|
|||
Vladimir Nabokov: Smích ve tmě Další perlička v současné literatuře, další královský titul na šerpě svého autora, další příběh do sbírky tragických a neskonale pustošivých pravd o podivně neharmonických vztazích bláznivých milenců - tak se dá popsat Smích ve tmě. Vladimir Nabokov - americký spisovatel se slovanským cítěním a ruským temperamentem i odvážností literárního stylu se proslavil především svým posledním - značně kontroverzním - románem Lolita, ale už v jedné ze svých prvotin si pohrává s otázkou složitých milostných vztahů, kde se smyslnost, žádostivost a touha stávají nepřítelem lidské soudnosti i zdravého rozumu a často vyústí do nečekaně extrémních situací. Kniha byla původně napsána v Nabokovově mateřštině a její první překlad byl vydán ještě pod původním názvem Camera Obscura v Londýně roku 1936. Autor sám byl však s překladem velice nespokojený, a proto se rozhodl, že všech devět rusky psaných románů přeloží raději sám. Prvním byl právě Smích ve tmě. Už ze změny názvu je patrné, že ani v nejmenším nejde o překlad doslovný, ale že vzniklo dílo nové, mnohem autentičtější, kde původní zůstal snad jen námět. Albinus měl všechno - peníze, uznání, dobré manželství, přátele. Ale chtěl víc. Chtěl už konečně vybřednout z vyjetých kolejí všednosti a průměrnosti. V malém kině potkává Margot. Mladičkou dívku - na rozdíl od Lolity zletilou, která ho naprosto fascinuje svou krásou, živočišností, vášnivostí a později i překvapující dravostí. Na její přání opouští manželku i malou dcerku a vrhá se bezhlavě do víru chaotického a zrádného živoření. Margot je padlým andělem a přesto ji miluje. Sám sobě Albinus utahuje smyčku kolem krku, když nevidí její nesmírnou zištnost. Kdo ví, jak Nabokova napadlo, zamotat osud podobným způsobem, co mu jen vnuklo nápad nechat už beztak ztraceného Albina oslepnout a žít tak ve věčné noci, která jej přivede až na samý pokraj šílenství. Snad až teď autor dosahuje maximálního kontrastu mezi milujícím mužem a bezohlednou, krutou a majetnickou holkou, která by jinak už dávno skončila na žulových kostkách Berlínských ulic. Albinus, kterého "osvobozuje" jeho švagr se vrací ke své ženě. Zdrcený a pokořený, zklamaný a přesto milující. Slabý a bezmocný se však opět s Margot setkává a ukončí jejich vztah po svém. Nabokov je mistrem protikladu i překvapující logičnosti. Šíře jeho myšlenek donutí čtenáře vnímat smysl slov i děj. Vina či nevina nemá nikdy své místo. Všichni jsou vždy viní i neviní. Život líčí jako velkolepou burlesku, jako tragédii i nezměrnou směšnost. Dokáže však zaznamenat i ty nejhlubší a nejčistší lidské pocity, kterých snad může být pouhý člověk schopen a snad právě to činí jeho knihy jakousi kronikou lidských osudů. Všímal si se smutným zájmem, jak se ho lidé postupně přestávají ptát na manželku; jak ho někteří přestávají navštěvovat; a jiní, těch několik věrných dlužníků, jsou překvapivě přátelští a srdeční; jak se bohémská společnost snaží tvářit, jakoby se nic nedělo; a konečně jak jsou někteří - většinou bývalí spolužáci - ochotni ho navštěvovat jako dřív, ale nechodí už s manželkami, mezi nimiž se až pozoruhodně rozšířila epidemie migrény. Postupně uvykal Margotině přítomnosti v oněch místnostech, dříve tak plných vzpomínek. Stačilo, aby pohnula nějakým nepatrným předmětem, a ten ztratil okamžitě svou duši a vzpomínka s ním spojená zmizela; bylo jen otázkou času, jak dlouho jí bude trvat, než se všeho dotkne, a vzhledem k tomu, že měla rychlé prsty, jeho život v těch dvanácti místnostech byl za pár měsíců docela mrtev. Ať byl sebekrásnější, už nikdy neměl mít nic společného s tím bytem, v němž žil kdysi se svojí manželkou.
|
|||