|
První den
Druhý
den
Třetí
den
Čtvrtý
den
Pátý den
Šestý den
Sedmý den
Osmý den
Devátý den
Desátý den
Mukačevo
Kvasi
Hoverla
Pop Ivan
Hraniční kámen
Hraniční kámen 2
Z Hoverly na Pop Ivan
Tropinka z Pop Ivanu
|
Jak začít ?
1.-2. 8. 1999
Asi odjezdem. V tomto případě trošičku
netradičním, protože jsme na autobus čekali na smluvené benzínové pumpě asi 2 a
1/2 hodiny. To byste nevěřili, co za tu dobu člověk stihne udělat... Skončilo to u
hazardních her (prší, mariáš, žolíky atd...). Ale nakonec se čekání vyplatilo...
Cestou přes Slovensko jsme se zastavili v Žilině, kde jsme nabrali
"poslední zbytky" naší expedice. To správné "dobrodrůžo"
nastalo až na hranici Slovensko - Ukrajina. Připravte se na "vzrušující"
čekání ve vestibulu ukrajinské celnice. Byli jsme vyhnáni s příručními zavazadly
ven z autobusu, abychom podstoupili takzvanou kontrolu... Jste nahnáni do místnosti
plné různých detektorů kovů (jistě znáte z našich letišť). Po pěti minutách
čekání zde, prohýbaje se pod vaším 20kg "příručním batůžkem", jste
už odhodláni ke všemu... Nakonec se ale zástup čekajících a vysoce nervózních
lidí pohne a vy se s radostí můžete vrátit do autobusu, bohatší o jedno razítko v
pase. Tím to ale nekončí - popojedete o pár desítek metrů dál a opět
čekáte...(tentokrát na zvednutí závory). Se smíšenými pocity konečně vjíždíte
na Ukrajinu, ale váš pocit vítězství poněkud kazí pohled na všudypřítomné
ostnaté dráty...
Celodenní kodrcání v autobuse po "úžasných"
ukrajinských silnicích jsme si oživili zastávkou v Mukačevu.
Téměř všichni se chytili této šance k nakoupení různých lihovin (pro
Ukrajinu typické vodky) a tak následující cesta ubíhá hned rychleji... :-).
K večeru konečně nalézáme vyhovující "tábořiště"
(louku) v malé vesničce Kvasi. Zmoženi celodenní cestou stavíme stany a konečně
uléháme.
3. 8. 1999
Vstáváme v 7 ráno, obloha jak vymetená, všichni jsou nažhaveni na
první dvoudenní výpravu. Na ní se pokusíme dobýt dva nejvyšší vrcholy celé
Ukrajiny (Hoverlu - 2061 m.n.m. a Pop Ivan - 2020 m.n.m.).
Asi v 9 hodin ráno se přesouváme autobusem do vesnice Jasiňa vzdálené asi 15 km.
Dále je cesta díky povodním pro náš autobus neprůjezdná, a tak si pronajímáme
"domorodé vozítko" (česky Gruzavik).
Uplácíme jeho řidiče 25-ti dolary a ten po převzetí peněz mizí v dáli s tím, že
potřebuje nabrat benzín. Nyní se v naší expedici ukazuje, kdo je optimista a kdo
pesimista. Naštěstí vyhráli optimisté (Gruzavik se po 15 minutách vrátil...). Natěsnáni na korbě dáváme sbohem našemu autobusu a
vyrážíme. Jak se ukázalo, tamější mosty nejsou pro auta tohoto ražení až tak
vhodné, a proto jedeme brodem.
Konečně vysedáme a vyrážíme s předsevzetím zdolat Hoverlu... Počasí se ale
začíná kazit. Nasazujeme pláštěnky a naše nálada
klesá, klesá, a klesá...
Překonáváme různé překážky jako jsou stržené
mosty, prodírání se stádem krav apod.
Začátek je celkem náročný, jelikož musíme překonat převýšení asi 1500 metrů.
Tudíž stoupáme, stoupáme, a stoupáme... Jsme už celkem vysoko, neustále nás
provází déšť, velmi nás deprimuje pohled na osmdesátiletou stařenku, která nás
míjí v nadmořské výšce 1800 m.n.m. s košíkem hub. O něco později zastavujeme na svačinu a zjišťujeme, že sluníčko ještě
pořád existuje. Náročný výstup na vrchol, u některých krize, nahoře mlha...
Zbývá už jen pár vrcholových fot a jde se dál.
Stálé přepočítávání lidí je na Ukrajině nutností... I my jsme tak učinili a
zjišťujeme, že je nás o 10 míň. A tak čekáme, mrzneme a nakonec vyrážíme
v domnění, že jsou už před námi.
Staré hraniční kameny s vytesaným nápisem CS-P
nás vedou po hřebeni pohoří Černé Hory. Výhledy
jsou ale zakryty clonou mraků a proto se cesta stává velmi monotónní. Čím víc se
připozdívá, tím jsme nervóznější, že jsme nenašli naši "ztracenou
polovičku". Je 7 hodin večer a my čekáme na, pro dnešek, posledním vrcholu.
Vydáváme různé zvukové signály (křičíme, pískáme, ...), ale jediné odpovědi
jsme se dočkali od Poláků tábořících u plesa pod vrcholem. Dva lidé se vydávají
zpět, aby se podívali, zda není náš "zbytek" za námi, někteří čekají
dál na vrcholu, někteří sestupují k plesu, aby postavili stany. V naší expedici se
najde i pár statečných a "přehnaně hygienických", kteří využívají
přítomnosti vody a jdou si do plesa zaplavat. Záchranná výprava se vrací asi po 1 a
1/2 hodině hledání zpět s tím, že naši "postrádaní" jsou ob 3 kopce
zpátky. Po krátkém pohledu na mapu se nám protáčí panenky, jelikož jsme zvládli
jen 2/3 denní trasy. Takže to vypadá, že zítra budeme mít co dělat.
4. 8. 1999
Jak bylo dohodnuto, v 9 hodin přicházejí naši "ztracenci".
Konečně jsme komplet a loučíme se s naším tábořištěm. Počasí je stejné jako
včera, jediné co se změnilo je naše tempo. Za chvíli jsme pod
Popem Ivanem, kde se setkáváme s další českou výpravou (nikdo jiný totiž na
Ukrajinu nejezdí...). Čerpáme sílu a energii ve formě oběda a rozdělujeme se na
"vrcholovou" a "podvrcholovou" skupinu. První skupina je ponechána
svému osudu a míří "hore", my ostatní začínáme sestupovat do údolí. Je
to obtížná cesta, kolena i kyčle dostávají zabrat. Jdeme po takzvané "tropince", jak místní lid nazývá stezku pro
kozy.
V údolí potom následuje dlouhá únavná cesta po "ukrajinské silnici". Pro vaši představu je to
úplně rozbahněná cesta (něco jako naše polňačka... (po dešti)). Nikdo nevěděl,
kde na nás bude autobus čekat (neměli jsme dohodnutou přesnou polohu, a tak nyní
záviselo vše na řidiči, kam až se se svou "Karosou" odváží dojet). Bylo
to únavné. Za každou zatáčkou jsme toužebně očekávali náš autobus - naše
trápení skončilo po 13-ti kilometrech. Ptáte se na naše pocity??? "Na pokraji
smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale STÁLO TO ZA
TO!!!".
U naší staré, dobré karosy jsme dostali výbornou večeři (lečo s
klobásou) a napapaní, unavení jsme rázem usnuli...
"A spali, a spali, dobře se jim to spalo....."
5. 8. 1999
A konečně odpočinkový den... I když ráno bylo docela
dobrodružné. Hned poté, co jsme se nasnídali (cca. v 9.00 ) jsme měli kulturní
vložku. Stádo krav šlo na pastvu a co na tom, že v cestě
byl náš tábor... Ovšem kravami to nekončilo - na řadu přišly
ještě ovce. Sotva jsme sbalili své věci, pěšky jsme odešli do Lugů. To proto, že autobus by s námi tuto cestu neprojel.
Úžasná také byla podívaná na polorozbořené domy se satelitem.
Následovala dlouhá a únavná cesta autobusem do Solotviny. Ta je známá
svými slanými jezery a doly, které slouží
zároveň jako sanatorium pro astmatiky. Do těchto dolů jsme se chtěli podívat, ale
nebylo nám to umožněno...byli tam pacienti. Nevadí! Odnesli jsme si bohaté zážitky
z místní burzy. Zjistili jsme, že hygiena zde absolutně neexistuje (zahnívající
ryby, kuřata naházená v bednách s krví a samozřejmě všudypřítomné, "po
všem lezoucí" mouchy). Nicméně jsme měli hlad, a tak jsme tohle všechno museli
přehlédnout.
A teď přichází to, na co jsme se celý den těšili... koupel
v solných jezerech. Slunko pálí, voda skvěle nadnáší díky vysoké koncentraci
soli (30 g soli na litr vody). Čas ale rychle utíká a my se potřebujeme dostat co
nejdál. Po zdemolovaných silnicích to nejde moc rychle,
a tak se až pozdě k večeru dostáváme kousek za Usť Čornou. Zde stavíme stany a
jíme. Kolem 10 večer přijíždí příslušník místní milice, s varováním, že se
zde krade. Proto v noci silnější jedinci (vyzbrojeni vodkou) drží stráž.
6. 8. 1999
Ráno se vstává dost brzo. Autobus nás popováží asi o 7
km dále (do Lopuchova), odkud jdeme pěšky (alespoň jsme to tak měli v plánu).
Někteří slabší jedinci zůstávají v autobuse a naší "dvojdenky" se
neúčastní, zbytek se vydává na cestu. Štěstí nám přálo - podařilo se nám
stopnout Gruzavik, čímž nám ukrátil cestu asi o 10
km. Vzhůru na Poloniny buhužel musíme "po svejch". Cestou potkáváme 3
Ukrajinky, které nám ukazují správný směr. O 2 hodiny později již stojíme na hřebenu Svidovce a pokračujeme směrem na Bliznicu.
Polonina Svidovec je největší poloninou na Zakarpatské Ukrajině, jejíž
hřeben se táhne od Rachova až po Lopuchov v délce asi 60 km. Z hlavního hřebene
přitom vybočuje velké množství vedlejších hřebenů, často se táhnoucích do
délky až 10 km. Proto zde není vůbec těžké zabloudit (z vlastní zkušenosti).
K večeru hledáme místo na spaní. Na mapě jsme našli pěkné jezírko, a
tak nám nezbývá, než ho objevit ve skutečnosti. Bohužel mapa byla asi už dost
stará (z roku 1991) a tak se z jezírka vyklubala téměř vyschlá louže. I tak jsme se
zde rozhodli utábořit (nikdy jsem neviděl tak rychle postavené stany... začínalo
pršet) a po vydatné večeři jsme (asi v 8 večer) všichni rádi ulehli...
7. 8. 1999
Ráno jsme se probudili do "bíleho" dne. Byla tak
hustá mlha, že jsme neviděli dál než na 10 metrů. Bylo to docela škoda, protože
jsme opět přišli o pravděpodobně velmi pěkné výhledy. Naštěstí se později mlha
roztrhala a tak jsme se mohli kochat krásnou ukrajinskou přírodou (koch, koch...).
Kochání se ovšem nevyplácí... máme tu první kufrování... Postupně se přidávalo
víc a víc lidí k názoru, že jdeme špatně, až se nám nakonec podařilo našeho
"vůdce Fonose" přesvěčit k návratu zpět na hřeben...
Dál už cesta ubíhala celkem rychle. Došli jsme až k Bliznici, a odtud jsme
pokračovali k místní Turbáze, jejíž raritou je lyžařská
sjezdovka s vlekem. Zde jsme museli asi 2 hodiny čekat, protože se nám "nějak
trhla" zadní polovina (fotomaniaci) a pokračovala udělat fotovýpravu na Bliznici.
Po dvou hodinách konečně dorazili zpátky a my mohli pokračovat.
Odtud vedla do Jasině velmi dobrá cesta... kdysi. Po loňských povodních
z cesty zůstalo pouze několik (asi 5) kilometrů a přes zbytek
cesty se přehnala povodeň (tudíž jsme šli korytem). Od místního domorodce jsme
se dozvěděli, kudy dál. Poslal nás velkou cestou vlevo s tím, že po 50-ti metrech
máme u tyče s krabičkou cigaret uhnout na místní tropinku (tuto tyč představovala
malá větvička - dost špatně se hledala). Ta nás dovedla až do Jasině. Část
výpravy je nasměrována po proudu řeky se slovy "už jen 2 km do tábora" a
ostatní zapadnou do tamější hospody...
Tyto (podle našeho vůdce) dva kilometry jsme šli ostrým tempem 2 a 1/2 hodiny.
Někteří propadali beznaději, že nejdeme dobře, ale nakonec všechno dobře dopadlo.
Jako první za neustálého zpěvu Ódy na radost dorazilo do vesnice Kvasi naše
Moravské křídlo. Ke štěstí nám už scházelo jen se najíst, vycachtat v řece
(Tise), a spát...
8. 8. 1999
Na další den je naplánovaná návštěva
Koločavy. Ráno (v 9.00) jsme se vzbudili a v klidu a pohodě nasnídali. Poté jsme
přes Solotvinu odjeli ke Koločavě. Odpoledne ale došlo na menší neshody a tak jsme
měli docela problém najít tábořiště. Proto jsme pokračovali dále do Koločavy. Ta
jako taková velice zklamala a hospoda u Nikoly byla
zavřená - proto jsme se vydali dál. K večeru přijíždíme k národnímu parku
Siněvir. Ten je tvořen malým (prý je to největší jezero na Podkarpatské Rusy),
původně ledovcovým jezírkem. Park leží v nadmořské
výšce 987 m.n.m. a na ukrajinské poměry je velmi "komerční". Navštívili
jsme i místní "šašlíkárnu" a dali si šašliky (ukrajinské národní
jídlo - pro vaši představu je to něco jako naše ražničí, ale ze skopového).
Znaveni po celodenní cestě autobusem hledáme místo pro táboření - nakonec si
pronajímáme od "místních" louku a unaveni uléháme (ovšem někteří
ještě stihli utratit v Kolibě 25 USD (celkem umění (na místní poměry))).
9. 8. 1999
Ráno podnikáme další návštěvu Koločavy, tentokrát za
účelem podívat se do muzea Ivana Olbrachta. Bohužel nám o paní, která má jediná
klíče řekli: "Nataša adjechala na aftomobile" (česky - prostě odjela...).
Tak si alespoň prohlížíme místní bazar a poté odjíždíme směr Užhorod. V autobuse panuje skvělá nálada (možná to bylo
tou vodkou), ale také možná tím, že "Ďura" zpestřoval cestu soutěží
"miss poprsí 99" (samozřejmě bylo "vše" pečlivě měřeno).
Nicméně jsme do Užhorodu dorazili v 6 hodin večer, kde jsme měli 2 hodiny rozchod
(všichni automaticky vtrhli do místních obchodů s
lihovinami...). Na závěr ještě společné foto (bohužel, už jsem neměl film, takže vás musím o tento skvělý fotografický zážitek ochudit...), a
hurá na hranice...). Zde se opakovalo to stejné, co při příjezdu, s vyjímkou
delšího čekání...
10. 8. 1999
Je 1 hodina ráno a my kvůli příšernému vedru
zastavujeme kousek za hranicemi na břehu Zemplínské Šíravy. Zápach rybiny byl
odpuzující, ale vidina osvěžení v chladné vodě každého udolala.
Další zastávka je až v Žilině, kde nás slovenská větev opouští...
Pokračujeme v dalším, systematickém vylidňování autobusu..., v Brně
vysedáme my "brňáci" (až na vyjímku - např. autor) a konečná je v
Praze...
Dodatek: Bylo to krásné, nádherné, úžasné, squělé,
bombastické, atd..........
Tak zase příští rok (možná) - Rumunsko 00 ????
Lenka Čermáková
Zbyšek Podhrázský
© Killman & Čika
1999
All Rights Reserved |
