Jarka Rytychovázpět na hlavní stránku   Novinové články
 
Chtěla jsem být kadeřnicí

O Jarce Rytychové se dá říci s malou nadsázkou velká pravda - krasavice inteligentní, což se nedá říci o mnohých vítězných kráskách z nejrůznějších soutěží o Miss.


Čím jste chtěla být, určitě ne jednou z našich nejslavnějších fotomodelek?
Kadeřnicí. Stříhala jsem všechny děti, které bydlely u nás v domě. Vždycky jsem si našla nějakou oběť. Ovšem z rodiny se nikdo stříhat nenechal, protože se všichni báli. Později jsem chtěla být po vzoru sestry zdravotní sestrou. Následovalo gymnázium a pak jsem najednou nevěděla, co se mnou bude. Na vysoké ekonomické škole jsem vydržela asi rok a půl, pak přišel rok 1989 a já zjistila, že život je někde úplně jinde.

Kde?
Ještě v srpnu 1989 jsem vyhrála jeden konkurs a měla jsem odjet do Paříže s Evou Herzigovou a Terezou Maxovou. Holky odjely a já, protože jsem nedostala vízum, jsem je následovala až v únoru 1990.

Takže obě slavné kolegyně měly náskok.
Ale byla jsem ráda, že jsem tady prožila revoluci, protože jsem si pár věcí uvědomila a ani se mi vlastně odjíždět moc nechtělo. Řekla jsem si, že tam jedu na měsíc, a byly z toho čtyři roky a ještě půl navíc. V té době byl ve Francii a nejen tam o dívky z Československa, ale i Maďarska a Ruska velký zájem, takže se tam hodně děvčat uživilo bez problémů. Myslím si, že teď už to problém je.

Platí tedy stále, že dívky z Česka a Slovenska jsou nejkrásnější. Marně přemýšlím, jestli ve světě modelingu je třeba nějaká krasavice z Rumunska.
Nevím jestli z Rumunska, ale z Polska stoprocentně. Myslím, že v současné době je jich ještě víc než dřív. Velký zájem je také o Rusky. U nás se v tisku píše o Evě a Tereze, ale o ty ostatní tady v Čechách moc zájem není.

V porovnání s Ruskem, ale i s Polskem jsme přece jenom malá země, čím to je, že naše dívky slaví ve světě takové úspěchy?
Možná tím, že jsme takovým středem mezi Ruskem a Německem, že se tady míchají všechny typy a kultury dohromady. Třeba tenkrát ta naše trojice: Eva byla blondýnka, Tereza hnědovláska a já zase černovláska. Každá jsme jiný typ, a tak něco z toho muselo vyjít.

Jak jste okouzlila sladkou Francii?
Na ty čtyři roky, které jsem ve Francii zůstala, jsem dostala kampaň společnosti Hermes, což je oděvní firma, která má nyní zastoupení i u nás, a dělá také parfémy. Na kampaň pro jeden z nich jménem Caleche jsem byla vybrána.

Co znamená dostat v Paříži kampaň na parfém? Určitě také hodně cestování po světě...
Měla jsem kontrakt jenom na fotografování, takže to velké cestování odpadlo. Byla jsem na všech plakátech a tiskových materiálech.

Nepatříte mezi ty dívky, které zabodovaly v některé soutěži krásy a vlastně ani nejste manekýnou v tom pravém slova smyslu.
Asi v šestnácti letech jsem ještě s mou sestrou předváděla v brněnském Prioru, kde jsem si předváděcí molo vyzkoušela. Tenkrát jsem měla dvě stovky za večer. Ale pak se ze mne stala fotomodelka. To byly ty čtyři roky ve Francii. Bylo mi čtyřiadvacet a už mě to tolik nebavilo, protože jsem se necítila dostatečně vytížena, co se mé hlavy týče. Zkrátka jsem si řekla, že bych si měla více namáhat mozek. Přemýšlela jsem, co dál. A potom, moje láska bydlela v Praze.

Která to byla? O vás je známo, že jste také láskyplná!
To byla moje velká láska Robert Kodym ze skupiny Lucie, se kterým jsem všechno prošla od začátku. Přes Roberta jsem se poznala s Vladimírem Michálkem, který zrovna v té době připravoval svůj filmový debut Amerika. Rozhodlo se, že v něm budu hrát, že se začne natáčet na podzim. Musela jsem z Francie přijet už v létě a absolvovat nějaké zkoušky. S pány profesory z DAMU bylo domluveno, že mě naučí patřičně mluvit. A tak jsem se vlastně pomalu s Francií rozloučila. Řekla jsem si, že už to nechci dělat a že je dobrý zase znovu někde začít od nuly a starat se o něco jiného. S odstupem vidím jako pozitivní, že se mi vůbec podařilo něco takového udělat. Nevím, jestli je to v mé povaze a jestli bych byla i dnes schopna všechno tak radikálně utnout.

Ale slečnu Krásu ani paní Módu jste neopustila?
Naopak. Začala jsem zjišťovat, co se tady v módním směru děje. Potkala jsem se s několika zajímavými lidmi. Tak třeba fotograf David Kraus mě zavedl do jiného prostředí, do světa fotografování a časopisů a oba jsme se od sebe vzájemně strašně moc naučili. A tak není divu, že jsem potom pracovala v několika časopisech, třeba v Elle anebo dva a půl roku v Harper's Bazaaru.

A pokud se nemýlím, následovala vaše agentura.
Mýlíte se, není to moje agentura. Pro mě je pohodlnější být zaměstnána, využívat zkušeností z minulých let a používat svoje kontakty, které jsou v této mediální agentuře nezbytné. Je skvělé, že když to, co vymyslím, mohu také uskutečnit.

Stejná agentura existuje také ve Varšavě a v ní pracuje vaše další velká láska, populární polský herec Olaf Lubaszenko.
Další omyl. Agentura sice existuje, ale velká láska už nejméně tři čtvrtě roku není. Olaf to nestíhal a já také ne. A tak nám z toho všeho zůstalo velké přátelství.

Pečujete o svou krásu na úkor zdraví? Myslím tím různé až drastické diety.
Já jsem nikdy nepatřila k těm holkám, které měly čtyřicet kilo. Holka má mít prsa, trošku zadek a třeba hubenej pas. Když jsem odcházela z Paříže, zrovna nastal čas poměrně drastických diet. Spousta holek s tím měla problémy, protože s tím, co jednou příroda dá, se nedá hnout. Většina modelek tak po třech letech mění image, podobně jako zpěvačky. Jedním z důvodů, proč jsem chtěla odejít, bylo i to, že jsem se nechtěla moc měnit, ani zvenku, ani zevnitř. Jsem spokojená s tím, co ze mě tatínek s maminkou udělali.

Co by tedy měla fotomodelka dělat pro své zdraví?
Udržovat si smysl pro humor, aby byla stále dobře naladěná. Ona se totiž dobrá nálada projeví i na tom, jak člověk vypadá. Pak má u castingu (konkursu - poznámka redakce) hned deset bodů navíc.
Když jsem v pohodě, jdu ráda i do posilovny a nevadí mi třeba sníst dvě okurky za den. Když mi bylo patnáct, tak jsem měla skoro o dvacet pět kilo víc, než mám dnes. Váhu si hlídám stále a navíc jsem od osmnácti let vegeteriánka. K jedné věci se ale musím přiznat: jednou za rok si zajedu do Mikulova a objednám si dvě bedny bílého vína, které mám moc ráda. Inu holka z jižní Moravy se nezapře.

Určitě patří mezi vaše medikamenty také hudba.
V určitých úsecích života mě vždycky nějaká hudba zaujala. Souviselo to samozřejmě s tím, s kým jsem tenkrát kamarádila, žila, byla, cestovala a tak dále. Když jsem chodila s Robertem Kodymem, byla to rocková hudba a neměla jsem chuť poslouchat něco jiného, protože jsem přebrala názory skupiny Lucie. Teď jsem schopna pojmout velkou oblast hudby. Poslouchám třeba swing a jazz i vážnou hudbu, Vivaldiho nebo Myslivečka.

Prozraďte, co máte dnes v autě za muziku?
Dnes žádnou, protože mi už počtvrté ukradli rádio. Ale určitě by tam byl výběr písniček Phila Collinse, který poslouchám s novým přítelem, protože i on má tuhle muziku osmdesátých let rád.

Nový přítel?
Tentokrát je z úplně neznámé oblasti. Zkrátka kluk, kterého vůbec nikdo nezná. Seznámila jsem se s ním prostřednictvím jednoho kamaráda, amatérského hokejisty, takže zase úplně jiná parta. Hrál deset let na klavír, a tak jsem mu pro radost hned koupila klávesy.

Z piedestalu krásy shlížíte na svět jako krasavice inteligentní, to by řekl básník. Já otázku doplním: co vám vadí na kráse světa, ve kterém žijeme?
Vadí mi ten hrozný spěch. Že lidi na sebe nemají čas, a přitom by prostřednictvím všech těch mobilů a počítačů měli mít k sobě blíž. Bohužel mají k sobě dál.

Jakub JAKOUBEK


Titul: Zdraví 6/2000


Vegetariánství
Zpět na hlavní stránku