BÁSNICKÉ "ČTVERO ROČNÍCH DOB"
A protože vlastně díky neustálým výkyvům v počasí v podstatě nevíme, jaké máme roční období a ani si nejsme jisti, v jakém to podnebném pásmu se nacházíme a rostlinky trpí chaotickým přírodním systémem, tak se pokusme trošičku zanalyzovat to naše božské "čtvero ročních dob". Snad pak budeme moci jednou na základě básní vyprávět svým dětem, jak rozkvétalo jaro, jak vonělo léto, jak nás hřál na duši podzim a jak jsme se dívali přes okno na poletující vločky…
JARNÍ REINKARNACE
Kolik jen pupenů, kolik lepkavých oharků
se roztéká po větvích! Až po nebesa
své svícny rozsvítil duben. Vidíš na parku,
jak zmužněl, jak domutovaly hlasivky lesa.
Les hrdlo má k zadušení stažené
smyčkou ptačího zpěvu jak buvol lasem
a v mřížoví kmenů sténá zmučeně
jak gladiátor varhan svým kovovým hlasem.
Poezie! Buď mycí houbou levantskou
a živou měj každou přísavku, každou spárku.
Ráno tě položím, až půjdu procházkou,
na mokrou desku zelené lavičky v parku.
Stín strží do sebe vtahuj, i oblohu oblačnou,
rozpěň se do krajek žabó a do volánků,
a v noci tě, poezie, vyždímám na lačnou
-tvé tresti tak lačnou nepopsanou stránku.
(Boris Pasternak, Druhé zrození)
LETNÍ ŽÁR
Těm bídným rokům, zdá se, nadešel čas spánku.
Rukama šátrám zem, jdu k slunečnímu zámku.
Slunce pak oslepí mou mysl, skryté přání
poušť vidět z oblaků a šeptat za svítání.
Nocí se dobývám k myšlenkám oné spásy.
Ruší mne paprsky, jež plují zlatými vlasy.
Za chvíli vyjde slunce, zabrzdí můj chtíč
přes žhavou lávu najít na slunci k věčnosti klíč.
V písečných dunách ztrácím pojem smyslnosti.
Sopečný výbuch zbaví svět lidské krutosti.
Na vlnách oceánů věčnosti jsem blíž,
říkám si jakpak dlouho poletíme výš,
výš vzhůru k oblakům, kde pořád jenom sníš
o létě barevném, v němž zamyslet se smíš
nad něžnou krajinou, v níž od počátků dlíš,
nad touhou po věčnosti, které chceš být blíž.
(Flake, Oceán věčnosti)
PODZIMNÍ SMYSLNOST
Sbohem, ty letních dnů, žel krátkých, jase skvělý,
brzo se vnoříme do temnot, kde je chlad!
Už slyším polena, jako by hrany zněly,
na dlažbu dvorů všech s duněním dopadat.
Zima zas pronikne mou bytost: štvaní vzteklé
a tvrdé nad verši, zášť, hněv a mrazení.
Jak slunce uvízlé tam v polárním svém pekle
srdce se v zarudlý ledovec promění.
Při každém polenu, jež padne, strnu strachem:
Při stavbě popravišť temnějších nezní ech.
Můj duch se podobá věži, jež padá prachem,
těžkými berany drcena ve svých zdech.
Z těch jednotvárných ran jako bych, zmořen, slyšel,
jak někde sbíjejí rakev. A pro koho?
Léto jsem, zdá se, žil jak včera; podzim přišel!
Ty temné rány zní jako odchod někoho.
(Charles Baudelaire, Zpěv podzimu)
ZIMNÍ SMUTEK
Pod okny remízy, ve světle, které stéká
na dlažbu jako bílek přes láhev,
je jinovatka. Konduktérka čeká,
až tramvaj zatáhne. Střecha
té stodoly se perlí popraškem,
zem vrže, skřípe pod botama
mrazem, v kterém je sama.
Nějaké nářadí a koleje a šmír.
Odřízni smysl z nesmyslu, ó bože.
Ruka se mihne jako netopýr,
stáhne palčáky, aby si zadýchala dlaně.
Kdyby tu stála s někým, třeba s dítětem.
Kdyby tu byly otisknuté šlápoty.
Tak teplé. A sněžilo by na ně.
(Jaromír Pelc , Příběh z konečné)
Několika veršíky celou náladu ročních období vystihla Jana Schlossarková ve sbírce básní Vyznání, jež byl vydána přesně před rokem.
Čtvero ročních dob Vinné Hory
JARO
Teplé jarní paprsky
budí úžlabiny,
jarní vzory malují
kmeny svými stíny.
Slunce stoupá k výšinám,
zní akordy máje,
Vinná Hora ptačím zpěvem
sólo jara hraje.
Paleta svěží zeleně
voní pryskyřicí,
klobouk s kytkou špačírek
pluje v Opavici.
Ledových pout zbavena
řeka bystře plyne,
jarní písní nadšena
všechnu krásu mine.
LÉTO
Odstíny zelené v jeden se slily,
Horu pod hustou parukou skryly.
Chladivý stín svůj nabízí všem,
zroseným kapradím dýchá zem.
Hora by ráda vidět chtěla
v zrcadle řeky, kdyby ho měla.
Hladina nízká, nebe bez mráčku,
slepilo ptákům písně v zobáčku.
V jasných nocích plá měsíc lampion,
v dálce čeká na svůj čas Orion.
PODZIM
Do podzimních teplých tónů
pestře přioděná,
v barvách září Vinná Hora,
kráska vyšňořená.
V chladných nocích Hora tuší,
že se zima blíží,
sluncem nechává se laskat
a řece se shlíží.
Vítr domlouvá se s deštěm
a pak nenápadně,
dovádějí v korunách,
až poslední list spadne.
Ještě s vánkem večerním
si stromy povídají,
a s jarním snem ve větvích,
tiše usínají.
ZIMA
Jako veliká bílá beranice
leží pohozená poblíž Opavice
Vinná Hora.
Zátiší v bílém zima vykouzlila,
svatebním šatem zemi zahalila,
prořídlé křoví mráz jíním přizdobil,
ledový závoj přes řeku přehodil.
Líně plyne Opavice krajkovím,
bílá zasněžená hledí na Hlučín
Vinná Hora.