zpět
Poslední milenci
Byl večer. Stmívalo se. Slunce nešlo vidět, ale obloha přecházela z černé v modrou až do červena. Kdesi v dáli pluly po nebi červánky a v druhé dáli plula tma. Měsíc svítil a hvězdy nešly vidět. Listí na stromech šustilo. Jakoby v předtuše něčeho zlého si povídalo. Tiše a nenápadně. Nikdo to nemohl slyšet. O čem si jen povídalo?
Všechny listy se nakláněly k měsíci. Byl podivně velký. Zabíral podstatnou část oblohy. A ještě něco na něm bylo divného. Byl bledý. Jako stěna. Tiše si foukal na svou flétnu a vítr ten pískot přinášel k listům - na zem. Ten pískot rval uši. Stejně tiše a pomalu, jako si listy šeptaly. Pšt. Tiše! Co jen to bylo?! Ne… Není možné aby spadla hvězda. To by přece všichni viděli. A teď? Nikomu nebylo dovoleno vidět cokoli. Nikdo se nesměl dívat. Všichni byli slepí. A hluší. A němí. Nebylo dovoleno nic vědět. Nikdo nevěděl ani jak se jmenuje. Ale stejně - ta hvězda možná spadla… Možná. Snad byla prorokem dobrých zpráv. Nebo taky ne. Každopádně ji neviděl nikdo padat. Jen listy si něco šeptaly. Ale to vše bylo v lese. Daleko od města. Nikdo z Nich - Lidí - neviděl les. Nevěděli, že něco takového existuje. Proto si listy mohly šeptat a nikdo se na ně nezlobil. Proto. A nikdo je neslyšel. A i kdyby… Copak by někdo bral vážně partu poblázněných listů?! Asi ne. Bylo to hodně daleko od města.
V městě - v rozmlácených ulicích - nebylo dovoleno procházet se. Po ulicích nebylo dovoleno ani chodit. Co lidé dělali? Seděli doma. Dívali se na prázdné stěny. Pokud nějaké měli. Nemluvili. Nejedli. Neposlouchali. Jen soutěžili. Kdo koho přežije. Žili. Aby mohli zítra zemřít. Umírali. Aby mohli poprvé v životě promluvit. Kde? V nebi… Nebyli pohřbení. Mrtvá těla spolu s dosud živými sledovala bílé stěny…
V ulici se ozvaly kroky. Nikdo je neslyšel. Nikdo je nechtěl slyšet. Nikdo je nemohl slyšet. Nikdo nevěděl, co to je slyšet. Mysleli si, že se jim to zdá. Nevěděli, co jsou to sny. A přece na ulici někdo šel. Byl to muž. Nebo žena? Byl to člověk. A šel. Tiše. V kovových podpatcích. Po rozbité dlažbě. Měl roztrhané tričko bez rukávů. Nebo to byla ona? Měla svalnaté ruce. Očima se díval kamsi do prázdna před sebou. Šla tiše. Nic neslyšel. Byla dva. Byl dva. On. A ona. Nebo taky ona. S ním. Něco k sobě cítili. Nebo ne. Spíše cítili pach svých těl. Přesycený mrtvými rodinnými příslušníky. Nevěděli, že ten druhý stojí vedle. Věděli, že tam je něco zpoceného. Ano. Pot znali dobře. A jeho zápach. Neměli se rádi. Neviděli se. Neslyšeli se. Nemohli se sebe dotýkat. A nešli spolu. Nesměli chodit.
Kroky ztichly. Vzdálily se. Cosi kráčelo po poli do lesa. Byli to oni. V zápachu těl se šli pokochat šeptáním listí. Nemohli ho slyšet. Nemohli vidět ani měsíc. Nemohli být spolu. Nesměli o druhém vědět. Přesto kráčeli vedle sebe. Vedeni potem toho druhého. Neměli se rádi. Nemohli…
Listí si dál šeptalo. Pozorovalo ty dva, jak se milují. Jak se navzájem nedotýkají, jak na sebe nemluví. Jak se nevidí. Jak k tomu druhému nic necítí. Měsíc se usmíval. Je to ale pár milenců. Hrozně jim to spolu slušelo. Neviděli se. Nevěděli, že tam je ten druhý a šli tři centimetry od sebe. Nedotkli se navzájem. Nemohli. Milovali se. Měsíc se začal smát. Listy setřásly na ty dva kapky rosy. Oni šli dál. Zaslepeni svou láskou. Neměli se rádi. Oni nemohli…

Černý princ


zpět
Jeden obyčejný školní den
Jednoho krásného školního rána přicházím do třídy prosycené sluncem, usedám do své krásné lavice bez jediného taháčku a čekám, kdy už konečně přijde profesor. Profesor vchází do třídy a my obřadně povstáváme. Netrpělivě očekáváme, kdy už budeme psát prověrku z francouzské revoluce, ale profesor nás bohužel musí zklamat.Pan profesor Bujok zapomněl přichystat otázky. Probíráme tedy dále a nemůžeme se již dočkat příští hodiny. Máme výtvarnou výchovu a jelikož pan Boreček přestoupil na jinou školu a ještě se za něj nenašla náhrada, máme volnou hodinu. Přichází matematika, ale jelikož pan profesor Sikora byl jat do vězení za špatné zacházení se studenty, se zvoněním přichází paní profesorka Šlachtová a ujišťuje nás, že budeme opakovat.
Naší další hodinou je francouzský jazyk. Přichází usměvavá paní profesorka Jaworská a sděluje nám, že v rámci výuky pojedeme na týdenní výlet do Paříže, s tím, že náklady uhradí škola. Zbytek hodiny posloucháme francouzské písně z profesorčina fungl nového sterea. Před poslední hodinou jdeme na oběd do nové školní jídelny a vybíráme si z jídelního lístku srnčí plátky a kuřecí medajlonky s oblohou a k tomu každý půllitr piva a dva decka červeného.Po hodinové pauze na oběd se vracíme do třídy a usedáme. Přichází paní profesorka Hejmejová. Usedá a sděluje nám, že se dnes budeme dívat na South Park, který jelikož má české titulky, také patří do hodiny jazyka českého. Když tak sleduji televizor s úhlopříčkou asi dva metry, napadá mě, že je docela škoda, že jsme dnes měli jen pět hodin a již se začínám těšit na zítřek.
V tom zazvoní, já otevřu oči a vidím, že za oknem je šero a prší, je šest hodin ráno a já musím do školy a vrátím se až kolem půl třetí.Ve škole mě nečekají ani volné hodiny, ani kuřecí medajlonky, ani South Park, ale zato mě čekají dvě písemky a tři hodiny nepřetržitého zkoušení. No nic, měla bych jít nebo přijdu pozdě. Škoda, že realita není taková jako mé sny. (No ne všechny, protože jinak by už polovina mých přátel byla unesena marťany.)

E


zpět
O zklamané Zlatovlásce
Byla kdysi dívka, docela hezká. Alespoň jí to říkávali. Oči modré jako nebe a krásné dlouhé vlasy, které se na sluníčku leskly jako jeho paprsky. Proto jí říkali Zlatovláska.
Když Zlatovláska vyrostla, zkrásněla ještě víc. Ani chudé venkovské šaty jí neubraly na kráse. Jezdili se jí dvořit páni z dalekého okolí, ale Zlatovláska je odmítala. Prý je na vdavky ještě mladá. A navíc – ještě se nezamilovala. Ale to netrvalo dlouho. Jednou mezi své poddané přijel mladý princ. Říkalo se o něm, že je pyšný a nafoukaný. Ale ten den připadal Zlatovlásce úplně jiný. Milý, dokonce podaroval starou žebračku zlaťákem. Zlatovláska se do prince zamilovala. I on si jí všimnul. Nešlo si jí nevšimnout. Při jeho pohledu jen stydlivě sklopila oči a tváře jí zčervenaly jako podzimní jablka.
Od té doby přijížděl princ častěji. V létě, když Zlatovláska chodila s husami na pastvu, ho často vídávala, jak se jen tak prohání na koni. Když pak přijel blíž a usmál se na ni, rozbušilo se jí srdce a podlamovala se jí kolena. Chodila jako náměsíčná, neslyšela, co jí lidé povídají.
Myslela jen na prince, na jeho úsměv, mávnutí. Zlatovláska měla mladší sestru. Všechno si říkaly a Markétka hned poznala, že se Zlatovláskou není něco v pořádku. Vyptávala se, ale trvalo dlouho, než se jí sestra svěřila. Štěstí Zlatovlásky se začalo měnit v žal. „Princ by si nikdy nevzal chudé děvče.” „Ale jdi” chlácholila ji Markétka. „Copak už si nevzpomínáš, jak se na tebe díval? A jak ti mával? Proč by se nemohl zamilovat do jedné, ze svých poddaných?” Ale Zlatovlásce to moc nepomohlo, snad jen na chvíli „Jsi krásná, žádná princezna se ti nevyrovná” šeptala jí sestřička, když česala její dlouhé zlaté vlasy. Jenže Zlatovláska si už vůbec nepřipa-dala krásná. Právě naopak. Měla pocit, že je přímo škaredá. Všichni jí jen lhali. Nikdy nebyla ani trošku hezká, to byl její názor, to si myslela.
Jednou už Markétce došla trpělivost. „Zítra jedu do města nakoupit nějaké látky. Napiš pěkně princi dopis. Však já už mu ho dám.” „Nemůžu. A i kdyby, jak by ses k princi dostala.?” „To nechej na mě. Jedna moje kamarádka na zámku slouží. Ona zařídí, aby se k němu psaní dostalo.” Zlato-vláska dlouho váhala. Nakonec, když jí Markétka pohrozila, že princi napíše sama, sepsala pár vět. Ráno si to ještě rozmýšlela, ale Markétka zprávu vzala a už ji odmítla vrátit. „Jen ať to princ ví” řekla místo pozdravu na rozloučenou. Zlatovláska stála ještě dlouho na prahu a dívala se za odjíždějícím kočárem.
List se k princi opravdu dostal. Jenže měl úplně jiný účinek, než jaký Markétka očekávala. Pyšný princ si tím jenom dokázal, jak je neodo-latelný. Naplňovalo ho to jakýmsi pro lidi nepochopitelným štěstím. Je to přeci on, kdo je tak žádaný. Není to ani jeden z jeho bratrů, natož nějaký sluha. Jen on. Aspoň si to tak myslel.
Zlatovláska byla smutná, snad ještě smutnější než dřív. A zoufalá. Princ si jí totiž buď vůbec nevšímal nebo se na ni díval sladce a skoro zamilovaně. Zlatovláska nevěděla, co si o tom má myslet. Při každém jeho pohledu získávala naději, ale o to víc trpěla, když ji přehlížel. Po několika měsících princ pořádal ples. Tak přece by si mohl vybrat děvče z chudé rodiny, pomyslela si Zlatovláska, když byly pozvány dívky z celého království. Zlatovláska se ten den dlouho připravovala. Markétka jí i sobě ušila překrásné šaty, pak Zlatovlásku učesala, takže vypadala jako opravdová princezna. Když byl čas, zapřáhl jejich tatínek koně a mohlo se jet.
Zámek to byl obrovský a nádherný. Jak jen by se mohl srovnávat s otrhanou chaloupkou, v jaké Zlatovláska bydlela. A těch hostí! Osobnostmi večera byli hlavně tři princové. Jejich otec, pan král, seděl spolu s královnou na trůně a jen mlčky přihlížel. Doufal, že se tu najde nevěsta alespoň pro nejstaršího prince, který odmítal všechny nafoukané princezny. Zlatovláska mohla oči nechat na nejmladším princi. Na princi Dominikovi. I jeho pohled mířil stále častěji k ní. Ale co jí to bylo platné, když se bavil s jinými dívkami. Nápadníků ten večer měla dost, ale ona stála jen o jednoho. O toho, kterého mít nemohla.
Blížil se konec plesu. Zlatovláska snad přinucena zou-falstvím sebrala veškerou svoji odvahu a vydala se za princem. Uklonila se „Mohu s vámi mluvit?” „Ale jistě” usmál se. I to byl pro ni úspěch, vždyť s ním mohla mluvit! „Princi, chtěla jsem jen vědět, jestli…jestli byste si vzal děvče z chudých poměrů” „Kdyby byla pěkná.” „A … odpusťte mi mou troufalost, párkrát jste se na mě ráčil usmát, dokonce jste mi i zamával. Sestra mě pořád přesvědčuje, že to není jen tak, ale já jí nevěřím. Mohl byste jednu z nás vyvést z omylu?” Chvíli přemýšlel, na čele se mu ukázaly vrásky. „Musím ještě něco promyslet, ale dám ti vědět, ano?” Zlatovláska stačila jen přikývnout, byla šťastná. Ani na chvíli jí nevadilo, že musí na odpověď čekat. Ten večer už s princem nemluvila. Ani v příštích dnech. I když měla pocit, že se jí občas snažil vyhledat. Dokonce zavítal i do jejich domku. Zrovna nebyla doma. Už to trvalo příliš dlouho, Zlatovláska často plakala, ale zbytečně. Odpovědi se už nedočkala. Byla přesvědčená, že je ošklivá. Že už jí nikdo nikdy nebude milovat. Jejím nápadní-kům šlo většinou o něco jiného než o ni samotnou.
Dlouho se princ neukázal. Zlatovláska už téměř zapomněla. Ne. Nezapomněla, jen se smířila se skutečností. Když pak přijel, ani se na něj nepodívala. Po několika takových střetnutích princi došlo, co se stalo. Jednou se jejich pohledy znovu setkaly. Díval se na ni smutně, úzkostlivě a láskyplně. Když jel kolem druhý den, bylo to stejné. Brzy Zlatovláska zapomněla na všechno to trápení a znovu začala doufat. Sotva si ho však začala všímat, zase pro něj byla jen vzduch. Tentokrát to nesla mnohem hůř. Večer brečela, nemohla spát, ani jíst. Bledla a slábla. V té době si jí všimnul mladý myslivec, nosil Zlatovlásce květiny, pírka vzácných ptáků a jiné poklady. Kdykoliv ji viděl, nešetřil lichotkami a komplimenty. Zlatovláska však byla tak smutná, že se ani neusmála. Naopak. Bylo jí do breku. Proč jí to říká myslivec a ne princ? Když přecházela most vedoucí přes jejich řeku, zastavila se a dívala se dolů. Proč jí myslivec vyznává lásku? Je hodný, zaslouží si jinou dívku. Nechce mu lámat srdce stejně, jako ho princ zlomil ji. Co by se jen stalo, kdyby skočila z mostu dolů?
Za vsí v lese žila stará baba kořenářka. Byla to žena vrásčitá a nepěkná. Hubené hnáty nebyly nic než kost a kůže. Po několika bezesných nocích a úvahách za ní Zlatovláska zašla. Prosila o něco, co by ji uspalo. Třeba navždy. Babka měla nějaké bylinky, ale dlouho Zlatovlásku přemlouvala, než jí poradila, jak je použít. Zlatovláska však byla neoblomná. Poděkovala a vydala se k domovu. Uvařila si silný čaj a vypila ho. Pro jistotu přidala víc bylin, než jí bába poradila. Netrvalo dlouho a Zlatovláska padla na zem. Byla volná. Už jí nic netížilo. Našel jí myslivec, plakal, když jí držel v náručí, plakal nad jejím hrobem. Markétka vtrhla do zámku a řekla princi „Zabil jste moji sestru!” Nechal ji vyvézt. Princ Dominik se brzy oženil za princeznu, kterou ani nemiloval. Občas měl špatné svědomí, ale už nemohl nic dělat. I myslivec se oženil. Vzal si hodné děvče, které ho milovalo z celého srdce, ale jeho opravdu jediná láska byla i nadále Zlatovláska.

Nikita


zpět
Jak to u nás chodí
Terminace

Včera jsem tu dlouho byla,
v šatně to však byla síla.
Čtvrťáci tu páry tvoří,
na lavičkách láskou hoří.

Polohy jež zaráží,
až mi to dech vyráží.
Marně vzývám jména Boží
obávám se, že se množí.

Cucají se velice,
lízátko je hadra.
Mají hrozné pozice, 
že bych z toho padla.

Každým dnem to horší je,
ty vášnivé orgie.
Šťastné páry plné citů
přesahují kapacitu.

Po chodbách se začly šířit
líbačky a chuť se křížit.
Genetiku nebrali,
skoro děti dělají.

	V+P
Jak to u nás chodí

Pan profesor v kabinetě
Sedí si na internetě.
V měkké židli si tam sedí
A na obrazovku hledí.
Chudáčci jsou unavení
Po těžké práci celodenní.
Zatímco se studenti při písemce třesou,
Prófové si domů svých pět švestek nesou.
Nesou si je v kufříku jak největší bossi,
Studenti si indexy své nosí.
Nosí, nosí k tabuli a kvůli jejich chybě,
Profesor má radost,že dá pětku ihned.
Škodolibě se mu směje,
Dokud student neokřeje.
Když studentík pookřeje,
Profesor mu blahopřeje:
"Potěšils mě potěšil,
Já se na to moc těšil!”
Tak to u nás chodí,
Každý furt marodí,
Aby z domu nevyšel
A písemky psát nemusel.

                         E

zpět
Den studenta
Honí mě rozzuřený profesor a křičí na mě vrať mi toho ptáka. Hodím po něm špačka a „CRRR” drasticky mě probudí můj budík. Ještě ve spánku začnu vykonávat ranní hygienu. První hodina mě dokonale probudila. Chemie nikdy nezklame. A už je tu zas tělocvik. Při převlíkání přemýšlím, co se mi tentokrát stane. Obvykle jsou to rány baskeťákem do hlavy, nosu, břicha. U florbalu hokejkou do holeně, kolena, nosu. Vůbec nejlepší je být v brance. Míček vám lítá všude i na místa, o kterých jste dříve ani nevěděli. Mohla bych jmenovat dál, ale právě se mě chystá spolužačka sejmout hokejkou. Po skončení se převléknu a vesele(Ha ha ha) jsem se vydala na další hodinu. Učitel naše veselé tváře odměnil nečekanou celohodinovou prověrkou. Další hodiny už sotva dýchám a je zázrak, že ještě sedím na židli. Probudí mě až zvonek. Při cestě na oběd mě sebou přibere skupinka hladovějících studentů. Zase si můžeme vybrat ze dvou druhů jídla: vařené brambory nebo kaše. Naházím do sebe sojové maso, brambory z prášku a jdu domů. Ani doma na školu nezapomenu. Kontroluji domácí úkoly, abych si nějaký nezapomněla ve škole opsat. Teď už zase spím a zda se mi, že jsem dostala z prověrky jedničku. (To se mi opravdu jen zdá.)

Mlechty


zpět
Formule 1 v Třinci
Jelikož se stáj McLaren Mercedes potýká s velkými finančními potížemi, rozhodly se Třinecké Železárny a.s. tuto stáj koupit za 100 mil. zisk z minulého roku. Stáj by také měla dostat nový název McWerk Mounfield. Třinecké železárny se však rozhodly, že vybudují i závodní okruh kolem Třince. Nikdo z představenstva nám nechtěl prozradit, kudy okruh povede, ale jeden nejmenovaný zdroj naznačil, že start by měl být ve Starém městě, pak by trať měla pokračovat směrem na Terasu. Další část povede přes Vendryni, kde se trasa stáčí zpět a přes Sosnu se vrátí do Starého města.
Jedním za sponzorů by měla být také firma Mounfield z Českého Těšína, která dodá do obou vozů motory z těch nejvýkonnějších sekaček na trávu.
Dalším sponzorem by měla být společnost NetCar, která případným zájemcům o vozy F1 poskytne výhodný leasing a dokonce bez navýšení a s 10% akontací.
Zřejmě posledním sponzorem by měla být firma K.o.T.a.S. Problém byl v tom, že oba piloti odmítli jezdit ze slonem na voze, že prý je příliš těžký. Oba jezdci samozřejmě dostali padáka. Na místo Davida Coultharda by měl usednout nejmenovaný jezdec z Hrádku, jelikož má nejlepší treningové podmínky. Miku Hakinena by měl nahradit známý a velmi zkušeny instruktor autoškoly Eman Molenda.
První závod u nás by se měl jet 27.května. Doufejme, že naši jezdci budou úspěšní a držme jim palce.

Extreme Driver


zpět
TÝDEN LÁSKY
Pondělí - Slíbil jsem jí lásky věrnost.
Úterý - Slušné pozdravení jí dal.
Středa - Ruku stiskl kolem pasu.
Čtvrtek - V  líc jí  políbení dal.
Pátek - Vroucně ji miloval.
Sobota - Za ženu si jí vzal.
Neděle - Navždy toho litoval.

BoB


zpět
Školní koloběh
Byl pozdní den
a pršelo jen.
V tom z mlhy, krupobití,
učitelé do školy letí.
Nezastaví je ani
mráz a zima,
ani tvrdá hlína 
Když je zlobí fakani,
jsou to tvrdí tyrani.
Když mě zkouší,
každý už tuší,
bůra budu mít,
ať budu nebo nebudu chtít.
Můžeš se šprtat jak chceš,
jim neunikneš.
Zachránit tě může jen Matura,
a skončí ti noční můra.
Po prázdninách, to se vleklo,
čekátě zas jiné peklo.

 

Mlechty


zpět
Proč je pivo lepší než žena?
  1. Pivo se nestane pro Tebe otrava ani za měsíc.
  2. Skvrny od piva se vyperou.
  3. Pivu nemusíš říkat sladká slovíčka.
  4. Pivo se nikdy neopozdí.
  5. Po pivu se rychleji probereš.
  6. Pivo nežárlí, když si bereš následující.
  7. Pokud jsi v hospodě, určitě se dostane pivo i pro Tebe.
  8. Pivo Tě nevyhodí na schodiště, když přijdeš domů podnapilý.
  9. Pivo nikdy nezpůsobí bolení hlavy.
  10. Pokud správně pivo naléváš, vždycky se ti dobře pění.
  11. Za jednu noc můžeš mít moc piv, aniž by ses cítil vinen.
  12. O pivo se můžeš rozdělit s kamarádem.
  13. U piva máš jistotu, že jsi první, kdo ho pije.
  14. Pivo je vždycky mokré.
  15. Studené pivo je dobré pivo.

Katy


zpět
báseň - Nevím
Proč se tak trápit má, 
ptám se tak sebe sám,
proč jsi dal bolest nám,
Bože, proč jsi dal bolest nám.
Živote složitý, těžký a trpký,
proč jsem tak mrzutý, proč jsem tak křehký.
Proč není na lásku proč není lék,
proč nelze vyléčit lásku láskou hned.
Proč jsi tak nádherná, 
proč mě tak trápíš, 
Ty jsi tak spanilá,
kdy se zas vrátíš?
Proč se ale ve mně nové city probouzí,
proč mě často v noci v zádech zamrazí,
že by mě nová láska ovládla,
že by má stará upadla?
Proč bych se ale trápit měl,
tolik je jiných, krásných žen,
tolik je nového,
tolik je krásného 
a Ty jsi daleko,
přijdeš až za dlouho.
Nechci se omlouvat,
nechci se vymlouvat, 
nechci už takhle žít,
nechci už živořit.
Živote složitý, kde mě to stahuješ,
živote nelehký, proč si v tom libuješ.
Nevím co teďka, nevím co dál,
nevím co počnout si, co bych si přál,
nevím co bylo, co je a co bude,
nevím zda-li na mě nějaká ta láska zbude.
Nevím, prostě nevím…

Davidoff