ZKROCENÝ VÍTR
Snaha zmocnit se třeba jen zlomku obrovského potenciálu větru není ničím jiným než
pokračováním využití energie Slunce,
našeho jediného energetického prazdroje. Slunce nestejně otepluje moře i souše a
předává tak snad celá dvě procenta dopadající energie proudění vzduchu. Podle
hrubého odhadu z ní lze technicky získat 26 000 TWh elektřiny ročně. Jakkoli by to by1 údaj
nepřesný, celý svět dnes vyrábí jen asi 9 000 TWh... Zkusme zjistit, co vítr
skutečně přinesl a ještě přinese lidstvu.
|
 |
|
Tak to začínalo. |
Vítr je živel, a svéhlavý. Jednou hravý vánek, jindy bláznivý fanfaron, někdy
ukrutný rváč. Pokaždé však plný síly. Tisíce let trvají snahy spoutat jej, vzít
mu jen zlomeček energie, kterou na celém povrchu Země střízlivě odhadujeme také na
nějakých 1012 kW výkonu, což odpovídá jednomu milionu tisíci
megawattových velkých bloků. Z této energie lze prý vydobýt tak asi pětisetnásobek
výkonu všech elektráren na světě. A bez jakýchkoli škodlivin (pokud k nim
nepočítáme hluk). Přesto dosud všechny větrné
elektrárny světa dosahují výkonu jen asi 2 000 MW a to odpovídá výkonu jediné jaderné elektrárny, například té v Temelíně.
Stejně jako se nikdy nedozvíme, kdo odlil první kostelní zvon nebo poprvé okoval
koně, nedopátráme se ani, kdy a kde se roztočil první větrný mlýn. Pokud nicméně
paměť sahá, v dobách těsně před Kristem si učený Heron Alexandrijský pohrával s
myšlenkami na rozličné mechanismy a mezi nimi také jako pouhou hříčku zmínil
větrný mlýn. Netrvalo ani osm set let, a už podobný funkční stroj drtil obilí
kdesi v Číně a Persii. Někdy kolem 10. století jej Arabové přenesli do Španělska,
odkud se za dalších 200 či 300 let rozšířil po Evropě, aby se, vedle vodního kola,
stal v příhodných krajích druhým motorem feudální epochy.
Nemohlo být příhodnějšího kraje než Nizozemí, dodnes nazývaného zemí větrných
mlýnů a tulipánů. V 16. století se tam už otáčely lopatky strojů o jednotkovém výkonu přes
7,5 kW, tedy takové, které by stačily
vyrobit dostatek elektřiny pro potřeby
alespoň čtyř dnešních domácností. Leckde po Evropě pracovaly rozsáhlé
vodárenské systémy s mechanickými čerpadly
poháněnými větrnou energií.
Ve vykopávkách velkomoravského sídliště z 9. století ve Starém Městě na Moravě
nalezli archeologové pozůstatky čehosi, co mohlo být větrným mlýnem. Faktem
zůstává, že u Strahova stál v roce 1277 větrný mlýn, první průkazný
doklad využití síly větru u nás. Ještě v tomtéž století se na Moravě
otáčely lopatky 680 mlýnů. Právě Morava měla dost stálých, pravidelných a
rovnoměrně vanoucích větrů, a to zejména tam, kde scházela voda nezbytná pro
stavbu mlýnů vodních.
 |
|
Něco nového ve větru. |
|
Větrné mlýny a podobná zařízení se sice pro svou hlučnost hodí spíše do
neobydlených nebo málo lidnatých krajin, ale ve středověku jejich vrzavé zvuky
patřily k přirozenému koloritu venkovské krajiny mnohých zemí. Mlýnů se ve
středověku užívalo nejen k mletí obilí, ale také k valchování sukna, pohonu
měchů, kování železa, řezání dřeva, během průmyslové revoluce i k předení,
tkaní a mlácení obilí. Další užití: mletí kakaa, kávy, rozemílání uhlí, rudy, stavebních a keramických surovin,
chemických látek pro hnojiva, laky, barvy, výbušniny, kosmetika a podobně.
Postavit a obsluhovat mlýny bylo nad síly většiny vesnických kovářů. Tak se
zrodilo řemeslo sekerníků, kteří putovali krajem a stavěli a
spravovali mlýny. Tito lidé byli prvními mechaniky v moderním slova smyslu.
Větrné mlýny se dají zhruba rozdělit do dvou základních skupin a jejich variant:
Zatímco německý větrný mlýn měl středový sloup, kolem něhož se
celý natáčel do směru větru, u holandského typu spočívala na pevném základě
věž s větrným kolem. Nejvhodnější pracovní režim se nastavoval svinováním a
rozvinováním plachet na lopatkách větrné růžice.
Tak to začínalo : Snad vůbec první větrný mlýn
se objevil v Seistanu, bezřeké části dnešního západního Afghanistánu, patrně
počátkem 7. stol. př. K. Mlýny stávaly na účelově budovaných pahorcích,
hradních věžích či vrcholcích kopců. V jejich horní komoře spočíval mlýnský
kámen, zatímco v dolní se otáčel rotor se šesti či dvanácti lopatkami pokrytými
dvojitou vrstvou tkaniny. Otvory ve tvaru dovnitř se zužujícího trychtýře
v dolní komoře urychlovaly proudění vzduchu opírajícího se do plachet.
Uspořádání se svislým rotorem se rozšířilo takřka po celé Asii. Ve
středověkém Egyptě sloužily tyto mlýny k drcení cukrové třtiny, ale jinak vesměs
ke mletí obilí. Muslimové měli dobrý důvod zásadně odmítat evropský typ mlýna s
vodorovně uloženým rotorem, neboť jej křižáci vztyčovali na svých hradech.
Něco nového ve větru. Celá staletí bývaly
větrné mlýny víceméně hříčkami větru, který je nechával na holičkách, když
často měnil směr. Pak přišel Angličan Edmund Lee. V roce 1745 vymyslel
stabilizační "ocasní plochy" a podružné větrné kolo, tedy soustavu, jež
rotor samočinně nastavovala proti větru.
 |
Němec. |
Holanďan. |
Němec. Větrný mlýn německého
typu, otáčející se kolem středového sloupu. Pohyb celé hmoty znemožňoval stavbu
větších a výkonnějších mlýnů.
 |
Poslední mohykán. |
Holanďan. Tento větrný mlýn, u kterého se proti
větru natáčí pouze horní věžička s větrným kolem, se rozšířil v Holandsku.
Vůbec největší stavbou tohoto typu se stal 33,3 metru vysoký nizozemský De Noord.
Ramena jeho krajana zvaného Dijkpolder se rozpřahovala na rekordních 29 metrů.
Poslední mohykán. Kdysi stávalo na území našeho
státu kolem 900 větrných mlýnů, z toho většina na Moravě. Nezřídka se stavěly
statické mlýny beraního typu, jednou provždy postavené proti předpokládanému
směru převládajících větrů. Do dnešních časů se u nás zachovalo 29 zděných i
dřevěných mlýnů, které však již neslouží svému účelu. Jen jediný z nich by
se kdykoli mohl spustit - větrný mlýn holandského typu v Kuželově u Veselí na
Moravě z roku 1842. Pracoval ještě v roce 1946, tedy přes sto let. Spolu s
přilehlými hospodářskými budovami byl renovován v roce 1973. Při správném větru
dokázal sešrotovat metrák obilí za necelé dvě hodiny.
|