HISTORICKÁ MĚSTA
V následujících tisíciletích se začaly rozvíjet v povodích velkých řek
klasické starověké civilizace - zejména v povodí Eufratu a Tigridu,
Nilu, Indu a Žluté řeky. Jedním z hlavních znaků všech těchto kultur bylo
budování měst, jejichž pozůstatky a vykopávky jsou nejdůležitějším svědectvím
o jejich hospodářském a společenském uspořádání, náboženství, kultuře a také
o stavu techniky. Vznik a rozvoj měst vyplýval především z poznání tehdejších
lidí, že jejich shromažďování na určitém místě přináší velké výhody pro
jejich výrobní specializaci, vzájemnou spolupráci, směnu výrobků a samozřejmě i
obchod. Tato velká sídla se zároveň stávala přirozenými centry správy říší,
sídly vladařů i nejvýznamnějšími náboženskými a kulturními centry.
 |
Lidé poznali, že jejich soustředění ve městech
je též vhodné z hlediska úspory energie, protože se tím zkracovaly vzdálenosti mezi
těmi, kteří různé druhy zboží vyráběli, a těmi, kterým bylo určeno. Zároveň
však města vyvolávala zvýšené nároky na výdej energie, která byla potřeba
například na budování hradeb a reprezentačních staveb, jako byly v Mezopotámii
zikkuraty a v Egyptě pyramidy. V zázemí měst se vytvářely složité zavlažovací
soustavy, nezbytné pro zvýšení zemědělské výroby. Rostly nároky na dopravu
surovin a výrobků, které nebyly v místě k dispozici a musely se dopravovat často z
velkých vzdáleností. Funkce měst a z toho vyplývající energetické nároky mohly
být tehdy uspokojovány především činností velkého počtu lidí. Proto měla města
i jejich vladaři zájem o přírůstek obyvatel, což ovšem vyvolávalo další
energetické nároky a tato spirála vlastně působí dodnes.
 |
Města se zároveň stávala ohnisky technického pokroku. V dopravě znamenal již ve
starém Sumeru zásadní převrat vynález kola, který umožnil použití vozu,
taženého zprvu lidmi nebo různými domácími zvířaty. Dalším významným
dopravním prostředkem byly lodě poháněné vesly nebo využívající pomocí plachet
silu větru. Není náhodou, že nejstarší velké civilizace vznikaly v povodí řek,
které přinášely vodu a při záplavách i úrodnou půdu, umožňovaly dopravu
velkých nákladů i lidí a sloužily k obraně měst. Velký pokrok přineslo použití
vodního kola, sloužícího stejně jako větrné mlýny nejen k čerpání vody a mletí
obilí, ale postupně také k pohonu různých mechanismů.
V uspořádání tehdejších měst nalezneme pozůstatky důmyslných
soustav zásobování vodou i odvodnění. Dokonce se již tehdy objevuje
používání rozvodu teplé vody, která sloužila v lázních a také k vytápění
místností. Spalování dřeva a případně dřevěného uhlí bylo po mnoho
tisíciletí základním zdrojem tepelné energie, sloužící pro přípravu pokrmů,
vytápění, ohřívání vody, pálení cihel, vypalování keramiky a tavení kovů.
Dřevo bylo nutné též pro stavbu budov a lodí, a tak není divu, že jeho dovoz byl
důležitý a že docházelo k odlesňování rozsáhlých prostorů.
Stále rostoucí energetické nároky starověké společnosti byly
uspokojovány z obnovitelných zdrojů lidskou prací, zemědělskými produkty,
používáním domácích zvířat, spalováním dřeva a využíváním proudění vody a
větru. Bylo tomu tak nejen ve starověkých civilizacích, ale i v antickém Řecku a
Římě, ve středověku, a dokonce i v počátcích novověku.
|