BRANT

Kráčel v noci lesem. Měsíc, jehož paprsky se sem dostaly přes opadané koruny stromů ho osvěcoval studeným světlem. Byl podzim. Brant šlapal po suchých opadaných listech a chtělo se mu spát. Nenáviděl už to hledání, ale musel pomstít svého bratra. Tak to slíbil. Najde a zabije všechny rughrovy poskoky včetně Rughra. "Rughra si ovšem vychutnám. Já mu ..." Dál to už nedomyslel, protože spatřil oheň. Vydal se k ohni. Neměl co stratit, a kdyby něco, měl meč stále připravený. U ohně seděl muž s větrem ošlehanou tváří a neupravovaným plnovousem. Brant přistoupil k muži a pozdravil. "Pojď a sedni si k ohni Brante, už tu na tebe čekám, řekl muž aniž by se na Branta podíval. "Kdo ji a jak mě znáš", zeptal se Brant. Muž se otočil a usmál se, jak mu to jen zamračená tvář dovolila: "Znám tě už od narození. Jsem tvůj osud. Já vím, špatně se tomu věří, ale je to tak. Brante, mám málo času, a proto se velmi rychle dozvíš to, co většina až po smrti. Vám lidem není osud vůbec na nic, kromě jedné schopnosti. A to záchrana života. Ano každý Osudovec, "jak si říkáme", může třikrát zachránit život svému člověku. Vzpomínáš na pád při tvé první jízdě na koni, nebo ten zápas s vlkem holýma rukama? Ne, to nebylo štěstí ani náhoda. To jsem byl já. Osud se odmlčel a Brant si neodpustil logickou otázku: "No, a proč jsi teď tu?" Osud se opět pousmál:" Protože ti mám ještě jednou zachránit život". "Ale mi teď žádné nebezpečí nehrozí, tak o co tu jde"? "Jde o to, že musím jít něco udělat a že se asi už nevrátím. Tudíž ti nebudu moct zachránit život. Proto to udělám teď. "Odpověděl osud a rychlým útokem bodl Branta do srdce. Brant se svalil k zemi a v agónii něco chrblal. Osud se na Branta smutně podíval, řekl: "a to je po třetí, s bohem". A zmizel. Brant se podíval na svou ránu. Byla smrtelná. Krev se valila, ale viděl, jak mu ještě bije srdce. Náhle se rána začala zacelovat a během pěti minut nebylo po ráně ani památky. Když se vzpamatoval přistoupil k ohni aby se ohřál a všiml si opečeného zajíce, kterého tam asi nechal osud. V duchu mu poděkoval aspoň za toho zajíce, pojedl a šel spát. Ještě než ho obklopila temnota, přemýšlel o tomto podivném zážitku. Týden. Celý týden trvalo než se vzpamatoval ze zážitku s osudem a než objevil Thuanův dům. Thuan byl jeden z pobočníků Rughra. Jeden z těch, kteří zradili jeho bratra. Když si to Grant uvědomil, začala v něm vřít krev. Vůbec nepřemýšlel o nějaké taktice. Přiběhl k domu, vykopl dveře a uviděl tři thuanovy stráže. Nečekali ho. Prví zemřel s probodnutou ledvinou, ještě než se stačil otočit. Druhému spadla hlava při vytahování meče z pochvy. Třetí už byl připraven volaje na svého velitele: "Thuane pozor. Je tady nějaký .... bože to je Brant. On to přežil. No ale tentokrát už tě zabiju pořádně". Vrhl se na Branta se zuřivým křikem. Boj to byl krátký. Brant vykryl strážcovu ránu a podťal mu břicho. Brant se jen usmál: "Nedokázal si mě zabít tehdy, nedokázals to ani teď. Šel pomalu ke dveřím a se skřípotem je otevřel. Thuan už na něj čekal. Neměl ovšem připravený meč". Řekni mi, kde je zbytek tlupy a přísahám, že tě zabiju rychle", zavrčel na něj Brant. Thuan na nic nečekal a mrštil po Brantovi židli. Trefil ho. Brant spadl na zem. Thuan využil této příležitosti k útěku. Brant se zvedl chvíli po něm. Vyběhl ven. Viděl už jen šedivý obrys Thuana mizícího v dálce. "Takhle ho nechytím", pomyslel si, ale pak si všiml stáje. Ten hlupák zapoměl na koně. Bran vběhl do sáje. Na první pohled se mu zalíbil kůn černý jako uhel. Naskočil na něj a tryskem se vydal za prchajícím Thuanem. Thuan si všiml Branta dohánějícího ho na koni. Přesně ve chvíli, kdy chtěl Brant Thuanovi useknout hlavu, se Thuan zastavil a sekl Branta. Brant spadl z koně. Meč odletěl někam pryč. Brant nad sebou uviděl Thuana. "Pitomý břídile", pronesl Thuan a zvedl ruku s mečem. Meč už ale nenašel svůj cíl. Zato Brantova dýka ano. Uvelebila se v thuanově srdci. Thuan byl mrtev, ale Brant už si odpčítaval poslední vteřiny. Náhle se mu v mysli zjevil osud. Byl odděn do kdysi zářivého brnění. Nyní bylo brnění červené od krve. V ruce držel meč a otlučený štít. Stál na zemi plné mrtvých těl. Jedny byly odporě zelené zrůdy a druhé byly těla rytířů. V dáli se mísil křik rytířů s jiným řevem. Ale křik rytířů slábnul a slábnul. "Milý Brante", oslovil ho osud. Hlas měl ztrhaný velkou námahou, "možná tě překvapuje, že mě znova vidíš. Když jsem od tebe odešel chystal jsem se já a ostatní osudovci do bitvy proti příšerám z jiného světa. Doufali jsme, že je zastavíme a oni se nedostanou na Zemi. Bohužel jich bylo příliš mnoho rozdrtili naši obranu. Jsem teď jeden z posledních osudovců. Moje bitva je ztracená, ale tobě se ještě může podařit zformovat obranu vás lidí. Prosím, vykašli se na svou pomstu a pomoz svému lidu přežít". "Já bych rád pomohl, ale jsem na tom stejně jako ty. Podívej na mé břicho. Umírám", vysoukal ze sebe s posledních sil Brant. V tu chvíli obklopilo osudovce asi patnáct potvor. Osudovec řekl smutně: "Pak už je jen jediná možnost", Poté se napřímil vykřikl. Jeho tělo se rozpadlo, vylétla z něj energie a zmizela. Za chvíli uviděl Brant, jak se k němu blíží jakési světlo. V zápětí do něj vstoupilo. Brant se uzdravil. Ale už to nebyl Brant, už to byl Brant Osudovec a byl tu, aby připravil svět na velkou válku mezi dobrem a zlem. Ne dobro už nebylo, dobro už prohrálo. Dobro byli osudovci. Zůstali už jen lidi, lidi a Brant Osudovec.

Marcus