriváty. Právě teď přišel okamžik pro Javu, která zase vše spojí: svět malých stanic jednotlivců a svět velkých počítačů, schraňujících pro ně životně důležitá data. Takže určitě Java jako operační systém a Java jako síťová stanice, bez možnosti infiltrace virů ty jsou teď naším velkým esem.

      Jako většina dnešních značek, ani vy nesídlíte na jednom místě. Kde tedy ?

      Počítače vyrábíme v Kalifornii a v Irsku, kde je to vzhledem k nákladům i předpisům pro Evropský trh mnohem výhodnější. Pokud jde o software máme ve světě dalších šest vývojových center. Z nich nejbližší je v Moskvě, s takřka padesáti autory a zaměstnanci.

      Dnes je ve světě stejně módní a stále běžnější takzvaný homeworking, možnost, že řada zaměstnanců firmy, zejména ženy, pracuje klidně doma. Co u vás ve firmě:

      V SUNu je běžný. Jsou zde ovšem jisté bezpečnostní požadavky. Už počítač, který za tím účelem dostane zaměstnanec od podniku domů, je zabezpečen speciálním softwarem a kódováním a zabezpečena je samozřejmě i síť, na niž je pak napojen pod specifickým identifikačním číslem. SUN má dokonce vlastní internetovou, tedy vlastně intranetovou síť SWAN, mimochodem vůbec největší soukromou síť na světě, s vlastní páteřní sítí po celé Evropě a zdvojeným transkontinentálním spojením s Amerikou, jedním přes západní Evropu a Anglii a druhým přes Sibiř. Abychom se do ní dostali, museli jsme nakonec od Telecomu některé jejich kabely doslova odkoupit, protože její součástí prostě nesmí být žádný kabel užívaný ještě někým dalším.

      A vy sám: pracujete někdy i doma?

      Jak rád bych. Jenomže vy mi to možná nebudete dnes, v roce devadesát šest, věřit bydlím někde, kde zatím nefunguje telefon.

      Takže když chcete třeba vybrat elektronickou poštu, musíte sem i večer?

      Samozřejmě, nebo i o víkendu. Takže jak vidíte, v některých ohledech sdílím zbožná přání desetitisíců: na nic se netěším tak jako na telefon.

      Nechtěl bych se tou otázkou dotknout feministek, ale řekněte mi: kolik z vašich zaměstnanců jsou ženy?

      Z nás patnácti hned čtyři. Z toho hned dvě na opravdu významném postu, protože u nás si žen vážíme a není vůbec rozhodující, je-li na nějaké pozici žena nebo muž. Jedna je příkladně sales manager pro celé Slovensko a druhá se stará o všechny naše finance. Mimochodem, u nás nemáme ženu ani v tak obligátní roli, jakou je sekretářka. Prostě proto, že žádnou sekretářku nemáme. Tým má společnou asistentku, ale ta je nám spíš partnerem zajišťujícím vzájemnou koordinaci. Své telefony, schůzky nebo dopisy si vyřizujeme každý sám.

      Váš první počítač, jejž jste viděl ve svém životě?

      Asi někdy v roce sedmdesát sedm na fakultě na Karlově náměstí, když jsme programovali ve Fortranu, pokud se ta hrozná mašina vůbec dala nazvat počítačem. Ten můj opravdu první osobní byl asi kapesní Texas Instrument 57 někdy tak v roce osmdesát, a pak už ZX Spectrum a tak dále.

      Čím vším jste ještě byl, než jste se stal tím, čím jste?

      Já jsem chodil na průmyslovku Na Příkopech, pak jsem, jak už jsem řekl, absolvoval elektrofakultu, řízení ekonomiky a energetiky (dnešní manažerská katedra) a od roku osmdesát pět jsem pak byl vývojářem v oblasti CAD (Computer Aided Design, pozn. red.). Po čtyřech letech jsem pak pokračoval jako školitel uživatelů softwaru, který jsem předtím vyvíjel a ještě později jsem jej začal i prodávat.Od roku 1992 jsem pak přešel k firmě Lotus, a nyní tedy k SUN.

      Narodil jste se v Praze?

      Na Vinohradech, v září padesát sedm. Ve znamení Panny. Perličkou je, že všichni mí předchozí i nynější představení byli a jsou také Panny. Nějak se přitahujeme či co. Jeden mi dokonce řekl, že u nového uchazeče nejdříve nahlédne, je-li Panna, aby věděl, zda to má vůbec smysl.

      Koníčky? Už od dětství?

      Lyžuju, plavával jsem, dnes asi turistika a moji dva psi.

      Co vaši rodiče. Předurčili nějak váš dnešní osud tím, že vás vedli blíž k disciplíně nebo třeba právě k technice?

      Určitě. Měl jsem moc hodnou maminku, ale i velmi přísného otce. Na rozdíl od jiných dětí, jež prolítaly každý víkend po městě, museli jsme doma tvrdě pracovat.

      Hráli jste doma na nějaké hudební nástroje?

      Maminka s dědečkem na housle, babička na mandolínu, moje maminka pak ještě na klavír... Já byl prý také muzikální, jenomže... chodil jsem sice na housle, ale bohužel... (smích) ...zrovna tohle jsem jaksi nedotáhl.

      Sourozenci?

      Mám jenom bratra. Staršího. Vystudoval také elektrofakultu, silnoproud, ale pracuje jako ekonomický ředitel.

      Jak jste se seznámil se svou ženou?

      U piva. Studovala zde slavistiku a asi v rámci toho jsem ji jednou, dnes už je to šestnáct let, potkal v hospodě.

      Nepovažujete to za trochu staromódní? Mít jenom jednu ženu?

      Víte je možné, že časem se to někomu omrzí. Já myslím, že je důležité, mít v ní i někoho jiného, nejenom manželku. Já v ní našel i nejlepšího přítele... A protože jsme spolu pracovali v jedné firmě, i nejlepšího kolegu... partnera, s nímž se radím...

      Nicméně dnes má i ona na vás zcela nezávislou kariéru:

      Má. Tenkrát dostudovala tu slavistiku, ale když jsme se vzali a já se začal točit kolem programování a počítačů, dodělala si ještě Computer College... Všichni byli překvapeni, že jako jazykovědci jí jdou tak dobře právě počítače.

      To ale není tak neobvyklé, jazykověda je velmi systematická věda.

      Právě! My jsme tenkrát právě žertem říkali když už umíš pět jazyků, tak se už naučíš ten šestý, což byl programovací jazyk C, ale ona to skutečně zvládla.

      Dnes se nicméně dala na psaní knih, překládá z němčiny, angličtiny, franštiny ...

      Poznala by, kdybyste změnil ze dne na den zaměstnání, tak, aby na to nepřišla a vydělával stejně, trávil stejný čas v práci, ale ve skutečnosti dělal už něco docela jiného?

      Stoprocentně. I proto, že už žijeme tak trochu stylem amerických firem: stýkáme se společensky velmi často i mimo práci s rodinami svých kolegů i kolegů svých partnerů. A protože se už po léta dělíme o všechno dobré i zlé.

      I o počítač?

      Už ne. Dřív jsme se o něj hádali, ale dnes... manželka už mě k němu prostě nepustí.

      Používáte nějaký time / voice / papírový organizér?

      Vyzkoušel jsem jich několik, ale nakonec jsem se vrátil ke staromódnímu kalendáříčku... s tužtičkou.

      Ale jeden se mi přece jen líbí. Možná nejdražší, ale je to ta GSM Nokia, model, který má vestavěnu i skoro řádnou klávesnici, ale dá se z něj přitom přímo i telefonovat. Kříženec telefonu s počítačem. Ale rozhodnut ještě nejsem. Já vím, že když se člověk ocitne oddělen od kanceláře, často mu připadne, že to, co teď nemůže udělat, je právě to nejdůležitější a počítač s telefonem, který by měl s sebou a s nímž by mohl spolehlivě načerpat nebo předat data, by jej doslova spasil. (Třeba někde na letišti nebo jinde, když na někoho zbytečně čeká...) Ale na druhé straně se stále víc přikláním k tomu, že je-li to v podniku v pořádku, musí kancelář běžet i bez šéfa. A že není-li tomu tak, znamená to, že někde je problém, jenž by se měl řešit. Takže se sice snažím pracovat, kdy to jen lze, ale také to v jistém ohledu omezit. A možná se mi to i daří, protože v daném okamžiku nemám ani notebook, ani palmtop, ani nic jiného.

      Taky mi už pomalu začíná vadit, když se někde na veřejnosti nebo dokonce ve společnosti ozve to charakteristické zazvonění, a všichni včetně mě si začnou splašeně osahávat kapsy, není-li to právě pro ně. Myslím, že by se to mělo omezit. Není tomu tak dávno, co na jednom velkém setkání vstoupil náš president do sálu, a když uviděl všude na stolech ty hory notebooků, palmtopů, telefonů a záznamníků, rozhodl, že nezačne, dokud se to všechno nesklidí.

      To je úctyhodné rozhodnutí. Dneska jsou i mezi novináři lidé, pro něž by to byla katastrofa, už bez té berličky neumějí žít. A váš názor na dnešní všudypřítomnost Internetu a e-mailu ?

      (Úsměv.) No přiznávám, že ani já sám si už život bez nich neumím představit. Myslím, že naprostá většina lidí prostě pochopila, jak prospěšná a potřebná věc to je, ztratila předsudky o tom, že to lidi nějak svazuje nebo omezuje, protože opak je pravdou. Mít informace nebo aspoň volný přístup k nim je v dnešní době asi to nejpodstatnější. Záleží samozřejmě na tom, na jaké pozici a v kterém druhu lidské činnosti podnikám, ale obecně se dá řící, že bez nich jsem už dnes při nejmenším hodně znevýhodněn.

      Kolik zodpovídáte denně e-mailů?

      (Úsměv.) No to je správná otázka. Moc. A právě nedávno jsem se dozvěděl fascinující číslo: že totiž jen u nás u SUNu, tedy mimo Internet, na oné privátní síti, se doručují dva miliony e-mailů denně. Z čehož bych (žertem) řekl, že asi tak deset procent končí u mne.

      Ne, vážněji: má žena dokonce tvrdí, že e-mail je zhouba normální lidské komunikace, ale já bych to tak neviděl, nicméně nesmí se to přehánět. Všichni víme, že spousta vzkazů je hodně krátkých (nebo by aspoň měla být!), ale i tak: Dostává-li jich však člověk více než nějakých padesát sto denně, není možné to zvládnout.

      Kdo vám v životě nejlépe poradil?

      V dětství samozřejmě rodiče a bráška. A určitě babička, která právě tím, že v minulosti sama zažila spoustu revolučních zvratů, systémů a etap měla velkou možnost mě moudře ovlivnit. I když jsem kolikrát nevěděl, proč mi leccos říká, nebo tomu tehdy ještě ani nerozuměl, všechno to pro mne bylo dříve či později hrozně důležité.

      A v mém pozdějším životě určitě moje žena a tchyně.

      Našel byste ve svém životě jakýsi okamžik uspokojení, bod zlomu, kdy jste si řekl: tak, teď jsem něčeho dosáhl, mohu přestat tápat a hledat?

      To je otázka. Víte já se těším z každé hlouposti, z každé maličkosti. Což moje žena občas nechápe, ale já prostě nehledám nějaké etapy ve svém životě. Určitě ne. Já vím, člověk je v jádru tvor pohodlný, chce mít určitou vizi, nerad postrádá perspektivu do budoucna, nejraději má hodnoty trvalého rázu. Na druhé straně vím, že nic není trvalé a všichni jsme nahraditelní. V nějaké nezbořitelné pozici na výsluní se určitě necítím. Ale na druhé straně pokládám za důležité, že také nemám strach začít v nejhorším někde úplně jinde a jinak, na zelené louce.

      Co byste poradil těm, ať už fyzicky nebo služebně, mladším, aby dosáhli toho, co vy?

      Být tolerantní a učit se. Hlavně mít snahu učit se. Chodit s otevřenýma očima a ušima. A hlavně nebýt arogantní, protože nikdy nevíte, od koho se můžete čemukoliv naučit. Pokud si to ovšem sami neznemožníte, protože předem vyloučíte komunikaci. Takže jako základ bych asi postavil toleranci. Toleranci a otevřenost. Kdykoli potkám i něco, čemu nerozumím nebo co si myslím, že mi k ničemu není, vždycky hledat nejprve možnost to neodmítnout, ale pochopit, nechat si to vysvětlit. Ptát se, ptát se, ptát se. A v dnešní době pak zvláště umět to, co jsem se naučil, prodat.

     

Pro i4U PAVEL HAJNÝ @

     


      Java Computing je zcela nový přístup ke zpracování informací. Jeho principem je, že pro práci s libovolným programem nebo daty (textový editor, účetnictví; dopis, fax, e-mail, z Internetu získaný program kin, hospodaření podniku) volí právě ten nástroj, který nejlépe vyhovuje danému účelu. Nemusíte se tak starat o konfiguraci systému nebo daný program obstarávat. Vše potřebné přichází po Síti společně s daty "až do domu".

internet4U