LITERÁRNÍ BOMBY

V minulém čísle jsme vás seznámili s vysokou inteligencí literárního časopisu Host. To nás přimělo k myšlence, abychom se blíže zabývali literárními časopisy, kterých sice není mnoho, ale jsou i tak velmi vážené. Jeden z nich, časopis o kultuře NEON, působil na české scéně dva roky, ale pro svou vysokou cenu (100,- je i přes křídový papír a grafickou kvalitu příliš) byl stažen z prodeje již v březnu tohoto roku. Kromě článku o Bohumilu Hrabalovi jsme pro vás pro přiblížení vybrali jeden z komiksů, který byl v tomto čísle interpretován, a je ukázkou z kultovního amerického komiksu.


S trhlinou v mozku nelze žít neboli Příliš jasná smrt

k třetímu výročí tragického úmrtí Bohumila Hrabala
(autor: Norbert Holub; zkrácená verze)

PESIMISTICKÝ ÚVOD
    Bohumil Hrabal, jeden z největších (a to nejen českých) spisovatelů XX. století, zemřel před třemi lety, když během pobytu na ortopedickém oddělení nemocnice Na Bulovce ukončil 3. února 1997 svůj život skokem z okna.
    Původní verzi události traktované jako nešťastná náhoda vystřídala hypotéza o sebevraždě, která byla podpořena četnými suicidálními zmínkami v hrabalově rozsáhlém díle. Jestliže v otázce sebevraždy jakožto bezprostřední příčiny spisovatelova skonu panuje v současné době vesměs shoda, co se týče vlastního motivu tohoto tragického činu přetrvávají nadále nejrůznější dohady a domněnky. V naprosté většině se jedná o laické a místy ve své stupidnosti až bizarní myšlenky (Něžná holubní absurdita. - Odchod v duchu pábitelství. - Bohumil Hrabal nezahynul tragicky. - Poslední manifestace spisovatelovy surrealistické vůle.)

ŽIVOTOPIS
    Narodil se v roce 1914 v Brně jako nemanželské dítě a tato skutečnost poznamenala jeho psychiku na celý život. "Ten můj svět, to je život v nemanželském břichu a trvalý pocit strachu, který teprve psaním jsem se snažil překonat." Přestože vystudoval právnickou fakultu, živil se převážně dělnickými profesemi, od šedesátých let byl spisovatelem z povolání. Oženil se ve čtyřiceti dnou letech, manželství zůstalo bezdětné, a svoji ženu Elišku, která zemřela v roce 1987, přežil o deset let. Dříve než se stal kultovním autorem oblíbeným u kritiky i čtenářů, prožil dlouhá desetiletí jako literární outsider, přelomový debut přišel kvůli cenzuře až roku 1963, tedy krátce před autorovou padesátkou.
    Pravidelná konzumace deseti piv vyústila po létech v závislost na alkoholu, avšak kupodivu bez závažnějšího tělesného postižení. Takovýto životní styl byl nerozlučně spjat s periferními dělnickými "knajpami" a "palušemi" IV. kategorie, jejichž štamgasty byli přísloveční lidé na dně, zoufalí ztroskotanci promarněných životů. Tedy žádný mramorový stolek kavárny Slávie, u kterého decentně popíjí kávu či vybrané destiláty také bývalý kladenský proletář a Hrabalův vrstevník Jiří Kolář, ale poblemtaný stůl se strupem hořčice přischlým k pivní skvrně pronásledované mastným kosočtvercem vydrásaným do dřevotřísky otupělým nožem. Nedejme se zde zmást lyrizujícími filmovými adaptacemi Jiřího Menzela, který i suicidální pokus v Ostře sledovaných vlacích podává jako veselou příhodu z koupelny.
    Základním životním pocitem Bohumila Hrabala je totiž již od mládí smutek. "Já trpěl vždycky splínem nebo hlubokou melancholií." "Smutný mladík s kruhy po očima po probděné noci zničeně zírá jedním směrem." "Pocit ztroskotání mu už zůstal, i když byl dítě, hoch, mladý muž." Ten byl doprovázen strachem: "Láska mu byla krásným neštěstím, ze školy měl pocit věčného strachu, že nese domů špatné vysvědčení."
    Pocity splínu a úzkosti netrvaly samozřejmě stále a i jejich intenzita kolísala, navíc byly střídány obdobími bujarosti a veselí, takže základní, "černý" podklad Hrabalovy duše byl pro jeho nejbližší okolí překryt povrchním nátěrem žoviálního vypravěče a zapisovatele hospodských historek, historek vpravdě k popukání. Přitom nebohý Hrabal prošel za svůj život mnoha zdrcujícími krizemi (spíše psychickými než tvůrčími):počínaje osudem nemanželského dítěte, špatného studenta, neúspěšného básníka, zklamávaného milence, nevydávaného prozaika, zakázaného spisovatele, občana vyslýchaného tajnou policií, tatínka upálených knížek a konče údělem opuštěného starce a terminálního sebevraha.
    Celý život se z tohoto svého základního problému snažil dostat tak, jak to uměl: alkoholem a psaním. "Ale když nemáte děti, tak co máte dělat? Nezbývá nic jiného než se oběsit nebo psát. Psaní je obrana nejen proti nudě, ale psaním se člověk tak nějak léčí z melancholie."
    Pojem "melancholie" je starý již několik století, v obecném smyslu znamená "smutnění", lékařská věda zabývající se duší a jejími poruchami jej dlouho používala jako název pro závažnou depresi.

DEPRESE
    V devadesátých letech proběhla v psychiatrii malá revoluce, kdy na základě nových poznatků o podstatě duševních procesů a jejich úspěšném ovlivnění moderními léky se zásadně změnil pohled na některé duševní poruchy včetně deprese. Dokázala je definovat a vyznačují se nejméně čtyřmi z následujících osmi příznaků:
    · Ztráta potěšení při činnostech, které byly dosud příjemné
    · Nedostatek emoční odpovědi (tj. lhostejnost)
    · Časné ranní probuzení
    · Nejhůře se člověk cítí ráno
    · Celkové zpomalení pohybů a myšlení nebo naopak podrážděnost
    · Ztráta chuti k jídlu
    · Výrazný úbytek nebo naopak zvýšení hmotnosti
    · Ztráta libida
    Stručné, ale výstižné vylíčení depresivní epizody prožité v mládí popsal Hrabal ústy své maminky. "Už k nám nikdy nepřišla a můj syn z toho onemocněl, půl roku byl nemocný tou nespavostí, strašlivě zhubnul, bylo to úmrtí v rodině…"
    Primární depresivní porucha není vyvolávána psychoaktivními látkami (např. alkohol), dá se tedy usoudit, že u Hrabala šlo o depresi prvotní, nikoliv sekundární, navozenou teprve dlouhodobou spotřebou alkoholu. Další z depresivních epizod je líčena opět v erformě, tentokrát očima manželky Elišky, když autor netrpělivě očekával svůj debut: "…už ani nepil, jen v noci vykřikoval, že skočí z okna, že se nechá přejet vlakem..." "…tam někde leží můj klenot, už ani nechlastá, už nemá sílu ani mi skočit pod vlak…"
    Ale ani nadešlou popularitu nesnášel snadno: "…když si vzpomenul, že zítra na něj čeká autogramiáda, tak blil jako amina, celou noc nespal, tak jako před svatbou, křičel, že nikam nepůjde, a když, tak ho tam musejí přitáhnout pluhem, jako vzpurného a nešťastného vola na jatka…"
    Nejen čekání na novou knihu, ale i její vlastní publikaci si masově oblíbený a kritikou oslavovaný autor odstonal pravidelně malou depresí: "vydáním každé knihy zhubne o pět kilo, protože má pokaždé špatné svědomí - zdá se mu, že svým psaním někoho urazil nebo znechutil."

MÁNIE
    Mánie je zrcadlovým opakem deprese. Jestliže v depresi je člověk skleslý, apatický, zoufalý, nevýkonný, zpomalený, pesimistický, v manické fázi je veselý, aktivní , rychlý, optimistický, neunavitelný, překypující nápady, které zbrkle a někdy nedůsledně realizuje, jeho myšlení je charakterizováno myšlenkovým tryskem a řečový slovním přívalem - logorheou. Když se depresivní příhody střídají s manickými záchvaty, hovoříme pak o bipolární afektivní poruše - maniodepresivní psychóza. Pro pochopení Hrabalova života i literárního osudu není ani tak podstatné, jestli trpěl čistou depresí, anebo maniodepresivitou, neboť i obyčejná deprese může být po odeznění epizody následovaná kratším a slabším obdobím hypománie.
    V této souvislosti je příznačné, že román Obsluhoval jsem anglického krále napsal Hrabal na jeden zátah za osmnáct dní. Typické rysy Hrabalova pozdního stylu se nápadně shodují s manickými symptomy: nedůsledná interpunkce, chrlení vět splývajících do dlouhých provazců bez členění na odstavce, veselé podání i tragických událostí. "Jak jsme protahovali rakev oknem, zachytila o záclonu a strhla garnýž… a ta garnýž udeřila pana Čoliče do hlavy…"

SEBEVRAŽDA
    Do souboru příznaků velké depresivní epizody patří kromě základních příznaků deprese uvedených výše také pocity vlastní bezcennosti: "Neúspěch? -Já." nebo nadměrné a neodpovídající viny: "Já si nic neulehčuji, já ty pocity viny u sebe zvyšuji, já dokonce, když se stane něco hrozného ve svět, beru to tak, jako bych to udělal já nebo to bylo uděláno mně."
    Na nemocného mohou dolehnout i psychotické projevy, jakými jsou bludy a halucinace. "Pronásledují ho hrůzné příznaky, dnem i nocí ho straší monstrózní vidiny podobné Goyovým stvůrám." Nejnebezpečnějším démonem, který depresivního nemocného může číhat, je však sebevražda. Sebevražedný proces postupuje sice někdy rychle, vždy ale postupně, ve stadiích.
    Začíná myšlenkami o smrti, pokračuje přes úvahy o sebevraždě pokusem o ni a v nepříznivém případě vrcholí suicidem, kterému bezprostředně předchází období paradoxního zklidnění. V současné době se za příčinu většiny sebevražd (včetně nedokonaných) považuje právě deprese, většinou nerozpoznaná anebo nedostatečně léčená. Bilančním sebevraždám reagujícím na extrémní životní tragédii je vyhrazeno pouze malé procento.
    Jak si povšimli autoři prvních nekrologů, je motiv sebevraždy v Hrabalově literárním díle velmi častý (např. první verze Ostře sledovaných vlaků či Příliš hlučné samoty), v Kličkách na kapesníku se toto slovo vyskytuje až podezřele často. "Proto je tak málo sebevražd, protože když je člověk u prdele s dechem, začíná mít naději a víru, že rakovinný vřed zmizí, že rakovinou zachvácené plíce ozařováním tu nemoc ztratí, že se stane zázrak…" "Kdyby někdo byl zaťukal k panu Majakovskému v tu jistou chvíli, tak by se nepráskl. Stačilo by překonat tu jistou chvíli, ale nikdo nepřišel, zkrátka u Majakovského to muselo být jako u mě, prostě čekal…"
    Devdesátá léta, tedy rok svobody, tráví Hrabal v takřka permanentní depresi, kdy již nepomáhá ani "samoléčba" alkoholem, ani přátelé poskytující v hostinci nevědomky laickou psychoterapii. Do té doby úspěšná léčba psaním a kolážemi, arteterapie, také začíná selhávat, neboť v důsledku depresivní apatie umělec již tvoří minimálně. Veřejnost je mediálně ošálena společnou fotografií Hrabala s prezidenty Havlem a Clintonem, zatímco vnitřní svět génia je zredukován na bolest. "Od té doby, co mi umřela žena, je…ráno sebevražda, odpoledne jednou pivo a pak celkem čtyři piva…a tak až do večera. Štědrý den: ráno sebevražda…"
    Osmdesátku překročivší autor je sužován bolestmi nohou a zad, jejich hlavní příčinou však není všeobecně traktovaná dna a artróza, ale somatizace deprese, projekce bolesti duše do bolestí těla. K poslední hospitalizaci došlo koncem roku 1996 pro povšechné bolesti zad (vertebrogenní algický syndrom). Během pobytu v nemocnici se pacientův psychický stav zhoršuje, stává se zcela apatickým, nevstává z postele, hovoří pouze o smrti a po nezdařeném suicidálním pokusu dne 25. ledna 1997 ("Včera jsem chtěl vyskočit z okna, ale nedošel jsem tam.") ukončuje po mnohaletém utrpení svůj život počátkem února úmyslným přepadnutím přes okenní parapet.

OPTIMISTICKÝ ZÁVĚR
    Vzhledem k četnosti výskytu deprese, jejímu častému podcenění ze strany okolí a disimulačním snahám nemocného, který si typicky nasazuje obrannou masku (A po celý život se pak ztotožňoval se slovy Rolanda Bartha: "Kráčím sice vpřed, ale prstem ukazuji na svou masku, kterou jsem si nasadil, jako herec, který si usmyslil, že bude dělat kašpara, šaška…"), je základním problémem deprese spíše rozpoznání této poruchy nežli její léčba.
    Osud Bohumila Hrabala (ale také jeho přítele Vladimíra Boudníka či literárních oblíbenců Jacka Londona, Ernesta Hemingwaye, Sergeje Jesenina aj.) ve svých fatálních důsledcích až příliš názorně potvrzuje, že "s trhlinou v mozku nelze žít".
    Soudobá medicína nám všakumožňuje tuto metafyzicko-serotoninovou propast úspěšně zacelovat a předcházet tak dalším zbytečným tragédiím.

zpracovala Veronika Radimcová