Divný král (Úvaha povánoční)
Proč vlastně přišel a žil
Ježíš v našem světě tak skromně? Lze si přece snadno přestavit
jiné, důstojnější a jeho postavení i poslání přiměřenější
naplnění prorockých slibů : Mohl se například narodit v nějaké
královské nebo aspoň velekněžské rodině, mohl se také objevit
jako dospělý člověk, který by nám neřekl nic o svém původu,
mohl si nejdříve získat svými mimořádnými schopnostmi a
znalostmi věhlas a respekt a teprve potom se prohlásit za
mesiáše a pustit se do díla - podobných řešení lze nalézt
ještě několik, ale Ježíš se místo toho narodil v úplně
obyčejných podmínkách lidí tehdejší doby a hned nato ještě
zcela nekrálovsky utíkal před Herodem do ciziny. Nemohl to s
tím vykoupením zařídit jinak a zachránit aspoň nevinná
nemluvňátka, která místo něj padla Herodovi do rukou?
Tyto a podobné, z lidského
hlediska rozumné a logické otázky, obsahují nicméně také jednu
běžnou, ale rozhodující překážku Ježíšova poslání na této
zemi. Podle našich představ "by se Ježíš přece jen neměl
nechat takhle znevažovat, trápit a zabít". My bychom spontánně
určitě jednali v takové situaci jinak a připadá nám, že Pán
Bůh měl praštit přes ruku aspoň toho Heroda, když už nikoho
jiného.
Jenže to by už nebylo Vtělení,
Bůh s námi, v našem středu. Byl by nad námi a ne jedním z nás.
Jeho moc, které by se nikdo nemohl protivit, by sice vnesla do
našeho světa pořádek, ale vnesla by jej
shora, mocí. Záměr spásy naproti
tomu počítá s Božím působením zevnitř
lidstva a v poslední instanci zevnitř srdce
každého člověka, který o to projeví zájem. Mezi oběma takto
naznačenými cestami je obrovský rozdíl, stačí domyslet do
konce rozdíl mezi mocenským zásahem a přerodem, konverzí
jednotlivců i celého lidského společenství, o kterou ve
skutečnosti v záměru Boží spásy jde. Tady můžeme parafrázovat
známé ázijské přísloví a říci, že Bůh nám nechce dát rybu,
která by nás uspokojila na jeden den, ale chce nás naučit
lovit ryby a starat se tak o vlastní potřeby, bez jeho
trvalých a průběžných zásahů. Nechce, abychom byli jeho
poddanými, chce nás místo toho vtáhnout do své rodiny. A proto
asi nemohl přijet v ohnivém nebeském voze a musel se narodit
jako jeden z nás. Od té doby pracuje na epochální proměně
mezilidských vztahů v našem světě a nabízí nám něco zcela
nečekaného a překvapivého. Chce lidi vytáhnout, vyprostit ze
zajetí "vrchnostenských vztahů", na které si vládnoucí i
ovládaní mezitím zvykli, takže se jim "takový" mesiáš brzy
hrubě znelíbil. On ale na své nabídce trvá, nechce nám
vládnout po způsobu mocných tohoto světa a proto od
prvopočátku nemohl než patřit mezi ty trvale prohrávající,
mezi které patří většina prostých, o poctivost usilujících
lidí. Andělské pluky proto opravdu musel nechat v nebeských
kasárnách. Jak by se jinak mohl stát jedním z lidí? Konečným
důsledkem tohoto jeho rozhodnutí je pro nás možnost včlenění
do jeho vlastní rodiny, jak píše evangelista Jan : Těm
pak, kteří uvěřili v jeho jméno, dal moc stát se Božími
dětmi.
Pro RaVat Petr Kolář SJ
(prosinec 1998)
Archiv
komentářů |