|
Lidská bytost je vytvořena v třírozměrném prostoru z nejvíce hmotných trojrozměrných protonů, méně hmotných dvourozměrných elektronů, ještě méně hmotných jednorozměrných fotonů a téměř nehmotných neutrin (jedno až třírozměrných). Naše "protonové" tělo je oživováno elektrony, které jej jednak drží pohromadě (elektron umožňuje chemickou vazbu) a jednak umožňují procesy (většinou oxidačně-redukční), které nám dávají energii zejména k pohybu. Odmyslíme-li si "protonové" tělo, zůstanou nám (jako nejhmotnější) elektrony, které vytvářejí také určitou strukturu - "elektronové tělo" - cca 2000 krát lehčí než "protonové tělo". "Elektronové tělo" není tak striktně prostorově omezeno jako tělo "protonové" a přesahuje do okolního prostoru, elektrony jsou životní silou, kterou čerpáme z přírody, abychom mohli žít. Kdo zná pásovou teorii látek vysvětlující existenci a funkci izolantů, polovodičů a vodičů, ten si pravděpodobně snadno představí, že v lidském těle existují také podobné určité pásy (dráhy), ve kterých proudí elektrony napříč celým tělem a které ústí většinou na povrchu těla (a obalují ho), aby pokračovaly dál do okolního prostoru. Také zvířata, rostliny, horniny a nerosty, oceány i celá země má své "elektronové" tělo. Poslední "obal" naší Země je také tvořen elektrony. Na základě "rozšířené pásové teorie" můžeme vysvětlit nemoci lidí, zvířat a rostlin, stejně jako například korozi, ale i sopečnou činnost a další přírodní katastrofy. Zablokování toku elektronů v některých "drahách" (např. přiotrávení těla nebo atmosféry) vyvolává "rozkladné a poškozující" změny v "protonovém těle" stejně jako následné zvětšení toku elektronů v jiných drahách vyvolá přehnanou aktivitu, která je většinou "destruktivní". "Elektrony spolu komunikují prostřednictvím fotonů", proto odmyslíme-li si "elektronové tělo", zůstane nám ještě mnohem jemnější struktura "fotonového těla", která má opět pásovou, ale také "bodovou" strukturu. Tok fotonů po drahách "fotonového těla" přestavuje mocnou energii, kterou pojmenovali již dávno lidé (kteří "věděli" a uměli s ní pracovat) jako chi. Pomocí chi, lze mnohonásobně znásobit rovnoměrný tok životní energie (elektronů) v "elektronovém" těle a probudit abnormální schopnosti člověka, aniž by to pro něj bylo destruktivní či jinak škodlivé (ale musí se to "umět", musí se dodržovat všechny morální principy). Fotonové tělo produkuje aktivní (tvořivé) myšlenky. Odmyslíme-li si "fotonové tělo", zůstane nám již "jen" to nejdůležitější, a to je prakticky nehmotné "duchovní tělo" tvořené "neutrinovou pavučinou", které v případě člověka představuje jeho duši. Struktura a velikost duše je formována duchovními principy, podle kterých se člověk řídí při svém myšlení a chování vzhledem k sobě a celému vesmíru. "Neutrinová pavučina" vesmíru je jakýmsi reservoárem "negativů" myšlenek, které lze chápat jako Platonovy ideály. Člověk může na sobě pracovat na různých "hrubo až jemnohmotných" úrovních, materialista se spokojí s "protonovým tělem" a popírá reálnou existenci "duchovního těla", zatímco idealista začíná právě "duchovním tělem" a "protonové tělo" často považuje jen za "iluzi".
Vícerozměrné prostory Člověk a jeho sociální struktury vytvářejí čtyřrozměrný prostor, ve kterém vznikají (z lidí a společností lidí) postupně složité čtyřrozměrné struktury, které si začnou uvědomovat svou duchovní podstatu, aby se pak podíleli na vzniku pětirozměrného prostoru. Analogicky postupně vznikají a vyvíjejí se vícerozměrné prostory, dokud se "nespotřebuje" veškerá setrvačná hmotnost. Na konci vývojového cyklu vesmíru bude existovat jedno n-rozměrné neutrino (bez latentních rozměrů), ve kterém již nebude dostatek setrvačné hmotnosti k dalšímu rozpínání (dělení bodů). Složitější struktury (vícerozměrné) jsou v roli přirozených Bohů vůči částem (méněrozměrným), ze kterých jsou složeny. Bohové pak někdy způsobují zdánlivě nepochopitelné zásahy do "svého těla" nebo svého okolí. Záleží na stupni jejich "morálního vývoje", jak jsou "zodpovědní a spravedliví" ke všem součástem jejich těla, podle toho se řídí jejich "moc a stabilita". Bohové spolu soupeří nebo spolupracují podobně jako lidé ve svém prostoru.
Podobně jako se člověk chová ke svému tělu (elementárním částicím, atomům a molekulám) a svému životnímu prostředí, chová se Bůh k lidem. Elementární částice, atomy, molekuly a životní prostředí se mohou bránit člověku tím, že ho "zničí". Podobně i lidé "ničili" své bohy jen tím, že v ně prostě přestali věřit a většinou změnili i své společenské chování (a často jen "nepsané") zákony. Od určité doby je však struktura "jediného" Boha tak pevná (začíná být morální), že prostě nestačí v něj nevěřit, aby přestal existovat. Pokud se jeho části nechovají podle jeho morálky, pak se jich snadno dokáže zbavit podobně jako člověk svojí "bradavice v kosmetickém salónu". Tuto skutečnost dal Bůh lidem na vědomí přibližně před 2000 lety prostřednictvím Krista a Bible.
|
|