ENERGIE
Bez energie by nebylo života ani dnešní
civilizace.
Lidé se postupně naučili využívat energii vody a větru a později i páry, která
jim poprvé umožnila získat zdroj síly nezávislý na přírodě. Jako
nejvýhodnější typ energie se ukázala energie elektrická, na kterou dnes převádíme
často i jiné druhy energie.
Člověk využíval energii odjakživa, ještě dřív, než si to byl vůbec schopen
uvědomit. Bez životadárných paprsků Slunce by ostatně život na modré planetě
nebyl ani možný. Sluneční energie je dodnes zdrojem života: umožňuje pomocí
fotosyntézy přeměnu anorganických látek v organické a stojí na samotném počátku
potravního řetězce. Na jeho konci, na vrcholku pyramidy je opět člověk. Slunce však
dodává i teplo a světlo a prostřednictvím rostlin a živočichů další zdroje jak
silu svalů, tak energii paliv: dřeva, uhlí, ropy. V posledních desítiletích se
objevily články i elektrárny, které přímo převádějí energii slunečního svitu
na elektrickou. Jsou ovšem zcela závislé na svém zdroji a ten není k dispozici
kýžených 24 hodin denně.
Ostatně i další přirozené zdroje energie, které se člověk naučil využívat,
souvisejí s energií Slunce, motoru celé naší sluneční soustavy: je to vítr, voda i
žhavé jádro Země.
Řekli jsme, že energie je motorem pokroku, ale pak se nabízí otázka, proč začal
člověk ve větší míře zdroje energie (nehledě na energii svalů) využívat
vlastně až docela nedávno? Základní důvody jsou dva: konzervativizmus lidí na
straně jedné a snadná dostupnost laciné energie z práce člověka a zvířat na
straně druhé. Než však budeme své předky obviňovat ze zaostalosti, uvědomme si,
že:
1. na rozdíl od nás dokázali žít v trvalé harmonii s přírodou,
2. užívali vlastně pouze obnovitelné zdroje energie,
3. užívali v podstatě bezodpadové technologie,
4. předali nám (až do 19. století) nezdevastovanou přírodu.
Toto vše se nám v průběhu necelých 200 let, co průmyslová revoluce začala
nabírat celosvětové měřítko, podařilo postavit na hlavu. A hlavní zásluhu na tom
má 20. století! Někdy se zdá, že cena pokroku je až příliš vysoká.
REVOLUCE
Nehledě na četné revoluce v dějinách, které měly v té či oné zemi změnit
sociální strukturu, proběhly v lidské společnosti ve skutečnosti revoluce pouze
dvě. O jedné, průmyslové, jsme již mluvili. Prvním skokem však byla revoluce
neolitická. Člověk se přestal spoléhat na dary přírody (lov a sběr), usadil se a
začal pěstovat rostliny a chovat užitková zvířata. Jeho přirozený tradicionalismus
se tím ovšem nezměnil. I dnes v době etapy vědeckotechnické revoluce platí, že
nejmenší sklon ke změnám mají obyvatelé venkova. Je to dáno tím, že tu byl
odedávna rytmus prací sladěn s přírodními cykly a měl svou neměnnou podobu.
Jakékoliv vychýlení ze strany přírody nebo člověka znamenalo neúrodu, hlad a
často i smrt. A na venkově žila až do konce 19. století naprostá většina celé
populace (v řadě zemí je tomu tak ostatně dosud). O nechuti ke změnám vypráví už
historka ze starověké Číny.
V jednom z malých státečků žil rolník Wučang fu. Každý den za úsvitu vzal
velký džbán a celý den s nim oddaně sestupoval do hluboké studny, aby nabral vodu
pro závlahu svých poliček. Za den stačil zavlažit jedno pole. Jel kolem učený Teng
Si, zastavil a začal Wučang-fua poučovat:
"Existuje stroj, vzadu těžký a vpředu lehký, kterému se říká mostová
studna. Tím lze za jediný den bez únavy zavlažit sto polí." Ale rolník mu
odpověděl: "Můj Mistr mě učil: Jestliže věděni o strojích má své
přednosti, pak má jistě také své vady." Nejde o to, že bych neznal mostovou
studnu, ale nechci ji používat. Mohl byste, pane, pokračovat v cestě? Zavodňuji své
pole celým srdcem a nedokáži se změnit."
Historka hovoří za vše. Jen bychom si měli uvědomit, že konzervatizmus má i své
kladné stránky. Stráží hodnoty společnosti a zaručuje její stabilitu. Dokonce,
pokud není zkostnatělý, nebrání ani pokroku.
Druhým pádným "důvodem" proti využívání zdrojů energie, které - jak
ještě uvidíme - znal člověk již nejpozději na sklonku doby kamenné, byla snadno
dostupná síla zvířat i přebytek lidí, ať otroků, či znevolněných rolníků.
Dokládá to i proslulý římský učenec Marcus Terentius Varro (opíral se přitom o
mnohem starší názory Aristotela), který rozlišoval tři typy nářadí: mluvící
otroky, polomluvící zvířata a konečně němé, což bylo nářadí podle našich
představ. Filosof Aristoteles však zároveň správně poznamenal, že kdyby:
"člunky samy od sebe tkaly a paličky samy hrály na kytharu, nebylo by třeba
otroků". Ovšem těch bylo dost. A tak se většina objevů možného využití
energie ve starověku (i dlouho poté) měnila jen v hříčky a kuriozity. Výjimky byly
dvě: energie vody, nejpozději od 3.
tisíciletí př. Kr. využívaná především k závlaze (vodní kolo na čerpání, méně na mletí),
a energie větru, sloužící jako pohon
plachetnic v námořní dopravě. Zároveň byl člověk odedávna výborný pozorovatel a
dokázal se v přírodě inspirovat. Když si všiml, jak vítr podporuje hoření, zavedl
si umělý vítr měchy.
Bylo by také nespravedlivé přičítat tradicionalismus jen venkovanům. Hovoří se
běžně o "konzervativních" Angličanech, ale právě v téhle zemi byla
odstartována průmyslová revoluce. Ovšem přes množství vynálezů i v Anglii novoty
v mnoha případech těžko prorážely stojaté vody. Svědčí o tom potíže s prvními
dopravními prostředky poháněnými párou. I když silniční parovozy nedosahovaly
zpočátku žádné závratné rychlosti a kočár s koňmi je hravě předjel, nové
neznámé stroje budily takovou nedůvěru, že jejich provoz byl svázán řadou
kuriózních pravidel. Opatrní zákonodárci nejen stanovili maximální rychlost (zhruba
6 km/h !), ale před vozem musel utíkat běžec s červeným praporkem a trubkou a
upozorňovat solidní měšťany, že se blíží funící parovůz. Provoz také musel
probíhat ve stanovených denních hodinách. Teprve přenesení páry na koleje prolomilo
omezení rychlosti a záhy nastal opačný efekt. Sázekmilovní Britové se začali
předstihovat v dosažené rychlosti. Neodradily je v tom ani výpočty ctihodných
univerzitních (!) učenců. Ty totiž dokládaly, že při rychlosti větší než 46
km/h se cestující ve vlaku udusí následkem vzduchoprázdna, které mělo díky
rychlosti ve vagónech vzniknout.
Podívejme se ale, jak se člověk postupně od počátku své historie učil ovládat
jednotlivé zdroje energie. |