NAŠE ÚSTAVA A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
Když se Československo vydalo po listopadu 1989 na cestu svobodné demokratické
společnosti, mnoho lidí spojovalo s touto cestou i hodnoty, které chyběly v
odvrženém totalitním systému, ale které postrádají i vyspělé západní
společnosti. Poukazuje na to, jak jsme si všimli, i zpráva Brundtlandové a její
představa trvale udržitelného rozvoje v budoucnosti Země.
 |
|
Bezohledné zacházení člověka s přírodou
nesmí - a ani nemůže - pokračovat. Mnohé osobnosti našeho kulturního a politického
života prosazovaly zcela nový přístup k přírodě i do textu nové české ústavy, v
němž nakonec jeden článek na přírodu pamatuje. |
|
Nejdůležitější z těchto hodnot jsou úcta a ohled k přírodě a jejím zdrojům,
z nichž člověk čerpá. Ty vyžadují velkou míru pokory a skromnosti, které tolik
kontrastují s dravou snahou podmaňovat si z přírody vše, co nabízí, a touhou
spotřebovávat stále víc což jsou hodnoty stále typické pro společnost stojící na
principech trhu.
Snad nejlépe vyjádřil pocity těch, kdo se nechtěli v česko-slovenském "roce
nula" vydat k slepému stíhání bohaté konzumní společnosti, ale chtěli
využít závažné historické chvíle k hlubšímu promyšlení našich lidských cest,
spisovatel Ludvík Vaculík v článku "Jinou ústavu!" vyšlém v
našem tisku v červenci 1990. Článek byl začátkem polemik nad chystanou ústavou
československou i českou a dnes může být připomínkou, jakou váhu jsme nakonec my
všichni, jako tvůrci ústavy, ohledům k přírodě v nové české ústavě
přisoudili.
Všimněme si, že náš osud je dnes víc než vládou a úřadem určován postavou,
jež dosud nebyla do ústavy zapsána: tou je příroda, Země či jak to nejlépe nazvat
- bytí?", píše Vaculík. A říká: "Země se vším, co má, je svérázná
bytost, součást univerzálního bytí: bytost starší, větší a silnější než my.
Staré kultury to uznávaly. Přiznejme jí tedy rovnoprávnost a zapišme to do ústavy a
potom do dalších zákonů."
Vaculík navrhuje, "abychom do své ústavy dali článek, jenž právně uzná
nezávislost přírody na nás a našem souhlasu; zvlášť když faktická závislost je
opačná. Už nic nebude smět být zničeno a vyhubeno jen pro naši potřebu, chuť či
zábavu. Nic na Zemi nevzniklo a netrvá pro nás, nýbrž pro sebe. Zákon znemožní,
abychom my, jak tu náhodou zrovna žijeme, spotřebovali a zničili Zemi většině
lidí, která se teprve narodí. Jsme jen částí vesmíru, a to částí vědomou si
sebe i ostatního bytí: z tohoto vědomí přiznejme právně existenci nevědomé a
nemluvné části".
 |
Závažnost svého návrhu pak dokládá takto:
"Nejde jen o důraznější ochranu ´životního prostředí´, o níž se dlouho
dohadují jedni s druhými lesníci s průmyslem, energetici s ekology, zemědělci s
biology. Jde o nový právní i morální stav, kdy příroda nám ústy svých zástupců
může prohlásit i veto. Takový zákon rázně omezí naše hmotné podnikání a může
i našeho ducha obrátit jiným směrem. Jako dnes nikoho krom zločince nenapadne, aby
pro zájem podniku, obce nebo své rodiny zabil člověka, tak bude zločincem, kdo pro
takový zájem zabije všem budoucím lidem například řeku."
 |
Vaculíkův článek, který vzbudil velkou pozornost, souhlas i odpor, byl začátkem
diskuse nad chystanou ústavou. Jeho text byl podepisován jako petice, které pak
odesílali lidé ústavodárným orgánům. Do diskusí týkajících se zájmů ochrany
přírody a jejich zastoupení v ústavě se zapojili i uznávaní ekologové a jejich
organizace, pasáže do ústavy navrhované například Společností pro trvale
udržitelné žití jsme měli možnost číst v denním tisku. Nakonec však převážilo
přesvědčení, že na jinou ústavu" není v České republice ani vhodná doba,
ani vhodné místo. Vaculíkův článek tak zůstal pouhým důkazem o myšlení určité
části české společnosti, která možná jen předběhla svou dobu.
A jak to nakonec dopadlo?
V Ústavě České republiky přijaté po celonárodní diskusi Českou
národní radou dne 16. prosince 1992 se říká o životním prostředí v jediné větě
toto: Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního
bohatství.
Je to dost? Je to málo?
|