Píše a občas kreslí: Ondřej Aston Neff
Technická realizace a design: Tom Vild
Vychází pokud možno denně, kromě neděle
http://pes.eunet.cz
Politiky bylo dosti... Dostal jsem hezký příspěvek reagující na materiál našeho amerického korespondenta Václava Větvičky o americké dietě a toto je také materiál.
S potěšením jsem si včera početl o dietě od pana Větvičky. Vzpomněl jsem si při tom na odposlechnutý rozhovor ze supermarketu: "Paní, ten krabí salát je nízkokalorický, to je výborný na dietu. Určitě? Tak to si vezmu ještě jeden kbelík." Víte, je přece známá věc, že o kaloriích platí to, co klasik napsal v Limonádovém Joeovi o alkoholu: podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství. Ale teď vážně. Dostal jsem kdesi od kohosi tato "Pravidla diety". Bohužel nejsem autorem tohoto svěžího dílka , jen překládám z domorodého amerického jazyka.
1. Jestliže něco jíš a nikdo tě nevidí, neobsahuje to kalorie.
2. Jestliže zapíjíš čokoládu dietní kokakolou, kalorie jsou nápojem zrušeny.
3. Jestliže jíš ještě s někým, kalorie se nepočítají, pokud druzi snědí víc.
4. Jídlo požité pro zdravotní účely jako kakao, brandy, topinky, nebo tvarohový dort neobsahuje kalorie.
5. Jestliže pomůžeš ztloustnout všem v okolí, budeš vypadat štíhlejší.
6. Jídlo pojídané v biografu, jako polárka (existuje ještě?), popcorn, Italská směs a podobně neobsahuje kalorie, protože je součástí zábavy, nikoli stravování.
7. Zlámané vánoční cukroví neobsahuje kalorie, ty vytekly tím zlomem.
8. Věci slíznuté z nože či lžíce neobsahují kalorie, pokud jste v procesu vaření.
9. Jídlo stejné barvy má i stejný obsah kalorií. Například špenát a pistáciová zmrzlina, houby a bílá čokoláda. Poznámka: čokoláda má univerzální barvu, a může být použita k náhradě jakékoli barvy jídla.
Včera, když jsem psal o rotweillerovi Bartovi dorážejícím a slintajícím na ovčačku Anču, jsem si uvědomil, jaké je štěstí býti psem a následkem toho nebýti osočován ze sexuálního harašení. Bart evidentně doráží a obtěžuje, Anča evidentně dává najevo nelibost. Kdyby Bart byl Mike Tyson a Anča byla Ta Ženská (neznám a nechci znát její jméno), Bart by šel do basy, pokud by Anča měla ten žaludek a práskla ho ale ani tento příklad není případný, protože Anča neleze za Bartem do hotelu, už z toho prostého důvodu, že Bart v hotelu nebydlí.
Bart nutně musí nějak sexualitu vnímat, protože s fenami se nepere, kdežto se psy už měl nejeden nepěkný konflikt. Třebaže není pohlavně dospělý, má v sobě cosi pohlavně určujícího. Neharaší sexuálně v tom smyslu, jak to psi dělávají, že totiž dorážejí na vás, a běda pejskařovi, který to strpí. Zatím se vše odehrává v té rovině, že Barta zajímají psi jako takoví, přičemž se psy-samci se porve, kdežto psy-feny oňuchává a oslintává.
Anča dává najevo nelibost a kouše Barta do obličeje a štěká na něho. Co by se však stalo za čistě hypotetických okolností v praxi neověřených že by Bart ztratil zájem? Že by oňuchával patníky a podstavce lamp místo jejího pozadí? Možná, že by se stala feministkou a chodila po schůzích a napsala knihu.
Pravděpodobnější však je, že by k němu přišla, kousla ho a vybídla ho:
"Haraš ještě chvilku." Asi tak, jako to dělávají ženské.
Musí to být pro naše papírožrouty šeredné překvapení. Občané se začínají drát o svoje práva! JUDr. Oldřich Choděra nyní zastupuje lidi opískované po krachu České banky. Tento ústav byl jediný, který nedostal od státu peníze nad rámec zákonem daný, a nyní jde patnácti tisícům občanů o zhruba padesát miliónů. Doktor Choděra (je to můj osobní přinejmenším dobrý známý, psal za mých časů právní hlídku do Víkendů Mladé fronty, a třebaže si vzájemně říkáme "pane doktore", vypili jsme spolu už nejednu číši bílého vína!), nuže doktor Choděra je toho názoru, že jde o náhradu škody zaviněné nesprávným úředním postupem. Česká národní banka tím, že se založenýma rukama přihlížela pádu tuctu peněžních ústavů (dle hesla Starosti řádného občana jsou i našimi starostmi), podle Choděrova názoru způsobila klientům zkrachované banky újmu. Žalobu proti České národní bance vede nejmenovaná fyzická osoba. Dr. Pavel Palivec z ČNR oponuje, že dosud není uzavřeno šetření, takže se vlastně neví, o kolik lidé přišli, a navíc že ČNB "nemá za povinnost bránit úpadkům bank".
Na zadní se postavil i plynárník Ivan Noveský, který obvinil stát, že sice verbálně podporuje hospodářskou soutěž, avšak svou netečností přispěl k udržení faktického monopolu v oblasti plynárenské distribuce. Stát dle jeho tvrzení nemá dokonce ani v rozhodujících orgánech své zástupce, třebaže prostřednictvím Fondu národního majetku mu patří polovina akcií. Noveský citoval "nejmenovaného náměstka ministra hospodářství", z něhož se vyklubal jistý dr. Tvrzník. Ten vypustil mlhu a nejspíš zalezl pod sv ůj psací stůl na přímý dotaz novinářů totiž neřekl, jaké statutární zástupce, kde a v jakých orgánech stát má.
Třetím donkichotem vedoucím boj za svá práva je občan města Mostu Antonín Havlín. Za bolševika totiž Komančové postavili na pozemcích, které mu i tehdy patřily, část onoho ohyzdného sídliště, kde se stěhoval ten chrám z jednoho nesmyslného místa na druhé nesmyslné místo. Pan Havlín se v pondělí pokusil zabarikádovat jednu z hlavních křižovatek té obasti, neboť údajně leží na jeho pozemku. Policajti sebrali dva jeho pomocníky, kteří mu helfli při lifrování železničních pražců do vozovky.
Jde jistě o případy nesourodé, významem nesouměřitelné. Nicméně je jisté, že k aroganci vlády přispěl i fakt, že občané si odvykli být občany, což se projevuje tím, že jsou prostě zvyklí držet hubu. Je fakt, že občan má u nás mnohem horší pozici, než kdekoli v jakékoli civilizované zemi s fungujícím státním aparátem, který občanovi slouží a je mu oporou.
Slonovinová věž vládní arogance má hluboké základy v žulové aroganci podúřednic poštou počínaje a vejbory, které se nyní jmenují "úřady", konče. Měli by vykopat předsedu Maa, vymáchat ho v Jang-c\ a poslat ho, aby vedl kulturní revoluci proti těmto baštám arogance!
Zatím to dělá doktor Choděra i pan Havlín. Jak pravil markýz Lantenac na adresu chouanů ládujících své pušky až po ústí černým prachem a štěrkem:
"Dobře si počínají."
U nás straší!
Podotýkám, že jsem povahy spíše pozitivisticky založené a v mém názoru na svět dělají v tomto smyslu díru zatím jen dva psi, nebožtík Gordon a nyní Bart. Oba jsou účastníky příhody s takřka identickým průběhem a doslova identickou rekvizitou. Je to skříňka na nářadí, která stojí v předsíni hned za domovními dveřmi. Je metr široká, pětačtyřicet hluboká a metr vysoká, na patnácticentimetrových nožkách včetně. Váží bratru padesát kilo, je plná železných předmětů, rozmanitého nářadí, šroubů, skob a hara mpádí. Stojí v koutě, vtištěná do rohu.
Nyní ta duchařina.
Německý ovčák Gordon (patron Neviditelného psa) měl pelech v zádveří, hned vedle oné osudné skřínky. Toho březnového dne roku 1986 jsem navíc skříňku obtěžkal videem, byl to Sony model 9, poloprofesionální mašina, sama o sobě těžká nějakých deset kilo. Uprostřed noci se ozvala rána. Probudil jsem se, vyběhl z postele, porozsvěcel po domě a našel Gordona roztřeseného na podestě v prvním patře. Ozbrojen japonským mečem katana (tehdy jsem ještě neměl Smith and Wesson 0.45) běžím po schodech dolů...
Ta skříňka byla posunuta o dva metry, jako by vytržena z rohu. Musel to být tak prudký pohyb, že to těžké video se sesunulo z vrchní desky skříňky a spadlo na zem! Zježený pes s děsem přihlížel, jak šoupu skříňku zpátky do rohu. Nespílal jsem mu. Tušil jsem cosi neobyčejného... A zrána připomněla mi žena Michaela, že té noci uplynuly dva roky od smrti její babičky Josefky, 26. 3. 1984!
Húúúú... bojíte se? To nic není!
Uplynulo deset let. Včera, tedy v pátek 15. 11. dopoledne, ležel Bart pod jídelním stolem v prvním patře. Najednou začal táhle výt (všimněte si, že v duchařských historkách psi musejí TÁHLE výt, nikdy ne krátce, natož úsečně) a najednou, zježený jak kominická štětka, vyletěl, otevřel si dveře, zahučel po schodech a následovala rána. Běžíme se s Michaelou podívat... skříňka vyrvaná z rohu, Bart se chvěje po celém těle...
A my si připomínáme...
Húúúú...
Přesně před týdnem umřela teta Blanka a chystáme se na její pondělní pohřeb...
Jsem rád, že nepatřím do klubu Skeptiků, protože by mě musel doktor Grygar vyhnat, namazaného dehtem a posypaného peřím. Nicméně, je to pravda pravdoucí. Zeptejte se Vlada Ríši, šéfredaktora sci-fi měsíčníku Ikarie, tomu jsem příhodu s Gordonem vyprávěl hned zatepla ještě před těmi deseti lety a zkoušeli jsme rekonstruovat prudké odsunutí skříňky od stěny a přestože ani on ani já nejsme pápěrky, nepodařilo se!
Skončím zřejmě jako nebožtík Ludvík Souček, i jemu se rojili duchové v bytě, ne ve forcimře, ale v obýváku, a dělali tam polštářovou bitvu a neustali, dokud tam doktor nepřišel a nezařval: "Tak, holoto, končíme! Koukejte vypadnout!"
I to je holá pravda, doložená nejedním svědectvím.
Hnusný je pohled na hrdiny. Kdyby generál Mladič žil před pěti sty lety, dnes by se o něm psalo v čítankách jako o hrdinovi a spasiteli. Závěr století (a doufám, že veškeré nastávající epochy) však hrdinům nepřejí a ukazují je v jejich vražedné nahotě. Velitel bosenskosrbské soldatesky (je to armáda, když není mezinárodně uznaná?) generál Mladič byl odstaven svou prezidentkou Biljanou Plavčičovou, známou tím, že překročila mrtvolu, když mu kráčela poblahopřát k nějakému z četných vítězství nad znási lněnými muslimskými děvčaty a vykuchanými starci. Generálovi Mladičovi se to nelíbí a taky jeho vojákům se to nelíbí. Jak by jinak! Nejsou tak hloupí, aby nevěděli, kam to všechno vede. Jakmile jejich předák Karadžič odešel ze scény, vahadlo se zvrtlo a oni se budou klouzat po ploše čím dál více nakloněné, až pro ně nezbude místečka na této zeměkouli a ti, kdo jim pomáhali, je naopak budou pomáhati pronásledovati. Taková je logika tohoto světa.
Po Clintonově opakovaném vítězství se chystají změny v administrativě Spojených států. Kdo bude ministrem zahraničí, kdo bude ministrem obrany? Musí nás tato otázka mimořádně zajímat v době, kdy naše integrace do západních struktur je na spadnutí.
Spekulace nemají význam, příští dny nám přinesou odpověď. Mám ale dobrou zprávu ze zámoří, cituji doslova:
Výborně, pane ministře Výborný!
Čeští vojenští odborníci přednášejí na krátkodobých seminářích v USA technologii tzv. "smart personal mines pro americke special forces". Jde o programované miny, které dokážou rozeznat přítele od nepřítele. Tato technologie byla vyvinuta v Brně na VVŠ, česká specialita (!) a ADAST či jeho bývalí koproducenti pravděpodobně ví víc. Ověřeno z absolutně spolehlivých zdrojů!
Konečně zmínka o konkrétní a pozitivní činnosti. Musíme naše budoucí partnery přesvědčit nejen o tom, že stojíme o integraci, nýbrž i o tom, že integrace bude i jim užitečná. Nevnucujeme se do nějakého zaopatřovacího ústavu. Chceme být členy kooperujícího a vzájemně prospěšného společenstva.
Je škoda (a chyba), že se o takové věci musíme dozvídat snad indiskrecí ze strany přátel a že se jí vojenští pánové sami nechlubí!
Poté, co taxikář umlátil k smrti pasažéra na Václavském náměstí a úřady nebyly schopny mu ani odebrat licenci, takže nadále taxikaří, poněkud ochladlo moje nadšení pro jízdu rychlými koly. Po pravdě řečeno, naposledy jsem jel taxíkem před dvěma měsíci v Londýně, kdy jsme se navraceli s Michaelou (mou ženou) domů a objednali si rychlá kola k dopravě na letiště Heathrow. Ve smluvenou hodinu vystrčil jsem nos ze dveří hotelu a koukám: před barákem fungl nový třílitr mercedes eskové řady a před ním post ával pákistánský sluha a hrne se ke mně a já volám, zadržte, člověče, já nejsem Bill Gates, to jen tak vypadám, já jsem ňouma, který si objednal taxíka, a on povídá, já jsem váš taxík, pane! Kouknu tedy na ten třílitr a kožené polstrování a mahagon na palubce a povídám, kolik si počítáte za kilák? On udeřil čelem o chodník a zahuhlal do pukliny v asfaltu: Normální cenu, ó ctihodný! A tak tomu bylo.
Dnešní taxík nebyl třílitr ani meďák, byl to pasát, taktéž slonovinové barvy. Nasedl jsem doň s přítelem Pavlem Frýbortem (Vexlák 1,2,3 a rozepsaný 4) a jeli na Žižkov. Hrála jakási hudba a pak hlásná osoba říkala: "...slyšeli jste pokus číslo 84 Wolfganga jaxemenoval Mozarta, teda opus," a podle koktání jsem poznal, že jde o rádio Klasik, tam mají NEJLEPŠĺ hudbu a nejhorší hlasatele. Taxikář si toho nevšímal a usilovně bušil do takové maličké klávesnice a já povídám, co to tropíte, člověče? A on ře kl, že je to počítač, a ve mně ztuhla krev, protože naposledy jsem jel v počítačovém taxíku na letiště Charlese de Gaullyho v Parízu, byl to taky mercedes, řídila ženská s brejlemi 10 dioptrií a měla počítač o rozměru psióna nad zrcátkem a furt do něho bušila prstíky nalakovanými odstínem Helena Rubinstein numero 18 a nekoukala ven a kolem byl pařížský provoz a já si opakoval: není to Tvůj meďák, Neffe, není tvůj, co je ti do toho, že ho ta ženská naboří, je to pevný auto, nic se ti nestane!
Dostali jsme se na Žižkov před hotel Olšanka a já tam kázal zastaviti a počkati v Lupáčově ulici, která je jednosměrná, a vyřídil si svoje věci v tom hotelu a navrátil se a ten taxikář kvůli mně udělal přestupek, místo aby projel labyrintem žižkovských ulic, narýsovaný idiotickými demiurgy pražské dopravy, ohnul to oproti předpisům do protisměru a vyjel nejkratší cestou, keby sa na to pozrel pán minister Rumel, boli bysme všetci v riti! Nakonec nás taxikář dopravil před vinárnu U Bergmannů (neboli V ínečko) na Vinohradech a chtěl jen obyčejné peníze, žádné sumy v řádu 50 Kč za kilák, jak se to prý děje. S takovým taxikářem bych jezdil. Jenže... řekněte, kolik taxikářů poslouchá Mozarta uváděného koktajícími moderátory z Klasiku, kolik jich je ochotno kvůli vám udělat přestupek? Bojím se, že jsem vyčerpal svůj příděl hodných taxikářů na deset let dopředu.
Příště do taxíka vlezu zase až v Londýně.