TOPlist

Geometrie vesmíru

Hmota se projevuje klidovou a setrvačnou hmotností. Prostoročasové uspořádání (organizaci) veškeré hmoty vnímáme jako vesmír. Veškerá hmota je "živá" a vyvíjí se v cyklech od n-rozměrného bodu přes jednorozměrný, dvourozměrný, třírozměrný, ... až k n-rozměrnému prostoru, aby další cyklus začal znovu (n+1)-rozměrným prostorem. Podle dimenze prostoru, ve kterém se n- rozměrný bod nachází, dochází k "aktivaci" určitého počtu rozměrů bodu, ostatní zůstávají v latentním stavu. Až do ukončení cyklu je každý bod schopen prostřednictvím alespoň jedné latentní dimenze interagovat se všemi ostatními body vesmíru.

Pračástice
Představme si n-rozměrný bod, do kterého je uvězněna veškerá hmota vesmíru. Jedná se o "pračástici", které je tvořena navzájem neoddělitelnými částicemi - nepohybujícím se "praneutrinem" vytvářejícím prostor a pohybujícím se "prafotonem" vyplňujícím tento vyhražený prostor.

Na obrázku je znázorněna jednorozměrná, dvourozměrná a třírozměrná "pračástice", koncové body úseček jsou místa, kde je soustředěna klidová hmotnost "praneutrina". Setrvačná hmotnost "prafotonu" se může nacházet jen uvnitř "pračástice". Délka úsečky xo představuje nejmenší možnou vzdálenost (kvantum) ve vesmíru a čas to je nejmenší možný časový interval (kvantum času). Poměr xo/ to určuje nejvyšší možnou rychlost ve vesmíru - rychlost světla(fotonů).
"Pračástici" našeho vesmíru bychom museli znázornit pravděpodobně deseti navzájem "kolmými" úsečkami, což lze obtížně v rovině znázornit.

Jednorozměrný prostor
"Prafoton" se snaží osvobodit od "praneutrina", ale dosáhne jen toho, že dochází postupně ke vzniku dvou, čtyř, osmi, šestnácti, ... neutrin (ale i fotonů) tak, že se prodlužuje pouze jedna "úsečka" (dimenze) u každého neutrina (ostatní zůstavají v původním, latentním stavu) - vzniká jednorozměrný prostor, jakýsi "náhrdelník", na kterém jsou navlečeny fotony kroužící "dokola" rychlostí světla. Fotony mají různou energii, což se projevuje různou délkou "úsečky" (vlnovou délkou) - u všech fotonů větší než xo - a různým časem, za který úsečku "přeskočí", poměr x/t každého fotonu je stále roven rychlosti světla (c).
Pravidelné "dělení" všech duálních částic neutrino-foton určuje "tep" vesmíru - "směr" času, velikost (X) jednorozměrného prostoru a dobu trvání vesmíru (T) tak, že stále platí X/T = c.
Fotony, které představují setrvačnou hmotnost jednorozměrného vesmíru, jsou skutečně jednorozměrné částice. Světlo (fotony) můžeme ve vakuu vidět jen čelně. Světelný kužel je ve vzduchu viditelný jen díky rozptylu na prachových částicích (Tyndalův jev). Již staří Řekové věděli, že při pohledu na oblohu z hluboké studny je možné pozorovat hvězdy i v pravé poledne, samozřejmě nesmí slunce svítit přímo do studny a musí být jasno.
Uspořádání a chování jednorozměrné duální částice foton-neutrino je dáno jeho "geometrií" a je zakódováno v každé součásti vesmíru jako princip neoddělitelných, bojujících a vzájemně se proměňujících "sil" jin-jang (viz následující obrázek, pro jednoduchost jsou znázorněny jen tři "latentní rozměry").

Dvourozměrný prostor
Jednorozměrný prostor je obklopen ničím (resp. sám sebou), a proto každá duální částice foton-neutrino "sousedí" se všemi ostatními částicemi. Při natahování jednorozměrného "náhrdelníku" mohou vznikat i boční "řetězce", které jsou většinou velmi nestabilní a opět se ztrácí v hlavním "náhrdelníku".

Existuje však stabilní "řetězec" vybočujících jednorozměrných duálních částic, ve kterém zůstane jejich setrvačná hmotnost "uvězněna" za vzniku stabilní dvourozměrné duální částice. Protože se fotony po hlavním "náhrdelníku" mohou pohybovat pouze jedním směrem, může se pohyb po bočních "řetězcích" dít dvojím způsobem, a to ve směru nebo proti směru fotonů v hlavním "náhrdelníku". Z toho vyplývají dvě důležité skutečnosti. Za prvé fyzikální význam pojmů "vlevo a vpravo" a za druhé možnost existence dvou stejných duálních částic, které jsou navzájem svým "zrcadlovým" obrazem (viz následující obrázek).

V našem uspořádání bude o "něco" stabilnější "pravotočivý trojúhelník", proto také ve vesmíru existují prakticky jen elektrony, neboť setkají-li se tyto dvě částice elektron-positron, tak se navzájem "rozbalí" za vzniku fotonů. Při vytváření dvourozměrného prostoru boj o existenci vyhrál elektron. Dvourozměrný prostor vzniká pohybem elektronů, tím že spojují jednorozměrná "vlákna" prostoru do "dvourozměrné pavučiny" podobně jako se zapíná a rozepíná zip.
Skutečnost, že elektrony jsou dvourozměrné, se projevuje v "jejich" dvourozměrném prostoru vzájemnou přitažlivostí, teprve v trojrozměrném prostoru se odpuzují. Za určitých okolností (nízká teplota, vhodné geometrické uspořádání, magnetické pole) se stane vzájemná přitažlivost elektronů dominantní i v trojrozměrném prostoru, což umožňuje existenci velmi zajímavých jevů - supratekutost a supravodivost.
Například umístíme-li zlatou destičku do magnetického pole mířícího kolmo k jejímu povrchu, vyvolá elektrický proud procházející destičkou spád potenciálu ve směru kolmém jak k proudu, tak k magnetickému poli. Jev byl nazván Hallovým jevem a dochází k němu proto, že elektricky nabité částice (elektrony), pohybující se v magnetickém poli, jsou vystaveny působení síly, která je vychyluje do strany. Za nízkých teplot a silných magnetických polí lze dosáhnout toho, že se elektrony mohou pohybovat pouze v rovině rozhraní, tzn. pouze ve dvou směrech. Toto geometrické omezení vede k mnoha neočekávaným jevům, např. ke změně charakteru Hallova jevu.
Poselství o znalosti podstaty a možnosti anihilace hmoty nám dávní mistři předávají pomocí symbolu židovské hvězdy.

Třírozměrný prostor
Dvourozměrný prostor má také svoji "chemii", vznikají (více či měně stabilní) dvourozměrné "sloučeniny", které jsou také postupně přitažlivou gravitační silou seskupeny do "makroskopických" těles analogických k hvězdám a planetám třírozměrného prostoru. Teprve v rámci tohoto dvourozměrného světa za určitých okolností vznikají "inteligentní" trojrozměrné struktury, které se stávají stále "pravidelnější" až začnou vznikat "tetraedrické" stabilní duální částice proton-(třírozměrné)neutrino, které vytvářejí "svůj" trojrozměrný prostor.
Skutečnost, že základní struktura trojrozměrného prostoru (protonu) je tetraedrická, nám potvrzuje stabilita dalších tetraedrických "struktur" vznikajících z protonů, elektronů a fotonů (na "pavučině" jejich neutrin).
Například alfa částice (velmi stabilní struktura jádra prvku helia) má tetraedrickou strukturu a je základní stavební jednotkou dalších atomů, které jsou více či měně stabilní podle toho, jak se jejich struktura blíží tetraedru. Také otázku, proč právě prvek uhlík je základem organických sloučenin, nám objasní "tetraedrická" hybridizace (sp3) atomu uhlíku.
Z následujícího obrázku je zřejmé, že kříž (kryptogram tetraedru) jako symbol křesťanství byl vybrán na základě znalosti struktury třírozměrného prostoru a vědomí, že tato struktura je v tomto (třírozměrném) světě "nejsilnější".

Čtyřrozměrný prostor
V rámci třírozměrného prostoru se postupně vyvíjí základní "částice" čtyřrozměrného prostoru (pravděpodobně se jí nejvíce "blíží" člověk), která se zdokonaluje komunikací s okolním třírozměrným světem (poznáváním) a zejména v rámci sociálních vztahů přesahujících rámec třírozměrného prostoru. Úplným přijetím (zažitím) morálních principů se stane čtyřrozměrné neutrino (duše) natolik stabilní, že se celá duální částice stane "nesmrtelnou".
Základní strukturu čtyřrozměrného světa si v rovině můžeme znázornit nejlépe pentagramem nebo schématicky jen pěticípou hvězdou (viz obrázek) a v našem (třírozměrném) prostoru pyramidou. Lidé, kteří nechali postavit první pyramidy, nám zanechali poselství o svém "zasvěcení". Pokud bychom chtěli (znovu) vyslat do vesmíru poselství o našem stupni vývoje, aby mu podobně vyspělé civilizace zcela jistě porozuměli, měli bychom na zlaté nebo platinové destičky vyrýt - monádu (symbol jin-jang), židovskou hvězdu, kříž a pentagram.

Lidská bytost je vytvořena v třírozměrném prostoru z nejvíce hmotných trojrozměrných protonů, méně hmotných dvourozměrných elektronů, ještě méně hmotných jednorozměrných fotonů a téměř nehmotných neutrin (jedno až třírozměrných).
Naše "protonové" tělo je oživováno elektrony, které jej jednak drží pohromadě (elektron umožňuje chemickou vazbu) a jednak umožňují procesy (většinou oxidačně-redukční), které nám dávají energii zejména k pohybu.
Odmyslíme-li si "protonové" tělo, zůstanou nám (jako nejhmotnější) elektrony, které vytvářejí také určitou strukturu - "elektronové tělo" - cca 2000 krát lehčí než "protonové tělo". "Elektronové tělo" není tak striktně prostorově omezeno jako tělo "protonové" a přesahuje do okolního prostoru, elektrony jsou životní silou, kterou čerpáme z přírody, abychom mohli žít.
Kdo zná pásovou teorii látek vysvětlující existenci a funkci izolantů, polovodičů a vodičů, ten si pravděpodobně snadno představí, že v lidském těle existují také podobné určité pásy (dráhy), ve kterých proudí elektrony napříč celým tělem a které ústí většinou na povrchu těla (a obalují ho), aby pokračovaly dál do okolního prostoru.
Také zvířata, rostliny, horniny a nerosty, oceány i celá země má své "elektronové" tělo. Poslední "obal" naší Země je také tvořen elektrony.
Na základě "rozšířené pásové teorie" můžeme vysvětlit nemoci lidí, zvířat a rostlin, stejně jako například korozi, ale i sopečnou činnost a další přírodní katastrofy. Zablokování toku elektronů v některých "drahách" (např. přiotrávení těla nebo atmosféry) vyvolává "rozkladné a poškozující" změny v "protonovém těle" stejně jako následné zvětšení toku elektronů v jiných drahách vyvolá přehnanou aktivitu, která je většinou "destruktivní".
"Elektrony spolu komunikují prostřednictvím fotonů", proto odmyslíme-li si "elektronové tělo", zůstane nám ještě mnohem jemnější struktura "fotonového těla", která má opět pásovou, ale také "bodovou" strukturu. Tok fotonů po drahách "fotonového těla" přestavuje mocnou energii, kterou pojmenovali již dávno lidé (kteří "věděli" a uměli s ní pracovat) jako chi.
Pomocí chi, lze mnohonásobně znásobit rovnoměrný tok životní energie (elektronů) v "elektronovém" těle a probudit abnormální schopnosti člověka, aniž by to pro něj bylo destruktivní či jinak škodlivé (ale musí se to "umět", musí se dodržovat všechny morální principy). Fotonové tělo produkuje aktivní (tvořivé) myšlenky.
Odmyslíme-li si "fotonové tělo", zůstane nám již "jen" to nejdůležitější, a to je prakticky nehmotné "duchovní tělo" tvořené "neutrinovou pavučinou", které v případě člověka představuje jeho duši.
Struktura a velikost duše je formována duchovními principy, podle kterých se člověk řídí při svém myšlení a chování vzhledem k sobě a celému vesmíru. "Neutrinová pavučina" vesmíru je jakýmsi reservoárem "negativů" myšlenek, které lze chápat jako Platonovy ideály.
Člověk může na sobě pracovat na různých "hrubo až jemnohmotných" úrovních, materialista se spokojí s "protonovým tělem" a popírá reálnou existenci "duchovního těla", zatímco idealista začíná právě "duchovním tělem" a "protonové tělo" často považuje jen za "iluzi".

Vícerozměrné prostory
Člověk a jeho sociální struktury vytvářejí čtyřrozměrný prostor, ve kterém vznikají (z lidí a společností lidí) postupně složité čtyřrozměrné struktury, které si začnou uvědomovat svou duchovní podstatu, aby se pak podíleli na vzniku pětirozměrného prostoru.
Analogicky postupně vznikají a vyvíjejí se vícerozměrné prostory, dokud se "nespotřebuje" veškerá setrvačná hmotnost. Na konci vývojového cyklu vesmíru bude existovat jedno n-rozměrné neutrino (bez latentních rozměrů), ve kterém již nebude dostatek setrvačné hmotnosti k dalšímu rozpínání (dělení bodů).
Složitější struktury (vícerozměrné) jsou v roli přirozených Bohů vůči částem (méněrozměrným), ze kterých jsou složeny. Bohové pak někdy způsobují zdánlivě nepochopitelné zásahy do "svého těla" nebo svého okolí. Záleží na stupni jejich "morálního vývoje", jak jsou "zodpovědní a spravedliví" ke všem součástem jejich těla, podle toho se řídí jejich "moc a stabilita". Bohové spolu soupeří nebo spolupracují podobně jako lidé ve svém prostoru.

Podobně jako se člověk chová ke svému tělu (elementárním částicím, atomům a molekulám) a svému životnímu prostředí, chová se Bůh k lidem. Elementární částice, atomy, molekuly a životní prostředí se mohou bránit člověku tím, že ho "zničí". Podobně i lidé "ničili" své bohy jen tím, že v ně prostě přestali věřit a většinou změnili i své společenské chování (a často jen "nepsané") zákony. Od určité doby je však struktura "jediného" Boha tak pevná (začíná být morální), že prostě nestačí v něj nevěřit, aby přestal existovat. Pokud se jeho části nechovají podle jeho morálky, pak se jich snadno dokáže zbavit podobně jako člověk svojí "bradavice v kosmetickém salónu". Tuto skutečnost dal Bůh lidem na vědomí přibližně před 2000 lety prostřednictvím Krista a Bible.

Zpět na titulní stránku

Připomínky a náměty