Jan Mühlfeit potkal počítače vůbec poprvé roku 1976 v druhém ročníku průmyslovky v Jihlavě. Tehdy měl ještě dilema, zda jít na institut tělesné výchovy a sportu, protože hrál aktivně tenis, anebo na elektrofakultu. Když u něj nakonec zvítězily počítače, jež se mu staly dalším koníčkem, šlo to už ráz naráz: postupně se stal programátorem, manažerem informačních systémů, marketingovým ředitelem Softwaru602 a následně pak i Microsoftu Česká republika. Teď je jeho obchodním ředitelem. Možná budete překvapeni, o čem přemýšlí.
Byl jste už v dětství spíš technický typ? Někdo, komu se říká... hračička?
Hračička určitě ne. Blíž jsem měl vždycky spíš ke sportu. Ale na druhé straně k mým oblíbeným předmětům patřila třeba fyzika, matematika a podobně.
Než jste se stal programátorem, měl jste už jistě nějaký počítač i sám.
Dokonce v kapse. Programovatelnou kalkulačku Texas Instruments TI 58.
Klasický nástroj, jenž odchoval řadu dnešních kapitánů počítačového průmyslu. Pak by měla logicky následovat Amiga. Nebo Atari?
(Úsměv.) Ne. Stejně slavné ZX Spectrum s "gumovou" klávesnicí připojené namísto k monitoru k televizi. Pro nás bylo v roce 1982 přímo zjevením, protože nám poskytlo mnohem víc nežli počítače, ke kterým jsme měli na škole přístup. Dokonce barvu a grafiku, o níž se tehdy těm na škole ani nesnilo. Pamatuji si, že jsme měli dokonce předmět, jenž se jmenoval myslím Ekonomické výpočty, a v němž jsme museli tabulky počítat pracně manuálně, přestože to už byl na Spektru funkční tabulkový procesor, jenž to dokázal! Neříkám, že jsme jej používat nesměli nebo že bychom za to byli perzekvováni, ale každopádně jsme museli odevzdávané tabulky počítat i ručně. Tak nesmyslně se postupovalo vůči programu, bez nějž si už dnes neumíme život vůbec představit.
Mezitím se ovšem přihodila spousta věcí, dospěly celé generace. Myslíte, že jsme se poučili?
Globálně určitě. Ale občas si říkám... Podívejte se, v zahraničí už třeba převládla dávno rozumná myšlenka, že včasná podpora masového nasazení informačních technologií kdekoli, ve školství, v umění, v průmyslu, je pro instituci (ale i stát) z dlouhodobého hlediska konkurenční výhoda. Na takto jednoznačný názor vlády i veřejnosti si u nás asi ještě počkáme. A taky nás to bude do té doby něco stát. Zatím totiž přešlapujeme.
Kde je příčina?
Je jich víc a nejen u nás. Někdy třeba i ve fóbii z možného zneužití informací nebo v potížích plynoucích z jejich cíleného utajování. Internet skýtá například obrovské možnosti, jak shromáždit všechny dřívější názory nějakého politika na tentýž problém a v chronologickém pořadí je prostě zpřístupnit veřejnosti. Je-li politik chameleónem (a takových je většina) může to být důkaz o nekonzistenci jeho názorů a tím pádem i jeho politický umíráček. Existuje také teorie, že informace jsou nepřítelem jakékoliv ideologie. Logickým důsledkem pak je, že některé stále ještě spíš zpolitizované nežli nestranné instituce nejsou informační revoluci a zvláště nástupu Internetu vůbec nakloněny a některé v cizině už fungující modely, které řadu zatím čistě úředních procesů demokratizují a zprůhledňují, jsou pro ně absolutně nepřijatelné.
Pro některé zřejmě nepoučitelné politiky je zase atraktivní pravý opak: třeba myšlenka, že po Internetu by se daly kontrolovat nebo dokonce vybírat daně. Nebo vážně míněná úvaha, zda by se Internet neměl "odposlouchávat". Existuje dokonce (samozřejmě že evropský) návrh zavést do něj jazykový "pořádek" a "spravedlnost" tím, že by bylo nařízeno odbývat čtyřicet procent komunikace na Internetu v jazyce té které země a jen zbytek v angličtině. Každý uživatel Internetu ví, že je to prostě nesmysl, ale o tom se třeba v Bruselu skutečně jedná.
To byla jedna z věcí, na něž upozorňovali Andy Grove, Bill Gates a Michael Dell na posledním "setkání mocných" v Davosu. Když k tomu připočtete, že evropská ekonomika je závislá na vývozu z dvaceti pěti procent, zatímco americká jen z desíti, že ještě před padesáti lety bylo v průměrném výrobku až osmdesát procent lidské práce a jenom dvacet procent know how, ale dneska je to už obráceně, přičemž nemalou roli v tom hraje právě výměna informací... není pochyb o tom, jak důležité je nezaspat.
Co s tím?
Bojím se, že začít je třeba už výchovou, a to nejenom ve školách. Já třeba, když se dívám na ty nedělní diskusní pořady s politiky, tak se musím smát. Ne tomu, o čem tak divoce diskutují, ale tomu, jak. Je to smích hodně hořký, protože ty lidi platíme ze svých daní a oni nejsou schopni připravit si ani dobrou argumentaci, jíž jedině lze smést třeba demagogii se stolu. My, když chystáme u Microsoftu třeba tiskovou konferenci (a to na ní čekáme "jenom" pár novinářů, ne celý národ v přímém přenosu!), sestavíme si předem okruh nejpalčivějších problémů, možných otázek, které tam třeba padnou, nic nás nesmí zaskočit. A ne že pak řekne ministr, že bohužel neví oč jde, že ještě nečetl noviny. To se v normálních zemích nestává. Podívejte se, v kolika oblastech už jsme se dostali nejenom "do Evropy" ale i "do světa". Technicky, výrobně, exportně, v cestovním ruchu, módě a podobně. Jenom v komunikaci mezi lidmi (a tím nemám opravdu na mysli jenom tu počítačovou, spíš mediální) zatím řešíme pořád jen dětské krůčky. Například co do morálky nebo úrovně některých novin či novinářů, krvelačnosti zpravodajství, pokleslé televizní "zábavy" nebo popularizace sotva příkladného chování poslanců v parlamentu apod. Je otázka, zda není nejvyšší čas, aby to, co v tomto směru nedokázala vláda ani instituce, nevzali, tak jako to už činí v technickém pokroku soukromé společnosti, i v oblasti morálky "do svých rukou" významní, veřejností respektovaní jedinci.
Máte na mysli kulturní osobnosti typu Jiřího Menzela nebo Zdeňka Mahlera, kteří už, zřejmě ze zoufalství, začali sami?
Přesně tak. A kdoví, zda ne třeba i prostřednictvím Internetu. Protože v mnoha případech nemusí jít o žádnou kampaň, jenom o správný impuls. Mluvili jsme o tom i s naším předním psychiatrem Cyrilem HÖschlem: zdá se, že přirozená "vlastní obrana" lidského myšlení vůči zlu je dostatečně silná, jde jen o to ji aktivovat. A postavit tak zlu hráz nejenom v sobě, ale i v obecnějším povědomí společnosti.
Pravdou je, že kdysi tak pomohli lidé tohoto druhu zachránit českému národu jazyk. Možná by mu dnes pomohli zachránit duši.
Víte, i proto se tak rád scházím právě s lidmi "odjinud", mám řadu přátel právě mezi sportovci i umělci. Potkáváte-li se totiž pořád jen s lidmi z vaší profese, od určité chvíle už vás to nemůže tolik obohatit, zatímco lidé z jiných oborů vás přivedou na zcela nové, zajímavé myšlenky, můžete se vzájemně inspirovat. Právě proto se mi tak strašně líbí Internet, neuznávající nejenom tituly nebo postavení, ale ani profese, takže naprosto ruší obvyklé české "škatulkování": já jsem inženýr a ty malíř, my si nemáme co říct.
Berete Internet trochu jako českou hospodu?
(Úsměv, zaváhání) Ale ano. Víte, ono... málokdo ví, že už u samotného vzniku prvních počítačů nebo toho, co je zatím ještě jen připomínalo, stáli lidé z nejrůznějších, ba naprosto protichůdných oborů, takže na tom vlastně není nic zase tak nového. Vracíme se prostě jen ke kořenům. Tak už u zrodu prvního takového pokusu byl Charles Babbage, francouzský matematik, a Ada Lovelace, básnířka a dcera lorda Byrona. Matematik zhotovil potřebná ozubená kolečka a básnířka napsala něco, co připomínalo jakýsi první operační systém. Takže na začátku počítačového průmyslu stáli matematik a básnířka a z tohoto pohledu má k sobě technologie a umění docela blízko. Mimochodem, právě podle Ady pojmenovali i počítačový jazyk vyvinutý v době studené války v Pentagonu. Kdoví zda to tak nebyla právě ona, kdo ji tam časem pomohl zlikvidovat.
Víte, pro mě je nejúžasnější věcí na světě lidský mozek. Námi pořád ještě možná sotva z několika procent poznaný a popsaný. Každá jeho napodobenina, třeba počítací stroj, je vždy nutně součástí nějakého boxu, omezení. Mozek a jeho základní instinkty ne. Spojit dva souznějící mozky nevyžaduje nutně telefonní linku ani pevnou síť, ba ani Internet jako u počítačů. I když následnému rozšíření jejich společných myšlenek mohou každopádně jen prospět.
Myslíte si, že Internet si časem získá srdce i toho posledního hokynáře v místě vašeho bydliště?
Určitě. Jen budou-li tomu napomáhat i další podmínky. Protože právě Internet srovnává startovní čáru pro všechny. Když je firma bystrá a začne své výrobky tímto způsobem na Internetu rychle propagovat a prosazovat se, může dorovnat náskok těch třeba i jinak silnějších a nebezpečných konkurentů, kteří to neudělají. V cizině už dnes prakticky není inzerát bez uvedení webové adresy, a to myslím si se u nás odehraje také velmi brzy.
Kdybyste změnil z jednoho dne na druhý zaměstnání, ale zkoušel byste to utajit: poznala by to vaše žena?
Okamžitě. A nejen proto, že jsem od přírody upřímný. Ne že bych počítal tak najisto s tím, že u Microsoftu prožiju dalších dvacet let, to asi ani nejde, ale... Víte nabídek je stále spousta. Ale jiný Gates a jiný Microsoft už prostě nejsou.
A rodiče?
Matka, učitelka, později ředitelka mateřské školy, teď už v důchodu, určitě taky. Otec byl ten, kdo mě kdysi postrčil správným směrem. Navíc měl jako technik už tehdy, v roce osmdesát jedna, naprosto jasnou představu o tom, že budoucnost je v počítačích. Já jsem byl sice srozuměn s tím, že jednou budu dělat třeba v nějakém výpočetním středisku, ale že přijde éra tak masového rozšíření opravdu osobních počítačů to bych byl bez něj podcenil. Přitom už rozhodnutí poslat mě na vysokou nebylo lehké. Maminka jako učitelka moc nebrala a studovala i sestra. Jenže u nás platilo už tehdy, že vzdělání je to nejcennější, co může dítě od rodičů dostat.
Myslíte si to dodnes? Co ještě byste považoval za nejdůležitější?
Já bych řekl, že nadšení. Protože nadšení překoná v určité chvíli úplně všechno, v nejhorším i vlastní neschopnost nebo nemohoucnost, nepochopení složitosti problému. Když se člověk pro něco opravdu nadchne, neodradí ho ani zjištění, že zvolil, nebo ještě hůř slíbil něco, nač prostě nemá. Na což obvykle přijdete až tak za týden, když vyprchá ta první euforie a vy shledáte, že ve skutečnosti je zle. Ale dokážete to.
A co vás naopak vždy spolehlivě rozčilí?
Když lidé neumějí pochopit vlastní chybu. Ale hlavně když ji naprosto nepochopitelně, ale naprosto klidně znovu a znovu opakují. Neschopnost přijmout zkušenost. Mě třeba zaujala v poslední době knížka z USA v době druhé světové války, jejímž hrdinou je Francouz, vysvětlující svým americkým vrstevníkům Evropu a svět. Je zajímavé, jakým přínosem je i k dnešku. Učí totiž vžít se i do pozice těch ostatních, kteří ne vždy dokáží vnímat týž svět nebo problém přesně tak jako vy. Já bych dokonce řekl, že promlouvá i k nejčastěji potkávanému dvojímu chápání Internetu: americkému (ale i dejme tomu japonskému), jež jej bere zvláště pro business a pro kariéru za dnes už naprosto nejběžnější životní nezbytnost, a spíše evropskému, jež to pořád ještě nechápe.
Znamená to, že za nejcennější považujete naopak schopnost vcítění se? Pochopení? Porozumění?
Určitě. Americký psycholog Steven Covey říká ve své knize The Seven Habits of Highly Effective People, která tu vyšla, i když bohužel pod trochu zavádějícím názvem, asi toto: Nejprve se snaž porozumět. Teprve pak, aby ti bylo porozuměno. To je mimochodem nesmírně moudrá kniha, v níž jsem našel mnohokrát spoustu rad.
Je to vaše dalo by se říci "kniha knih"? Kterou byste si vzal na neobydlený ostrov?
Možná. Ale klidně by to mohl být třeba i jiný evergreen bible. Protože to je kniha knih v každém případě. A nic na tom nezmění fakt, že to říkám jako člen moderní americké počítačové společnosti nebo že nejsem organizovaný věřící.
1975 Bill Gates a Paul Allen dokončili BASIC, první jazyk pro osobní počítač. První psaná zmínka o názvu MICROSOFT.
1976 Bill Gates pověsil na hřebíček studia na Harvardu.
1977 Microsoft, jenž dosáhl počtu devíti zaměstnanců, představil svůj druhý počítačový jazyk FORTRAN.
1978 MS uvedl svůj třetí počítačový jazyk COBOL. Roční účet za Coca Colu pro zaměstnance přesáhl poprve sumu 500 USD
1980 MS uvedl svůj další jazyk PASCAL.
1981 MS dosáhl počtu 60 zaměstnanců, všech mladších čtyřiceti let.
1982 První operační systém MS DOS na IBM PC.
1982 První verze MS Wordu a MS Windows jako rozšíření DOSu.
1983 MS porodil svoji první myš.
1985 Bill Gates slaví třicáté narozeniny, MS desáté.
1987 MS Windows 2.0 přináší poprve překrývající se okna. V témže roce se objevují i MS Mail a MS Excel pro Windows.
1990 První program pro ruské teritorium: MS DOS 4.1 v azbuce.
1991 MS Visual Basic pro Windows, první multimediální aplikace Microsoft Works pro Windows.
1992 MS Windows NT a MS Access.
1993 První multimediální encyklopedie pro PC MS ENCARTA.
1994 Zrození první ergonomické klávesnice MS.
1995 Zrození Windows 95.
1996 Windows 95 a MS Office 95 v češtině. Microsoftu je dvacet let a multimilionáři Billu Gatesovi čtyřicet.
1997 Přichází Office 97.
Pavel Hajný @