Šárku Kašpárkovou jsme našli na brněnském sídlišti v hezkém pronajatém bytě, jemuž vévodí pudl Kukin a stádo maličkých slonů, terase pak rozměrná pneumatika Barum Radial 185-14 Steel. Teprve popruh, k němuž byla uvázána, mne vlastně inspiroval k jen napůl vážně míněné otázce, zda s ní na zádech Šárka třeba neběhá. Jenže ona to byla pravda: "Na zádech ne, popruh mám kolem pasu a pneumatiku vleču za sebou po zemi."
Tato vysoká, štíhlá a elegantní dáma běhá po sídlišti zapřažená do po zemi smýkané pneumatiky. I odtud se tedy kromě jiného bere odhodlání a síla k boji o olympijskou medaili.
Vaše první setkání s počítačem?
Na škole. Asi jednou nebo dvakrát v předmětu "programování". Když jsme měli konečně hotové své vlastní, podle mě úplně zbytečné "programy" na prachobyčejné sčítání a násobení a šli jsme je vyzkoušet. Ale tatínek pracoval shodou okolností ve výpočetním středisku a k počítačům měl strašně blízko, a tak jsem se pak s počítačem setkala mnohem příjemněji, když si jej koupil už i jeden známý a taťka mu jej uváděl do chodu. Pamatuju, že už tehdy mě zaujal Tetris a spousta bojových her s hrady a vojáky... O ten počítač byla při té příležitosti doma řež, protože bylo těžké odpoutat se od něj. Dokonce tam už byl i program na angličtinu, na němž bych si, jak jsem zjistila, byla mohla doplnit slovní zásobu.
Ale celkově jsem se s nimi nijak moc neskamarádila. Vím teda, jak se zapne, a potom zase, když se třeba zasekne, jak se takovým tím "trojhmatem" restartuje... Jenomže pak už jsem odešla do Brna, a od té doby jsem se myslím potkala s počítači zase až na olympijských hrách (anebo teď už občas i na závodech), v počítačovém centru, kam si můžete přijít a najít si tam, co vás zajímá: startovní listinu, životopisy soupeřů...
Sama to zvládáte?
Kupodivu si to dost pamatuju. Sice mi to vždycky, než se do toho zase dostanu, chvíli trvá, ale v zásadě ano. Věřím i tomu, že kdybych s nimi byla ve styku častěji, poradila bych si i líp. Škoda, je to určitě dobrá věc. Zejména v dnešní době, kdy si už nějaké zaměstnání bez počítače ani neumíte představit.
Zaměstnání? Jste na vrcholu kariéry. To už myslíte na zaměstnání?
U sportovců to hrozí kdykoliv. Dokud je člověk zdravý, možná si to nepřipouští, vynechává i nutnou regeneraci, ale když se pak něco stane...
Regeneraci?
Masáže, podvodní masáže, výživa k urychlení regenerace svalstva... Člověk na to radši nemyslí, ale jen přijde první zranění... Třeba když jsem měla zraněný úpon a najednou jsem nemohla ani chodit... To si pak člověk začne připouštět všecko. Nakonec jsme se sebrali a jeli do Polska, kde máme naštěstí známého, Alexe Grickiewicze, což je Bělorus, někdejší oštěpař, ale teď žije v Polsku a několikrát nám už strašně pomohl. Letos s námi byl dokonce i na Kanárských ostrovech na soustředění. Tomu vděčím za moc. Byla jste jako dítě spíše zvídavý typ? Rozebírala jste hračky? Nebo spíš opak:
Tak jestli jako dítě, si tolik nepamatuju, ale teď se mi zrovna nedávno smáli, že cokoliv dostanu, musím prozkoumat, dostat se tomu pod kůži. Takže možná tam nějaká taková dispozice bude. Taky si zatluču sama hřebík, spravím pojistku... Sestra už třeba na tyhle techničtější věci tolik není. I když teď se musela, když nastoupila do zaměstnání, učit zacházet právě s počítači.
Psala jste si někdy deníček?
To ne. Tedy když nemyslím tréninkový, protože ten si psát skutečně musím.
Jazyky?
Angličtina, ruština. Zvláště na angličtinu jsme měli na škole fantastickou kantorku, která nám ji doslova nalila do hlavy. Pak jsem na ni ještě chodila na vysoké, ale to se s tím nedalo srovnat. To, co znám, znám od ní.
Co chcete dělat, až ta chvíle přijde? Trenérku jako většina sportovkyň?
To právě ne. Protože já chci mít rozhodně děti, a to se s trenérstvím právě moc neslučuje. Nejenže to zabere spoustu času ve všední dny a často už od rána, ale i soboty a neděle. A já bych neuměla ošidit jedno ani druhé. Možná že časem, až by byly větší, šlo by zařídit, že bych trénovala právě děti, a byla tak při tom i s těmi svými.
Takže co by to bylo?
Zatím jsem myslela na nějaké podnikání. Možná fit-centrum, boutique...
K tomu byste měla zrovna tak blízko?
No tak... (jisté rozpaky) ...jako návrhářka asi ne, ale celkově docela bych si tak uměla splnit některé sny.
Hrajete na nějaký hudební nástroj?
Na klavír. Což se mi pak hodilo na vysoké, kde jsem to měla jako povinný předmět pro první stupeň.
?????
Učitelství pro první stupeň základní školy. Já vím, je to dnes málo populární zaměstnání, ale přitom, myslím si, hrozně zodpovědné. A právě skoro nejdůležitější a nejtěžší, protože právě to, čím si učitel děti získá v prvních letech, se pak asi počítá v jejich dalším vzdělání a výchově vůbec nejvíc.
Odkud jste?
Z Havířova. Ale jako rodačka z Karviné, abych se jí nedotkla. Už mně to někdo vytkl.
A když se vás zeptají v zahraničí? Ono obligátní odkud jste? A samozřejmě, zda z Prahy?
Z Brna. Tenhle byt je sice jen pronajatý, ale teď už uvažujeme o tom, nějaký koupit. Dnes už Brňačka. Taky jsem tady maturovala...
Máte nějaké koníčky? Sbíráte něco?
Jako každé dítě odznaky. A pak poštovní známky.
A vydrželo vám to?
Ne. Nebo ano, ale sbírám už něco docela jiného. Pohlednice psů.
Taky mám hrozně ráda zvířata... Což je možná příčinou, proč mi tolik lidí nosí a posílá malé slony... Chvilku jsem se pokoušela jezdit na koni...
Kdybyste měla poradit dnešní devítileté dívce, jak to udělat, aby dosáhla toho, co vy, ale třeba snáz, lépe, s vašimi dnešními zkušenostmi:
Já si myslím, že každý chybuje a hlavně že každý chybuje jinak. Takže i kdybych jí něco poradila, stejně by jí to nebylo co platné. Myslím, že právě chyby pomáhají člověku, aby se utvářel a aby pak něčeho dosáhl. Kdyby je neudělal, nestal by se tím, čím je. Kdybych se byla vyhnula některým chybám, neuměla bych si pak v takové situaci poradit ani později. Asi musejí být. Já třeba ono se možná zdá, že jako sportovec, kterému se už něco povedlo, mám život hrozně příjemný: nemusím přemýšlet, jenom opakovat výkony. Jenomže třeba na soustředění nebo na závodech je všechno opravdu jednoduché: prostě dřeš, abys dosáhla maximum. Ale když je po tom, je někdy tak strašně obtížné poradit sama sobě natož jiným. Někdy si říkám nebylo nakonec opravdu líp v mateřské školce?
A nebylo? Měla jste třeba v dětství nějakou báječnou partu?
No tak měla a neměla. V Havířově jsme u baráku hráli takové ty dobrodružné hry... Jenomže pak jsem hrozně brzo odešla do Brna a tady už se nic takového nedělo, na sportovní škole nebyl moc na nic čas, všechno bylo takové přísnější... Když nemáte kliku, narazíte tam na věci, které vám ten opravdu špičkový sport znepříjemní.
Byla to spíš taková klášterní klauzura, anebo průmyslová fabrika na talenty?
Já bych řekla, že ani jedno z toho a že tak to má i být. Ale co je hlavně chyba, je to, že návazně na tyhle sportovní střední školy neexistuje nic dalšího, nic, kam by se pak dalo logicky "postoupit", aby se ten člověk sice vzdělal a získal nějakou profesi, ale aby se nezastavil ani talent, vyvíjel se, přibýval. Protože většinou jdete na vysokou a tam už to nefunguje. Buď běžná škola a tam je sport jasně dvojka, anebo fakulta tělovýchovy a sportu rozhodně vás tam vyučí být trenérem, jenomže ne šampiónem. Naučí vás kolem sportu kdečemu: od metodiky a historie přes medicínu a právo. Přispívá k tomu i to, že je tam spousta povinných kursů: vodácký, turistický, lyžařský... a většina z nich samozřejmě právě v období špičkové atletické sezóny, takže dokonale naruší sportovní růst.
Mám tomu rozumět tak, že ona vlastně nevychovává sportovce? Ale trenéry, profesory tělocviku a třeba vedoucí sportovních klubů?
Právě tak.
Talent by se jí měl spíš vyhnout?
Zdá se mi.
Kdo neumí, ten učí?!
To jsem neřekla.
Co pro vás znamená trenér Michal Pogány?
Všechno. On sám hrál skvěle volejbal, basketbal, házenou, skákal do výšky, a když toho nechal pro zranění kolena a věnuje se trenérství, dělá to zase s plným nasazením a výborně.
Tím nechci říct, že bych těm před ním nebyla vděčná. Třeba v jedné z největších krizí mi pomohl Zdeněk Odehnal. Mně totiž šlo jako juniorce vždycky všechno skoro hladce. Bez nějakého enormního úsilí jsem skákala dobře a vysoko, náhle jsem byla třetí na juniorském mistrovství Evropy. No a pak přišel pád: začala jsem stagnovat, nic mi nevycházelo, příští rok jsem se ještě ke všemu zranila... Lidé, kteří se na mě předtím zdaleka usmívali, poklepávali mi na rameno a gratulovali, mně najednou neodpovídali ani na pozdrav, až jsem najednou stála před otázkou, jestli neskončit s atletikou vůbec. Byla to až jeho nabídka, která všechno změnila: že má na starosti tehdy naši nejlepší výškařku a že by se s eventuální přípravou na olympiádu postaral o obě. To bylo před Barcelonou, tak jsem si řekla buď anebo. Byla to ode mě svým způsobem drzost, ale když jsem začala trénovat, najednou mně konečně došlo, že už to vím: že mi nejde jenom o olympiádu, ale že s atletikou nechci prostě rozhodně skončit. Hrozně důležité rozhodnutí. Nakonec vyšlo i to, že jsem jela do Barcelony, i když nakonec skoro jako turistka, když jsem v kvalifikaci vypadla... ale i to bylo důležité, být u toho a vidět to všechno zblízka. Včetně hořkosti od novinářů, kteří vás za to kritizují jako kdybyste do toho nedala samozřejmě úplně všecko...
No a tehdy se právě začal objevovat víc ženský trojskok a já jsem úplně náhodou skočila při nějakém testu šíleně daleko, takže jsme si řekli, že to zkusíme a budeme dělat obojí. Pak, asi po půl roce, jsem začala v devadesátém třetím trénovat s Michalem, a tam už se rozhodlo, že na vrcholové úrovni budu dělat jen jednu disciplinu. Trochu to bylo i kvůli problémům s kolenem, které jsem při skoku vždycky tak nějak páčila... No a pak už to šlo zase jako šipka nahoru. Takže ten pomyslný pád, málem už rezignace, mi určitě strašně pomohly, možná to bylo naopak vlastně to nejlepší, co mě mohlo potkat.
Znamení zvěrokruhu?
Býk. Ale nevěřím na to.
Nepřikládáte mu žádný význam?
Možná si jenom někdy, když to náhodou čtu, uvědomím, že ten horoskop sedí. Jenomže já si myslím, že všechny jsou psané vždycky tak šikovně, aby se na vás pokaždé něco hodilo, je to takové lišáctví.
Nejmilejší hra?
Teď zrovna takové kuličky z Mauritia. "Skáče" se ob jednu asi jako ve "žravé" dámě: vyhrává ten, komu jich zbude nejmíň.
Nejlepší rada, již jste kdy dostala?
Asi už letité mamčino: Pokud nejde o život, tak jde o... A má pravdu.
Do kolika zemí jste se dostala?
To jsem zatím nepočítala, ale kromě Austrálie a Afriky (a Antarktidy, pozn. redakce) jsem už nakoukla na všechny kontinenty.
Existuje nějaké místo na světě, kam byste se rozhodně podívala?
Do Afriky. I když patří k těm kontinentům, kde přijdete snadno na hada, pavouka nebo stonožku, a těch já se hrozně bojím! Ale chtěla bych. Do Egypta... na pyramidy...
A kam byste už rozhodně nechtěla?
Asi do Sao Paula, kam jsme jeli na Grand Prix. To na mě na rozdíl od Rio de Janeira zapůsobilo tak špinavým a zanedbaným dojmem, se všemi těmi bezdomovci přespávajícími na kusu kartonu na ulici...
Kde se vám líbilo nejvíc?
Poprvé, když jsem se dostala do ciziny: v roce 1988 v oblasti Velkých kanadských jezer v Sudbury, kde se konalo juniorské mistrovství světa. Tam jsme potkali jednoho Čechokanaďana, vlastně to byl Slovákokanaďan, ale tehdy to bylo ještě jedno, a ten byl tak šťastný, že potkal po tolika letech krajany, že nás vzal na výlet na kanoích na Huronské jezero. A to byla taková krása, že na ni už asi v životě nezapomenu.
Kde z těch zemí byli nejlepší lidé?
Já myslím, že dobří lidé jsou všude. Ale nejtrvalejší přátelství vznikala kupodivu tam, kde bylo i nejvíc práce, třeba na olympiádě. Ale takové řekla bych až neskutečně otevřené a přátelské lidi jsem potkala asi v Japonsku, odkud by se měla Evropa hodně co učit. Protože tam jsou k sobě tak zdvořilí, ochotní a uctiví, že s tím už se asi nikde jinde také nesetkám. I když na druhé straně právě tam bych asi žít nemohla, protože je tam obrovský chvat a aspoň na první pohled i chaos. Třetí a asi nejtrvalejší takový zážitek mám z Kanárských ostrovů, kam se od té doby každý rok vracím na soustředění. A kromě přírody a počasí zase především kvůli lidem. Zvlášť Michal je takový, že se všude okamžitě a s každým spřátelí, takže tam už nás znají a my známe i ty nejobyčejnější lidi, co slouží do půlnoci v hotelu, ale brzo ráno už jdou zase na pole zalévat rajčata, aby jim neuschla, tam máme za dobré přátele a oni zas nás...
Jak vypadá takový váš rok, dejme tomu od silvestra do silvestra?
Tak na silvestra jsme už byli na čtrnáct dnů pracovně v Polsku, kde jsme měli soustředění a trénovali jsme, pak začaly po týdnu doma koncem ledna závody ve Vídni, kde jsem se zranila, pak jsem se čtyři týdny léčila, potom mistrovství republiky, za čtrnáct dní nato mistrovství světa, v půli března na Kanárské ostrovy, začátkem dubna zase zpět, v naději, že tady už bude mezitím lepší počasí, a když nebylo, tak po týdnu do Nymburka, kde je kryté atletické centrum s dlouhými sprinterskými a skokanskými tunely, potom dva první závody Grand Prix, od května do září pak celá série závodů v Brazílii v Rio de Janeiru, v Japonsku v Ósace, v Evropě ve Švýcarsku, v Monaku, Anglii, Německu... zhruba co týden jinde, ale jsou i výjimky, že v jednom týdnu na třech místech, a mezi tím mistrovství světa v Aténách... Vždycky tak po čtyřech, pěti závodech se snažíme mít naplánovánu týdenní, desetidenní pauzu na dotrénování a doladění techniky, ale záběr je to stejně. V říjnu pak tak týden pauza, pak asi čtrnáctidenní preventivní léčba svalů, kloubů a šlach, a pak už začne příprava na další sezónu: v polovině října do Vysokých Tater na velké objemy kondičních túr, pak na čas domů a začátkem prosince snad zase někam do tepla, na Vánoce vždycky domů a někdy mezi svátky už zase možná to soustředění a rok je pryč.
Vaše nejčastější chyba?
Nemám dost odvahy říct lidem do očí třeba i pravdivé, ale pro ně nepříjemné věci.
Oblíbená hudba?
Nic určitého. Spíš pomalejší, z moderní třeba Madonna. Ale i lidové písničky. K takovému vinnému sklípku to přímo patří.
Poslední přečtená kniha?
Myslím, že teď zrovna jeden Robin Cook, toho čtu celkem ráda. I když na druhé straně uznávám, že to je typ knížky, k níž se už nedá vrátit. I proto mám nejradši přece jen pohádky. Třeba Drdovy. Ale i Tisíce a jedné noci.
Vadilo vám někdy jméno Kašpárková?
(Úsměv.) Já jsem teď dostala dopis od nějakého Petra Kašpárka. Že měl se svým jménem vždycky problémy. Ale jenom než jsem začala mít úspěchy a začalo se o mně psát v novinách. Tak mi děkoval. Ale já sama jsem problémy se jménem neměla. Když už tak se svou výškou: Žirafa, Eifelka a tak podobně to bylo to, co jsem si vysloužila a občas mně to i vadilo. Se jménem by měl mít problém spíš taťka. Ten má 193 centimetrů, váží 110 kilo a jmenuje se Kašpárek.
Oblíbený film?
Já vám ho povím, ale asi vás tím překvapím: ruský Mrazík. Ale ono to souvisí s těmi pohádkami. Třeba "S čerty nejsou žerty" to mě nadchlo. Bohužel v televizi už jsem to dlouho neviděla. Nebo teď "Kolja".
Barva?
Modrá a červená.
Nejdůležitější vlastnost u přátel?
Aby mě brali, jaká jsem a ne pro to, čeho jsem dosáhla nebo čeho si myslí, že ještě dosáhnu.
Kdy jste byla v životě nejšťastnější?
Mnohokrát, ale nejvíc asi až porodím zdravé dítě.
Kolik jich bude?
Minimálně dvě. I když v dnešní době to znamená umět jim taky něco obětovat. Ale to já dokážu.
Vaše nejoblíbenější jídlo?
Když já mám takovou nešťastnou povahu, že mně chutná a dokážu spořádat každé jídlo, kdykoliv k tomu mám příležitost a v jakémkoli množství, což není zrovna nejvhodnější, protože z hlediska špičkových výkonů mám mít váhu naopak co nejmenší. Ale pravdou je, že třeba po závodech si pak výjimečně dopřeju. Takže asi dušené hovězí na hříbkách, tak jak je vaří moje maminka. Se zelím a takovými malými placičkami z bramborového těsta. A když přiveze Michal ze Slovenska po maďarsku krmenou kachnu a sám ji připraví... A taky ráda zabijačku. Zvlášť vzpomínám na tlačenku jednoho nymburského řezníka, která byla úplně libová a která...
Zadržte! Neměl jsem se vás ptát! Kde je tu nejbližší restaurace?!
Vidíte? A to jsem zapomněla na chobotnici na grilu s brambůrky ve slupce nebo na tetiny buchty s povidly a vanilkové rohlíčky...
Pro i4U Pavel Hajný
ZŠ a Základní sportovní škola v Havířově (atletika)
Sportovní gymnázium s internátem v Botanické ulici v Brně
Masarykova univerzita v Brně,
fakulta pedagogická
19893. místo na MSJ ve Varaždinu (skok do výšky)
19924. místo na HME v Janově
19944. místo na HME v Paříži
19954. místo na HMS v Barceloně
19951. místo akad. MS Fukuoka
19962. místo na HME v Stockholmu
19963. místo na OH v Atlantě
19973. místo na HMS v Paříži
19971. místo Grand Prix Rio de Janiero
19971. místo Grand Prix Osaca
19971. místo Grand Prix Lausanne
19971. místo MS v Athénách
Držitelka českého halového rekordu (14,66 m) a českého rekordu (15,20 m)