Hlavní stránkaFreeware programy
Odkazy a jiné doplňky
Tipy pro Windows 9x
Úpravy v DOSuÚpravy registru
Klávesové zkratky
Články
E-mail
ICQ
Na této stránce
se budeme setkávat s články z počítačových časopisů a z
internetu. Budou zde nejen rady pro váš počítač, ale i pár
slov o věcičkách ze světa informačních technologií.
Jak
skutečně odstranit data.
Mnozí to znáte. Ve státní správě chybějí peníze (a nejen
tam) a tak, pokud to lze, úřad si rád zapůjčí počítače
ke své práci, pochopitelně se základním softwarem (Windows
či jen MS-DOS, nějaký manažer a k tomu několik disket).
Smlouva na dobu určitou je sepsána a následuje klidný nerušený
život. Avšak najednou se přiblíží datum odevzdání a všechna
data musejí být odstraněna. Řeknete si: "O co go?"
Všechno označím a smažu (80 % odpovědí), zformátuji disky
(19,9 % odpovědí). Jen opravdu málokdo se zabývá otázkou,
zda vše bylo uděláno tak, aby již nikdo žádná data nemohl
obnovit. A tak se nyní podívejme, co s tím. Odborníci nechť
přeskočí k "Mažu, mažeš, mažeme..."
Trocha
opakování
HD i FD jsou rozděleny na dvě základních oblasti: systémovou
oblast a datovou oblast. Datová oblast je tvořena 3 základními
složkami: boot sektorem, tabulkou FAT a kořenovým adresářem
Root. U hard disků se setkáme ještě s jednou tabulkou, nazývanou
rozdělovací neboli PAT, ale ta nyní nebude středem našeho zájmu.
Boot
sektor
neboli zaváděcí sektor je oblast, ke které systém prvně přistupuje
a používá ji při startu systému k načtení potřebných
systémových programů a základních diskových instrukcí do
paměti. U disket je to první sektor na první stopě první
strany (nezapomeňme však, že číslování probíhá od 0,
tedy zapsáno [0,0,0] sektor je naprosto stejné velikosti jako
ostatní, tj. 512 bytů). U hard disků je umístění boot
sektoru složitější o to, že pomocí PAT může být hard
disk rozdělen na více oblastí, které mohou být spravovány
každá jiným operačním systémem, např. DOSem a UNIXem.
Obvykle vlastní dosovský boot sektor začíná na adrese [0,1,0]
při rozdělení disku na jediný disk spravovaný MS-DOSem. Boot
sektor tedy obsahuje důležité informace o "fyzické
konstrukci" disku, např.: počet stran, počet stop na jedné
straně, počet sektorů na FAT, cluster, stopu i celý disk,
souborový systém (FAT12, FAT16 nebo FAT32), max. počet složek
v Root adresáři a další. Nechybí zde odkaz, zda je disk systémový.
Tabulka
FAT
(File Allocation Table) je základní informační zdroj, podle nějž
systém přistupuje k datům jednotlivých souborů. Její důležitost
je vyjádřena již tím, že si systém spravuje dvě shodné
kopie. Podle tabulky FAT systém při vytváření nových či
rozšiřování stávajících souborů vyhledává volná místa
v datové oblasti disku a přiděluje je souboru pro jeho data. Při
načtení naopak hledá data příslušného souboru. FAT udržuje
o každém clusteru dvě základní informace zda je cluster volný,
či obsazený souborem, a zda je vadný, nebo ne. Každý datový
cluster na disku má tedy v tabulce FAT odpovídající dvoubytový
FAT-záznam. Každý záznam uvádí číslo záznamu dalšího (a
tedy i clusteru), na kterém daný soubor pokračuje. DOS, resp.
i Windows podle této konvence FAT udržují a k souborům přistupují.
Protože jednotlivé záznamy ve FAT jsou číselně vázány s
odpovídajícími clustery datové oblasti disku, znamená např.
posloupnost FAT-záznamu: 2,3,4,5,6,15,16,17,21,<EOF> pro
operační systém instrukce na postupné přečtení 5 clusterů
s čísly 2 až 6, dále 3 clustery s čísly 15 až 17 a cluster
21. Ve FAT je pak speciálně označen poslední cluster.
Root
= kořenový adresář, tvoří spolu s FAT nezbytnou dvojici
tabulek pro přístup k souborům. Obsahuje zbývající
informace, které dosud chyběly: jméno souboru (8 bytů), příponu
(3), atributy (1), rezervu pro systém (10), čas (2), datum (2),
první FAT záznam (2), velikost souboru (4). Celkově tedy představuje
každý adresářový záznam pole o délce 32 bytů a to platí
i pro dlouhé názvy pod Windows 95.
První znak ve jménu souboru má specifický význam. Zde totiž
systém považuje některé znaky za informační pro další
zacházení s daným souborem:
- Nulu systém dekóduje jako informaci, že dosáhl konce aktivních
adresářových záznamů.
- Tečka je interpretována jako záznam rezervovaný pro systém
a umožňující mu navigaci další adresářovou strukturou.
- Malé řecké sigma (E5hex) je považováno za
informaci, že daný soubor je zrušen. Programy, které obnovují
smazané soubory, tento znak ve výpisech interpretují zpravidla
jako otazník.
Cluster
nebo sektor?
Nejmenší "porcí" dat, kterou je diskový kontrolér
schopen přečíst, je jeden sektor o velikosti 512 bytů. Na
disketě libovolné velikosti (v dnešní době bojuje o přežití
už jen FD 1,44 MB) platí: sektor=cluster. Jejich využití
vypadá následovně:
0 sektor - boot sektor
1-9 - 1. kopie FAT
10-18 - 2. kopie FAT
19-32 - Root - kořenový adresář
33-2879 - datová oblast disku
U hard disků operační systém používá vícesektorové
jednotky zvané právě cluster. Jejich velikost je přímo závislá
na velikosti HD.
Největší problém při stále zvětšující se kapacitě HD
je tzv. clusterování nevyužitelné zbytky přidělených a neúplně
obsazených posledních clusterů. Pokud např. na disku o
kapacitě 1,6 GB je soubor byť jen o velikosti 1 bytu, systém
mu přidělí 1 cluster=64 sektorů=32 KB, a další soubor začíná
až na dalším clusteru. Vrátíme-li se k tématu, pak obsahuje-li
těchto nevyužitých 32 767 bytů nějaká předešlá data,
jsou zcela k dispozici zlodějům...
Nový systém FAT32 sice zmenší velikost clusteru v závislosti
na velikosti disku (v našem případě oproti 32 KB v systému
FAT16 na pouhých 4 KB, ale zbytky, sice menší, zůstávají).
Mažu,
mažeš, mažeme...
Realizací příkazu erase, del či "odstranit", "smazat" z menu různých manažerů nebo
Windows neodstraníme z disku data fyzicky. Po obdržení příkazu
na zrušení určitého souboru se přepíše první znak jména
souboru na E5hex a vynulují se hodnoty příslušných záznamů
ve FAT. Jiný údaj se však už neodstraní, takže i když
soubor přestal opticky existovat, jeho data odstraněna nebyla,
a dokud tedy nejsou uvolněné clustery přepsány jinými daty,
lze soubor obnovit. Jeho obnova spočívá v následujících
krocích:
- zvolíme první počáteční písmeno z naší strany je to vše.
- operační systém příkazem undelete (nebo jinými komfortnějšími
programy) za nás obnoví jméno (z E5hex na zvolené písmeno),
a na základě informací délka souboru a číslo prvního
clusteru v ROOT obnoví FAT záznam souboru.
FORMAT
to je jistota Anebo že by ne...?
"Prostě to zformátujte, a hotovo. Pro jistotu 2x.",
říká odpovědný pracovník. Jenže chyba lávky! Hard disk u
zapůjčených počítačů však většinou z důvodu daných
smlouvou zformátovat nelze vždyť jsme jej dostali i se základním
softwarovým vybavením, a to by jaksi scházelo. Navíc, kdo by
instaloval chybějící systém. A i kdybychom mohli, pak vězte,
že 100násobné běžné formátování by bylo účinné stejně
jako jediné, a případný zloděj by si přišel na své. Nevěříte?
Realizací dosovského příkazu format (do verze 6.22) opět neodstraníme
z disku data fyzicky. Při formátování vytváří operační
systém skrytý soubor IMAGE.DAT, pomocí nějž lze vše opět uvést do původního
stavu! Příkaz format
sice reinicializuje systémovou oblast disku, tj. přepíše boot
sektor a odstraní všechny informace v Rootu i vynuluje všechny
FAT-záznamy, datovou oblast však ponechává v původním stavu.
Již prostý příkaz unformat pomůže, natož pak speciální programy.
Jak
tedy na to aneb s jednoduchostí nejdál dojdeš.
Jistě, zkušení systémáci sáhnou po speciálních
programech, jako např. po WipeInfo z kolekce Norton Utility. Tímto
programem lze data z disku odstranit tak, že je již nikdy později
nebude možné ani obnovit, ani rekonstruovat. Je však třeba uvážit
nutné časové nároky. V USA existuje norma (DOD 5220.22M),
která upravuje postup "Wipe" asi takto:
1. Přepsat celou definovanou oblast hodnotou "1" a
ihned ještě hodnotou "0".Tento krok opakovat alespoň
třikrát.
2. Přepsat celou definovanou oblast ještě jednou, tentokrát náhodně
vybranou hodnotou z intervalu 0 až 255.
3. Verifikovat poslední zápis. Jestliže se při verifikaci
vyskytne chyba, považovat provedené odstranění za nedostatečné
a znovu je celé opakovat.
Tímto jsem chtěl jen ukázat, jak je důležitost této oblasti
vnímána. Co však můžeme udělat my, prostí uživatelé bez
speciálních programů? Jestliže jste pozorně četli předcházející
řádky, pak vám neušlo, že slovo přepsání zde má tu klíčovou
roli. Problém rozdělme na dva dílčí: definitivní odstranění
dat na disketě a na pevném disku.
a)
Jak na disketu
Zde správně předpokládejme, že jsme je již prázdné měli
k dispozici a také je prázdné budeme vracet. Postup je pak
zcela prostý:
1. Proveďme rychlý formát, nejlépe v prostředí MS-DOSu.
Tedy příkaz: format a: /q /u
poslední parametr zajistí, že se žádný soubor IMAGE.DAT nebo jemu podobný nebude vytvářet.
Tímto jsou smazány všechny údaje ze systémové oblasti.
2. Nyní jen v prostředí MS-DOSu zkopírujeme libovolný soubor
větší, než je velikost standardní diskety, tedy soubor 1,45
MB a větší na disketu příkazem: copy soubor a: /V. Parametr zajistí, že systém
navíc bude ověřovat správnost zápisu. Tímto příkazem jsou
přepsány všechny původní údaje v datové oblasti, a pokud
by se snažil někdo něco odhalit, získá jen obsah námi zkopírovaného
neškodného souboru.
Zdá se být divné, že kopírujeme větší soubor než samotný
obsah diskety? V tom se totiž skrývá ten trik. Využili jsme
jeden z nedostatků MS-DOSu, tj. že systém předem
nekontroluje, zda kopírovaný objekt se vejde na dané médium.
Systém tak postupně zaplňuje datovou oblast, zápis ukončí
chybovým hlášením, a tedy ani žádný soubor vlastně
nevytvoří. Původní data jsou však spolehlivě ztracena, resp.
přepsána. Pokud někdo nenajde dostatečně velký soubor nebo
chce "poslat" zloději námi zvolenou zprávu, nechť
provede s disketou totéž, co v závěru s pevným diskem.
b)
Jak na pevný disk
Jak jsme již řekli, formátovat nebudeme. Hledat větší
soubor než kapacita disku na témže disku je vhodné jen pro
Mistra Bohnic. Následný postup je tedy složitější, ale ne
moc pracný a oproti proceduře Wipe i o mnoho rychlejší (s téměř
stejným efektem).
1. Pomocí Průzkumníka ve Windows či z M602 apod. smažeme všechny
naše používané programy, data, soubory atd., prostě všechny
naše věci, které jsme po zapůjčení počítače nakopírovali
či nainstalovali.
2. Provedeme kontrolu disku (příkaz scandisk c:), a poté jeho defragmentaci (příkaz defrag c:). Pokud máme více logických
jednotek, tedy disk rozdělený na více oblastí, provedeme tuto
činnost na každé z nich. Zde bych jen poznamenal, že již
samotná defragmentace disku s obsahem datové oblasti notně zamává.
3. Na disku v hlavním adresáři vytvoříme libovolným
editorem soubor o názvu třeba A a v něm napíšeme např. text:
To koukáš, viď?.
4. Na disketě vytvoříme dávkový soubor se jménem např. ochrana.bat a v něm následující instrukce:
:start
copy c:A + c:A c:B /V nul
copy c:B + c:B c:A /V nul
goto start
Poté tento "program", tedy dávkový soubor spustíme.
Co se bude dít? Nejdříve se vytvoří soubor B s dvounásobnou
délkou než soubor A, tj. náš text bude obsahovat dvakrát.
Poté se vytvoří nový soubor A (původní přepíše) opět s
dvojnásobnou délkou než soubor B, resp. čtyřnásobnou než původní
soubor A. Takto se bude neustále vytvářet a přepisovat vždy
dvojnásobně větší soubor, dokud nenaskočí chybové hlášení
systému, nejčastěji "File not found". Předčasné
ukončení našeho dávkového souboru provedeme současným
stiskem kláves Ctrl + C.
Tímto způsobem jsme hned několikrát přepsali za poměrně krátkou
dobu (otázka několika minut) datovou oblast disku, a případný
zloděj najde všude jen náš text. Někdy to má i tu pikantní
příchuť, že soubory, které byly na začátku celého našeho
postupu smazány, jdou i normálně obnovit, obsahují však
pouze náš zvolený text a zloděje by to jen rozzuřilo. Na
pevném disku většinou nezůstane žádný z vytvářených
souborů, tj. A nebo B, pokud však ano, prostě ho smažme. Co
obsahuje, již víme.
Závěr
Pokud jsem vás smrtelně vystrašil, omlouvám se, ale případný
zloděj ví o vašem oddělení či odboru vše. Pokud jsem vás
inspiroval od této doby k lepší činnosti, jsem rád, neboť
to byl můj cíl. Bylo-li to pro vás příjemné zopakování,
pak vězte, že "opakování je matka moudrosti". Pokud
"ochranu" dat u vás provádíte lepším jednodušším
způsobem, můžete mi ho poslat.
Cesta
do hlubin datového rozhraní - Od děrných štítků až po
Serial ATA
Historie
Zapomínavost je vlastnost stará jak lidstvo samo, také proto
se nikdo moc nediví, že se písmo objevilo na zemi už před
tak dávnými časy. Pokud tedy opomeneme nějaké ty poryté
hliněné destičky a potesané kusy balvanů a skal, můžeme směle
říci, že prvním vážnějším záznamovým médiem se stal až
papír. Zde snad ještě po "datovém rozhraní" příliš
pátrat nebudeme, zřejmě bychom totiž došli k ruce, peru, čtecímu
mechanismu v podobě očí a vyhodnocovacímu systému mozku v
podobě kryptovací a dekryptovací jednotky.
Děrné
štítky
Raději se posuneme o mnoho století let dál, tedy až do světa
éry výpočetní techniky. V této době se totiž objevuje potřeba
uchovávat informace nejen písemně na papíře, ale tak, aby s
nimi mohl co nejpohodlněji pracovat i počítač. Což podoba
latinky ani azbuky či čínských znaků určitě nebude.
Nejprve se na scéně objevuje vynález nazvaný děrný štítek.
Papírový děrný štítek byl sice použit už mnohem dříve,
než nastoupily počítače v roce 1801 jej, zřejmě poprvé,
použil Joseph-Marie Jacquard pro řízení automatického
tkalcovského stavu ale to ještě nebylo úplně plnohodnotné médium,
neboť stroj pouze pracoval podle děrného štítku, který připravil
manuálně člověk. Ovšem v době počítačů už nastala jiná
situace. I v České republice se děrné štítky hojně využívaly,
svědčí o tom i vydaná Československá státní norma (ČSN),
která předepsala jejich vlastnosti (např. rozměry na 187,4 x
82,5 x 0,18 mm). Data byla zaznamenávána pomocí skutečné
perforace papírových štítků v různých částech. S tím,
že štítek byl rozdělen do osmdesáti či devadesáti sloupců
a dvanácti řad. Data se ukládala nikoliv binárně, ale v systému
písmen a číslic, přičemž abeceda byla, na rozdíl od znakové
sady např. Windows, silně zredukována na základní písmena a
znaky. Klasická kapacita děrného štítku se počítala na 80
znaků, pro jednoduchost řekněme 80 bytů. Což nejprve dostačovalo,
ale později se objevilo i efektivnější kódování (160 znaků
a podobně).
Děrné
pásky
Je zřejmé, že ani zvýšená hustota záznamu na děrném štítku
nemohla dlouho postačovat, zvlášť když programy a informace,
které tvořily logické celky, zabíraly mnoho děrných štítků
a tak jeden program jste si mohli doslova nasypat do krabice od
bot. Ještě horší situace nastala, pokud se vám děrné štítky
pomíchaly. Mimochodem, nepřipomíná vám to instalaci Windows
95 z disket (s jedinou výhodou, že diskety byly očíslované)?
Z těchto logických důvodů vývojáři navrhli děrné pásky.
Došlo ke zvýšení přenosové rychlosti jak při zápisu (děrování)
na pásku, tak i při čtení perforovaného média. Data se ukládala
na pásek v sekvenčním děrování, přičemž se kódovala v
systému sedmi až devíti řad. U širších záznamů se používalo
i kontroly správnosti dat pomocí paritního bitu. V praxi se
využívaly děrné pásky nejen u počítačů, ale uplatnily se
i například v oblasti telegrafů a dálnopisu. Nevýhodami však
stále zůstávalo snadné poškození papíru a nemožnost jej přepisovat,
tedy použít médium pro zápis vícenásobně.
Magnetické
štítky a pásky
S objevem magnetických materiálů se situace u záznamových médií,
která by dokázala udržet informace i bez napájení, dosti změnila
k lepšímu. Doposud používané děrné štítky, vyrobené povětšinou
z papíru, se vytrácejí a na jejich místo přicházejí štítky
vyrobené z plastů a pokryté magnetickým povrchem. Díky němu
se zvyšuje kapacita, teď už ne děrného, ale magnetického štítku
mnohonásobně. Dále získal štítek schopnost přepisu a také
se zvýšila i rychlost přístupu k datům na médiu bez rizika
mechanického poškození, jak tomu bylo dříve v případě štítků
vyrobených z papíru.
Magnetické pásky pro změnu vytlačily nejprve papírové datové
pásky a později i děrné a magnetické štítky. Magnetické pásky
se dokonce rozšířily natolik, že se nezačaly používat jen
u velkých sálových počítačů, ale pronikly i do domácností.
Známým příkladem jsou audiokazety, které se pro záznam
hudby i mluvených projevů používají dodnes. Ovšem
audiokazety vhledem k své technické vyspělosti (ve své době)
dokázaly upoutat i výrobce domácích počítačů, a tak si
jistě i vy vzpomenete na zlaté časy osmibitových počítačů,
jejichž nedílnou součástí se staly více či méně obyčejné
kazeťáky. Na úplně obyčejné kazety se ukládaly (v
audiopodobě) programy i data. Některé počítače, např.
modely Atari, využívaly k připojení kazetového magnetofonu,
který musel být vybaven již AD a DA převodníkem jiné, například
kdysi velmi známé ZX Spectrum převáděly audiosignál až ve
svých útrobách.
Zálohovací
páskové mechaniky
Poslední zmíněnou podobou magnetických pásek jsou pásky zálohovací;
uplatňují se převážně v rukách správců sítí, kteří
je, s různým stupněm oblíbenosti, využívají až do dnešních
dní. Uznávány jsou především z důvodů vysoké kapacity na
jednu kazetu (pásku), která obsáhne řádově desítky GB, a
také pro relativně nízké riziko poškození uložených dat.
Zálohovací mechaniky (streamery) zřejmě v nejbližší době
rozhodně nevymizí, ale z hlediska dlouhodobého vývoje lze předpokládat,
že nijak výrazně se s nimi počítat nebude. Na jejich místo
nastoupí nové technologie zálohování dat, které budou pro uživatele
ještě komfortnější než dosti pomalé páskové mechaniky.
Diskety
S objevem a rozvojem magnetických pásek začali vědci přemýšlet
o dalších vylepšeních, která by zrychlila přístup k
informacím uloženým na médiu. Celkem logicky následně došli
k rotujícímu kotouči, pokrytém magnetickým povrchem. Pro lepší
adresaci celého povrchu je magnetický prostor rozdělen do
logických částí sektorů a případně clusterů, ke kterým
je přístupová doba velmi podobná. Je to hlavní rozdíl
oproti pásce, kterou je třeba vždy převinout na patřičné místo,
a pak je ji teprve možno číst či na ni zapisovat.
První diskety (floppy disks) se vyráběly v rozměru 8 palců,
později se objevila zmenšená verze o velikosti 5,25". Tu
již zažily i první počítače z řad PC. Diskety dosahovaly
nejprve kapacit cca 160 či 320 KB, a posléze v režimu vyššího
formátu (Double density a High density) až 720 KB a 1,2 MB. Časem
se na PC platformě vynořila i podoba disket o rozměrech 3,5",
které nakonec předchozí 5,25" typ úplně vytlačily. Tři
a půl palcové diskety jsou dnes sice médiem až děsivě
zastaralým, nicméně převážně z důvodu absence modernějšího
média, které by úlohu diskety převzalo nalezneme 3,5"
disketovou mechaniku stále ještě v každém PC. Je sice
pravdou, že se na trhu objevily i modernější disketové systémy
(za všechny uveďme např. LS-120, jejíž datový prostor na
jedno médium dosáhl 120 MB), nicméně ani přesto se nijak výrazně
nerozšířily.
První
pevné disky
Ač se to možná bude zdát neuvěřitelné, první pevný disk
spatřil světlo světa už před celými 45 lety, kdy jej
zabudovala do svého počítače společnost IBM. Měl tehdy na
svou dobu neuvěřitelnou kapacitu 5 MB a rozměrově se blížil
více k solidní ledničce než k dnešnímu miniaturnímu hard
disku. Naštěstí pro nás uživatele se vývoj nezastavil, a
tak se už v osmdesátých letech můžeme setkat s disky o
kapacitě až 20 MB a rozměrem i hmotností, umožňujícími
integraci do vnitřku počítačové skříně.
Mezi první disky, které se podařilo vtěsnat do počítačů
PC, tehdy ještě PC XT, patřily výrobky společnosti Seagate,
jež stála u zrodu diskového řadiče ST-506. Systém, známý
také pod označením MFM (Modified Frequency Modulation), využíval
pevných disků bez jakýchkoliv inteligentních obvodů, takže
veškerou řídicí činnost musela provádět přímo karta řadiče.
Tento fakt zhoršoval kompatibilitu výrobků od různých výrobců
a dosti komplikoval uživatelům život.
Odstranit výše popsaný problém mělo rozhraní ESDI (Enhaced
Small Device Interface), jehož posláním, vyjma dalších vylepšení,
bylo přenést řídicí obvody přímo na konstrukci pevného
disku a odlehčit práci řadiči v PC.
Nástup
ATA
Jak je známo, boj a válka byly vždy motorem pokroku, a proto
není ani příliš překvapivé, že konkurenční zápas stál
za zrodem nového, modernějšího diskového standardu, jehož výhody
smetly předchozí disková rozhraní do propadliště dějin. U
porodní kolébky specifikace ATA (Advanced Technology Attachment)
stály v roce 1986 společnosti Western Digital a Compaq. A jak
je vidět, jejich snaha nepřišla vniveč, neboť rozhraní ATA
i když ve velmi modifikované verzi je možné vidět v PC
dodnes.
Vývoj
ATA
Klasické rozhraní ATA nabízí možnost pomocí 40pinového
datového kabelu připojit až dva IDE disky, přičemž platí,
že jeden z nich musí být řídící (Master) a druhý podřízený
(Slave). Standard v té době nabízel teoretickou přenosovou
rychlost 8,33 MB/s a již podporoval známé režimy PIO (Programmed
Input/Output) a přenos dat s využitím DMA (Direct Memory Acces)
přímého přístupu do paměti.
I přes velký přínos rozhraní ATA se vývoj nezastavil, a
neuplynula příliš dlouhá doba a rozhraní ATA2 už zaklepalo
na dveře. Nemalou měrou k rozšíření ATA2 přispěla i skutečnost,
že v režimu ATA1 nedokázal počítač (standardně) pracovat s
disky většími než 512 MB. Na tuto neblahou dobu si jistě
mnozí uživatelé vzpomenou a ti, kteří museli dokonce využívat
služeb ovladačů umožňujících obejít nedostatky ATA1 (např.
program OnTrack), si i nostalgicky povzdechnou při vzpomínce na
ony zašlé časy. Ještě se však vraťme k ATA2, které umožnilo
jak rychlejší režim přenosu dat (16,6 MB/s), tak i nový způsob
adresování LBA (Logical Block Addressing), právě díky němuž
byla prolomena hranice velkých disků.
ATAPI
Zřejmě pro úspěch ATA a ATA2 se začalo uvažovat o možnosti
připojit na toto rozhraní i jiná než disková zařízení. Výsledkem
se stal standard ATAPI (ATA Packet Interface), s jehož pomocí
se dají připojit na 40pinový (ale i na 80pinový) datový
kabel už nejen disky, ale i zařízení jako CD-ROM, CD-RW, páskové
i různé jiné mechaniky a produkty.
EIDE
Rozšířené IDE neboli Enhanced IDE, jednoduše psané jako
EIDE, vyvinula ve svých laboratořích společnost Western
Digital a nasadila jej jako svůj strategický tah oproti
konkurenci. Ve své specifikaci přidala řadiči kanál navíc,
takže se poprvé v PC objevují dva datové kabely, oproti dřívějšímu
jednomu. Každý z kanálů, označovaných jako primární a
sekundární, dokáže připojit dvě zařízení, celkově tedy
čtyři. Architektura rozdělení připojených mechanik či disků
zůstává stejná, stále funguje "switchování",
neboli nastavení pro Master/Slave režim, jen s tím rozdílem,
že při plném obsazení řadiče existují zařízení označená
Primary Master, Primary Slave, Secondary Master a Secondary Slave.
Ultra
ATA
Po rozhraní ATA3, které definovalo pár nových vylepšení,
např. technologii S.M.A.R.T (Self-
Monitoring Analysis and Reporting Technology), se objevil poměrně
důležitý a významný systém označený jako Ultra ATA/33.
Vyvinula jej v roce 1997 tehdy disková velmoc, společnost
Quantum, a dodnes je toto rozhraní v PC využíváno. Mezi jinými
názvy, pod kterými je také známé, uveďme např. Ultra DMA/33
nebo někdy i ATA4. Jak již sám název napovídá, zvyšuje
Ultra ATA/33 propustnost sběrnice z dřívějších 16,6 MB/s na
33,3 MB/s. Není bez zajímavosti, že snad všechny dnešní
mechaniky CD-ROM a CD-RW pracují v režimu Ultra DMA/33.
ATA/66,
ATA/100 a ATA/133
O rok později, tedy v roce 1998, společnost Quantum a několik
dalších předních velmocí, zabývajících se vývojem pevných
disků, přijalo specifikaci dvojnásobně rychlého rozhraní s
názvem ATA/66. Je vidět, že historie se už úplně postarala
o odstranění označení ATA3, ATA4 anebo v tomto případě ATA5,
a nastupuje tedy pouze označení ATA/66. Pod ním se skrývá
propustnost sběrnice 66 MB/s, a samozřejmě i zpětná
kompatibilita se staršími režimy přenosu. Přechod na ATA/66
pro uživatele znamenal nejen to, že režim musí podporovat jak
pevný disk, tak BIOS, ale navíc je poprvé potřebný 80žilový
datový kabel, oproti předchozímu 40žilovému. To je způsobeno
tím, že ke každému z předchozích 40 vodičů přibývá
samostatné zemnění, tak aby i při vysokých rychlostech přenosu
nedocházelo k chybám.
Logickým krokem k vyšším rychlostem byl počin v podobě
zavedení standardu ATA/100, který dovoluje zvýšit propustnost
sběrnice až do 100 MB/s, a v poslední době se již objevují
první vlaštovky z řad disků umožňujících pracovat v
protokolu ATA/133, kde je výkon zcela analogicky zvýšen na 133
MB/s. U posledně zmíněného rozhraní je zatím trochu potíž
s malým zastoupení základních desek, které by ATA/133
podporovaly, ale zatím lze předpokládat, že v příštím
roce se přeci jen tento standard masivněji rozšíří. V každém
případě už dnes lze s jistotou říci, že doba jeho vlády
bude krátká, neboť systém Serial ATA už klepe na dveře a s
ním se počítá jako se standardem pro další budoucnost.
Další
rozhraní
Ještě předtím, než prozradíme něco o nejmodernějším vyvíjeném
rozhraní Serial ATA, podívejme se krátce i po alternativních
systémech, které byly anebo ještě jsou pro připojování
diskových i nediskových zařízení používány.
SCSI
Je rozhodně škoda, že velmi zajímavou sběrnici SCSI (Small
Computer System Interface) nemůžeme podrobněji popsat, ale je
to z toho důvodu, že SCSI by si zasloužilo místa na vlastní
samostatný článek. Tudíž jen krátce: SCSI bylo navrženo v
roce 1986 a ihned v první verzi nabídlo uživateli možnost připojit
až osm zařízení na jeden řadič. Rychlost přenosu sice
nebyla na dnešní dobu nijak převratná, ale postupem času se
vývojem jednotlivých SCSI modifikací zvýšila až na dnešních
(teoretických) 160 MB/s. Ze známých modifikací SCSI uveďme
např. SCSI 1-3, Ultra2 SCSI nebo dnešní Ultra 160 SCSI. Zajímavý
je i maximální počet zařízení, současné řadiče dokáží
totiž "zaměstnat" až 15 připojených disků.
FireWire
Dalším poměrně zajímavým rozhraním je bezesporu "ohnivý
drát", neboli FireWire. U jeho zrodu stála společnost
Apple, která jej vyvinula jako vysokorychlostní sériové
rozhraní. Jeho výhody jsou dosti značné. Hvězdicová
struktura připojení zařízení, schopnost připojovat či
odpojovat zařízení za chodu (Hot Plug-In) a rychlost přenosu
dat nejprve 50 Mb/s, později 100 a dnes až 400 Mb/s. FireWire
je rozhraní známé také pod standardizovaným označením IEEE-1394,
nebo pod komerčním názvem společnosti Sony, iLink. Ostatně,
zřejmě především díky Sony se rozhraní FireWire dostalo
tolik do povědomí uživatelů. V roce 1995 totiž byla poprvé
standardem IEEE-1394 osazena digitální kamera, vyrobená právě
zmíněnou japonskou společností. Dnes je FireWire uznáván především
jako jednoznačný standard připojení digitálních kamer k PC
a pro přenos formátu DV, kdy se používá přenosové
rychlosti 100 Mb/s. Ovšem bylo by liché odsoudit "ohnivý
drát" jen pro účely videa, na trhu naleznete pro tento
dosti moderní standard i plno jiných (převážně externích)
zařízení. Např. skenery, externí pevné disky, vypalovačky,
CD-ROM mechaniky, DVD knihovny, čtečky paměťových karet a
podobně.
USB
1.x a 2.0
Specifikace univerzálního sériového rozhraní USB (Universal
Serial Bus) pochází z roku 1995, kdy jej ustanovila skupina výrobců
hardwaru, v níž nechyběla jména jako Intel, Compaq či Nec. I
přes velkou podporu ze stran výrobců se USB rozšířilo v
praktickém užívání až dosti později. Dokonce lze říci,
že teprve v dnešních dnech se vlastnosti USB využívají
naplno. Bohužel nízká průchodnost sběrnice 12 Mb/s (asi 1,5
MB/s) zabraňuje širšímu využití jinak velmi zdařilého
systému. Vývoj nikdy nespí, a tak se v současnosti dostává
na světlo počítačového světa nová specifikace USB, verze 2.0.
Ta nabízí rychlost 480 Mb/s (přibližně 60 MB/s) a možnost
vyššího napájecího zatížení. Z toho můžeme předpovídat,
že je jen otázkou krátkého času, než se masivně objeví
externí disky, vypalovačky a obdobné výrobky pro standard USB
2.0.
Budoucnost
je v Serial ATA
Nacházíme se dnes v době velkých změn, a tak lze jen těžko
říci, které rozhraní se rozvine v budoucnu více, které méně
a za jak dlouho přesto však jednu jistotu máme. Budoucnost
diskových rozhraní má jméno SATA, neboli sériové
vysokorychlostní rozhraní ATA. Skupina složená z veličin
jako jsou Dell, IBM, Intel, Maxtor a Seagate, spojila síly a začala
v roce 1999 pracovat na specifikaci nového rozhraní, které by
nahradilo stávající paralelní rozhraní ATA. Výsledkem se
stalo SATA, tedy sériové ATA, jež má za úkol odstranit současné
nedostatky paralelního systému. Změny se nedotknou jen přímého
protokolu, ale i technického pozadí. Datový kabel už nebude
plochý 40pinový s 80 žilami, ale pouze uzounký, navíc bude
moci být až metr dlouhý, oproti dřívějšímu, který mohl
dorůstat maximálně 18palcové délky (cca 45 cm). Tím se výrazně
zjednoduší jak montáž počítačů, tak i přístup vzduchu,
čímž se zlepší tepelné podmínky v celém PC. Jednoduše řečeno,
zlepší se proudění vzduchu ve vnitřku počítače, takže
nebude tak snadno docházet k přehřívání jednotlivých
komponent. Jinak budou vypadat i přípojky napájení, ale napětí
zůstane na stejné úrovni, takže při přechodu na SATA bude
možné i na starých počítačích využít jednoduché redukce.
Ostatně zpětná kompatibilita celé SATA provází takovým způsobem,
že připojení starých zařízení (disků) na nové rozhraní
by také nemělo být, pomocí redukce, neřešitelné. Pro uživatele
ale bude evidentně nejzajímavější výkon. Propustnost sběrnice
dosahuje v první verzi Serial ATA 150 MB/s, druhá verze, která
přijde v budoucnu, bude pracovat rychlostí až 300 MB/s a zatím
naposledy ohlášená, třetí revize, bude moci chrlit data až
neuvěřitelným výkonem 600 MB/s. Co říci závěrem snad jen,
máme se na co těšit, budoucnost patří Serial ATA.
Hlavní stránkaFreeware programy
Odkazy a jiné doplňky
Tipy pro Windows 9x
Úpravy v DOSuÚpravy registru
Klávesové zkratky
Články
E-mail
ICQ