Státní správa

Hrací automaty / Dokonalý svět - rozhovor s psychologem PhDr. Miroslavem Pospíšilem o chorobném hráčství, POLICISTA č. 2/1998, str. 5
Před chvílí skončila v Chebu policejní akce, o které hovoří naše reportáž. Psycholog PhDr. Miroslav Pospíšil, který se při svém pedagogickém a psychologickém poradenství zabývá mimo jiné i různými druhy závislostí, hrací automaty nevyjímaje, si s námi povídá o zábavě, která se stala pro mnohé drogou.

Výherní hrací automaty přitahují jako magnet nejen mnohé dospělé, ale i děti a nedospělou mládež. Vzniká chorobné hráčství jen díky nabízejícímu se rychlému, i když málo pravděpodobnému zbohatnutí?

Tvořivých her je jen zlomek, říká PhDr. Miroslav Pospíšil Chvíli můžeš být velký vítěz...  Foto Jiří NovákTak jednoduché to není, i když peníze jsou hlavním hráčským motivem. Při hře na výherních automatech vzniká také komplexní zážitek z mnoha různých podnětů: na stroji barevně blikají číselné řady, grafy, nápisy jako například výplata, risk, mimořádná výhra, prémie a tak dále. Kromě toho mají vliv na hráče i hluboké zvukové vjemy, které přístroj vydává. Dotyčného ovlivňují i informace od jiných hracích automatů - hrajete a někomu vedle se začaly sypat peníze, takže se zdá jen otázkou času, kdy bude automat vyplácet i vám. Mnozí lidé si myslí, že mohou často vyhrát peníze, mít z nich zdroj pravidelných příjmů, což je nesmysl! Každý hrací stroj průměrně ročně vydělá 180 000 korun a při 55 000 automatů je to částka 9,9 miliard korun. Každý stroj vydělá u každé vsazené částky 20-40 %.

Hra za vidinu zisku existuje od nepaměti. Je možné srovnávat lidi závislé na výherních automatech s hazardními hráči karet?

Myslím, že podobnost je veliká, ale výherní automaty jsou mnohem nebezpečnější. Když hrajete například mariáš, tak vás to namáhá, je to dřina, protože si musíte pamatovat mnoho karet za sebou, soustředit se, kombinovat a tak dále. Automat je naprosto pro každého, tedy i pro lidi s nižší inteligencí - člověk jen kouká, mačká tlačítka a doufá, že začne přístroj sypat peníze. I desetileté dítě může hrát, a to je zákeřné. Problém je tedy pouze mít peníze a čas.

Kromě výherních automatů existují i počítačové hry, které nenabízejí peníze, ale jen zábavu. Hrozí nebezpečí závislosti i u nich?

U všech těchto her se jedná, jako u mnoha jiných věcí, o otázku míry. Můžete je zcela zavrhnout, nebo absolutně přijmout jako svou životní realitu a absolutní cíl a v obou případech jste mimo. Potom existuje rozumný střed, a ten hledáme ve všech oblastech života. Můžu sníst například osm řízků a bude mi špatně. Když sním dva, budu v pohodě a budu mít radost - a to je právě ono. Podobně to platí i pro hru. Když budu sjíždět slalom, závodit na formuli 1 ap. na automatu s velkou obrazovkou hodinu, nic se mi neděje, jestliže na něm ale budu hrát pět hodin, už je to problém.

Můžete blíže vysvětlit proč?

Protože se snažím utéct z této reality do jiné, virtuální reality. V té jsem se zbavil problémů, které mám tady, a při návratu zpět mohu mít obrovské potíže. V počítačové hře jsem byl totiž hrdina, pán, vládl jsem tisícům lidí nebo řídil vesmírný koráb - a v realitě mám vynášet koš, mýt nádobí a učit se. Ten šok je veliký. Proto se snažím opět uniknout do světa virtuální reality.

Jak poznají rodiče u dítěte, které si doma hraje na počítači, správnou míru?

V poradně vždycky rodičům říkám: "Potřebujete dosáhnout stavu, abyste dovolili hrát dětem po určitý vymezený čas (půl hodiny, hodinu). Když dítě upozorníte, že za pět minut se hrou končí, musíte to za každou cenu dodržet. Je ale nutné nabídnout mu něco jiného. Pojď, budeme hrát tenis, karty, budeme si povídat." Jestliže ale nemám co nabídnout a jsem rád, že se dítě někam k počítači odloží a mám od něho pokoj, tak je to zlé.

Jsou děti, které dokáží celé hodiny číst. Není to podobný problém?

Ne, to je veliký rozdíl. Četba znamená, že máte vlastní fantazii, četba je dřina. Když přečtete tři sta stran, čtete je dlouho, ale film o tomtéž vnímáte jen hodinu a půl. Po ten čas jste vlastně vnímali virtuální realitu, kterou pro vás vytvořil nějaký režisér, a vy to jenom pasivně polknete.

U některých velmi složitých počítačových her ale musí člověk také hodně přemýšlet...

Tak zvaných tvořivých her je jen zlomek, většina jich je jakoby zážitkových. Proběhnete například nějakou cestou a váš výkon se ukládá - kde hru skončíte, odtamtud zase začnete. Jiné jsou postřehové, kdy musíte projít nějakou umělou cestou s nástrahami a měří se čas. Děti dokáží trávit u podobně nenáročných her i mnoho hodin, což je velice vyčerpávající a těžko se potom mohou soustředit na cokoli jiného.

Zmínil jste se, že automaty jsou jakýsi únik z reálného světa...

Ve virtuální realitě je dovoleno, co v sociálním prostředí, tedy v normálním životě, není možné. Tam můžete zabít člověka, přestože na vás neútočí, ale je prostě ve vašem poli. Můžete beztrestně zničit kohokoli a cokoli (např. vesmírnou loď) a můžete také kdykoli tuto akci přerušit nebo vrátit na začátek, takže se vlastně nikomu nic nestalo. Dítě je zkrátka po dobu hry v dokonalém světě, zatímco vy nabízíte svět nedokonalý se spoustou práce, problémů, konfliktů, odříkání. Ve virtuální realitě jsi pánem, tam dokážeš všechno.

Výherní automaty jsou také skvělý únik, navíc s lákavou vidinou zbohatnutí. Je to podobné jako u drog: dři se a budeš mít jen okamžik štěstí, nebo si dej kokain, heroin a budeš mít hodiny štěstí bez úsilí. Je tady ale problém - musíš na to mít odněkud peníze...

(čr)
Foto Jiří NOVÁK