Na dveře pražského bytu se pozdě večer ozvalo zabušení, ačkoliv byly opatřeny běžným elektrickým zvonkem. Návštěvník zřejmě velice pospíchal, dokonce tak, že si ani nerozsvítil světlo na chodbě. «Máme také zvonek!» vyčetl mu muž, který přišel otevřít. Byl to Evropan silnější postavy, ale ne tlustý. Vypadal jako zápasník - jeho tělo nebylo zřejmě zvyklé zahálet - anebo se často pohyboval v prostředí vyšší gravitace. Oblečen byl jen podomácku, pracovní kalhoty, šedivý svetr a pantofle. «Pane Vojto, prosím vás, zavolejte kmotřičku,» vydechl návštěvník a zapotácel se slabostí, až se přidržel veřejí. Muž oslovený jako Vojta ho zachytil, jinak by mladík upadl. «Zoidée!» vykřikl pan Vojta. «Poběž sem s agisarem, ale honem! Něco se děje!» «A ty pojď dál - lehneš si u nás...» «Ležet - proboha, jen to ne!» vykřikl mladík. Dal se ale bez viditelného odporu dovést do pokoje, kde vyčerpaně klesl do pohodlného čalouněného křesla. V jasně ozářené místnosti bylo zřetelně vidět, že to - není pozemšťan. Byl drobnější postavy, na výšku měl sotva jeden a půl metru. Svým podivně rozpláclým nosem připomínal vepříka a na prstech jeho rukou zcela chyběly nehty. Zato je měl silně ušpiněné od jakéhosi červeného oleje a také obličej měl plný červených šmouh. Byl oblečen do špinavé, promaštěné kombinézy, ale posadil se do křesla, aniž by bral ohled na to, zda je ušpiní. Nezdálo se, že by to majiteli bytu příliš vadilo, ani že by návštěvník působil cize. Naopak, navzdory jeho exotickému zjevu se oba dorozumívali nářečím rodilých pražáků. V krátké chvilce přiběhla žena, volaná prve jako Zoidée. Ta vypadala téměř pozemsky. Měla snědou pleť, evropské rysy obličeje a dlouhé, černé vlasy. Tak trochu jako Cikánka, ale kdo alespoň jednou v životě viděl někoho z planety Bardžá, nemohl mít o jejím původu pražádnou pochybnost. Byla o hlavu vyšší než pozemšťan Vojta, tím robustnějším dojmem působila proti drobounkému tělíčku příchozího. V ruce držela nevelkou chobotnici, jaké se v přírodě na Zemi nikdy nevyskytovaly. Světle hnědá šupinatá chapadla tohoto tvorečka se ženě jemně ovíjela kolem ruky. Byl to agisar, inteligentní lékařská chobotnice, jaké žijí ode dávných věků v přátelství s lidmi na planetě Bardžá. Tak nějak žili lidé Země odedávna se psy - kteří se těm chobotnicím v žádném případě nemohou rovnat co do inteligence. «Kmotřičko Zoidée - zachraňte mě!» vykřikl zoufalým, ale tichým hlasem mladíček, jakmile ji spatřil. «To jsi ty?» podivila se žena. «Co se děje?» Bylo vidět, že i ona návštěvníka velice dobře zná. «Pomoz mi, kmotřičko - nebo mě zabije!» řekl vyčerpaně chlapec. «Tady přece nikdo není! Kdo - a kde tě ohrožuje?» zeptal se rychle Vojta. První včas pochopil, že nebezpečí není zde, ale jinde. «Ta bestie mě zničí,» zamumlal chlapec nesrozumitelně. «Ale já ji ničím také. Držíme teď jeden druhého pod krkem a vzájemně se dusíme. Kdo s koho - buď já, nebo ona. Ale ona má hroznou výdrž - zato já už jsem na konci sil...» «Jaká bestie - kde je a co je to zač?» zeptal se věcně pan Vojta. «Šest tisíc světelných let odtud,» řekl mladíček. «Ale je to nejstrašnější příšera, s jakou jsem se setkal. Améby z Gíjó, před nimiž Bardžané kdysi utekli, jsou proti ní jen neviňoučká koťátka. Dovedete si představit obludu s rozměry přes dvacet tisíc - kilometrů?» «Proboha!» vyhrkla Zoidée, ale ani mrknutím oka nedala najevo, že by o těchto slovech zapochybovala, jakkoliv zněla příliš fantasticky. Z očí návštěvníka viděla, že nežertuje. «Jak jsi na ni přišel?» zeptal se Vojta rychle. «Objevil ji hvězdolet Touha,» řekl vyčerpaně mladík. «Kmotřičko - dej mi rychle něco na povzbuzení, nebo ti tady usnu a už mě nevzbudíš...» «Opravdu vypadáš, že by ses měl teď uložit do postele a trochu se prospat,» řekla vlídně Zoidée. Mezi těmito slovy přiložila k ruce mladíka svou lékařskou chobotnici. «To právě nesmím,» řekl mladík odevzdaně. «Jak usnu, už se neprobudím, v tom je celé nebezpečí.» «Jak to? Vždyť ty, co já vím, přece spíš... tak nějak na střídačku, nebo ne?» sondovala opatrně Zoidée. «Obvykle,» přikývl. «Ale už čtyři dny tomu tak není. Jak mi někdo usne, už ho neprobudím. Už víc než devět desetin mě spí a spí - a ještě jsem neprobudil ani jednoho. Já teď těmi zbylými nesmím usnout vůbec - ale jestli to bude trvat ještě dlouho, zabije mě to.» «Jak to?» vyděsila se Zoidée. «Za to může ta bestie,» vydechl mladík. «Když jsme ji objevili, dokázala spolykat všechno ve své vlastní hvězdné soustavě, ale aspoň neuměla létat mezi hvězdami - nebo si na to netroufala. Ale ona nejenže sežere všechno nač narazí, ona si přitom vezme i vzpomínky těch, které sežere - a to je ta hrůza. Když pohltila pilota Orlanda a pak i mě... Zkrátka - od nás se naučila používat nadprostor evsej. Zablokoval jsem ji, ale opravdu až na poslední chvíli...» «Ona je také - Myslící?» pochopila Zoidée. «Ona má možná větší inteligenci než já,» řekl sklesle chlapec. «Přišla na to, jak mě napadnout, ačkoliv ji držím jako v kleštích. Její inteligence jí dovoluje také vynalézat - a když se ode mě dozvěděla všechno možné o nadprostorech, hrozně rychle se naučila jich využívat. Donedávna jsem ani netušil, že by mě někdo mohl hladce vyřídit prostřednictvím telepatie!» «Čím jsi ji zablokoval?» zeptal se chvatně Vojta. Zoidée si mezitím posadila agisar za krk a dvě jeho chapadla si přiložila přísavkami přímo na otevřené oči. Pro toho, kdo by spolupráci tohoto druhu viděl poprvé, to mohl být nepříjemný pohled, ale na druhé straně bylo viděz, že ona něco takového nedělá poprvé. Teď i ona spolu se svým agisarem vytvořili dvojitou bytost - agisar mohl používat její paměť a za to jí naopak sděloval všechno, nač přišel. «Zadržuji ji šesti svými křižníky v bublině Géja-pole,» vydechl unaveně mladík. «Uzavřel jsem ji co nejdůkladněji, nejen v euklidově prostoru, ale v nadprostoru evseji. Myslel jsem, že když ji pořádně stisknu, natlačím ji do hvězdy, ale tomu se dokázala vyhnout. A teď je to kdo s koho, buďto ji v krátké době zničím, nebo ona mě. Kdyby mi utekla, pak bych vám nedával šanci na více než půl roku života...» |