“ŽIVOČIŠNÁ ELEKTŘINA”
Jak už to v životě někdy bývá, k objevu elektrického
proudu došlo vlastně souhrou náhod a omylů. Luigi Galvani (1737 -1798),
profesor anatomie v Bologni, byl muž, kterého fyzika a elektřina nijak zvlášť
nezajímaly. Jednoho dne však při pitvání žab zpozoroval, že na plechu položená
žabí stehýnka sebou při doteku skalpelem škubnou.
 |
|
Vyobrazení slavného pokusu s žabími
stehýnky. |
|
To ho zaujalo (některé prameny dokonce tvrdí, že první si tohoto jevu všimla
Galvaniho manželka) a začal hledat příčinu. Provedl stovky pokusů s žabími
stehýnky i jiným živočišným materiálem a své výsledky shrnul v učeném spise.
Záškuby stehýnek vysvětloval "živočišnou elektřinou", která prý
působí v každém živém těle. Svým objevem se stal velice populárním a získal
řadu žáků a přívrženců. A přece se velmi a velmi mýlil.
Galvaniho pokusy správně vysvětlil až jeho krajan Alessandro Volta (1745
-1827), profesor na univerzitě v Pavii. Všechny teorie o živočišné elektřině
důrazně popřel a našel řešení mnohem praktičtější, zároveň ovšem i méně
efektní. Volta pochopil, že základem jevu jsou jen dva různé kovy, umístěné ve
vlhkém prostředí.
|
 |
|
Galvanický proud se dal
účelně využívat k pokovování předmětů. |
Tedy kov plechu a skalpelu ve vlhkém svalu. Vzbudil tím samozřejmě u Galvaniho a
jeho příznivců velkou bouři odporu, ale Volta jim předložil nezvratitelný důkaz.
Stejný jev jako Galvani vyvolal tzv. Voltovým sloupem, což je obyčejný sloupek
střídavě na sebe pokládaných stříbrných mincí a zinkových kotoučků. Ty jsou
mezi sebou proloženy vlhkými plstěnými kolečky. Tedy žádná živočišná
elektřina, ale skutečně jen dva kovy ve vlhkém prostředí.
Volta ve svém sporu zvítězil a získal za to mnoho poct a uznání. Ještě
důležitější však je, že svým Voltovým sloupem vlastně sestrojil první zdroj
elektrického proudu. Pýcha však nebyla Voltovou vlastností - jako uznání Galvaniho
zásluh nazval proud ze svého článku galvanickým
a celý jev galvanismem.
 |
|
První zdroje galvanického proudu: Článek
Leclancheův, Bunsenův a Meidringův. |
|
Je zajímavé, že i u dalších pokroků ve studiu elektřiny nalezneme lékaře. Byl jím
tentokrát Dán Hans Christian Oersted
( 1777 -1851). Syn lékárníka v malém dánském městečku získal doktorát už ve 22
letech. Krátce po tom začal přednášet na univerzitě chemii a fyziku. Říká se, že
zcela náhodou, uprostřed pokusu při jedné přednášce, si Oersted povšiml, že
elektrický proud působí na střelku kompasu. Tento postřeh měl dalekosáhlé
důsledky. Za prvé pomohl k objevu elektromagnetu, ale především dal impuls
Oerstedovým následovníkům k dalším pracem na definování elektrického proudu.
|
 |
|
Asi takhle vypadal Oerstedův
pokus s magnetickou střelkou. |
Tím největším z těch, kdo se chopili této příležitosti, byl francouzský
matematik a fyzik André Marie
Ampére (1775 -1836). Ampére neprožil příliš šťastný život.
Jeho otec skončil za bouřlivých časů francouzské revoluce pod gilotinou a mladý
André se po celý čas musel potýkat s existenčními potížemi. Snad i proto se cele
zasvětil vědě. Již ve čtrnácti letech prý přečetl všech 20 svazků francouzské
Encyklopedie. Později vyučoval na světově proslulé polytechnické škole v Paříži.
Byl spíše matematik, ale skutečnou slávu mu přinesla fyzika, především jeho
výzkumy v elektřině a magnetismu. Byl to on, kdo zavedl jasný pojem elektrického
proudu. Uzavřel tak jednu důležitou etapu bádání - díky elektromagnetu umí věda
přeměnit elektřinu v magnetismus.
Stále ji však čeká pro praxi mnohem důležitější úkol - přeměnit magnetismus na
elektrický proud.
|