Novinové články
Gustav Mahler hledal dokonalý zvukový vesmír
Ve dvacátém století prožil jen necelých jedenáct let. Dějiny moderní hudby jsou však bez jeho jména nemyslitelné. V Mahlerově hudebním světě se totiž geniálním způsobem spojila kompoziční tradice s novým vnímáním zvuku, změnami formy a mírně přecitlivělou výpovědí, jejíž přitažlivost začal svět objevovat až desítky let po skladatelově smrti.
Petr Fischer
Mahlerovy symfonie (dokončil jich devět, z desáté zůstalo jen torzo) bývají přirovnávány k románům. Jde však o romány velmi zvláštní. Těžko bychom v nich hledali klasické zápletky či postavy, které by příběh rámovaly jako záchytné orientační body. Takový přístup byl Mahlerovi cizí. Přesto se v jeho "symfonických románech" vypráví. Předmětem vyprávění, pokud vůbec lze o něčem takovém mluvit, je tu ale sama zvukovost, lépe řečeno: forma, kterou tóny získávají naplňujíce prostor auditoria. Gustav Mahler mnohem více než jiní skladatelé s tímto prostorem pracuje a tvaruje zvuk podle svých představ. Jeho "starost o zvuk" se projevuje i podrobnými pokyny pro provádění skladeb, jimiž zasypával své partitury. Projevoval přitom neuvěřitelnou citlivost pro dynamiku, kterou dotahoval do extrému: forte se muselo hrát opravdu silně, pianissimo pak téměř neslyšně. Stejným perfekcionistou byl Mahler při dirigování děl jiných skladatelů. Šel dokonce tak daleko, že několikrát v rozporu se zvyklostmi rozšířil orchestr, aby skladba měla dokonalejší zvukové vyznění. Hudba se pod Mahlerovýma rukama mění v silnou polyfonní směs, která proniká nejen do těla posluchače, ale otřásá i zdmi koncertního sálu. Snad i proto zažilo Mahlerovo dílo skutečnou renesanci až v době dokonalých stereofonních nahrávek, v nichž prostor klade zvuku menší překážky. Zdokonalení techniky zvukového záznamu dokázalo splnit velký Mahlerův sen: vybudovat v každém díle samostatný dokonalý vesmír zvukový kosmos.
Snění a klavír
Touha vytvářet vlastní světy zůstala Mahlerovi z dětství, které krátce trávil v rodných Kalištích u Humpolce (narodil se 7. července 1860), potom v Jihlavě. Uzavírání do vlastního světa bylo pro malého Gustava ochranou před realitou a Mahlerův otec Bernhard, židovský obchodník a později výrobce kořalky, se ho marně snažil přitáhnout k realitě. Druhorozený syn Gustav se navíc velmi brzy musel vyrovnávat se smrtí svých blízkých. Smrt byla u Mahlerových častou návštěvnicí. Ze čtrnácti dětí, které Mahlerova matka Marie porodila, jich v dětském věku zemřelo osm. Přecitlivělý Gustav tyto smrtící doteky nesl velmi těžce a celý život se s nimi vyrovnával. Tíživá blízkost smrti však nebyla tím hlavním, co si Mahler odnesl do života. Rozhodující událostí jeho dětství byl náhodný nález klavíru v domě dědečka v Ledči. "Bude z tebe hudebník," zavtipkoval otec, aniž tušil, jak přesný je jeho odhad. "Od čtyř let jsem nepřetržitě hrál a komponoval. Stupnice jsem ale ještě nezvládal," vzpomíná později Mahler, který od rodiny dostával stále více prostoru pro svůj talent. Otec začal tušit, že právě zde jeho syn časem získá lepší živobytí. Ve škole Gustav sice patřil k průměrným žákům, vše si ale vynahrazoval u klavíru. Jako zázračné dítě zvládnul v deseti letech samostatný klavírní recitál v jihlavském divadle. Po krátké anabázi na gymnáziu v Praze, kde Mahler prospěchově zcela propadl, přešel na konzervatoř ve Vídni.
Umírněný wagnerián
Hudební život Vídně byl v té době ve znamení nové hvězdy: Richarda Wagnera. Mahlerovi spolužáci byli Wagnerovým novým pojetím operytzv. gesamtkunstwerkem, celkovým uměleckým dílem přímo uhranuti. Představení Tanhäusera a Lohengrina ve Dvorní opeře bylo přelomové i pro šestnáctiletého Mahlera, i když byl v uctívání Mistra daleko zdrženlivější než jeho spolužáci (ne tak v myšlení; Mahler po vzoru Wagnera přešel na vegetariánství, které prý "člověka očišťuje a vrací do lůna přírody"). Wagner odkryl Mahlerovi možnosti tónů, jež dovedou vyslovit i ta nejjemnější hnutí duše. A právě tuto magickou moc dokáže Mahler později neuvěřitelně zesílit, i když při tom nepůjde wagneriánskou cestou gesamtkunstwerku, nýbrž cestou čisté absolutní hudby. Průvodcem mu tu byl především Anton Bruckner, který krátký čas Mahlera učil kontrapunktu a harmonii. Mahler se svým učitelem později sdílel podobný osud. Také jeho symfonie nebyly zpočátku chápány a publikum na ně reagovalo spíše nesouhlasně. Samostatnou hudební kariéru začal Mahler jako kapelník ve slovinské Lublani, kde strávil jednu velmi úspěšnou sezonu. To už měl za sebou první skladatelský opus hudební pohádku Píseň žalobná. Na její uvedení však musel čekat až na první rok nového století. Jeden z tehdejších recenzentů ocenil hlavně monumentální závěr skladby: "Wagnerův Soumrak bohů je ve srovnání se zřícením zámku v závěru této balady pouhou lokální epizodou." Z Lublaně zamířil Mahler více méně z nouze do Olomouce. Zchátralé divadlo, žalostně vypadající soubor a nevýrazný orchestr Mahlera neodradily. Během několika měsíců dokázal z průměrného divadla udělat solidní scénu. Zprávy o geniálním kapelníkovi se roznesly po Evropě a Mahler se přesunul nejprve do Kasselu a posléze do Stavovského divadla v Praze. Pražané se díky němu seznámili s vrcholnými díly Richarda Wagnera (Prsten Nibelungův, Lohengrin), jež v Mahlerově intepretaci nezůstala svému autorovi nic dlužna. To už ale skladatel pošilhával po opeře ve Vídni. Před tím ještě absolvoval sezonu v Budapešti, dirigoval v Lipsku, Londýně a Hamburku. Nakonec se ale dočkal a v roce 1897 byl jmenován uměleckým šéfem vídeňské Dvorní opery, kde vydržel celých deset let. Kariéra byla pro Mahlera důležitá ze dvou důvodů. Byl to dobrý a stálý zdroj peněz, který navíc přinášel umělecké uznání publika. Hlavní smysl života ale Mahler hledal mimo kariéru ve své tvorbě. Po Písních potulného tovaryše skládá Mahler První symfonii D dur, známou pod jménem Titán. Následují písně na motivy sbírky básní Chlapcův kouzelný roh, které Mahler později využije v několika symfoniích. Poprvé to bylo hned ve Druhé C moll pro alt, soprán a smíšený sbor. Mahler tu pracuje s křesťanským tématem vzkříšení, které však získává nadkonfesionální smysl. "Tu se zjeví nádhera boží! A hle: nekoná se soud, nejsou tu hříšníci ani spravedliví, není tu nikdo malý ani velký, není trestu ni odměny!" píše Mahler o závěru své symfonie, kde mohutný sbor vyzpívává víru v nekončící život. Podobné téma se vyskytuje i ve Třetí symfonii D moll. Původně šestivětá skladba věnovaná přírodě se během komponování proměnila v nepřímé vyrovnání s filozofií Friedricha Nietzscheho. "Chci věčnost, věčnost nejhlubší," zpívá sbor v závěru Zarathustrovu báseň.
Mahler se od symfonické práce ještě několikrát vrátil k písním. Jeho Písně o mrtvých dětech v Čechách z poslední doby je známe v podání Dagmar Peckové patří vůbec k vrcholům písňové tvorby. Mahlerova žena Alma mu však koketování s tímto tématem nikdy neodpustila. Podle ní právě toto rouhání způsobilo později smrt jedné z jejich dcer.
Za vrchol Mahlerova díla je považována Osmá symfonie, která pro svou náročnost na obsazení získala název "Symfonie tisíců". Mahler ji uvedl v roce 1910 v Mnichově, hned po návratu z Ameriky. Na tomto velkolepém hudebním divadle se podílelo více než osm set účinkujících. Pro Mahlera to byl životní úspěch ("Slyšel jste někdy znít vesmír," napsal Mahler o Osmé v jednom z dopisů). Svou Devátou symfonii, kterou mnozí odborníci díky slavné interpretaci Leonarda Bernsteina označují za vůbec nejlepší Mahlerovu skladbu, ale už provést nemohl. Vrozená srdeční vada, infekce a únava ho brzy po uvedení Osmé udolaly. Těsně před půlnocí 18. května 1911 Mahler zemřel. Kromě Deváté a Písně o zemi zůstala na jeho stole jediná věta Desáté symfonie Fis dur. Zvuk táhlých smyčců tohoto Adagia je dokonalým svědectvím Mahlerovy geniality. Svědectvím o tom, že jeho hudba vždy patřila budoucnosti.
Skladatel a dirigent Gustav Mahler
"V Mahlerovi byly zároveň dvě stránky: jedna bezprostředně spojená s koncem romantismu, druhá obrácená kupředu. Právě tato stránka jeho osobnosti odhalila nový hudební terén, z něhož později čerpali jiní skladatelé (Schönberg, Webern, Berg) skladatelé, k nimž měl Mahler velmi blízký vztah."
(Pierre Boulez, francouzský skladatel a dirigent)
Titul: Lidové noviny
Datum vydání: 25.1.2000
Autor: Markéta Grosmanová
Strana: 19