Jan Weiss: Dům o tisíci patrech, Československý spisovatel, Praha 1990, 256 stran. Dům o tisíci patrech je můj první román. Když v roce 1929 vyšel, měl jsem již za sebou tři knížky povídek, kterí byly vydány v jednom roce. První podle pořadí Barák smrti, druhé Zrcadlo, které se opožďuje, a třetí Fantóm smíchu. Dům o tisíci patrech vzbudil pozornost větší, nežli jsem doufal, stal se posléze mou prací nejznámější. Kolik by to bylo patronů či sudiček u kolébky tohoto díla, kdybych měl vypočítat všechna jména, jež mu kritikové přisuzovali, od de l' Isle-Adama (v Hostu) až po Franze Kafku (v literární příloze londýnských Timesů). Někteří kritikové nepochopili můj záměr řešit příběh tak, aby skutečnost byla snem a sen skutečností. V těch snech viděli právě hlavní vadu knížky. Probuzením vojáka ze snu se prý celá stavba této prózy zhroutí. Tím více mě bolelo, že takto posuzoval knížku kritik, který jinak hodnotil román kladně a první rozpoznal, že život v obrovitém domě je podobenstvím kapitalistického světa, když napsal: "Babylónská stavba Mullertonu ... to jako by byla chaotická, šílená a nesmyslná stavba kapitalismu, hrající si z vůle jedinců nelidsky s osudy jedinců i lidských zástupů..." Takto to přece bylo komponováno, beze snu se žlutou lamičkou v zajateckém baráku, do něhož se hrdina znovu a znovu vrací, nebylo by ani domu o tisíci patrech, který se musel nakonec žřítit, aby se zajatec mohl probudit do skutečného života. Je přirozené, že jsem tohoto vydání použil k tomu, abych místy zastaralý sloh znovu osvěžil. I v druhém vydání zůstala jistá topornost z první verze knížky, v níž autor málo zkušený stále ještě zkoušel svůj nástroj. Mnohde zastaral slovosled, mnohé, co platilo jen daň své době, se stalo archaismem. Místy bych byl nejraději nemilosrdně škrtal celé odstavce a znovu si je vybájil, jak se mi hrnuly neodolatelně nové obrazy, ale zdržel mne od tohoto počínání nejen respekt k sazeči, ale i respekt k tomu, co jsem tehdy napsal - a tak ať to zůstane! Byly zachovány a snad ještě zdůrazněny všechny grafické úpravy v textu, jak se objevili v prvním a jak byly převzaty do druhého vydání. Ty rámečky, titulky, firmy, nápisy, hlasy a vyhlášky jsou dnes neobvyklé, ale já si nedovedu představit "Dům" bez nich. Je v tom síla evokace i kouzlo naivnosti. Je v tom tajné přání autorovo, aby i písmo pomáhalo vytvářet atmosféru, provokovalo, pohrávalo si, bičovalo a spolupůsobilo k rozletu fantazie. A právě písmo k tomu dopomůže mnohdy lépe nežli špatná ilustrace. Uvěřil-li čtenář autorovi, uvítá každý odrazový můstek do nejstrmějších poloh fantazie. Existuje vzájemná úmluva mezi autorem a čtenářem: Uvěř mi, na nic se neptej a poletíme! Jan Weiss |
|