PLEX – restructuring synthesizer
Restrukturující syntetizér? Co si pod
tím představit? To se rozbije nějaká struktura, a pak se v tom někdo začne
přehrabovat?! Jedna hromada, druhá hromada, třetí...
Vidíte, a ono to právě tak nějak je!
Za tímhle malým kouskem VST softwaru je nejspíš pořádný kus práce. Podepsal
se pod ní Wolfgang Palm, legendární postava z digitálního dávnověku, tvůrce
slavného wave table syntetizéru PPG Wave. Vyrábí a distribuuje ho Steinberg.
Palmova restrukturalizace začíná u akustického zvuku. Nasampluje ho (doufám!)
a pak se v něm začne vrtat. Rozvrtá ho na čtyři kusy, kterým říká parciální
komponenty.
První dostane název Top. Obsahuje svrchní část akustického spektra. Hodně
svrchní, jak vyjde najevo při samostatném poslechu. Syčí to, sviští a cvrliká.
Druhá se jmenuje Base. Jak se dalo čekat, obsahuje ten spodní díl frekvencí,
vlastně celý zbytek. Je to měkké, husté a nemá to hrany.
Ze sólového poslechu naslepo velmi často nepoznáte, o jaký nástroj vlastně
jde. Pak si přečtete, že to je skupina viol, a opravdu, něco na tom tvrzení
bude!
Třetí komponenta je Wolfgangova třináctá komnata. Pojmenoval ji Filter. Když
si ji poslechnete, neuslyšíte nic. Wolfgang z těch viol něco vytáhl a něco
z toho sestrojil. Co to bylo a co to je, neřekne. Prý specifické charakteristiky,
které poskytují zvuku zřetelný tonální obrys. Jaksi potutelně vysvětluje,
že se jedná o akustické proměny frekvencí v čase. Údaje o průběhu těch proměn
nějak sestrkal dohromady a moduluje to jediným parametrem, kterým ty proměny
v čase ještě trochu proměňuje, taky v čase, protože ten parametr vykresluje
obálku.
K poslední ze čtyř komponent se zachoval macešsky, tedy pokud se něco takového
dá říct o chlapovi: nechal ji sirotu beze jména. Obsahuje prý jen "rozvíjení
úrovní signálů Top a Base", vyjádřeno po našem zkrátka dvě prosté amplitudové
obálky a na rozdíl od předchozích si s ní můžete dělat, co se vám zlíbí. Vždyť
říkám, sirota!
Zmíněné struktury, alespoň první tři, podle všeho autor dobýval velmi složitými
postupy. Jak Top, tak Base na poslech příliš nepřipomínají jednoduše seříznutá
pásma. Nemluvě o filtru, tam už asi musel někde prolézt černou dírou.
Wolfgang Palm takhle zpracoval devadesát různých zvuků, které v nástroji slouží
jako zdroje komponent. Údaje o nich jsou roztroušeny do 1515 malých podivně
číslovaných souborů, které však na disku zaberou dohromady 178 megabajtů.
Název každého z nich je opatřen pravděpodobně výstižným sufixem .raw, tedy
"syrový".
Když se dá dohromady Top, Base a Filter z téhož zdroje, vyjde z toho původní
akustický zvuk.
Vtip téhle koncepce však spočívá v tom, že můžete libovolně skládat k sobě
komponenty různého původu a to je právě okamžik, ve kterém se začnou dít věci.
Máte k tomu oválnou paletu s 33 políčky. Podle nálady osadíte každé z políček
zvukovým zdrojem, vytaženým z menu, které je děleno podle příbuzných kategorií.
Kromě akustických nástrojů zde naleznete i spoustu perkusí, elektrické klávesy
a hluky s poměrně obskurními názvy.
Na paletě jako hrací kameny leží tři barevně odlišené ikony. Zelená představuje
Top, červená Base a žlutá Filter. Stěhováním ikon mezi seskupenými zdroji
vybíráte konkrétní komponentu konkrétního zvuku. Nemusím asi zvlášť zdůrazňovat,
že čím vzdálenější jsou od sebe zvuky volených zdrojů, tím pozoruhodněji vypadá
výsledek. Ze začátku je to trochu loterie, ale časem si člověk dovede vypracovat
určitý systém souvislostí.
Nejzajímavější je, že skoro všechno, co se vám podaří složit, má jakýsi těžko
definovatelný, ale nesporně "akustický" charakter.
Za zmínku stojí, že originální zvukové zdroje ve správném poskládání ani zdaleka
nedosahují věrnosti sampleru. Všude je slyšet taková nepopsatelná elektřina.
Co mi to jenom připomíná? – Že by PPG Wave? A víte, že asi opravdu ano?!
A to jsme pořád u prostého skládání, aniž bychom se dotkli nějakého modulačního
parametru. Těch kupodivu není moc, ale ukazuje se, že i v jednoduchosti může
být síla.
Každá ze tří hlavních komponent má vlastní ADSR obálku. Po zážitcích s obálkami Absynthu díváte se s nedůvěrou na její starobylou prostotu. Ale brzy vyjde najevo, že i to zdánlivé málo stačí k dramatickým proměnám. Každá obálka navíc obsahuje obálky dvě: jednu pro nejnižší tónovou výšku, druhou pro nejvyšší. Při pohybu po klávesnici pak nástroj mezi oběma krajními vzorci dynamicky interpoluje. Velmi elegantní přístup ke key scalingu – něco podobného v jednodušší verzi známe třeba z Ensoniq ASR-10, který interpoluje účinek úhozové rychlosti! Kromě toho na stránce s obálkami najdete několik parametrů pro modulaci úhozovou rychlostí: ta může účinkovat na celkovou hlasitost komponenty, na strmost fáze Attack a na hodnotu parametru Start Offset, kterým lze nastavit posunutí začátku zvuku zhruba v oblasti úvodního transientu, podobně, jako kdybyste u samplu posouvali jeho start o něco blíž ke konci.
Další modulační kapacitu nabízí LFO, opět pro každý komponent samostatně.
Výběr z pěti vlnových průběhů, možnost jejich překreslení do libovolné podoby,
MIDI sync, zpoždění náběhu. Stisknete-li u zvolené komponenty tlačítko Master,
platí aktuální hodnoty LFO parametrů pro obě zbývající.
Editační stránka Global obsahuje ještě samostatný LFO generátor pro vibrato,
stereo Pan a stereo enhancer (Spread) a jednoduchý DSP, přepínatelný do dvou
modů: delay (až 2 vteřiny, MIDI sync) a modulační delay (chorus, flanger).
Vzhledem k tomu, že jde o VST aplikaci, je samozřejmě možné za PLEX insertovat
řadu dalších efektů z rozsáhlé nabídky plug-in algoritmů. Na stránce Global
lze také přiřadit účinek modulačního kolečka k některému z ostatních parametrů
v systému.
Presety jsou uloženy ve čtyřech bankách po šestnácti, s nástrojem dostanete
asi 300 továrních zvuků, editované banky se ukládají na harddisk.
PLEX, instalovaný v rámci VST, může být samozřejmě ovládán z externí klávesnice,
má také vlastní "výsuvnou" klávesnici, na kterou můžete hrát myší,
nebo může přehrávat přiřazenou MIDI stopu sekvenceru.
Je monotimbrální, polyfonní až do 64 hlasů, na VST konzoli můžete instalovat
tolik PLEXů, kolik jich zvládne CPU.
Pravda je ovšem taková, že instalace jediného PLEXu spustí v počítači pořádnou
vichřici. S těmi Wolfgangovými komponentami se zřejmě provozují nepředstavitelné
eskamotáže. Minimální požadavky na systémový výkon jsou totiž mimořádné. U
PC to ještě ujde, musíte mít aspoň Pentium III na 600 MHz, ale Macintosh potřebuje
procesor G4 400 MHz nebo rychlejší a na obou platformách si PLEX pro sebe
zabere nejméně 180 MB volné RAM!!!
Testoval jsem ho na svém Macu G3 a 350 MHz. Fungoval bezvadně, ale sahal přitom
až na samou hranici kapacity CPU. Nic jiného už bych nenainstaloval a to,
že by Logic navíc přehrával ještě nějaké audiostopy, je pustá utopie. Začal
koktat, už když jsem ho spustil naprázdno.
Vím, že ne každý má doma počítač tak nadupaný, aby PLEXovu žravost bez duševního
otřesu ukojil.
Jinak bych hned řekl, abyste neváhali.
Ačkoliv na první pohled vypadá jako hračka, mám před sebou opravdový unikát,
který ze sebe dovede vyloudit neslýchané zvuky. A jsem upřímně zvědav, k jakým
končinám vlastně tahle nečekaná inovace zamíří.
A zase jsme u srovnání s PPG: tenhle syntetizér prostě předběhl svou dobu.
Asi jste si všimli, že jsem vám to tady dneska podal trochu jako pohádku,
ale věřte mi, může za to básník Wolfgang. V kapitole slibně nadepsané "Jak
tenhle nástroj funguje" totiž barvitě líčí proces přetahování ikon mezi
políčky.
Myslíte snad, že vás by z toho fantas nechytil?!
Miki Jelínek
Psáno pro Muzikus 2002/11
