ENERGIE UVNITŘ PLANETY ZEMĚ
V nitru, na povrchu a v nejbližším okolí planety Země neustále probíhají
složité energetické pochody, které ovlivňují tvářnost planety a život jejích
obyvatel. Země nejen přijímá energii z
kosmického prostoru, ale sama energii též vyzařuje. Dokud bude tento rovnovážný
stav zachován, není život na naší planetě ohrožen.
 |
Naše poznatky o planetě Zemi svědčí o velmi složitých energetických pochodech
odehrávajících se v jejím nitru, na jejím povrchu i v jejím nejbližším okolí, v
atmosféře. Procesy látkové a energetické výměny mezi těmito třemi sférami a
kosmickým prostorem jsou doprovázeny obrovskými energetickými projevy. Až dosud je
systém Země-atmosféra energeticky v rovnováze, avšak v důsledku lidské činnosti
hrozí situace, kdy se tato rovnováha naruší. To by mohlo vážně ohrozit existenci
života na Zemi. Jako příklad lze uvést dnes už zakázané zkoušky jaderných zbraní
v atmosféře nebo právě nyní tak diskutované používání chemických látek
oslabujících ozónovou vrstvu či obecné
znečišťování ovzduší.
Poloměr Země měří 6 378 km. K přímému studiu naší mateřské planety však
máme k dispozici jen její nepatrnou část, prakticky pouze povrch a podpovrchovou
oblast dosažitelnou průzkumnými vrty. O chemickém složení Země získáváme
informace prostřednictvím produktů sopečné činnosti. Další poznatky získáváme
jen nepřímo, například sledováním, měřením a vyhodnocováním seismických
(zemětřesných) vln.
 |
|
Bullenův model Země:
A - kůra, B - C - D - zemský plášť, E - vnější jádro, F - přechodná vrstva, G -
vnitřní jádro. |
|
Země se skládá z několika obalů odlišných svým složením i vlastnostmi.
Australský geofyzik Bullen rozlišil těchto obalů 7 a označil je písmeny A až G.
Podle této klasifikace se zemské jádro skládá z vrstvy G, což je pevné
vnitřní jádro, a z vrstvy E, tekutého vnějšího jádra.
Mezi nimi je přechodná vrstva F. Právě o složení zemského jádra nám nejvíce
vypovídají seismické vlny. Vnější jádro propouští pouze podélné seismické
vlny, zatímco příčné vlny zde zanikají. Tento jev je typický pro kapaliny. Dosud
nevyřešeným problémem je určení chemického složení zemského jádra, protože v
něm panují tak vysoké tlaky, že tu dochází k narušení elektronového obalu atomů.
Je zde velká hustota, jaká je jinde na Zemi nedosažitelná.
Také v zemském plášti panuje v porovnání se svrchními zemskými obaly vysoký
tlak a hustota, se pohybuje v hodnotách 2x až 3x větších než je hustota hornin v
zemské kůře. Ve spodním plášti mají seismické vlny nejvyšší rychlost v zemském
tělese, 13,6 km/s.
V zemském plášti je v pohybu obrovské množství látek. Zahřáté horniny stoupají
a jejich místo je zaplňováno chladnějšími horninami z vyšších vrstev. Na zemskou
kůru a na její povrch tak působí mocné vnitřní vlivy. K nejnápadnějším z nich
patří veškeré projevy sopečné činnosti. Kdyby se lidstvu někdy v
budoucnu podařilo využít třeba jen část energie skryté v dosud činných sopkách,
znamenalo by to obrovský krok kupředu.
Z technického hlediska nejde o otázky neřešitelné. Jejich řešení však s sebou
nese příliš velké riziko.
|
 |
|
Konvekční proudění ve
svrchním plášti. |
K dalším projevům vnitřních sil Země patří pevninotvorné a horotvorné pohyby
zemské kůry. Pevninotvorné pohyby jsou velmi pomalé, postihují rozsáhlé
oblasti zemské kůry a jejich vertikální výška dosahuje nejvýše 3 km. Horotvorné
pohyby jsou naopak poměrně rychlé (ovšem podle geologického chápání času).
Postihují jen omezené oblasti zemské kůry a jejich výškový rozsah dosahuje až 12
km. Jejich výsledkem jsou všechna současná velká pohoří.
Podle jedné z vědeckých teorií je zemská kůra rozlámána přibližně na 10 bloků,
tzv. litosférických desek, které se pohybují, "plavou" na
plastičtějším podkladu astenosféře. Rychlosti těchto pohybů jsou
řádově centimetry za rok. V dlouhých časových obdobích tak došlo k podstatnému
přemísťování celých kontinentů. Dojde-li k setkání dvou takto se pohybujících
desek, mohou vznikat zemětřesení. Právě na kontaktech, místech dotyku těchto desek
nacházíme pásma činných sopek s vysokou aktivitou.
 |
Obrovská energie sopečných výbuchů měla vliv i na historii lidstva. Například
výbuch sopky, ke kterému došlo kolem roku 1500 př. n. l. na ostrově Théra v
Egejském moři, přivodil pád vyspělé kultury na Krétě a zničil mocnou námořní
říši, která neměla v té době významnějšího soupeře. Asi nejproslulejší je
výbuch Vesuvu, který roku 79 n. l. zničil městečka Herculaneum a Pompeje.Tragická
událost znamenala na druhé straně pro archeology hotový poklad. Pod nánosy
sopečného popela zůstalo po staletí uchováno úžasné svědectví o životě
starověkého města.
V moderní době stojí za zmínku sopečný výbuch na ostrově
Krakatoa v Indonésii, ke kterému došlo v roce 1883. Při tomto výbuchu byl vyvržen
sopečný materiál o objemu 17 krychlových kilometrů. Ještě mnoho měsíců po
výbuchu koloval nejjemnější sopečný prach a popel ovzduším planety.
|