ENTER

ilustrace       "Tak co?" řekla Jana, když číšník odešel.
     
      Mirka si dala sachra: může to znamenat, že oslavuje... nebo taky, že se utěšuje, pomyslela si. Každý signál je vlastně dvojznačný, to je na životě to neuchopitelné a není divu, že se v něm tak bezmocně plácáme; obzvlášť Mirka. Dvě manželství a zase sama ...Měla bych už nechat toho věčného házení záchranných pásů.
     
      "No tak?" zopakovala netrpělivě.
     
      "Faul," vzdychla Mirka.
     
      "Co ti zas vadí na tomhle?!" (Je to naposledy, co jsem ti pomohla.)
     
      "Vůbec nic."
     
      "Tak tedy?!"
     
      "Je zadaný," usmála se Mirka hořce.
     
      "Tak moment," zasyčela Jana.
     
      Vypadá jako kobra, když se zvedne před útokem, napadlo Mirku; no bodejť, Jana nenávidí, když jí něco nevyjde.
     
      "To bych o tom musela vědět," pokračovala kobra. "Totiž Karel by to musel vědět. To by si tu ženskou musel nabalit snad včera, ještě předevčírem jsem s ním mluvila, vychvaloval ho do nebe, solidní, počítačový odborník, volný, přece by mi to."
     
      "Není to ženská."
     
      "Cože?" zaúpěla Jana, "tak on je ...Ježišmarja, že mě to nenapadlo, když mi Karel řekl, že nikoho nemá ...Kdo normální dnes nemá ženskou? Má ji, i když nechce, ženská už se postará... Tak to je bomba... vůbec na to nevypadá ...no řekni, vypadá na to? Nemohla jsem to vědět, Karel to určitě taky neví, přece by... Mirko, tohle mi nějak nehraje. Jak jsi na to ...Jak se to projevilo...?!"
     
      "Neblázni," přerušila ji konečně Mirka. Docela ji ta nečekaná tiráda bavila, tahle varianta ji nenapadla, ale rozhodně byla zábavná: "Tohle to není."
     
      "Tak co mě tady.?!"
     
      "Řekla jsem, že to není ženská. Neřekla jsem, že je to mužský."
     
      "Střední rod, nebo jak?"
     
      "To už zní líp."
     
      Mírka zaryla vidličku do sachru s viditelnou rozkoší: neměla často příležitost pohrávat si s přítelkyní, která má obvykle vrch: teď se to snažila vychutnat.
     
      "Řekneš mi už konečně.?!"
     
      "Internet," hlesla Mirka suše. Dala si záležet na kancelářské bezbarvosti toho prohlášení.
     
      "Nesmysl," řekla Jana s úlevou, "přece mi nebudeš tvrdit, že."
     
      "Nech si to vyprávět," přerušila ji Mirka, "vydrž a poslouchej. Sešli jsme se u Buvola, jak plánováno. Dali jsme si dvě deci a měli takové ty úvodní řeči, které nic neznamenají co do obsahu, ale při kterých se pídi, co se neznají, číhavě pozorují ...znáš to, prostě jsme se, jak já říkám, očichávali. Jenže ...něco mi od začátku nehrálo. Víš, on jako poslouchal, jako slyšel, co mu říkám, a přitom, jako by byl ...já ti nevím, jak bych to řekla ... byl jakoby za sklem, nebo co ...jakoby tady byl a nebyl současně...Nedovedu to popsat, Jano, byl to zvláštní pocit, jako bych seděla vedle někoho, kdo je tady, ale kdybych se ho dotkla, tak zjistím, že tam vlastně není, že se dotýkám vzduchu ...Já vím, že ti to připadá bláznivé, mně taky, ale já ti prostě popisuji své pocity, a ty především překvapily mě ...právě proto, že byly tak absolutně nedefinovatelné, rozumíš? Ten člověk tu byl a přitom tu nebyl ...Měl skelné oči loutky, vypadalo to, jakoby za sebe poslal na to rande homunkula a sám byl někde úplně jinde nebo co...nedovedu ti to popsat, ale byl to hrozně divný pocit... Nedívej se tak na mě!"
     
      "Divíš se? Po tom, co mi tu vykládáš? Chodí mi mráz po zádech."
     
      "Ze mně?"
     
      Jana zavrtěla hlavou.
     
      "Tak z čeho?"
     
      "Ze světa. Uvědomuješ si, co mi tu povídáš?! Uvědomuješ si, že už je to tady?!"
     
      "Co?"
     
      Jana byla najednou bledá:
     
      "Přestáváme existovat. Neexistujeme, existujeme jenom přes média ... rozumíš? Realita se vytrácí ...plíživě se vytrácí a my to netušíme ...netušíme, že se z nás stávají stíny ...ty mašiny nás vcucly a my to nevíme... ještě nic nechápeme... uvědomuješ si, co to znamená?!"
     
      "Jano ..." řekla najednou Mirka s pohledem člověka, kterého jakékoli teorie šťastně míjejí, "musím ti něco říct: já jsem se do něho zamilovala."
     
      "Skvělé," řekla Jana bezbarvě; v myšlenkách byla ještě pořád kdesi jinde, kde každý další krok znamenal neznámé nebezpečí.
     
      "Jenže je to tak, jak to říkám, nevnímá mě! Nemůžu do něho proniknout, probourat se mu do vědomí! Je to ztracené!"
     
      Jana mlčela. Vypadalo to, že myslí na budoucnost a její výraz připomínal vyplašenou myš, která zoufale hledá únikovou cestu. Ale po chvíli se usmála jako člověk, který se smířil s osudem: "Není."
     
      "Je. Nemůžu se s ním doopravdy seznámit! Nemůžu."
     
      "Můžeš."
     
      "Jak?!"
     
      "Přes počítač," řekla Jana rezignovaně. "Přijď ke mně. Napíšeš mu mail... Jen tak pro něho obživneš a budeš skutečná..."
     
      Měla divný výraz, jak se tak dívala oknem na skutečný strom, skutečného ptáka na větvi, který zpíval tak zuřivě, jakoby chtěl zachránit svět.

Nataša Tanská


Nataša Tánská je novinářka a spisovatelka, autorka řady rozhlasových, divadelních a televizních her a také knih pro děti i dospělé čtenáře. Píše česky i slovensky. Z románů jsou nejznámější "Vyznáte sa v tlačenici", "Postskriptá" a "Mužsko-ženský slovník", její nejslavnější hra "Hodina angličtiny" byla uvedena na divadle, v televizi i v rozhlase a vysílala se v mnoha zemích. Z dětství si zajisté všichni vzpomínáme na milou knížku "Mama, urob iné ticho".