Knihy 12. října 1999
Máte nějaký komentář, nápad či poznámku k tomuto článku nebo Normal One?
Neváhejte a
napište nám!
Hlavní stránka Index rubriky

Pavel Tigrid: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu


Knihu, jež jsem se rozhodl blíže představit, je velmi těžké někam zařadit. Nejedná se výhradně o literaturu faktu, ani o historickou prózu, nelze ji ani označit pouze za publicistickou esej, nebo snad za dějepisnou učebnici. Toto dílo je zkrátka pestrou směsí všech těchto stylů. Autor zde zachovává výjimečně objektivní náhled a styl, kterým podává obtížně vyložitelná fakta, čtenáře rozhodně nemůže nudit. Nejprve tedy bude lépe seznámit se s autorem, jehož kromobyčejně zajíma-vý životní příběh osvětluje vysokou odbornost, s níž je kniha zpracována.

Pavel Tigrid se narodil jako syn židovských rodičů, jeho původní jméno tedy zní Pavel Schönfeld. Studium práv na univerzitě v Praze byl nucen přerušit kvůli německé okupaci a utéci nacistické perzekuci se mu podařilo naštěstí již v ranných dnech Protektorátu. Ve velké Británii nastoupil do nově se formujících československých legií na obranu Francie, ale po francouzské kapitulaci byla jeho jednotka zrušena, a tak nastoupil do rozhlasu BBC v Londýně vysílajícího do okupovaného Československa. Zde svým intelektem a organizátorskými schopnostmi patřil k nejplatnějším. Za války působil ještě také jako redaktor časopisů Kulturní zápisník a Review 42. Pobyt v Anglii ho bezesporu významně ovlivnil a po přečtení Košického vládního programu z roku 1945 pochopil, že ho čeká těžký zápas s pravděpodobnou prohrou.

Do Československa se již vrátil pod svým pseudonymem, který využíval i ve vysílání BBC. Jako „reakcionář se styky v imperialistické zemi“ se ocitl na seznamu ministerstva vnitra jako jedna z dvanácti nejnebezpečnějších osob ve státě. Opět s notnou dávkou štěstí se mu podařilo uniknout komunistickému teroru a od roku 1951 stál v čele evropské redakce rozhlasové stanice Svobodná Evropa v Mnichově. Rok na to odjel do USA. V roce 1956 založil politicko-kulturní časopis Svědectví, kde dal možnost vyniknout mnoha skvělým osobnos-tem v exilu, o kterých bychom se jinak jen těžko doslechli. Ve vydávání tohoto časopisu pokračoval od roku 1960 v Paříži. Je autorem mnoha esejů, recenzí, politických komentářů a dalších článků. Své bohaté postřehy a zkušenosti shrnul v knihách Politická emigrace v atomovém věku (1968) a právě Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (1988 – název byl převzat od G. B. Shawa: Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu).

Roku 1990 ukončuje exilovou činnost a prezident Václav Havel využívá jeho zkušeností v roli poradce pro styk s krajany (1990-92). V roce 1994 se stává ministrem kultury za křesťansko-demokratickou unii a o dva roky později neúspěšně kandiduje do Senátu (za tutéž stranu). Nyní žije v politickém i novinářském důchodu. Podle mého názoru se jedná o nejpozoruhodnější osobnost českého exilu, která přispěla k osvobození naší republiky mnohem více než leckterý politik či spisovatel, kterému je tak přisuzováno. Dokázal to právě silou svého intelektu a vzdělání a svou všestranností.

Ale zpět ke zmíněné knize. Děj je sestaven vlastně jako rozhovor dvou lidí (někdy se jedná spíše o monolog). Autor zde představuje sám sebe, a i když neuvádí jméno, několikrát zmíní i své životní příběhy a osudy. Druhou hlavní postavou je Lucie. Mladá vystudovaná dívka z komunistického Československa, která se na dovolené v Jugoslávii rozhoduje, zda má emigrovat či se vrátit zpět. Oba dva se letmo znají z předešlých let (i díky rodičům) , což postupně vyplyne z textu. Příběh se odehrává na konci osmdesátých let a v osobě Lucie vyjadřuje rozpoložení mladé generace té doby.Lucie tedy tráví dovolenou se svým malým synem a je již téměř rozhodnuta opustit svou zem. Nakonec se rozhodne oněch čtrnáct dní posečkat a vyslechnout si čtrnáct příběhů z československé historie. Každý večer s ní tedy autor rozebírá jedno stěžejní období našich novodobých dějin.

Vše začíná tím, že Lucie chce vědět, „jak to všechno začalo“ , od kdy se datuje politická mizérie a úpadek naší společnosti. Na její přání se začíná rokem 1968, Pražským jarem, jeho vyhlídkami a okolnostmi. Pod vlivem jejích otázek se děj postupně dostává zpět, přes uvolňující šedesátá léta do let padesátých, ke stalinisticky vedené zemi a k odbojovým a kontrarevolučním hnutím u nás i v okolních státech. Jeden z večerů odpadá kvůli dlouhému výletu, a tak zbývá čas na úvahy o mladé generaci lidí v Československu.

Následující večer se děj přesune rovnou do roku 1938, do doby Mnichova. Zatímco předešlé vyprávění je spíše jednotvárným shrnutím hrůzných faktů o vládě komunistických diktatur a marného odporu proti nim, v této fázi (i kvůli její složitosti a nejednoznačnému posuzování) se autor mnohem více dostává do roviny úvah. Velmi často zde využívá citací z pamětí a životopisů českých i zahra-ničních politických, kulturních a uměleckých špiček (Churchill, Patočka, Drtina, Pražák, Jesenská apod.), přesto to však není pouhý „novinový článek“ , nebo strohé shrnutí faktů, ale autor zde svým umem vytvořil ucelené a poutavé vyprávění. Samozřejmě pak vychází z vlastních prožitků a zkušeností, ale svůj názor ponechává stranou, i když z děje není těžké ho odvodit.

Svým objektivním podáním a množstvím všezahrnujících faktů zde vrhá nové světlo na mnohé události a aktéry tohoto období. Odhaluje zde a zamýšlí se nad morálním úpadkem národa v době po kapitulaci a před vytvořením Protektorátu. Velkou část zde věnuje i prezidentu Benešovi a jeho činům, zvláště po podpisu Mnichovského diktátu a po odchodu do exilu (jeho osoba je i později mnohokrát zmiňována a jeho chování detailně rozebíráno). Poté přichází na řadu odboj, exilová vláda a snaha znovu obnovit republiku. V této fázi je kniha velmi složitá a i pozorný čtenář bude mít potíže porozumět všemu hned napoprvé. Já osobně jsem se mnohokrát musel vracet a přečíst větu či odstavec ještě jednou, abych je pochopil úplně.

Kniha dále postupuje normálně po proudu času, a tak se dostáváme přes heydri-chiádu, domácí odboj až k Benešově politice vůči západním mocnostem a Sovětskému svazu a o všem co přinesla. Dále nevynechává Slovenské národní povstání, Košický vládní program i Pražské povstání, úplné osvobození republiky, otázku generála Vlasova a například i povstání ve Varšavě. Vše samozřejmě zmiňuje v kontextu s postoji vítězných mocností a událostmi v ostatních částech Evropy. Zvlášť podrobně se poté věnuje nástupu komunismu k moci, repatriaci sudetských Němců, třetí republice, zmanipulovanému obyvatelstvu při pochyb-ných volbách a žalostným koncům tisíců lidí po Vítězném únoru. Toto období budování „nové republiky“ a proměny poměrů u nás, vlastně uzavírá celou knihu. Ještě je třeba dodat, že každá kapitola je na svém konci doplněna o rozsáhlý seznam té nejlepší literatury, týkající se vždy určitého tématu, té které kapitoly.

Pozornému čtenáři nemohlo ujít, že kniha končí kapitolou s otevřeným koncem. Vrátila se Lucie zpět do republiky, nebo zvolila emigraci? Na tom ani tolik nezáleží, tato kniha je (a nadále i bude) opravdu kapesním průvodcem po naší nedávné historii.

Vráťa Kadeřábek

Hlavní stránka | Index rubriky