JAK JSEM SE STAL DUCHEM A CO BYLO DÁL
Dobrý den. Když píšu tuto zprávu jsem už mrtvý. Jmenoval jsem se George a jsem duch. Zemřel jsem před třemi dny. Teď vám povím, jak jsem se stal duchem a co bylo dál.
Pracoval jsem v hlídkovém křižníku Ronax jako člen ochranky. Hlídali jsme sektor 19 - hranici nejtvrdších bojů s Gnochy. Jo, gnoši jsou ti hnusní, zubatí okřídlenci, co hlavou prorazí trup jakékoliv lodě a poté zmasakrují posádku. Byla zrovna noc 13. února. Ležel jsem v posteli a přemýšlel, jestli mi žena napíše (když bude toho Valetýna), nebo jesli mi zase zahýbá s nějakým námořníkem. Náhle se z reproduktoru ozval kapitánův hlas plný strachu: "Všichni členové ochranky okamžitě na svá místa. Invaze Gnochů. Spaste svoje duše." Hned jsem byl na nohách a nazouval boty. Popadl své věrné Magnum 48 a vyběhl směrem ke svému stanovišti. Po cestě jsem narazil na svého kamaráda Pepu. Břicho měl úplně na sračky. Potlačil jsem výkřik hrůzy, protože jsem zahlédl Gnocha na konci chodby požírajícího nějakého vojáka. Zamířil jsem, nadechl se a vypálil. Byla to přesná rána. Hlava netvora se rozpadla a potřísnila zdi orandžovou krví. "Můj první Gnoch" pomyslel jsem si" Doufám, že ne poslední." Modlil jsem se za duši Pepy a všech ostatních. Otče náš jenž si na nebesích.... RÁNA. Otáčím se a vidím tři Gnochy, kteří právě prorazili v trupu lodi další z mnoha děr. Všimli si mě a řítí se na mě! Mířím. Běží. Střelba. Jden mrtvý. Druhý. doprdele náboje. ÁÁÁÁ. Tma.
Co? Jakto? Já žiju! Ohlížím se. Gnoch běží dál. Je tam muž. Střílí. Gnoch skáče. Oba mrtví. Postavil jsem se na nohy. V duchu jsem děkoval mrtvému muži za záchranu života. Ze všech stran se ozýval křik a střelba. Vydal jsem se k velitelskému stanovišti. Když v tom jsem uviděl nejhorší pohled ve svém životě (Teda nevím, jestli je "v životě" to správné označení). Na zemi v kaluži krve jsem ležel já. To není možné. Já. Já jsem mrtvý. V tu chvíli jsem se mohl na všecko vykašlat, ale nešlo to. Začal jsem zkoumat schopnosti ducha. Procházení zdí bylo samozřejmostí. Akorát ven jsem se nemohl dostat. Bloumal jsem po lodi. Střelba pomalu slábla. Jen sem tam se ozvala série výstřelů a následný křik. Na podlaze jsem viděl těla hrdinných obránců. Přišel jsem k jednomu počítači. A tehdy jsem zjistil svou další schopnost. Když jsem se dotkl počítače( dotkl, to taky není správné slovo. Moje ruka prostě pronikla dovnitř, mohl jsem s ním pracovat myšlenkama. Bylo to docela zajímavé. Nastavil jsem stav lodi. Trup byl proražen na 453 místech. Na lodi zůstali živí asi tři lidé. Bloumal jsem dál. Kolem mně proběhl Gnoch. Nevšímal jsem si ho. Ale on za sebou něco táhl. On za sebou táhl mně. Rozběhl jsem se za ním. Sledoval jsem ho až do skladu. Byl tam zařízený nějaký tábor Gnochů. Léčebný tábor, protože téměř všichni přítomní Gnochové byli nějak zranění. Ti nezranění byli nejspíš lékaři. To není možné. Ty bestie se i léčí? Zajímalo mě, jak. Rozhlédl jsem se. V rohu místnosti byla hromada těl, kde skončilo i moje tělo. Gnoši stáli v řadě. Vždy jeden přistoupil a sežral jednoho muže. Nemohl jsem se na to dívat. Když přišla řada na mě, nevydržel jsem to. Zakřičel jsem a začal po Gnoších pálit jako pominutý. Samozřejmě, že se nic nestalo. Jsem přece duch. Gnoch dokončil své dílo a pak přišel další, pak další, pak...
Nevím jak dlouho jsem tam stál. Byl jsem úplně mimo. Víte, není nic horšího, než vidět, jak vás sežere Gnoch. Odešel jsem ze skladu. Myslel jsem jen na pomstu. Náhle mi tocvaklo. Autodestrukce. Vyrazil jsem k Můstku. Přímo jsem sprintoval. Doběhl k němu a vstoupil dovnitř. Můstek byl asi místem hlavního tlaku Gnochů. Kapitán, ani jiní důstojníci už tam nebyli. Asi je už odtáhli do skladu. Přistoupil jsem k hlavnímu počítači a vložil jsem do něj ruku. Spojil jsem se s ním.
"Počítači, nastav autodestrukční program."
" ZADEJTE PROSÍM PŘÍSTUPOVÝ KÓD:............."
Aha, na kód jsem ůplně zapoměl. Kód má přes deset miliónů konbinací.
Ale co, jako duch mám přece spoustu času.

111111111111
111111111112
111111111113

Marcus