Náhlé protiklady

Každý kluk měl na základní škole alespoň jednoho dobrého kamaráda. Já takového měl. Jmenoval se Lukáš a odjakživa to byl blázen do všeho, co má křídla a létá (snad kromě opeřenců). Taky rozuměl počítačům, takže když se u nás doma konečně objevila plechová krabice, ve které to divně vrčelo, byl Lukáš tou osobou, kterou jsem požádal o odbornou instruktáž. Párkrát jsme spolu zašli na kolo a za pár hodin jsme objeli celou Ruzyň i Řepy a přilehlé okolí. Ovšem nejčastějším naším rozhovorem byly stíhačky a chemické pokusy, které jsme ke škodě Lukášova otce a jeho Škodovky vykonávali v jeho garáži. Po ukončení základní školy však přišla škola střední se spoustou nových kamarádů a na Lukáše jsem si vzpomněl jen zřídka. Občas jsem ho viděl v autobuse, ale většinou se mi nechtělo prodírat se mezi lidmi, abych s ním prohodil pár slov, nebo jsem na to neměl chuť. Tedy ne na to prodírání, ale na to, abych si s někým povídal. Raději jsem tedy dělal, že nevidím a neslyším. Občas jsem s ním pár slov prohodil, to když jsem náhodou vstoupil do dveří autobusu, za kterými stál, ale nesdělovali jsme si žádné podstatné informace.

Jednou jsem ho však opravdu dlouho neviděl, protože jsem si, já lenoch, přispával a jezdil pozdějším autobusem. Po pár měsících mne to ale přestalo bavit a vrátil jsem se k původnímu času v jízdním řádu. Jaké však bylo mé udivení, když jsem u tyče v prostřední části autobusu spatřil Lukáše s černým bombrem a nakrátko ostříhanými vlasy. Řekl jsem si ale, že je jaro a tak si Lukáš pořídil letní účes aby předstihl dobu. Má domněnka však byla záhy vyvrácena, a to v okamžiku, kdy Lukáš vystoupil z autobusu a já spatřil na jeho nohách černé „kanady“ a v nich bílé tkaničky. „Cože, Lukáš a skinhead? To je blbost, řekl jsem si. Blbost to nebyla. Skrz okno mezi vagóny metra jsem na pravém rameni Lukášovy bundy spatřil nášivku s vyobrazením kalicha, lemovanou černým proužkem s bílým ozdobným nápisem „Skinheads“. „Ha, tak tohle všechno asi nebude náhoda,“ řekl jsem si v duchu.

Celý den jsem si Lukášův zevnějšek probíral v hlavě a dospěl jsem k závěru, že mne zrak nešálil a že Lukáš se opravdu hlásí ke „kališnickým Skinheads“. Nevím, čím to bylo, ale najednou jsem zatoužil po tom, si s ním popovídat. Asi mě zajímalo, jestli se změnila i jeho hlava. Změnila. Když jsem na něj konečně narazil a přišel k němu, tak se vše projevilo. Vedli jsme rozhovor o škole apod. Pak padlo slovo na hudbu, protože spatřil na mém krku „obří“ sluchátka a optal se, zda je to dárek od Ježíška. Když jsem mu opatrně sdělil, že poslouchám punk, což z mého zevnějšku musel poznat, zaznělo z jeho útrob pohrdavé: „Hm.“ Nevěděl jsem, jak reagovat, a tak jsem pokračoval dál a otázal se ho, čím krmí své uši on. Dostalo se mi odpovědi, že vším možným. V pozadí jeho slov však zněly tóny písní kapel ala Vlajka či Orlík apod. Až na zastávku, kde jsme oba vystupovali, mezi námi panovalo ticho. Při přecházení ulice jsem si prohlížel, jak jedna „kanada“ s bílými tkaničkami míjí druhou. Zdálo se mi neuvěřitelné, že kluk, který nikdy nebyl schopen ublížit ani mouše, teď běhá s bandou holohlavých „kamarádů“ za skupinkami punkáčů či Romů, aby si do nich kopl. Lukáš se však příliš nezměnil. Když mi jednou můj úmysl jít na koncert do Belmonda překazila stovka skinů jedoucích na fotbal, všiml jsem si během úžasného sprintu, že Lukáš, můj bývalý nejlepší kamarád, zůstal jako jediný stát na zastávce tramvají a díval se za svými „kamarády“. Vím, že mi v duchu držel palce, abych utekl. Utekl jsem.

Jakub Kostrba