- internet4U -

Muž, který (si) věří

Řada lidí si stanoví příliš nízké cíle, jichž jsou schopni dosáhnout. Takže když pak narazí na první barieru a překonají ji, myslí si, že to už byl onen životní úspěch a spokojí se s ním, zatímco ve skutečnosti mají na víc.


      Presidenti Spojených států dostávají v rámci televizní kampaně devadesát vteřin, aby charakterizovali svou stranu. Vy jste vícepresident Western Digital máte šedesát vteřin na to, abyste představil svou firmu.

      Řekl bych asi toto: Western Digital je firma s duchem podnikavosti, přitahujícím mladé Američany, kteří chtějí být úspěšní. A WD je tím místem, které jim to umožní. To byl můj případ. Za osmnáct let jsem nikdy nepomyslel na odchod. A přitom jsem dosáhl výsledků, o nichž se mi ani nesnilo. Je to společnost, která dává šanci. Nepotřebujete léta zkušeností, pokud jste ovšem ochotni se obětovat. A dokážete-li to svou prací, firma vám umožní rychlejší postup nežli kdekoli jinde v USA.

      A výrobky?

      Pevné disky pro celou škálu počítačů od "low-endu", tedy notebooků s disky rozměru 2,5" a 3,5", včetně novinky 3", přes běžné disky pro stolní počítače až k "high-endu", tedy paměťovým médiím pro velké servery.

      Zmínil jste se o novém rozměru.

      Přenosné počítače notebooky až dosud používaly standardní velikost pevného disku 2,5". My jsme navrhli nový, jenom o málo větší rozměr 3". Zato však nižší, pouhých 10 mm vysoký. Ale ten jenom o málo větší průměr představuje kupodivu o celých 35 % větší plochu pro záznam. A umožňuje stavět ještě "tenčí" notebooky. Přitom splňuje jejich hlavní požadavek, totiž volání po větší kapacitě, aby bylo možno stahovat velké multimediální soubory dat z Internetu. A aby na nich mohlo být tolik programů a dat jako na stolním počítači. U velkých výrobců jako Compaq a NEC to mělo velký úspěch a zájem mají i další.

      Zmenšení rozměru při de facto zvětšení kapacity je hezká věc, ale jak to vypadá s bezpečností dat?

      Strávili jsme mnoho času ověřováním 3" verze při zvýšených vibracích a nárazech, a dosahujeme stejných, ne-li lepších vlastností, nežli u dnešních 2,5". Hlavním důvodem je, že pokud jde o záznam, dosahujeme na dvou kotoučích, které obsahuje náš nový plošší disk, totéž, co naši konkurenti na třech. Tedy s menším množstvím pohyblivých částí, a tím i zvýšením spolehlivosti.

      Přejděme k vaší cestě. Je to vaše první návštěva "východních" zemí?

      Ano. Začal jsem v Budapešti a v Bratislavě, včera jsem byl v Ostravě. Zatím se mi všechno jen líbí. Počasí připomíná Los Angeles, na trhu se nám zde daří, u firem, s nimiž jednáme, cítíme smysl pro prosazení se, snahu rozvíjet se a vítězit. U WD jsme už před šesti lety pochopili, že Východní Evropa se stane velmi důležitou, a pokud jde o obor pevných disků, byli jsme první, kteří sem začali pronikat formou technické podpory a konzultací. Takže dneska máme na Slovensku až 80 % trhu, v ČR 50-60 %. A totéž v Maďarsku a Polsku. Jsme prvním výrobcem v oboru, který otevřel kancelář v Praze, a v průběhu roku ji budeme personálně i materiálně rozšiřovat. Naše disky se vyrábějí v Singapuru a na Dálném Východě, my je vozíme je do Amsterodamu a odtud rozdělujeme pro Evropu. Naším cílem je přiblížit se k zákazníkovi, podpořit prodej, technický servis. ČR je v této oblasti význačným, ne-li největším uživatelem počítačové techniky. Takže když nyní plánujeme vytvořit v příštím roce samostatné distribuční centrum i pro východní Evropu, bude jím s největší pravděpodobností Praha.

      Pokud jde o hustotu využití počítačů, je u nás jistě velká. Ale proč v Praze? Například polský trh je větší.

      Ano, ale když se na to díváme z hlediska našeho záměru, tj. podpořit zákazníky na Slovensku, v Maďarsku, Turecku, Polsku a v dalších zemích, jste právě uprostřed. Například z Ostravy nebo z Prahy jsme zhruba 400 km od kterékoliv z nich. Amsterodam je výhodný pro Západní Evropu. Pro Východní jste ideální vy. Navíc to odpovídá naší tradici a pověsti v ČR. Té vaší zase odpovídá můj první dojem z lidí, jež jsem tu potkal. Jakási jiskra v očích. Všichni v Kalifornii mi říkali, že musím do Prahy. Jsem rád, že měli pravdu.

      Ve skutečnosti přijíždíte v poměrně dramatické době. Nevím, zda vám řekli i to.

      Ano, mluvil jsem s jedním ze systémových integrátorů obchodujícím i s vaší vládou. Víte, každá země prochází takovýmito cykly, ale u vás nemáme obavy. Budeme pokračovat v investicích. Vaše infrastruktura je silná a určité potíže, které teď prožíváte, budou určitě vyřešeny. Země východní Evropy procházejí složitějšími procesy. Existují-li dohady, pak jen o to, jak dlouho bude řešení trvat.

      Co přesně jste si představoval, než jste přijel do východní Evropy? Čekal jste víno, ženy a zpěv? Čardáš, guláš a gypsies?

      Ne. Ale i tak to co jsem zatím viděl, svědčí o větším pokroku, než jsem čekal. A pak víte, pocházím z Kalifornie. A to nejstarší, co tam máme, je sedmdesát let staré. Co se mi líbí tady, je, že nebudujete mrakodrapy, ale renovujete co máte. Tím zůstane zachovaný šarm města. Je to tak krásné projíždět městem nebo venkovem a vidět ta malá městečka s kostelíky. My už nic takového nemáme. Ale pokud jde o vaši otázku, snažím se nepodléhat předsudkům. Protože ty se pak z 90 % ukáží jako falešné. A pak musím mít úctu ke zvykům a ideálům země, kde jsem hostem. Myslím si, že jsem očekával větší opotřebení, větší devastaci. Například silnice, které jsem viděl, byly báječné. Potěšily mne sportovní hřiště a stadiony. Vím, že ČR je velmi dobrá v hokeji a v kopané, v tenise. Mnoho vašich krajanů hraje hokej v NHL, a já sám mám předplatné na zápasy Annaheim Ducks.

      Jste z Kalifornie. Odkud přesně?

      Mnoho lidí se tam jen přistěhovalo, ale já jsem se tam narodil a vyrůstal. V té části, kde žije převážně střední vrstva. Čistokrevný Jihokaliforňan.

      Říkáte to opravdu s hrdostí. Kdo byli vaši rodiče?

      Můj otec hrál profesionálně americký fotbal, za Chicago Bears. Pak byl zraněn a když nemohl dál hrát, dal se na kariéru s životním pojištěním. S mojí maminkou se setkal ve Westmontu, na koleji ve státě Illinois. Právě její rodiče pocházeli z Kalifornie. Když dostudovali, vrátili se do Los Angeles, kde se narodily i mé tři sestry a jeden bratr. Já jsem prostřední. Měl jsem báječné rodiče. Můj otec zemřel, když mu bylo teprve čtyřicet sedm. Mně bylo tehdy osmnáct, pak už se o nás starala jen maminka, ale dokázala to, všichni se máme velmi dobře.

      Ovlivnili rodiče vaší dnešní kariéru nebo záliby?

      Zcela určitě. Když jsem se narodil, hrál otec ještě fotbal; mám jednu výraznou vzpomínku na to, jak ležím v postýlce a kolem vidím samé rukavice, míče, pálky a jiné sportovní náčiní. Měl velký vliv na můj vývoj v oblasti atletiky. A byl v ní i osobně zainteresován jako kouč, takže jsem vyrůstal mezi baseballem, basketbalem i americkým fotbalem. Matka měla zase velmi pozitivní vliv na náš pocit jistoty, smysl pro pravé hodnoty. Bylo pak jednodušší opustit rodné hnízdo.

      Měl jste už v dětství možnost ozkoušet si nějakou "vedoucí pozici"?

      Řekl bych, že jako průměrný student ne, ale když jsem končil střední školu, byl jsem povolán na vojnu. Většina lidí se na ni příliš netěší, okrádá vás o čas na vlastní tužby. Možná jsem měl štěstí, že jsem nastoupil do zdravotního sboru, a to bylo poprvé, kdy jsem opustil domov a měl pocit, že jsem k něčemu a dostal jsem se i do vedoucího postavení. Když žijete dlouho doma, může to být poněkud absurdně příliš bezpečné: váš úsudek a morálka nejsou vystaveny zkoušce. Až když se přemístíte do jiného prostředí, zjistíte, z čeho jste vlastně uhněten a co ve vás je. V tomto směru pro mě byly ty dva roky v armádě velmi pozitivní zkušenost, jedna z nejlepších věcí, která se mi mohla stát. Naučil jsem se zodpovědnosti za více věcí nežli sám za sebe. A to jsem pak mohl přenést i do byznysu.

      Jste ženatý?

      Dnes je mi čtyřiačtyřicet let a jsem ženatý. Pořád s toutéž dívkou ze školy. V listopadu to bylo pětadvacet let.

      Není to trochu staromódní?

      Vůbec ne. V den, kdy jsem udělal řidičský průkaz a mohl jsem poprvé řídit auto, jsme měli první rande. Bylo mi tehdy šestnáct a od té doby jsem neměl schůzku s jinou. Úplně mě uchvátila, byla báječná a měl jsem pocit, že nikdy nenajdu nikoho lepšího a také jsem nikdy nikoho nenašel. Já jsem vůbec hrozný šťastlivec, protože mám tři děti, rodinu, v níž se máme rádi, a práci, která je lepší než uskutečněný sen. A to myslím, že vůbec není staromódní. Ať mi nikdo neříká, že rozvod je snadný nebo dokonce bezbolestný, jen protože je moderní.

      Co nám povíte o své ženě?

      Vždycky skvěle zpívala. Dodnes zpívá v kostelním sboru, ale tehdy zpívala ve spoustě hudebních skupin. Tak abych jenom nepřihlížel, rozhodl jsem se dokonce naučit se na kytaru, abych ji doprovázel.

      Záviděl jste jí?

      Ne. Ale mám velký respekt k lidem, kteří mají nadání. Kdyby byla jedna věc, kterou bych mohl změnit, tak bych si přál, abych uměl hrát na klavír. Piano je báječný nástroj a obdivuji lidi, kteří jsou dobrými hráči.

      Vždyť máte ještě šanci.

      No, nevím. Žijeme v Kalifornii. Na to chodím s dětmi příliš často surfovat, než abych cvičil. Moji tři synové prvnímu je patnáct, druhému Samuelovi dvanáct a třetímu Jakubovi devět se zabývají sportem celý rok. Baseball, hokej na kolečkových bruslích, košíková, kopaná. Mimochodem v Americe dnes hraje evropskou kopanou víc dětí než americký baseball. Je to teď nejrychleji se šířící sport v Americe. Já jim dělám trenéra právě ve fotbalovém týmu. I když mojí největší zálibou je golf. Takže když jsem uslyšel, že bydlíme poblíž jediného hřiště na Slovensku, okamžitě jsem to šel prozkoumat, našel jsem je a teď jsem hrdý na to, že jsem na něm hrál. Mimochodem, mám zprávy, že kolem Prahy je jich pár také, takže až se sem vrátím s rodinou...

      Vrátíte se sem s rodinou?

      Na sto procent. Pověsti měly pravdu.

      Představte si, že byste třeba změnil zaměstnání, ale tak, abyste se vracel domů stejně jako dřív, měl stejný plat a postavení, ale dělal už úplně v něčem jiném. Poznala by to vaše žena?

      Určitě. Víte, já tak miluji to, co dělám, že si nedovedu představit, že by mě to nezměnilo. Poznala by, že se něco stalo.

      Bylo by to dobře nebo špatně?

      Já myslím, že dobře. Ostatně, ani si neumím představit, že bych mohl dělat něco jiného se stejným uspokojením. Myslím, že právě počítačový průmysl je ideální pro dynamické lidi a umožňuje jim dosahovat úspěchů rychleji, než v jiných oborech. Protože je to jedno z mála odvětví, kde můžete ještě i dnes dosahovat růstu. Mně aspoň by žádné jiné zaměstnání neumožnilo totéž. Uvidět celý svět, setkat se s nejbystřejšími lidmi na této Zemi, a dokonce se s těmito lidmi spřátelit, mít některé z nich za zákazníky.

      Jaký je postoj vaší ženy k počítačům?

      To je zajímavá otázka, protože ani moje žena, ani já jsme nevyrůstali v době, kdy by už počítače byly součástí školního systému. Samozřejmě, umí zapnout počítač a napsat na něm dopis, ale netráví s ním ani o chvilku víc, ať už hrou nebo prací. A nevedli jsme k tomu nijak zvlášť ani děti.

      Předpokládám, že máte sekretářku. Uměl byste si představit, že by vám zítra odešla? A co by to pro vás znamenalo?

      Jo, brachu, na to musím říci, že to bych se dostal do velkých nesnází. Ona mne v podstatě řídí. Je to má druhá půlka. Chrání mne před informacemi, které nepotřebuji, a zpřístupňuje naopak ty nezbytné. Dokáže rozlišovat mezi obrovskou spoustu telefonních hovorů, z nichž jenom některé musím vyřizovat opravdu já. Zajišťuje mi účinnost.

      Myslím, že by trvalo nějakých šest měsíců, než bych si vůbec zvykl pracovat s někým jiným, než by pochopil, jakým způsobem pracuji.

      Co si myslíte o dnešní tendenci k tzv. home-workingu, práci pro firmu doma?

      Něco vám řeknu. Já osobně jsem proti. Myslím, že jestliže někdo pracuje, má být jeho pozornost soustředěna na práci, ne na rodinu nebo na domov. Když se snažíte tyto věci směšovat, doplatí na to podle mne především děti. Nevědí pak, co je to vlastně domov. V mé prodejní organizaci mám třeba po celém světě ke dvěma stům prodejců, a nabádám je i v oblastech, kde jsou někdy jen jeden dva aby si raději zařídili velmi malou kancelář, ale hlavně neúřadovali doma. Nemyslím si, že se ty dvě věci mají směšovat. Znám firmy, které to dělají, ale já v to nevěřím.

      Jaký je váš názor na Internet a e-mail?

      Pro mne je to možná vůbec největší pokrok, jakého lidstvo v poslední době dosáhlo. Jen je třeba s ním správně zacházet. Já vím: jsou zde obavy z bezpečnosti informací, nákupů na kreditní karty, přístupu k soukromým informacím. Ale i tak pokud jde o mne jsem jeho velkým fandou. Denně dostávám až sto e-mailových zpráv. Jsem na nich závislý. Protože v takovéto celosvětové prodejní organizaci dnes už jen pomocí nich zjišťuji, co se děje.

      Když tak zasednete ráno k elektronické poště: jaké je hlavní téma?

      Problémy a diskutabilní věci k řešení, které se vyskytly našim zákazníkům. Takových 65 až 70 % se týká věcí, které potřebují naši prodejci nebo technici: informace, ceníky, technické problémy atd. Zbytek je spíše informativní: např. kdy uspořádat nějaké setkání, odlety letadel... Ale generálně spíše problémy.

      Odpovídáte na většinu z nich sám?

      Přiznávám, že většinou se tím zabývá má sekretářka. Zpracuji svůj e-mail, udělám poznámky k bodům, na něž je třeba odpovědět, a ona je napíše a odešle. Mně by to trvalo déle.

      Co byste poradil lidem, kteří nedosáhli vašeho postavení, takže by vám je mohli závidět?

      Řekl bych jim dvě věci. První by byla že se to nestane snadno. Musíte těžce pracovat, být připraven obětovat tisíce hodin času. Já sám začínám denně v půl sedmé ráno a končím v osm večer. A za druhé bych řekl, že patrně hlavním z důvodů, proč lidé nedosáhnou určitého stupně úspěchu, je, že sami nevěří, že mohou. Myslím, že řada lidí si stanoví nízké cíle. Takže když jdou životem, narazí na nějakou příliš nízkou barieru, kterou si sami postavili. Pak ji překonají a myslí si, že to byl ten životní úspěch a spokojí se s ním, zatímco ve skutečnosti mají na víc. Zkušenost z armády mě naučila, že se musíte umět zaměřit vysoko a vaše cíle musí být vzdálené a vznešené. Když si stanovíte nízké cíle, budou také vším, čeho v životě dosáhnete.

      Když jsem začínal u Western Digital, bylo mi třiadvacet; řekl jsem si ano, jednou bych mohl být viceprezidentem pro odbyt, toho bych mohl dosáhnout. A časem se z toho stal i můj cíl. Musíte se vždy snažit dosáhnout až na hvězdy, nemyslet předem, že to není možné.

      S tím souvisí i optimismus. Kdybychom se znali déle, asi byste brzy řekl, že takového optimistu jste ještě nepotkal. Ani u těch nejúspěšnějších lidí, které znám, nemá úspěch nic společného s tím, kolik vydělají, ale jak jsou šťastní. Být spokojen, to neznamená mít peníze, ale mít šťastné manželství a práci, kterou milujete. Až to je úspěch. A lze jej dosáhnout i bez peněz. Znám mnoho lidí, kteří jich mají spoustu, jsou na vysokém postu, a přitom jsou až tragicky nešťastní. Úspěch má co dělat s mírem a radostí, které zakoušíte v životě. A s tím, že je můžete sdílet s rodinou a přáteli.

      Vždy vidím především to, co lidé mohou udělat, ne to, co nemohou. Vždy se snažím pomoci jim dosáhnout právě toho, o čem si myslí, že je nad jejich možnosti. Takže ještě do třetice: pozitivní přístup. Nesmíte si nechat namluvit, že něčeho nejste schopen. To je to, co funguje.

      Přesto je možná něco, čeho jste nedosáhl.

      Budu velmi upřímný. Právě čtu knihu od Boba Buforda, která se jmenuje Poločas. Má podtitul Od úspěchu k významnosti a je to nejzajímavější kniha, jakou jsem kdy četl. Je napsána pro relativně mladé muže čtyřicátníky jako jsem já, a jedná o tom, co dělat s druhou polovinou vašeho života. Jestliže ta první polovina se týkala úspěchů, tak, jak je vidí svět v oblasti postupu, titulů, finančních úspěchů, pak druhou půlku svého života chci vidět v oblasti významnosti. A ne nutně jen ve spojení s úspěchem. Takže to, čeho chci ještě dosáhnout já, je být absolutně nejlepším manželem. A příkladem pro své děti. Nejlepším přítelem svým přátelům. A já teď chci, na rozdíl od investic do pevných disků, investovat i do života. Protože, když se nakonec všechno sečte, když tento život skončí, nepůjde o disky nebo kariéru, ale o to, jaký vliv jsem měl na život jiných. Jestli jsem jim umožnil, být lepšími. Dosáhl jsem, čeho je možno dosáhnout z hlediska businessu. Vím, nejsem prezidentem firmy, jenom víceprezidentem prodeje, ale určitě jsem nejlepším prodejcem, jakého jsem kdy potkal. To není plácnutí do vody, to je pravda. Ale vím také dobře, co nejsem. Nebyl bych dobrým finančníkem, nebyl bych dobrým výkonným ředitelem, pravděpodobně bych nedokázal řídit továrnu. Takže se domnívám, že jsem dosáhl všeho, co jsem mohl v obchodním prostředí. A těším se na druhou polovičku svého života, v níž se budu moci více zapojit do života svých dětí, církve, ostatních. Chci, abyste kdybych za pár let zemřel a někdo se zeptal, co si myslíte o Dicku Schaferovi mohl i vy říci: byl to báječný přítel.

      Kdo vám v životě nejvíce pomohl?

      Víte, já jsem věřící křesťan, takže jsem zavázán především Bohu. Ten mě obšťastnil tím, že mi dal mé schopnosti a talent. Ale jinak to byla pravděpodobně má matka. Hlavně v době, kdy otec zemřel, a já byl ještě mladý. Ona mi ukázala, co to znamená obětovat se, jako naprosto samozřejmou vlastnost. Když jsem se někdy probudil už ve čtyři hodiny a šel jsem se napít, viděl jsem ji v kuchyni, jak připravuje jídlo nebo žehlí nebo zašívá. Tak jsem měl úctu i k tomu, o čem se jinak většinou jen mluví: obětovat se pro své děti. Až potom peníze. Takže z životního hlediska, ona byla ta, která mě naučila, co je zapotřebí.

      A pokud jde o business, byl jsem podřízen třem různým vedoucím a všichni pro mě byli v dané době perfektním příkladem. Prvním z nich byl Chuck Whistler, který mě přijímal v roce 1980 do firmy; velmi bystrý, dynamický muž. Víte, díky tomu, že táta právě zemřel, on byl pro mě jakýmsi obrazem otce. Velmi pozitivní obraz, vyzařující energii. Dalším, kdo převzal vedení a pro nějž jsem pracoval, byl Robert Johnson. Od něho jsem se naučil, jak vést business. A pak náš současný předseda, Chuck Haggerty, ten byl pro mě v tomto ohledu asi vůbec nejlepší, už proto, že ze všech strávil nejvíce času přímo se mnou. A to první, co mě naučil, je, že člověk se musí velmi úzce zaměřit. Víte, v každém průmyslu nebo businessu musíte být, abyste měli opravdu úspěch, buď firmou číslo 1 nebo firmou č. 2. A Chuck Haggerty nás naučil, jak na to. Nesnažte se být nejlepší ve všem, protože to nejde, říkal. Najděte si jednu věc, a v té to dokažte. Když převzal před lety firmu, nezabývala se jenom disky, ale dělali jsme také videotechniku a další věci. A byl to on, kdo se rozhodl prodat ty obory, které nevykazovaly výsledky, a zaměřit veškeré úsilí firmy na jednu věc. A to bylo přesně to, co jsme měli udělat. Výsledkem je, že dnes jsme nejrychleji rostoucím výrobcem pevných disků na světě, máme 26 % podílu celosvětového trhu a roční nárůst 6 %, což je neslýchané. Podle časopisu Fortune 500 z nakladatelství Forbes jsme za rok 1996 nejúspěšnější firmou v USA, a vůbec nejlepší možností je investovat do nás, protože máme nejrychlejší návratnost investic; dokonce lepší než Microsoft, Intel, General Motors. Vděčím Chuckovi Haggertymu za radu, která k tomu vedla.

      Bude se vám stejně dařit i tady?

      Mohu vám říci, že i po krátké návštěvě naší kanceláře v Praze jsem pochopil, že to zde není nevím, jak to vyjádřit zdvořile tak jednoduché jako v USA. Že obchodovat tady je mnohem obtížnější. Nejde jen o infrastrukturu, telefon, server, který se častěji "kousne". Jde i o lidi mimo kancelář, jistou nekooperativnost. Například víte, že dole je dobře zařízená kantýna a jdete tam na oběd. Nicméně dáma, která je placená za to, aby vám to umožnila, řekne, že poobědvat bohužel nemůžete, protože nemáte lístek. Fajn, řeknete, tak si ho koupím. A ona řekne, to nejde, lístky se prodávají jenom v pondělí. A není cesty, která by vám k němu pomohla. To je pro člověka ze svobodné země velmi frustrující zkušenost. Vy máte peníze, oni mají oběd, ale skutečnost, že někdo vymyslel tak nesmyslný předpis a hlavně -že nikoho nenapadlo, vyvinout iniciativu jej změnit způsobuje, že vy máte hlad a oni nevydělají. A nikomu kromě člověka z Ameriky to, zdá se, nevadí.

      Ale vy už víte, že jsem optimista. A tak nemohu nevidět, že na druhé straně a to mi potvrdilo víc Američanů obchod se tady odehrává v lepší, střídmější náladě, na ulicích se nevyskytuje takové to přehnané bláznění jako u nás, začíná se hledět na šetření přírody. Je jasné, že nemůžete změnit během šesti let nános předchozích padesáti. Bude to trvat celou generaci. Musíte si jen věřit.

Pavel Hajný

internet4U