TĚLNÍ TERMOSTAT
Třetí možnost spočívá ve schopnosti snížit nastavení "tělního
termostatu", takže tělesná teplota je udržována na nižší úrovni,
než je obvyklých 37 ° C. Sníží se tím teplotní rozdíl mezi tělem a prostředím
a díky tomu se zmenší tepelné ztráty. Krajním příkladem tohoto přizpůsobení je
zimní spánek (hibernace), který pozorujeme u některých savců.
Nejvíce zástupců najdeme mezi hlodavci (křeček, plch, sysel, svišť, myšivka). Z
dalších řádů savců hibernují netopýři a někteří hmyzožravci (ježek). Z
ptáků hibernují lelkové, rorýsi a kolibříci. Hibernace se vyznačuje snížením
metabolismu až na jednu setinu původní hodnoty a poklesem tělesné teploty až na 5 °
C. I za těchto podmínek je však zachován normální průběh všech důležitých
životních pochodů, není tedy pasivním přizpůsobením, ale nervově a hormonálně
regulovaným dějem.
 |
Metabolické vztahy během
upadání do zimního spánku a během buzení u veverky uchovávané v komůrce za
teploty 4 °C. |
Často uváděný medvěd je však pouze nepravým zimním spáčem. Upadá jen do
dlouhého zimního klidu, při němž se látková výměna jen mírně zpomaluje a
tělesná teplota neklesá. Je snadné medvěda probudit a lovci toho využívají. Proč
ale neexistují mezi velkými zvířaty praví hibernátoři? Především mají menší
potřebu šetřit palivem, neboť jejich míra metabolismu je vzhledem k jejich zásobám
relativně nízká. Buzení by také vyžadovalo prodlouženou metabolickou spotřebu
navíc a bylo vypočítáno, že velký medvěd by potřeboval alespoň den až dva, aby
se zahřál z hibernační teploty 5 ° C na normálních 37 ° C.
 |
|
Výměna tepla mezi zvířetem a prostředím. |
|
Za období hladovění se u mnoha ptáků a malých savců v průběhu dne objevuje
nehybnost, kdy jejich teplota a míra metabolismu klesá. Samozřejmě se tu vyskytuje
riziko s nehybností spojené - zvířata mají omezenou možnost uniknout před dravcem.
Proto se k němu uchylují, jen když jsou energetické zásoby velmi nízké. Celkový
metabolismus živočichů vůbec vykazuje v průběhu dne cyklické změny. Většinou
jsou dědičně podmíněny, ale jednotlivá maxima a minima je možno ovlivnit různými
ději v prostředí - změnou rytmu osvětlení, dobou příjmu potravy, v některých
případech i změnou teploty. Denním rytmickým změnám podléhá vedle celkového
metabolismu i pohybová aktivita, tělesná teplota a dokonce i aktivita některých
enzymů. U člověka je minimum tělesné teploty v ranních hodinách a maximum navečer.
Vedle denních rytmů existují spontánní rytmy měsíční
(menstruační cyklus) a sezónní (tahy ptáků, hibernace).
Hibernující zvířata
se pravidelně budí, aby vyprázdnila močový měchýř. Během hibernace je
hypothalamový termostat nastaven na 20°C, při venkovních teplotách mezi 5 až 15°C
udržují mnozí spáči svou teplotu pouze 1°C nad ní. Jestliže se teplota sníží na
nebezpečně nízkou úroveň, zvíře zvýší míru metabolismu nebo se vzbudí.
Tělesné funkce se nesmírně zpomalí, cirkulace krve se sníží na 10%, ačkoli hlava
a hnědý tuk jsou prokrvovány více než ostatní orgány. Srdeční tep se sníží.
Míra metabolismu u zemní veverky spadne na 70% normálu, její teplota klesne na 8°C.
Přechod do hibernace trvá 12-18 hodin, vzbuzení méně než 3 hodiny. Ježek, který
vdechne a vydechne v létě 40 až 50 krát za minutu, v zimě dělá jen jediný vdech za
minutu. Jeho srdíčko sotva bije. |
 |
|
 |
Nejmenší pernaté stvoření
- kolibřík - je schopno každý den upadat do jakési letargie. Přeneseme-li klec s
kolibříky do stínu, ptáčci se hned zavěsí na strop klece a zavřou oči. Jejich
malé tělíčko vystydne. Neprojevují žádné známky života, dokud je opět
nevyneseme na slunce. V jeho paprscích však rychle ožívají. |
|