Novinové články
Tichá, klidná a čistá smrt
Párku v rohlíku a jiným masitým pochoutkám předcházela smrt zvířete. Smrt, jež měla být bezbolestná, tichá a řemeslně čistá. Cítíme ještě v té podivné hmotě ukrývající se v obalech z kovů, igelitu či lesklého papíru kdysi živého tvora? Nebo si to nepřipouštíme a chlácholíme se vědomím, že maso se přece "vyrábí v továrnách"? Možná o jeho původu jen nepřemýšlíme.
Mleté ze stromů
Ohromující čísla - třicet tisíc telat, půl milionu krav a býků, téměř pět milionů prasat a nespočítané množství slepic, hus, kachen, králíků a jiných zvířat se ročně porazí v naší malé zemi. Smrt zvířete si však uvědomíme, jen pokud se týká našich domácích mazlíčků. "Víte, jaký je rozdíl mezi měšťákem a venkovanem?" ptá se rodák z Vimperka, osmdesátiletý vysloužilý řezník Jáchym Blažej. "Ne? No, když vyprávím, co se děje se zvířetem při porážce, tak venkovan mlčí. A měšťáci? Ti říkají: "Musíš to říkat zrovna u jídla? Jako by měli výčitky svědomí z toho, co jedí, alibisti," uvažuje řeznický nestor.
"Taky si myslím, že poněkud zapomínáme, že smrt je součástí života, a nikoliv jejím koncem. Vždyť nám vůbec chybí někdejší soužití se zvířaty, takže si už některé děti myslí, že třeba kráva je fialová nebo že mleté maso roste na stromech," říká Jiří Novák, předseda Ústřední komise pro ochranu zvířat.
Ná, husá, ná
Za plotem dvora hospodářství na kraji Humpolce se před Velikonocemi kolébají tři husy. Zavalití, leskle bílí ptáci s okrovou žlutí na zobácích syčí na Marii. Její dvojčata strkají skrze oka plotu husám šťavnaté puky pampelišek. Pokřikují na ně: "Ná, husá, ná, ná, husá, ná." Venkovská idyla, přesně taková, jakou rodilá Pražačka Marie Rendlová v pokušení chalupářského sentimentu chce svým desetiletým potomkům ukázat.
Z kůlny vychází drobná stará žena, šátek na hlavě, sekeru v ruce. Opře ji o špalek na sekání dřeva a holí zažene husy do rohu. Pražáků za plotem si nepovšimne. První husu sevře mezi nohama, natáhne jí krk jako gumovou hadici přes špalek, zvedne sekeru a čistě oddělí hlavu od krku. Roztáhne kolena a tělo husy bez hlavy se ještě mocně odrazí od špalku. Na českém dvorku se odehrává ptačí tanec, podobný epileptickému záchvatu. Vezme druhou husu, sevře ji mezi koleny, ostří zasviští... uchopí třetí husu a svist ... po trávě "létají" ptáci a z dlouhých krků bez hlav jim prýští krev."Hej, co to vyvádíte, ženská, ste se zcvokla," cloume zrezlým plotem rozohněná Marie Rendlová. Děti jen zvědavě přihlížejí, nepláčou. Marie je nacpe do auta a míří z Vrchoviny, pryč ze "šíleného venkova", domů, do Prahy, do...
Zmrazená krutost?
"...asi jela do suprmárketu. Pro úhledný balíky. Masový kuličky, pikantní křídla, rybí prsty. Jo, odkdy vlastně mají ryby prsty?" směje se Jáchym Blažej, když si vyslechne husí příběh z Vrchoviny. Řezník velice dobře ví, odkud maso na talíři pochází. Má ovšem také vnuky v Plzni a ti se podobají dětem paní Rendlové. Dědeček se jednou tuze divil, když se od nich dozvěděl, že se peníze tisknou v bankomatech a maso že se vyrábí v masnách a v obchodech. Z čeho vlastně, to vnuci říci nedokázali. "Ta babka to udělala dobře. Husy se v klidu pásly, nebyly vystresovaný. Byla to čistá práce," komentuje Jáchym Blažej.Marii Rendlovou husí smrt pohoršila a rozlítila. Uvažovala dokonce o trestním oznámení pro porušení zákona o týrání zvířat. Na protest proti zabíjení se rozhodla stát se vegetariánkou. Jak to vlastně s tou husou je? Veterinář Jiří Dousek je místopředseda Ústřední komise pro ochranu zvířat při ministerstvu zemědělství. "Ve velkochovech se husa zavěsí za nohy, navlhčí se jí hlava a omráčí elektrickým proudem. Vzápětí následuje vykrvení. Na druhou stranu se v malochovech připouští i utětí hlavy drůbeži, protože nezpůsobuje nadměrnou bolest. Není to krutá smrt. Připadalo by mi komické, kdyby si babička na dvorku musela nejdříve připravit na dvoře elektrickou lázeň," říká veterinář Jiří Dousek.
Světla velkoměsta
Omráčení i vlastní skon zvířete můžeme přirovnat k velkoměstu v noci - vždy se najde světlo, které zhasne jako poslední. To, že na dvoře létají husy bez hlav, se může jevit v tomto ohledu jako drastické, ale husa už nic necítí, je mrtvá.Starozákonní Židé, středověké městské řeznické cechy, předválečné Společenstvo řezníků a uzenářů i žena na dnešním českém dvorku poznali onu starou moudrost, že existuje přímá úměrnost mezi kvalitou masa a způsobem porážky, přesněji řečeno situací, jež porážce předcházela.Na šumavských kopcích je tma a dole ve Vimperku už nesvítí žádné světlo. Je těsně před válkou a Jáchym Blažej spolu s otcem vyvádějí dva voly z pastvy. Vedou je pomalým krokem po okresní cestě do Volyně. Večer dorazí k zájezdní hospodě ve Zlešicích a zvířata přivážou k železným kruhům zapuštěným ve zdivu (ty kruhy jsou tam dosud - pozn. red.). "Ráno ve tři jsme znovu vyrazili a volečci ty poslední kilometry k volyňskému řezníkovi došli v chládku, v klidu a odpočatí. On je pak palicí omráčil a potom teprv porazil. To sem vám měl z toho takovej dobrej pocit, že na ten konec hoši měli čas. Žádné honění a i to maso bylo lepší," vzpomíná řezník Blažej.Veterinář Jiří Dousek k této problematice dodává: "Býci z jednoho chovu mají mezi sebou přísně vymezenou hierarchii. Na velkých jatkách ale někdy dochází k míchání jedinců a ti mezi sebou bojují o postavení ve skupině. Zvířata se také vysilují cestou, kdy jsou natěsnána v kamionu. Tohle staří řezníci věděli, že zvíře před porážkou musí být odpočaté a klidné. Řada hormonů, které se stresovanému zvířeti vyplaví do krve, totiž znehodnotí kvalitu masa. Vepřové se zbarví do šedorůžova a zvodnatí. Hovězí ztmavne, změní chuť a nelze ho zpracovat doměkka."
Tichá
Dnes není možné porážet velká zvířata doma (největší zvíře povolené pro domácí zabíjačku je prase), je však možné a žádoucí zvířeti cestu ke smrti ulehčit. Veterináři sice vytvořili hustou pavučinu zákonů, příkazů a nařízení, dle kterých je třeba dodržovat mimo jiné stádový pud, aby ostatní kráčeli za vedoucím zvířetem, ale i princip přecházení z tmavšího prostoru do světlejšího, a nikoliv naopak. Je také dáno, že zvíře nenarazí na překážky, jako je gumová hadice nebo kaluž vody a že vše se má odehrávat beze spěchu. Jako ostatně často, realita je jiná. Veterináři znají případy modlících se řezníků, prosících za odpuštění, že berou život a na druhé straně jsou známy špeditérské firmy přijíždějící na jatka po zavírací hodině. Plechové boxy se slepicemi řidiči naházejí přes plot na hromadu. Co si myslet o lidech, kteří krávu se zlomenou nohou přehazují na korbu náklaďáku lžící bagru. "Myslím, že bezbolestná porážka zvířat je, jak se dnes říká, dobře ošetřená. Problém je často s těmi, kdo ji provádějí. Zde může dojít až k jisté otupělosti," vysvětluje Jiří Dousek. S "anonymitou masa" na druhou stranu kontrastuje nový trend, přicházející ze západní Evropy. Tak jako existuje ekologické zemědělství, existuje i - jakkoliv to zní absurdně - "ekologická smrt". Ve vybraných obchodech a statcích si můžete zakoupit maso s tzv. rodokmenem. Dozvíte se z něho nejen to, kde se dotyčný býk pásl, jak se jmenoval, kolik mu bylo let, ale máte i jistotu, že na porážku přišel v klidu a jeho smrt byla bezbolestná.
To vám byla prda...
Znáte slavné "vtipné" příhody z českého venkova nebo z Neváhej a toč, kterak se nám prase napoprvé zabít nepodařilo a pašík s useknutým uchem běhal k "bodré radosti" vesničanů ostošest po návsi? Jáchym Blažej zná tyto příběhy velmi dobře. "Na tom není ale vůbec nic veselého. Do války jsem to nikdy neviděl, po válce skoro všude," mluví nasupeně. Naráží na známou skutečnost, že tzv. dosídlenci - tedy lidé z měst bez dostatečné zkušenosti z hospodářstvím - se sami pokoušeli o zabití prasete. "Podívejte se, Židé měli vždy svého šocheta a venkov svého řezníka. Ať každý dělá to, co umí a neplete se nám do řemesla. Když se do toho pustí amatér, odnese to vždycky zvíře," ulevuje si řezník.Ochrana zvířete před předsmrtným týráním a mučením není vynález poslední doby. Postihy za tento čin najdeme již v babylonském Chammurabiho zákoníku. Ve středoevropských podmínkách je ovšem nejznámější židovský způsob porážení. Vychází z věty, "že Hospodin je ke všem dobrotivý, nade vším, co učinil, se slitovává".Hebrejské ca'ar ba'alej chajim (způsobení bolesti živému tvoru) je čin zakázaný židovským Zákonem. Ten předepisuje ulevit zvířeti v nouzi. Zakazuje ale i zavazovat volu hubu, když se mlátí obilí, zapřahat společně k orbě silné a slabé zvíře a porazit v tentýž den zvíře spolu s jeho mládětem. V hebrejské Bibli lze najít dokonce četné příklady exemplární laskavosti k nerozumným tvorům. Za neomluvitelný akt krutosti se považuje jíst maso ze živého zvířete, přičemž do této kategorie je zahrnut také sportovní lov. Starost o to, aby nebylo způsobeno utrpení žádnému "čistému" zvířeti, byla do značné míry motivací pro proceduru šchity, při níž vyškolený a soucitný šochet dbá na to, aby smrt zvířete byla co nejlehčí a co nejméně bolestná. "Dlouholetá hrůza z krveprolití a krutosti v jakékoliv formě způsobila, že Židé jsou neobyčejně citliví k problému ca'ar ba'alej chajim, jehož pravidla vstoupila v platnost nejméně 2000 let před tím, než v "osvícených" zemích vznikly spolky na ochranu zvířat," můžeme se mimo jiné dočíst ve Slovníku judaismu.Šchita předepisuje použití neposkvrněného a speciálně připraveného nože, který přetne zvířeti životně důležité tepny, žíly a průdušnici. To má za následek vykrvácení, bezvědomí a smrt za několik vteřin. České, stejně jako evropské zákonodárství nařizuje, že se zvíře před porážkou musí nejdříve omráčit (elektrickým proudem nebo plynem). Existují však výjimky pro náboženské obce, jako je židovská. "Na počátku devadesátých let byla udělena výjimka pro židovskou náboženskou obec i přesto, že Židé striktně odmítají jakoukoliv formu omráčení. Získali jsme i britskou studii od společnosti zabývající se hledáním té nejpříhodnější formy porážení. Z ní jednoznačně vyplývalo, že exaktní měření prokázala, že při šchitě klesne během několika desetin vteřiny tlak v mozku natolik, že zvíře upadne do bezvědomí. Je to smrt téměř bezbolestná," tvrdí veterinář Jiří Dousek.
Klapky na očích
Mnozí z nás, stejně jako Marie Rendlová, přiznávají, že mají ke zvířatům citový vztah. Když pojídají maso, na smrt zvířete raději nemyslí. Takový šochet při porážce musí myslet na přikázání nezabiješ, mimo jiné proto, aby po smrti netoužil. Mnoho křesťanů si dodnes před jídlem připomene, že za svůj život děkují jinému životu. Někdo si nemyslí nic. "Já to řeším tím, že daruji život. O Vánocích přinesu kapra domů a po večeři ho pustíme do řeky," libuje si Marie Rendlová. "Jestli je ovšem něco trapičského, tak je to naše zacházení s kapry. Příliš nechápu tradici jejich vánočního prodeje. Za káděmi stojí amatéři, kteří rybu neumějí zabít stejně jako my doma. A přinést si kapra domů, do chlorované osmnáctistupňové vody a potom ho vyhladovělého pustit do řeky? To je jistá smrt. To by paní Rendlová měla spíše žalovat sebe," říká Jiří Dousek. V hospodářství na kraji Humpolce se znovu pasou na dvoře housata. Hospodyně jim dokonce dala jména. A před Velikonocemi je... a není na tom nic krutého.
Magazín Mladé fronty DNES 24.06.1999
Téma - Autor: PAVEL VONDRÁČEK - Strana: 14
