HIRAMSKÝ LES
Rowan jel z trhu, bydlel v malé vesnici severně od Velké řeky a jediný zdroj jeho příjmů byly pouze jarmarky ve městě. Už se stmívalo, Rowan chtěl být brzy doma a tak se rozhodl že si cestu zkrátí přes Hiramský les. Tento les nes jméno po svých obyvatelích, Hiramech. Tento národ byl prazvláštní, nikdy se nemíchali do záležitostí lidí z kraje a nepřáli si, aby i lidé se starali o ně. Rowan vjel do lesa a už po pár desítkách metrů úplně ztratil orientaci. Pěkně jsem si to zkrátil, řekl si pro sebe ikdyž nahlas. Kdybych jel normální cestou, tak by to vyšlo nastejno. Musím tu přenocovat, jinak bych tu náramě zabloudil. Přivázal svého meska ke stromu, založil menší ohníček a pokoušel se usnout. Různým zvukům které se ozývaly z lesa nevěnoval pozornost, jelikož jeho vesnice se také nacházela víceméně v divočině. Uprostřed noci ho přepadli, byli tři a bylo jim jedno jestli přežije. Věděli že jede z trhu a tak u sebe bude mít určitě peníze. Rowan začal bojovat s jedním z nich. Asi si vybral toho nejsilnějšího z party, protože ostatní jen přihlíželi a hlasitě komentovali tento zápas. Rowan neměl šanci, hromotluk byl sice stejně vysoký, ale kožená vesta kryla mohutné svaly. Bylo mu to celkem jedno, ale řekl si, že když už musí bojovat s loupežníky a věděl že ho nenechají žít, chtěl aspoň padnout v boji. Bojoval statečně, ale byl tak zabraný svým sokem že si nevšiml že jeden z bandy ho obešel ze zadu. Ve světle ohně se mihlo ostří nože. S rychlostí zajela Rowanovy do boku. Tato rána ho nezabila, ale začínala ho připravovat o vědomí. Hromotluk se jen křivě zasmál a zastrčil meč. Rowan byl ještě stále při vědomí když ho začal šacovat. V tom se stalo to co mohl Rowan dříve či později považovat za zázrak. Vzduchem zadrnčel zvuk tětivy a svist šípu. První loupežník padl na zem. V bleskové chvíli následoval druhý. Vedoucí této sebranky nestačil utéct moc daleko. Na zem dopadl kožený váček s penězi a hned ho následovalo umírající tělo. Rowan jen zahléhl jak se Hromotlukova tvář skřivila bolestí a z jeho očí se vytratil třpyt. To bylo poslední co viděl, jelikož hned nato ztratil vědomí. Probudil se až za světla, v boku cítil bolest, ale rána byla ošetřena a obvázána. Trhl sebou, ale bolest mu nedovolovala vstát. Teprve teď si všiml postavy v kápi která seděla opodál. Postava si všimla že se Rowan probudil a pohlédla na něj. Lež klidně, řela, ještě nemáš dost sil. Kdo jsi? Zeptal se Rowan spíše ze strachu než ze zvědavost. Jsem Samish, syn Simakův z rodu Hiramů z lesa, jsem rád že jsem nepřišel pozdě Rowane. Samish jako by uhádl Rowanovy myšlenky. Ano znám tě a znají tě všichni z Simakova rodu, ale tuto historii ti povím až příjde čas našeho loučení. Nyní odpočívej, rána byla hluboká a musel jsem vynaložit všechny své shopnosti abych tě odvrátil z cesty po řece Nivena. Rowan opět usnul, ale usl s klidem na duši. Ikdyž ještě pořád nevěděl co s ním Samish vlastně zamýšlí. Za pár hodin ho zachránce probudil, již se musíme vydat na cestu, už jsi zdráv a máme před sebou dlouhou cestu na to, abychom se zdržovali. Rowana s podivem rána už nebolela a tak mu nedělalo velké potíže vstát. Nejprve šli mlčky, ale tato mlčenlivá cesta se nelíbila ani jednomu a brzy se dali do hovoru. Pověz mi Samishi, řekl Rowan, proč jste si vybrali dobrovolnou izolaci v tomto lese a nestýkáte se s ostatními lidmi? Už dlouho žijeme v těchto lesích. Bylo to hodně dávno, když náš rod Simaků byl v prvopočátku. Ponejprve jsme byli spíše rolníci a od tehdejšího krále jsme měli darované severní území. Měli jsme krále rádi, jelikož nás nechal žít svým vlastním životem. Jenže se stalo to že se král dostal do pře s mým prapředkem, důvod byla sporná hranice kterou tvořila severní řeka. My jsme mírumilovný národ a tak nás začal král utlačovat, spálil územní listinu a nás ze země vyhnal. Uchýlili jsme se do Hiramu a od té doby nevěříme žádným lidem. Rowan si to nechával projít hlavou, bylo něco kolem poledne. Papsky slunce se opírali do překrásných stromů v kterých si hráli veverky. Vzduch krásně voněl všudepřítomnými bylinami. Tvoje vyprávění není opravdu krásné, promluvil po chvíli Rowan. Ale již je to dlouho co země nemá krále. Tak proč se nevrátíte do svých zemí. Že se již dlouho nenachází dědi koruny víme, řekl Simish, ale těžko by nám nyní někdo uznal naše právoplatné nároky. Proto čekáme na nového krále, které ho nám předpověděla sudba, ale o tom se dozvíš vše až později. Šli dál, ale už nepromluvili ani slovo, sem tam, když se Rowan ptal, co je tamto za strom či rostlinu. Po dlouhé cestě si odpočli u potůčku a pojedli něco ze svého proviantu, pak pokračovali v cestě. Pozdě po poledni si Rovan začal všímat že les řídne, až došli ke konci lesa. Zde se Simish zastavil, hleděl do dáli a mlčel. Rowan se taky připojil k pozoravání. V dáli viděl vesnice a lidi jako, mravenečky. Tu Simish promluvil. Zde přišel čas našeho loučení, ale věz, že se nevidíme naposledy. Naše osudy jsou propleteny více než si myslíš. Co tím chceš říci? Zeptal se Rowan. Musím ti dopovědět to, co jsem slíbil dnes ráno, to, proč jsem tě zachránil, ikdyž to nemají Hiralesští ve zvyku a to, proč jsme se nenavrátili do naší právoplatné země. Jak jsem ti řekl, nikdo by nás nevyslyšel. Ale sudba, kterou pronesl otec mého děda praví: Ať vždy nejstarší syn střeží cestu Hiramem, protože příjde náš král a bude potřebovat naši pomoc. Jen tento král nám opět navrátí to, co nám patří a jedině tohoto krále budem uznávat jako našeho jediného vládce. Simish poklekl, a pravil: Dnes nadešel čas sudby, čas můj, mého lidu a především Rowane, tvůj. Ty jsi ten král. Proto tě prosím, vydej se na cestu do Královského města, všichni na tebe již zoufale čekají. I oni doufají že se vyplní jejich sudba, že se navrátí král, který jejich vojsko povede do vítězného boje proti vojsku Devátého.
Writer
Toto je ukázka z knihy Anueltale