Tuto stránku zpracoval Ing. Jan Slíva
RIP
Protokol RIP (Routing Information Protocol) slouží pro směrování informací je dynamický, distribuovaný, plochý směrovací protokol pro směrování uvnitř domény,po jedné cestě, a pracuje na principu vektoru vzdáleností. Protokol RIP vyvinula společnost Xerox a posléze jej přijali i další výrobci, jako například 3Com, Apple, Banyan, Novell a Ungermann Bass. Protokol RIP se nejlépe hodí pro sítě o malé až střední velikosti. Pro velké sítě se příliš nehodí, protože počet přeskoků je u něj omezen na 16. Protokol RIP se nedokáže dobře přizpůsobit změnám v podmínkách sítě, jako jsou například různá zpoždění nebo změny v zátěži sítě. V současné době se protokol RIP nahrazuje modernějšími směrovacími protokoly.
Protokol OSPF (Open Shortest Path First) je dynamický, distribuovaný, hierarchický směrovací protokol směrování uvnitř domény, po více cestách, a pracuje na principu stavu linky. Směrovače protokolu OSPF odesílají aktualizace při změně stavu linky a které rozesílají zprávy typu "zůstává naživu", které indikují,že daný směrovač "žije", že je "zdravý" a funkční. Protokol OSPF podporuje také požadavky typu "kvalita služeb" (quality of service), které se požívají u dat označených zdrojovou aplikací za urgentní. V tomto případě může OSPF použít linky podle svého vlastního uvážení a pokusí se doručit data co nejdříve.
U statického směrování má každý směrovač pevně danou směrovací tabulku, jejíž konfigurace se provádí již při instalaci. Algoritmy statického směrování nedokáží reagovat na změny v síťové topologii. Proto se příliš nepoužívají. Algoritmy dynamického směrování se oproti tomu pokoušejí přizpůsobit měnící se konfiguraci sítě.
Sítě ve větších firmách a organizacích bývají zpravidla uspořádány do menších domén popř. subdomén. Při tomto uspořádání sítě jsou některé směrovače vyhrazeny pouze pro směrování uvnitř domény, a znají tedy pouze ostatní směrovače uvnitř stejné domény. Jeden směrovač v doméně pak funguje jako "spojení s vnějším světem", tedy s počítači mimo tuto doménu. Tento směrovač zná jako jediný v doméně také směrování mimo doménu.
Při centralizovaném směrování se všechny směrovací tabulky vypočítávají na jednom centrálním místě - řídícím centru směrování a odtud se distribuují k ostatním směrovačům. Výhodou centralizovaného směrování je, že všechny směrovače mají k dispozici stejný, jednotný obraz sítě, protože používají stejnou směrovací tabulku. Nevýhodou je, že při výpadku řídícího centra může dojít k havárii celé sítě. Algoritmy distribuovaného směrování provádějí oproti tomu výpočty spojené se směrováním rozloženě na větším počtu uzlů. Zprávy o aktualizaci směrování jsou rovněž distribuované.
U plochého směrování jsou si všechny směrovače ve své funkci rovny. U hierarchického směrování jsou si rovny jen některé směrovače. Jediná cesta pro komunikaci těchto směrovačů s ostatními uzly však vede přes jiný směrovač na vyšší úrovni. Směrování po jedné cestě a směrování po více cestách Algoritmy směrování po jedné cestě definují pro každý cíl vždy pouze jednu cestu. Směrovací tabulky jsou poměrně malé. Algoritmy směrování po více cestách mohou oproti tomu definovat do stejného cíle hned několik cest.
Směrovač pracující na principu stavu linek vysílá do sítě seznam uzlů, ke kterým je připojen. Tomuto seznamu se říká stav linek (link state) Algoritmy směrování podle stavu linek obsahují větší množství výpočtů než algoritmy procující s vektorem vzdáleností. Směrovač, který pracuje s algoritmem vektoru vzdáleností, odesílá celou svoji směrovací tabulku (tedy veškeré směrovací informace, které má k dispozici) pouze svým vlastním sousedům. Odesílá tedy poměrně velké množství informací do malého počtu uzlů. Směrování podle vektoru vzdáleností se pokouší minimalizovat počet přeskoků (neboli počet uzlů, jimiž datový paket prochází), které musí každý datový paket absolvovat. Směrovač, jenž pracuje s algoritmem vektoru vzdáleností, musí znát svoje sousedy a cenu za spojení s každým z těchto sousedů, vyjádřenou v jednotkách času a potřebných prostředků. Směrování podle pravidel vychází z určité modifikace protokolů pracujících s vektorem vzdáleností. Algoritmus se rozhoduje nejen podle fyzických faktorů, jako je například počet přeskoků (počet navštívených uzlů sítě), ale také podle dalších pravidel, jakými mohou být mino jiné různá obchodní ujednání. Algoritmy směrování podle pravidel se používají poměrně často.