|
|||
Výlet Já a moji tři spolužáci z naší třídy jsme se rozhodli uspořádat víkendový výlet k Orlické přehradě. Abyste nás lépe poznali, začnu popisem mým a mých druhů. Tak tedy Já, neboli Honza, líný, metrák vážící človíček, který za nejlepší dopravní prostředek považuje auto. Honza II, s rozumem v pořádku, Vašek, podle jména také chlapec s 20 dioptriemi a Ondra uhekaný jinoch se slovenskými předky. Tak to byla ve zkratce naše společnost a teď čtěte, moje vyprávění začíná. Den 0. - všechny dny předtím Při strategických poradách nad mapou, kdy se neustále měnil počet účastníků jsme se rozhodli, že pojedeme vlakem do Mirovic a odtud autobusem do Kozárovic, což měla být podle mapy vesnice "kousek" od břehů přehrady.Teprve prozíravý krok jednoho z rodičů, dotázat se na informacích zda vůbec nějaký autobus tato dvě místa spojuje nás zachránil od více než dvacetikilometrového pochodu. Po dalších horečnatých poradách ve spojení se systémem Abus, nebo tak nějak, jsme přišli na to, že z Prahy jezdí jeden autobus do Písku přes Kozárovice a co víc, že tam i dokonce staví. Když jsme si chtěli informace získané pomocí internetu ověřit přímo na jízdním řádu na nástupišti, neměli jsme úspěch, protože porozumět jízdním řádům ČSAD je pro normálního člověka s IQ pod 150 věc naprosto nemožná. Nakonec opět pomohly informace a také jsme se dozvěděli, že místenky si lze kupovat pouze na cestu až do Písku. Zkroušení a modlící se, aby autobus nebyl plný a my si mohli sednout jsme se odebrali domů pakovat... Moje představa, že do baťohu, který nosím normálně do školy se mi vejdou všechny věci vzala rychle za své, když sem tam nenasoukal plavky, 6x spodky, a další potřebné věci jako fén, kartáček na zuby, propan bombu atd. Asi v 10 hodin večer jsem skončil a byl jsem připraven dalšího dne vyrazit s vypůjčeným baťohem. Den 1. - pátek Ráno jsme šli normálně do školy, počet členů výpravy se ustálil na čtyřech kusech. Sraz jsme si domluvili na 17.30 v metru u Anděla. V 17.15 jsme tam byli všichni a začali se po schodech soukat nahoru, netrpělivě čekajíc, co nás nahoře čeká za hordy. To co jsme uviděli, mnohými z nás otřáslo a patrně již nikdy nebudou chtít jet autobusem ČSAD bez místenky. Na jeden autobus tam čekalo asi 200 lidí. Naštěstí se brzy ukázalo, že polovina z nich čekala na autobus, jedoucí těsně před tím naším, ale stejně tam zůstalo hafo lidí. Konečně se objevil ten náš a my se prodrali čekajícími davy k řidiči. Jen taktak jsme já s Honzou zasedli úplně poslední místa vzadu na houpačce, naštěstí nikdo z nás netrpěl blinkavostí v autobusech. Ondra s Vaškem již museli stát, protože se na ně nedostala místa, chudáci, ale mohli se utěšovat, že tak na tom bylo ještě dalších padesát lidí. Ten den byl zrovna nad teplotním průměrem, a ve vydýchaném, stojícím autobusu teplota rychle stoupala, jak nám později Ondra řekl, bál se, že kdyby se otočil tak sprška jeho potu zalije všechny okolo. Naštěstí se autobus dal brzy do pohybu a přirozená ventilace nás trochu chladila. Do Kozárovic je to z Prahy nějakých sedmdesát kilometrů. Jelikož nikdo nehlásil zastávky, neustále jsme koukali z okna na mapu a zase naopak a tak pořád dokola, abysme je náhodou nepřejeli. Nepřejeli. Náš soused tam jel také a tuto linku absolvoval pravidelně. Dalšímu hovoru s ním mi zabránil jen trochu mdlý výraz v jeho obličeji. Když jsme se blížili k výstupnímu bodu, znervózněli jsme, jak se dostaneme přes tu hordu lidí před námi k výstupu (teda já jsem z toho byl nervózní celou cestu). Jakmile řidič zastavil, sebrali jsme bágly, stan, tyče a další proviant a hnali se seč to šlo ke dveřím a neustále hulákali: "hej, ještě my" a další podobné hlášky. Cestou ke dveřím, jsem pošlapal několik tašek, několik dětí a nohou a zaslechl hlášky typu: "hahaha, máme po rajčatech", nebo "ta spodní byla moje". Většina lidí, ale měla pochopení a tak jsme se dostali ven s povzbuzováním za zády. Když jsem dosáhl země, byl jsem v tu chvíli nejštastnější člověk na světě. Bylo asi 19.20 a my se rozhlíželi kudy kam. Přibližný směr jsme věděli, ale raději jsme se zeptali místních domorodců. Jedna babička nás poslala směrem, kterým jsme i my předpokládali přehradu, zatímco dva výrostci nás poslali na druhou stranu. Dali jsme tedy na instinkt, naposledy se telefonicky spojili s civilizací a vydali se do terénu. Abych vám přiblížil ten "kousek", o kterém jsem mluvil úplně na začátku, z hlavní silnice po které jsme přijeli se vinula odbočka směrem k přehradě a mizela někde v lese. Mysleli jsme, že projdeme lesem a jsme u vody, ale samozřejmě, jako vždy - chyba. Ještě bych měl asi říci, že většina rodičů měla za to, že budeme bydlet na nějakém předem dohodnutém místě, kdyby věděli, že budeme spát tam kde si usteleme, nejel by asi nikdo. Před začátkem lesa jsme prošli obcí Holušice, čítající asi 5 baráčků, a já sebevědomě prohlásil že cítím nablízku vodu. Ušli jsme asi 2 kilometry a voda, kromě té v potoce, který tekl podél cesty nikde. Prošli jsme obcí Holušičky, kterou jsme nenalezli ani na turistické mapě a ušli další dva kilometry. Nálada už nebyla tak dobrá jako na začátku, jelikož většinou jsme šli tmavým lesem a kdybychom náhodou nedorazili včas na místo určení, neměli bychom kde přespat. Všichni kromě Ondry, který měl na tři dny tolik vlastních věcí, že už nic nepobral, jsme střídavě nesli stan a tyče s kolíky. Asi po dalších dvou kilometrech jsme přišli na rozcestí, které nám na sebevědomí rozhodně nepřidalo. Zatímco já jsem navrhoval cestu přes les, kde jsem "cítil" vodu, ostatní byli zásadně proti a byli ochotni svrhnout moji vládu, takže jsem raději ustoupil. Dělali jsme si ze sebe vtipy, že je to skvělý první zápis do našeho deníku, který pak stejně nikdo nenapsal, vlastně až já nyní. Naštěstí nad mým čichem zvítězila síla a zdravý rozum, takže jsme se nedali přes les, což jak se později ukázalo bylo jedině dobře. Vyslali jsme zvědy na všechny strany, tedy lépe řečeno z onoho rozcestí vedly dál tři cesty, takže každý z mých druhů se vydal jedním směrem. Já jsem jim zatím hlídal jejich batohy a hlavně ten svůj v kterém jsem měl zásoby jídla. Někdo to vzal rychlým tempem, jiný pomalu rozvážně. Na ty jsem pokřikoval, že takhle tam do setmění nedojdeme. Přes všechen humor, který mě ani teď neopouštěl mi nebylo dobře, jelikož všude byl samý stále černější les a hlavou se mi honily vzpomínky na seriál Akta-X, kde Mádra a Skálovou taky jednou málem sežraly malý, fluorescentní mušky, když jim došlo světlo. Po chvíli se vrátil Honza, že cesta se ztrácí. O chvíli později přiběhl Ondra, že dorazil k přehradě. Skvělý. Problémem bylo, že jsme neviděli Vaška, který se nám ztratil někde za zatáčkou. Ondra se samozřejmě nabídl, že pro něj skočí. Asi po 10 minutách jsme je konečně uviděli. V tu dobu bylo asi půl deváté a my měly hodinu do setmění. Rychle jsme na sebe hodily bágly a povzbuzeni vidinou blízkého cíle jsme rázně vykročili kupředu. Na konci cesty, která jak jsme zjistili sloužila jako místo pro skládání člunů do vody nás přivítala závora s cedulí: "Soukromý pozemek, vstup po dohodě. Tel:xxxx". Někteří z nás začali propadat záchvatům hysterie, ale ještě nebylo všem dnům konec. Závoru jsme jednoduše obešli a začali se rozhlížet po místě táboření. Uviděli jsme jakéhosi starého dědulu, jak na nás kouká z nepojízdného karavanu. Hlídač... Zhrozili jsme se, ale pak jsme si uvědomili možnost vyjednávání (v českých zemích rozumějte uplácení). Šli jsme k němu, pěkně si s ním pokecali a cesta byla volná. Tedy: opravdu šlo o hlídače, dovolil nám tu zůstat, ale museli jsme se utábořit někde vzadu kam z jeho stanoviště nebylo vidět a hlavně "nevěděl" o nás. Dali jsme mu na pivo a šlo se dál. Překročili jsme potok, který napájel přehradu a šli po břehu hledajíc vhodné místo ke stanování. K našemu překvapení jsme tu nebyli sami, ale prakticky každých 200 metrů byl nějaký stan, na tu dobu dost neobvyklé. Nechtěl bych to vidět v plné sezóně. Utábořili jsme se asi kilometr od hlídače za malým mysem, takže jsme splnili i jeho požadavek, aby na nás nebylo vidět. Rychle jsme rozbalili Honzův stan. Stan, hahaha, stan to byl, ovšem pro 3 lidi podle příručky a pro 2 podle mě. Dle doporučení maminky jsem si zabral místo uprostřed, kdyby se na nás v noci sápal nějaký medvěd. Teď vám řeknu proč byl podle mého názoru pro dva lidi, když měl být pro tři... Chápete, jeden člověk leží nalevo, druhý napravo, ale kde leží ten třetí? Přesně tam, co jsou tyče zabodnuty do země. Dozajista si dokážete představit jak je to příjemné. Tyče jsme trošku naklonily, takže se tam našlo místo i pro mě. Čtvrtý spal u našich nohou. Stan jsme tedy měli, rychle jsme sesbírali dřevo, pár kamenů a rozdělali oheň. Zkoušeli jsme péct vše od salámu, který takto upraven nebyl moc dobrý až po klasické buřtíky, které byly o dost lepší, ale to také pouze první den a druhý den z rána, pak se jich začala chytat zelená barva. Ale to předbíhám. Všude kolem nás lítalo spousta komárů a já se stal jejich terčem, nešli na nikoho jiného, než na mě. Jednou jich na mě sedělo asi dvacet. Všude už i mimo les se začalo smrákat a jelikož jsme toho po osmi kilometrovém pochodu měli víc než dost, nechali jsme oheň pomalu doplápolat a šli jsme spát. Podlaha byla neuvěřitelně tvrdá a mě nenapadlo dát si nic pod hlavu. Otočit jsem se nemohl a tak jsem celou noc musel prospat na zádech. Ve stanu bylo hrozné vedro, takže jsem chtěl nechat otevřený vchod, ale zvedla se uměle vykonstruovaná vlna opozice a byl jsem přehlasován. Za to jsem se Ondrovi, chudákovi pomstil tím, že jsem se čas od času převalil přes něj ven, abych se nadechl a "nechtěně" jsem se o něj rukama opřel. Dobrou noc. Den 2. - sobota Vstávali jsme já nevim v kolik, ale asi hodně brzo, protože slunce teprve vycházelo. Abych vám přiblížil naši polohu, tak jsme stanovali na mysu jakési zátoky, kterou napájel potok, který jsme včera přešli. Dva odvážlivci se hned po ránu převlékli do plavek a jali se zkoušet teplotu vodu. Když se jim ani po nekolikakerém smáčení nezdála dost teplá nechali těch odvážných pokusů o zápal plic a vylezli ven. My chytřejší jsme si zatím (opět) rozdělali táborák a ukuchtili něco k jídlu - špekáčky, které jsme chtěli sníst hodně rychle, aby se nezkazili. Jelikož náš táborák byl přímo u vody na písečné pláži nebylo moc příjemné, když někomu spadl buřt, protože měl na výběr jenom tři prostředí kam hópne: a) oheň - nejlepší varianta, b) písek... c) voda - nejhorší varianta. Naši, lépe řečeno Ondrovu hořčici, které jsme nabalili tunu jsme ani nevyužili. Po "vydatné" buřto-chlebo-písko snídani jsme se šli rozkoukat po pláži. Nalevo i napravo od nás stanovali nějací lidé, takže případná pomoc byla nablízku. Problémem bylo, že jedni sousedi měli psa, takže náš pohyb byl omezen pouze na jednu stranu. V dáli prakticky napříč orlickou přehradou jsme viděli jakési městečko s velkým tobogánem, takže cíl naší další výprava byl daný. Ostatně i na tuto výpravu jsme plánovali návštěvu kulturních akcí v místních zapadákovech, ale jak se ukázalo, největším zapadákovem bylo právě naše stanoviště, takže belhat se nějakých 20 kilometrů na pivo se nikomu nechtělo. Někteří z nás se slabšími žalůdky nedokázali strávit snídani a vyklopili ji nedaleko našeho stanu... Některé zase chytilo, pravděpodobně z nadbytku pohybu, průjmové onemocnění a minimálně 100 metrů (blíž jsme jim nedovolili jít) od stanu vypouštěli obsah svých dutin. Jak jsme později zjistili nebylo to nutné, jelikož asi 50 metrů od nás u lesní cesty byla postavena kadibudka, jestli byla ještě funkční nevíme, jelikož kvůli vosímu hnízdu zabydlenému v ní se tam nikdo na vyzkoušení neodvážil. Poleháváním a nicneděláním jsme strávili čas až do oběda. K obědu jsme měli paštiku z konzerv a chleba, komu to bylo málo mohl se dodlábnout koninou. Postupně nám docházelo, že naše zásoby pití nevystačí a tak jsme demokraticky vybrali dva z nás, kteří byli posláni zpět do Kozárovic obstarat pitivo. Takže "demokraticky" zvolení Ondra s Honzou se odšourali a já s Vaškem přemýšlel co budeme dělat. Chvíli jsme hráli šachy, chvíli karty, pak Vašek vytáhl svoje rybářské náčiní - pytlačku a jali jsme se chytat večeři. Bohužel, ačkoliv ryb jsme viděli mnoho a některé z nich až 30 cm dlouhé, žádná nebyla tak blbá, že by chlamstla po nabízené kuličce mokrého chleba. Asi po hodině marných pokusů jsme toho nechali, převlékli se do plavek a šli se čvachtat. Vašek doznal, že voda je oproti ránu o dost teplejší. Pak začalo mírně poprchávat, takže jsme rychle vylezli z vody, osušili se pod kapkami deště a vlezli do stanu. Po chvíli opět pršet přestalo, takže jsme mohli vylézt. Za chvíli tj. asi po 3 hodinách přišli nosiči pití. Koupili samé limonády, žádný alkohol abstinenti, brrr. V tu dobu již byly asi 4 hodiny odpoledne a my začali připravovat oheň na večer. Sesbírali jsme všechno chrastí, které jsme našli, nahromadili ho na sebe, pak to zase rozházeli, postavili pyramidu či jak se to jmenuje, zase ji zbourali a postavili vatru. Tak to šlo pořád dokola. Půjčil jsem si Vaškovu pytlačku a na zakotvené pramici chytal ryby s krkem vystaveným slunci, což se mi později krutě vymstilo. Po hodině marného chytání jsme začali stavět hrady z písku, sbírat kamínky, které jsme následovně využili pro ostřelování létajících ptáků a občas vyskočivších ryb. K večeři již nikdo nechtěl napůl zelené buřtíky, takže jsme je rozkrájeli (Vašek málem přišel o prst) a hodili rybám, protože jsme věděli, že ten den se již koupat nepůjdeme. Večeři jsme tedy odbyli salámem a chlebem. S prvním úbytkem světla jsme založili táborák, který se pomalu rozhoříval a rozhoříval, přesně tak jak jsme ho živili. Až s nástupem úplné tmy jsme se rozhodli uskutečnit plán, který jsme ve svých srdcích skrývali od začátku naší výpravy. Udělat táborák na zápis do Guinnesovy knihy rekordů. Asi po půl hodině snažení jsme oheň, který by na zápis do Ginesovky asi stejně nestačil, rozdmýchali, ale jeho dvacetimetrové plameny byly určitě vidět i na orbitální stanici Mir. Když nás to přestalo bavit, tak jsme klasickým českým (mužským) způsobem uhasili oheň a šli jsme spát. V noci se nic nedělo, až na to, že kolem nás prošla nějaká parta, která nám málem zašlápla stan a tím i nás. A taky mimo toho, že pršelo a Ondra, který spal u našich nohou měl skoro celou noc ruku venku a teprve ráno přišel na to, že mu ji málem sežrali mravenci. Den 3. - neděle Ráno jsme se vzbudili, dle Vaškových hodinek, což byl jediný časoměr co jsme sebou měli,v 6 hodin. Jelikož kluci ze včerejší nápojové výpravy zjistili, že autobus nám jede v 8.15, neměli jsme mnoho času. Rychle jsme sbalili stan, na mytí nezbyl čas (teda my jsme se nemyli, i když čas byl). Odpadky jako správní městští turisté nastrkali do dutiny stromu a vyrazili jsme. Já s Vaškem o něco dříve, abychom dyžtak autobus pozdrželi. Před náma byla jeden a půl až dvouhodinová cesta ostrým tempem stále do mírného kopečka. Ale cesta ubíhala rychle, v Holušičkách jsme se napili z jedné pumpy a riskovali tím dlouhotrvající průjmová onemocnění, jelikož vedle byla kupa hnoje, ale žízeň byla silnější. Do Kozárovic jsme dorazili v 8.25 a druhá půlka naší výpravy o 5 minut později, obě samozřejmě po odjezdu domnělého autobusu. Někteří z nás (vlastně všichni) začali propadat panice, jelikož na roztrhaném jízdním řádu bylo napsáno, že další autobus jede v 18.05. Zmateně jsme se začali rozhlížet kolem sebe a přemýšlet co do té doby budeme dělat, kam půjdeme na záchod a další neodkladná témata se nám honila myslí. Venca dostal záchvaty hysterie a rozhodl se, že nás opustí. Ne, neodešel na onen svět, jak jsme si původně mysleli, ale sebral si svůj bágl a vydal se do nedalekých Chrastic, kde jak doufal je hustší autobusová doprava. S odchodem Vency jsme ztratili přehled o čase. Kluci zatím na autobusové zastávce rozložili spacáky, s tím že se zatím trošku prospí. Také jsme plánovali, že na oběd zajdeme do nedaleké restaurace a konečně se po několika dnech pořádně nadlábneme. Já se mezitím pokoušel chytit stopa, ale žádné z těch asi deseti aut, které kolem nás projeli nám nezastavilo, asi jsme nevypadali jako důvěryhodní stopaři. Všechny naše plány přerušil stařík, který se přišoural na zastávku a posadil se na zídku blízkého plotu. Bylo mi divné, proč tady chce čekat deset hodin jako my na autobus, když má určitě nedaleko domov. Zeptal jsem se ho, jestli také jede do Prahy. Odpověděl, že ano. Já se zamyslel a po chvíli se zeptal kolik je hodin. Odpověděl 7.55. Dokážete si představit v tu chvíli naši radost? Kluci rychle zabalili spacáky, zapomněli jsme na oběd a s pohledem upřeným na silnici jsme čekali autobus. Autobus skutečně přijel dle jízdního řádu, my zaplatili 50 kaček a jelo se. Naštěstí nebyl tak plný, jako když jsme přijížděli, dokonce jsme si i sedli. Lidé co přišli po nás již bohužel ne. Cestou jsme profrčeli kolem Vaška. Ani jsme se nepokoušeli přemlouvat řidiče, aby zastavil, jelikož jsme věděli že by to neudělal :), a také s malou dávkou zlomyslnosti jsme měli Vaškovi za zlé, že se trhnul. Asi po hodině jsme byli konečně v Praze, vystoupili jsme na Smícháči, rozloučili se z Honzou, který bydlí v Modřanech a my s Ondrou jeli metrem o stanici dál na Anděl, kde jsme přestoupili do tramvaje jedoucí k nám domů. Doma mě přivítali asi v 11 hodin reálného času a mám-li říci pravdu byl jsem rád, že jsem doma. Vychutnal jsem oběd a šel dospávat to co jsem za výlet zameškal. O tom, kolik toho bylo svědčí také to, že jsem se vzbudil v 10 hodin večer. Den x. - všechny následující dny Z pozdějšího Vaškova vyprávění jsme se dozvěděli, že domů se dostal asi v 6 hodin večer poté co pěšky došel do Chrastic, kde zjistil, že jimi projíždí ty samé autobusy co Kozárovicemi. Vydal se tedy zpátky k nám do Kozárovic. Když zjistil, že tam již nejsme vydal se zpátky do Chrastic a nějakým záhadným způsobem, který nám nechtěl prozradit se dostal do Příbrami, odkud jel vlakem do Prahy... Statistika: Celková doba výletu: 42 hodin Počet členů výpravy na začátku: 4 Počet členů výpravy na konci: 4 Mrtvých: 0 (kupodivu) Počet koupání: 2x (mých) Počet ujitých kilometrů: 20 (vodonoši sou na tom hůř :-))) Honza Kuneš
|
|||