První den
Druhý den
Třetí den
Čtvrtý den
Pátý den
Šestý den
Sedmý den
Osmý den
Devátý den
Desátý den

Hoverla

Gruzavik
|
Jak začít ?
1.-2. 8. 1999
Asi odjezdem. V tomto případě trošičku
netradičním, protože jsme na autobus čekali na smluvené benzínové pumpě asi 2 a
1/2 hodiny. To byste nevěřili, co za tu dobu člověk stihne udělat... Skončilo to u
hazardních her (prší, mariáš, žolíky atd...). Ale nakonec se čekání vyplatilo...
Cestou přes Slovensko jsme se zastavili v Žilině, kde jsme nabrali
"poslední zbytky" naší expedice. To správné "dobrodrůžo"
nastalo až na hranici Slovensko - Ukrajina. Připravte se na "vzrušující"
čekání ve vestibulu ukrajinské celnice. Byli jsme vyhnáni s příručními zavazadly
ven z autobusu, abychom podstoupili takzvanou kontrolu... Jste nahnáni do místnosti
plné různých detektorů kovů (jistě znáte z našich letišť). Po pěti minutách
čekání zde, prohýbaje se pod vaším 20kg "batůžkem" jste už odhodláni
ke všemu... Nakonec se ale zástup čekajících a vysoce nervózních lidí pohne, a vy
se s radostí můžete vrátit do autobusu, bohatší o jedno razítko v pase. Tím to ale
nekončí - popojedete o pár desítek metrů dál, a opět čekáte...(tentokrát na
zvednutí závory). Se smíšenými pocity konečně vjíždíte na Ukrajinu, ale váš
pocit vítěství poněkud kazí pohled na všudypřítomné ostnaté dráty...
Celodenní kodrcání v autobuse po "úžasných"
ukrajinských silnicích jsme si oživili zastávkou v Mukačevu. Téměř všichni se
chytili této šance k nakoupení různých lihovin (pro Ukrajinu typické vodky) a
tak následující cesta ubíhá hned rychleji... :-).
K večeru konečně nalézáme vyhovující "tábořiště" (louku) v
malé vesničce Kvasi. Zmoženi celodenní cestou stavíme stany a konečně uléháme.
3. 8. 1999
Vstáváme v 7 ráno, obloha jak vymetená, všichni jsou nažhaveni na
první dvoudenní výpravu. Na ní se pokusíme dobýt dva nejvyšší vrcholy celé
Ukrajiny (Hoverlu - 2061 m.n.m., a Pop Ivan - 2020 m.n.m.).
Asi v 9 hodin ráno se přesouváme autobusem do vesnice Jasiňa vzdálené asi 15 km.
Dále je cesta díky povodním pro náš autobus neprůjezdná, a tak si pronajímáme
"domorodé vozítko" (česky Gruzavik).
Uplácíme jeho řidiče 25-ti dolary a ten po převzetí peněz mizí v dáli s tím, že
potřebuje nabrat benzín. Nyní se v naší expedici ukazuje, kdo je optimista a kdo
pesimista. Naštěstí vyhráli optimisté (Gruzavik se po 15 minutách vrátil...).
Natěsnáni na korbě dáváme sbohem našemu autobusu a vyrážíme. Jak se ukázalo,
tamější mosty nejsou pro auta tohoto ražení až tak vhodné, a proto jedeme brodem.
Konečně vysedáme a vyrážíme s předsevzetím zdolat Hoverlu... Počasí se ale
začíná kazit. Nasazujeme pláštěnky a naše nálada klesá, klesá, a klesá...
Překonáváme různé překážky jako jsou stržené mosty, prodírání se stádem krav
apod.
Začátek je celkem náročný, jelikož musíme překonat převýšení asi 1500 metrů.
Tudíž stoupáme, stoupáme, a stoupáme... Jsme už celkem vysoko, neustále nás
provází déšť, velmi nás deprimuje pohled na osmdesátiletou stařenku, která nás
míjí v nadmořské výšce 1800 m.n.m. s košíkem hub. O něco později zastavujeme na
svačinu a zjišťujeme, že sluníčko ještě pořád existuje. Náročný výstup na
vrchol, u některých krize, nahoře mlha... Zbývá už jen pár vrcholových fot a jde
se dál. Stálé přepočítávání lidí je na Ukrajině nutností... I my jsme tak
učinili a zjišťujeme, že je nás o 10 míň. A tak čekáme, mrzneme a nakonec
vyrážíme v domnění, že jsou už před námi.
Staré hraniční kameny s vytesaným nápisem CS-P nás vedou po hřebeni
pohoří Černé Hory. Výhledy jsou ale zakryty clonou mraků a proto se cesta stává
velmi monotónní. Čím víc se připozdívá, tím jsme nervóznější, že jsme
nenašli naši "ztracenou polovičku". Je 7 hodin večer a my čekáme na, pro
dnešek, posledním vrcholu. Vydáváme různé zvukové signály (křičíme, pískáme,
...), ale jediné odpovědi jsme se dočkali od Poláků tábořících u plesa pod
vrcholem. Dva lidé se vydávají zpět, aby se podívali, zda není náš
"zbytek" za námi, někteří čekají dál na vrcholu, někteří sestupují k
plesu, aby postavili stany. V naší expedici se najde i pár statečných a
"přehnaně hygienických", kteří využívají přítomnosti vody a jdou si do
plesa zaplavat. Záchranná výprava se vrací asi po 1 a 1/2 hodině hledání zpět s
tím, že naši "postrádaní" jsou ob 3 kopce zpátky. Po krátkém pohledu na
mapu se nám protáčí panenky, jelikož jsme zvládly jen 2/3 denní trasy. Tudíž
budeme mít zítra co dělat.
4. 8. 1999
Jak bylo dohodnuto, v 9 hodin přicházejí naši "ztracenci".
Konečně jsme komplet a loučíme se s naším tábořištěm. Počasí je stejné jako
včera, jediné co se změnilo je naše tempo. Za chvíli jsme pod Popem Ivanem, kde se
setkáváme s další českou výpravou (nikdo jiný totiž na Ukrajinu nejezdí...).
Čerpáme sílu a energii ve formě oběda a rozdělujeme se na "vrcholovou" a
"podvrcholovou" skupinu. První skupina je ponechána svému osudu a míří
"hore", my ostatní začínáme sestupovat do údolí. Je to obtížná cesta,
kolena i kyčle dostávají zabrat. Jdeme po takzvané "tropince", jak místní
lid nazývá stezku pro kozy.
V údolí potom následuje dlouhá únavná cesta po "ukrajinské
silnici". Pro vaši představu je to úplně rozbahněná cesta (něco jako naše
polňačka... (po dešti)). Nikdo nevěděl, kde na nás bude autobus čekat (neměli jsme
dohodnutou přesnou polohu, a tak nyní záviselo vše na řidiči, kam až se se svou
"Karosou" odváží dojet). Bylo to únavné. Za každou zatáčkou jsme
toužebně očekávali náš autobus - naše trápení skončilo po 13-ti
kilometrech. Ptáte se na naše pocity??? "Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti
mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale STÁLO TO ZA TO!!!".
U naší staré, dobré karosy jsme dostali výbornou večeři (lečo s
klobásou) a napapaní, unavení jsme rázem usnuli...
"A spali, a spali, dobře se jim to spalo....."
5. 8. 1999
A konečně odpočinkový den... I když ráno bylo docela
dobrodružné. Hned poté, co jsme se nasnídali (cca. v 9.00 ) jsme měli kulturní
vložku. Stádo krav šlo na pastvu a co na tom, že v cestě byl náš tábor... Ovšem
kravami to nekončilo - na řadu přišly ještě ovce. Sotva jsme sbalili své věci,
pěšky jsme odešli do Lugů. To proto, že autobus by s námi tuto cestu neprojel. Úžasná
také byla podívaná na polorozbořené domy se satelitm.
Solotvina je známá svými slanými jezery a doly, které slouží zároveň
jako sanatorium pro astmatiky. Do těchto dolů jsme se chtěli podívat, ale nebylo nám
to umožněno...byli tam pacienti. Nevadí! Odnesli jsme si bohaté zážitky z místní
burzy. Zjistili jsme, že hygiena zde absolutně neexistuje (zahnívající ryby, kuřata
naházená v bednách s krví a samozřejmě všudypřítomné, "po všem lezoucí"
mouchy). Nicméně jsme měli hlad, a tak jsme tohle všechno museli přehlédnout.
A teď přichází to, na co jsme se celý den těšili... koupel v solných jezerech.
Slunko pálí, voda skvěle nadnáší díky vysoké koncentraci soli (30 g soli na litr
vody). Čas rychle utíká a my se potřebujeme dostat co nejdál. Po zdemolovaných
silnicích to nejde moc rychle, a tak se až pozdě k večeru dostáváme kousek za Usť
Čornou. Zde stavíme stany a jíme. Kolem 10 večer přijíždí příslušník místní
milice, s varováním, že se zde krade. Proto v noci silnější jedinci (vyzbrojeni
vodkou) drží stráž.
6. 8. 1999
Ráno se vstává dost brzo. Autobus nás popováží asi o 7
km dále (do Lopuchova), odkud jdeme pěšky (alespoň jsme to tak měli v plánu). Někteří
slabší jedinci zůstávají v autobuse a naší "dvojdenky" se neúčastní,
zbytek se vydává na cestu. Štěstí nám přálo - podařilo se nám stopnout Gruzavik,
čímž nám ukrátil cestu asi o 10 km. Vzhůru na Poloniny buhužel musíme "po
svejch". Cestou potkáváme 3 Ukrajinky, které nám ukazují správný směr. O 2
hodiny později již stojíme na hřebenu Svidovce a pokračujeme směrem na Bliznicu.
Polonina Svidovec je největší poloninou na Zakarpatské Ukrajině, jejíž hřeben
se táhne od Rachova až po Lopuchov v délce asi 60 km. Z hlavního hřebene přitom vybočuje
velké množství vedlejších hřebenů, často se táhnoucích do délky až 10 km.
Proto zde není vůbec těžké zabloudit (z vlastní zkušenosti).
K večeru hledáme místo na spaní. Na mapě jsme našli pěkné jezírko, a
tak nám nezbývá, než ho objevit ve skutečnosti. Bohužel mapa byla asi už dost stará
(z roku 1991) a tak se z jezírka vyklubala téměř vyschlá louže. I tak se zde
rozhodli utábořit (nikdy jsem neviděl tak rychle postavené stany... začínalo pršet)
a po vydatné večeři jsme (asi v 8 večer) všichni rádi ulehli...
7. 8. 1999
Ráno jsme se probudili do "bíleho" dne. Byla tak
hustá mlha, že jsme neviděli dál než na 10 metrů. Bylo to docela škoda, protože
jsme opět přišli o pravděpodobně velmi pěkné výhledy. Naštěstí se později mlha
roztrhala a tak jsme se mohli kochat krásnou ukrajinskou přírodou (koch, koch...). Kochání
se ovšem nevyplácí... máme tu první kufrování... Postupně se přidávalo víc a víc
lidí k názoru, že jdeme špatně, až se nám nakonec podařilo našeho "vůdce
Fonose" přesvěčit k návratu zpět na hřeben...
Dál už cesta ubíhala celkem rychle. Došli jsme až k Bliznici, a odtud jsme pokračovali
k místní Turbáze, jejíž raritou je lyžařská sjezdovka s vlekem. . Zde jsme museli
asi 2 hodiny čekat, protože se nám "nějak trhla" zadní polovina
(fotomaniaci) a pokračovala udělat fotovýpravu na Bliznici. Po dvou hodinách konečně
dorazili zpátky a my mohli pokračovat.
Odtud vedla do Jasině velmi dobrá cesta... kdysi. Po loňských povodních
z cesty zůstalo pouze několik (asi 5) kilometrů a přes zbytek cesty se přehnala
povodeň (tudíž jsme šli korytem). Od místního domorodce jsme se dozvěděli, kudy dál.
Poslal nás velkou cestou vlevo s tím, že po 50-ti metrech máme u tyče s krabičkou
cigaret uhnout na místní tropinku (tuto tyč představovala malá větvička - dost špatně
se hledala). Ta nás dovedla až do Jasině. Část výpravy je nasměrována po proudu řeky
se slovy "už jen 2 km do tábora" a ostatní zapadnou do tamější hospody...
Tyto (podle našeho vůdce) dva kilometry jsme šli ostrým tempem 2 a 1/2 hodiny. Někteří
propadali beznaději, že nejdeme dobře, ale nakonec všechno dobře dopadlo.
Jako první za neustálého zpěvu Ódy na radost dorazilo naše Moravské křídlo. Ke štěstí
nám už scházelo jen se najíst, vycachtat v řece (Tise), a spát...
8. 8. 1999
Na další den je naplánovaná návštěva Koločavy. Ráno
(v 9.00) jsme se vzbudili a v klidu a pohodě nasnídali. Poté jsme přes Solotvinu
odjeli ke Koločavě. Odpoledne ale došlo na menší neshody a tak jsme měli docela
problém najít tábořiště. Proto jsme pokračovali dále do Koločavy. Ta jako taková
velice zklamala a hospoda u Nikoly byla zavřená - proto jsme se vydali dál. K večeru přijíždíme
k národnímu parku Siněvir. Ten je tvořen malým (prý je to největší jezero na
Podkarpatské Rusy), původně ledovcovým jezírkem. Park leží v nadmořské výšce
987 m.n.m. a na Ukrajinské poměry je velmi "komerční". Navštívili jsme i místní
"šašlíkárnu" a dali si šašliky (ukrajinské národní jídlo - pro vaši představu
je to něco jako naše ražničí, ale ze skopového). Znaveni po celodenní cestě
autobusem hledáme místo pro táboření - nakonec si pronajímáme od "místních"
louku a unaveni uléháme (ovšem někteří ještě stihli utratit v Kolibě 25 USD
(celkem umění (na místní poměry))).
9. 8. 1999
Ráno podnikáme další návštěvu Koločavy, tentokrát za
účelem podívat se do muzea Ivana Olbrachta. Bohužel nám o paní, která má jediná
klíče řekli: "Nataša adjechala na aftomobile" (česky - prostě odjela...).
Tak si alespoň prohlížíme místní bazar a poté odjíždíme směr Užhorod. V
autobuse panuje skvělá nálada (možná to bylo tou vodkou), ale také možná tím, že
"Ďura" zpestřoval cestu soutěží "miss poprsí 99" (samozřejmě
bylo "vše" pečlivě měřeno).
Nicméně jsme do Užhorodu dorazili v 6 hodin večer, kde jsme měli 2 hodiny rozchod (všichni
automaticky vtrhli do místních obchodů s lihovinami...). Na závěr ještě společné
foto, a hurá na hranice...). Zde se opakovalo to stejné, co při příjezdu, s vyjímkou
delšího čekání...
10. 8. 1999
Je 1 hodina ráno a my kvůli příšernému vedru
zastavujeme kousek za hranicemi na břehu Zemplínské Šíravy. Zápach rybiny byl
odpuzující, ale vidina osvěžení v chladné vodě každého udolala.
Další zastávka je až v Žilině, kde nás Slovenská větev opouští...
Pokračujeme v dalším, systematickém vylidňování autobusu..., v Brně
vysedáme my "brňáci" (až na vyjímku - např. autor) a konečná je v
Praze...
Dodatek: Bylo to krásné, nádherné, úžasné, squělé,
bombastické, atd..........
Tak zase příští rok (možná) - Rumunsko 00 ???? |