Domácí stránkaCíleTýmVýzkumyPublikaceAktualityArchiv datKontakt

Předmluva



   Každá společnost, stejně jako každý jedinec, se potřebuje občas podívat do zrcadla. Je to moment, kdy otázka identity splývá se schopností projekce do budoucnosti. Jestliže čeští historikové jsou jakýmisi „psychoanalytiky" společnosti (kteří dávají do nových souvis-lostí stará traumata i nedávná „bílá místa" v našich dějinách), pak sociologové Jiří Večerník a Petr Matějů se svými spolupracovníky jsou zase jakýmisi „rentgenology" české postkomunistické společnosti. Téměř deset let po pádu starého totalitního režimu nám nyní přinášejí podrobný a přehledný popis změn, kterými tato společnost prošla a dále prochází při zásadní hospodářské a politické transformaci devadesátých let.
   „Potíže s dějinami", jak to nazval Josef Kroutvor, jsou - relativně vzato - možná i nepříjemnější než „potíže s přítomností". Je tomu tak jednak proto, že moderní historiografie byla jako obor z velké části zdecimována normalizačními čistkami (o čemž svědčí 145 propuštěných historiků), jednak proto, že dnešní společnost se jen těžko vyrovnává se svými dějinami, jak naposledy ukázaly rozpaky nad 30. výročím událostí osmašedesátého roku. Zatímco tehdy sotva počínající politologie byla normalizátory přímo zrušena a vstřebána do výuky marxismu-leninismu, sociologie - zdá se - přežila dobu „temna" v lepším stavu, takže odborná úroveň dnešních studií si nezadá se svými západními či polskými a maďarskými protějšky.
   Přesto však v době „sametové revoluce" byla naše společnost pro většinu pozorovatelů velkou neznámou. Co vlastně najdeme v oné „černé skříňce" postkomunistických spo-lečností po havárii totalitního systému, který poznamenal nejméně dvě generace obyva-tel ve střední a východní Evropě? Jakými cestami se dobrat jejího poznání? Publikace, jako je tato, jsou považovány za velmi užitečné ve stabilních demokraciích západní Evropy. O to větší je pak význam sledování společenských trendů a vnímání změn ve společnosti v období přechodu k demokracii a tržnímu hospodářství. Předkládaná „zprá-va o společnosti" tak vyplňuje mezeru v odborné literatuře, která se doposud věnovala převážně politickým změnám a ekonomické reformě.
   Vyznat se v období transformace zároveň znamená znovu definovat základní pojmy, pomocí nichž se popisuje vztah společnosti a státu, rovnováha mezi rovností a volností, volba mezi bezpečností a svobodou. Komunistický systém měl na tyto klasické politické otázky jednoduché odpovědi: přednost měl vždy stát, rovnostářství a jistoty, a to jak ve smyslu sociálního zaopatření „od kolébky do hrobu", tak ve smyslu ochrany občanů před nebezpečnými myšlenkami a nežádoucími skutky, kterou poskytovala všudypřítomná státní tajná policie. Naopak nežádoucí byla práva jedince, rozmanitost občanských aktivit, svobody projevu i podnikání.
   Jakou rovnováhu ve zmíněné rovnici si najde obnovená demokracie ve středu Evropy? Nakolik je její společnost připravena na „šok svobody", na liberální změnu? A nakolik je poplatná dědictví sice prokazatelně zkrachovalého, avšak svým způsobem přece jen pohodlného etatismu? Zdá se, že česká společnost devadesátých let zvolila celkem nená-ročnou kombinaci starých postojů a nových příležitostí. Autoři této publikace k tomu předkládají bohatou dokumentaci, týkající se tří navzájem souvisejících otázek: 1. Jak „budovat kapitalismus" (aneb privatizovat po česku) bez kapitálu? 2. Jak obnovit střední stav (bez kterého je stabilizace demokratického systému nemožná) při pokračující devalvaci „lidského kapitálu"? 3. Nesouvisel náhodou politický úspěch české liberální pravice devadesátých let s její sociálně demokratickou praxí? První naše otázka se tedy dotýká privatizace, která byla klíčovým momentem tržní transformace českého hospodářství. Vzhledem k jejímu významu je tedy pochopitelné, že jí autoři věnují přiměřenou pozornost. „Malá privatizace" a restituce skutečně pomohly vzniku nové podnikatelské vrstvy. Obchodní rejstřík uvádí dokonce přes milion soukromých podnikatelů, což je až překvapivě vysoké číslo v zemi s pouhými deseti miliony obyvatel. Souvisí to jistě s rychlým vznikem „společnosti služeb" i částečnou „informační revolucí" po roce 1990. Idylu o rozkvětu nové třídy podnikatelů ovšem trochu kazí zjištění, že to jsou většinou podnikatelé bez zaměstnanců, kteří spoléhají raději na dvojí status: podnikání a zaměstnání (člověk přece nikdy neví ...). Chloubou české transformace však nesporně byla „velká", zejména pak kuponová privatizace. Proto se hodnocení „českého modelu" přirozeně soustřeďuje na její výs-ledky. Stručně řečeno, šlo o politicky geniální tah, který po desetiletích etatismu smířil českou společnost s perspektivou tržního hospodářství a významně napomohl pravici k volebnímu vítězství v roce 1992. Někteří si tehdy mysleli, že Václav Klaus instru-mentalizuje politiku pro účel ekonomické reformy - bylo tomu ale naopak. Ekonomické výsledky jsou totiž znepokojivé, a to jak ve srovnání s očekáváním společnosti (pod-porovaným sebevědomou rétorikou), tak v porovnání s Maďarskem a Polskem. Po špatně fungujícím socialismu tak čeští občané poznali i špatně fungující kapitalismus. Po marxistické verzi „všelidového vlastnictví" selhala i verze liberálně-populistická: dnešními vlastníky privatizovaných podniků jsou převážně bývalí ředitelé a jejich náměstci, takže jádrem nové buržoazie budou staré nomenklaturní kádry. Ani to by však nemusela být tragédie, kdyby český „kapitalismus" skutečně fungoval. Avšak kupony byly skoupeny investičními fondy a za mnohými z nich zatím stojí „velká pětka" polostátních bank. Výsledek je vcelku známý: privatizace v České republice nepřinesla to hlavní, co se od ní očekávalo, a namísto restrukturalizace zůstal chod podniků v podstatě bez vážnější změny. V současné době je 80% dotázaných přesvědčeno, že příslušníci nové majetné vrstvy se ke svému bohatství dostali „převážně nepoctivým způsobem". Odmítání „liberální" vlády uplatňovat zákon o bankrotech souvisí s dnešní nebezpečnou krizí bankovního sektoru. Česká republika jako jediná v postkomunistické střední Evropě dnes vykazuje záporný ekonomický růst a cizí investoři se jí raději vyhnou. Za těchto okolností ovšem nebude snadné dohánět tolik přehlížené „sociálně tržní" země EU, které mají „pouze" tříprocentní růst. Po letech arogance, kdy představitelé České republiky chtěli poučovat celou Evropu o tom, co znamená skutečné tržní hospodářství „bez přívlastků", a kdy dokonce chtěli zanést do ústavy zákaz rozpočtového deficitu, přišla hodina vystřízlivění: český průmysl se neobejde bez restrukturalizace, ať už ji provedou zahraniční investoři (pokud se ještě nějací najdou), nebo - jak radí Lubomír Mlčoch - stát (pokud na to bude mít). To však znamená rychlý růst nezaměstnanosti a konec sociálního smíru. Česká pravice v dobách své plné síly na to neměla odvahu. Může to někdo čekat od menšinové levicové vlády?
   Druhým důležitým tématem předkládané „zprávy o společnosti" je obnova středního stavu. Kromě již zmíněného růstu počtu podnikatelů a živnostníků je zásadní a dlouhodobě nejdůležitější změnou oproti situaci před rokem 1990 zřejmě ta skutečnost, že dnes se životní úspěch do značné míry spojuje s „lidským kapitálem", to znamená se vzděláním, schopnostmi a výkonem. Zatímco před rokem 1989 uváděla v této souvislosti jako prioritu vzdělání méně než třetina dotázaných, dnes upřednostňuje vzdělání jako základ úspěchu již přes 60% dotázaných.
   Jestliže je „schopnost sdílet svět informací" bezpochyby důležitou podmínkou ekonomického úspěchu člověka v moderní společnosti, potom se přístup ke vzdělání a vyrovnání šancí na vyšší vzdělání stávají důležitou zkouškou nových demokracií ve střední a východní Evropě. Komunismu byla vlastní systematická destrukce elit a přísný numerus clausus v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. To znamená, že střední a východní Evropa neprošla onou úžasnou expanzí vysokého školství, která od konce šedesátých let probíhala na Západě. Problémem transformačního období tedy je, jak skloubit dvojí - do jisté míry rozporný - úkol stojící před každou moderní a otevřenou společností, totiž obnovit elity a zároveň co nejrychleji rozšířit základnu vyso-koškolského vzdělání. To vyžaduje mimořádné prostředky pro mimořádně důležitý projekt, na němž do značné míry závisí i perspektiva integrace české společnosti do západní Evropy. Takovou prioritu si bohužel doposud žádná vláda neuložila a platy ve vědě a školství tak zůstaly na socialistické úrovni, pokud nespadly ještě níže.
   Představa, že „lidský kapitál" je rozhodující pro životní úspěch jedince i společnosti, souvisí s renesancí středního stavu, jehož étos je tak důležitý pro moderní demokracii. („No bourgeoisie, no democracy" - napsal lapidárně Barrington Moore ve své slavné knížce Sociální původ diktatury a demokracie). Komunistický systém preferoval z ideologických důvodů dělnictvo a rolnictvo. Paradoxně, deset let po pádu starého režimu a nástupu tržní ekonomiky, dělníci příliš neutrpěli (nezaměstnanost v České republice patřila doposud k nejnižším v Evropě, spolu s Lichtenštejnskem a Lucem-burskem), zatímco střední vrstvy si polepšily jen marginálně, pokud vůbec. Marx tvrdil, že kapitalismus se vyznačuje „relativním zbídačováním" dělnické třídy. Český kapi-talismus se však zatím vyznačuje spíše „relativním zbídačováním" středních vrstev vzdělanců. To bude mít dlouhodobé negativní následky pro tak klíčové obory, jaké představují věda, zdravotnictví a školství. A přitom tyto nové střední vrstvy se nejsilněji ze všech identifikovaly s transformací. Namísto očekávaného zhodnocení znalostí a následného společenského vzestupu přišlo naopak zklamání.
   Zajímavá je i třetí otázka, týkající se liberální rétoriky a sociálně demokratické praxe. Česká politika se vyznačuje neobyčejně stabilní strukturou sebezařazení voličů na levopravé ose a sociologické průzkumy ukazují, že vliv příslušnosti ke společenské třídě na volební rozhodování se během devadesátých let spíše posiloval. Souvisí to s vy-tvářením standardního systému politických stran s možností střídání vlád, ke které do-chází v České republice a jinde ve střední Evropě. Jak se proslýchalo z Prahy po česko-slovenském rozvodu a vítězství levice v Polsku (1993) a v Maďarsku (1994), spočívá prý výjimečnost české společnosti v tom, že zůstala posledním ostrůvkem pravicového liberalismu ve střední Evropě.
   Podrobnější analýza však ukazuje spíše opak: polská, a především maďarská levice prosadily skutečně liberální hospodářskou politiku (Bokrosův plán), zatímco česká pravice zabředla v sociálně demokratické, konsenzuální politice, jejíž výsledky jsou dnes známé. Tato politika, doprovázená radikální liberální rétorikou, byla ekonomicky zhoubná, avšak politicky velice úspěšná, a také proto byla cílevědomě pěstována. Jak ukazují výzkumy analyzované v této publikaci, 60% voličů ODS a ODA (oproti 76% průměru) si myslelo, že úkolem vlády je „zabezpečovat práci pro každého"; čtyři pětiny občanů si dnes myslí, ze vláda má usměrňovat ceny a zajišťovat pomoc průmyslu. Drtivá většina českých občanů si přeje silný a sociálně štědrý stát. Jinými slovy, v české společnosti byl „pravicový liberalismus" přijatelný jen potud, pokud se omezoval hlavně na rétoriku a byl doprovázen sociálně demokratickou politikou. Bonmot Jiřího Večerníka z roku 1996 „myslet nalevo, volit napravo" tak trefně vystihuje českou situaci devadesátých let. Česká zkušenost tedy ukazuje, že politické a ideologické nálepky mohou být klamné. To, co většina západoevropských občanů už dávno ví, začíná česká veřejnost teprve vnímat. Česká politika devadesátých let žila ještě ideologickou polarizací let osmdesátých, poznamenaných reaganovsko-thatcherovskou „neokonzervativní revolucí" a bojem proti východní „říši zla". To vše však na Západě vyprchalo po pádu berlínské zdi a po odchodu R. Reagana a M. Thatcherové do politické penze. To jen v Praze do-znívala jejich rétorika, která našla hlasitou podporu ve společnosti, jež v prosinci 1989 sice svrhla komunistický totalitní režim, avšak nemusela nést žádné konkrétní následky „liberální politiky". Mezitím se „levičák" Bill Clinton stal nejrazantnějším prosazovatelem volného trhu, labourista Tony Blair úspěšně pokračuje v demontáži „pečovatelského státu" (což nazývá „třetí cestou"!) a konzervativně-liberální investoři (nikoli ideologové) se opět orientují na sociálně tržní země EU (v Praze tolik opovrhované), protože po krachu asijských tygrů (v Praze tolik obdivovaných) je považují do budoucna za nejslibnější a pro investice nejbezpečnější země se stabilním hospodářským růstem, v nichž existuje průhledný kapitálový trh a fungující soudnictví, kde je stabilní demokracie a právní stát. Nová cesta české transformace může tedy vést jedině od opuštění iluzí k perspektivě evropské integrace.

Jacques RUPNIK
Fondation Nationale des Sciences Politiques, Paříž