V HLOUBI ČASU
Elektrické jevy znali a pozorovali již ve starověku. Už řečtí filozofové a
učenci věděli, že tře-li se jantar, začne přitahovat vlasy, ovčí chlupy apod.
Tento jev ověřený praxí si vysvětlovali jako projev "duše"jantaru,
probuzený právě třením. Stejně tak si vykládali i projevy magnetismu, které pozorovali u přírodního
magnetitu. I když jejich výklad není správný a můžeme jej považovat snad i za
naivní, je vidět, že staří Řekové byli nejen dobrými pozorovateli přírody, ale
hledali i vysvětlení svých pozorování.
Kromě "duše" jantaru znal starověk ještě jeden zdroj elektřiny - elektrické ryby. Takový úhoř
elektrický nebo rejnok elektrický dokáží "vyrobit" poměrně vysoké napětí. Elektrický úhoř, obyvatel
tropických vod Střední a Jižní Ameriky, svými až 300 volty ochromí i koně, natož
člověka. Antický svět znal pravděpodobně afrického sumce elektrického, který se
objevuje i v Nilu. Disponuje napětím až 200 voltů. Zachovaly se zprávy o
využívání jejich elektrických "šoků" k léčbě nervových onemocnění.
Zdá se, že v tomto případě měli antičtí lékaři velmi moderní přístup.
 |
William Gilbert |
Prakticky se stejnými znalostmi se pak spokojili lidé po řadu století. K jantaru v
souvislosti s elektřinou se vrátil i první muž, o kterém se musíme zmínit. Byl to William Gilbert (1544 - 1603),
londýnský lékař. I když v medicíně to dotáhl hodně daleko, až na osobního
lékaře královny Alžběty a jejího následníka Jakuba I., na věky se proslavil svým
koníčkem. S oblibou totiž pěstoval fyziku, především se zabýval studiem
elektrických a magnetických jevů. A právě on dal elektřině její jméno podle
řeckého slova elektron, které
neznamená nic jiného než jantar.
Gilbert jako první vysvětlil v rámci tehdejších možností rozdíl mezi elektřinou a
magnetismem a určil její hlavní vlastnosti. Stál na počátku ve své době tak
oblíbených pokusů s "třecí" elektřinou. Tento druh elektřiny sice nemá
praktické užití, ale dá se jím působit mnoho zábavy, zvláště když její projevy
působí na nezasvěceného diváka jako nějaká tajemná, nadpřirozená síla. S
jejími projevy se samozřejmě setkáváme dodnes, říkáme jim ovšem statická elektřina.
 |
Leidenská láhev - elektrický náboj se
ukládal na kovové vrstvě uvnitř láhve. Sklo mu zabraňovalo v samovolném vybíjení. |
Mnoho předních učenců se zabývalo vymýšlením nejrůznějších strojků a
zařízení k vyvolání a ovládnutí elektrických sil. Z té doby také pochází kdysi
tak populární elektrický zdroj - leidenská láhev. Ve Francii se těmito pokusy
zabýval abbé Nollet. Svého krále bavil tím, že přenesl elektrický náboj na celou
setninu gardistů a později dokonce na tři sta mnichů spojených mezi sebou železnou
obručí.
 |
Prokop Diviš |
U nás patřil k prvním průkopníkům známý Prokop
Diviš (1696 - 1765, vlastním jménem Václav Divíšek). O jeho bleskosvodu
se dobře ví, ale tento mimořádně vzdělaný kněz používal elektřinu i k léčení
lidí, studoval její vliv na rostliny a dokonce vynalezl elektrický strunný nástroj
Denis d'or. S tímto nástrojem, napájeným z leidenských lahví, se předváděl až u
císařského dvora ve Vídni.
Mluvíme-li o Divišovi, nesmíme zapomenout na jeho velkého rivala v boji o prvenství
při vynálezu hromosvodu.
Benjamin Franklin (1706
-1790) pocházel z Bostonu a vyučil se u svého bratra tiskařem a knihkupcem. Také jeho
však zlákala fyzika, především elektřina.
 |
Benjamin Franklin |
Proslavil se důkazem elektrického charakteru blesku a s tím souvisejícím
vynálezem bleskosvodu. Byl ovšem mužem velmi mnohostranným - zabýval se i politickou
činností a patřil k autorům první ústavy USA.
Přes seznámení s muži slavnými i učenými jsme však v historii elektřiny teprve na
samém prahu. Pravý věk elektřiny totiž nastal až tehdy, když elektřinu statickou
vystřídala energie dynamická - elektrický
proud.
|