33. MFF Karlovy Vary

Původní zpravodajství pro Neviditelného psa
Linda Kudrnovská & Filip Blažek
ze dne 5., 6., 7., 8., 9., 10., 11. a 12. července 1998

Už několik kilometrů před tím, než se u silnice objevila tabule s nápisem Karlovy Vary, jsem cítila, jak mi v žaludku poletují hejna motýlů. Je 3. července, začíná 33. Mezinárodní filmový festival.

Byli jsme připraveni na nepříjemnosti se zařizováním akreditací, vstupenek i ubytování. Naše očekávání se beze zbytku naplnilo. Ač jsme přijeli poměrně brzy, po výpadku počítačové sítě jsme na vydání vstupenek čekali zhruba hodinu a to patříme k „privilegované novinářské kastě“. Organizátoři se vskutku poučili z loňského ročníku, kdy síť také nefungovala. Studenti a ostatní se dočkali asi po čtyřech hodinách při frekvenci tisku jedna vstupenka za minutu. Také jsme si koupili nejdražší Mattonku v životě: dobří číšníci nevrátili na tisícovku a na pozdější reklamaci nebrali zřetel.

Zahajovací ceremoniál opět uváděl vtipný Marek Eben. Divaci zaplácali sponzorům, Michaelovi Douglasovi, aplaudovali panu Vláčilovi a Pokladači mikrofonů, tomu milému pánovi, který vždy před promítáním položí mikrofony, aby diváci viděli na plátno.

Je třeba zabít Sekala (rež. Vladimír Michálek, ČR, 1998)
Zřejmě proto, že v promítaném filmu hraje sám pan Bartoška, většina diváků — na rozdíl od minulých ročníků — zůstala pokorně v sále. Film byl hrozně dlouhý. (Jediné, co mne nadchlo, bylo, že byl natočen v krásné jihočeské vesničce Varvažov, kde bydlí moje švagrová.) Vypráví o statkářích, kterým se mstí Sekal, nemanželský syn místních „spořádaných“ obyvatel. Ti se rozhodnou ho zabít. Závěrečný potlesk byl velmi, opravdu velmi vlažný. Rozhlíželi jsme se po sále a viděli spoustu otrávených obličejů. V duchu jsme přáli všem VIPům, že si to museli protrpět! Miss Stočesová se na dámské toaletě, když byla požádána o zhodnocení, vyjádřila, že film to byl: „Nó, docela pěknej, ale dopadlo to tragicky.“ Konečně skončily titulky a my jsme se mohli přistavenými autobusy rozjet do hotelu Imperial, kde probíhal snobský večírek. Jídlo bylo dobré, než jsme se však stačili rozhlédli, bylo pryč. Zato nápojů bylo hodně. Všude byly příšerné fronty, v sálech bylo nedýchatelno a všichni se tvářili, jak jsou rádi, že se zase vidí. Aspoň jsem trochu zapili tu tisícovku…

Zimní host (The Winter Guest, rež. Alan Rickman, Británie, 1997)
Druhý den festivalu probíhá ve znamení mnohahodinových front na vstupenky, všeobecných zmatků a dobrých filmů. Na některých filmech mne rozčiluje úzkost a napětí se kterým očekávám nepříjemnosti, které mohou vyplynout z nastalých situací. Toho jsem se ve filmu Zimní host režiséra Alana Rickmana naštěstí nedočkala. Atmosféra skotského přímořského městečka podkresluje drobné příběhy několika postav: dospívajícího chlapce, jeho matky, babičky, dvou starých dam navštěvujících pohřby, dvou malých kluků, vedoucích dlouhé debaty o sexu na břehu zamrzlého moře nad právě nalezenými koťaty. Jsou filmy, o kterých se nemá psát, které se mají prostě vidět.

Nejsme jediní, komu se zdá, že ten letošní ročník je zase o něco horší než předchozí. Genius loci se pomalu vytrácí. Lidé již k sobě nejsou tak milí jako dřív. Navíc se nám ani trochu nelíbí letošní image festivalu. Nijaký plakát, nijaké logo, interiéry jsou fádní, festivalový deník už není tak pěkný. Připadáme si ošizení. Festival přestal být výjimečný, stal se obyčejný. Letos dokonce někteří diváci odcházejí, jen co se objeví závěrečné titulky, během představení vyzvánějí mobily…

6. července 1998

Někde ve městě (Somewhere in the City, rež. Ramin Niami, USA, 1997)
Představení v karlovarském kině Čas nemívají titulky a bývají tlumočena. Ani skvělá Dana Hábová občas není schopna potlačit smích, a tak se diváci smějí nejen vtipům z plátna, ale i jí. Diváci bez sluchátek se pak diví, proč se ostatní v sále smějí, když se nic neděje. Z prapodivných důvodů byl film asi šestkrát přerušen, ale na to jsou už stálí festivaloví diváci zvyklí. Film sám byl „nezávislou“ americkou komedií zobrazující život obyvatel newyorského činžáku. Krásná Číňanka se snaží získat povolení k pobytu, shakespearovský herec marně shání angažmá, psychoanalytička se svěřuje svým klientům, neúspěšný zloděj kuje pikle a pomáhá při porodu přepadené prodavačce v klenotnictví, nešťastná manželka přehraje svůj životní příběh v soap-opeře za vydatného zájmu sousedů. Všechno je to ale mnohem zamotanější… Je to film, který by určitě nadchl spoustu českých diváků, ale bojím se, že jim ho nikdo nekoupí.

Být akreditován na festivalu přináší příjemnou možnost jít si večer zaplavat do vyhřívaného bazénu u Thermalu. (To je ten hotel, kde se všechno děje.) S přibývajícími promilemi přibývá i těch, kdo před koupelí zapomenou odložit své svršky. Pivo je letos lepší, točí tu Bernard za osm plus kelímek za pět. Karlovarští dokonce letos povolili hudební produkci, a tak bývá bazén příjemným místem k zakončení dne či noci. Takže se mějte hezky, my jdeme k bazénu.

Bláznivý gadža (Gadjo dilo, rež. Tony Gatlif, Francie, 1997)
Festival roztahuje své pařáty do dalších kinosálů. V sálu hotelu Richmond, jednom ze dvou nově přibyvších, se promítal zatím snad nejlepší film. Děj je zdánlivě jednoduchý: Stéphane, mladý Francouz, hledá na rumunském venkově cikánskou zpěvačku Noru Lucu, jejíž hlas zná pouze z pásku. Konečně uvidí koňský povoz s romskými ženami, které na něj spustí neuvěřitelnou smršť oplzlých výrazů. Seznámí se se zoufalým otcem, jehož syna odvedli do vězení, který ho uvede do cikánské osady. Stéphane poznává zvyky místní komunity: učí se romským nadávkám, jejich vztahu k penězům, sexu, čistotě, životu i smrti.
Místní Romové nejsou ani lidé dobří, ani zlí. Jsou JINÍ. A o tom je celý film. Nečekejte žádné mravoučné poselství, ódy na cikánskou muziku či pravdivý obraz rumunského venkova. Připravte se na neobyčejně silný film o střetu tří kultur na konci 20. století plný barev, hudby a citů.

Pozor na Harryho (Deconstructing Harry, rež. Woody Allen, USA, 1997)
New York, sex, frustrace, psychoanalýza, rodinné oslavy, prostitutky, to je život spisovatele Harryho Blocka. Co jiného byste také od W. A. mohli čekat? Co je tu ale navíc, je jedna postava z Harryho povídky. Tu zrovna natáčí filmový štáb, když režisér zjistí, že kamera je při důležitém záběru na Robina špatně zaostřená. Kameraman se vymlouvá, že objektivem to být nemůže. Ten je totiž úplně nový. Potíž je tedy v tom, že rozostřený je Robin.

Přítel nebožtíka (Prijatel pakojnika, rež. Vjačeslav Kristofovič, Ukrajina-Francie, 1997)
Další ze zajímavých, ale trochu rozvláčných filmů byl snímek Přítel nebožtíka. Obsah filmu citujeme z festivalového deníku:
Intelektuál Anatolij nestačí tempu doby a v záchvatu malomyslnosti si najme sám na sebe vraha. Když vystřízliví, objedná si vraha na původního vraha a pronásledován výčitkami svědomí naváže známost se smutnou vdovou po mrtvém zabijákovi.
Z filmu pocítíte závan rozpadlého sovětského impéria, kde byly „přátelské mezilidské vztahy nahrazeny vztahy obchodními“. Uvidíte i českou tramvaj, jak si to sviští kyjevským lesem.

Lázeňské město, kde chcípnul pes (promiň, Barte a Tobiáši), zažívá v těchto dnech nájezd nenažraných a žíznivých fanoušků ze všech koutů republiky i světa. Člověk by si řekl, že nám personál hospod, restaurací a bufetů vyjde vstříc nejen kvalitou služeb, ale zejména otevírací dobou. A ono ne! Servírky, zvlášť v hotelu Thermal, jsou otrávené z návalu hostí, jako by nestály o jejich peníze: "Běžte si to někam rozměnit, to snad nemyslíte vážně, že mám zpátky na pětitisícovku!" Ve Varech téměř nenajdete hospody pro lidi, kteří nejsou ochotni louskat lístek v azbuce a platit 300,— za guláš. Jednu báječnou restauraci jsme ale objevili. Neřekneme vám kterou, už teď je tam víc než plno.

Už když jsem letošní znělku viděla poprvé, cítila jsem se zklamaná. Není to podstatné, protože ta loňská se mi zpočátku také nelíbila tak, jako ta předloňská. Protože uvozuje každou filmovou projekci, všechny tehdy překvapilo, když se po jednom pozdně nočním promítání objevila znovu po skončení titulků. Tou dobou už všem lezla téměř ušima a sál se chystal začít pískat, než zjistil, že jde o druhou verzi, vtipnou a po promítání filmu Vlasy (v sekci Pocta Miloši Formanovi) navíc silně emotivní. Jelikož se domnívám, že ani v tomto případě nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, nejspíš nám tedy nezbude, než se až do konce festivalu dívat na pruhovaného šílence v zajetí zrcadlové síně, která se narozdíl od televizní verze nakonec ukáže být ohromnou krabicí, kterou otáčejí dva chlápkové na kolonádě.

Všichni moji Leninové (Minu Lenidid, rež. Hardi Volmer, Estonsko-Rusko-Finsko, 1997)
Tohle musím napsat sám, Linda odešla po několika minutách ze sálu. Mladý estonský režisér vypátral, že ruskou revoluci vlastně nezpůsobil Lenin, ale skupina Leninů-dvojníků posbíraných v zajateckých táborech západní Evropy, kteří se po důkladném školení Vladimírem Iljičem stali daleko zapálenějšími revolucionáři než on sám. Dodnes se neví, který z dvojníků nakonec spočinul v mauzoleu…

Rivers of Babylon (rež. Vlado Balco, Slovensko, 1998)
Film, který pobouřil slovenské provládní listy. Co by mohlo být lepší reklamou? Příběh je prostý: arogantní hotelový topič získává moc nad ostatními zaměstnanci, posléze i nad ředitelem. Se sílící mocí samozvaného bosse Rácze — teď již známého velkopodnikatele — se zvětšuje i nenávist mladého veksláka Urbana vůči němu. Na pozadí filmu probíhá přerod totalitního Slovenska v kapitalistickou zemi plnou mafie, korupce, strachu a patolízalství.
Ačkoli byl film plný děje, domnívám se, že byl až příliš nápadným podobenstvím, a proto trochu ztrácel na síle. Je však jistě dobře, že podobný snímek vznikl i přes všemožné překážky, které předcházely jeho zrodu. Neuškodí si připomenout šeď a bezvýchodnost totalitní minulosti, na kterou jsme tak rychle zapomněli. Její obraz je ve filmu natolik věrohodný, že člověku až běhá mráz po zádech.

O zrůdách a lidech (Pro urodov i ljudej, rež. Alexej Balabanov, Rusko, 1998)
Milá „hnědobílá“ komedie o porno-businessu na začátku století v Rusku. Exteriérové scény z vylidněného Petrohradu se střídají s krásnými interiéry bohatých ruských zvrhlíků, nakupujících fotografie nahých dívčích zadků trestaných vrbovými proutky. S rozvojem techniky se rozvíjejí i možnosti epileptického majitele ateliéru. Na plátně pobíhají hudebně nadaná srostlá asijská dvojčata, jejich slepá adoptivní matka, která se po smrti svého manžela poprvé v životě zamiluje do holohlavého podvodníka, sirota donucená k pózování před fotoaparátem a svedená jedním z asi desetiletých siamských dvojčat, zatímco vedle leží jeho namol opilý bratříček… Film se svou podivně úchylnou, až komiksovou poetikou a vtipem nesnaží přiblížit divákovi skutečný život dědů našich ruských bratří a právě tím, že si na nic nehraje, je jedním z těch nejlepších, které jsme až doposud na festivalu shlédli.

Každý soutěžní film bývá uveden zástupci jeho tvůrců. Když včera Ondřej Havelka, coby konferencier představil delegaci slovenského filmu „Rivers of Babylon“ sál vděčně aplaudoval. Jednou z hlavních protagonistek je také česká herečka Barbara Kodetová. Všichni ocenili její krásné modré šaty a ladnou postavu. Jako poslední ze skupiny se chopil slova Andrej Hryc, představitel filmového Mečiara. Vyprávěl o tom, jak přesvědčil Barbaru, aby přijala roli. Ta najednou přispěchala přes půl jeviště k mikrofonu, aby nám celá rozesmátá řekla: „Tomu se říká štěstí v této profesi!“ a vyprskla smíchy. Sál ztuhl, že bylo by slyšet špendlík padnout na zem. Jen sem tam se ozýval přidušený smích. Myslím, že ji dnes budily hrozné noční můry.

Účastníci festivalu jsou označeni, aby se mezi sebou lépe poznali. Visačky vám na člověka prozradí nejen jeho jméno, ale i zemi, odkud přijel. Vtip je v tom, že není visačka jako visačka: rozlišuje je barevný proužek. Nejvíce je modrých, studentů (do včerejška 3217), následují zelení novináři (811). Čím méně zástupců v kategorii, tím vyšší privilegia. Modří nemohou nic. Zelení o něco víc (máme přístup k počítačům v press centru). Nejlépe jsou na tom stříbrní a zlatí VIPové. Ti mohou dělat věci, o kterých se nám ani nesní.
Zajímavé je sledovat, kde lidé kartu nosí. Hrdě na prsou, nenápadně u pasu, na hodinkách, na rukávech, fotografií k tělu. Akreditovaní psíčci ji nosí jen na obojku. Ti jsou ze všeho nejlepší.

Den úplňku (Děň polnolunija, rež. Karen Šachnazarov, Rusko, 1998)
Úplně odlišný film. Tak dlouho jsem se snažil zapamatovat si všechny postavy, které se v prvních minutách objevily na plátně, než jsem pochopil, že principem filmu je něco jiného.
Před luxusní moskevskou restaurací je zastřelen podnikatel. Kdesi na půdě je vidět odlesk hledáčku zbraně. Kamera se přesouvá na půdu a my vidíme najatého vraha, jak schází po schodech se síťovkou a kufříkem a nasedá do své Lady. Pustí si rádio. Střih. Rozhlasové studio. Moderátor pouští písničku na přání posluchačky z Vladivostoku. Střih. Slečna písničku slyší, rozpouští si vlasy a tančí. Střih. Policista na stanici vypíná popuzeně rádio. Střih. A tak dál… Jeden mikropříběh střídal druhý, procestovali jsme Rus a Mongolsko, dostali jsme se až do 15. století. Jednou se do obrazu dostal starý pes, který vzpomínal na své mládí, když byl ještě krásným tmavým ohařem. Přinesl ulovenou kachnu a byl pochválen. Lovci pak připíjeli na jeho zdraví. Střih. Starý prošedivělý pes smutně leží někde na odpadcích a sleduje boty kolemjdoucích, aby jim předal pozornost režiséra.

Guvernantka (The Governess, rež. Sandra Goldbacher, Británie, 1998)
Film, odehrávající se v minulém století v Londýně a hlavně na skotském ostrově Skye, byl celovečerním debutem této britské režisérky. Mladá židovská dívka, která nikdy nebyla nucena pracovat, opouští po smrti svého otce teplo rodinného krbu a odjíždí na ponurý ostrov pracovat jako guvernantka, aby vypomohla rodině utápěné v dluzích. V rodině se kromě výchovy zpočátku vzpurné dívky blíže seznámí s jejím otcem, vědcem, zabývajícím se vynálezem fotografie. Šťastná náhoda jí pomůže najít tajemství ustalovače. S vědcem prožije krátký milostný románek. Otec se však nedokáže smířit s vizí inteligentní ženy, a proto si přivlastní nápady mladé guvernantky. Ta rodinu zklamána opustí a stane se úspěšnou londýnskou fotografkou. Snímek nás vtáhl do děje jako žádný jiný na festivalu. Málokterý debut bývá tak vyzrálý, i když jeho námět se zdá být fádní. I proto se možná oblíbeným u diváků.

Hotelem Thermal teď duní fotbal. Ze všech obrazovek útočí vražedně zelená barva trávníku. Fanoušci nadšeně hulákají. Jak se má pak člověk na něco soustředit?!? Venku dohulákal Kamil Střihavka na hrstku věrných diváků, kteří byli ochotni nechat se promáčet na kost. Diváci přeskakují hluboké louže, aby se dostali z jednoho kina do druhého.

Většina představení je beznadějně vyprodána. Volná místa pak ještě pořadatelé zaplňují těmi, co vydrželi před sály čekat nejdéle. Když už se konečně usadíte a začne film, zazvoní některému hloupému divákovi mobil. Je to hrůza, škoda že neumíme pískat na prsty.

Máte-li zájem zúčastnit se festivalu v tepla svého domove, můžete zkusit oficiální stránku festivalu na http://www.iffkv.cz. Zajímavější je ale stránka zprostředkovatele připojení k internetu pro akreditované návštěvníky, firmy VideoOnLine, na adrese http://iffkv.vol.cz. Zde probíhá např. live-chat z některými osobnostmi, které přijely na festival.

Slam (rež. Marc Levin, USA, 1997)
Příběh mladého černého rapujícího básníka, který skončí za mřížemi za prodej marihuany. Stane se tak obětí systému, jenž se snaží potlačit černošskou kriminalitu jihovýchodního Washingtonu nepřiměřenými tresty. Nejkouzelnější na filmu je skvělá černošská hudba a rapované protest-básně, které bohužel paní tlumočnice nedokázala přeložit. Svými větami typu: „Tyto básně se nedají přeložit. Poslouchejte aspoň ten rytmus.“ pokazila dojem z filmu.

Festival nejsou jen filmy. Včera večer se u bazénu konala „Tropical Hot-Dog Night“. (Tedy Arktická noc zmáčeného psa.) Pršelo tak vytrvale, že organizátoři rozdávali hostům pláštěnky, celebrity se brodily po kotníky ve vodě a rychle pobíhaly mezi stany s jídlem a pitím. Byl to hezký pohled. Maso bylo báječné, panáky jakbysmet. Na party tohoto typu se dostanete velmi snadno, i když nejste pozváni. Odcházející VIPové se ukázali jako soucitní lidé a rozdávali použité pozvánky mezi lůzou v přízemí Thermalu, která pak dojídala velmi štědrý banket firmy Falcon.

Každý den ráno najdete všude po hotelu Thermal poházené aktuální výtisky festivalového deníku. Ten už sice není tak vtipný, jako býval před léty, ale stále přináší čerstvé zprávy i drby ze zákulisí festivalového dění. V úterý přinesl jednu smutnou zprávu: „Včera ráno se u nás v redakci zastavil kluk s holkou, kteří přijeli na karlovarský festival. Šli večer na pivo do Bristolu a potkali tři skiny, skinové hajlovali, naše dvojice pravila, ať nablbnou. Skinové se na ně vrhli a oba je brutálně zmlátili. Dívku srazili na zem a kopali ji do hlavy. Takže si na ty grázly dejte pozor, kdyby vás bylo málo, raději se zdekujte. A kdyby vás bylo třeba víc, než jich, nebo kdybyste třeba byli karatisti nebo tak něco... No nic.“

Festival člověka nutí, aby nespal. Poslední projekce končí kolem druhé hodiny ranní, klub Peklo i večírky u bazénu trvají do svítání. První promítání přitom začíná v devět! Prošvihli jsme tak novou komedii Wind in the Willows scénáristy, herce a režiséra Terryho Jonese, jednoho z šestice Monty Python's. Vedení Falconu se bohužel rozhodlo tento film nedistribuovat, protože jim to připadalo riskantní. Takže, jak píše festivalový deník, „neuvidíte ho už nikdy. Sorry.“

Vrtěti psem (Wag the Dog, rež. Barry Levinson, USA, 1997)
Dnes ráno jsme mimořádně vstali o něco dřív (asi v deset), abychom stihli časnou ranní projekci ve Velkém sále hotelu Thermal. Dobře jsme udělali. Neoficiální česká premiéra filmu Vrtěti psem s Dustinem Hoffmanem a Robertem de Niro v hlavních rolích byla třeskutě vtipná. Americký prezident jedenáct dnů před volbami zneužije mladou skautku. Krizový štáb se pak ve sklepeních Bílého domu snaží skandál zamaskovat přesunutím pozornosti médií na jiný cíl. Co jiného zaujme americkou veřejnost lépe než válka? Zbývá jen vymyslet proti komu. Co třeba Albánie? Co o ní víme? Nic. Je rozhodnuto.
Výjimečný americký komerční film svižně natočený během 29 dnů oplývá neamerickou schopností sebeironie. Tvůrci filmu se vysmívají snad všemu, co je Američanům svaté: hamburgery, víra, váleční hrdinové, síla médií, svoboda. Byl to film, při kterém člověk naprosto zapomněl na čas. Poběží v kinech a určitě stojí za to.

Před včerejším uvedením německo-rakouského soutěžního snímku Comedian Harmonists se ve Velkém sále Thermalu podle očitých svědků odehrál neuvěřitelný incident: Režisér Jiří Menzel ranami dřevěným proutkem do obličeje vyhnal ze sálu producenta Jiřího Sirotka. Ten se musel skrýt v zákulisí. Překvapivé je, že Menzel měl proutek u sebe, musel být tedy na útok předem připraven. Z kuloárů jsme se dozvěděli, že se jedná zřejmě o vyvrcholení dlouhodobého konfliktu ohledně autorských práv k natáčení filmu „Obsluhoval jsem anglického krále“.

Abychom stále nehanili: barmanky a barmani v klubu Peklo jsou neuvěřitelně rychlí a milí. Pes Kurt je vzorný divák. Během projekce japonské střílečky vyštěkl jen jednou.

Dámy si včera svorně poplakaly při zvláštním uvedení kultovního filmu Casablanca. Vyslechli jsme také projev milého a inteligentního zástupce firmy Time-Warner, který film viděl již čtrnáctkrát. Asi na tom něco je.

Právě jsme se dověděli, že při projekci dokumentu o Lou Reedovi přišel po skončení nečekaně na scénu Lou Reed.

Pro magory statisty: počet akreditovaných návštěvníků: studenti 507, hosté 945, porota 15, filmový trh 145, štáb 900, VIP stříbrní 707 a zlatí 40, novináři 847. Počet diváků 72 292, počet představení 391. Platí k 8. 7. 1998 11.00 hod. Tak.

Blíží se půlnoc, odcházíme na film Paula Morriseye, Krev pro Draculu. Pokud přežijeme, ještě se ozveme. Uááááá!

Víme, že není problém, abyste se dozvěděli, komu byly uděleny na samý závěr festivalu ceny, přesto si dovolujeme shrnout alespoň ty hlavní. Podrobnější informace o všech oceněních a statistické údaje najdete na oficiální stránce festivalu.

Cena diváků	Guvernantka (The Governess, rež. Sandra Goldbacher, Británie, 1998)
Cena za dokument	Okamžik dopadu (Moment of Impact, rež. Julia Loktěvová, USA, 1998) Sladké století (rež. Helena Třeštíková, ČR, 1997)
Zláštní cena za debut	Guvernantka
Mužský herecký výkon	Olaf Lubaszenko za film Je třeba zabít Sekala
Ženský herecký výkon	Julia Stiles za film Bestie (Wicked)
Cena za režii	Charles Binamé za film Srdce na dlani (La coeur au poing)
Zvláštní cena poroty	Den úplňku (Děň polnolunia, rež. Karen Šachmazarov, Rusko, 1998)
Hlavní cena 33. MFF	Srdce na dlani (La coeur au poing, rež. Charles Binamé, Kanada, 1998)
Cena za mimořádný přínos světové kinematografii	František Vláčil, Michael Douglas a Saul Zaentz
Cena za celoživotní dílo	Lauren Bacall, Rod Steiger

Krev pro Drakulu (Blood for Dracula, rež. Paul Morrisey, USA-Itálie, 1973)
Trochu jsme očekávali horror... Hrabě Dracula shání panenskou krev v Itálii, neboť v Rumunsku již není dostatek panen. Rodina, jež ho ubytuje na svém zámku, je poněkud výstřední. Dvě ze čtyř dcer tráví svůj volný čas sexuálními hrátkami se sluhou-bolševikem. Druhé dvě jsou opravdu panny, jedna příliš mladá, druhá naopak.
Dracula je natočen v duchu béčkových filmů: hrabě zvrací proudy krve, děvčata odvážně souloží nejen se sluhou, ale i spolu, nechybí ani téměř surrealistické výjevy: hrabě Dracula končí svůj upíří život postupně zbavován o své končetiny. Bezúdý korpus je na závěr nádherně probodnut dřevěnou násadou od rýče. Báječná podívaná! Aby ne, když film produkoval mistr kýče Andy Warhol.

„Všichni jsou nadšeni atmosférou, kterou vytvářejí mladí lidé. Ta děcka dělají z Varů trošku Woodstock. Letos jim počasí bohužel neumožnilo povalovat se venku,“ řekl redaktorovi festivalového deníku jeho prezident Jiří Bartoška. Na nástěnkách osobních vzkazů v hotelu Thermal se však týž den objevila petice mladého návštěvníka Ondřeje Čapka, která poukazuje na čím dál větší odlidštění festivalu a prohlubující se propast mezi studenty s modrými akreditacemi a vyvolenými.

Každého musí bít do očí, že organizátoři se k těm, kteří festival nezviditelňují v médiích ani ho finančně nepodporují, chovají s despektem, jako by nevěděli, že bez nich by festival ztratil smysl. Z našeho pohledu držitelů zelené (novinářské) akreditace proběhl festival po organizační stránce až na fatální zhroucení počítačové sítě první den a několik dalších nesrovnalostí tentokrát bez větších problémů a zbytečných stresů. Je otázkou zda letošní opticky nižší návštěvnost festivalu byla skutečně způsobena špatným počasím, nebo jakýmsi odmytizováním celé akce, jejíž dřívější ročníky atmosférou maně připomínaly listopadové dny roku 1989. Festival se prostě musí rozhodnout komu chce být určen. Jestli divákům, nebo snobům.

33. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary