NATO dnes

Dnešní NATO se začalo formovat v roce 1991. Strategická koncepce přijatá hlavami států a předsedy vlád NATO v listopadu 1991 v Římě nastínila širší pojetí bezpečnosti, založené na dialogu, spolupráci a udržování kolektivní obranyschopnosti. Spojila politické a vojenské aspekty bezpečnostní politiky NATO do jednotného celku a povýšila spolupráci s novými partnery ve střední a východní Evropě na organickou součást atrategie Aliance. Koncepce otevřela cestu ke snížení závislosti na jaderných zbraních a k velkým změnám v integrovaných vojenských silách NATO včetně podstatného snížení jejich stavů a stupně pohotovosti, zlepšení jejich mobility, pružnosti, ale i schopnosti přizpůsobit se různým nouzovým situacím, jakož i k většímu využití mnohonárodních útvarů.

Zároveň byla přijata opatření k napřímení vojenské velitelské struktury NATO a k úpravě schémat a postupů obranného plánování Aliance, především z hlediska budoucích požadavků na zvládání krizí a udržování míru. Nejvyšší představitelé Aliance vydali na schůzce v Římě také Deklaraci o míru a spolupráci, která definuje budoucí úkoly a politiku NATO ve vztahu k celkovému institucionálnímu rámci budoucí evropské bezpečnosti a ve vztahu k vývoj i partnerství a spolupráce se zeměmi střední a východní Evropy. Představitelé spojenců v prohlášení zdůraznili podporu reformních kroků přijatých v zemich střední a východní Evropy, nabídli jim praktickou pomoc, aby uspěly v této obtížné transformaci, vyzvali je k účasti na příslušných fórech Aliance a nabídli jim zkušenosti a odborné znalosti Aliance cestou politických, hospodářských a vědeckých konzultací a spolupráce.

K tomuto účelu byla ustavena Rada severoatlantické spolupráce (NACC) jako střechový orgán pro následný rozvoj tohoto partnerství. Po zveřejnění Římského prohlášení následovalo na schůzkách ministrů zahraničních věcí a obrany a na stálém zasedání Severoatlantické rady přijetí dalších opatření pro pokračování procesu přizpůsobení a transformace Aliance. Zvláštní pozornost zasluhují tři okruhy činností, jmenovitě institucionální politický rámec, vytvořený pro rozvoj vztahů mezi NATO a jeho spolupracujícími partnery ve střední a východní Evropě, rozvoj spolupráce v oblasti obranné a vojenské, a role NATO v oblasti zvládání krizí a udržování míru.

Za prvé v institucionálním kontextu: první významnou událostí bylo ustavující zasedání Rady severoatlantické spolupráce, konané 20. prosince 1991 za účasti ministrů zahraničních věcí nebo zástupců států NATO, šesti států střední a východní Evropy a tří pobaltských států. Posláním NACC bylo na všech úrovních napomáhat spolupráci v bezpečnostních a příbuzných otázkách mezi zúčastněnými státy a zastřešovat proces vývoje užších institucionálních svazků, jakož i neformálních spojení mezi nimi. Všech jedenáct států na území bývalého Sovětského svazu, vytvořivších Společenství nezávislých států (SNS), se stalo účastníky tohoto procesu v březnu 1992. Gruzie a Albánie se připojily v dubnu a v červnu 1992 a do roku 1997, kdy NACC nahradila Rada euroatlantického partnerství (EAPC), se počet partnerů rozrostl na 22 států spolupracujících v rámci NACC a partnerství pro mír. Spolupráce v rámci NACC se uskutečňovala na základě pracovních plánů, původně přijímaných každoročně, od roku 1995 pak na dvouletá období. Rada euroatlantického partnerství dovedla tento proces o jeden praktický krok dále a vypracovala Plán činnosti EAPC na léta 1998-2000 jako základ pro svou budoucí práci.

Za druhé v oblasti obranné a vojenské: poprvé se ministři obrany NATO sešli se spolupracujícími partnery 1. dubna 1992, aby posoudili možnosti prohloubení dialogu a posílení spolupráce v otázkách spadajících do jejich kompetence. Vojenský výbor se poprvé sešel na kooperačním zasedání 10. dubna 1992. Nyní se konají pravidelné schůzky se spolupracujícími partnery jak na úrovni ministrů obrany, tak i na půdě Vojenského výboru. Zároveň s těmito mnohostrannými schůzkami se rozvíjejí dvoustranné kontakty a spolupráce mezi ministerstvy obrany a mezi vojáky.

Za třetí: na pozadí krizí v bývalé Jugoslávii a jinde ve světě se v posledních letech pozornost stále více soustřed'ovala na roli NATO v oblasti zvládání krizí a udržování míru, zejména pak v jeho podpoře snah OSN o udržení míru v bývalé Jugoslávii. V tomto ohledu jsou hlavní iniciativy NATO popsány v kapitole 5. Konzultace a spolupráce v rámci NACC měly široký záběr, zejména se však zaměřovaly na politické otázky a bezpečnostní souvislosti: udržování míru, koncepční řešení omezení zbrojení a odzbrojení otázky plánování obrany a vojenské otázky, demokratické pojetí vztahu civilní a vojenské sféry, konverze zbrojní výroby na civilní, obranné výdaje a rozpočty, vědeckou spolupráci a ekologické otázky v souvislosti s obranou, rozšiřování informací o NATO v partnerských státech, konzultace o plánování obrany a řízení civilního a vojenského letového provozu.

Na bruselském zasedání Severoatlantické rady na nejvyšší úrovni v lednu 1994 zahájilo NATO novou velkou iniciativu k posílení stability a bezpečnosti v celé Evropě. Členové NACC a další státy byly vyzvány, aby se připojily k novému, dalekosáhlému programu spolupráce s NATO, známému jako Partnerství pro mír (PfP). Partnerství se od té doby stalo základním článkem bezpečnosti v euroatlantickém prostoru a v NATO dnes sehrává jednu z hlavních rolí. Pozvání k Partnerství pro mír bylo adresováno všem státům zúčastněným v Radě severoatlantické spolupráce (NACC) a dalším státům, zúčastněným na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) , které jsou schopny a ochotny přispět k tomuto programu. Pozvání přijalo 27 států.

Činnosti jednotlivých partnerů jsou založeny na společně vypracovaných individuálních programech partnerství. Na zasedání v Sintře v květnu 1995 vystřídala NACC Rada euroatlantického partnerství (EAPC), jejímž posláním bylo zahájit novou fázi spolupráce. Zásady EAPC byly vypracovány v úzké spolupráci mezi Aliancí a jejími partnery a zakotveny v Základním dokumentu EAPC. Přijetí Základního dokumentu EAPC bylo vyjádřením rozhodnutí 44 zúčastněných států povýšit vzájemnou politickou a vojenskou spolupráci na kvalitativně novou úroveň. Dokument potvrdil společný závazek členských států posilovat a rozšiřovat mír a stabilitu v euroatlantickém prostoru. Sdílené hodnoty a zásady zakládající tento závazek jsou vyloženy v Rámcovém dokumentu Partnerství pro mír (PfP). EAPC v praxi skýtá celkový rámec pro politické a bezpečnostní konzultace a pro intenzivnější spolupráci v rámci Partnerství pro mír.

V prosinci 1997 přijala EAPC Plán činností EAPC na léta 1998 až 2000, odrážející přání členů EAPC rozvinout silnější a operativnější vzájemné partnerství. Jedním z hlavních záměrů Plánu činností je dále zpřesnit a prohloubit politické a bezpečnostní konzultace a spolupráci v rámci EAPC a zvýšit transparentnost mezi 44 členskými státy. Ministři zahraničních věcí EAPC také přijali myšlenku vytvoření Euroatlantického koordinačního střediska reakce na katastrofy a Euroatlantické jednotky reakce na katastrofy. EAPC skýtá prostor pro cílené mnohostranné konzultace, intenzivní praktickou spolupráci, větší míru konzultací a spolupráce v regionálních otázkách, jakož i větší vzájemnou transparentnost a důvěru v bezpečnostních otázkách mezi všemi členskými státy EAPC.

EAPC ztělesňuje dva důležité principy, na nichž spočívá úspěch spolupráce mezi členy Aliance a partnery: za prvé otevřenost v tom smyslu, že k politickým konzultacím a praktické spolupráci mají stejný přístup všechny členské a partnerské státy Aliance, a za druhé mechanismy sebeodlišení v tom smyslu, že partneři mohou individuálně rozhodnout o úrovni a předmětu spolupráce s Aliancí. V souladu s těmito principy se může EAPC scházet buď na plenárních zasedáních, nebo v neúplném složení Aliance a libovolného počtu partnerských států k projednání funkčních témat, nebo na schůzkách ad hoc ke konkrétním regionálním otázkám.

Narostl rovněž okruh předmětů spolupráce pod hlavičkou EAPC. Na základě principů otevřenosti a sebeodlišení jde o činnosti související s otázkamj obrany, spolupráce při udržování míru a připravenost na civilní nouzové situace. PfP ve své rozšířené podobě zůstává jasně zřetelným prvkem praktické spolupráce v obranné a vojenské oblasti v pružném rámci EAPC. Většina partnerských států také zřídila zastupitelské úřady a styčné mise při NATO, jež významně přispívají ke vzájemné komunikaci a kontaktům ve všech těchto okruzích. Čas od času se Aliance v uzlových bodech své historie schází na nejvyšší úrovni za účasti hlav států a předsedů vlád.

Přítomnost premiérů a prezidentů na těchto schůzkách a jejich přímá účast v procesu rozhodování konsensem dodává na veřejnosti těmto schůzkám na důležitosti a zvyšuje jejich historický význam. Schůzka na nejvyšší úrovni konaná v červenci 1997 v Madridu byla mezníkem, jenž vyznačuje dovršení iniciativ, které Aliance přijala pět či šest let předtím. Zároveň ohlásila přechod k nové a náročné fázi vývoje NATO, během níž budou v praxi ověřeny nové struktury a politické koncepce, jež mají odrážet změněné podmínky. Úkolem nejvyšších představitelů Aliance v Madridu tedy bylo splést jednotlivé hlavní provazce budoucí politiky Aliance do jednoho celku a zajistit jejich vzájemnou jednotu a soudržnost.

Na madridské schůzce na nejvyšší úrovni byla míra odhodlání Aliance k vnitřní i vnější transformaci v plnosti prokázána dalšími dalekosáhlými opatřeními ve všech klíčových oblastech zájmu: počátek rozhovorů o přistoupení a přijetí politiky otevřených dveří vůči budoucím přistoupením, rozšíření Partnerství pro mír a ustavení nového fóra v podobě EAPC, která má posunout spolupráci dále vpřed, otevření zcela nové kapitoly ve vztazích mezi NATO a Ruskem, formální potvrzení rostoucího partnerství s Ukrajinou, intenzifikace dialogu se státy Středomoří, pokrok ve vztahu k evropské bezpečnostní a obranné identitě v rámci NATO a formulace radikálně reformované struktury vojenského velení Aliance. Tento nabitý program je náplní dnešního NATO, které je s to přijmout nové výzvy, aniž by ustoupilo od svých tradičních úkolů, a založit svou budoucí roli na prokázané schopnosti přizpůsobit se měnícím se bezpečnostním požadavkům.