TMAVOMODRÝ SVĚT

    Jestli něco dokáže diváky přitáhnout do kina na český film, tak je to zaručeně osvědčená značka Svěrák & Svěrák. K celé řadě skvělých českých filmů se teď, po pěti letech natáčení, snaží přidat nejnovější "pecku" v podobě příběhu o československých letcích RAF za druhé světové války. Tento film s obrovskou reklamní kampaní je přezdíván "českým Titanikem". Ne, že by se snad měl potopit, ale díky svým rekordním nákladům (film spolykal astronomických 230 milionů korun a z 80% byl financován ze zahraničí), hlavně na trikové scény, kterých je opravdu slušná řádka, a nikdo z nás by určitě nepoznal, že při natáčení byly použity pouze dva(!) skutečné Spitfiry.
    Dalším lákadlem by mělo být (podle mého vkusu podařené) herecké obsazení:
    Hlavní roli ztvárnil "ostřílený" Ondřej Vetchý (jako František Sláma), po jehož boku debutoval mladík Kryštof Hádek (představující Karla Vojtíška, kterému se za necelé dvě hodiny filmu podaří zničit 3 vlastní stíhačky). Překvapením byl i úctyhodný dramatický výkon třetího hrdiny - Oldřicha Kaisera, jemuž knírek opravdu sluší. Aby mu ovšem Jiří Lábus nemusel závidět, ztělesnil roli otce Slámovy přítelkyně Haničky - Lindy Rybové.
    Nebudu vám prozrazovat děj (i když o ten ani tak moc v tomto filmu nejde), řeknu vám jen, že je vyprávěn retrospektivně a že uvidíte vše, co ke správnému "kasovnímu trháku" patří: láska, souboje, výbuchy, humor, skvělé herecké výkony, neprokouknutelné triky, silný nepřítel, ale hlavně přátelství a patriotizmus československých stíhačů RAF, kterým se po návratu stalo odměnou pouze vězení na Mírově.
    I když Tmavomodrý svět není díky své hloubce zdaleka pro každého (jednoduše - na někoho je prostě moc "chytrý") také proto, že ve velké části filmu se objevují titulky překládající angličtinu (pochopitelně, když jsme v Anglii). Ani se nedočkáte žádného výrazného happyendu. Příběh je prostě oslavou přátelství a odvahy letců RAF za druhé světové války a stojí za zhlédnutí, když pro nic jiného, tak alespoň pro to, že je to nedílná část našich dějin, které mohou být jediným předmětem poučení se z vlastních chyb.






Jiří Schmidke