Začalo pršet. Nad městem se zatahuje obloha. Lidé prchají do svých příbytků, ti méně šťastní tam, kde je aspoň trochu sucho. Všichni začínají nadávat na to, že bylo tak krásně a tento déšť jim skazil plány na celý den. Ale mezitím, v nedalekém pakrku se odehrává to, co by žádný člověk postihnutý touto chmurou nečekal. "Konečně déšť" zaradoval se stoletý dub, bratříčku, vstávej a čerpej tuto blahodárnou energii. Proč bych se radoval, řekl asi sedmdesáti letý dub opodál, néžebych neměl radost že konečně prší, jenže mě trápí to, že tento déšť není už to, co bylo dříve. Niní, co lidé dospěli do věku vynálezů, je tento, a další deště pouze kyselá upomínka na jejich chemické továrny. Máš pravdu řekl starší. Lidé si neuvědomují podstatu bytí. Místo toho, aby se starali o to, aby dospěli na vyšší úrovně sebe sama, radši se starají o to, aby měli více těch zbytečných peněz, a pachtí se za pokrokem který je stejně zahubí. Tak, tak prohlásil mladší, kvůli svému každodenímu shonu nevěnují pozornost takovým maličkostem, které jim zpříjemňují život jako je třeba tento déšť. Jsem celkem mladý, nemám ty zkušenosti jako ty bratře ale vím, že ikdyž je tu déšť hlavně pro nás, rostliny, kdy jsme po dešti krásně zelené, lidé se můžou naší zeleností kochat, a tím jejich duše přejde na nějaký čas k harmonii. Na to se v dnešním dvacátém století zapomíná. Máš pravdu, prohlásila asi dvěstěletá lípa, která doposud jen poslouchala a niní se odhodlala zapojit se do rozhovoru. Pamatuji ty doby, jako by to bylo dnes, lidé nás měli opravdu rádi, starali se o nás jako o nezbytnou součást života. Niní se můžeme dočkat pouze toho, že nás občůrá nějaký pes, který je tu se svým pánem. Nemám nic proti ochočeným zvířatům. Pokud se dostanou do pěkné rodiny, mají pěkný život. Ale pořád mi připomínají otroky, pořád samé sedni, lehni, nesmíš musíš. To my, my jsme pány svého času a života. Jak nešťastně se mýlíš sestro, prohlásil starý dub. Opravdu to nejsou ty staré časy, kdy jsme rostli a sílili. Dnes nás už lidé hubí jen pro to že se jim nelíbí kde nás matička příroda umístila. Opravdu by si měli lidé uvědomit proč na zemi opravdu jsou. Abychom se vyvíjeli ve společné harmonii a né aby ten silnější porobil toho druhého.Pravda, pravda prohlásil mladší, jak se říká v jednom prastarém stromovém příslový. Padající Strom nevydává zvuk padamého stromu, pokud není na blízku někdo, kdo by ho slišel padat. Lidé tento zvuk neslyší a slyšet nechcou. Stromy chvíli mlčely, přeháňka pomalu ustávala. Lidé radostňe vycházely ze svých příbytků, ti méně štastni z míst kde bylo aspoň trochu sucho a šli se věnovat svému každodenímu shonu. Konečně neprší řekli si, ovšem že nemysleli na ony stromy kteří šli radši spát a a ve snách se jim zobrazovali nádherné deště a lidé, kteří jsou od srdce rádi že stromy na světě jsou, och bohové vod a lesů, kéž by to nebyl pouze sen těchto stromů, ale i lidí. Vše zelené na Zemi je důležité. Nejenže my bez stromů nepřežijem, jelikož nám dávají kislík, ale stromy nepřežijí bez nás. Protože je tu pořád dost škůdců a nepřízní počasí které jim můžou ublížit a to je i stráta pro nás, pro lidi. Tuto skutečnost si uvědomuje pouze pár lidí na světě a je to opravdu velice škoda.
|