zpět na hlavní stránku   Novinové články
 
Carlos Santana se vrací ve velkém stylu

Není neobvyklé, když se v nominacích na nejprestižnější cenu populární hudby , americkou Grammy, objeví některý z výrazných počinů roku hned v něk olika kate goriích. Jedenáct želízek v ohni už ale vyráží dech. Pro kytaristu Carlose Santanu, který zažil vrchol slávy před třiceti lety, by byl tak o vý účet za loňský rok zadostiučiněním i v případě, že by si z dnešního finálového klání ani jeden gramofonek neodnesl. Což je nepravděpodobné.

Ondřej Bezr

V 90. letech si Carlos Santana užil vavřínů dost a dost. Vesměs ale šlo o ocenění `za zásluhy', jaká se většinou udělují umělcům, kteří jsou sice nesmazatelně zapsáni do obecného povědomí, ale co do tvůrčí potence už stojí hluboko za zenitem. Ne, že by Santana obdiv za svou úctyhodnou kariéru nezasloužil, ovšem jeho věk letos oslaví třiapadesátinyby ještě zdaleka neměl vybízet k účtování. Rock už dávno není jen hudba vyhrazená teenagerům a mnozí jeho generační souputníci se za poslední dekádu dotkli svých nejvyšších uměleckých met. Ale právě od Santany možná takový průlom, jaký zaznamenalo loňské album Supernatural, už nikdo neočekával.
Mexický Autlan, kde se Santana v roce 1947 narodil, i Tijuana na hranicích mezi Mexikem a USA, ve které vyrůstal, žily hudbou. Především ohnivou mexickou ve stylu mariachi (vzpomínáte na film Desperado?), ale i jazzem a blues, které se sem dostávalo z desek B. B. Kinga a dalších velkých hvězd. A právě tyto tři žánry jsou rovnocennými složkami hudby, která Carlose Santanu proslavila. A kterou proslavil on. Ještě předtím, než se odpíchl k prvnímu zásadnímu okamžiku své kariéry, se ale Santana s kytarou, jež v osmi letech vystřídala housle poděděné po otci, protloukal po hospodách a nevěstincích. Ty byly jedinými místy, kde se v Mexiku dalo muzikou vydělat. V životě na okraji společnosti pokračoval i po přestěhování do San Franciska na začátku 60. let.
Stejně jako ostatní `latinos' cítil souznění spíš s černou komunitou než bílými mladíky, surfujícími na kalifornských plážích. A tudíž i s její muzikou blues. Není divu, že součástí názvu první verze jeho kapely, se kterou hraje po mnoha personálních obměnách dodnes a která si výmluvně říká Santana, byl přídomek Blues Band.

Mariachi mezi hippies
San Francisco bylo ve druhé polovině 60. let jednoznačně jedním z hlavních měst rockového progresu. Na jeho slavné scéně Fillmore West účinkovali všichni, na které se vzpomíná jako na největší hvězdy hippiesáckého `Léta lásky' Grateful Dead, Jefferson Airplane, Janis Joplinová a desítky dalších. Stále oblíbenější hvězdou tu byl i svůj vlastní výraz neúnavně hledající Carlos Santana.
Stejně jako pro řadu jeho kolegů, i pro Santanu byl klíčovým okamžikem kariéry legendární festival ve Woodstocku v roce 1969. Tady poprvé před mnohasettisícovým davem prezentoval svůj konečně nalezený koncept hudby, která k posluchači promlouvala nejen klasickými figurami blues a psychedelického rocku, ale také rytmickými orgiemi latinskoamerické hudby, které byly pro fanoušky zjevením. Ohlas, který Santana zaznamenal, se odrazil také na prodeji debutového alba, které se krátce po festivalu vyšplhalo na čtvrtou příčku amerického žebříčku. O rok později se pak se svým nejslavnějším albem Abraxas, které obsahuje tři jeho dodnes největší hity Black Magic Woman, Samba Pa Ti a Oye Como Va, dostal až na jeho absolutní vrchol. Carlos Santana se stal hvězdou a jeho nezaměnitelný kytarový rukopis jedním z nedostižných vzorů jeho následovníků.

Světlo boží lampy
"Hudbu tvoří dvě složky: duchovní a smyslová. Svoje děti učím: Můžete se naučit hrát, ale aby vaše hudba byla opravdová, musíte jí sloužit lidem. Jestliže budete jenom opakovat noty, bude vaše mysl jenom papouškem," říká Carlos Santana. Ví velmi dobře, o čem mluví, protože v muzice jen málokoho jsou obě složky obsaženy zřetelně jako v jeho převážně instrumentálních skladbách. V různých etapách Santanova uměleckého vývoje ovšem každá z nich střídavě nabývala vrchu. V období prvního vrcholu na přelomu 60. a 70. let to dozajista byla rovina smyslovosti, ba přímo smyslnosti. Duchovno převládlo v Santanově hudbě v první půli sedmé dekády. Kocovina z neúspěšné revoluce dětí květin způsobila v myslích jejích představitelů vakuum, které se snažili zaplnit drogami, honbou za penězi, vplutím do `normálního' rodinného života podle vzoru svých dočasně odvržených rodičů. Ale často také příklonem k východním filosofiím, které hnutí hippies spoluformovala. To byl i případ Carlose Santany. Přiklonil se k učení indického guru Sri Chinmoye, propagátora míru a dodnes působícího proroka jógy, praktikované mimo jiné hrou na hudební nástroje. Santana načas svlékl barevné, mexickými vzory zdobené kostýmy, stal se vegetariánem a odpůrcem jakýchkoli drog, přijal indické jméno Devadip (Světlo boží lampy) a se svou kytarou se obrátil k meditacím. Partnerem mu byl podobně zaměřený jazzový kytarista John McLaughlin, užívající jména Mahavishnu, se kterým v roce 1973 Santana natočil album Love Devotion Surrender, ovlivněné tvorbou avantgardního jazzového saxofonisty Johna Coltranea. Okouzlení orientální filosofií i Coltraneovou hudbou pak pokračovalo o rok později na albu Illuminations, natočeném ve spolupráci s muzikantkou a vdovou po saxofonistovi Alicí Coltraneovou. V polovině 70. let ovšem už zápal pro hudební mystiku začal u Santany ochabovat. Postupně se navrátil jako správný Latinoameričan ke křesťanství a ačkoliv základní Sri Chinmoyovo krédo "Jen ten, kdo má mír ve vlastním srdci, může dát mír druhým" cituje dodnes, ze zástupu guruových ctitelů se sám vydělil. "Když začal už koncem 70. let natáčet rockovější alba, byl jakoby z módy, ale přesto se mu podařilo udržet pozornost publika, také díky výtečným koncertům. Jeho desky ale zdaleka nejsou špatné. V Santanově tvorbě 90. let se neobjevil jediný hit. Ani album Milagro (1992), ani spolupráce s bratrem Jorgem na desce Santana Brothers (1994) velký ohlas nevzbudily. Když už sklízel obchodní úspěchy a pochvalné recenze, vždy se týkaly především koncertů a několika kompilací starších skladeb ta nejlepší, trojdisková a luxusně vypravená, vyšla roku 1995 pod názvem Dance Of The Rainbow Serpent. A bez úspěchu nezůstala ani hráčská spolupráce na třech albech jednoho ze Santanových největších oblíbenců, bluesového veterána Johna Lee Hookera. Jen nové album, které stejně jako Abraxas otřese žebříčky i recenzními rubrikami, tu stále chybělo.

Staré žíly s mladou krví
Obrovský úspěch alba Supernatural, které vyšlo loni v červnu, je zřejmým důsledkem tří faktů. Latinskoamerické rytmy se opět dostaly na výsluní zájmu mladé generacenejen v souvislosti s oblibou nejrůznější exotické `world music', ale i díky progresivistům z oblasti elektronické taneční hudby, kteří tyto rytmy využívají. Produkčně bylo album Supernatural vymyšleno jako dnes tolik populární setkání klasiků s představiteli mladé scény, ale nelze opomenout ani generační souznění v Santanově kytarovém duetu s Erikem Claptonem.
Ti všichni bezpochyby Carlosi Santanovi v jeho návratu do nejvyšší společnosti napomohli. Jejich snaha by ale byla marná, kdyby sám Santana nepředvedl, že jeho především hráčské schopnosti postupem let nejen nevyvanuly, ale dozrály jako nejlepší víno. Členové americké Hudební akademie by museli být hluší, aby neslyšeli, že legenda se vrátila v té nejlepší formě.

Hudebník Carlos Santana
"Ceny pro mě mnoho neznamenají. Jsem za ně sice vděčný, ale není to důvod, proč hraju hudbu. Skutečným oceněním pro mě je, když zazvoní telefon a ozve se Eric Clapton, John Lee Hooker nebo třeba Herbie Hancock. Když mi tihle borci zavolají domů, je to pro mě to největší vyznamenání, protože já v hloubi srdce vím, že nejsem tak dobrý muzikant jako oni."


Titul: Lidové noviny
Datum vydání: 16.2.2000
Autor: zč, kul
Strana: 21



Vegetariánství