Největší rozkvět zažila filmová groteska od desátých (dá se to vůbec tak říct?) do konce dvacátých let, kdy nastoupil film zvukový. Ve studiích po celém světě se natáčely filmy podobného ražení. V Norsku třeba Pat a Patachon, ve Francii Max Linder, dokonce i u nás bylo několik pokusů. Zemí zaslíbenou filmové grotesce však byla Amerika. Zpočátku v malých studiích, někdy i pouze v kulisách postavených někde na volném plácku, později pak v hollywoodské "továrně na sny" se proháněly zástupy komiků různého ražení i kvalit. Mnoho z nich upadlo v zapomenutí, ať už spravedlivé čili nic, mnohá jména se udržela alespoň v paměti filmových historiků, a pak je skupina "nesmrtelných".
O tom, koho považovat za člena této vybrané společnosti, se dají vést polemiky. Když jsem se toulal po Internetu a hledal zmínky o filmových komicích oné slapstickové doby, zjistil jsem, že většina stránek, zaměřených na filmovou historii, se zabývá úzkou skupinou hvězd. Nechybí Chaplin, Laurel a Hardy nebo Frigo. Méně už se dá najít zmínek o Haroldu Lloydovi. Za nimi, řečeno slovy sportovního reportéra, zeje v pelotonu díra a vedoucí skupinku stíhá hlouček stránek, jež na Síť umístili fandové jednotlivých zpola zapomenutých herců. V této skupince je třeba Roscoe "Fatty" Arbuckle, Harry Langdon, Ben Turpin, Al St. John nebo Charley Chase. Bohužel alespoň podle mého soudu bohužel odpadli takoví borci jako třeba Billy Bevan, Larry Semon nebo a to mě zvlášť mrzí Lupino Lane. Jen pro příklad: marně jsem hledal na Internetu byť jen jedinou fotografii posledně zmíněného herce... (Dokonce ani prestižní Cinemania se o některých komicích zmiňuje jen letmo a opět Lupino Lane v ní nemá ani svoje heslo.)
Ale i mezi hráči oné "první ligy" lze vypozorovat jisté rozdíly. Internet si třeba velmi silně všímá Laurela a Hardyho (ne že bych proti tomu něco měl, ti dva si to zcela jistě zaslouží) a Charlie Chaplina (tady bych se s nadšenou pochvalou jeho mohutné účasti v Síti trochu brzdil...). Bohužel, ani další z mých favoritů, Frigo, nemá zas v drátěném filmovém nebíčku místo nějak příliš teploučké.
Najít na Síti zmínky o Busteru Keatonovi, tedy Frigovi, nebylo zpočátku příliš obtížné. Altavista na dotaz "Buster Keaton" nabídla kolem tisícovky záznamů a po zadání "Frigo" pak dokonce ke třem tisícům (tady bych ale tolik nejásal, výpis obsahoval kromě jiného též adresy na jistého Józsefa Frigó, učitele na budapešťské technice). Zkusil jsem tedy Yahoo a výsledek? Dvě adresy. Vydal jsem se tedy po nich, ale mohu zodpovědně prohlásit, že hledání slušných stránek je poněkud lopotné.
První adresou byla http://picpal.com/damfino.html. Sídlí zde "Keatonův oficiální fanklub". Nabízí možnost zaplatit a stát se členem klubu, ale naštěstí nečlenům neomezuje přístup. Není ani důvod, protože základním účelem stránky je obchod. Je tu možnost poslat "fanklubu" peníze a objednat si (pravděpodobně) knihu za 10,95 $ + poštovné, Keatonovy filmy na videokazetách (a poslat po síti číslo kreditní karty...).
Naštěstí je zde stránka s odkazy na další zdroje informací o Busteru Keatonovi. Zajímavá byla adresa http://www.ida.liu.se/~juhta/buster. Tady už bylo líp. Zájemcům o Friga a jeho filmy ji mohu vřele doporučit.
Pátrání v Síti už ale bylo dost a měli bychom se chvíli věnovat Busteru Keatonovi samotnému. Jeho životní osudy byly pestré, stejně jako přezdívky, jimiž bylo obdařen. Muž, který se nikdy nesměje, Kamenná nebo Pokerová tvář, dokonce i Zdechlý cifrplát. U nás a ve Francii používaná přezdívka Frigo možná vystihuje jeho výraz stejně dobře. Souvisí s mrazem a jeho mimika na plátně byla vskutku "podnulová". Francouzské publikum mu dalo ještě další jméno Malec a jde o slovní hříčku. Toto slovo obsahuje dva významy: smolař i kliďas.
Klid, smůla a naprostá absence zobrazení duševních pochodů a stavu mysli byla pro Busterovu komiku příznačná. A nelze zapomenout ani na výjimečné atletické a gymnastické schopnosti a neuvěřitelnou odvahu, s níž se vrhal do ďábelských akcí. Dokonce jsem na Síti objevil i názor, že Buster Keaton (Joseph Francis Keaton VI.) byl pro všechny časy nejlepším filmovým kaskadérem a akrobatem.
Jeho "gumové" tělo a úžasná nebojácnost měly základy v útlém Frigově dětství. Jako mnoho dalších herců a komiků zvláště se do světla ramp narodil. Stalo se to 4. října 1895 na jedné štaci v Kansasu, v místě zvaném Piqua. (Prostým výpočtem lze snadno zjistit, že před rokem a čtvrt to bylo výročí nejkulatější.
Právě v souvislosti s Keatonovým stoletím je příležitost si trochu postěžovat. Toto výročí proběhlo téměř bez zájmu médií. Naše televizní stanice, které měly příležitost o Frigovi se zmínit největší, se ke komikům němé éry chovají opravdu macešsky. Už ani nepamatuji, kdy se některý ze spolukrálů grotesky objevil na obrazovce. Asi posledním záchvěvem byl jeden sestřih, snad "Když komedie byla králem", a pak jeden Chaplinův film, ale to už je pěkných pár měsíců. A od té doby nic. Soudím, že pravidelné uvádění filmů s hvězdami slapsticku by neuškodilo ani divákům, natož sledovanosti...)
Manželé Keatonovi Joe a Myra totiž vlastnili kočovné varieté a malý Buster se stal součástí jejich vystoupení již v batolecím věku. V této době také získal svoje umělecké jméno. Buster totiž znamená v americké angličtině leccos, ale snad nejpřesnějším překladem by mohlo být slovo "padač". Na jevišti se jako herec, nikoli jako rekvizita ano, jeho rodiče si s ním už od malička pohazovali jako míčem, vytírali s ním podlahu, trefovali s ním velký buben v orchestru objevil ve věku čtyř let. Vystoupení měla obrovský úspěch a Busterovo jméno se dokonce tisklo na plakáty největším písmem.
Šla léta, skupina Three Keatons vystupovala po celých Státech. Do některých měst však raději nezajížděla, neb Keatona-otce obtěžovaly úřady. Vytýkaly mu, že svého syna neposílá do školy a týrá jej. Taková banalita! Chlapec přece studuje to, čím se bude živit, tvrdil Joe Keaton. Škola, taková ta běžná, s lavicemi, tabulí a katedrou, tedy Bustera Keatona minula. Ale vyučil se povolání, jež mu mělo přinést slávu, peníze a lásku diváků, kteří se na jeho filmech dodnes znamenitě baví.
Učednická léta tedy Buster prožil v rodinném vaudevillu. Tovaryšem se stal, když se osamostatnil. Otec se totiž začal věnovat kořalce více než bylo zdrávo a Busterovi se to nelíbilo. Začátkem roku 1917 tedy odešel a hned získal angažmá za výborné peníze na Broadwayi. Z divadelní revue ale nic nebylo. Bustera zlákal film, přesněji Lou Anger, holandský komik, který se stejně jako mnoho jiných Evropanů "zašíval" v Americe; Evropa totiž válčila. Potkali se nikoli u Kolína, ale náhodou, a práci nabídl Keatonovi jeho Angerův průvodce, jímž nebyl nikdo jiný než Roscoe "Fatty" Arbuckle, v té době již významný filmový komik a krátce majitel vlastní produkční firmy. Ve svých filmech hrál pravidelně s Al St. Johnem a pak přibral ještě Keatona. V některých filmech se na plátně dokonce objevil Keaton starší, i když film pro něj byl záležitostí bez budoucnosti, a před kameru přivedl Buster také svoji matku.
Prvním filmem, kde se tehdy Buster Keaton objevil, byla krátká "two reel", tedy dvojcívková, groteska The Butcher Boy (Řeznický učeň). Hlavní roli měl samozřejmě Fatty a Keaton dostal za úkol sehrát náhodného návštěvníka, jenž omylem vstoupí do krámu, kde Fatty a Al St. John vedou bitvu pytlíky s moukou. Několik zásahů zbylo i na Keatona a proto lze říct, že terčem ran osudu i těch realistických se stal hned při svém prvním kontaktu s filmovou kamerou.
Stejný počátek má také jeho nehybná tvář. Jednou ve filmu Fatty at Coney Island (Fatty na Conney Islandu) se objevil Keaton s opravdu bohatým smíchem, ale publikum bylo zklamáno, a proto se už nikdy nepokoušel tvářit se jinak než nijak.
Po dalších několika komediích natočených v New Yorku se Fattyho skupina přestěhovala do Hollywoodu. Mezitím ovšem jeho stále úspěšnější filmovou kariéru přerušila na necelý rok nucená přestávka. Buster Keaton byl totiž v polovině sedmnáctého roku povolán do armády. Vrátil se po necelém roce a hned byl obletován agenty významných studií. Zůstal věrný Fattymu, ale brzy zjistil, že nastal čas, aby se vydal vlastní cestou. Své filmy začal od r. 1920 sám produkovat a točil je ve studiu, které zdědil po Charlie Chaplinovi.
Dalších bezmála osm let bylo pro Bustera Keatona dobou nejbáječnější. Natočil ve své produkci devětadvacet filmů a sám si pochvaloval, že mu do práce nikdo nemluvil. Svého hrdinu, trochu uťápnutého smolaře, přivedl do mnoha prostředí. Byl na Divokém západě i v době kamenné, metrem dojel na Aljašku, plavil se po moři i balónem, byl kameramanem, ale i milionářským synkem.
V těchto letech natočil své nejlepší a finančně nejúspěšnější filmy. Snad každý zná Friga na mašině (původní název je General). Poměrně známý je také film Cops (Poldové), který končí gigantickou honičkou, při níž Friga pronásledují snad všichni američtí strážníci. Nelze také zapomenout ani na One Week (Jeden týden), kde Frigo staví dům, jenž nakonec skončí pod koly rychlovlaku. Stavbu domu si vybrali jako základ jedné své grotesky také Laurel a Hardy. Stejně jako Frigovi se jim nic nedařilo. Taky proč by se jim mělo něco povést? Smích přece vždycky vzbuzovali smolaři a nešikové. Je něco veselého na tom, když někomu jde práce pěkně od ruky? Určitě ne. Ale když Laurel řeže pilou prkno a klečí na odřezávaném dílu, zatímco na druhé straně sedí Hardy s plnou pusou hřebíků, už tady se publikum začíná smát, protože tuší, bane, jistojistě ví, že nastane katastrofa.
Laurel a Hardy zakládali svoje gagy na naplněném očekávání. Frigova metoda byla trochu jiná: často se stávalo, že situace užuž nabízela, přímo na stříbrném tácu předkládala materiál pro gag, ale Keaton si počkal a fór odpálil se zpožděním, ve chvíli, kdy už diváci byli trochu zklamáni, že se nestalo to, co se podle nich stát mělo.
Na první pohled je to metoda vcelku jednoduchá: vytvoří se výchozí situace, která je sama o sobě trochu, ne moc, žertovná. Nechá se ale zdánlivě ležet ladem a pokračuje se v ději. Pak ale, jakoby bez souvislosti, se publiku nabídne koruna gagu. (Podobnou techniku používal Jára Cimrman a od něj to dokonale odkoukali jeho vykladači; tento postup se proto zcela logicky objevuje i ve filmech, kde je v titulcích napsáno "scénář: Zdeněk Svěrák". Právě cimrmanologové dokázali tento způsob pozvolného budování vtipu přivést k dokonalosti. Divák je nejprve trochu zaskočen, ale pak samozřejmě podle rychlosti zapalování se mu rozsvítí a je a) potěšen tím, jak se dobře zasmál, b) potěšen tím, že dokázal dešifrovat podstatu žertu.) Jako kabinetní ukázku lze uvést závěrečnou scénu z již zmíněného filmu One Week. Frigo táhne svůj nový dům přes železniční přejezd. Na kolejích se vůz zasekne a nejede dál. Z dálky se blíží vlak a nelze nepřepokládat, že s chalupou je konec. Vlak ale na výhybce odbočí a nic se nestane. Frigovi se uleví, jenže ve chvíli, kdy se znovu pokouší vůz s domem vyprostit, přihrne se vlak z druhé strany a tentokrát nemine.
Počátky Keatonovy samostatné práce byly mimořádně úspěšné, šlapal na paty Chaplinovi (nebo to bylo opačně?). V září 1921, přesně to bylo druhého, se stala věc, která podle vlastních Keatonových slov způsobila, že "v Hollywoodu přestal znít smích". Jeho učitel a přítel Roscoe "Fatty" Arbuckle byl obviněn, že způsobil smrt jisté Virginie Rappe, jedné z mnoha bezvýznamných čekatelek na štěstí, jimiž se Hollywood jen hemží. Na podkladě pochybných obvinění byl Fatty obžalován ze zabití. Vůči Fattymu se vzedmula gigantická vlna všeobecné nenávisti. Ti, kteří jej milovali, se předháněli v nadávkách a žádali, aby byly všechny Fattyho filmy zničeny. Hysterii přičinlivě živili novináři a byly situace, kdy nechybělo mnoho a Fatty se stal obětí lynče.
I když jej nakonec soud osvobodil, herecká kariéra byla v troskách. Pomohl mu ale Keaton. Ani Hollywood se od něj neodvrátil. Filmaři si totiž velmi dobře spočítali, že jejich popularita se může, stejně jako ve Fattyho případě, třeba i z příčin malicherných, bleskově obrátit v nenávist davu. Velkou zásluhu na tom, že Fatty Arbuckle neskončil v beznaději a opovržení, měl paradoxně ten, kdo ho pomáhal ničit tiskový magnát Hearst. Jeho noviny totiž byly v čele zástupů, které se na Fattyho vrhaly a cupovaly jej na kusy. Po šťastném konci procesu jej na Keatonovu přímluvu zaměstnal, i když pod pseudonymem. Ještě dvanáct let pak Fatty jako William Goodrich režíroval.
Frigova kariéra však nebyla Fattyho aférou narušena. Točil film za filmem a začal přecházet od "kraťasů" k filmům celovečerním. Důvodem, který jej k tomu přivedl, bylo v podstatě totéž jako v případě Laurela a Hardyho: peníze. Kraťas byl sice používán jen jako přídavek k filmu hlavnímu, ale byl tím, na co lidé chodili. Hlavní film byl jak bychom dnes řekli nejvýše z B-kategorie. Za naplnění celého programu, tedy krátký a dlouhý film, pak dostával producent až trojnásobek toho, co bral dříve za jednu část. A jeho filmy, stejně jako Chaplinovy nebo dvojice LH, byly pro majitele kin zaručeným "kasaštykem", takže odbyt byl stálý.
První dlouhý film sice Keaton natočil už v roce 1920, i když to ještě nebylo tak úplně "jeho" sólo. Film se jmenoval The Saphead (Blbeček). Byla to vlastně už druhá verze téhož scénáře a Keaton zde zdědil úlohu po legendárním Douglasu Fairbanksovi. Mimochodem film vydělal producentovi velké peníze. Pak se ale Keaton vrátil ke krátkým, dvoucívkovým, a prvním dlouhým filmem, který udělal sám za sebe, byl Three Ages (Tři věky). Frigo zde, stále s nehnutým výrazem, prochází pravěkem, starým Římem i moderní Amerikou. Hlavním a víceméně jediným motivem jeho konání je láska. Ta je totiž tím, co mu pomáhá překonávat všechna protivenství, která mu do cesty za tou vyvolenou klade svět.
Dalším významným rysem Keatonova herectví a komiky byla fantastická pružnost, se kterou prováděl nejroztodivnější akrobatické kousky, které leckdy ani nepatřily do jeho role, čímž mu vlastně přibyla další profese, kaskadérská. Jeho odvaha se však Keatonovi občas nevyplatila a nejednou měl opravdu namále. Při filmování si zlomil nohu či se přidusil ve skafandru. Ve svých pamětech vypráví o tom, jak se jej lékař jednou zeptal, kde přišel k té již srostlé zlomenině krčního obratle. "Musel jsem dlouho vzpomínat, než mi došlo, kdy se to stalo. Při natáčení filmu Sherlock Jr. jsem běžel po střeše vlaku a chytil jsem se lana velké pumpy pro parní lokomotivy. Měl jsem tím pustit vodu. Její tlak mě však se střechy vagónu srazil a já dopadl na trať, krkem právě na kolejnici." Pár panáků potom spravilo bolest hlavy a Keaton mohl pokračovat v natáčení.
Šla léta a Keatonova popularita neklesala. Není se ani co divit, vždyť ji živil takovými díly, jako byly General (Frigo na mašině), College (Universita), The Navigator (Navigátor) (!) či Our Hospitality (Naše pohostinnost). V roce 1927 však podle vlastních slov udělal nejhorší chybu svého života. Dal se do služeb společnosti Metro-Goldwyn-Mayer. Keaton musel zcela změnit styl své práce. Teď musel všechny nápady předávat na papíře, musely být schválené a na to nebyl zvyklý. Přípravy jeho prvního filmu pro MGM se zúčastnilo 22 (slovy dvaadvacet) scénáristů. A kolik lidí se pokoušelo vymýšlet gagy, to už nejde ani spočítat. Scénář se přesto nakonec podařilo sepsat a film byl (i když s mnoha protivenstvími) natočen. Na práci při natáčení Kameramana vzpomína Keaton: "Úspěch žádného filmu nikdy nezávisel na tom, jak byl nasvícen, jaká byla výprava nebo že za kamerou stál velký mistr. Nejdůležitější je příběh. Na druhém místě pak je slavná tvář hvězdy."
Film Kameraman vstoupil na plátna v době, kdy už měl němý film na kahánku. Pro mnoho hvězd znamenal přechod ke zvuku absolutní konec, pád do zapomnění. Jiní se jako třeba Chaplin dokázali zvukovému, nebo přesněji mluvícímu filmu, bránit ještě nejaký čas. Pro Keatona se na první pohled nic nezměnilo. Když milovník koktá, je to špatné. Ale komikovi třeba ráčkování minimálně nevadí. Jisté obtíže mu činila jenom nutnost natáčet filmy ve více jazykových verzích, ale i s tím se dokázal vypořádat.
Keaton proto víceméně v poklidu pokračoval v přípravách dalších filmů pro MGM. Firma mu ale nepovolila pracovat tak, jak byl zvyklý, šéfové prostě chtěli mít všechno pod kontrolou. To muselo být na výsledku znát. Jeho filmy z té doby nejsou nudné, ale chybí jim švih, kouzlo lehounké improvizace a zejména to, čemu se říká "lví spár génia".
Třenice mezi Keatonem a MGM skončily tak, jak musely. Ke všem nepříjemnostem se navíc přidaly ještě privátní neshody. Třicátá léta pro něj byla smůlovatá. Frigo natáčel, ale možná až překvapivě rychle se stal jedním z mnoha. Pokoušel se znovu chytit v Evropě, měl dluhy, několikrát se dokonce propil k deliriu a jistý čas strávil léčením závislosti na alkoholu. Když se dal začátkem 40. let znovu dohromady, potřetí se oženil a toto manželství mu konečně přineslo do soukromí klid. S Eleanor Norrisovou žil až do smrti.
Konec čtyřicátých let pak byl ve znamení nástupu televize. Roku 1949 dostal Keaton nabídku, aby připravil svoji vlastní show. Byla úspěšná a tak se změnila v pravidelnou práci. Jeho zmrtvýchvstání pomohl také jeho dřívější konkurent Charlie Chaplin. Nabídl mu roli starého klauna ve svém posledním americkém filmu Limelights (Světla ramp). Jejich společná klauniáda, kde Keaton hraje pianistu, je jedním z nejlepších komických výstupů, jaký jsem kdy viděl. Znovu opakuji: je opravdu velká škoda, že televize přehlížejí obrovské ložisko dobré zábavy, které leží v archivech.
Ještě mnohokrát se objevil na plátně. Okolo přelomu padesátých a šedesátých let vypukla ve světě renesance filmové grotesky a zapomenout se nedalo ani na Bustera Keatona. Vzniklo několik celovečerních sestřihů slavných grotesek a Frigo měl štěstí, že se této doby jako jeden z mála tehdejších velikánů dožil a že o něj byl znovu zájem. Šel z role do role, i když se většinou jednalo o filmy nepříliš ambiciózní. V Itálii například sehrál roli nacistického generála, hrál ve Francii, v Kanadě, přijímal role i v propadácích. Legenda Hollywoodu, Billy Wilder jej obsadil do role Bustera Keatona ve filmu Sunset Boulevard, Richard Lester mu nabídl roli v historické komedii A Funny Thing Happened on the Way to the Forum (Cestou na Forum se stala zvláštní věc). Stanley Kramer si na Keatona vzpomněl, když připravoval slavný film It\s a Mad, Mad, Mad World (To je ale bláznivý svět).
Svět na Bustera Keatona nezapomněl. Roku 1957 natočil Sidney Sheldon o Keatonovi životopisný film (hrál jej Donald O\Connor Singing in the Rain, Ragtime, Toys). V roce 1959 odměnila Americká filmová akademie Keatona za celoživotní dílo čestným Oskarem. Svůj pomník se mu pokusil postavit také Mel Brooks komedií Silent Movie (Němý film).
V Keatonově filmografii je na půldruhé stovky záznamů. Naposled stál před kamerou začátkem roku 1966. V půlhodinovém filmu (natočeném jako reklama na bezpečnost práce) a jenž se jmenoval The Scribe (Autor), hraje novináře. 1. února 1966 zemřel ve Woodland Hills v Kalifornii. (Vida, další oblé výročí. A zase nic...)
Nelze jednou a provždy říct, kdo z filmových komiků byl nejlepší, kdo byl největší. Kandidátů je mnoho, gusto každého diváka má svoji podobu. Spokojme se tedy tvrzením, že Buster Keaton Frigo patří k největším komiků filmové historie. Nevěřím, že by o to chtěl někdo vést spor.
Pro zájemce o Frigův život a dílo nabízím výběr z adres, které jsem při přípravě tohoto článku prošmejdil. Skrývají se za nimi obrázky, zvukové soubory a videa, různé texty, soutěže, obchodní nabídky suvenýrů, videokazet a zvukových nahrávek, kvízy, bioi filmografie, novinové a časopisové články, vzpomínky a také kontakty na Keatonovy příznivce:
Výběr si samozřejmě nečiní nárok na úplnost. Jedná se skutečně pouze o některé z adres, kam jsem se dostal. Vsadím se, že někde ve světě je místo, které bude zlatým dolem. Já však o něm dosud nevím.
http://www.netbistro.com/buster/buster.htm
http://www.ida.liu.se/~juhta/buster
http://www.thing.de/projekte/future/buster.htm
http://www.usc.edu/dept/etc/boxoffice/131_4/buster.apr.html
http://www.hotwired.com/kino/95/34/feature/
index.html
http://www.uampfa.berkeley.edu/pfa/filmseries/keaton.html
http://www.akadine.com/wu/V/VKea.html
http://www.engr.csulb.edu/~magallan/keatonfilm.html
http://www.nla.gov.au/2/film/keaton.html
http://www.user.xpoint.at/haselsteiner
Slapstick je podle slovníku smirkové lešticí prkénko, ale také divadelní nebo filmový gag, ba i hůl, kterou se klauni na divadle tloukli a leccos jí ničili. Tady už jsme na půdě, na které se slapstick ujal nejvíce. Nejznámějším významem tohoto slova je "rozpustilá fraška, groteska, klauniáda". Slapstick comedy je právě tím, co známe pod názvem "groteska". Obvykle krátký němý film, v němž nechybějí honičky, šlehačkové dorty, bouračky a kopance.
@