zpět na hlavní stránku   Novinové články
 
Vlastní podobizna, 1910 FRANTIŠEK KUPKA - PRŮKOPNÍK ABSTRAKCE A MALÍŘ KOSMU

Stal se doživotním vegetariánem a osvojil si zvyk provádět každé ráno meditační očištění těla i duše. Z jeho dopisů a z teoretického spisu Tvoření v umění výtvarném je zřejmé, že jeho komplexní vzdělání bylo na výtvarného umělce, který odešel ze školy ve třinácti letech, zcela neobvyklé.

MILOŠ VOJTĚCHOVSKÝ

František Kupka byl nejstarším z pěti dětí opočenského notářského úředníka. Narodil se roku 1871, když mu bylo deset, zemřela mu matka a záhy pro hádky s macechou odešel do učení.

MÉDIEM SPIRITISTICKÝCH SEANCÍ

Podorlicko bylo tehdy jednou z oblastí Čech, kde právě kvetly praktiky spiritismu. Třináctiletý senzitivní chlapec se stal u svého sedlářského mistra médiem spiritistických seancí. Znamenalo to pro něj první přiblížení tajemnému mystickému "druhému břehu", k němuž po celý život směřoval. Na jeho malířské pokusy působila také krása okolní přírody a temné barokní obrazy z kostelů. Hlavně však krajinomalby Josefa Mánesa, s nimiž se seznámil patrně během soukromého studia u profesora Aloise Studničky, ředitele řemeslnické školy v Jaroměři.

JE TO JAKO MODLITBA

V roce 1989 byl Kupka přijat na pražskou akademii do ateliéru historické a náboženské malby, o dva roky později už maloval v mistrovské třídě plátna v neoromantickém stylu a snažil se uniknout z pražských provinciálních poměrů do Vídně. Akademický styl, vládnoucí koncem století na vídeňské akademii, sice Kupkovi pomohl zdokonalit malířskou techniku, ale mnohem víc ho zde přitahovalo bohémské a dekadentní centrum mocnářství, jeho pestrá směsice národností a kultur mezi západem a východem Evropy.

Malováním se Kupka ve Vídni zřejmě moc nezabýval, o to více však četl Platona, Kanta, Schopenhauera, Bergsona a Nietzscheho, pojednání o astrologii i hudební skladbě. Pokračoval také ve studiu východní filozofie, magie, okultismu a středověkých mystiků. Podle jeho vlastních slov však na něho působila atmosféra zjemnělé velkoměstské Vídně "chorobně", a když se setkal s malířem-teozofem Karlem Diefenbachem, přestěhoval se do různorodé nekonformní společnosti v umělecké kolonii Huttelbach. Zde se stal vegetariánem. Kupka se pokoušel dobrat k jádru své vlastní malířské tvorby nejen živelností výrazu nebo formou, ale i pomocí meditace, psychofyzické změny vědomí a vidění. "Poznal jsem sám na sobě pocity skvělé citlivosti k barvě, vyvolané výlučně hygienickou péčí. Ráno se sprchuji a potom, v létě v zimě, cvičím úplně nahý na zahradě... Je to jako modlitba, s níž se obracím k vycházejícímu slunci, když je za krásného počasí jeho velký ohňostroj doprovázen zpěvem ptáků a do celého mého těla pronikají vůně a paprsky světla. Prožívám tak překrásné chvíle, které tryskají z obrovské klávesnice barev."

V METROPOLI UMĚNÍ

V roce 1896 se Kupka přestěhoval se svou dánskou přítelkyní Marií Bruhnovou do meky evropského umění Paříže, kde se stal oblíbeným kreslířem a bravurním karikaturistou okruhu anarchistických intelektuálů. Nechával na sebe působit ovzduší metropole, která byla o tolik živější, smyslovější a liberálnější než metafyzikou, tradicemi a politickým napětím nasycená střední Evropa. Jeho raná tvorba se přesto silně odlišuje od soudobé francouzské scény, od zářivých pastelů Odilona Redona, ale i od elegantní dekorativnosti úspěšného krajana Alfonse Muchy. Hrozivá tajemnost cyklu Cesta ticha a obrazu Čarodějnice z přelomu století následovala Kupku jako stín mysticko-romantické Prahy.

Síla jeho výrazu připomene Munchův existenciální Křik, který předznamenával blížící se přízrak celoevropské sociální a politické krize. Na opačném pólu Kupkova hledání nového výrazu vznikly obrazy Radosti, Balada a Podzimní slunce, kde oslavil osvobozené zářící barvy, rytmické vlnění a smyslovou krásu ženského těla. Také jeho cyklus kreseb a akvarelů z řecké mytologie - Prométheus - mluví živočišnou silou energií linií a nelomených barev, které se stávají nositelem významu.

K PRVOTNÍMU TVARU

Kolem roku 1910 se čtyřicetiletý Kupka ocitl ve středu horečného uměleckého dění a dospěl k zásadnímu přelomu ve své tvorbě. Oženil se s Nini Straubovou a odstěhoval se z ateliéru na Montmartru do domku se zahradou v Puteaux nedaleko Paříže. Navštěvoval přednášky z fyziky, biologie a fyziologie na Sorbonně, studoval mikrostruktury a kosmologii, sledoval diskuse o teorii relativity. Zároveň se zajímal o manifest futurismu a experimenty nové hudební skladby. Dokonce zavrhl a částečně zničil svoje starší práce, aby se znovu propracoval přes vrstvy vlastního vědomí a nánosy civilizace k prvotnímu tvaru - k symbolu jádra, k počátku stvoření. Jeho vrcholné abstraktní kompozice Kosmické jaro I, II (1911-20), Newtonovy kotouče (1911-12), Amorfa, Dvoubarevná fuga (1912) vznikaly paralelně s obrazy, kde se ještě synteticky prolínají roviny nepředmětné a "reálné", vizuální a hudební: Klávesy piana, Jezero (1909), Paní Kupková mezi vertikálami (1910-11) nebo Nokturno (1910).

Na podzimním salonu v roce 1912 vystavil Kupka poprvé své abstraktní obrazy - Amorfu, Teplou chromatiku a Dvoubarevnou fugu, ale reakce publika a kolegů byly spíš rozpačité a kritiky nelítostné. "Pan Kupka nás uvádí ve zmatek, protože vystavuje pouze jednoduché arabesky." V napjatém období před vyhlášením války pokračují v Praze, Vídni, Berlíně a Paříži horečné umělecké spory o kubismu, nepředmětném umění či futurismu na horizontu narůstajícího militarismu, anarchismu, komunismu a nacionalismu. Není divu, že Kupkovo zaujetí pro vidění celku přírody a člověka zaniklo v průběhu válečných hrůz mezi extatickými manifesty: a válka rozbila ideály devatenáctého století o autonomii a spasitelnosti umění. Zatímco futuristé oslavovali válku jako průvodní jev nové strojové epochy, umělci v Praze byli okouzleni francouzským uměním Picassa a Braqua a nejevili velký zájem o abstraktní umění.

CIZINECKÁ LEGIE A FRAKTÁLY

O Kupkově složité společenské pozici vypovídá, že odmítl účast na francouzsko-české výstavě v Praze v roce 1914, ale po mobilizaci se přihlásil spolu s Otto Gutfreundem a Emilem Fillou jako dobrovolník do francouzské cizinecké legie. Básník, cestovatel a spisovatel Blaise Cendrars, který ztratil v bojích na frontě ruku, vzpomínal na Kupku, sloužícího v jeho oddíle: "Byl to hrdý voják, klidný a mírný. Moc toho nenamluvil. Tvář měl trochu poznamenanou neštovicemi a pozoruhodně zářivé a pobavené oči..." Pro špatný zdravotní stav odešel Kupka z fronty, ale brzy spoluorganizoval českou vojenskou jednotku ve Francii a byl patrně činný v kruzích tzv. České mafie, která chtěla svrhnout rakouskou monarchii a prosadit samostatnou ceskoslovenskou republiku. Po válce však Kupka zůstal ve Francii, pokračoval intenzivně ve svých malířských výzkumech a navštěvoval Prahu, jen pokud to vyžadovala jeho profesura na akademii.
Stvoření (Tvoření), 1911-1920
Ani poválečná umělecká Praha nebyla Kupkovi příliš nakloněna, ale setkal se zde se svým sběratelem a mecenášem Jindřichem Waldesem. Přátelství bohatého průmyslníka mu (spolu se skrovným platem z akademie) zajistilo relativně nezávislou existenci umělce v Paříži, protože první smlouvu s galeristou podepsal až ve věku osmdesáti let. V období mezi dvěma světovými válkami byl Kupka poněkud stranou hlavních proudů evropské avantgardy. Po plodném období dvacátých let se znovu vrátil ke geometrické abstrakci, jako by zkoumal nosnost lyrického obrazu, očištěného od všeho, co podle něj do umění nepatří: literárnosti, popisnosti, psychologismu.

Kupkovy vize a jeho tvary organické a neorganické přírody, zaznamenané na začátku století, můžeme v naší době formulovat také pomocí matematických rovnic fraktálů. Přírodovědci a matematici dokázali, že i nelineární "chaotická" geometrie je zakódovaná hluboko v organismu přírody a časoprostoru. Tak se dnes obloukem přes počítače a přírodní vědy vrátila pozornost lidí k malíři procesů živé přírody, který se stal nejslavnějším českým moderním umělcem, přestože zemřel rok před svou první velkou retrospektivní výstavou, uspořádanou v roce 1958 v Paříži.

Foto Národní galerie v Praze


Titul: Magazín LN
Datum vydání: 3.4.1998



Vegetariánství