Nepopíratelný fakt, že muzika má svou minulost i budoucnost, se skví nad světem tónů a splývá s vodami nekonečna. A DNES!!!!!!!! tady máme tři kapely, které svým vnitřním vyjádřením přináší jistou futuristickou vizi. Těžko si na ně někdo za sto let vzpomene, protože jsou pojmem přítomnosti. Ale každý jejich fanoušek je bude nosit ve svém srdci až do osobní smrti.
Antidepresivní vize: CHOCOLATE JAM
    Shlédnutí koncertu -123MIN v rockovém ostravském klubu, který má ve svém erbu parník, bylo nezapomenutelně optimistickým zážitkem. Všichni přítomní byli již před začátkem plni nadšení a chtíče, což jsem poznala naprosto bezpečně, když jsem se ptala týpka prodávajícího jejich předražené CD "Try", kvůli němuž bylo turné podnikáno, na kolik je umělecký kousek ceněn. "Stojí sto dvacet tři kaček……teda tři stovky." Napadlo mě, že pro větší efekt mohla též vstupenka stát jistý počet korun českých (123); ovšem se zachováním minusového znaménka (prajzská to myšlenka).
    Jakmile vstoupili na pódium, museli se všichni smát nadšením, jakmile začali vyluzovat tóny na své nástroje, nahnali všem muzikantským fanouškům slzy do očí a všichni přítomní od toho okamžiku trpěli syndromem "šťastné loutky".
    Kytarista Bína je nejen výborný muzikant, však též i nepřekonatelný optimista šířící svou lásku k hudbě na míle daleko. Jeho výroky: "Diký, diký móc!" se ještě teď ozývají za každou skladbou, kterou si přehrávám na magneťáku. A pak jeho hrátky se slovíčky při vyzdvižení lokality: "Diký, Ostravo! Ó Stravo! Dobrá Stravo!" Zdeněk Bína si hraje nejen se slovíčky, ale především se svou funky jazz-rockovou kytárkou. Sóla prolínající skladby, jejichž je autorem, jsou naprosto neuvěřitelná a jak jsem již jednou ve své recenzi poznamenala, je to jeden z těch "mimozemských hovad", jehož um mu každý "normální" muzikant právoplatně závidí.
    Dalším nádherným mužem je vysoký baskytarista Fredryk Janáček (podezírám ho z příbuznosti s Leošem Janáčkem), který je bilinguální, jelikož žije jak v Česku, tak též ve Švédsku, čili jeho mluvu zdobí severský přízvuk. Jeho ovládání nástroje naproti tomu zdobí dlouholeté zkušenosti a absolutní talent. Slapy, vyhrávky, kosmická rychlost, kterou bravurně zvládá, a pak především dar úsměvu. Skládá texty, které hladí duši.
    Mladičký bubeník Emil Valach drží rytmus a sympatizuje s Janáčkovou baskytarou. Je spontánní a suverénní. Jeho sólo bylo hřejivé a působilo harmonicky.
    Tato trojice tvoří náročnou a veselou hudbu, která nemá nic společného s podbízením se. "Nyní vám zahrajeme písničku, která je určena komerčním rádiům. Má patnáct minut." Jejich skladby jsou upřímné, jsou živé, jsou optimistické, iluzionistické. První album "Shooba dooba" (název přesně vystihuje styl, jenž hrají) se pyšní vyloženě ze židlí vyzvedávající rychlovkou s improvizovanými texty "C'mon". Jí předchází nádherná balada "Your Song". Sníte si své "Illusion". Na desce "Try" se hýbete v rytmu "Mojo Bride" a zbožňujete instrumentální "Seriously". Každá skladba má svou náladu, každá má v sobě roční období a cit.
    Publikum to pochopilo. Jedna výborná tanečnice protančila exhibicionisticky celý koncert. Nevím, zda jí zachutnal perníček nebo hudba. Já mám svou pirátskou nahrávku schovanou pod polštářem. A za pár dnů jsem s kamarádem nekompromisně jela do Ostravy kupovat jejich nové album. Stojí za to. Miluji ho.
Veronika Radimcová
Osobní vize: VĚČNÁ ODISSEA
    Pokud byste v naší zemi, v níž se tak úspěšně rozlézá hudební mor, hledali dost originální kapelu, tak si odskočte na východ (téměř do Malé Asie, jak tipují naši polohu ti nemoravští) a zažijete víc než orgastické zážitky. I když se totiž z našich končin vytrácejí ti nejlepší a myslí si, že jedině v Praze je blaze, a když se usadí, tak tvrdí, že v Ostravě v životě nebyli, tak je třeba si uvědomit, že zde zůstala nejen klasika, ale taky se zde rodí víc než talentovaní umělci. Kdybych měla začít jmenovat, strávili bychom spolu strašně dlouhé chvíle… Zcela náhodou, když si můj "Velký bratr" kupoval přes inzerát dvojšlapku na bicí, zavadila jsem o prajzskou formaci, která si od té chvíle říká oficiálně SUNGRAVE. V příjemných začátcích, zajímavým způsobem směřující k cíli.
    Kterému žánru se naši "vesničané" věnují… Těžko identifikovatelnému, a právě v této mystérii se skrývá nehynoucí individualita. Když se ho pokoušeli sami charakterizovat, dospěli k několika závěrům. Krom samotného názvu, jenž taktéž vystihuje vnější projev, nejblíže konečné stanici se asi stává schizofrenický, symfonický doom black metal s bohatými melodickými prvky. "Je fakt, že to každý posuzuje jinak, někdo to nazve jen doom, někdo zase grind. Záleží hodně na přístupu," komentuje samotný kytarista Lukas, který se stará právě o melodickou linku kapely, přičemž zastává všechny strunné nástoroje v kapele. Právě v té melodice se občas pro nekonstantnost vystřídá s klávesovými vyhrávkami. Nabustrovaný zvuk vyzdvihuje tvrdost, která je v zápětí potlačena čistým klávesovým podkresem. Hansovy klávesy zde tvoří nepostradatelné těleso. Je fakt, že bez nich by se dalo mluvit o tuctovosti kapely, i přes chtivé umění všech instrumentalistů. Nahlédli bychom tak do poněkud zajímavějšího blackové branže,
kde funguje tradiční spojení kytarových riffů s motorem bicích a tvrdící baskytary, Hans však noří hudební projev do zcela jiných dimenzí. "Klávesy tomu dodávají atmosféru a prostor. Kdybychom se soustředili jen na kytaru, byla by ta hudba mnohem syrovější," hovoří zbytek kapely o nepřítomném ve stylu "o nás bez nás".
    Nepostradatelným prvkem je též hlasový projev, jehož tvořitelem je Alesh. S deathových končin dává celkovému vzezření originální nádech, když "řev" vystřídá "skřeky" připomínající nádech AC/DC. Zcela dokonalý šok způsobí ve chvílích, když už si posluchač v žádném případě nemyslí, že by z jeho hrdla mohl vyjít neposkvrněný, čistý hlas. Však sny se stávají realitou a Alesh překvapuje. Čímž znovu podporuje barevnost. Do kapely se dostal velmi sympatickou formou. Náhoda a přátelství napomohly tomuto zajímavému spojení a duševnímu prolnutí, které vyvrcholilo v hudbě, o níž se nám tak často zdává. "Jednoho dne se stavil a chtěl si s námi něco zazpívat, tedy spíš zařvat, zkusil to, a když chodil pravidelněji na zkoušky, tak už s námi zůstal," popisuje začátky Lucas.
    Jako třešničku na dortu si nechávám poslední, nejdůležitější rytmický prvek hudební komunity. Tato rytmická součástka je v podání trochu netradičním. Za typicky mužský nástroj usedá žena a leckterý profi bubeník se může závistivě ušklíbnout při dokonalých kopákových virblech. Marcela hraje natolik suverénně, že si kluci nemohli vybrat pro skvěle šlapající pohon lepšího šílence s paličkami pevně přirostlými k rukám.
    A právě po roce společného zkoušení přichází myšlenka vytvořit demo snímek, který by zdokumentoval jejich dosavadní úsilí. Pro pár fanoušků a vlastní potěšení nahrávají na zkušebně přes počítač amatérsky "Signs and Symbols Fall To Ashes". Ortel produkčních zní jednoznačně: "Řeknu ti, že jsme vůbec nečekali, že z toho vyleze takový zvuk. Jasně, že to není nic šíleného, ale rozhodně to není k zahození." Shodují se též na tom, že ty nejlepší songy vznikly spontánně bez jakýchkoliv násilností, s čímž musí chtě nechtě každý muzikant souhlasit ať už adekvátně k SUNGRAVE, nebo k vlastní kapele.
    I když se členové SUNGRAVE věnují muzice jen po večerech, je pro ně prvořadá. "Když člověk jednou začne s hudbou, tak má určitě velké cíle a chce být na špičce, na vrcholu. Jenže pak zjišťuje, že těch kapel je tady dost a vše záleží spíš na náhodě. Takže teď ty sny určitě nejsou tak akutní jako byly v dobách, kdy jsme začínali, ale nechceme stát ani stranou. Spíš děláme neustále jen to, co nás baví a z čeho máme radost."
    I přes kritiku, kterou sami k sobě chovají, neustále vyplouvá na povrch dokonalé umělecké nadání všech účastníků paluby. Takže vám všem garantuji, že až SUNGRAVE vylezou ze svého "slunečného hrobu", tak se zatřese země.
Veronika Radimcová
Optimistická vize: SPASME SVOJE DUŠE
    21.4. jsem měl možnost vidět koncert MŇÁGY A ŽĎORP ze zákulisí, a tak jsem neváhal a jel jsem. Doufal jsem, že se trochu "intimněji" zkonfrontuji se členy kapely, ale nakonec jsem se toho nedočkal. Přijel jsem do Havířova a v klubu "Modrá svině" jsem si sedl do rohu a pozoroval, jak vypadají přípravy mé oblíbené kapely na koncert. Hodně jsem si to užíval - prohlížel si akordy skladeb, sledoval jsem vývoj zvukovky a uvažoval jsem, jestli tyto zkušenosti někdy využiji.
    Koncert samotný už ve mně nevzbuzoval tak velké dojmy - zdál se mi průměrný (i když dobrý) oproti jiným koncertům, kterých jsem byl svědkem. Davy mladých nadšenců pařily a za podpory mnoha omamných látek si užívaly koncertu, nalepení až na pódium. To způsobilo, že jsem celý koncert prostál na barové židli, abych vůbec něco viděl (což ubíralo na mých pozitivních prožitcích). Tak bouřlivé vyvolávání kapely z šatny zpět na pódium, s žádostí o přídavek, jsem ještě nezažil - až v Havířově v "Modré svini".
    Po koncertě si kapela chtěla "sbalit věci", ale bohužel davy nadšenců si vyžadovaly autogramy, společné fotky a jiné "doživotní vzpomínky". Když se konečně povedlo uspokojit i toho posledního fandu, odebrala se Mňága do šatny a já jsem jenom počítal vteřiny, kdy ucítím marihuanový závan - a nemusel jsem čekat vůbec dlouho. Celý tým a kapela si ještě chvíli užívali euforie po koncertě a jelo se domů. Z tohoto večera jsem si odvezl spoustu zážitků, ale bohužel také otoky na nohou z barové židle.
Tomáš Manczal