Vstala jsem a bez rozloučení odešla. Cítila jsem, že se propadám hluboko, až moc hluboko. Každý den, když jsem šla okolo hřbitova, tam stál. Až jednou se vedle jejího hrobu objevil hrob další. Na fotografii na náhrobku se smála tvář toho chlapce. Zabil se v autě. Jel sám, možná schválně. Bylo to pro něj vysvobození. Teď leží vedle sebe a jsou stále spolu. Cítím se tak sama. Stojím pod rozkvetlou lípou a držím v ruce kopretiny. Po tváři mi stékají slzy. Povídám si s nimi. Jsou stále se mnou.
KS
Naturalistická poezie
Nedoporučujeme číst psychicky narušeným lidem a těm, kteří nemají vytvořeny stabilní žebříček svých hodnot a chování! Následující řádky jsou místy drsné!
Vodník
Na topole nad jezerem sedí vodník podvečerem
„sviť měsíčku sviť ať mi šije nit”
„Šiju šiju si košilku nechci pořád chodit v tilku”
„sviť měsíčku sviť ať mi šije niť”
„šiju pořád více vztekle, šiju šiju si fusekle”
„sviť měsíčku sviť, ať mi šije niť”
„Zelené šaty, botky rudé, zejtra moje svatba bude”
„sviť měsíčku sviť ať mi šije niť”
II
Ráno raníčko, panna vstala, peněženku sobě vzala
„půjdu matičko k jezeru špinavé prachy vyperu”
„Ach nechoď! Nechoď na jezero, zůstaň dnes doma má dcero”
„Rybník je dnes hrůzy plný, řádí tam vodník úchylný”
„Ach nechoď! nechoď na jezero, zůstaň dnes doma má dcero”
Ale dcerka se už rozhodla, na matku se vybodla
první stovku namočila, lávka se pod ní prolomila
a po mladičké dívčině, zavířilo se v hlubině
Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola
a na topole podél skal, úchylný vodník zatleskal.
III
Nevesely truchlivy, jsou ty vodní kraje,
Kde si v trávě pod leknínem, rybka s rybkou hraje
vodník sedí mezi vraty spravuje své sítě
a ženská jeho mladá, chová malé dítě
„Hájej dádej můj synáčku s heboučkými vlásky”
„mám tě hodně ráda, sežrala bych tě z lásky”
„Obluzena, polapena ve smradlavé sítí,”
„nemám žádné zde radosti leč tebe mé dítě”
„Co to plácáš ženo má”, bere na ní klacek
„ještě jednou cekni a dostaneš pár facek”
„však já tě tu naučím, slušné dobré mravy”
„cekni ještě jednou kopnu tě do hlavy”
„tak buď konečně zticha”, křičí mezi vraty
„jestli hned nesklapneš, polámu ti hnáty”
„Nehněvej se nehněvej, vodníku, můj muži”
„neměl za zlé rozdrcené zahozené růži”
„Neplácej tu ženo má, kraviny o růži”
„cekni ještě jednou, stáhnu z tebe kůži”
„Proto ztichni rychle, skopu tě do krychle.”
„Já tě nikdy neposlechnu”, zakřičela mezi vrata
„to tu radši nudou zdechnu, než poslouchat psychopata.”
„Stokrát jsem tě prosila, přemlouvala sladce,”
„bys mi na čas kratičký, dovolil k mé matce.”
„Stokrát jsem tě prosila, na kolena klekla”
„ale kůra srdce tvého, ničím neobměkla.”
„Chci se s matkou rozloučit, na krátký čas šťastný”
„Mám se tu i vykakat nebo je to jasný”
„Nezbraňoval bych ti já, k matce tvojí chůze,”
„ale tupé mysli ženské obávám se tuze”
„Dobrá dovolím ti já, dovolím ti zdůli”
„však poroučím ať věrně, splníš mojí vůli”
„Položím tvé dítě na velikou bednu”
„do té bedny instaluju atomovku jednu”
„Jestli dneska nevkročíš v mé zelené sítě”
„atomová puma, rozmetá tvé dítě”
„Bez menšího rozruchu, vyhodím dítě do vzduchu.”
„Není dítěti pomoci, musíš být doma do noci”
IV
Celý den se v pláči těší, matka s ženou z jezera
„Sbohem má matičko zlatá, ach bojím se večera”
Přišel večer muž zelený, chodí venku po dvoře
dveře klínem zastrčeny, matka s dcerou v komoře
„Však se neboj, dcero má, nemá síly na suchu”
ale dcera nevěří, a nabíjí bazuku.
Matka sedí při stole, v ruce drží pistole
na stole má kulomet, zastřelila by ho hned
zásah by byl neomylný, zásobník je pořád plný
Už dávno vyšel ranní svit a žena pořád nemá klid.
„Pojď již domů ženo moje, dítě pláče, dej mu pít”
„Ach matičko muka muka, pro děťátko srdce puká”
„Od vodníka chci mít klid, musím matko musím jít.”
„Nikam nechoď dcero moje, zradu kuje vodní vrah”
„a že péči máš o dítě, mě o tebe větší strach”
Celou noc tu pokoj nebyl, vodník bouchá jako debil
Kdykoliv mu přijde vhod, tříská jako idiot.
„Zmiz ty vrahu od jezera, nikam nesmí moje dcera”
„a pláče-li tvé děťátko, dones je sem na náš práh.”
Už se ho přestali bát, začali se šťastně smát
a přes jejich smích nádherný, ozve se výbuch jaderný.
Ozvala se hrozná rána, objevila se ohnivá brána
Nukleární oheň vzplál, všechny domky sebou vzal.
Oheň přišel pak a vyvinul velký tlak.
Milióny paskal, až jim domek praskal.
Ani dcera ani matka, neviděly také jatka.
Matka byla strachu plna, když přišla tlaková vlna.
Matka měla hrozný strach, když rozvířil se jaderný prach
Vlna prachu rychle vstala, všechny stromy sebou vzala
Pootevřely dveře „ach ne!” epicentrum je v jezeře
„Nechoď dcerko nechoď ven, a nedívej se do oken”
„Venku je pěkné nadělení, nebezpečí ozáření.
Atomovka měla sílu, bylo to tam jako v grilu.
Naprosto kolosální byl vodníkův výbuch nukleární
V
Druhý den dcerka přišla, a klekla si u kráteru,
zničilo to celé město, a narušilo atmosféru.
Brečí dcerka u kráteru, utřela si snopel
po děťátku z jezera, zbyl tu jenom popel.
B.C. Production
Muž s velkým M už není
Byl to pro mě šok. Jdu si tak na oběd, už jsem se těšila na české buchty, věřila jsem si, že ho opět potkám a nic. Nebyl tam. V prvním momentě mě napadlo, že se mu něco stalo, že je nemocný. Co když ho zmohla chřipka nebo něco podobného? Chyba. Není nemocný ani se mu nic vážného nestalo, jednoduše zmizel.
Už ho nepotkávám na chodbě, v jídelně, v šatně. Prostě není. Tím mě tedy zklamal na plné čáře. Měla jsem tak krásné představy, co všechno spolu zažijeme. Jaké by to byly krásné Vánoce strávené srdečně. Nádherná oslava příchodu roku 2000. Nebylo by úžasné dostat první polibek roku 2000 právě od něho. Nebo ty nádherné vánoční prázdniny. Všude plno sněhu, na romanticky osvětlené sjezdovce jenom my dva. To by se krásně jezdilo.
Už začala také plesová sezóna. On v krásném moder-ním saku. Já v překrásných dlouhých šatech s vlečkou. Nádherná hudba a my skvělí tanečníci. Jak krásně bychom spolu mohli tancovat vídeňský valčík, anglický walz nebo čaču.
Nádherné představy, jenže nerealizovatelné. On už není mezi námi, láme srdce jiným. Už nikdy neuslyším jeho krásný hlas. Už nikdy neuvidím jeho nádherný úsměv. Už nikdy mi neřekne „dobrý den” nebo „ahoj” (došli jsme tak daleko), jak málo chybělo a mohla být ruka v rukávě. Jemu nastanou krušné chvilky. Budu se mstít.
Věřte, že jsem nebyla sama, komu zlomil srdce. Podobně ublíženým lidem nabízím pomoc a členství v klubu - Pomsta muži s velkým M.
Pocahontas
Muž s velkým M
Vždy, když ho vidím, cítím to podivné mrazení v zádech. Myšlenky mi utíkají jiným směrem, nikoho nevnímám, čumím do blba, o nějakém učení ani nemluvě.
Je vysoký tak akorát, postavu má taky akorát (ani svalovec, ani žádná sušinka). Obléká se tak skvěle. Fascinuje mě ta doladěnost barev veškerého jeho oblečení. Spodní prádlo (to jsem bohužel ještě neviděla) mu určitě taky ladí. (Jestlipak nosí takové ty univerzální kraťásky?)
Ten nádherný, nikdy nemizející úsměv na jeho mužné tváři, ty bílé zuby. Asi tak třídenní strniště. Má snad nejhezčí oči na celém světě. Hluboké, tmavé hnědé oči působí tak upřímně a odevzdaně. Jeho ruce, vlasy... To vše mě vyvádí z míry.
Na ten den, kdy jsem ho poprvé spatřila, nikdy nezapomenu. Šel, ó jak ladně šel, se svojí úřednickou aktovkou pod paží. Ten nádherný pohyb boků. Pozdravila jsem ho. Odpověděl: "Dobrý den." Ale jak? Jeho hlas, žádný ptáček zpěváček, ale opravdový bas (nevím jestli to byl opravdový bas, nemám hudební školu, ale zněl hluboce).
Podruhé jsem se s ním setkala v jídelně, sice jsem neseděla u jeho stolu, ale svůj karbanátek jedl tak jemně a s citem. Vidličkou ani jednou necinknul o nůž, nožem ani jedinkrát nepoškrábal talíř (takový ten nechutný zvuk), prostě úplná pohádka. Potom odevzdaně odnesl talíř k okénku. Naschvál jsem šla odevzdat svůj nedknutý oběd, abych se s ním setkala. Tak krásně se na mě usmál.
Tak to je on. Snad se ještě uvidíme
Pocahontas
Čepice - ano, či ne?
Lidi, jedna věc je jistá. Zima je nenávratně tady. (Nejspíš.) Podle čeho jsem to poznal? Řeknu vám to. A rád. Řeknu vám to, protože se to týká vás všech.
Poznal jsem to podle mé staronové bundy. Poznal jsem to i podle mých robustních bot, dokonce podle čepice, v které mne nepoznala jedna kamarádka. A když jsem ji pozdravil, zareagovala na mé ahoj slovy: "Jé, ty v té čepici vypadáš srandovně!" No řekněte, nepepla by vás klepka?
Člověk si tak vykračuje po ulici do školy, těší se na kamarády a (hlavně) kamarádky, říká si, jak není teplo a najednou mu někdo řekne: "Vypadáš srandovně." A víte co je na tom nejhorší? Že člověk najednou neví, co dělat. Měl bych si tu čepici snad sundat? Měl bych se zasmát? Nebo bych měl říct, že ta čelenka, kterou dotyčná osoba nosí, taky nevypadá zrovna na to, že by měla plnit nějakou vážnější úlohu?
Byl jsem opravdu na pokraji zhroucení. Má čepice se třásla a… Když tak nad tím přemýšlím, tak nevím, jestli se třásla strachem nebo vzrušením. (Osobně bych byl pro to druhé.) Na druhou stranu je pravda, že než jsem stačil něco kloudného udělat, byl jsem donucen okolnostmi tuto čepici si sundat. Kamarádka totiž řekla ahoj a já byl v teplé šatně školy.
"Sakra. Zase jeden nepovedený rozhovor," řekl jsem si. Ale co. Den ještě nekončí, a trapasů může přijít ještě hodně. S nadějí jsem se vydal vstříc novým dobrodružstvím. Vykročil jsem z šatny a potkal jsem další kamarádky.
Ahoj - zaznělo z obou stran a pak jsem slyšel Jejich smích. Co je? Pro jistotu jsem se rukou dotkl hlavy. Ne, čepice tam nebyla. Oddychl jsem si. A potom jsem si začal nadávat. Čepici jsem si mohl sundat, ale vlasy? Vlasy jsem měl totiž slehlé, jako kdybych přišel z deště. No, projel jsem si své kadeře rukou, trošku jsem si je snažil vyrovnat, ale zjevně se mi to nepodařilo. Další kamarádky v záchvatu smíchu neřekly ani to obyčejné "Ahoj".
Tak to je moc. Nejprve vypadám srandovně, potom jako zmoklá slepice a nakonec jako nadržený kohout. Nevíte co s tím? Já ne. A snažil jsem se na to přijít už mnohokrát. Bohužel, nepomohl ani Wash And Go, ani Head And Shoulders a ani Wella.
...
Už jsem se rozhodl. Budu chodit bez čepice. (Mimochodem, nebudu mít uši červené jako rak?)
Pepa Mauglí