Kultura, národ a písmo

Zasahuje národní kultura do formy písma?
Při letmém pohledu na tištěné knihy, časopisy nebo plakáty ze všech koutů světa, kde se používá latinské abecedy, můžeme nabýt dojmu, že dnešní podoba latinky je veskrze nadnárodního charakteru. Pokusím se ukázat, že stále ještě existují určité národní odlišnosti latinské abecedy, specifické typografické zvyklosti, svébytná estetika.

Učíme se psát
Naprostá většina z nás se dovednosti psát naučila ve škole. Děti se zde zprvu učí číst písmo tištěné, ale ku psaní používají tzv. psacího písma. Existuje totiž normalizované písmo, které se žáci snaží s větším či menším úspěchem napodobit. Časem se původní dokonalé tvary vytrácí a křivky se mění podle vkusu, schopností, psacího nástroje1, vlivu rodiny pisatele a především prosazujícího se osobního výrazu. Ideální písmo ovšem není nic, co by patřilo mezi neměnné kulturní dědictví. „Úkolem psaní je naučit žáky psát psací latinkou, navozovat a pěstovat správné psací dovednosti a návyky, seznámit je se základními požadavky správného písma a psaní, a tím položit základy k vývoji jejich čitelného, přiměřeně hbitého a úhledného osobitého rukopisu a ke vkusné úpravě písemných projevů,“2 psaly v 80. letech české školní osnovy. Jistě jste si ale všimli, že starší lidé mají odlišný způsob psaní některých znaků (typické je „z“ s ocáskem dolů nebo škrtlé „t“). Půjdeme-li dále do minulosti, určitě si vybavíte zažloutlé pohlednice s půvabným a zdobným psacím písmem vašeho pradědečka. Je zde sice patrný určitý sklon ke stálému zjednodušování běžného psacího písma, jeho další vývoj je ale zakryt tajemstvím.

Srovnání normalizované latinky bývalé České socialistické republiky a Německé demokratické republiky

Vzhledem k nepřetržité amerikanizaci české kultury nemohu vyloučit ani změnu stylu psacího písma v tomto směru. Měli-li jste možnost vidět nějaké texty psané rodáky ze Spojených států, možná jste zaregistrovali nápadnou podobnost mezi jejich rukopisem. Řekl bych, že severoamerické psané písmo je na první pohled rozpoznatelné od českého: Američané jednotlivé znaky nespojují, ale píší jakousi obměnou verzálek, tzv. skriptem. Často ani nerozlišují odlišné tvary velkých a malých písmen; k tomuto účelu používají různou velikost stejného písmene.
Ani národy geograficky blízké nepoužívají identické psací abecedy. Bývalý vzor malé abecedy pro základní školy z NDR se sice od českého výrazně neliší, přesto je psané písmo Němců odlišné od českého.3 Německá školní norma je totiž stále pod vlivem předchozí vzoru, jímž byl kurent.

Není latinka jako latinka
Řeknete si, to ví přece každý, že nejsou všechna písma stejná, existuje přece třeba písmo patkové — knižní nebo třeba nepatkové, jaké známe z plakátů. Jenže já mám na mysli úplně odlišný typ latinky, jakým je třeba lomené písmo dosud používané v omezené míře u našich jižních sousedů. S frakturou se můžeme stále ještě setkat na domovních štítech, v hlavičkách novin, nebo na letácích. Knihy se dnes již tímto písmem nesází, klasické latinské písmo, jak ho známe dnes, je přece jen lépe čitelné.
Takových národních odlišností je ale víc. Cestujete-li podél pobřeží Atlantiku z Francie do Španělska, překvapí vás za hranicemi dvojjazyčné nápisy, které jsou vyvedeny ve dvou různých podobách latinské abecedy. Španělský název je napsán normovaným písmem pro dopravní značky, které je po celé Evropě obdobné, druhý nápis, v baskičtině, je z podivných, jakoby ručně namalovaných baculatých písmen. Typické pro baskičtinu je např. „A“, které má nad špičkou ještě vodorovný tah. Baskové svou variantu latinky používají i pro tisk letáků nebo plakátů. Zajímavé je, že některými typickými tvary doplňují i písma u nás běžně používaná. K písmenu „A“ klasického grotesku (bezpatkového písma) bez obav přidají vrchní „břevno“.

Obrázek bude doplněn
Ukázka několika znaků jedné z baskických verzí latinky

Nemusíme ale jezdit daleko, abychom se setkali s takovýmito kutilskými úpravy znaků. Poláci často škrtají písmeno „Z“. Můžete si toho všimnout třeba na vývěsních štítech některých obchodů. A konec konců lze se s tímto jevem setkat i u nás, ovšem ne v tak hojné míře.

Stejné písmo, jiný jazyk: jiná typografická pravidla
Ani v případě, že budete mít v ruce dvě stejné knihy, ale ve dvou jazykových mutacích, nebude vše úplně stejné. Každý národ, každý jazyk má široký soubor psaných i nepsaných typografických pravidel. Vezměte si například uvozovky: „české“4 se liší nejen od “anglických”, ale i «francouzských». Hispanisté určitě vědí, že tázací věta se ve španělštině označuje obráceným otazníkem i na začátku. Existuje velké množství dalších rozdílů.

Nabodeníčka
Specifickým národním rysem písma je diakritika nebo novotvary znaků. Z nejznámějších jazyků jen latina a angličtina toto obohacení abecedy nevyužívá.5 Diakritická znaménka se vyvinula jako reakce na nedostatečný počet hlásek, který neodpovídal počtu fonémů v daném jazyce. Některé jazyky tento problém řeší nebo řešily pomocí spřežek několika písmen, jiné právě pomocí akcentů. Nejednotný způsob psaní českých znaků odstranil v Čechách Mistr Jan Hus zavedením diakritických znamének. Čeština tak patří mezi několik málo evropských jazyků, kde je způsob psaní téměř fonetický.6 Spřežkový způsob psaní se používá dodnes třeba v polštině (Szczecin [ščecin]) nebo v němčině (Tschechisch [čechiš]). Naopak český způsob měkčení souhlásek převzaly některé další jazyky.7 Pro zajímavost: existuje asi 15 druhů pozměňování latinských znaků v evropských jazycích (viz tabulka).8

Tabulka bude doplněna

Mezi jazyky, které používají speciální znaky, patří němčina. Ta měla donedávna donedávna ostré „s“ — „ß“ (vzniklé jako spřežka tzv. německého dlouhého „s“ a „z“; proto se tomuto znaku říká německy „es-zet“; současná pravopisná norma však znak nahradila znaky „ss“), islandština rozlišuje speciálními znaky přízvučné a nepřízvučné „th“.
Ani podoba rozlišovacích znamének nebyla vždy taková, jaká je dnes. Háček, dnes u většiny typografických písem stranově souměrný, byl například u mnoha předválečných písem stínovaný. Typografové a výtvarní kritici vedou o podobu českých diakritických znamének spory dodnes. Zvlášť ostře proti importovaným písmům s nevhodně tvarovanými a umístěnými akcenty bojoval Vojtěch Preissig, který dovedl „se vzácným porozuměním vniknouti do charakteru písma a vystihnouti jej v akcentech“.9 Preissig upravil do češtiny několik zahraničních písem — jeho pojetí diakritiky nám ale dnes může připadat příliš nápadné a zdobné.


Preissigem navržené akcenty k písmům bez českých znaků.

České písmo typografické
Absence domácích písem v českých tiskárnách na počátku 20. století vedla typografy, grafické umělce a bibliořly k potřebě původního českého písma. „A spočívá jistě i určitá národní ctižádost ve snaze, abychom měli alespoň jedno vlastní písmo, jímž bychom mohli prokázati i v tomto oboru svou nejen odbornou, ale nakonec též kulturní vyspělost,“10 volá Karel Dyrynk. Jenže typografové narážejí na problém: „Po střízlivé úvaze nelze ovšem očekávati, že bude kdy vytvořeno písmo svérázně české ve smyslu národopisném, po jakém bylo voláno i autory pojednání v odborné literatuře. Jest vůbec pochybno, zda za nynější doby, kdy každá národní svéráznost stále více se stírá všeobecnými kulturními styky, mohlo by ještě vzniknouti a zakotviti písmo tak odlišně národního charakteru, jako je anglické písmo gotické nebo německý švabach v přirovnání k latince.“ A dodává: „Typografické písmo jest kulturní pomůcka, nemá samo o sobě účelu, jest pouze prostředkem; moc zvyku a mimovolná snaha po všeobecnosti jest příliš silná, než abychom se v tomto ohledu přizpůsobovali. Prohlédneme-li si písma knih anglických, francouzských, italských, můžeme mluviti nejvýš o tom, že v Anglii jsou oblíbeny užší a silnější antikvy, ve Francii latinky a medievaly slabšího řezu a v Italii výrazná písma románská. Skutečně výrazný národní charakter nemá žádné z těchto písem.“
Preissig se přesto nevzdává a jeho písmo (jehož skici navrhl již mezi lety 1912 až 1914), Preissigova antikva, bylo dokončeno ve Státní tiskárně 26. února roku 1925.
Dalším výtvarníkem, který přispěl k otázce českého písma, byl Oldřich Menhart. Mezi jeho písma patří např. Manuscript, kterým „Menhart nakreslil řadu poselství a provolání sloužících prvým létům socialistického budování.“11 Vida k čemu může písmo sloužit!

Obrázek bude doplněn 
Ukázka Preissigovy antikvy (digitalizaci provedl Richard Kegler, P22 Type Foundry)

Mezi další známá česká písma dosahující vysoké úrovně patří Týfova anktiva, která se „na přelomu 50. a 60. let ... zrodila jako démant na hnojišti. Nemá smysl ji zařazovat do kontextu původní české písmařské tvroby, když se sama řadí do kontextu evropského i světového. Je to abeceda plná překvapivých kresebných anomálií, nadsázek i racionální elegance. Přestože je některými detaily formálně poplatná době svého vzniku, jedná se o písmo nadčasového významu...“12 píše současný typograf František Štorm.
Jiným, ale všeobecně známým písmem českého výtvarníka, je Metron Jiřího Rathouského. Tímto písmem jsou provedeny kovové litery, ze kterých se skládají názvy stanic pražského metra.

Obrázek bude doplněn
Ukázky Týfovy antikvy (digitalizaci provedl František Štorm, 1. střešovická písmolijna)

Digitalizace
Jistě si vybavíte první počítačová písma — vytištěná na jehličkové tiskárně z drobných bodů, často bez české diakritiky. Nejen počítače, ale hlavně programy od té doby udělaly velký skok. Dnes můžeme i na svém počítači využít krásy slavných typografických písem od renesance až po současnost. Světově proslulé písmolijny dnes nabízejí nejen nejznámější a dějinami prověřené řezy, některé dokonce ve vlastních variantách (existuje např. Adobe Garamond, ITC Garamond, Stempel Garamond, Simoncini Garamond, Berthold Garamond...), nýbrž i všechna písma z celkového počtu více než dvaceti tisíc, jak tvrdí František Štorm.13
Počítače zdaleka nemají jen pozitivní vliv na typografickou tvorbu. Naopak. Právě díky jejich snadné dostupnosti se tvorby knih, plakátů, letáků zmocnili nepoučení diletanti.14 V kancelářských programech sázejí beletrii, předlohy pro tisk vytvářejí na laciných laserových tiskárnách. K sazbě využívají jen těch písem, která obsahuje jejich počítač, tedy Times New Roman a Arial.15 Existuje několik desítek písem, která se v současnosti používají po celém světě. Vzhledem k snadnému přenosu písma z jednoho počítače na druhý pak není divu, že vzniká jakási univerzální euroamerická typografie. Mizí nejen národní individualita, ale i osobnost tvůrců. K tomu přispívá i komunikace prostřednictvím Internetu, neboť kdekoli na světě si můžete prohlížet ukázky plakátů, knih, písem nebo logotypů z jakéhokoliv jiného místa na Zeměkouli.
Tzv. lokalizace písma, tedy jeho úprava pro potřeby konkrétního jazyka, u velké části písem používaných na počítačích proběhla (dle mého mínění) velmi dobře. Nicméně existují řrmy, které naprosto ignorují estetická měřítka východoevropských národů a dodávají na náš trh levné, leč soudným grafikem nepoužitelné zrůdnosti. Bohužel, cena těchto produktů předurčila jejich postupné rozšiřování.

Obrázek bude doplněn
Ukázka naprsoto nevhodně a nečitelně umístěné diakritiky u třech různých písem německé distributorské řrmy URW

Mohli bychom nabýt dojmu, že masovým rozšířením počítačů v oblati grafického designu skončily národní kulturní odlišnosti typografické tvorby. Opak může být pravdou. Dobu potřebnou k vytvoření digitalizovaného písma již nelze počítat na roky, ale na dny nebo týdny a celý proces je navíc mnohem jednodušší. Tím nastala příležitost pro vytváření „českých“ písem současnými výtvarníky. A to se skutečně děje.
Vzorník písem mladého typografa a heavymetalového hudebníka Františka Štorma obsahuje již téměř 200 řezů, v ateliéru písma na Vysoké škole umělecko-průmyslové vznikají pod vedením prof. Jana Solpery další. Výrazným tvůrcem dobových písem je Marek Pistora, spoluautor grafické podoby časopisu Živel.16 Nevznikají ale jen písma nová, Štorm „znovuvytvořil“ např. Týfovu antikvu nebo Preissigovo plakátové písmo.
Tento postupný proces uvědomování si kořenů evropské typografie v renesanci vede některé současné umělce ke stále většímu zájmu o klasickou „černobílou“ typografii. Zdá se mi, že nastává doba určité přesycenosti počítači, přestože ani jejich možnosti ještě zdaleka nebyly vyčerpány. Možná, že se ještě generace současných grafiků dožije chvíle, kdy se tvůrci knih a časopisů vrátí k lety prověřeným proporcím, velikostem a tvarům písma a vrátí do tiskovin přirozenou nedokonalost. „Může být zatlačeno tzv. ‚experimentální‘ typografií, co bylo po staletí užitečné a správné? … Experimenty slouží výzkumu, jsou prostředky při hledání pravdy, ale samy o sobě nejsou nikdy uměním,“17 říká ve své přednášce v Praze roku 1965 švýcarský typograf Jan Tschichold. Dovolím si ukončit tento text citací ze svého článku o digitální typografii: „Matematický zápis tvarů písmen působí sice dokonale, ale strojově chladně. Četba knihy tištěné současnou technikou ofsetu, která k reprodukci písma využívá digitální technologie, postrádá kouzlo knihtisku, kdy jednotlivé litery byly do papíru hmatatelně vyraženy a každé písmenko při bližším ohledání mělo své drobné chybičky. Svou malou historii. Počítačové písmo historii nemá. Je stále stejné. Mrtvé.“18

Literatura
Blažek Filip, Počítačová estetika. Umění a řemesla 4/97, Praha 1997a
Blažek Filip, Několik poznámek k digitální typografii. Typografia 5/97, Praha 1997b
Dyrynk Karel, České písmo. Praha, Typografia 1925
Menhart Oldřich, Tvorba typografického písma. Praha, SPN 1956
Písmo ve výtvarné výchově, Praha, SPN 1985
Sazba I, Ruční sazba. Praha, SPN 1984
Sonberg Josef, Strojová sazba. Praha, SNTL 1978
Štorm František, Citace, karikatura, deformace. Deleatur 1/97, Praha 1997
Tschichold Jan, Význam tradice pro typografii. Praha, Střední průmyslová škola grafická 1965

1 Všiml jsem si, že ti spolužáci, kteří používali ku psaní čínské pero namísto plnicího, měli daleko kostrbatější rukopis, ostřejší obloučky a vůbec menší písmena.
2 Písmo ve výtvarné výchově, 1985, s. 101—102.
3 Písmo ve výtvarné výchově, 1985, s. 104
4 Toto pravidlo je u nás dnes bohužel často ignorováno. Nejčtenější deník, Mladá fronta Dnes, většinu typografických pravidel ignoruje. Například místo uvozovek používá znak pro míru palce ("). Bohužel se tato „nová“ okleštěná pravidla stávají standardem pro tvorbu tiskovin.
5 Ani to není přesné: latina používá dvě ligatury „ae“ a „oe“, angličtina v mnoha slovech cizího původu zachovává původní pravopis (např. fr. soirée).
6 Menhart 1957, s. 63—66.
7 Např. litevština, kterou upravil mezi lety 1919 a 1921 prof. Josef Zubatý, dále slovenština, slovinština, chorvatština, horní lužičtina a lotyšština. Britská biblická společnost zavedla české háčky i do latinského přepisu bengálštiny nebo romštiny. Výjimečně používali háčky i Němci (např. při přepisu azbuky do latinky). Blíže viz Sonberg 1978, s. 90—92.
8 Menhart 1957, s. 91—92.
9 Dyrynk 1925, s. 31
10 Dyrynk 1925, s. 6
11 Písmo ve výtvarné výchově, 1985, s. 114—115
12 Štorm 1997
13 Štorm 1997.
14 Blažek 1997a.
15 Firma Microsoft, která nabízí nejrozšířenější operační systém pro osobní počítače v České republice nepřímo způsobila na dlouhou dobu úpadek české knižní tvorby. Times New Roman obsažený v MS Windows je z typografického hlediska mimořádně podúrovňový. Všimněte si například asymetrického a příliš malého háčku nebo ostré čárky. Arial není dobřa čitelný a má příliš široké proporce. Nezájem o národní typografické zvyklosti a snaha o maximální univerzalitu programů Microsoftu tak vedla k tomu, že snad všechny obchodní dopisy na světě jsou tištěny stejným a mizerným Timesem New Roman...
Tento trend se bohužel projevuje i na Internetu. Jelikož většina uživatelů používá k prohlížení webových stránek počítač s Windows, obsahuje naprostá většina stránek jen písma Times New Roman a Arial. Zdá se, že vznikem Windows končí typografie.
16 Blíže viz Deleatur 2/97, s. 26—29
17 Tschichold 1965, s. 20
18 Blažek 1997b.