PhDr. Vladimír Müller, CSc.
Vedoucí oddělení odboru vojenské a politické spolupráce s NATO a ZEU MO ČR

Padesáté výročí

Dne 12. března 1999 vstoupily do Severoatlantické aliance, po padesáti letech její existence, Česká republika, Polsko a Maďarsko. Země pokládané po dlouhá léta za její protivníky. Je nabíledni, že tento akt dokládá radikální změnu orgaizace, kteá platila po čtyři desítky let jako vojenská pojistka západní Evropy proti nebezpečí představovanému blokem komunistických států. NATO je dnes jiné. Vedle jeho ryze vojenské politiky kolektivní obrany stále narůstá význam bezpečnostní politiky orientované na ostatní politiky orientované na ostatní evropské státy.

Otevření NATO neznamená pouze geografické rozšíření, a tak posílení NATO, ale i vtažení maximálního počtu evropských zemí do bezpečnostních aktivit Aliance. Krajní případ použití vojenské síly pro odvracení humanitární katastrofy se ukázal jako nezbytný v případě operací pod vedením NATO na území bývalé Jugoslávie. Aliance se za posledních deset let radikálně proměnila, právě tak jako se proměnilo bezpečnostní prostředí v Evropě. K lepšímu pochopení těchto změn, vývojové kontinuity a nových úkolu Aliance v euroatlantické oblasti, jako? i k hlub?ímu poznání duvodu, proe do této organizace vstoupila Eeská republika, chce poispit následující stručný pohled do padesátiletého pusobení NATO.

 

Vznik NATO

Je užitečné stále si uvědomovat, proč, resp. v jakém historickém kontextu NATO vzniklo. Potřeba kolektivní obrany byla formulována na základě neblahých zkušeností druhé světové války, kdy ustupování autoritářským režimům a politika appeasementu spustily oslabení demokracie a přivedly téměř celou Evropu do války a humanitární katastrofy. Bezprostředně po válce viděli Britové a Francouzi konkrétní nebezpečí, které je třeba eliminovat v Německu. Ačkoliv válkou totálně rozvráceno, negarantovalo nijak, že se za několik desetiletí nenavrátí k filozofii životního prostoru, jejž je nutno vybojovat nad inferiorními národy vojenskou silou. Tyto dva velké demokratické národy (a zvláště britský ministr zahraničí Ernest Bevin) iniciovaly v první polovině roku 1948 spolu se státy Beneluxu podpis Bruselské smlouvy, která garantovala (vedle spolupráce v ekonomice) vzájemnou pomoc v případě vojenského napadení jedné ze smluvních stran.

Stále více vnímaným nebezpečím se však stal expandující Sovětský svaz. Ve Spojených státech byla v roce 1947 přijata v zahraniční politice tzv. Trumanova doktrína, namířená proti expanzi totalitarismu. Projev, kterým Truman doktrínu uvedl v život, byl věnován potřebě pomoci Řecku a Turecku, tedy zemím, které se později staly členskými státy Aliance. Američané však v podobě Marshallova plánu přispěli k hospodářské obnově západní Evropy a k procesu integrace v této části světa. Ruku v ruce s akcemi k izolaci Berlína od západních okupačních zón demonstroval jasně sovětský nátlak na země střední a východní Evropy, aby tento program odmítly, rozdělení Evropy a spuštění Churchillem definované železné opony.

Čím více se Evropa rozděilovala, tím více bylo Američanům jasné, že si nemohou dovolit luxus izolacionismu, nezájmu o politický a ekonomický vývoj v Evropě. Uvedené souvislosti vedly USA a evropské státy Bruselské smlouvy 4. dubna 1949 k podpisu Washingtonské smlouvy. Tato změna postoje americké zahraniční politiky je jádrem transatlantické vazby, která činí NATO nesrovnatelným s jinou regionální organizací. Vnímané nebezpečí možné agrese ze strany bloku totalitárních státu vedlo mladou Alianci k imperativu naplnit vojenským obsahem závazek plynoucí z článku 5 Washingtonské smlouvy. Aliance se sídlem v Paříži budovala postupně svou integrovanou vojenskou strukturu tak, aby spojenci mohli společně dostát závazkům kolektivní obrany.

 

Aliance a Německo

V první polovině padesátých let bylo zřejmé, že vzhledem k uvedenému nebezpečí nelze již nechat v bezpečnostním vakuu Německo. Bylo v zájmu všech spojenců , aby nedošlo k neutralizaci Německa, tj. předhození ho do sovětské sféry vlivu. Jeho znovuvyzbrojení se jevilo jako jedna z nutných podmínek k dosažení tohoto záměru. Jednou z variant se stal projekt Evropského obranného společenství (známý jako Plevenův plán), kdy by jednotná evropská armáda zahrnovala také jednotky nového demokratického Německa. Tato iniciativa však zkrachovala v roce 1954 na odporu francouzských zákonodárců. V květnu 1955 byla Spolková republika Německo, v reakci na snahu sovětského bloku vysunout toto strategicky významné území z vlivu západních státu, přijata za člena NATO.

Německo vedené Adenauerem mimo jiné i tímto způsobem docílilo znovuzískání suverenity. V této souvislosti je vhodné připomenout, že integraci do obranné Aliance předcházely kroky v ekonomické integraci evropských společenství, kde Němci hráli velmi významnou úlohu. Z bývalého nepřítele západního světa a jeho hodnot se stal během deseti let spojenec. Lze si jen velmi těžko představit, zda by to bylo možné bez uvedených integračních opatření v západní Evropě, k čemuž významně přispívaly Spojené státy. Německo tak stálo již podruhé v centru dění vyvíjející se kolektivní obrany západního světa. S trochou nadsázky se dá říci, že dějiny moderního svobodného Německa byly vždy i dějinami NATO.

Evropský integrační proces a kolektivní obrana Západu zajišťovaná Aliancí nebyly nikdy oddělenými záležitostmi, u jejich zrodu stáli mnohdy identičtí lidé. Příkladem je postava Paula H. Spaaka, belgického politika, který ve čtyřicátých a padesátých letech prosazoval postupný vznik Evropského hospodářského společenství, aby posléze působil jako generální tajemník NATO ( 1957- 1961). Vezmeme-li v úvahu, že se v roce 1945 velmi zasadil o formulaci článku 51 Charty OSN, je zjevné, že funkci v Alianci zastával v jisté kontinuitě svého politického života. I když konstatování o vzájemné propojenosti integračních procesů v Evropě vyznívá jako truismus, není tato skutečnost vždy adekvátně vnímána a interpretována. Dějiny NATO z tohoto úhlu pohledu představují i dějiny vzájemných vztahů mezi evropskými národy. Vstupujíce do NATO, měli bychom tuto skutečnost reflektovat co nejlépe. )

 

Vnitřní vývoj v NATO a jeho vliv na bezpečnost v Evropě

Druhá polovina padesátých let byla na jedné straně ve znamení změny vztahu mezi Západem a sovětským blokem, na druhé straně Sovětský svaz ukázal svou sílu v jaderné oblasti. Země NATO, Spojené státy především, musely této výzvě čelit, a to i modifikací dosud platné strategie. Na jedné straně bylo nutno usilovat o maximální připravenost na kolektivní obranu, na druhé straně vedl vývoj politiky mezinárodních vztahů ke snaze odlehčit napětí, a to mimo jiné v podobě odzbrojovacích aktivit. Tento zdánlivě ambivalentní přístup vyústil v roce 1967 do Harmelovy doktríny, později se tento tzv. "dual track decision" stal součástí strategického uvažování.

 

Aliance a studená válka

Situace v některých zemích sovětského bloku (Polsko, Maďarsko roku 1956), suezská krize, události okolo západního Berlína, které vedly v roce 1961 k přiostření vztahů se Sovětským svazem a jeho vazalem Německou demokratickou republikou, nebo karibská krize v roce 1962 vytvářely vnější prostředí, ve kterém Aliance formulovala a uplatňovala svou politiku. Rozpory se projevily i uvnitř NATO, a to distancí de Gaullovy Francie od Aliance vedené Spojenými státy. Generál de Gaulle navrhoval koncem padesátých a počátkem šedesátých let, aby byla Aliance spravována direktorátem velké trojky, která by výlučným rozhodováním o globální strategii (jaderné otázky) prakticky NATO vedla. Francie by tak v Evropě získala na významu na úkor menších zemí. To narazilo na odpor, především u Nizozemska. Po neúspěchu této snahy vystoupila Francie v roce 1966 z integrované vojenské struktury NATO. Ústředí Aliance se přestěhovalo z Paříže do Bruselu. Od té doby je Francie jedním z důkazů, že v Alianci Ize politicky plnohodnotně působit, aniž by bylo nutno podřizovat své vojenské síly v rámci integrované vojenské struktury.

V této souvislosti je ovšem vhodné připomenout, že Francouzi platí za svou obranu více než ostatní evropští spojenci. Konec šedesátých let byl poznamenán americkou účastí ve Vietnamu a obsazením Československa vojsky Varšavské smlouvy. První událost ovlivnila vážně klima ve Spojených státech, druhá vedla k poznání, že reforma uvnitř tzv. socialistického tábora je na dlouhá léta vyloučena. Sedmdesátá léta Ize charakterizovat jako období snahy o ustálení vzájemných vztahů mezi Aliancí a zeměmi sovětského bloku. Německý kancléř Brandt přispěl v Evropě ke spuštění procesu tzv. détente. Jeho politika uvolnění ve vztazích s Východem spočívala především v opuštění Hallsteinovy doktríny (Spolková republika Německo již netrvala striktně na zřeknutí se diplomatických vztahů v případě, že daná země uznávala NDR). To mělo své důsledky nejen pro upravení vztahů mezi Německem a středoevropskými národy; významně byla ovlivněna atmosféra v celé Evropě a na obou stranách docházelo k uznávání statu quo.

Politiku détente si osvojila i francouzská diplomacie a využívala ji pro privilegované vztahy s Moskvou. Americká administrativa tento pojem neužívala a soustředila se spíše na bilaterální odzbrojovací aktivity se Sovětským svazem. Na multilaterální úrovni vznikala v první polovině sedmdesátých let Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Podepsáním Závěrečného aktu v Helsinkách v roce 1975 byly vytvořeny předpoklady pro vztahy důvěry, odzbrojování, ekonomické spolupráce a prosazování lidských práv. Vedle skutečnosti, že velmi významnou roli hrály jaderné velmoci, vznikly předpoklady k tomu, aby jednotlivé menší evropské země mohly prosazovat své iniciativy na multilaterálním základě a aby se tak i v rámci bipolárního rozdělení světa vytvořily základy pro novou bezpečnostní architekturu v Evropě.

 

NATO a nová bezpečnostní situace

Vývoj v sedmdesátých letech však neznamenal ve vztahu NATO a zemí Varšavské smlouvy radikální obrat. Nedošlo k oteplení vztahů natolik, aby bylo možno nevnímat bezpečnostní rizika konvenční a jaderné síly komunistického bloku. Aby spojenci mohli čelit převaze konvenčních sil, byli nuceni spoléhat na politiku jaderného odstrašení. Sovětský svaz, vzdor mírové rétorice a jednání o odzbrojení, rozmístil moderní jaderné zbraně (řízené střely SS 20) namířené na státy NATO. Americká administrativa odpověděla v první polovině osmdesátých let projektem tzv. iniciativy ve strategické obraně, který měl v podstatě nebezpečí sovětských řízených střel eliminovat.

V této souvislosti rozhodli ministři obrany členských států NATO v kanadském Montebello podstatně redukovat potenciál jaderných zbraní Aliance. Vývoj v první polovině osmdesátých let ukázal jednoznačnou technologickou převahu Západu (na rozdíl od padesátých let) a přinesl jisté ochlazení vztahů. Radikální zvrat nastal příchodem Michaila Gorbačova do vedení Sovětského svazu na jaře roku 1985. Během dvou let se podařilo podepsat smlouvu o zbraních středního dosahu. Budiž v této souvislosti poznamenáno, že s významným uvolněním vztahů mezi Moskvou a Washingtonem došlo i k větší informovanosti uvnitř Aliance. Rozpad sovětského impéria v roce 1989 předznamenal vývoj v posledním desetiletí dvacátého století. NATO se v roce 1990 přes noc rozšířilo o území bývalé NDR a z jednoho v podstatě homogenního nepřítele se stal prostor pro nepředvídatelné události. Aliance tak začala působit v jiném strategickém prostředí, musela nově vyhodnotit rizika a výzvy, nově formulovat svůj raison d'etre.

Tak se stalo v nové strategické koncepci schválené v Římě v listopadu 1991. Mnohé ze závěrů této koncepce, zvláště s ohledem na definici nových bezpečnostních rizik, potvrdil vývoj v krizových oblastech, a to zvláště na Balkáně. Nová Aliance prošla, zvláště pak od roku 1994 (vyhlášení programu PfP), vnější a vnitřní adaptací, rozšířila rádius svých aktivit, nachází postupně mechanismy, jak uplatnit evropskou bezpečnostní a obrannou identitu, navazuje vztahy s Ruskem, Ukrajinou a ostatními partnery a stojí v současnosti před úkolem nově definovat svoji roli v dynamicky a dramaticky se vyvíjejícím bezpečnostním prostředí. Poučením ze společně prožitých padesáti let může být závěr, že se vždy osvědčila politická soudržnost všech spojenců a nezastupitelná hodnota NATO při obraně suverenity a teritoria členských zemí. Skutečnost, že v současnosti stojí Aliance před imperativem naplňovat tyto osvědčené konstanty novým způsobem, klade zvýšené nároky i na nové spojence.

 

Aliance (1/1999)