Neknihy
Web nakladatelství a knihkupectví nevázané literatury - NonLibri
 
 
Zpět   Hlavní stránka Autor a jeho další knihy předchozí v abecedním pořadí další v abecedním pořadí

               Václav Semerád
       KERRÉ, bohyně z hvězd

Václav Semerád
    KERRÉ, bohyně z hvězd         (50,- Kč)      92 stran

Anotace

Třetí kniha ze serie GSMB - knihy z Galaktického společenství
Vydáno v roce 1992 v nakladatelství Nová inspirace






Ukázka

Na dveře pražského bytu se pozdě večer ozvalo zabušení,
ačkoliv byly opatřeny běžným elektrickým zvonkem. Návštěvník
zřejmě velice pospíchal, dokonce tak, že si ani nerozsvítil
světlo na chodbě.
«Máme také zvonek!» vyčetl mu muž, který přišel otevřít.
Byl to Evropan silnější postavy, ale ne tlustý. Vypadal jako
zápasník - jeho tělo nebylo zřejmě zvyklé zahálet - anebo se
často pohyboval v prostředí vyšší gravitace. Oblečen byl jen
podomácku, pracovní kalhoty, šedivý svetr a pantofle.
«Pane Vojto, prosím vás, zavolejte kmotřičku,» vydechl
návštěvník a zapotácel se slabostí, až se přidržel veřejí.
Muž oslovený jako Vojta ho zachytil, jinak by mladík upadl.
«Zoidée!» vykřikl pan Vojta. «Poběž sem s agisarem, ale
honem! Něco se děje!»
«A ty pojď dál - lehneš si u nás...»
«Ležet - proboha, jen to ne!» vykřikl mladík. Dal se ale
bez viditelného odporu dovést do pokoje, kde vyčerpaně klesl
do pohodlného čalouněného křesla. V jasně ozářené místnosti
bylo zřetelně vidět, že to - není pozemšťan. Byl drobnější
postavy, na výšku měl sotva jeden a půl metru. Svým podivně
rozpláclým nosem připomínal vepříka a na prstech jeho rukou
zcela chyběly nehty. Zato je měl silně ušpiněné od jakéhosi
červeného oleje a také obličej měl plný červených šmouh. Byl
oblečen do špinavé, promaštěné kombinézy, ale posadil se do
křesla, aniž by bral ohled na to, zda je ušpiní. Nezdálo se,
že by to majiteli bytu příliš vadilo, ani že by návštěvník
působil cize. Naopak, navzdory jeho exotickému zjevu se oba
dorozumívali nářečím rodilých pražáků.
V krátké chvilce přiběhla žena, volaná prve jako Zoidée.
Ta vypadala téměř pozemsky. Měla snědou pleť, evropské rysy
obličeje a dlouhé, černé vlasy. Tak trochu jako Cikánka, ale
kdo alespoň jednou v životě viděl někoho z planety Bardžá,
nemohl mít o jejím původu pražádnou pochybnost. Byla o hlavu
vyšší než pozemšťan Vojta, tím robustnějším dojmem působila
proti drobounkému tělíčku příchozího. V ruce držela nevelkou
chobotnici, jaké se v přírodě na Zemi nikdy nevyskytovaly.
Světle hnědá šupinatá chapadla tohoto tvorečka se ženě jemně
ovíjela kolem ruky. Byl to agisar, inteligentní lékařská
chobotnice, jaké žijí ode dávných věků v přátelství s lidmi
na planetě Bardžá. Tak nějak žili lidé Země odedávna se psy
- kteří se těm chobotnicím v žádném případě nemohou rovnat
co do inteligence.
«Kmotřičko Zoidée - zachraňte mě!» vykřikl zoufalým, ale
tichým hlasem mladíček, jakmile ji spatřil.
«To jsi ty?» podivila se žena. «Co se děje?»
Bylo vidět, že i ona návštěvníka velice dobře zná.
«Pomoz mi, kmotřičko - nebo mě zabije!» řekl vyčerpaně
chlapec.
«Tady přece nikdo není! Kdo - a kde tě ohrožuje?» zeptal
se rychle Vojta. První včas pochopil, že nebezpečí není zde,
ale jinde.
«Ta bestie mě zničí,» zamumlal chlapec nesrozumitelně.
«Ale já ji ničím také. Držíme teď jeden druhého pod krkem
a vzájemně se dusíme. Kdo s koho - buď já, nebo ona. Ale ona
má hroznou výdrž - zato já už jsem na konci sil...»
«Jaká bestie - kde je a co je to zač?» zeptal se věcně
pan Vojta.
«Šest tisíc světelných let odtud,» řekl mladíček. «Ale
je to nejstrašnější příšera, s jakou jsem se setkal. Améby
z Gíjó, před nimiž Bardžané kdysi utekli, jsou proti ní jen
neviňoučká koťátka. Dovedete si představit obludu s rozměry
přes dvacet tisíc - kilometrů?»
«Proboha!» vyhrkla Zoidée, ale ani mrknutím oka nedala
najevo, že by o těchto slovech zapochybovala, jakkoliv zněla
příliš fantasticky. Z očí návštěvníka viděla, že nežertuje.
«Jak jsi na ni přišel?» zeptal se Vojta rychle.
«Objevil ji hvězdolet Touha,» řekl vyčerpaně mladík.
«Kmotřičko - dej mi rychle něco na povzbuzení, nebo ti tady
usnu a už mě nevzbudíš...»
«Opravdu vypadáš, že by ses měl teď uložit do postele
a trochu se prospat,» řekla vlídně Zoidée. Mezi těmito slovy
přiložila k ruce mladíka svou lékařskou chobotnici.
«To právě nesmím,» řekl mladík odevzdaně. «Jak usnu, už
se neprobudím, v tom je celé nebezpečí.»
«Jak to? Vždyť ty, co já vím, přece spíš... tak nějak na
střídačku, nebo ne?» sondovala opatrně Zoidée.
«Obvykle,» přikývl. «Ale už čtyři dny tomu tak není. Jak
mi někdo usne, už ho neprobudím. Už víc než devět desetin mě
spí a spí - a ještě jsem neprobudil ani jednoho. Já teď těmi
zbylými nesmím usnout vůbec - ale jestli to bude trvat ještě
dlouho, zabije mě to.»
«Jak to?» vyděsila se Zoidée.
«Za to může ta bestie,» vydechl mladík. «Když jsme ji
objevili, dokázala spolykat všechno ve své vlastní hvězdné
soustavě, ale aspoň neuměla létat mezi hvězdami - nebo si na
to netroufala. Ale ona nejenže sežere všechno nač narazí,
ona si přitom vezme i vzpomínky těch, které sežere - a to je
ta hrůza. Když pohltila pilota Orlanda a pak i mě... Zkrátka
- od nás se naučila používat nadprostor evsej. Zablokoval
jsem ji, ale opravdu až na poslední chvíli...»
«Ona je také - Myslící?» pochopila Zoidée.
«Ona má možná větší inteligenci než já,» řekl sklesle
chlapec. «Přišla na to, jak mě napadnout, ačkoliv ji držím
jako v kleštích. Její inteligence jí dovoluje také vynalézat
- a když se ode mě dozvěděla všechno možné o nadprostorech,
hrozně rychle se naučila jich využívat. Donedávna jsem ani
netušil, že by mě někdo mohl hladce vyřídit prostřednictvím
telepatie!»
«Čím jsi ji zablokoval?» zeptal se chvatně Vojta. Zoidée
si mezitím posadila agisar za krk a dvě jeho chapadla si
přiložila přísavkami přímo na otevřené oči. Pro toho, kdo by
spolupráci tohoto druhu viděl poprvé, to mohl být nepříjemný
pohled, ale na druhé straně bylo viděz, že ona něco takového
nedělá poprvé. Teď i ona spolu se svým agisarem vytvořili
dvojitou bytost - agisar mohl používat její paměť a za to jí
naopak sděloval všechno, nač přišel.
«Zadržuji ji šesti svými křižníky v bublině Géja-pole,»
vydechl unaveně mladík. «Uzavřel jsem ji co nejdůkladněji,
nejen v euklidově prostoru, ale v nadprostoru evseji. Myslel
jsem, že když ji pořádně stisknu, natlačím ji do hvězdy, ale
tomu se dokázala vyhnout. A teď je to kdo s koho, buďto ji
v krátké době zničím, nebo ona mě. Kdyby mi utekla, pak bych
vám nedával šanci na více než půl roku života...»


Za věcnou i gramatickou správnost odpovídají autoři knih. Copyright © PC-Guru 1999, pcguru@ji.cz, tel: 0603 / 427 145