Z letadla ostrov Korsika vypadá jako obrovská želva, která si na pár tisíc let zdřímla v moři. Uprostřed se její krunýř za ta léta proměnil v horský hřbet, který ční do dvoukilometrové výše, a na místě pacek najdete čtyři velké přístavy: Bastii, Calvi, Ajaccio a Porto-Vecchio. Na nejjižnějším místě, jakémsi ocásku vystrčeném do moře směrem k Sardinii, se na vysoké skále rozkládá kouzelné městečko Bonifacio, s okolím plným tajemných mořských jeskyní. Korsika je však cudná jako dívka a svou krásu nevydá lacino. Musíte za ní sami dojet lodí, vystoupit pěšky vysoko do hor nebo se vydat po úzkých silnicích plných zákrutů. Zkrátka chcete-li se dostat k její duši, bude vás to stát trochu námahy.
Trochu jiná Francie
Reklamní texty turistických kanceláří říkají, že na Korsice je všechno: přímořské pláže i vysoké hory, prehistorické památky i bujná příroda, pálící slunce i mořské hlubiny s korály a jinými potvůrkami. Zdá se mi, že reklamní texty tentokrát nepřehánějí.
Těch výjimečností je tu ovšem víc. Dodal bych, že Korsika sice patří k Francii, ale je natolik svá, že se od kontinentu výrazně liší. Jiná historie dala vzniknout odlišnému životnímu stylu, k němuž ještě před sto lety patřila krevní msta, vendetta. Lidé tu tolik nespěchají, žijí víc pospolu vždyť největší město, Ajaccio, má pouhých 60 000 obyvatel. Korsičany odlišuje i to, že vedle francouzštiny běžně používají svůj původní jazyk, což je vlastně středověký toskánský dialekt italštiny. Proto jsou města a vesnice označeny tabulkou se dvěma jazykovými variantami svého jména. a aby to nebylo tak jednoduché, mluví se tu hned dvěma nářečími, severním a jižním.
Na Korsiku není od nás příliš daleko, a přitom je to středomořský ostrov se vším všudy. Je zajímavé, že i když je poměrně snadno dostupný po moři z italského Livorna sem dorazíte rychlolodí za pouhou hodinu a půl, z Nice pak za čtyři hodiny plavby turisté ho kupodivu teprve začínají objevovat. Navíc tu pomalu, ale jistě ubývá domácích obyvatel. Na sto osmdesát kilometrů dlouhém a osmdesát kilometrů širokém ostrově jich dnes žije kolem 220 tisíc, a zejména ti mladí čím dál častěji odcházejí na kontinent za prací či za studiem.
Snad všichni ostrované svorně vzpomínají na zašlou slávu Korsiky, na její hrdiny, i když si svou vlastní minulost nejspíš tak trochu lakují narůžovo. Pravda je, že země prakticky nikdy neměla svou vlastní vládu, vždycky patřila někomu jinému. Předposlední vládkyně (Janovská republika, jíž ostrov patřil od středověku) se dopustila nerozumného činu, když se v roce 1768 (pouhý rok předtím, než se tu narodil budoucí imperátor Napoleon Bonaparte) Korsiky zbavila tím, že ji prodala Francouzům. Od té doby je ostrov, až na nedlouhé epizody z dob bojů s Brity a Italy, trvale počítán k francouzskému území.
Napoleon řekl: Korsiku poznám po vůni
Francouzský císař Napoleon I., muž malého vzrůstu, ale velkých cílů, je dodnes nejmilovanějším korsickým rodákem, a to přesto, že mu v přístavu Calvi vyrostla zdatná konkurence. Tvrdí se totiž, že odsud pocházel Kryštof Kolumbus, který má na zdejší citadele také svou bystu, tyčící se nad lodní přídí. Historikové však tohle tvrzení zatím příliš vážně neberou. Je to přeci jen už přes půl tisíciletí, a tak se svědci nehledají snadno...
Zato Napoleonův rodný dům v hlavním městě Ajacciu je "zaručeně pravý". Už léta je v něm muzeum, vybavené zaručeně pravým nábytkem rodiny Buonaparte, jak se původně Napoleonovi rodiče psali. Nikdo si už dneska nevzpomene, že dům Bonapartů byl roku 1793 vypleněn korsickými separatisty. (Napoleon pomohl své matce k útěku do Francie a také ji i sedm svých sourozenců v Toulonu sám živil.) Rozlehlý třípatrový dům stojí v samotném centru města a jeho expozice začínají už ve sklepě. Zarytých napoleonistů se zmocňuje třes, když berou za kliku, kterou pravděpodobně svírala ruka světoznámého Korsičana. Kustodi však nepietně vyhlížejí z oken turisty především kvůli frankům, které jim přinesou.
Osobnost Napoleona přitahuje turisty jako magnet, který svou sílu v posledních letech ještě zesiluje. Korsičané ho však nesmírně možná až nekriticky ctí především proto, že se s ním identifikují. Byl to přece jeden z nich. Oni sami mnohdy žijí s ostrovním pocitem odstrčenosti od velkého světa, ale Napoleon ten pocit překonal a nakonec pokořil skoro celou Evropu. Překročil nejen svůj, ale i jejich stín. Napoleon, který se stal v pětatřiceti císařem Francie a sám o sobě řekl: "Člověk jako já je buď bohem, nebo ďáblem," je pro ně doopravdy modlou, největším z Korsičanů. A tak není divu, že jeho pomníky, bysty, všemožné suvenýry či jména v názvech ulic a náměstí najdeme na každém kroku. Je to Napoleonův ostrov.
Pěšáci i dělostřelci míří do Ajaccia
Mezi běžnými turisty na trajektu mířícím na Korsiku se letos v polovině června objevily i tři autobusy se značkou CZ. Zvláštní je, že byly obsazeny převážně mužskou částí populace a sem tam odněkud vykoukla část uniformy, historický klobouk nebo hlaveň pušky. A kdybychom nahlédli do bočního prostoru pro zavazadla, našli bychom tam tři kanóny... Brněnská cestovka Ibis, která má výhradní zastoupení korsické námořní společnosti Marittima pro Českou republiku a prodává proto i nejlevnější lodní lístky, sem vypravila na sto dvacet napoleonistů. Ty na středomořský ostrov přilákaly Napoleonské dny, slavnost s mezinárodní účastí konaná poprvé v tak velkém měřítku na počest slavného rodáka.
Ti muži zralého věku si možná na první pohled počínají pošetile. Oblékají se do uniforem z doby napoleonských válek, které si sami ušili, vybavují se zbraněmi, z nichž si většinu
vyrobili podle historických originálů, a potom se chovají skoro tak, jako vojáci té doby: seřazeni do útvarů pochodují městem (za doprovodu svých žen a dívek převlečených za markytánky), a pak se na určeném místě rozdělí na spojence a nepřátele a podle někdejších pravidel ozbrojeného boje to do sebe pálí ostošest. Jsou u toho i ranění a mrtví, ti ale vstávají záhy po tom, co je sličné markytánky osvěží lahví limonády. Při ranní toaletě v kempu jsem vyslechl vtipnou poznámku: "Proč se holíš, vždyť stejně večer padneš," říkal moravský Francouz moravskému Rakušanovi.
Vypadá to jako klukovská hra, ale je to spíš chlapská zábava doprovázená spoustou historických znalostí. Však se tomuhle koníčku věnují muži nejrůznějších profesí, od zámečníků a šoférů až po lékaře, akademického malíře, policejního radu či starostu. Tihle nadšenci toho vědí hodně o sečných a palných zbraních (velitel rakouských granátníků je v tomhle oboru soudní znalec), o uniformách a řádech, ale patří k tomu i orientace v dějinách 18. a 19. století na úrovni vysokoškoláka. Samozřejmě, někdo raději střílí a šermuje (řada napoleonistů se rekrutuje z řad členů skupin historického šermu), jiní znají nazpaměť nečekané podrobnosti z Napoleonova života, obdivují jeho závratnou kariéru i válečnické schopnosti, další jsou zruční při výrobě šavlí, pušek, kanónů či historické výstroje. Ojedinělým zjevem je třeba Honza Vlček z Tvarožné, který ke každé akci vyrábí pamětní medaili včetně ražby. I tentokrát nabízel čerstvou napoleonskou medaili s nápisem Ajaccio 1997.
Nezvykle i na zkušené napoleonisty působí Jana Machariková, mladá dívka, která se převléká za francouzského vojáka, pochoduje s puškou na rameni mezi muži, sama si láduje i střílí. Původně byla ve skupině historického šermu, pak chodila s napoleonisty jako markytánka, až si nakonec ušila uniformu. Občas si lidé všimnou její ženské postavy a budí to veselí. Jana však svou roli už čtvrtý rok bere docela vážně.
Jak Češi dobyli ostrov
Měl bych spíš napsat, že Korsiku dobyli Moraváci, neboť ti měli v našem stohlavém vojsku naprostou převahu. Ale tihle muži, převtělující se do příslušníků cizích armád, snad ani nemohou trpět přehnaným patriotismem. Ono by se to ani nehodilo v místě, kde svorně vedle sebe pochodují Francouzi, Italové, Švýcaři, Belgičané, Rakušané, Rusové... Konečně, i v napoleonských armádách sloužili příslušníci nejrůznějších národů a sám císař se musel vyrovnat s tím, že není Francouz. Je mnoho záznamů o tom, že se mu pro jeho cizí přízvuk ostatní posmívali. Není divu, vždyť se začal učit francouzsky až v deseti letech...
Tu sobotu jako by se Ajaccio probudilo do doby před dvěma stoletími. Na plácku u břehu moře se armády stavěly do fronty na oběd, víno z demižonů (plastikových) teklo proudem a vojáci ze znepřátelených stran svorně posedávali pod stromy ve stínu. Vlevo si belgičtí napoleonisté postavili bílé stany s podlahou ze slámy, tak jak se tábořilo kolem roku 1800. Blíž k silnici si místní "kupci" rozložili stánky, kde se dá koupit všechno možné: od cínových vojáčků přes napoleonské grafiky až po autentický francouzský pas, jímž se Napoleon I. zavazuje propustit vás přes hranice císařství. Zaplatíte pár franků a písař do prázdné kolonky velkého listu papíru dopíše vaše jméno, datum narození a povolání. Jak krásná iluze!
Přes město pochodují nekonečné zástupy vojsk oblečených do nejrůznějších barev. Je tu i jízda, sapéři s velkými sekyrkami, kapela s historickými nástroji. Nás tu zastupují granátníci, myslivci a dělostřelci patřící k rakouské armádě, za nimi jdou v modrých uniformách naši Francouzi. Je zajímavé, že příslušníci nepřátelských armád se tak trochu odtahují i v soukromí a "převléknout" uniformu, přejít z jednoho tábora do druhého, je takřka nemožné. Jedni si z druhých dělají šoufky, a když třeba rakouský dělostřelec Božej Urbanský vleče svůj půlliberní kanón do kopce, za ním jdoucí Francouzi ho se zájmem pozorují, ale žádný mu nepomůže.
Na večerní bitvu o citadelu v Ajacciu se musí každý připravit. Kanonýři prohlédnou děla, pěšáci si vyrábějí náboje. Do papírového válečku smotaného z novin se nasype asi dvanáct gramů černého střelného prachu, na konci se zalepí a patnácticentimetrová patrona je hotova. Během dvou dnů jich každý vystřílí asi padesát. Při střelbě voják konec papírové patrony ukousne, odsype prach na pánvičku pušky, zbytek vsype do hlavně, ucpe papírem a udusá nabijákem. Pazourek v zámku pak vykřesá jiskru do prachu a výsledkem je pořádná rána, při níž zaléhají uši. Při bitvě o citadelu, v které naši hráli prim, protože mají s podobnými představeními hodně zkušeností, jsem ohluchl na jedno ucho asi na dvě hodiny. Když jsem už potřetí křičel na jednoho z myslivců, jak to dělá, že mu ta šlupka neutrhne uši, vyndal si klidně z ucha špunt a nevinně se zeptal: "Cože?"
Překvapením pro mě byly rány z děla, při nichž se střílí papírovými ucpávkami, a přesto je i na třicet metrů cítit prudký závan vzduchu, i když tak daleko "střela" nedolétne. Druhým šokem byla bojová nálada Rusů, kteří si pod velením nemilosrdného generála Sokolova počínali velice udatně, řekl bych až fanaticky. V roli Francouzů šplhali po dlouhých žebřících jen v nepatrném úhlu opřených o hradební zeď, jako by ta bitva byla skutečná, jako by jim opravdu šlo o život. Naši v roli obránců pevnosti z nich měli trochu strach, a tak se předem dohodlo, že se nepůjde do soubojů "na šavle". Jeden z Moraváků si z kontaktu s jejich ostřím, které mívají oproti všem dobrým mravům nabroušené, před časem odnesl pěkných pár stehů.
Druhý den si to naše armády rozdaly proti sobě v malém přístavu Porto. Potlesk byl ohromný, takže umělecky bylo toto město rozhodně dobyto. Malý zádrhel nastal až při ukončování bitvy, protože nebyl dán jasný povel, kdo že to má vlastně vyhrát. Ranění se zázračně uzdravují a vracejí se do boje, mrtví ožívají a bitva nekončí. Až padající soumrak dal pokyn, že pro dnešek už toho bylo opravdu dost...
LUBOR FALTEISEK
http://www.internetcom.fr/corsica/uk/event/napo_uk0/
http://www.franceway.com/regions/corse
Obsáhlé informace o Korsice
http://napoleonie-literature.simplenet.com
Život a činy Napoleona Bonaparte v mnoha svazcích a na mnoha stránkách