Novinové články
Uživí nás Země?
- bude se muset pěkně otáčet!
"Sedmdesát, sedmdesát, dá někdo víc?" halasně křičí vyvolávač. Slova se z něho jenom řinou. Je to téměř nadlidský výkon. Jeho drmolení připomíná zvuk, který vydával stařičký gramofon, když se na něj položila velká deska a otáčky se nastavily na pětačtyřicet za minutu. "Osmdesát!" ozve se výkřik z davu. "Osmdesát, osmdesát. Nikdo víc? Je to tvoje." Jako na povel přiběhnou na malý plácek obstoupený lidmi dva chlapi v děravých tílkách. Na hlavách mají posazený dlouhý trs zelených banánů tak, aby bylo možné posoudit jejich kvalitu. Celý ten mumraj bedlivě sleduje čistě oblečený muž, který sedí na blízkém stupínku. Pokynem ruky mě zve, abych si přisedl. Po jeho boku sedí zapisovatel, který zaznamenává tržbu. Vylézám na stupínek. Kalkatské tržiště připomíná mraveniště. Kolem nás se prodávají banány, vedle je velkoobchod s pomeranči, o kus dál se obchoduje s jablky. Ta jsou v Indii poměrně drahá. Vozí se sem až z předhůří Himálaje, ze vzdáleného Himáčalpradéše. Všude běhají šlachovití nosiči s těžkými náklady. Jejich rozedraná trika připomínají cedník s oky velkými jako pětikoruna. Pot se z nich jenom lije. Jako nehybný ostrůvek v rozvlněném lidském moři stojí plošinka, na které sedíme. Můj hostitel si povšimne, s jakým zaujetím ten šrumec pozoruji. "To víš, člověk se musí otáčet, aby se uživil," vysvětluje a láskyplně přejede palcem po slušně tučném svazku bankovek...
NA POKRAJI PROPASTI
Každých deset vteřin spatří světlo světa čtyřiačtyřicet čerstvě narozených nemluvňat. Za stejnou dobu musí sedmnáct z nás tento svět zase opustit. Naše řady se tedy během pouhých deseti sekund, než jste přečetli tyto údaje, rozrostly o 27 lidí. Za včerejší den pak o 230 000, za uplynulý rok o 84 milionů. Letos dosáhne početnost světové populace kulatého mezníku šesti miliard lidí. Je důvod k oslavám? Nebo spíše k obavám? V sedmdesátých letech, kdy se počet obyvatel na naší planetě pohyboval okolo 3,5 miliardy, prohlašoval americký profesor a ekologický aktivista Paul Ehrlich, že stojíme na pokraji propasti. Prorokoval, že se v nejbližší době můžeme dočkat hladomorů nebývalých rozměrů. Tehdejší velikost populace je prý maximum, které je schopna Země uživit. V roce 1976 napsal, že nasytit šest miliard lidí je naprosto vyloučené. Temné předpovědi se tedy nevyplnily. Naopak, podle údajů OSN vzrostla za posledních třicet let průměrná energetická spotřeba potravy na osobu a den z 2360 na 2740 kalorií a má dokonce dále růst, minimálně do roku 2010. Také světové ceny zemědělských plodin ve stálých cenách překvapivě klesají. Za posledních čtyřicet let zaznamenala pšenice pokles o 61 procent, kukuřice o 58 procent. V této souvislosti se dokonce hovoří o zelené revoluci.
ZELENÁ REVOLUCE
Tento nečekaný obrat byl způsoben především zaváděním umělých hnojiv, pěstováním vysoce výnosných odrůd, používáním chemických postřiků, což znamenalo několikanásobné zvýšení hektarových výnosů. V současnosti celková produkce potravin dokáže nasytit veškeré obyvatelstvo naší planety. Jídla je tedy dost, přesto však stamiliony obyvatel rozvojových zemí trpí hladem. Čím je způsobené takové nerovnoměrné rozdělení potravin? Překvapivě to ani tak nesouvisí s místními podmínkami pro pěstování zemědělských plodin. Jako příklad uveďme Japonsko, které si na potíže s podvýživou rozhodně nemůže stěžovat. Přesto tato země nemá dostatek zemědělské půdy, která by jí umožnila pokrýt svou potřebu z domácích zdrojů. Naproti tomu mnozí obyvatelé rovníkové Afriky trpí hladem. Přitom i taková zemědělská velmoc, jakou jsou Spojené státy, zaostává za tamějšími přírodními podmínkami. Africké podnebí totiž umožňuje až tři sklizně do roka. Proč tedy tito lidé nemají dostatek potravy? Proč nedokáží vypěstovat dostatečné množství plodin? V první řadě proto, že takzvaná zelená revoluce se jim vyhnula velikým obloukem. Afričtí zemědělci nemají peníze na nákup kvalitního osevu, hnojiv nebo výkonných zemědělských strojů. Nejběžnějším nástrojem je v mnoha případech pouze motyka, často jediná pro celou rodinu. Práce, která by s kombajnem byla hotová za půl hodiny, trvá za takových podmínek celý měsíc. Tak se ztrácí drahocenný čas, během něhož by bylo možné pole znovu osít. K čemu ale traktor, když není nafta, k čemu kombajn, když nejsou náhradní díly? Aby bylo možné zajistit obživu obyvatel těchto zemí, je v první řadě zapotřebí, aby se stabilizovaly tamější politické poměry a hospodářství mohlo řádně fungovat. V zemích, které se utápějí v nekonečných občanských válkách, problémy farmářů nikoho nezajímají. Naši zemědělci si s trochou nadsázky určitě povzdechnou, že u nás žádná válka není a zodpovědní činitelé jsou k jejich údělu stejně nevšímaví. Až na to, že třeba taková konžská vláda se blokády svého úřadu tamějšími podvyživenými vepříky rozhodně obávat nemusí. Ba právě naopak...
ŘÍZEK JE PRO BOHATÉ
Dopřát si takový šťavnatý steak je mimořádný luxus. O masu hovězím ani nemluvě. To proto, že je potřeba nejprve vykrmit dobytek a teprve potom může ke stolu zasednout člověk. Podle amerických statistik je k vykrmení prasete na porážkovou hmotnost 120 kg zapotřebí přibližně 300 kg kukuřice a 50 kg sojových bobů. Získané maso by jednomu člověku vydrželo (při minimální denní spotřebě 2200 kalorií, jak ji uvádí OSN) přibližně 49 dní. Kdyby ale člověk jedl kukuřici a sojové boby přímo, měl by dostatečný přísun potravy na více než 500 dnů, u hovězího masa dokonce na více než 1300 dnů tj. na více než tři a půl roku! Jíst maso je v podstatě stejný přepych jako tisknout noviny na pergamen. Rychle se rozvíjející Čína začíná být natolik bohatá, že si takový luxus může dovolit. Spotřeba vepřového na obyvatele je srovnatelná se Spojenými státy. I spotřeba hovězího a kuřecího masa roste. Obliba rychlého stravování, tolik rozšířeného v západním světě, se zvyšuje. Místní zdroje nedokáží pokrýt zvyšující se poptávku způsobenou změnou stravovacích návyků. Přestože Čína za posledních padesát let dokázala více než ztrojnásobit produkci obilnin, stále zůstává jejich největším světovým dovozcem. Gigant s jednou a čtvrt miliardou obyvatel se sám neuživí. Podívejme se, jak jsou na tom v sousední Indii, která by podle prognóz Fondu OSN pro otázky populace měla již za padesát let dosáhnout jedné a půl miliardy obyvatel a předstihnout Čínu. Indie ekonomicky výrazně zaostává za svým větším sousedem, hrozivý je i přírůstek její populace. Na první pohled by se mohlo zdát, že tato země neodvratně směřuje ke katastrofě. Přesto je tu ale fakt, díky němuž Indie úspěšně bojuje s hladem. Většina jejích obyvatel je totiž přísnými vegetariány. Hinduistické náboženství, ke kterému se hlásí asi 83 procent Indů, považuje krávu za posvátnou. Zabít krávu je něco nemyslitelného. Řezníci, na rozdíl od našich poměrů, rozhodně nepatří mezi elitu společnosti. Příkladnou pozornost, jakou věnuje Indie zemědělství, spolu s vegetariánstvím jejích obyvatel, jí zajistilo soběstačnost v produkci základních potravin, jejichž přebytky dokonce vyváží! Mnozí odborníci neváhají v této souvislosti hovořit o zázraku. Jestliže se i do budoucna podaří udržet tento příznivý stav, pak je možné Indii považovat za model pro řešení problému, se kterým se potýkají všechny rozvojové země.
RŮŽOVÁ BUDOUCNOST?
Podle středních odhadů OSN by měla Země v roce 2050 nést asi 9,5 miliardy obyvatel (odhady kolísají mezi 7,7-11,2 miliardy). Optimistické prognózy hovoří o tom, že přibližně v této době by se měl nárůst zastavit a v následujících letech by dokonce mohlo dojít k poklesu. Otázkou zůstává, jestli je Země schopná těchto 9,5 miliardy lidí uživit. Jisté je, že se bude muset setsakramentsky otáčet...
Magazín Mladé fronty DNES 29.07.1999
Téma - Autor: Text: Alexandr Kundrát - Strana: 12