Tak tu máme Neviditelného psa potřetí. Mezitím začal být velmi viditelný, dokonce i v masmédiích se o něj někdo občas slůvkem otře. On se ale naštěstí nezměnil a stále neotřele a trochu jedovatě glosuje současné dění, a nejen to.
Mirage přistála a saab túruje motory. Prodejci zbraní si u nás podávají dveře. Steve Prošek mi k tomu napsal mj.:
Na koho hodlá Výborný či Klaus, či Zeman útočit? Tady jde o supermoderní ofensivní technologii. Ať již řada F od Tommy Cats až do variací 18 + jsou vzdušné systémy, ne jednotlivý éra!
Aby vůbec se dalo o něčem mluvit, musíš mít celou peruť (od 9 strojů nahoru), k tomu celej doprovodnej hardware = tréningový malý letouny (něco jako L29), trenažéry, naváděcí manipuly, zvláštní servisní systém, školy nejen na lítání, ale i taktiku. Jaká vyzbroj? Školy pozemního personálu. Prostě celej package. My jsme něco podobnýho před lety smolili pro někoho v jižní Americe, a z ceny jim spadly čelisti!
Zatímco se dohadujeme "o sejra a o papírek" a ministr Kočárník bude šetřit na provoze administrativy, zde se zřejmě před zraky veřejnosti, která přihlíží s radostí, jak pěkně létají letadélka, chystá olbřímí nesmysl s důsledky na desetiletí dopředu.
Veřejnost má právo vědět, jakou roli pro české ozbrojené síly chystá česká vláda a jaký přínos od nich očekává NATO. Role jednotlivých národních složek je specializovaná. Například Holanďanům je svěřen úkol hledat (nikoli ničit) ponorky a zajišťovat komunikaci námořních svazků. Nic víc. My se tváříme, že chceme vybudovat armádu schopnou samostatné obrany, jakýsi Izrael 2., který bude včleněn do soustavy NATO.
Nedomnívám se, že jde o věc pouze odbornou, do níž nemá veřejnost vidět a do které nemá co mluvit. My ty branné síly zaplatíme a my v nich budeme sloužit. Občané skutečně fungujících demokracií nemají nejmenších pochyb, k čemu jejich branné síly slouží a jaké mají úkoly. Zatím žádný z minulých ministrů obrany neřekl k této věci nic rozumného. Současný Výborný ministr zatím dělá velikého Strategikuse, včera si postavil do haptáku generalitu a sdělil jí, že každého druhého vyhodí, což je jistě správné, leč jaksi to pořád neposkytuje odpověď na fundamentální otázku:
Co budou dělat ti, co zbudou?
Jest to pohnuté podívání na člověka kopajícího vlastní hrob. Mám nyní na mysli Václava Klause, který chce mocí mermo z důvodů zřejmých jen jemu zabránit utvoření parlamentní komise, která by se měla podívat na kořen krachu plzeňské Kreditní banky. Volební debakl se mu zdá se zalíbil natolik, že si chce udělat repete. Uf, ještě štěstí, že Senát jest zde jen k účelům povýtce dekorativním, ozdoben Růžičkami!
Však se už také Miloš Zeman chopil palice a mlátí do bubnu, seč mu síly stačí. S hlavičkou nakloněnou, tučný krk vzdutý do četných laloků vybublává, ze sebe mumlá slova o tom, že "komusi" záleží na tom, aby se pravda ukrývala v bažinách lží, a proto tento neznámý "komus" brání ustavení parlamentního tělesa, které by mělo větší šanci na dopídění se pravdy, protože má právo zbavit vyšetřované mlčenlivosti.
O ustavení komise se nyní přičiňují i republikáni, a vládní piklníci Kalvoda s Luxem se k sociálním demokratům dle svého obyčeje připojují.
Dočetl jsem se včera v novinách, že právě Zeman může za to, že je veřejnost znepokojena krachováním bank.
Osměluji se odhadnout, že veřejnost je spíš znepokojena krachováním bank. Jak na to upozornil můj přítel Pavel Frýbort, takto dramaturg Novy, který koukal na úřadovnu České banky z okna svého kamrlíku v Jungmannově ulici:
"To je zajímavý... Ještě včera tam stály šestilitrový mercedesy, ty najednou zmizely a ode dneška od rána tam stojí fronta nasranejch lidí."
Kdepak, ty lidi nerozdráždil Zeman. Mudrcové nás nyní rozvážně informují, že v legislativě jsou jakési mezery a že zákony vznikly ve spěchu a hektice... K tomu se dá jen dodat to, že od revoluce uplynulo bezmála sedm let, takže jen nejapa nebo politický sebepohřebák se může ohánět hektikou porevolučních dnů. Kde je vůle, tam se paragraf najde, nikdo mě nepřesvědčí o opaku.
Zatím vidíme jen vůli ke kalení vody. Mudrcové z ministerstva vnitra se včera uradili, že vloží Černého Petra do rukávu činitelům z České národní banky, kteří měli "včas podat kvalifikované trestní oznámení". Oznámil to vnitrácký mluvčí Jan Šubrt s tím, že se na tom shodli náměstek Martin Fendrych s papaláši přes organizovaný zločin a závažnou hospodářskou trestnou činnost. Zdá se, že se dělá vše pro to, aby nelibost veřejnosti byla odvrácena od ministra financí Ivana Kočárníka, který opakovaně prohlašuje, že ministerstvo zde není od toho, aby dávalo pozor na banky. Což je nepochybně pravda. Jenže voliči, to je banda! Ti těžko uvěří, že ministerstvo financí tu není od toho, aby dohlíželo na finance!
K dobré atmosféře to nepřispívá a není divu, že se šíří roztodivné zprávy. I k mým uším doléhají, a nechtěl jsem ventilovat to, co mi "kdosi" říkal o Agrobance... ale včera se o tom mluvilo v týví, přesněji řečeno, mluvčí Agrobanky rozhořčeně vyvracel, že by Agro měla nyní být na forhontě.
Rád bych věděl... vidí někdo ze čtenářů Neviditelného psa z okna na portál Agrobanky? Kdyby od chodníku zmizely šestilitrové mercedesy, stálo by to za jeden malý flash na e-mailovou adresu Psa!
Zdá se mi, že každý den má nějaký ráz a ten dnešní byl ve znamení zmýlené. Začnu od lesa: minulý týden přišel ouřední dopis pro nějakého pána, takový ten s okýnkem, ty jsou nejhorší (dopisy, ne pánové, vidíte, k čemu je dobrá gramatická redundance, kdybych psal výlučně spisovně, nemusel bych nic precizovat), a adresa byla Koliha Jaroslav, Mrázovka 1. Jak ale pravidelný čtenář Neviditelného psa jistě už dávno ví, Mrázovka je ona privatizovaná ulice, kterou schramstnul hotel Mövenpick, postavil v ní lanovku a udělal z ní pěší zónu, pročež v ní neustále jezdí svými náklaďáky a hosty, kteří jsou šílení jako fialová veverka, neboť hotel je a) hnusný, b) drahý, c) nedostavěný.
Moje adresa je U Mrázovky 1.
Žádná Mrázovka 1.
Napsal jsem na obálku, že je blbá adresa a šup s ní do schránky, to minulý týden. No a dnes se dopis vrátil bumerangovým efektem zpět do mého kastlíku.
Byla by to banalita a do novin by nepatřila. Jenže ona je tu jedna zvláštnost.
Toto se nestalo poprvé. Na adrese Mrázovka 1 bydlel nějakej Novák a ten dostával pozvánky na stranické schůze Komančů. Ty jsem házel do popelnice a oni asi toho Nováka od Komančů vyhodili jak Rubáše, protože pak už přestaly dopisy na Nováka, Mrázovka 1, chodit. Jednou přišel telegram odněkud snad z nemocnice nebo útulku či co na adresu paní Vopršálková, Mrázovka 1, a já tedy popadl čepici a šel jsem tam, abych ten telegram doručil.
Jenže von ten dům Mrázovka 1 neexistuje!
A nyní, přátelé, husí kůže jak pralinky, to je čistý Hitchcock. Jde o neexistující dům a ti lidé, na něž je adresováno, neexistují. Já tenkrát ten telegram měl v hrsti a prošel jsem celou tu fuckin ulici, tehdy ještě obecní, nezprivatizovanou. Začíná číslem 3 a končí 7, takže to ode mě zase nebyla taková oběť. Žádnej Novák, žádná Vopršálková... Z dolního Smíchova stoupala mlha... Černé akáty napřahovaly pařáty oproti ocelově šedému nebi... Kývaly na mne... oběs se, oběs... Každý tak skončí... v domě číslo jedna...
Brrr... Zatím jsem to řešil výhružným nápisem červenou pastelkou a zítra dopis zase dám do kastlíku.
Oběsím se až při jeho dalším návratu, jak ostatně již dlouho inzeruju v tiráži (pardon, tam slibuji, že se zastřelím, snad mi prominete... Děkuji.)
Bart si usmyslel, že sežere koberec. Konec konců, proč ne. Platí-li, že lidé rostou úkoly, proč by to nemělo platit o psech? Začal u hajzlpapíru a skončí u peršanu, nakonec mu odlejou sochu z bronzu na psím Slavíně.
Kolem koberce se rozvinul dlouhodobý zápas. Měl už mnoho kol, i Joe Luis by z toho byl groggy. Pes ulehá, tváří se, že nehodlá žižlat peršan, ale já vím, že hodlá, jenže nesmím přestoupit presumpci neviny, zakotvenou už v římském právu, on se dívá francouzským oknem a pozoruje vzdálenou budovu Pakulu, kde hrají Drákulu v sále určeném pro sjezdy KSČ a přemýšlí o vrtkavosti osudu, já se odvrátím a slyším - chramst, chramst...
To žižlá peršan.
Řvu, zfackuju ho a tím končí jedno z kol.
Dnes jsem posypal ten ohrožený cíp koberce pepřem. Byl jsem zvědav, jak na to bude pes reagovat, pepře prý v padesátých létech používali agenti chodci na hranici proti lidožravým vlčákům. Chránili své asses, zachráním peršan? Pes vešel, kráčel k oknu, já zalezl, abych mu dal iluzi, že ho nestřežím, pak nakouknu a ta bestie se olizovala! Ovšem ještě není rozhodnuto. Bude třeba dlouhodobějšího pozorování.
Dílčí výsledek tu však přece jen je. Vynadala mi moje žena Michaela. Když jsem jí sdělil, že jsem cíp posypal pepřem, zvolala: "Ty čuně, zničil jsi peršan!"
Přes víkend se toho mnoho neudálo. Z dálky je slyšet mediální bublání na téma senát a řádění volební komise a také krach bank. Je nepochybné, že ona druhá událost bude mít na průběh a hlavně výsledek senátních voleb vliv. Ukáže se, do jaké míry bude obyvatelstvo a voličstvo najmě ochotno spolknout oficiální tvrzení, že státní aparát nemá vliv na chod bankovnictví, takže nezbývá než se smířit, že sumárně vzato vynaložil stát ze státní kasy třicet miliard na sanaci oněch dvanácti puknuvších bank.
Půvabná scénka se odehrává včera na ruzyňském letišti při návratu prezidenta Václava Havla z Jižní Ameriky. Reportéři týví Nova se ho chtěli zeptat, co skandálu s bankami říká, on chtěl odpovědět, avšak hlavní slovo měly gorily, mezi něž se zařadil i věrný Špaček a zachoval se též jako gorila. Tím se zařadil coby mluvka důstojně po bok Michala Žantovského, jeho předchůdce, který proslul tím, že hrozil novinářům kriminálem, když budou zlobit a škodit naší křehké demokracii. Týví Nova má celý incident natočený, avšak přímý konflikt svého štábu s gorilami neodvysílala, aby neškodila naší křehké demokracii. Mimo jiné i právě kvůli takové nemístné ohleduplnosti je naše demokracie tak křehká, že si v ní gorily a věrní špačci dělají co chtějí.
Pokud jde o senátní volby, atmosféra se pořád ještě tetelí šokem z toho, že volební komise vyhodila skoro pětinu uchazečů. Neviditelný pes se stále ještě zdráhá pohoršeně výt a myslí si, že správné vyplnění lejstra patří ke kvalifikačnímu předpokladu pro eventuálního budoucího potentáta, který má posuzovat zákony, a jak známo, v zákonu záleží na každém slovíčku a každém puntíku. Což ostatně připustil i Pavel Tigrid, když se o činnosti komise vyjadřoval - že rozhodovala podle zákona. "I když někdy kocourkovským způsobem," pravil, aniž řekl přesně, co má na mysli. Nicméně, i přesné a doslovné výklady zákona někdy vskutku působí kocourkovsky... Jan Koukal se vyjádřil lapidárněji, pravil, že jednáním volební komise Senát dostal políček jako instituce.
Pavel Tigrid se včera utkal s Jiřinou Švorcovou, za minulého režimu politicky aktivní herečkou, v pořadu týví Nova Sedm dní. Ohromnou razanci mělo jeho klidné a vpravdě senátorsky důstojné prohlášení, že Švorcová se aktivně účastnila na devastaci českého divadelnictví. Právě v jeho sebedůvěře člověka, který nemá žádné máslo na hlavě, nikde v šuplíku stranickou legitimaci "na niž se zapomnělo, protože historie začíná v osmašedesátém".
Škoda, že není více takových Pavlů Tigridů. Kdyby jich bylo, komunisté by asi těžko v sobě hledali odvahu vystupovat tak nestydatě po tom všem, co zde přes čtyřicet let dělali. A ještě - kdybychom měli více takových Pavlů Tigridů, pak by Senát s nimi jako senátory jistě měl váhu a smysl. Jelikož tomu tak není, nadále si dovoluji o smyslu Senátu pochybovat, jakkoli chápu a uznávám, že musí bejt, protože je to v ústavě předepsáno.
Poslední vývoj v Afghánistánu dává zapravdu nejčernějším obavám. Ti nejhorší a nejsurovější se dostali k moci. Hnutí Taliban ovládá dvě třetiny území, včetně hlavního města, kde visí na lucernách oběšenci. Slibuje fundamentalistický režim tak tvrdý, že Irán a Lybie jsou proti tomu Soho.
Vše začalo vpádem sovětského Ruska do této země. Právě ti vytáhli čerta s pytlem na vzduch z truhlice, v níž spočíval. Američané logicky odpověděli tím, že protivníky Rusů vyzbrojovali a cvičili. A ti se od té doby mají k světu.
Doufám (věren svému optimismu), že to přece jen bude mít jeden efekt. Rusové by měli pochopit, že je v jejich zájmu udržovat co nejvládnější konflikty s bílým... a křesťanským Západem. Zdá se to strašné a absurdní, nicméně reálné - že příští století možná zažije moderní obdobu křižáckých válek. Místo mečů však přijdou ke slovu, bohužel, atomové zbraně. Psal jsem o tom ostatně už před deseti lety v románu Měsíc mého života...
Ústřední volební komise je stejně přísná, jako šéfová pošty na Praze 5. Minulý týden jsem tam byl si vyzvednout rekomando, když zrovna nějaká rozlícená žena tam řvala, že má známou na prezidentské kanceláři a tadle počta, tendle bordel, ten příde ke zrušení, to si pište! Důvod? Paní se jmenovala dejme tomu Vopršálková a na složence bylo napsáno Vopršalková. Taktéž kvůli jménu neměl kandidovat Egon Lánský (na křestním listě Lansky), leč Nejvyšší soud kandidaturu povolil.
Nejvyšší soudci aby si taláry znovu tahali z almary. Volební komise včera zatípla kandidaturu táty pracujícího lidu Richarda Falbra, diplomata Jiřího Gruši a bývalé týví hlasatelky Kamily Moučkové kvůli formálním nedostatkům. Taktéž pražští kandidáti ODS Petr Bratský a Milan Kondr, ti v příloze neměli náhradní zmocněnce své politické strany. Opět je z toho veliké rozčilení, Jiří Gruša už pravil, že obstrukce jeho osoby vyvolá mezinárodní škandál a že dobré jméno republiky je pokáleno (já si teda myslím, pane Gruša, že to ani moc nebude vidět).
Leč já si říkám, že když je přísnost na poště, proč by neměla být ve volební komisi? A Dušan Neumann mi potvrdí, jaká přísnost vládne kupříkladu v automobilovém sportu, a vždycky vládla, před skoro půlstoletím neuznali českému závodníkovi Jájovi Haussmannovi vítězství v relý Monte Carlo kvůli tomu, že měl zpětné zrcátko na Populáru o pár cm větší, než mělo být podle propozic soutěže. No a kdo chce soutěžit v politice, měl by si ta lejstra snad pořádně přečíst, vždyť on má posuzovat zákony, že?
Ovšem ono se rozmohlo jakési pravděpodobnostní vnímání práva, zejména u lidí vysoce postavených. Jak se psalo včera v novinách, náměstek ministra vnitra Vladimír Zeman, který kandiduje do Senátu za ODS, zfalšoval podpis manželky, aby dostal obecní byt na Barrandově (přestože už jeden měl v Kolíně) a hájí se tím, že to podvod není, jelikož to udělal s vědomí manželky (která to popírá) a v dobrém úmyslu.
Redakční porada Softwarových novin, jichž jsem údem, byla tentokrát ve středu a nikoli v obvyklé pondělí, i navracel jsem se ve čtvrt na šest domů limousinou čerstvě umytou a napíglovanou a těšil jsem se na domácí krbec a kafe a vlídné slovo (ve smyslu: "Ještě tě nevyhodili?"). Jenže žena Michaela nebyla doma a zbyl po ní jen nápis JSEM U ŘEZNĺKA napsaný na pytlíku od mouky a zapnutá televize. Zrovna dávali show typu "skrytá kamera", kde byl falešný číšník, který nesl karbanátek na talířku a upustil ho na zem a dal karbanátek zpátky a nesl ho hostovi, který si četl noviny. A ta skrytá kamera sledovala, co budou dělat lidi.
No a úplně na závěr, když se děj opakoval asi po páté (všimněte si, v jakém duševním rozpoložení jsem po redakční poradě, že se vydržím pětkrát dívat na to, jak někdo upustí karbanátek, za to ovšem nemohou Softwarové noviny, každá redakční porada jest událostí toho druhu, že pozorování padajícího karbanátku má stejně povznášející efekt, jako kdybyste sledovali Ibsenovu Noru), zase karbanátek a pán si jako čte a ničema číšník sebere karboš, dá na talířek, nese pánovi, ten odloží noviny, otevře hubu, chopí se vidličky -- a vtom se od vedlejšího stolu zvedly dvě fúrie, jedna sebrala tomu pánovi vidličku a ta druhá karbanátek a flákla jím falešného číšníka přes hubu.
No toto, řekl jsem si v duchu, takové chování od křehkého pohlaví, co by tomu řekla Eliška Krásnohorská! Do těchto úvah zazněl Bartův burácivý štěkot a jdu tedy k oknu a tam nějaké řevy. Vydal jsem se tedy ve směru řevů -- opatrně, viz hypertextová odbočka*, a zjistím, že příčinou oněch řevů je má žena!
Stála rozlícena jsouc, na rohu se sousedkou Miládkou a přes trávník prchali k Neumětelům tři výrostci, doprovázeni slovními oštěpy typu "nakopu prdel" a "roztrhnu držku", to vše generováno hlasovými orgány bytosti, s níž jsem strávil delší polovinu života.
Ukázalo se, že výrostci se bavili nadáváním obyvatelstvu a pokusili se nadávat i mé ženě, nazvali ji krávou a píčou, jenže to narazili na šelmu. Má žena je lítá, jednou mne vedla podroušeného k domovu kolem lešení a zedníci se posmívali vratkosti mého kroku a ona řvala tak strašlivě, že se zedníci uchýlili na nejvyšší plato své ešafodáže.
Jak řečeno, má známost s touto dámou je delšího data, a podobných scén jsem zažil již několik a zprvu jsem uvažoval o tom, jak je možné, že pouhým řevem zažene evidentně silnější jedince na útěk, jako když Izraelité halasem trub zbořili hradby Jericha. Teprve četba Puzzova Kmotra mě poučila, jak je to. Má žena je Luca Brassi. Ona se nebojí, že ji zabijí. Autenticky se nebojí, protože smrt vyhledává. Pozná se to na ní. Proto působí takový děs. Řeknete, ta žena není normální.
Není. Vzala si mě za muže.
*Explikace, proč jen opatrně chodím ve směru křiku
To jednou jsem už v pyžamu se válel v posteli a tu slyším otevřeným oknem zoufalý křik, volání o pomoc. V letní noci dosud husté horkem právě odepsaného dne šlo komusi o život. Vylítl jsem z postele, pádím po schodech, vylítnu ze dveří domu, popadnu násadu od krumpáče a běžím směrem vibrata zoufalství. Znělo stále silněji, bylo jasné, že co nevidět se ocitnu na scéně zločinu a násada od krumpáče zabubnuje po zádech zlosynů a najednou -- ticho, křik ustal, já se rozhlédnu vůkol, tam chodili lidé, nějaká paní venčila mopslíka, dívka mlsala pozdní zmrzlinu, dva penzisté si povídali o drahotě a já tam stál bosky v pyžamu, násadu od krumpáče v ruce a zraky těch lidí se zvolna stáčely ke mně a odlesk luceren se jim třpytil v očích jako hvězdy úžasu.
Od těch dob zasahuji jen v případech vyhlášených rozhlasem.
Vycházi pokud možno denně, kromě neděle
http://pes.eunet.cz