Filmové premiéry

      Březen umožňuje divákům výběr z pěti amerických, tří evropských a dvou českých titulů. Pro fanatického konzumenta všeho, co se objeví na plátnech kin, by to znamenalo zhlédnout zhruba jeden film za tři dny; i kdyby se však takový našel, ověřil by si pouze dvě známé pravdy. Tou první je zjištění, že čím horší zboží v hezkém obalu, tím větší úspěch u publika, druhou je skutečnost, že na cokoliv, co se nějak vymyká ze zavedených představ, nemají ani odborníci shodný názor.

      Například hned černá komedie HŘĺŠNÉ BOOGIE (Boogie Nights, USA 1997) mladého režiséra Paula T.Andersona může vzbudit pochybnosti už rozpornými reakcemi kritiků; jedni ji nominují na Oscary, pro druhé je pouhou plytkostí, těžící z choulostivé oblasti filmového sexu. Osud mladého chlapce, prožívajícího jako hvězda pornografických snímků strmý vzestup i pád, může skutečně připomínat zřetelnou podbízivost i u nás uvedených "Showgirls" (1995) či "Striptýzu" (1996), pokud se nebere nebo nechce brát v potaz věcná originalita a profesionální vyzrálost, s jakou je téma v tomto případě pojednáno. A připočtou-li se herecké výkony Marka Wahlberga (Vzbuďte se, vojáci!), Burta Reynoldse (Bean) i Julianne Mooreové (Ztracený svět), lze střídmě konstatovat, že film "Hříšné boogie" asi není určen návštěvníkům s pruderií dam středního věku, zbytku publika však může poskytnout zajímavou podívanou.
     
      Také hlavní zápletka špionážní parodie Jona Amiela MUŽ, KTERÝ VĚDĚL PŘĺLIŠ MÁLO (The Man Who Knew Too Little, USA 1997) není nikterak nová; historky, v nichž se nic netušící občan ocitne ve hře tajných služeb, jsou známé od řekněme britského "člověka v Havaně" v podání Aleca Guinnesse až třeba po francouzského "blondýna s botou", kterým se tak proslavil Pierre Richard. Jejich úrovně Bill Murray (Kingpin) v úloze poněkud natvrdlého amerického turisty v Londýně sice nedosahuje, buranská rozšafnost, s jakou náhodně zmaří spiknutí, směřující k rozpoutání nové studené války, má však také něco do sebe. Zábava je to samozřejmě značně lidová, pikle zrádného amglického poolitika i jeho spřežence z KGB průhledné, ale humor Američana z Balíkova, kterého ani vybuchující ruské matrjošky nedonutí pochopit, čeho se to vlastně zúčastnil, si jistě své příznivce najde. Přímým protikladem jakékoliv komické nadsázky je psychologické drama KAVKAZKÝ ZAJATEC (Kavkazkij plennik, RUS/KAZ, 1995), kde režisér Sergej Bodrov přivádí diváky do situace zcela realistické a smrtelně vážné. V příběhu dvou ruských vojáků, zajatých kavkazkými bojovníky jako možná výměna za nevinně uvězněného syna jednoho z nich, vytvořil otřesně krutý, ale odpovídající obraz dnešních válečných konfliktů na území bývalého Sovětského svazu i tragického údělu těch, kdo jsou do nich bez vlastní vůle zataženi. Lakonicky úsporný scenář, vycházející z povídky L.N.Tolstého a mistrovské režijní převedení děje do současnosti by ale Bodrovovu filmu nepřinesly tak velký mezinárodní úspěch, kdyby jeho svědectví o nesmyslnosti těch malých lokálních válek, o kterých dnes nikdo nechce slyšet, protože jsou příliš vzdálené, nebylo svou přesvědčivostí natolik pravdivé, že je z něho smutno.
     
      Kdo ovšem hledá v kinematografii především rozptýlení a fikci, pro toho je thriller HRA (The Game, USA 1997) jako stvořený, i když v něm postupně objeví více nevěrohodností a méně zábavy, než slibuje začátek. V sledu událostí ne nepodobném počítačové hře se dotud znuděný osamělý milionář stane zásluhou svého bratra pronásledovaným štvancem, musí bojovat o holý život, je ožebračen, a teprve když chce spáchat sebevraždu, pochopí to, co už od poloviny děje ví každý divák: že všechno zaranžoval potrhlý bratříček, aby se bohatec necítil o svých narozeninách tak sám. A tak vzdor fabulační hravosti scenáristů i režiséra Davida Finchera a úsilí takových hollywoodských hvězd, jakými jsou Michael Douglas (Lovec lvů) či Sean Penn (U-Turn), zůstává filmová "Hra" jenom filmovou hříčkou, jejíž spekulativnost ji i při rafinovaně budovaném napětí a smyslu pro atmosféru strachu dělá jen snadněji zapomenutelnou.
     
      Ani hudební komedie SPICE WORLD (Spice World, GB 1997) režiséra Boba Spierse nemůže očekávat žádné Oscary, třebaže se snaží napodobit kdysi slavnou a výbornou "beatlesovskou" fantazii Richarda Lestera "Perný den" (A Hard Day's Night, GB 1964). Nebetyčný rozdíl není jen mezi někdejší chlapeckou skupinou The Beatles a dnešní dívčí Spice Girls, stejnou vzdálenost lze najít i mezi Lesterovou filmovou klasikou a Spierseových výtvorem, který má charakter pouze neúměrně dlouhého reklamního klipu. Křečovité "hraní" členek kapely, trapnost komických vstupů typu fotografa, pronásledujícího dívky i zachodovou mísou, a hloupost neústrojných citací z filmů o Jamesi Bondovi mohou zvýšit popularitu mediálně už známé skupiny nanejvýše u publika ne staršího osmi až desíti let; otázkou ale stejně zůstává, proč kazit vkus dětí už v tak útlém věku.
     
      Přít se o to, zda střihová satira ČESKÁ SODA (ČR 1998), sestavená Fero Feničem, patří do kin, tvoří-li ji pouze staré televizní skeče, nemá význam; nejednotnost přístupu kritiků k tomuto titulu není třeba podporovat. Ti, kdo mu vytýkají nekoncepčnost a spoléhání se na politické narážky a poťouchlosti, tak oblíbené u diváků éry socializmu, zřejmě zapomínají, že i k demokracii patří smích nad pošetilostmi mocných. A je-li vyvolán vtipem a útočností jinak v současné tuzemské kinematogragii nevídanými, má zcela legitimní právo na život. Mírně excentrický humor a svérázná poetika pražského divadla Sklep, odkud většina tvůrců pochází, nenalézají mnohdy v hrané oblasti náležité uplatnění, v kaleidoskopickém sledu ironických glos, persifláží a bonmotů, kde záleží předeším na nápadech a smyslu pro zkratku, jsou však ve svém živlu. Ve vlastním prostředí je v psychologickém thrilleru SBĚRATEL POLIBKÚ (Kiss the Girls, USA 1997) i režisér Gary Fleder, specialista na ponuré kriminální případy. Pátrání špičkového vyšetřovatelé a mladé lékařky po psychopatickém únosci a vrahovi dívek, který nechce jen zabíjet, ale i zbavit své oběti vůle a přinutit je, aby mu před smrtí projevovaly náklonnost a lásku, patří k hollywoodským námětovým stereotypům, dosahujícím někdy, například v Demmeho "Mlčení jehňátek" (Silence of the Lambs, 1990), mistrovské úrovně. Navzdory výraznému obsazení Morgana Freemana (Amistad) a Ashley Juddové (Smoke) v hlavních rolích a důrazu, který tvůrci kladli na pozvolnou gradaci při odhalování dalších otřesných faktů, se Flederova snaha po osobité interpretaci osvědčeného vzoru dostala jen málo nad běžný průměr, ctitelům tohoto druhu napětí se ale i tak bude líbit. Z variace na známý motiv vychází i psychologické drama Jima Sheridana BOXER (The Boxer, GB 1997). Bývalý rohovník, opouštějící v Belfastu po čtrnácti letech vězení a nalézající svou životní lásku provdanou za jiného muže, je ovšem, stejně jako jeho sok, aktivistou Irské republikánské armády a zdánlivý problém milostného trojúhelníku se tím rázem mění v otázku těžkého údělu jednotlivce, rozhodujícího se mezi citem a povinností. Realistické zpodobení severoirských politicko-náboženských vášní a všudypřítomnosti tušeného teroru, herectví Daniela Day-Lewise (Čarodějky ze Salemu) a Emily Watsonové (Prolomit vlny) a Sheridanova práce se stavbou děje, ve kterém jako by pro nikoho ze zúčastněných neexistovalo východisko, dávají dohromady soudobou verzi klasické alžbětinské osudovosti; snad proto působí "Boxer" při všech svých kvalitách poněkud odtažitě.
     
      Největším omylem Jiřího Chlumského, režiséra situační komedie STÚJ, NEBO SE NETREFĺM (ČR/SR 1998) je literární předloha, kterou si pro svůj debut zvolil. Každý dramatický tvar jakéhokoliv žánru se bez základního příběhu a hlavního hrdiny nutně rozpadá na pouhou řadu epizod, a nejinak je tomu i v tomto případě. Ani výpůjčky z francouzských Lamoureuxových filmů o sedmé rotě, ani spoléhání se na herce schopností Josefa Abrháma (Městem chodí Mikuláš) nebo Jiřího Bartošky (Poslední přesun) nemohou udržet vcelku groteskní vyprávění o konci války v malebném českém městečku, je-li jeho jediným hnacím motorem špásovné převlékání většiny postav za jiné a naopak. Nazývá-li režisér téměř dvacet let starý scénář leporelem, je to jistě trefné, měl by ale také vysvětlit, proč tuhle amatérsky prostoduchou skládanku vydává za film. Nelze samozřejmě srovnávat nesrovnatelné, ale v romantické komedii LEPŠĺ TO UŽ NEBUDE (As Good as It Gets, USA 1997) předvádí James L.Brooks přímo ukázkově, co to znamená mít pevné, byť jednoduché téma a zajímavou hlavní postavu. Myšlenka polidštění misantropického muže probuzením jeho vztahu k malému psíkovi a sympatické ženě by ještě nemusela vybočovat z řady podobných, kdyby ji ovšem zcela neovládal hrdina, jaký se hned tak nenajde: odpudivý zapšklý spisovatel nasládlých románů, který nenávidí všechno a všechny, zraňuje a obtěžuje každého svou podivínskou zlobou, a to jenom proto, aby zakryl vlastní samotu. A hraje-li ho Jack Nicholson (Večernice) se vší sugestivností své démonické osobnosti, zaručuje už sám filmu divácký úspěch, i když mu Helen Huntová (Twister) a fenka Jill sekundují více než zdařile.

Karel Cop