Naši mysl často zasáhnou neprobádané končiny. Setkání s experimentální poezií na některé snad působilo šokujícně, někdo jí dokázal dát přednost před klasickou formou vyjadřování. Jak se na to díváme??
Když se jazyk, toliko nám vzácná možnost komunikace, stává materiálem, je třeba hledat příčiny vzniku experimentální poezie, která ač přetéká originalitou, postrádá již kouzlo starých básníků, jež měli v hlavě jen slova a slova a ty pak dokázali protkat myšlenkami a náladou.
Na počátku technologie jsme učili počítače, aby se dokázaly vyjadřovat. Stejně jako Čapek učil mloka býti člověkem. A pak jsme se začali učit my od počítačů. Myslíme technicky. Už nevidíme svět, ale jedničky a nuly. Člověk chtěl totiž zakusit nepoznané a "experimentoval", čehož se nejvíce dopustil ve hře se slovy. Začalo to brusiči, prošli jsme amerikanizací a nyní si libujeme v tom, jak dodat veršům technický řád. Již to totiž není Seifertovo počítadlo nebo Nezvalova Pantomima, nyní se moderní básníci stávají futuristickými a tvoří básně bez rýmu, vynalezli volný verš, aby si trochu zjednodušili formu svého vyjadřování, opustili předepsanou kompozici a žijí volným způsobem bytí, což se odráží především ve zmiňované experimentální poezii. Neskutečná touha po svobodě a volnomyšlenkářství.
Přetechnizovaný smysl života je totiž tak daleko, že lidé chtějí po neživém stroji, aby se podílel na tvorbě literatury. Má psát knihy na základě několika pravidel, jež by mu byla nadiktována. Mají tedy nakonec spisovatelům, kteří se dělí o své nejniternější pocity, konkurovat studené mechanismy? Můžeme si myslet, že "strojová" experimentální poezie je začátkem nové jazyko-technické revoluce. Nebo si snad tito básníci jen hrají? Vrací se do dětských let a přibližují i dospělým svět tvarů, barev, možností… Dělají život jednodušším a přijatelnějším..? Přičichneme si k papíru a cítíme vůni růže, dýmu, oleje nebo podzimu. Jásáme ve společnosti a náhle se ponoříme do hluboké propasti dekadence. Nebo si jen tak posteskneme, že už zase trpíme tím "divným pocitem" a nikdo nám nerozumí… S touhou po kontrapunktu jsem se tedy pokusila uvést fakta, která mluví s pozitivním náhledem o experimentech v poezii. Mimoto nemůžeme konstatovat, že experimentální poezie je absolutně bez pravidel, jelikož i ta nejsvobodnější demokracie, která získala již téměř globální uznání a moc, musí mít svá pravidla a zákony, bez nichž by nebyl společenský jedinec schopen života. Ať se to tedy zobrazuje v opakování slov nebo vyzdvižením hlavního motivu, snad si autoři jen vizuálně pohrávají s tím, co je zrovna napadne… Navíc celkový efekt působí dosti jednoduše, ale snad vychází z toho, že právě v té jednoduchosti je skryta krása.
Experimentální poezie je tedy individuálním projevem. Pokud ji vezmeme jako novinku, která se projevila v závislostech na strojích, značně ovlivněná monitorem a klávesnicí, já osobně ji odsoudím, jelikož člověk má využívat mechaniku ne k tomu, aby nahradila jeho myšlení a mozek, ale k tomu, aby mu usnadnila život. Pokud však básníci chtěli přijít s něčím originálním, povedlo se jim to a záleží na čtenáři, jestli nechá těch pár řádků, aby se mu vryly do duše.
Při pohledu na tu změť písmenek mám divnej pocit. Nevím o tom zhola nic, přiblble musím se smát a v hlavě z toho mám guláš. Do jásotu mi zrovna není, spíš do toho označeného pláče, nevím, jak voní vítr, ale ten pionýr mi jej sebral z plachet. Opět se přiblble směju a snažím se vám do očí nalhat, že tomu rozumím. Berte mě s rezervou, jsem jen člověk.
Zjistil jsem, že experimentální poezie je věru zajímavá věc. S elánem sobě vlastním jsem se pustil do čtení, a ouha, brzy jsem zjistil, že jsem po jejím přečtení vlastně nic nezjistil. Ztratil jsem vodítko. Původní slova, poskládaná za sebou, běžně přečtete a ona vám něco sdělí. Něco, co lehce pochopíte, co si dokážete pospojovat se zbylým textem. Ale tady? To radši nezkoušejte. Brzo pohoříte jako já. První rada, kterou vám dám - nedívejte se na ty verše běžným pohledem. Zkuste to třeba z boku, zespoda, nebo si je rozpočítejte a přeskakujte řádky. Spojujte jiné odstavce a hledejte nějakou logiku. Pokud to uděláte podle mé rady, zjistíte, že je však k ničemu. Ani čistě logický a chladnokrevně pojatý přístup vám dveře do tajů experimentálních neotevře.
Nebude to v něčem jiném? Je asi zbytečné pokoušet se najít záměry autora. On tím totiž mohl myslet cokoliv. Ale přece jen, zkusme to. Slovo "guláš" a písmena různé velikosti a tloušťky. Autor měl zřejmě hlad. První písmeno tlusté, hlad roste. Druhé taky. Má asi opravdu hlad. Ostatní však pomalu chudnou a klesají k zemi. Že by ho hlad přešel? Snad. Čtu dál. Velké tlusté Š. tak už mu zase kručí v břiše? Na jednom slově by to snad člověk pochopil. Ale šest gulášů a žádný knedlík, písmenka podivně tloustnou a mizí, on snad umře hlady. Radši tuto analýzu opustíme.
A co takhle použít definici - "Slovo není komunikativní prostředek, ale materiál". Tahle chytrůstka nám jasně říká, že v tom nemáme hledat logiku. Nechejme prostor fantazii. Vždyť tyto různé patvary a sledy písmen jsou opravdovým rájem pro představivost. Zaujmou vás a nechají snít. Že bych už na to přišel? I slova samotná totiž dokáží mluvit. A když pozměníte jejich tvar, zcela změníte jejich význam. Stanou se z nich třeba i symboly. Ale hlavně, neomezí vaši fantazii. Nechají vás ve vašich představách, protože vám neřeknou, co představují. Neoznačí jednoznačně skutečnost.
Možná, že jsem dospěl ke špatnému vysvětlení, že vy jste tuto poezii pochopili jinak, ale to je právě to podstatné. Protože si ji má každý člověk vysvětlit po svém. Má si v ní najít tu svou logiku.