Když jsem se poprvé dozvěděl o publikaci TypoDesignClubu, musel
jsem v sobě potlačit lehké zklamání, že nejsem mezi vyvolenými.
Takto rozladěn jsem se vydal na vernisáž výstavy, která měla knihu
uvést na svět. Byl tam takový nával, že jsem se raději snažil
dostat k východu, ale dav mě přesto k většině exponátů dotlačil.
Samotná publikace TDC 1996 se mi dostala do ruky až po vernisáži.
Čím více jsem ji poznával, tím méně jsem si byl jist smyslem jejího
vydání. Zastoupení výtvarníci nejsou spojeni generačně, příbuzným
stylem ani zaměřením. Mám-li ale publikaci TDC vnímat tak, že
je spíše přehlídkou oboru než jednotlivých autorů (cituji Ivu Janákovou z průvodního textu), pak se domnívám, že
kritériem k zařazení měla být primárně kvalita představovaných
děl, což se však (dle mého názoru) nestalo. Aby kniha získala
trvalou hodnotu a důvěru veřejnosti, neměli by být sestavením
publikace pověřeni grafici samotní, ale výtvarný kritik-teoretik,
který by byl odpovědný nejen za výběr autorů a jejich ukázek,
ale i dodržení předem stanovené koncepce.
Mám jiné vysvětlení pro vznik této bezmála dvousetstránkové knihy.
Myslím, že členové TDC budou souhlasit s tvrzením, že práce dobrého
grafika není naší společností příliš ceněna. Grafický design je
považován za nadstandard, zbytečný luxus. Pak není divu, že chybí
poptávka po kvalitní užité grafice; otázkou ale zůstává, zda a
jak je možné kvalitu vůbec najít. Tento sžíravý pocit nedocenění
může být velmi nepříjemný, a tak je pochopitelné, že se našli
grafici, kteří se s tím rozhodli bojovat. Vydali knihu, kde otiskli
vše, na co by se z jejich díla nemělo zapomenout, aby to bylo
všem stále na očích. Ale hlavně aby mohli sami sebe ujišťovat,
že jsou stále dobří, když jsou v TDC...
Ospravedlněním celého projektu by mohlo být určení katalogu pro
budoucí zákazníky, aby si mohli vybrat z dobrých grafiků toho,
který nejvíce odpovídá jejich vkusu. Drobným, ale podstatným nedostatkem
je, že o této publikaci nikdo neví. Aby TDC splnil tento úkol,
musel by se zafixovat do povědomí širší veřejnosti jako kvalitní
zdroj informací o současných českých graficích. Měl by představovat
novotou vonící práce profesionálů, ale i nové grafiky, jenže...
Není tu od toho právě Deleatur? Myslím si, že s nástupem tohoto
čtvrtletníku (na jehož vydávání se z TDC podílejí dle mého názoru
ti nejlepší) mizí jakýkoli smysl vydávání dalších katalogů TDC.
Rubrika Pěkná úprava není vyhražena pro omezený kolektiv lidí, ale demokraticky ukazuje,
co nového a kvalitního v oboru vzniklo. A první TDC nám tak zůstane
v archivech, z nichž budou naši potomci čerpat, až se budou snažit
o retro fin de siécle.
K samotné publikaci TDC. Přes obrovskou rozmanitost příspěvků
se podařil Tomáši Machkovi neuvěřitelný kousek: graficky navrhl
knihu tak, aby nepůsobila ani roztříštěně, ani nepřehledně nebo
zahlceně. Spolu s Milanem Jarošem pak velmi citlivě přistupovali
ke každé straně, ke každé reprodukci (čímž paradoxně mnoha grafikům
prokázali medvědí službu). Kniha byla (až na několik stran) kvalitně
vytištěna čtyřbarevným ofsetem na luxusní papír.
Překvapilo mě, že členové TDC nemají dostatek sebekritiky, aby
rozlišili a vybrali to nejlepší ze svých prací. Ovšem předložený
výběr ukázek má také svou vlastní hodnotu, vypoví leccos o autorovi:
zatímco Patr Babák, Clara Istlerová, Aleš Najbrt nebo Robert V.
Novák ze svých archivů vytáhli práce převážně nekomerčního charakteru
(obálky knih, kulturní plakáty, katalogy výstav apod.), Ivan Král
a Josef Malý otiskli inzeráty. Kvantita předvedených prací často
výrazně převyšuje jejich úroveň; to je vidět zejména mezi autory
logotypů nejvíce zastoupeného odvětví užité grafiky , kde suverénně vede Ivan Král (33 značek), dále Rostislav Vaněk
(29), Václav Kučera, Pavel Šťastný (21), Radomír Postl a Ondřej
Šmerda (20).
Nepřísluší mi podrobně hodnotit jednotlivé autory, a tak si dovolím
shrnout dojem, který na mne katalog udělal. Je důležité, že u
nás nevládne uniformita grafické tvorby. Někteří grafici mají
dokonce tak osobitý rukopis, že jejich práce poznáte, aniž se
příliš vyznáte v oboru. Na druhou stranu neexistuje specificky
český styl, což je v dnešní době, kdy jsou pravidla grafické tvorby
někdy až násilně importována ze zahraničí, pochopitelné a asi nevyhnutelné. Ne
všichni zastoupení mají stejnou výtvarnou úroveň; mám pocit, že
se vytratila originalita, nápad, plno věcí jako bych už někde
viděl. Někteří grafici se nechali poblouznit zdánlivou dokonalostí
počítačových písem a pozapomínají na pravidla typografie; i zvolené
řezy písma se pomalu podřídily těm pár desítkám běžně dostupných.
Prohlédněte si publikaci a závěr si utvořte sami: je TDC přesvědčivým
obrazem o kvalitě současné české užité grafiky?
... ale stejně mě trochu mrzí, že tam nejsem.
DELEATUR 2/97
U Národní galerie 483
156 00 Praha 5
Tel. 57921500
E-mail: alazar@didot.cz