Živě si pamatuji okamžik, kdy jsem našel ve schránce první číslo letošního časopisu Respekt. Začal jsem nahlas klít a zbrkle listovat číslem, abych zjistil, komu mám své klení směřovat. Jméno Aleše Najbrta jsem nečekal. Vždycky jsem si ho spojoval s extravagantní, barevnou, měkkou typografií plnou nečekaných nápadů. A najednou se ujal úpravy seriózně se tvářícího černobílého týdeníku na novinovém papíře. Myslel jsem si, že si na tuto novou podobu nikdy nezvyknu, že vždycky budu toužit po tom, aby se Respekt vrátil ke svému klasickému vzhledu z let 199092*, jelikož tak mi nejvíce utkvěl v paměti (možná i proto, že jsem tehdy byl jeho kamelot). Od změny ale uplynulo už více než půl roku a musím přiznat, že jsem si rychle zvykl. Všichni jsme si nakonec zvykli.
Na první pohled byla nejpatrnější novinkou náhrada původního řezu Clearface za dvě nová písma: text je sázen písmem New Century Schoolbook a titulky jsou z písma Franklin Gothic. Rozumím důvodům, které hovořily pro změnu: Clearface je písmo lehce historizující, velmi osobité a výrazné kresby, kdežto Schoolbook je sice formálně kultivovaný, ale neosobní, průměrný, nezapamatovatelný a jak mi v rozhovoru Aleš Najbrt řekl není tak tvarově ambiciózní, takže prý více odpovídá objektivnímu konzervativnímu týdeníku, jak si Respekt představuje redakce. Osobně si ale myslím, že Clearface měl být zachován; je těsně spjat s historií týdeníku od doby, kdy se vyvinul z Informačního servisu, je stejně tak dobře čitelný jako Schoolbook a navíc dokázal okamžitě odlišit Respekt od jiných periodik, byť jste zahlédli jen výstřižek.
Upravená vnitřní struktura týdeníku se ustálila natolik, že se Respekt stal (snad poprvé od doby svého vzniku) skutečně přehledný. Nová grafická úprava nenechá nikoho na pochybách, kde článek pokračuje či k jakému textu se vztahuje ta která fotografie. Najbrt sjednotil nejenom velikosti všech titulků, ale pevně definoval i popisky k obrázkům nebo dosud opomíjené bibliografické údaje k recenzím. Velmi milé je, že se články uměle nenatahují tak, aby všechny sloupce byly stejně dlouhé. Je-li třeba, poslední sloupec může zůstat kratší. Chvályhodný je i příklon k pravidlům hladké sazby, která v Respektu nebyla dosud nikdy příliš ctěna. Zmatek, ale zato pořádný, působí v týdeníku jedině číslování stran v levém horním rohu každé stránky, protože se plete s pořadovým číslem týdne v pravém horním rohu.
Značných úprav, i když ne na první pohled tak výrazných, doznala obálka. Hlavním motivem zůstal i nadále logotyp a kresba Pavla Reisenauera, ale nově se zde objevuje obsah (lépe řečeno opět, protože se v různých podobách objevoval na titulní straně už tolikrát...). Všechny grafické prvky jsou pevně definovány a nedávají grafikovi čísla, Ivanu Přibáňovi, příliš prostoru k improvizaci. Dokonce i Reisenauerovy kresby, na kterých si Respekt tolik zakládá, postrádají leccos ze své původní stylové rozmanitosti a ukotvily v sice bravurní a vtipné, ale stereotypní podobě. Logotyp je umístěn v levém horním rohu a je podtržen tučnou černou linkou. Známá značka Respektu ale nepotřebuje být takto vylepšována, pokud by byla lépe využita její síla. Najbrt sice podobnou variantu navrhl velké logo po celé šířce horního okraje bez tučné linky , ale redakce tento jeho návrh, i když vychází z tradic Respektu, zamítla.
Později jsem se od Aleše Najbrta dozvěděl, v jakých mantinelech se musel pohybovat. Redakci bylo jasné že vzhled týdeníku potřebuje změnu, neměla však jasno jakou. Původně chtěla týdeník rozšířit o několik stran, nakonec požadovala jen minimální změny grafické úpravy, a to i přesto, že oslovila jednoho z nejosobitějších českých výtvarníků. Najbrt prosadil mnoho změn, ale přesto natolik ustoupil redakci v její snaze o konzervativnost, že vytvořil sice vkusné, ale ve srovnání se světem naprosto běžné noviny. Jednotlivé dvoustrany si jsou tolik podobné, chybí jakékoli napětí, které dokázala vyvolat dávná čísla. Leží-li na stole několik posledních výtisků, nedokáži se orientovat po paměti a musím vyhledat datum, abych našel to nejnovější, pryč je individualita jednotlivých čísel Respektu. Ta ovšem pramenila z někdejší redakční strategie: věnovat větší část čísla jednomu tématu, které často přinášel Respekt z naší mediální scény jako první. Místo toho dnes převládla tendence k vyváženosti pohledů pro a proti a k co nejširšímu tematickému záběru.
Ve svých začátcích byl Respekt vždy o několik kroků vpřed, obsahem i výraznou grafikou, ale časem začal ustupovat vzad, ztratil ambici přicházet s novými odvážnými a nutně i jednostrannými tématy, a tak místo aby kráčel vstříc budoucnosti a určoval nové směry publicistiky i grafické tvorby, téměř splynul s proudem doby, ve které právě žijeme.
* Blíže k tomuto období viz článek Ivy Janákové Respekt ke grafické úpravě, Kritická příloha Revolver Revue č. 1, Praha 1995 [Zpět]
DELEATUR 2/97
U Národní galerie 483
156 00 Praha 5
Tel. 57921500
E-mail: alazar@didot.cz