MODERNÍ MĚSTO
Zásadní změnu v energetických nárocích měst a ve způsobech jejich
uspokojování přineslo 18. a 19. století. Tehdy začala vyrůstat města, mající
statisíce a brzy i miliony obyvatel. Nemohla se obejít bez nových způsobů hromadné
výroby, bez velkých nároků na suroviny a zdroje, bez nových stavebních konstrukcí,
bez dopravy velkých množství nákladů a lidí, bez složitých inženýrských sítí
a bez zásobování velkými kvanty energií. Na tyto potřeby odpověděly vynálezy a
objevy, jako byl vynález parního stroje,
poznání energetické výhodnosti spalování uhlí,
nafty a plynu, objev elektřiny a ovšem také vynalezení nových
ocelových a železobetonových konstrukcí. Důležitým byl objev možností dálkového
přenosu energie, stejně jako přenosu
informací.
 |
Již v 17. a 18. století začala být původní cechovně organizovaná
výroba jednotlivých řemeslníků nahrazována manufakturami, které ovšem
představovaly pouze provozně výhodné soustředění rukodělné práce, při níž
pomáhaly nanejvýš jednoduché mechanismy. Devatenácté století přineslo zásadní
změnu zakládáním továren, v nichž se uplatňovala důsledná dělba
práce, využívající stále složitější stroje. Pohon strojů obstarávaly zprvu
mechanické transmise, poháněné vodními
koly, pak parními stroji a na konci 19.
století již elektromotory.
Způsob pohonu strojů měl vliv nejen na výrobní technologie, ale dokonce
též na umístění průmyslu, a tím na vznik prvých průmyslových měst. Při pohonu
vodními koly byla pro výrobní závody nejvhodnější místa u menších toků, které
měly v podhůří prudký spád. Parní kotle vyžadovaly zprvu dostatek dřevěného
paliva a brzy nato uhlí. Průmysl se proto rozvíjel poblíž míst uhelných dolů nebo
tam, kam bylo možno uhlí výhodně dopravit po železnici nebo po vodě. Teprve
elektřina a možnosti jejího dálkového přenosu uvolnily vazbu mezi zdroji energie a
průmyslovými městy i když ani v tomto případě nejsou možnosti neomezené.
Zřetelným projevem proměn bylo rozšíření nových druhů
dopravy. Ve dvacátých letech 19. století se po několika prvních kilometrech
železnic rozjely v Evropě i ve Spojených státech první parní lokomotivy. Za pouhých
padesát let činila délka železničních tratí v Evropě 220 tisíc kilometrů a v
Americe, kde bylo v roce 1830 jen 80 km tratí, dokonce 250 tisíc kilometrů. Parní
lokomotivy se dokonce začaly uplatňovat v městské dopravě a stály též u zrodu
podzemní dráhy v Londýně.
 |
|
Vývoj městského a venkovského
obyvatelstva v rozvinutých a rozvojových zemích. |
|
Soudobá města vděčí 19. století za naprostou většinu všech svých doposud
využívaných technických zařízení. Patří mezi ně nejen vodovody
s úpravnami pitné vody a kanalizační soustavy s čistírnami. Ve městech se začaly
stavět plynárny a na konci století elektrárny.
Městské dopravě začaly sloužit tramvaje, které byly zprvu taženy koňmi, avšak
již na konci 19. století jako např. v Praze dostávaly elektrický pohon. Ve městech
se objevily podzemní i visuté dráhy, potrubní pošty, telefony i telegrafy. Při
osvětlení ulic a náměstí, jehož počátky lze zaznamenat již ve středověku, se
začal využívat plyn a brzy také elektřina. Vysoké domy a velké halové
prostory vyžadovaly ocelové a železobetonové konstrukce. V mrakodrapech, které se
začaly stavět již před sto lety, byly kromě schodišť nutné i výtahy.
Městské byty se začaly vybavovat vodovodem a kanalizací, koupelnami a
splachovacími WC, osvětlením, plynovými a pak i elektrickými sporáky, ohřevem vody
a ústředním topením. Na samém konci 19. století se na ulicích největších měst
západního světa objevily prvé automobily, které byly přivítány v Londýně,
majícím již tehdy 3 miliony obyvatel, jako podstatný přínos ke zlepšení
prostředí, protože měly nahradit velké množství vozů tažených koňmi, kteří
znečišťovali ulice.
Charakteristickým znakem soudobého vývoje lidských sídel je proces, který se
nazývá urbanizace, což by bylo možno přeložit jako
"poměšťování". Předpokládá se, že v hospodářsky vyspělých
zemích bude ve městech žít přes 80 % veškerého obyvatelstva, přičemž v
některých zemích, jako je Velká Británie, je tento podíl dosahován již dnes. V
České republice mají městský ráz i mnohé obce s 2 000 obyvatel, a pokud označíme
za velikostní hranici města 5 000 obyvatel, pak již dnes žije ve městech více než
65 % obyvatel naší země.
 |
Soudobá města ovšem nelze srovnávat s nevelkými kompaktními městskými útvary,
které byly charakteristické pro uplynulá historická období. Dnešní města se totiž
vyznačují nejen intenzivně urbanizovanými centry s vysokým zastavěním, velkým
soustředěním pracovišť, vybavení a služeb. Jejich součástí se stávají stále
více rozsáhlá předměstí, rozkládající se mnoho kilometrů kolem městských
jader. Tento proces, který se nazývá suburbanizací nebo
rozsídlováním, klade zvýšené nároky na zábor přírodního prostředí a
zemědělské půdy. Jeho dopravní, inženýrská a sociální infrastruktura vyvolává
mnohem větší energetické potřeby než v tradičních soustředěných městech.
V některých zemích světa mají tyto průmyslové a sídelní aglomerace
(seskupení sídel) rozlohu mnoha desítek tisíc kilometrů čtverečných a počet
jejich obyvatel dosahuje desítek milionů. Jen jako příklad lze uvést sídelní pás
na východním pobřeží USA, zahrnující tak velká města jako je Boston, New York,
Baltimore a Washington. V Evropě je takovou aglomerací nejen německé Porúří, ale
dokonce celý hustě osídlený prostor sahající od střední Anglie přes Londýn a
holandské aglomerace do Porýní a dále přes Švýcarsko až do severní Itálie. Bylo
by možno uvést obdobné aglomerace, nazývané někdy megaměsty, v
Japonsku, Číně, Indii nebo ve Střední a Jižní Americe.
|