Armádní generál Ing. Karel Pezl,
Kancelář prezidenta republikyBezpečnostní zájmy ČR a transformace NATO
Přijetí České republiky za člena NATO je vpravdě historický okamžik, který rozhodujícím způsobem ovlivní úroveň bezpečnosti našeho státu ve 21. století. Tímto dnem končí první období zásadních politických a ekonomických změn, v jejichž průběhu Česká republika prokázala schopnost svého návratu k historickým hodnotám demokratického společenství v euroatlantickém prostoru.
Přes velikost tohoto okamžiku si plně uvědomujeme, že se nacházíme na samém počátku doby, kdy stát i občané budou prokazovat svou schopnost a připravenost přispívat k tomu, aby změnivší se NATO v nových mezinárodních podmínkách bylo silnější a účinnější při řešení bezpečnosti, udržování míru a stability v daleko širším prostoru. Není pochyb o tom, že Česká republika má mimořádný životní zájem na takové transformaci. Bude proto účelné, abychom se na tomto trendu přeměn aktivně podíleli. K tomu pokládám za vhodné zabývat se blíže otázkami s tím bezprostředně spojenými - tedy jaké jsou bezpečnostní zájmy České republiky a kterým směrem se bude pohybovat přeměna NATO na prahu 21. století.
Kategorie zájmů ČR
Definování zájmů státu vyjadřuje vždy v podstatné míře hodnoty, které stát vyznává jako kriteriální cíle, jimiž je zabezpečen rozvoj a stabilita státu. Lze je svým způsobem hierarchicky členit na kategorie "životních zájmů", "strategických zájmů" a "dílčích zájmů". Jejich formulování je významnou částí kon- cepce zahraniční politiky. Pro určitou přes- nost bude vhodné se přidržet znění z to- hoto materiálu.
Životním zájmem České republiky je zajištění existence státu, jeho státní suverenity, územní celistvosti, zachování ústavního pořádku, demokracie a bezpečí jeho občanů. Na ochranu svých životních zájmů použije Česká republika všechny dostupné prostředky včetně krajních. Životní zájem státu tak představuje konstantní hodnoty tvořící podstatu charakteru státu jako výslednici politické vůle a státní filozofie. Konkretizování životních zájmů je pak dosahováno širším spektrem strategických zájmu. Strategickým zájmem České republiky je napomáhat vytváření a posilování příznivého mezinárodního prostředí a začlenit se do stabilních mezinárodních bezpečnostních a ekonomických struktur, které umožní realizovat cíle české zahraniční politiky.
Strategickým zájmem je i vytvoření vnějších podmínek pro hospodářský růst a prosperitu státu, udržování a posilování komparativních výhod české ekonomiky a posilování konkurenceschopnosti českých vývozců. Česká republika je zainteresována na dlouhodobě udržitelném a vyváženém vývoji světového hospodářství a na vytvoření podmínek pro účinný postup proti globálním hrozbám a rizikům, jako je degradace životního prostředí, drogy, transnacionální zločin a terorismus. K prokazování svých strategických zájmů bude Česká republika používat prostředky přiměřené svým možnostem. Proměnnost mezinárodního prostředí vyžaduje, aby stát byl připraven uplatňovat i konkrétní dílčí zájmy podporující strategické a životní zájmy, a to v nejrůznějších formách a procesech státních i občanských subjektů.
Jako každý subjekt, i stát musí k naplňování svých zájmů vytyčovat zřetelně formulované cíle, trajektorie a nástroje k jejich dosažení. Proto cílem zahraniční politiky České republiky je především zajištění vnější bezpečnosti státu, vytvoření podmínek pro jeho mírový rozvoj a prosperitu a pro svobodný a všestranný rozvoj jeho občanů. Dalším cílem je zařadit Českou republiku do společenství vyspělých demokratických zemí, jimž bude rovným, spolehlivým a důvěryhodným partnerem, a převzít přiměřený díl odpovědnosti států demokratického společenství za vývoj v Evropě a ve světě. V oblasti vnější bezpečnosti Ize jako prvořadý strategický zájem České republiky - kromě dosažení potřebné úrovně připravenosti státu a odhodlání občanů k jeho obraně - chápat udržení spolehlivých spojeneckých svazků vycházejících z principů kolektivní obrany, prohlubování transatlantických vazeb a posilování funkčních struktur kooperativní bezpečnosti.
Těmto zájmům, odrážejícím potenciální rizika a možnosti ohrožení státu i Aliance, jsou přiřazeny základní úkoly ozbrojených sil, priority jejich výstavby a použití. Lze je shrnout do těchto základních oblastí:
- příprava k obraně České republiky (čl. 3 Washingtonské smlouvy),
- příprava k podílu na společné obraně Aliance (čl. 5 Washingtonské smlouvy),
- příprava k vedení mírových operací a k účasti na záchranných a humanitárních akcích (v rámci OSN, NATO, OBSE a jiných mezinárodních aktivit),
- příprava podílet se na eliminaci nevojenských ohrožení státu (v rozsahu potřeb vyplývajících z rozhodnutí vlády a směřujících k vyšší míře bezpečnosti občanů a k jejich záchraně při katastrofách a jiném ohrožení).
Přeměna NATO na prahu 21. století
Na počátku 21. století očekávají Alianci tři základní výzvy:
- překonat historické rozdělení evropského kontigentu začleněním zemí střední a středněvýchodní Evropy do euroatlantických politických, bezpečnostních, ale i ekonomických struktur (teprve pak Ize pokládat proces kvalitativních změn za uzavřený),
- pomoci nalézt Rusku jeho místo v nově vznikající evropské bezpečnostní architektuře (bez dokončení přeměn a stabilizace Ruska nelze očekávat výrazný zvrat v hodnocení bezpečnostních rizik),
- zajistit stabilitu v těch částech Evropy, kde dosud neexistuje (vyzařování bezpečnosti mimo hranice Aliance, politika udržení a prosazování míru).
Tuto cestu ovlivňují v současnosti následující hlavní rizika:
- pozůstatky rizika, jehož zdrojem je Rusko, které se střetává s rozsáhlými problémy společenské, ideologické a ekonomické transformace, jejichž trvání a výsledek nelze s jistotou předvídat,
- nevyřešené spory v Evropě, etnické, náboženské a územní, nestabilita na periferii Evropy od Alžírska po Blízký východ a Střední Asii,
- konfliktní situace v důsledku masových migrací, mezinárodní kriminalita, proliferace strategických bojových prostředků, terorismus, zneužití finančního trhu a informačních technologií.
Tato rizika a nejistoty bude nezbytné přesněji identifikovat, sledovat jejich vývoj a hledat účinné a pružné nástroje k jejich řešení v celém spektru problémů, které představují pro dnešní společenství. Konkrétním výrazem reagování na tyto nové reality je nová strategická koncepce NATO pro 21. století. Ta modifikovala v těch bodech, které pozbývají aktuálnosti, dosavadní strategii přijatou na římském summitu v roce 1991. Klíčovou roli v nové strategii i nadále sehrává princip kolektivní bezpečnosti a sdílení odpovědnosti Aliance za širší bezpečnostní prostředí v euroatlantickém prostoru, při zvýraznění větší míry angažovanosti evropských členů NATO za aktivní prosazování stability na evropském kontinentu. Výrazem tohoto směru bude bezesporu posilování evropské bezpečnostní a obranné identity (ESDI) a jejího realizačního nástroje, kterým bude především společné smíšené úkolové skupení sil (CJTF) a rozšířený obranný potenciál ZEU, umožňující rychlejší a pružné reagování k podpoře diplomatických aktivit a prosazování vlivu na řešení destabilizujících situací v zájmovém prostoru odpovědnosti. Tento trend není kontradikcí k americké a kanadské angažovanosti v Evropě, ale pouze zvýrazňuje vyšší míru připravenosti a odpovědnosti Evropanů za udržení homogenity hodnot při variabilitě vývoje krizových situací.
Tento problém bude jistě spojen i s nejdiskutovanějším výkladem pojmu "operace mimo smluvní prostor působnosti Aliance" (operace mimo čl. 5 Washingtonské smlouvy). Půjde především o definici typu mandátu, který opravňuje v konkrétních podmínkách vývoje k zásahu pro udržení míru. Přirozeně se jedná o nejcitlivější otázku, před kterou stojí rozhodování Aliance, a to jak z pohledu mezinárodního práva, úlohy Rady bezpečnosti OSN, tak i Charty OSN a jejího pozitivistické výkladu. Všechny dosavadní konfliktní vztahy v evropském prostoru zcela přesvědčivě ukazují, že opožděné reagování na vzniklé situace, ať jakoukoliv vinou a vinou kohokoliv, vždy s sebou přineslo podstatné zhoršení vztahu, oddálení rozhodných kroků s pochopitelnými těžkostmi, které vždy negativně ovlivnily humanitární důsledky, neúměrně prodlužovaly dosažení základní úrovně stability a snižovaly věrohodnost a akceschopnost bezpečnostních mechanismů.
Je pochopitelné, že se nejedná o to, aby se z procesu vyřazovala Rada bezpečnosti OSN a její mandát, ale ani o to, aby alianční operace tzv. out of area se staly normou, jejíž platnost by nebyla podmíněna mechanismem silnějšího a šířeji akceptovaného konsenzu v případech blokace mandátu Rady bezpečnosti. I přes současný stav zhoršení vztahů NATO a Ruské federace jako výsledku operací v Kosovu nelze nevidět, že vztahy NATO k Rusku a Ukrajině musí zůstat ve středu oboustranných zájmů těchto subjektů i pro budoucnost. Problémy nelze chápat jako nepřekonatelné, i když jsou uvedené cíle obtížněji dosažitelné v bezprostředním čase. Politický, ekonomický, sociální a bezpečnostní vývoj v zemích evropského východu bude proto i na počátku 21. století předurčovat nejen celkové bezpečnostní klima, ale i strategii a metody vzájemných vztahů, které mohou výrazně ovlivňovat vývoj v oblastech Středomoří, Blízkého východu, kavkazské i zakavkazské oblasti.
V období, kdy při snižování jaderných prostředků podle smluv SALT dosud nedošlo k jejich radikální likvidaci, kdy do výzbroje armád, a to nejen velmocí, jsou zaváděny přesnější prostředky ničení s dalekým a transkontinentálním dosahem, při zvýšené možnosti jejich proliferace do nestabilních oblastí a zvýšeném potenciálu jeho případného použití s chemickými a biologickými látkami, zůstává potřeba, aby NATO i nadále disponovalo kapacitami a formami zabezpečujícími odstrašující sílu. Prostor sdílených hodnot a zájmů s Aliancí bude nadále přerůstat za hranice NATO. Bude proto nezbytné, aby Aliance jasně deklarovala svou otevřenost těm, kteří se chtějí stát jejími členy, a odpovědně se pro tento vstup připravila. Půjde o přirozený proces diferenciace potenciálních partnerů , kteří na základě rozšířených možností především "operačního Partnerství pro mír" budou schopni využívat příslušných konzultací a programů, osvojovat si systémy plánování v NATO, a to i operačního, přístupy k dosažení kompatibility systémů velení i zbraňových, zvládnutí standardů a v neposlední řadě na základě vlastních národních programů a stavu své připravenosti zapojovat se do přípravy a realizace operací vedených mimo článek 5 Smlouvy.
Nelze pominout všechny nové formy destabilizace a růstu rizik, které s sebou přináší konec 20. století. Jejich podstatou je především proliferace zbraní hromadného ničení, sofistikovaných zbraňových systémů, terorismus, organizovaný zločin, nekontrolovatelná migrace, vratkost finančních trhů a globalizované informační prostředí. Souhrn těchto faktorů, které zpravidla nebudou působit samostatně, ale ve vzájemném propojení a na širším, obtížně vymezovatelném prostoru, bude vyžadovat nalezení zcela nových forem vedoucích k jejich zjišťování, sledování a především reagování na ně a bude vyžadovat - vzhledem k jejich široké prostorové rozprostřenosti vzniku a působení - spolupráci a koordinaci přesahující prostor států Aliance.
Militární stránka strategie NATO pro 21. století
Vojenský aspekt strategie je možné vyjádřit těmito hlavními směry jeho působení:
- Strategické prostředí. Jeho podstatou je potenciální akceschopnost vojenské podpory politice prosazování preventivní diplomacie a její možnost v krajních případech opírat se o silové řešení.
- Reagovat na spektrum nových operací. To vyžaduje, aby různé typy vojenských uskupení byly schopny flexibilně a rychle reagovat odstupňovanou formou a v širším prostoru na mnohotvárnost misí a způsobů působení na základě konkrétních typů rizik a ohrožení.
- Připravovat se na nejistou budoucnost. Složitost politických, ekonomických, sociálních, náboženských a jiných forem, které mohou potenciálně destabilizovat prostředí, vyžaduje v globalizovaném světě plnou a trvalou akceschopnost všech informačních zdrojů a jejich věcnou analýzu, vyšší míru předvídavosti, pružnou volbu principiálních a jasně formulovaných politických rozhodnutí a jim odpovídající vojenské aktivity vedené k dosažení politických cílů v krátkých Ihůtách při využití sofistikovaných systémů paralyzování potenciální síly a při schopnosti trvalého udržování strategické převahy jako prostředku odrazení.
Ozbrojené síly budou proto zvyšovat svou mobilitu, informační a zbraňovou převahu, odolnost a trvalou udržitelnost bojové a operační činnosti. Je tedy na nás, jakým způsobem, s jakou mírou jasnosti, rozhodnosti a aktivity vstoupíme do procesu zajišťování bezpečnostních zájmů České republiky, jak budeme umět v Alianci uskutečňovat kolektivní a individuální obranu bezpečnostních zájmů České republiky v podmínkách 21. století.