Jitka Erazímová, obchodní ředitelka pražské divize profesionálních materiálů společnosti FOTO-WORLD s. r. o. (joint venture Eastbridge N.V a Kodak Ltd.) je dáma na svém místě. Cítíte se před ní tak trochu na koberečku skoro ještě dřív nežli jste vůbec vešli. Když ale rozkryjete své ledví a ona pochopí, že to, co máte ve skutečnosti na srdci, je právě to, co skutečně říkáte, máte napůl vyhráno.
S Kodakem ve znaku a krásnou koláží z historických fotografií za zády: jste spíše fotograf nebo obchodník?
Rozhodně obchodník.
Obvyklá otázka po kontinuitě zakladatelů s dnešním vedením firmy je u Kodaku, s jeho více než stoletou historií, sotva na místě. Nebo tomu tak přece jen není?
(Úsměv.) Ne, opravdu ne. Dnes má jméno George Eastmana se současným Kodakem společnou už jen vazbu na jeho někdejší založení a prehistorií. Jméno přetrvalo ještě ve značce Eastmancolor a Eastmankodak. Ale řada jím zavedených zásad dodnes platí. I včetně hesla "Vy zmáčkněte spoušť, my uděláme to ostatní". I v tom, že naším základním obchodním cílem je kromě "co nejvíc zákazníků" také "co nejvíc spokojených zákazníků". To, řekla bych, je pro Kodak typické. A je to o to náročnější, že Kodak je přitom pověstný vysokou kvalitou.
Znamená to, že pak se ovšem dostáváte do vyšší kategorie zákonitě i cenou.
Bohužel to spolu souvisí, už proto, že Kodak vydává obrovské prostředky na výzkum, protože chce, aby výsledná úroveň byla opravdu zaručena. Samozřejmě s tím souvisí i stejně kvalitní prezentace dosažených výsledků zákazníkům, špičkoví zaměstnanci ale i volba dobrého obchodu, jehož prodavač neudělá na samém konci řetězu Kodaku medvědí službu svojí neznalostí nebo nezodpovědností apod.
Takže cena je přece jen vyšší.
Víte, já jsem z těch, kteří k tomu dnes tak populárnímu módnímu heslu nepřišli až vloni, protože to byla přímo moje babička, od níž jsem slýchala: "Nejsem tak bohatá, abych si mohla dovolit laciné věci." A já si myslím, že právě u roličky s filmem to platí dvojnásob. Mě vždycky iritují lidi, kteří dají dvacet, třicet tisíc za rodinnou dovolenou, ale když jde o to, koupit si pak na cestu ni film, jsou hrdí na to, že našli nějaký o dvacet, třicet korun lacinější. Takže si to pak vyčítají, protože se až do konce života budou dívat na nekvalitní obrázky, které jim měly připomínat její barvitost.
Používáte důsledně tradiční logo. Znamená to, že firma je i jinak, v dobrém smyslu toho slova konzervativní?
Ano. Relativně určitě ano. Logo formy a barvy a zpracování se totiž natolik vžily a staly se pojmem kvality, že není důvod je jakkoliv obměňovat a Kodak je naopak velice striktní co do toho, jakým způsobem a kdo je může používat. Na to existuje celá kniha určující, v jakých případech a kombinacích se smí vyskytnout apod.
A kdo tedy přišel na jméno?
Byl to ještě zakladatel firmy pan Eastman a dal si na něm záležet. Šlo mu prý o to, aby název byl co nejkratší, dobře zněl a ve všech jazycích se vyslovoval stejně. Což se mu docela povedlo. Nicméně se od těch dob opravdu hrozně moc změnilo.
Nějakému Františkovi Nováčkovi z Karmelitské 18, jenž se rozhodne fotit na Kodak nebo koupit si váš digitální aparát, tedy už přímo nedodáváte.
S některými výjimkami. Přímo dodáváme třeba do tiskáren, nemocnic (tam jde hlavně o rentgenové filmy a zařízení) nebo redakcím časopisů, laboratořím, studiím. Nemáme vlastní obchody. Když vidíte třeba i velké logo Kodak, je to jen podpora tam prodávaného našeho zboží, vysloveně vlastní síť máme jenom pokud jde o laboratoře minilaby se značkou Kodak Express. V jakém poměru jsou asi sama technika a fotografický materiál?
Liší se to rok od roku, ale řekla bych, že materiál představuje minimálně šedesát procent. Rozhodně převažuje.
Kde všude ve světě vyrábíte?
Ve Spojených státech, Kanadě, Mexiku, Brazílii, Velké Británii, Německu, Francii, Austrálii. Ve Spojených státech úplně všechno. V Evropě filmy, ve Francii a Velké Británii. Přístroje v Německu. V Mexiku a Brazílii jen dílčí věci. Máme také vlastní výrobu kvalitních baterií.
Jak velká je firma co do počtu zaměstnanců?
Celosvětově asi devadesát tisíc. Tady v Praze sto padesát, včetně minilabů. Kolem padesáti tisíc jen v Americe, zbytek prakticky v celém světě, protože výrobky jdou do více než sto padesáti zemí.
A průměrný věk?
Víte, na to bych možná ani neodpovídala. Ne že by se odpověď nenašla, ale pro mne je člověk, umí-li něco, stejně cenný, ať je mu dvacet nebo padesát.
To je tedy odpověď jak by se hezky česky řeklo do pranice. Dík za ni. Tu by si měly přečíst všechny ty firmy inzerující v českých novinách předem věkový limit.
Taky mně vadí. A pro nás jako českoamerickou firmu to považuji přímo za diskriminující. V Americe by se to tak aspoň kvalifikovalo a dnes už by se tam takový inzerát vlastně ani nesměl objevit.
Vidíte v čem všem jsme "papežštější než papež". A přitom se tváříme, že i to jsme, podobně jako "keep smiling" tedy snaze, mít věčně mladé a usměvavé zaměstnance, přebrali jako standard právě odtamtud.
Tak té usměvavosti bych se nebránila.
A tak zvaná ženská otázka?
Podobně jako otázka věku. "No problem." Naopak, odhaduji, že na počet zaměstnanců je to už zhruba padesát na padesát. A co do tak zvaných vyšších funkcí tam je snad žen dokonce možná i víc. Rozhodující jsou schopnosti a odbornost.
V čem ještě myslíte, že se zatím liší většina našich společnosti od standardu?
Myslím, že třeba právě v míře dobré vůle respektovat lidskou důstojnost a zásadní právo na ten nejlepší přístup nejenom zaměstnance ale i zákazníka. Ostatně tyhle, v Čechách pořád ještě zdánlivě podružné věci, jsou dobře viditelné. Jen my je nevnímáme. Pak není divu, že jsme pořád ještě bráni trochu s rezervou.
Může být i to jedním z důvodů, proč u nás ještě není tak zvaný Kodak House?
Určitě ne. Všechny vyspělé země na Západě jej sice mají, při čemž tato tradice se začíná postupně rozšiřovat na Blízký a Střední Východ, vyspělých zemí Asie a dokonce už i k nám do Východní Evropy. (Tady má zatím Kodak House jenom Moskva a Budapešť, pozn. redakce.) To už je však otázka i jiných, především ekonomických zájmů a jistě i obchodní diplomacie. Ne vždy zde rozhoduje sama třeba i jenom velikost země jako trhu.
Dalo by se říci, že takový Kodak House je pak do jisté míry velvyslanectvím Kodaku v zahraničí? Jakým je třeba co do anglosaské kultury v mnoha zemích (už i u nás) pověstná The British Council?
(Úsměv.) No možná ano. I když my se třeba jako Foto World snažíme zajišťovat podobný rozsah služeb. Rozdíl je pak třeba už jen v tom, že Kodak House zajišťuje také přímou dodávku profesionálních třicetipětimilimetrových kinomateriálů pro filmová studia a laboratoře, což je více méně jediná služba, kterou World Foto nedělá.
Pojďme trochu jinam. Kodak je pro mnoho lidí synonymem vysoce kvalitní fotografie. Já sám jsem se kdysi v Austrálii setkal s člověkem, jenž mi vyprávěl půvabnou historku o tom, že se na Papua-Nové Guineji dostal do oblasti, kde ještě neměli výraz pro fotografování, a používali pro ně slovo kodak, tedy de facto kodakovat, protože ve vlastním jazyce takové slovo ještě neměli, ale fotografové, kteří se tam už vyskytli, je naučili používali slova Kodak a domorodci si je tak spojili s fotografováním. Existuje jakási firemní strategie nebo "filosofie" která vidí smysl nebo poslání Kodaku nejenom v existenci spokojeného zákazníka, o níž jsme mluvili, ale i ve směru pokroku fotografie vůbec?
Stoprocentně. Myslíte celosvětově?
Jakkoli. Dejme tomu v počtu sponzorovaných nebo aspoň podporovaných fotografických výstav, talentovaných jedinců... a podobně.
Každoročně nás najdete v souvislosti s několika opravdu kvalitními výstavami. Naší zásadou totiž je, že se snažíme podporovat spíše celé skupiny nadějných fotografů a výtvarníků. Ne že by se nám nelíbilo podporovat především špičkové jedince, ale nechceme zapomínat ani na ty ostatní a tímto způsobem pomůžeme přece jen většímu počtu talentů. Ve světě je to už tradičně také World Press Photo a u nás pak sponzorujeme po loňském odstoupení Fuji a Koniky jako jediný sponzor z oblasti výrobců foto materiálů Czech Press Photo.
Má Kodak jako svého druhu světová fotografická velmoc nějaký systém archivů nejlepších fotografií světa? Například veřejnosti přístupnou knihovnu snímků na CD-ROM?
Kodak je určitě zainteresován v podniku Image Bank, což je celosvětová firma s několika desítkami tisíc snímkových archivů, ovšem na komerčním principu. Ale pokud jde o takovou knihovnu musím vám říci, že mojí zásadou je něco, co by mně stejně nedalo čerpat z ní, existuje-li zde dobrá fotografie česká. Příklad: Kodak nám samozřejmě postupuje k inzerci více než krásné fotografie světových autorů, o nichž mluvíte. Ale já jsem se rozhodla, nevyužívat toho a prosadit myšlenku, dát raději šanci autorům našim, v mnoha ohledech stejně vynikajícím, ba možná lepším, kteří však přitom nemají zdaleka tolik šancí jako například fotografové američtí. A tak samozřejmě nejen v inzerci používáme při všech akcích především fotografií českých.
Když už jsme u těch výstav: co nového ze svých "nefilmových" technologií přinesl Kodak na CEBITu v Hannoveru?
Z těch opravdu špičkových asi profesionální aparát DCS 465 Digital Camera Back s vysokým rozlišením až šesti milionů pixelů nebo DCS 460 a DCS 420, postavené z klasického 35 mm Nikonu 90 a opatřené digitálním snímačem, z nichž některé byly použity i při letech raketoplánu NASA. Vystavován byl i systém Photo CD umožňující naskenování a uložení záběrů z 35mm filmu, zpracování, zkomprimování, archivaci a kdykoli později i nové načtení běžnou jednotkou CD ROM. Z hlediska Internetu byly zajímavé především nové universální rychlostní scannery k načítání negativů i pozitivů.
Další výstavy?
V Americe PMA, která cestuje, posledně byla v Los Angeles, letos v New Orleans... Ale ta jediná se koná každoročně, asi právě proto, že je americká. Jinak, ty evropské, jako Photokina v Kolíně nad Rýnem, Imprinta nebo Drupa v Düsseldorfu, se konají vždycky jen každé čtyři nebo pět let.
Jednou za pět let? Znamená to, že ve vašem oboru by nebylo dřív než za pět let dost novinek?
Jednotlivých určitě ano. Ale aby jich bylo tolik, že by to znamenalo významný posun v oboru, důvod, proč pořádat výstavu každoročně tak jako třeba CEBIT, určitě ne. Tady není vývoj zase tak masový a rychlý. Kde je novinek podstatně víc, zvlášť u Kodaku, je snad oblast filmových materiálů, zvláště v těch pro profesionály. Tady se Kodak vydal na rozdíl od většiny značek vyrábějících spíš univerzální materiály pro každou příležitost, jinou cestou: vyrábí celou škálu materiálů ideálních pro určité podmínky a určité situace. Je to kvůli kvalitě, o niž nám jde především, samozřejmě vhodnější. Na druhé straně uznávám, že je jich tolik, že nemusí být snadné se v nich, zvláště ve spěchu, vždycky včas vyznat. Ale ani to není oblast pro častější a hlavně ne samostatnou výstavu. A pak je tu samozřejmě naše Interkamera. Tam se účastníme řady doprovodných akcí. Právě letos třeba i setkání šéfredaktorů fotografických časopisů Střední a Východní Evropy, ale zastoupeny tam budou i významné časopisy německé, a samozřejmě lidé z Rochesteru. (Dnes už historické světové centrum Kodaku ve státě New York, pozn. red.) Kodak tam bude mít seminář o tom, kam směřuje dnešní fotografie, včetně digitalizace a jejích ukázek.
Existuje nějaká oblast, v níž si Kodak vydobyl zvláštní renomé? V níž má odjakživa své prsty?
Určitě vesmír. Ve spolupráci s NASA, kde byla vždycky třeba špičková rozlišovací schopnost, dokonalá fotografie. Tam máme určitě prstů hned několik. NASA má svoje požadavky, podle nichž se pak vývojoví pracovníci Kodaku snaží vyvinout materiály, jež by je splňovaly. To je samozřejmě obtížné, ale i inspirativní. Také proto naše materiály nikdy nezaostávají, právě naopak.
Existuje i speciální odbor letecké fotografie, Division of Ariel Photography. I to je myslím symptomatické.
Co vy sama: jevila jste už v dětství něco jako manažérský zájem o to, jak svět funguje? Nebo spíš technologický? Jak vypadá panenka zevnitř?
Ani to ani to. Jako "holčička z dobré rodiny" jsem sice hrála na klavír, zpívala v partě a později samozřejmě chodila do tanečních, ale pamatuji si dobře, že na druhé straně jsem zase už spíš chlapecky jezdila radši na kole nebo hrála s kluky hlavičky než abych si psala deník, četla růžovou knihovnu nebo fantazírovala s holkami. Asi víc takový ten sportovnější styl nebo střih.
Koho jste jako prvního "zmenedžovala"?
Asi nikoho. Patřila jsem sice ke skupince takových těch aktivnějších, co stála za různými akcemi i neplechami, v tomto směru jsem byla i se strany učitelů dobře "čitelná", ale že bych byla nějaký vůdce to určitě ne.
Odkud přímo jste?
Z Karlových Varů. A ty mne dost poznamenaly, i když jsme se poměrně brzy přestěhovali do Prahy.
Určitým kosmopolitismem? Mezinárodností návštěvníků?
Naopak: řekla bych, že spíš národnostně. Víte, můj otec byl opravdový vlastenec a na mě to dost zapůsobilo. Tatínek byl lesník, velký fešák, byla jsem na něj hrozně hrdá a dost těžce jsem pak nesla, když zemřel. Příliš brzy. Bylo mi dvacet.
A maminka?
Ta mě právě vedla k jazykům, tatínek k hudbě. Tu jsme měli v rodině.
Ale Karlovy Vary mě poznamenaly i svojí kulturností. A nejen festivalem nebo koncerty. My jsme třeba chodili na ples do Puppu, kde je nádherný vzdušný prosvětlený sál, kde se nádherně dýchalo, zatímco když jsem přišla v Praze poprvé do Lucerny, se vším tím horkem, těsnými balkony, tmavými stěnami a stropy i jakousi zapšklostí všech těch chodeb a schodišť... byla jsem hrozně zklamaná. Do Prahy vás zavedla asi i škola. Pro tu jste se rozhodla sama?
(Úsměv.) No spíš ne. Byl to kompromis mezi tím, co jsem chtěla já, co rodiče i tím, kam také byla vůbec naděje se dostat. Otec ze mě chtěl mít lékařku.
A kam jste chtěla jít sama?
Na archeologii.
?????
Já o ní přečetla ve čtrnácti, patnácti kdejakou knížku a měla jsem jasný cíl: na gymnázium a pak archeologii. Byl to otec, kdo mě přesvědčil o tom, že vydrží-li mi to, můžu to pěstovat i jako koníčka nebo to můžu zkusit ještě i později.
Čím vším jste byla, než jste se stala tím, čím jste?
Musím říci, že jsem měla to štěstí, že odjakživa pracuji v tomto oboru. Protože já jsem hned po škole začala pracovat v podniku zahraničního obchodu s monopolem na tak zvané "světlocitlivé materiály", pod čímž se skrývaly v zásadě filmy. Mým úkolem bylo dovážet je z dnes už naštěstí tak jen tak zvaných "nesocialistických zemí". Takže mými partnery byly už od začátku právě fotografické firmy a mezi nimi i Kodak. Tak jsem se dostala, když začala i pro ně nová éra, právě k němu.
Když říkáte "po škole", znamená to...?
Po střední škole ještě v Karlových Varech Vysoká škola ekonomická, obchodní fakulta. Sice vnitřní obchod, ale protože jsem byla dost na jazyky, nebyl problém vstoupit i do zahraničního ochodu.
Které jazyky?
Němčina, angličtina, částečně francouzština, ale tu už se mi zdařilo ve zdraví pozapomenout. Nicméně rozumím.
Němčina asi vyplývala tak trochu i z těch Karlových Varů. A angličtina?
Jednoznačně z Beatles. Zpívali jsme je... vlastně jsem se začala učit anglicky, abych porozuměla textům. A to byl skvělý motor: protože to samozřejmě nešlo najednou, ale dokud byly prostě pořád ještě písničky, jejichž texty mně splývaly, takže jsem jim nerozuměla, učila jsem se prostě o to víc, až to konečně šlo. I proto jsem pak měla už na vysoké ale i pak v podniku výhodu, že jsem uměla dobře anglicky, zatímco většina ostatních byli spíš němčináři.
Koníčky?
Já vlastně žádné nemám. Tedy kromě chalupy. Tam mě hrozně baví úplně všechno: zahrádka, kytky... pes... taky jsem jezdila na koni, na kole, ráda plavu, čtu, poslouchám hudbu... to všechno spíše bez lidí, protože těch mám kolem sebe po celý týden habaděj.
Váš manžel?
Pracuje v oboru vzdělávání dospělých, má manažerskou školu, jeho doménou jsou mezilidské vztahy a kreativita, takže je mi leckdy takovým sparring partnerem, může posoudit má zamýšlená rozhodnutí. Ten má rád zase obrazy, takže se vhodně doplňujeme také co do koncertů a výstav.
Děti?
Dnes dvacetiletá dcera, která studuje a s počítači to umí, ale naštěstí o ně nejeví větší zájem.
Naštěstí?
Víte, já mám stále častěji dojem, že i zdánlivě jenom chvályhodný dětský zájem o počítače a počítačové hry by měl být včas podchycen. I proto jsem byla ráda, že k počítačům už jako dítě neměla nikdy nějakou zvláštní přízeň.
Váš vztah k Internetu a jeho vymoženostem?
K elektronické poště výrazně kladný. Je to geniální komunikační prostředek. Možnost oslovit několika řádky najednou třeba třicet lidí na celém světě a v příštích páru minutách si od většiny z nich přečíst odpověď, je fascinující. A hlavně směšně levná.
Je také něco, co se vám na něm nelíbí nebo čeho se dokonce bojíte?
Samozřejmě. Právě té rychlosti. Že v tom, co jsem tak bleskově, ale už nenávratně odeslala, najdu za další dvě minuty chybu. Jenže tu už nelze vzít zpět. Leda poslat nový, opravný mail.
A informační bohatství webových stránek?
Tam bych asi nejradši řekla, že zájem by byl, ale není čas. A na Internetu je zatím všechno, alespoň pro mě, tak strašně pomalé. Takže co potřebuji, si nechám vždycky najít radši od někoho jiného.
Třeba ještě něco z prehistorie firmy na závěr?
Na to nepotřebuji Internet, tu mám v malíčku. Třeba že slavný formát 35 milimetrového kinematografického filmu vznikl tak, že se George Eastman setkal s Thomasem Alfou Edisonem a přemýšleli hlavně nad jeho šířkou. No a tehdy prý odtáhl Edison od sebe palec s ukazováčkem a řekl: "No... asi takhle." A to bylo těch třicet pět milimetrů.?
ajn