Nemám z techniky strach, těším se na to a závidím svým dětem, že budou žít déle a dožijí se některých věcí, o kterých jsem jenom snila.
Vystudovala jste sociologii na Komenského univerzitě v Bratislavě. Potom jste se stala herečkou jak jste jako humánně zaměřený člověk hledala vztah k výpočetní technice?
Nejsem humánně zaměřený člověk. Studovala jsem na matematicko-fyzikálním gymnáziu, nejvíc mě bavila na sociologii matematika, takže technika je více méně moje záležitost. Pojistky doma také opravuji já. O mém zaměření svědčí i to, že třeba při natáčení Markéty Lazarové jsem v přestávkách řešila matematické příklady prostě jsem si počítala.
Používání počítače je pro vás rutinní záležitost?
Ano, sama vidíte, že jsme obklopeni počítači. Já mám doma svůj velký stacionární počítač, a navíc mám notebook. Vlastně doma mám ještě jeden notebook, takže opravdu, není to pro mne problém.
Kdy jste se s počítači setkala poprvé?
Jako velvyslankyně jsem zavedla počítače ve Vídni, ale sama jsem je nepoužívala, protože na to jsem tam skutečně měla lidi. A ani jsem se k tomu nedostala. Ale když jsem se vrátila z Vídně, pořídila jsem si první stolní počítač a od té doby na něm pracuji. Nejdřív jsem ho samozřejmě používala jenom jako psací stroj, ale teď už ovládám Excel, Word vše, co potřebuji.
Většina lidí vás stále spojuje s hereckou profesí. Co vás k ní přivedlo bylo to vyplnění tužeb, nebo příležitosti?
Co mě přivedlo k herecké profesi prostě normálně mě vybrali ve škole, když mně bylo čtrnáct. Potom, když jsem končila sociologii, už tady byla vojska a sociologie byla buržoazní pavěda. Já jsem studovala teoretickou sociologii, to znamená, že jsem v podstatě neměla práci. No, a nechtělo se mi vstupovat do komunistické strany jenom proto, abych mohla zůstat pracovat na univerzitě, to zas nebyl můj cíl. V té době jsem dostala nabídku z divadla, a já jsem si řekla, že pár let to tam vydržím. A bohužel, nebo bohudík, to už nevím, jsem tam zůstala dlouho.
Věhlas vám přinesla především Marketa Lazarová ve stejnojmenném filmu Františka Vláčila, a potom role krásné paní správcové Marji v Menzelových Postřižinách. Těch velkých rolí ale bylo více, na které nejraději vzpomínáte?
Já nevzpomínám na role, role jsou umělé konstrukce. A nechme to na obyčejné, naivní lidi, kteří si myslí, že to je doopravdy, když vidí něco nafilmované. Role jsou role a živí lidé jsou živí lidé. Pro mě bylo nejdůležitější, s kým pracuji. Co máte z toho, když dostanete velkou roli, ale pracujete se špatným kolektivem, se špatným režisérem, to prostě nemá smysl. Smysl má dělat dobrý projekt, samozřejmě, ale s dobrými lidmi. Nakonec každý film vás stojí nejméně půl roku života, tak ať to stojí za to.
A co práce divadelní?
Strávila jsem "na prknech" devatenáct let. Měla jsem vždy trochu opatrný vztah vůči divákům. Věděla jsem, že s nimi umím manipulovat, a trochu jsem se jich bála. Jak jich bylo trošku víc, už jsem se jich bála. Věděla jsem, že stejně jako je dokážu dojmout nebo rozveselit, část z nich by se dala zneužít i k jiným cílům. Mám vůbec velký problém pokud je někde trošku víc lidí, mám strach. Masa, to není nic, v čem bych se chtěla pohybovat. Jakmile je někde dav, tak si dávám veliký pozor.
A navíc jsem ještě dlouho poté, co jsem přestala hrát, dokázala plně ovládat své city. Pro mě nebyl problém vyvolat si pláč, až po dvou nebo třech letech jsem začala reagovat jako "normální" lidi dokázalo mne něco dojmout, rozplakat. Dokonce se zdá, že momentálně reaguji mnohem citlivěji, než je třeba.
Je Vaše herecké období už uzavřenou kapitolou?
Ano, dá se to tak říct.
Sestra je herečka, manžel kromě jiného také herec. Je možné vaši rodinu nazvat hereckou?
Moje sestra nechtěla být herečkou, rozhodně ne, ale stala se jí, jelikož končila školu v takových těch nepříjemných dobách, kdy mohl někdo studovat na vysoké škole jedině tehdy, když měl rodiče dělnického původu, nebo když ho doporučila stranická organizace, což moje sestra ani v jednom případě nesplňovala. Můj tatínek nebyl dělník, byl to profesor slovenské literatury a maminka byla učitelka. Takže co s tím? Nabízelo se, že vlastně jediná možnost je dostat se přes herectví na nějakou jinou vysokou školu, což poradili mému tatínkovi. Ale moje sestra byla tak dobrá a tak hezká, že se hned dostala do filmu, a tím zůstala finančně nezávislá na rodičích do velké míry. A pamatuji si, že každý rok říkala: "Já už bych příští rok nechtěla hrát, už nechci hrát".
Můj manžel hlavně psal, on nebyl hercem, nebo lépe řečeno: byl velmi speciálním hercem. A protože mu byla znemožňována autorská práce, začal hrát i postavy napsané jiným člověkem, jiným dramatikem, a najednou se ukázalo, že má velký talent. Ale myslím si, že taky není "hercem do konce života". Ale baví ho to, pokud má hezkou roli samozřejmě.
Co byste řekla svým dcerám, kdyby přišly s tím, že chtějí studovat herectví?
Já jsem se je snažila ochránit, aby se nestaly dětskými herečkami. Myslím si, že pro kariéru herce není vhodné, když začíná jako dítě. Nabere ne moc dobré stereotypy, naučí se předstírat. Moje zkušenost je, že většina těch velmi dobrých dětských herců má pak velké problémy, aby se přizpůsobila normálnímu herectví. Toho jsem je uchránila, i když je samozřejmě pořád chtěli do filmu. Teď už je jim přes čtrnáct, tak si říkám, pokud by se snad rozhodly, to už je jejich věc. Není to něco, co bych chtěla třeba i já dělat celý život, protože herec je hodně závislý na spoustě faktorů a například ve filmu může jen málo ovlivnit výsledek. Nedívá se do kamery, nezúčastňuje se střihu, mnoha důležitých věcí, které dělají film filmem. Vysloveně kreativní člověk, který má i jiné ambice, se těžko může živit herectvím, až do konce života.
Cestujete každý týden mezi Bratislavou, Brnem a Prahou. Máte vůbec šanci se doma sejít? Jak zvládáte domácnost?
Cestujeme, samozřejmě naše rodina vždycky cestovala. Já jsem od svých čtrnácti let na cestách, v podstatě kromě dvou a půl roku, když se narodily děti. Trochu klidnější období bylo ještě ve Vídni, v tom smyslu, že jsem cestovala méně. Jinak se celý život pohybuji minimálně střední Evropou.
Je to otázka zvyku. Myslím, že bychom si strašně lezli na nervy, kdybychom byli všichni pořád doma. Ani nepředpokládáme, že by to mohlo být jinak. Nepamatuji se, že bychom někdy v naší rodině měli týden, kdy se všichni ráno vzbudíme, jdeme do práce, všichni se odpoledne ve čtyři nebo v pět sejdeme a máme volný večer. To prostě nikdy nebylo. Já jsem hrávala třeba i pětadvacet představení měsíčně, můj muž hraje těch šestnáct, osmnáct, plus zájezdy. Zkrátka, když jsme jeden večer v týdnu spolu, tak se hrozně těšíme, anebo si někdy lezeme na nervy. Ale v žádném případě nepředpokládáme, že budeme mít pravidelnou pracovní dobu; s tím jsme se všichni vyrovnali a nikomu z nás to nevadí.
Po etapě herecké následovalo období diplomatické. Nehodil se někdy i zde herecký talent?
Neřekla bych, diplomacie a herectví nemají nic společného, až na to, že potřebujete dobrou výdrž, že potřebujete být svěží od rána do noci. Herci jsou zvyklí podávat stoprocentní výkon ráno v osm, stejně jako večer v deset. Jsou lidé, kteří jsou zvyklí, že v pět padla, a už nejsou schopni výkonu.
Být diplomatem je obtížné a náročné a pokud jste vyslán ven, tak je to v podstatě čtyřiadvacetihodinová služba. Ale je to jistě zajímavé, musíte sledovat spousty věcí a vše se vám hodí. Samozřejmě se hodí i schopnost hrát, ale spíš v tom, že máte dobrý trénink, že se nesesypete, že něco vydržíte, udržíte si pozornost, máte dobrou cvičenou paměť a tak dále. Ale jinak nemá diplomacie s herectvím vůbec nic společného.
Čím se zabýváte v současné době?
Teď, kromě jiných věcí, vedu Slovenskou společnost pro zahraniční politiku. Ta se věnuje zahraniční politice, ale ne oficiálně. Nicméně se s politikou hodně setkávám a pořád v tom jsem, protože mě to baví a vždycky mě to bavilo, pětadvacet let mě to baví.
Dále se věnuji public-relations, problémům vrcholových postižených sportovců. Zajímá mě to proto, že si myslím, že je velmi důležité začít propagovat způsob chování vůči postiženým handicapovaným lidem. To nejsou lidé nemocní; ti zažili dobu, kdy byli zdraví teď jsou nemocní a buď zemřou nebo se vyléčí. Nebo se stanou postiženými. Ale postižení, to je trvalý stav, někteří se s tím narodí a celý život s tím musí prožít, nebo se jim stane něco, co je nezvratné, a tím pádem prostě zakotví mezi handicapovanými. Tady soucit nemá místo, oni potřebují trošku pomoct, aby se mohli normálně zařadit do společnosti. Jsou rádi samostatní, potřebují to, a jakýkoliv soucit, takové to: "Chudáčku můj, dej ručičku, dám ti korunku", je nepřípustné. Proto se snažím všemi prostředky tento názor prosadit. Handicapovaní sportovci jsou v podstatě tou špičkou ledovce, která je dobře viditelná a myslím si, že můžou být příkladem nejenom všem postiženým, ale i nám zdravým, že naše problémy jsou řešitelné, není to nic, proč bychom měli věšet hlavu.
Pobavily mne vaše krátké glosy v Mladé frontě dnes. Je v tom potřeba sdělit názory, nebo se chystáte na ztečení další profese?
Moje glosy v Mladé frontě? To byla zásluha paní šéfredaktorky Červenkové, která mě hlídala a honila mě. Jsem jí za to velice vděčná.
V okolní Evropě, tedy té západní, je společnost třídní, a my se musíme naučit určitým normám chování, které nám prostě vštípeny nebyly. Podívejte se, my jsme taková plebejská společnost. Něco jsem se v tomhle ohledu musela naučit, něco bylo dáno výchovou, ale ve zmíněných glosách jsem se snažila upozornit na takové ty důležité maličkosti, které by měl každý znát. Necítila jsem potřebu sdělovat své názory, ale možná, ža by to bylo zajímavé, kdybych to zpracovala do trošku ucelenějšího tvaru. Takových těch sto drobností, které lze velice rychle napravit a které nám zbytečně berou čas a zabraňují nám, abychom se cítili sebevědomě a jistě a skutečně mohli přemýšlet o tom, co lidé říkají a jak budeme my odpovídat, a ne o tom, jestli máme ruce takhle a ubrousek takhle, kam si dám kapesník a jestli můžu zakašlat, jestli se můžu vrtat v nose, jak mám sníst tohle něco v tomto smyslu. Ty drobnosti jsou velice důležité.
Pomýšlíte ještě na návrat do diplomatických služeb nebo politickou kariéru?
Návrat do diplomatických služeb je obtížná záležitost, protože jsem byla diplomatem Československé republiky a nepřestoupila jsem do slovenské nebo české diplomacie. A pro službu v ČR bych musela změnit občanství.
O politické kariéře neuvažuji, protože mám pocit, že moje politické zaměření je ve střední Evropě velice "raritní". Nikdy jsem nezkoumala, vlastně ani nebylo proč, jaké je moje přesvědčení, jaký druh víry nebo postoj k životu zastávám. Potom jsem o tom uvažovat začala; a také jsem se testovala na různých situacích, jak bych, kdybych byla politikem, reagovala, a zjistila jsem, že jsem pravděpodobně velmi klasický kontinentální libertarián. Je to druh zřídka se vyskytující, bohužel není chráněný, takže vymírá. Nakonec všude, kde byli Habsburkové a Metternich, liberalismus nekvete. Já roli státu, roli individua, prostě ty základní věci vnímám z pozice klasického liberála. Myslím, že bych byla v jakékoliv straně velmi nevítaným hostem, vzhledem ke svým názorům.
Máte možnost srovnání. Jak vnímáte současné politické dění na Slovensku?
Charakterizovat politické dění na Slovensku je obtížné, stejně jako je obtížná celá transformace, tranzice společnosti. To, čím procházejí naše krajiny, je několik procesů najednou. My se nemůžeme vytrhovat z evropského kontextu. Vždycky jsme byli součástí Evropy, to znamená s určitým zpožděním procházíme vším tím, čím celá Evropa a podívejte se, jaké jsou to problémy! Zároveň podstupujeme proces modernizace, dohánění deficitu, nastolení normálního řádu, normálního fungujícího společenského systému. Navíc se ještě musíme vypořádat s rezidui v hlavách lidí, s mechanismy, které jsou zažité.
Právě včera jsem četla sociologickou studii, kterou dělal Výzkumný ústav sociologický. Týkala se polarizace společnosti, o níž se hodně mluví hlavně v Polsku a na Slovensku. Podle tohoto výzkumu se česká společnost polarizuje podle výšky příjmů, lépe řečeno, podle pocitu dostatečné výše příjmů, protože to je subjektivní, co lidi považují za dostatečné. Já pamatuji, že jsem měla kdysi diskusi o hranici chudoby, a tu lidi vnímají zvláštně. Protože například pro lidi Asie je bídou, když nemají tekoucí vodu a lékařskou péči atd., pro naše lidi jsou to věci více méně samozřejmé. Nouzi pociťují v tom, že si nemůžou dovolit auto nebo dovolenou v cizině. Většina lidí, kteří mi říkali, že jsou chudí, měla například svůj dům a barevný televizor.
Ale vracím se k tomu Slovensku lidé vnímají situaci na Slovensku různě. Ti lidé, kteří "za pět prstů a šestou dlaň" mohli jaksi zprivatizovat podniky, ti jistě budou mít zájem udržovat současný stav věcí co nejdéle. A pak jsou ti, kteří by také chtěli, ale zatím neměli šanci. Ti budou naopak proti. Existují naštěstí i lidé, kteří jsou jiní, a i kdyby měli možnost krást, nebo lépe řečeno arizovat, neúčastnili by se toho, protože mají určité zásady, meze svého chování. Ona každá společnost se polarizuje, ale obávám se, že slovenská společnost se polarizuje pořád dokola, například na lidi slušné a lidi absolutně nevychované, spodinu a ty ostatní...
Je to takové zvláštní. Demokratický režim na Slovensku je sice oklešťován, ale zatím funguje. A samotná demokracie, jako systém, bojuje prostřednictvím některých skupin obyvatelstva. Pro mě jako sociologa nebo člověka, který se na vysoké škole zabýval teorií elit, je roztomilé sledovat, jak lidé do elity šplhají co všechno jsou schopní udělat, aby se do určité pomyslné elity, takové té krátkodobé, dostali. A co se s nimi stane, když z toho vypadávají; pozorovat je a vidět na nich, kde má kdo jakou bariéru a kam až může a kam už nemůže.
Takže to se týká slovenské situace. Snažím se, coby člověk, který zakládal Slovenskou společnost pro zahraniční politiku, a je teď ve funkci předsedy správní rady, aby mladí lidé, kteří chtějí informace, měli možnost je získat. Aby trošku kultivovali své myšlení v zahraničně-politické oblasti budeme to potřebovat.
A co české "budování" demokracie?
Já myslím, že více méně totéž co o Slovensku, platí i o České republice. Můj muž říká, že je to otázka "cenové skupiny". Spoustu problémů máme stejných, jde jen o to, že tady se řeší trošku kultivovaněji. Elity jsou nevybudované, ale myslím, že česká elita, v tom dobrém slova smyslu, je k integraci do evropských struktur lépe připravená.
Samozřejmě držím České republice palec. Doufám, že v konečném důsledku se "tam" dostane i Slovensko. Věřím tomu.
V souvislosti s demokracií se vrátíme zpět k technice. Připadá vám reálná zatím fantastická vize, že v takzvané informační společnosti, která možná vznikne díky rozvoji komunikační techniky, bude možné opět nastolit metodu přímé demokracie?
Dovedu si představit, že parlamenty budou zasedat tak, že lidi budou sedět u obrazovek a nebudou muset být na jednom místě. Nebo možná, že se k některým otázkám budou pravidelně vyjadřovat na Internetu a že se budou sčítat hlasy. Spíš si dělám trochu obavy z jiné věci. Mnozí lidé, když se jich zeptáte na jejich problémy, tak vám začnou papouškovat to, co slyšeli v televizi. Jako by neměli svůj názor. Ale zároveň si myslím, že život je silnější a že společnost si vytvoří obranné mechanismy. Že ani tištěná či elektronická média, nebudou absolutně "názorotvorná" a že se udrží určité vazby. To znamená, že orwellovština, to absolutní ovládání, nebude možné.
V souvislosti s novými možnostmi komunikace jistě vznikají nové problémy. A tady narážím na své liberální přesvědčení politické; nejsem si jistá, že je třeba na Internetu větší cenzura. Myslím si, že jedinec musí mít co největší odpovědnost. Protože zatím jsme se právě ve dvacátém století přesvědčili, že nejstrašnější jsou přece instituce, které překročí své pravomoci, ne jedinci. To znamená, že já bych se bála spíš totality než volnosti a s tím související zvýšené odpovědnosti individua.
Takže vás nestraší rozvoj informačních technologií?
Už jsem řekla, že můj vztah k technice je velmi pragmatický, nebojím se jí, dokonce spoustu věcí ovládám. Nepatřím mezi postromantiky, kteří říkají: "A proč ta technika, a pojďme všichni zase do jeskyň a mějme se rádi a kdysi to bylo lepší". Nebylo to lepší, bylo to horší, mnohem horší. Žijeme mnohem kultivovanější život nežli kdykoliv předtím.
S internetovou komunikací je to podobné jako s froté ručníky. Já prostě nepatřím mezi lidi, kteří když se objevily froté ručníky, tak začali hned psát, že to je škodlivé, že lidi budou mít vyrážky, že se to nemá, a že ženy budou nemravné, protože to vzbuzuje více slasti. Vyhněme se postromantismu a lkaní.
Myslím si, že nové způsoby komunikace přinesou pozitiva i negativa. Na jedné straně si budeme říkat: "Ale vždyť už nechodíme do hospod, nemluvíme spolu ani se nescházíme v salonech, v Besedě nebo v Sokolu." Na druhé straně budeme jednodušeji komunikovat s lidmi po celém světě.
Jak říkám, nemám z techniky strach, těším se na to a závidím svým dětem, že budou žít déle a dožijí se některých věcí, o kterých jsem jenom snila. Možná se dostanou na Měsíc a podívají se na Zem z výšky, musí to být nádherné.
Jak vnímáte Internet, spíše jako přínos, nebo zbytečného "žrouta času"?
Bohužel jsme byli připojení na Internet příliš rozkouskovaně. Abych rozpoznala, jestli Internet opravdu potřebuji a využiji v práci, musela bych ho mít dva měsíce v klidu denně. Abych mohla zvážit přínos, ale i nedostatky. Abych mohla spočítat nejenom, kolik to stojí peněz, ale především času. Pro mně je rozhodující čas. A myslím si, bohužel, že Internet zatím ještě pořád v našich podmínkách čas žere. Ale asi jej ve velmi krátké době budu používat soukromě i pracovně. A na několika úrovních pracovně. Něco jiného je to v zahraniční politice, když budu mít k dispozici všechny noviny a zprávy. A něco jiného budu hledat pro sebe, nebo ze zájmu o lidi, kterým chci pomoci.
V letech 1990-92 byla velvyslankyní České a Slovenské federativní republiky v Rakousku. V současné době je předsedkyní správní rady
Slovenské společnosti pro zahraniční politiku, zároveň se s vervou věnuje problematice postižených sportovců.Magda
Vášáryová žije doslova v letu. Týden co týden putuje mezi Prahou, v Brnem a Bratislavou. O to náročnější bylo "připoutat" ji na delší dobu k Internetu. Až do Vánoc se to zdařilo díky technicky unikátnímu připojení prostřednictvím notebooku Texas Instrument a mobilního telefonu GSM, za něž děkujeme firmám InWare, a. s. a Radiomobil, a. s., za připojení k Internetu pak firmě PVT, a. s.
Další notebook poskytla firma Z-Micron, s. r. o., fax-modemovou kartu firma KOBE, připojení na Internet poskytla firma LUKO, s. r. o.
Pro i4U Markéta Ciňková @