Standard, norma, doporučení

Výrobci výpočetní techniky se dlouhou dobu snažili prosadit na trhu se strategií, kterou lze charakterizovat jako snahu "být pro všechny vším". Snažili se dosáhnout toho, aby si zákazník kupoval všechno od nich - jak hardware se všemi potřebnými doplňky, tak i nezbytný software, školení uživatelů, servis atd.

V době sálové výpočetní techniky byla takováto strategie ještě realizovatelná, neboť zájmy odběratelů nebyly tak diversifikované a specificky zaměřené jako dnes, a také požadavky na vzájemnou spolupráci jednotlivých počítačů nebyly příliš velké.

Výrobci, kteří se příliš neohlíželi na sebe navzájem, si mohli dovolit koncipovat své produkty výhradně podle svých vlastních představ a uplatnit v nich taková řešení, která sami považovali za nejvhodnější - ke kterým dospěli na základě vlastních zkušeností, tradicí, vlastního výzkumu a vývoje - a která je činila neslučitelnými a neschopnými spolupráce s produkty jiných výrobců. Tím ovšem vznikla specifická forma vázanosti na jediného výrobce, daná nikoli jeho monopolním postavením, ale neslučitelností jím používaného technického řešení s tím, které používají jiní výrobci. V angličtině se takovéto řešení označuje přívlastkem proprietary, stejně tak jako produkty, které z tohoto řešení vycházejí.

Prosadit vlastní řešení, a to ještě se ziskem, si však v dlouhodobém výhledu mohly dovolit jen ty největší firmy. Menší firmy, které nemohly nést stále větší náklady na vývoj a marketing vlastních řešení, se ve vlastním zájmu musely přizpůsobit těm řešením, které si zvolily velké firmy. Nešlo přitom ani tak o převzetí technologií či výrobních postupů (které jsou často pečlivě chráněné), jako spíše o převzetí konvencí, parametrů a protokolů, s cílem zajistit kompatibilitu (slučitelnost) vlastních produktů s produkty jiných výrobců. Názorným příkladem může být architektura osobních počítačů PC - zde se prakticky všichni výrobci přizpůsobili řešení, které si podle svého zvolila jediná mamutí firma - IBM.

Řešení, kterému se přizpůsobují různí výrobci a které tak představuje určitou společnou konvenci, zajištující vzájemnou kompatibilitu produktů od různých výrobců, si již zaslouží přívlastek standardní, jako protipól anglického proprietary. Samotný obsah resp. podstata tohoto řešení se pak v širším slova smyslu označuje jako standard.

Standardní řešení resp. standard může vniknout tak, že se z podnětu či pod záštitou určité instituce, která je k tomu příslušná, sejde skupina odborníků a vypracuje návrh příslušného řešení. Ten je posléze kodifikován (tj. dostane formu oficiálního dokumentu příslušné instituce), a pak je prosazován do praxe. Podstatné přitom je, že zmíněné standardizační instituce obvykle nereprezentují přímo jednotlivé výrobce (i když tito se na jejich práci mohou významně podílet). Standard, který je kodifikován, je standardem de jure. Jeho závaznost pro výrobce i uživatele je ovšem různá podle toho, jaký má právní statut resp. jaký je statut toho, kdo jej formálně vydává.

Například standardy, vypracované a vydávané mezinárodními standardizačními institucemi, mají často pouze formu doporučení a po formální stránce nejsou právně závazné. Právní závaznost pak mívají až návrhy ve formě norem, které v rámci jednotlivých zemí vypracovávají k tomu oprávněné instituce, často na základě doporučení, přijatých mezinárodními organizacemi.

Samotní výrobci nemají možnost vydávat standardy de jure, neboť obvykle nemohou vydávat oficiální doporučení či dokonce normy, závazné pro jiné výrobce. Pokud jejich vlastní řešení spontánně a na dobrovolném základě přebírají i jiní výrobci, stává se toto řešení standardardem de facto. Příkladem takovéhoto standardu může být jazyk pro ovládání modemů (tzv. řídící jazyk AT, viz desátý díl našeho seriálu), který u svých produktů zavedla firma Hayes, a ostatní výrobci se mu přizpůsobili.

Jsou ovšem i případy, kdy se vlastní ("proprietary") řešení určitého výrobce může stát "oficiálním" standardem (standardem de jure). Jde o taková řešení, která se ukáží být natolik životaschopná, že se nejprve stanou standardy de facto, a posléze je příslušné standardizační instituce převezmou jako "své" standardy - buď bez jakýchkoli změn, nebo s určitými úpravami. Příkladem může být koncepce sítí Ethernet, která původně vznikla jako vlastní řešení firmy Xerox, záhy se stala standardem de facto, a posléze se s drobnými úpravami stala i standardem de jure (standardem IEEE 802.3).

Jestliže v oblasti počítačů mají standardy neobyčejný význam, v oblasti komunikací a počítačových sítí jsou přímo životně důležité. Umožňují vzájemnou spolupráci nejrůznějších komunikačních i výpočetních prostředků od různých výrobců, stejně tak jako jejich vazbu na přenosové prostředky spojových organizací a jejich využití. Týkají se prakticky všech aspektů komunikací a činností sítí - od typu používaných konektorů a jejich zapojení, přes způsob modulace přenášených signálů až např. po formát zpráv elektronické pošty.

 

Kdo je kdo - ve světě standardů

Mezinárodní organizace, které se zabývají tvorbou standardů (standardů de jure, viz minule), obvykle spadají do dvou kategorií - jsou to jednak organizace, vytvořené na základě mezivládních dohod zúčastněných států, a jednak dobrovolné organizace, vytvořené na jiném základě. V oblasti počítačových sítí jde především o dvě organizace - CCITT a ISO, po jedné z každé kategorie.

Pro koordinaci telekomunikací v celosvětovém měřítku byla v rámci OSN vytvořena Mezinárodní telekomunikační unie (ITU - International Telecommunications Union) jako odborná mezinárodní organizace. Má tři složky - dvě se zabývají oblastí rozhlasového a televizního vysílání, zatímco třetí má na starosti otázky telefonie a komunikačních systémů pro přenos dat. Touto třetí složkou je Mezinárodní poradní sbor pro telegraf a telefon, známější spíše pod zkratkou CCITT (Commité Consultatif International de Télegraphique et Téléphonique). Členy CCITT jsou především spojové organizace, které v jednotlivých členských zemích odpovídají za oblast telekomunikací (a mají na to vesměs ze zákona monopol). V některých zemích to jsou podniky řízené státem, v jiných zemích to jsou přímo vládní instituce - označované souhrnnou zkratkou PTT (Post, Telegraph & Telephone). Kromě toho mohou být členy CCITT i další organizace, ovšem již bez hlasovacího práva.

Standardy, které organizace CCITT vydává, mají formu doporučení (nikoli norem), a jsou schvalovány na plenárních zasedáních, která se konají jednou za čtyři roky - z tohoto důvodu jsou jednotlivá doporučení vydávána ve čtyřletých cyklech (jubilejní desáté plenární zasedání se bude konat právě v letošním roce).

SkupinaTematické zaměřeníDoporučení SG VIIDatové sítěX.nnnSG VIII Koncová zařízení telematických služebS.nnn, T.nnnSG IX Telegrafní sítě a koncová zařízení R.nnn, W.nnnSG XVII Přenos dat po telefonní síti V.nnnSG XVIIIČíslicové sítěG.nnn Tab. 22.1.: Některé studijní skupiny CCITT Přípravou návrhů jednotlivých doporučení se v rámci CCITT zabývají tematicky zaměřené studijní skupiny (SG, Study Group). Vlastní doporučení CCITT se označují písmenem a číslem, přičemž písmeno odpovídá studijní skupině, která návrh doporučení připravila, a tím současně i tematickému zaměření doporučení. Mezi nejznámější standardy v oblasti počítačových sítí, které pochází od organizace CCITT, patří např. doporučení X.25 pro veřejné datové sítě, doporučení V.21, V.22, V.22 bis a další pro modemy atd.

Reprezentantem druhé skupiny standardizačních organizací nevládního charakteru je Mezinárodní organizace pro standardizaci (ISO - International Standards Organization, formálně správný název však zní: International Organization for Standardization).

ISO je dobrovolnou nevládní organizací. Jejími členy jsou národní organizace, zabývající se standardizací v jednotlivých zemích. Své standardy vydává organizace ISO sice formálně jako normy, ty však stejně jako doporučení CCITT nemusí být pro jednotlivé členské země závazné. Jejich nedodržování je ale spíše výjimkou.

V rámci organizace ISO existuje přibližně 200 technických komisí (TC, Technical Committee), které se dále člení na podkomise (SC, Subcommittees), které se skládají z pracovních skupin (WG, Workgroups). Vlastní návrhy standardů jsou připravovány v pracovních skupinách (WG), které nejprve vytvoří koncept návrhu (DP, Draft Proposal). Ten je rozdán všem zúčastněným organizacím, které pak mají šest měsíců na jeho připomínkování. Pokud koncept návrhu získá podporu svých posuzovatelů, je po zapracování připomínek vytvořen koncept normy (DIS, Draft International Standard), který je opět rozdistribuován a stává se základem pro hlasování o svém přijetí. V případě úspěchu pak vzniká norma (International Standard).

V oblasti počítačových sítí je snad nejznámějším standardem organizace ISO její tzv. referenční model OSI (o kterém si budeme povídat podrobněji). Oblast, kterou pokrývají standardy resp. normy ISO, je velmi široká, a zahrnuje i "nepočítačovou" tematiku. V oblasti telekomunikací se překrývá se "sférou zájmu" CCITT - obě organizace zde naštěstí dokáží spolupracovat alespoň natolik, aby se vyhnuly existenci vzájemně neslučitelných standardů. Organizace ISO je dokonce členem CCITT (ovšem bez hlasovacího práva).

Velmi významné jsou ovšem i některé národní organizace, které se zabývají standardizací v jednotlivých zemích. V USA jsou takovéto organizace hned tři. První je NIST (National Institute of Standards and Technology, dříve NBS resp. National Bureau of Standards), která je účelovým orgánem ministerstva obchodu USA, a vydává normy pro oblast působnosti federální vlády. V Evropě známější je nevládní nevýdělečná organizace ANSI (American National Standards Institute), jejímiž členy jsou výrobci, poskytovatelé spojových služeb a další zainteresované organizace z USA. Organizace ANSI je reprezentantem USA v ISO, a mnohé ANSI standardy jsou organizací ISO přejímány a stávají se mezinárodními standardy (tj. normami ISO). Nejznámějším standardem, který pochází od organizace ANSI, je bezesporu znakový kód ASCII.

Třetí národní standardizační organizací v USA je EIA (Electronic Industries Assocation), sdružující ve svých řadách především výrobce zařízení pro telekomunikace. Snad nejznámějším standardem, který pochází od této organizace, je standard RS-232-C pro seriové rozhraní mezi terminálem a modemem, převzatý s minimálními úpravami i jako standard CCITT pod označením V.24.

Standardy však mohou pocházet i od různých profesních sdružení. Příkladem zde může být prestižní americká společnost elektrotechnických a elektronických inženýrů IEEE (Institute of Electrical and Electronics Engineers), která kromě vydávání odborných časopisů a pořádání konferencí má i vlastní orgán, zabývající se tvorbou standardů. Pro oblast lokálních počítačových sítí je z nich nejvýznamnější především skupina standardů IEEE 802, převzatá i organizací ISO jako norma ISO 8802.