Příloha B

ÚVAHY O VÝVOJI VĚDECKÉ ČINNOSTI V AV ČR

Tato příloha shrnuje některé z obecných úvah, jež byly formulovány v průběhu zpracování Koncepce, mají svou váhu, ale problémy spíše jen nastolují. Pro další rozvoj Koncepce bude velmi cenné k těmto úvahám se vracet, postupně k nim nacházet praktická východiska a jejich uskutečněním zlepšovat činnost Akademie.

 

logo.jpg (11841 bytes)

        Jednou ze základních otázek je tematická struktura ve vědecké činnosti Akademie. Členění konkrétních vědeckých problémů podle tematického, nikoli oborově systematického klíče je jedním z výsledků provedené analýzy. Její součástí byly také návrhy nových tematik, případně přeskupení a modifikace tematik stávajících. V podrobných podkladových materiálech i v posudcích oponentů je takových námětů řada. Tyto náměty však sotva mohou být obsahem vědní koncepce Akademie jako celku; přísluší spíše koncepční iniciativě pracovišť. Jak však bylo poukázáno, je tematická šíře v mnoha případech na hranici možností pracovišť a nová témata by znamenala spíše přesun pozornosti než rozšiřování. Vývoj v této oblasti bude záviset na nových možnostech v účelovém financování (komplexní projekty, programy) a bude ovlivněn i výsledky dokončovaného hodnocení pracovišť.
        Složitější je otázka oborové skladby, tedy struktury ve větších celcích. Inventarizace vcelku potvrdila, že obory v Akademii pěstované mají dobré předpoklady pro další rozvoj. Volání po otevíraní oborů nových, v AV nezastoupených (západní filologie, pedagogika, silnoproudá elektrotechnika a pod.) není snadné vyslyšet, protože při omezených zdrojích materiálních i personálních by znamenalo zásah do oborové struktury, jejž by bylo nutno bedlivě zvážit. S tím souvisí i tzv. obnova oborů, zejména humanitních, formou radikálního rozvoje. V tomto místě se plasticky projevuje, že vědní obor překračuje hranice jediné, třeba velké instituce a že podobné úvahy oborové vyžadují také zvážení situace např. na vysokých školách. Právě zde se volání po součinnosti s vysokými školami oprošťuje od vnějškové proklamativnosti.
        Oborová spolupráce v rámci celého státu se ukazuje jako účinná možnost, nejen pro dělbu práce a součinnost uvnitř oboru, ale také pro konzistentní reprezentaci oboru a jeho zájmů navenek. Neformální spojení formou nějakých "oborových rad" by na vyšší úrovni odpovídalo funkci stávajících devíti vědeckých sekcí uvnitř Akademie, které podobným způsobem umožňují koordinaci práce blízkých ústavů.
        Zejména ve vědách technických, ale i jinde, se ukazuje i další otevřená otázka, na kterou je těžko odpovídat v rámci Akademie samé. Jde o účinné spojení s výzkumnými pracovišti resortními či podnikovými tam, kde se jedná o využití aplikovatelných výsledků, popř. kde výzkum v Akademii měl cílený ráz od začátku. Soustava resortního výzkumu byla značně redukována a oslabena. Teprve poslední doba přináší obnovení pozornosti k této sféře. Je v zájmu Akademie tento vývoj podporovat a kooperovat s výzkumnými ústavy tak, aby i zde došlo k rozumné dělbě problematik i metodik a technik.
        Na tomto místě je vhodné se zmínit i o návrzích mluvících ve prospěch jednak stanovení "cílového stavu" v zaměření Akademie, jednak v podřízení tohoto stavu nějaké globální koncepci. K takovým myšlenkám se Akademie staví spíše skepticky. Rigidní volba cílového stavu může jedině snižovat efektivnost výzkumu, případně přímo omezovat rozvoj neočekávaných směrů bádání. Pro vypracování globální koncepce ostatně není politická vůle. Na tomto místě je nutno i zdůraznit stanovisko Akademie, že odmítá jakoukoli koordinační roli, v níž by majorizovala jiné výzkumné instituce. Pro Akademii připadají v úvahu jenom vztahy partnerské. Práce na koncepci potvrdila význam Akademie jako jednotné instituce sdružující autonomní pracoviště. Půjde však o to, hledat další účinné cesty k naplnění tohoto významu.
        První myšlenkou je spojování úsilí při řešení komplexních otázek, které jediný vědní obor nemůže v plné šíři pokrýt. Nejedná se o zprofanovanou "interdisciplinaritu", ale o skutečné trans- diciplinární struktury. Příkladem je vytváření podmínek pro udržitelný život. Integrující roli zde mají vědy ekologicko-biologické, ale účast věd chemických, technických, jakož i věd o Zemi je stejně závažná. Podobně je nezbytný komplexní pohled na českou společnost našich časů. I zde jsou první náběhy, ale mnoho spojení, např. mezi sociologií a právní vědou, národohospodářstvím a psychologií, zahrnutí faktorů historických a uplatnění dimense filozofické, teprve čeká na skutečné rozvinutí. Samozřejmě toto sdružování se nemusí omezovat na Akademii, ta však k tomu poskytuje přirozené zázemí.
        Zvláštní a velmi závažnou kapitolu tvoří problém etiky ve vědě. Nová doba se svou často přemrštěnou kritikou vědy a důsledků vědecké činnosti volá po eliminaci problémů falešných a rozboru problémů skutečných. Roli svorníku v etických záležitostech sehrává filozofie, své musí říci i teorie vědy, sociologie a další. Zároveň musí být osloveni i pracovníci laboratoří všech oborů a zaměření.
        Další dosud málo doceněnou stránkou činnosti Akademie je tradice jejích pracovišť, v mnoha případech navazujících na badatelská centra mnohem starší. Pro českou společnost tak Akademie představuje jednoho z nositelů národního dědictví, ve vědách společenských i přírodních. Jde o dlouhé pozorovací řady přírodních úkazů a objektů, specializované sbírky, archivy a knihovny, tradici lexikografickou i tradici jazykovědnou. Udržování a posilování této role Akademie má pro českou společnost mimořádný význam. I sem bude nezbytné vnést jistý koncepční řád: v oblasti humanitní při dotváření např. specializovaných knihoven, v nichž často moderní oddíly chybí, i při volbě titulů pro ediční a překladatelskou práci, ať již v historických vědách, či ve filozofii a dalších oborech; v oblasti přírodovědné v budování nových a úpravách stávajících pozorovacích sítí, v zavádění jiných způsobů pozorování i při případné obnově některých pozorovacích služeb.

        Pro všechny uváděné úkoly bude nutno zvážit také koncepci pro vytváření infrastruktur Akademie. Mnohé bylo již započato, je však nutné tento proces akcelerovat a zároveň hledat koncepci pro optimální řešení. Jde o vytvoření informační sítě, o počítačové klastry schopné plnit v hierarchické struktuře různé úkoly, většinou lokálně, a pro centrální služby hledat efektivní řešení. Zvláštní problematiku tvoří informační a knihovnické služby, pro které je rovněž nezbytné vybudovat předmostí do budoucnosti. Není úkolem tohoto textu opakovat klíčové otázky věcného naplnění Koncepce, pokud jsou zahrnuty v Zásadách; mezi ně patří problém generační směny v Akademii, zvláště naléhavý. Avšak k několika z těchto záležitostí byly během práce na Koncepci vysloveny závažné myšlenky, které je zde vhodné zaznamenat.

        Vědecká činnost Akademie je propojena s vědou mezinárodní především formou četných přímo sjednávaných dvou- i vícestranných kooperací, velmi početnými dočasnými pobyty pracovníků Akademie v zahraničí i účastí na mezinárodních grantech a programech, zejména EU. Vedle toho je tu však zvláštní problém naší účasti na mezinárodních projektech spojených s účastnickými poplatky. Financování naší účasti v CERN samotném dosud nezatěžuje výdaje na výzkum, protože je hrazeno zvláštní cestou. Kromě toho je řada kompenzačních mechanismů, které finanční náročnost této účasti snižují. Vzniká však otázka, jak pokračovat u dalších takových účastí, kterých se nabízí řada jednak v přírodních vědách, jednak však i ve vědách společenských. Jde tu o účinnost prostředků do takových projektů vkládaných, o účinek na českou vědeckou obec, o naše samostatné uplatnění v takových rozsáhlých projektech a o kontrolní mechanismy z naší strany; jistě jsou ještě další takové problémy, jimž bude nutno se intenzivně věnovat.

        Na konec je uveden dvojproblém, který se rovněž týká vztahu naší a světové vědy, avšak na domácí scéně. Jednou z cest, jak přivést do našich ústavů talentované mládí, je vytvářet vynikající laboratoře mající ráz světových center ("centers of excellence"). Na této cestě je ovšem mnoho těžkostí. První je získání osobností, které by takovou laboratoř vedly. Druhou je nedostatek prostředků k tomu, aby mohli být zaměstnáni zahraniční specialisté za podmínek obvyklých jinde v Evropě. Třetí je obtížnost rychlého přeskupení sil k uchopení aktuální tematiky. A ovšem mnoho potíží dalších. Bez aktivní účasti na, třeba jen několika, uzlových místech si však nemůžeme ve světové vědě činit nárok na rovnoprávné místo. Věci, které se dnes zdají nepřekonatelné, mohou s vývojem u nás ztrácet na váze. Je nutno v předstihu připravovat půdu. Přímo na druhém pólu stojí zdánlivě otázka, zda se máme vrátit k tzv. sledovatelskému výzkumu; tato metoda byla hojně používána za předchozího režimu z nezbytnosti. Také tehdejší výrazná izolace leccos omlouvala. Vzniká otázka, budeme-li někde do této polohy opět tlačeni, jak potom postupovat a jaké podmínky si v takové situaci klást; anebo zda se takovému vývoji bránit. Je jasné, že jak u významných center, tak u sledovatelského výzkumu nejde tolik o otázky prestiže, jako o efektivnost řešení - finanční, personální, morální.

Zpět