POLICISTA 2/1999 | POLICIE A SDĚLOVACÍ PROSTŘEDKY |
Na místní oddělení policie v Praze se dostavil známý stěžovatel. Tentokráte byl navíc lehce posilněn alkoholem. Ten mu dodával na kuráži. Rozumné argumenty stále služby, že nejde o věc policie, ho nezajímaly. Když byl odmítnut a odkázán jinam, vzplál hněvem a rychle se rozhodl jednat. Vyšel před služebnu, mobilem zavolal do nejmenované televize a čekal. Na místo záhy dorazil televizní štáb rychlostí, kterou by mohla závidět leckterá výjezdová skupina. Spokojený stěžovatel odvyprávěl na kameru svou verzi příběhu. Reportér se svým štábem poté žádali o komentář i příslušného šéfa místního oddělení. Ten ochotně přislíbil, že vysvětlí, oč jde - ovšem mimo kameru. Tato podmínka byla nakonec akceptována. Kameraman však zůstal v místnosti a kameru držel volně v ruce jako zavazadlo. V průběhu vysvětlování si vedoucí místního oddělení uvědomil, že přístroj běží. Nicméně zachoval klid. Nakonec zůstal v místnosti jenom reportér, společně celý incident probrali a policista vysvětlil i problém s popudlivým občanem. Sžíravá reportáž o špatné policii se nekonala. Nekonala se jen díky dobré mediální práci zmíněného šéfa místního oddělení.
Jednat s druhými a srozumitelně jim sdělit nějakou zprávu či informaci obvykle není problém. Zpravidla dovedeme být uvolnění a působit slušným dojmem znalého, informovaného a zajímavého člověka. Ze sdělování informací se ovšem může stát nervy drásající zážitek, jestliže se do této jinak běžné aktivity vloží novináři. Samozřejmost a běžnost situace "sdělování" mizí, najednou vnímáme na vlastní kůži, co to znamená mediální komunikace, cítíme, že už to není jen tak. Uvědomujeme si, že je důležité, co řekneme, ale dokonce i to, co neřekneme. Tušíme, že jsme právě vstoupili na horkou půdu, ve které jde o důležité ohlasy, veřejné mínění, reputaci a publicitu. Jak co nejlépe zvládnout tuto tíhu zodpovědnosti, aby to dopadlo stejně dobře jako v úvodním příběhu ze všedního policejního dne ? Několik praktických rad vám nabízíme v tomto článku.
l. Problém nejen pro tiskové mluvčí
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o okrajovou záležitost, která se u policie týká především tiskových mluvčích, několika vyjmenovaných vysokých pozic a ještě tak vyšetřovatelů, kteří jsou ze zákona určeni k tomu, aby informovali veřejnost o tom, co vyšetřují. Bylo by to nepochybně jednodušší, odpovídalo by to vnitřním pokynům, ale v praxi to tak nefunguje. Koneckonců i úvodem popisovaný případ to dokládá celkem přesvědčivě. Novináři se svými dotazy často obracejí i na řadové, liniové pracovníky policie. Vysvětlení je prosté. Stává se tak zpravidla v situacích, kdy se něco děje. Novináři z různých rubrik zpravodajství dorazí na místo a žádají informace od pramene, tedy od těch, kteří jsou momentálně přítomni. Ne vždy je možné odkázat novináře na tiskového mluvčího, někdy to může působit divně či dokonce směšně. Možná, že si právě nyní vybavíte záběry odvysílané televizí před nějakou dobou. Reportér se v pouliční anketě dotazoval náhodných chodců, koho tipují za vítěze soutěže "Zlatý slavík". Oslovil i procházející policejní hlídku. Mladý policista se zarputilým výrazem v tváři opáčil do kamery, aby se reportér laskavě obrátil na tiskového mluvčího. V televizních archivech pod heslem "v hlavní roli policie" bychom podobných "zdařilých mediálních kousků" našli určitě více.
Jde-li o policii, je lépe počítat s tím, že do určité míry jsou ve hře všichni, nikoli jen tiskoví mluvčí. Tiskoví mluvčí jsou z tohoto pohledu specialisté, odborníci, kteří v mediálních situacích nesmějí zklamat. Ale i ostatní policisté v terénu, a chcete-li v "první linii", by měli být připraveni dobře zvládnout jednoduchou komunikaci s novinářem na místě a odpovědět inteligentně na srozumitelné přímé dotazy, jestliže ze situace vyplývá, že to je na nejpřirozenější věc a nenaráží to na žádné policejní zásady. Tragikomickým dojmem totiž působí scénky, kdy nejistý a znervóznělý policista váhá, zda může na kameru, která mezitím již běží, odpovědět na otázku, co se právě stalo. Nakonec vsadí na jistotu. Divák sice v pozadí vidí záběry třeba na běžnou automobilovou nehodu a ke svému úžasu slyší, že uniformovaný policista v záběru nemůže říct, k čemu na místě došlo. To v tom lepším případě. Rejstřík nevhodných způsobů odmítání jednoduché mediální komunikace je mnohem pestřejší.
2. Jde o image policie
Tím je řečeno vše. V tom je vlastní jádro věci. Nevhodné vystupování v mediální situaci není totiž osobní lapálií, ve hře je image policie. Ten, kdo se ztrapnil před divákem, je především policie jako taková, nikoli nějaký anonymní policista. Z toho ovšem také plyne jedna podstatná věc. Nevhodné jednání tváří v tvář novináři neplyne často z omezenosti a osobních nedokonalostí či nedostatků policisty, nýbrž padá na vrub organizace, zaměstnavatele, tedy policie. Jde o její image, a proto by měla své pracovníky připravit a vybavit jasnými instrukcemi a patřičně je na takové situace připravit. Jak praví známé přísloví, nikdo učený z nebe nespadl. Dobré zvládnutí mediální situace předpokládá, že jsou jasná pravidla pro takové policejní situace, které skutečně přináší život, a každý policista v nich má jasno. Když se pak na něj obrátí novinář (v akutní situaci na místě, kde se něco přihodilo), může přemýšlet jen o tom, jak co nejstručněji a nejlépe odpovědět, a nemusí se rozptylovat neklidnými myšlenkami, jak z takové nepřehledné situace ven a čeho se dopustí, když sdělí evidentní fakt, který beztak vyplývá z obrazových záběrů. Platí totiž následující bod 3.
3. Lepší než improvizace jsou jasná pravidla a zásady
Jak reagovat v živé a náhle vzniklé policejní situaci na dotazy novináře a co říci, když zatím nelze nic říci, je věcí mediální strategie celé "firmy". Základní pomazání by měl v tomto ohledu dostat každý i ten "nejobyčejnější" policista. Jinak je totiž nucen improvizovat a jeho výsledné počínání se obvykle nelíbí nikomu - divák žasne, novinář je pobaven a nadřízení si zoufají nad neschopností a nedostatkem profesionality svých podřízených. Příjemně se necítí ani ten, který to všechno má na svědomí. Rozhodně mu to nedodá na sebedůvěře a sebevědomí. Jak asi dopadne při další podobné situaci setkání takového policisty se zástupci tisku ?
Jsem přesvědčena, že jsme v policii celkem dobře zvládli roli tiskových mluvčích. Při prezentování policie v médiích se jim daří. Problematická, nekvalifikovaná a slabá vystoupení se objevují v drtivé většině pouze v reportážních záběrech zpravodajství, kdy novinář informuje o aktuálních událostech z "ulice". Svými pochopitelnými a hlavně jednoduchými otázkami obvykle zaskočí policistu z výkonu. Ten spolehlivě ví anebo intuitivně tuší, že se pouští na nejistou půdu, protože od informování veřejnosti jsou tady přece tiskoví mluvčí a vyjmenované vysoké policejní pozice přesně tak, jak o tom hovoří rozkaz policejního prezidenta. A tak i při dotazu "co se tady na místě stalo" odsekne "vůbec nic ....." anebo výhrůžně mlčí do kamery, ačkoliv divák může na obrazovce vidět několik policejních aut včetně policistů, kteří mají napilno. Není divu, že mezi lidmi převažuje dojem, že policisté mají zakázáno mluvit s novináři a nesmějí na žádnou jejich otázku odpovědět. Proč tomu tak je, vysvětluje hned několik vtipů o duševních schopnostech policistů, které kolují mezi lidem českým.
Myslím si, že lze právě takové jednoduché mediální situace zvládnout mnohem lépe a myslím si také, že k tomu stačí málo: jasná pravidla a zásady pro všechny policisty na téma "co a jak s novináři na místě nějakého děje, který právě řeší policie". Jde totiž o obraz policie v očích veřejnosti.
4. Praktické rady pro styk s novináři aneb jak udělat dobrý dojem
Na toto téma existuje mnoho více či méně zdařilých příruček. Zvláště zainteresovaní zájemci se mohou přihlásit i do řady kurzů. Lidé, kteří jsou nuceni se díky své profesi pohybovat často na veřejnosti, tuto nabídku skutečně využívají. Které rady a doporučení patří k těm nejdůležitějším?
Nejdůležitější pro celkový dojem z jakéhokoli byť sebestručnějšího vystoupení je váš pozitivní postoj k novináři, divákům a vůbec k mediální situaci. Považujte zástupce médií, novináře, redaktory, reportéry za své partnery a ne za protivníky! Myslete na to, že zjišťování informací je jejich profese. Jsou citliví na projevy neúcty a neochoty stejně jako vy. To platí beze zbytku pro všechny mediální situace. I v případě, kdy jste pevně rozhodnuti neposkytnout žádné sdělení na kameru, se spíše dohodnete slušným, vstřícným a korektním vysvětlením důvodů, které vás k tomu vedou. Vzpomeňte na příklad zmiňovaný úvodem. Nesázejte na konfrontaci. Obvykle je to slepá ulička.
Usilujte o klidný a sebejistý projev. Působí dobře a přesvědčivě na diváky. Sebejisté vystupování úzce souvisí s vaším vnitřním vyladěním. Pracujte na své mysli, na svém rozpoložení. Věřte si a celou situaci berte jako zajímavou příležitost si vyzkoušet vlastní schopnosti dobře komunikovat. Tréma není nic neobvyklého. Pociťují ji i profesionálové. Obvykle pocit trémy zmizí hned s prvními slovy, která pronesete.
Hovořte přirozeně. Nestylizujte se do role, která je vám osobně cizí, nehrajte si na někoho, kým ve skutečnosti nejste.
Když odpovídáte na dotaz, dívejte se na redaktora. Nesledujte pohledem kameru, necivěte do jejího objektivu, jestliže jde o dialog.
Nemusíte mluvit gramaticky přesně, ale nepoužívejte slangové výrazy a slova z tzv. "policejní hantýrky". Myslete na to, že vaše sdělení není určeno přímo novináři, ale divákům či posluchačům určitého média. Představte si je a tomu přizpůsobte svůj celkový projev.
Vyhněte se rovněž familiárním projevům a obratům typu " nó, já bych řekl, paní redaktorko, asi takhle....."
Nespěchejte! Někdy máme sklon, větu oddrmolit velmi rychle až překotně, jen abychom to už měli za sebou. Příliš uspěchaný projev nepůsobí dobře. Nebojte se ani pomlky či pauzy ve vašem slovním projevu. Ačkoliv vám se může zdát, že mlčíte příliš dlouho, jde jen o váš subjektivní pocit. Divák či posluchač to obvykle vnímá jinak. Na položenou otázku nejste povinni okamžitě "vystřelit" brilantní odpověď. Dopřejte si trochu času na promyšlení, pak bude vaše sdělení působit věcně a kompetentně.
Zevnějšek rozhodně není maličkostí. Zejména oblečení a účes hrají důležitou roli. Přitom jde o momenty, které máte zcela pod kontrolou. Divák si určitě povšimne, když vaše oblečení (uniforma) či úprava hlavy (účes, posazení služební čepice) má třeba i drobný nedostatek. Zkontrolujte proto těsně před vaším vystoupením, zda je v tomto ohledu vše v pořádku. Neupravený policista s ledabyle nasazenou čapkou působí do slova a do písmene nevyžehleným, ošoupaným dojmem. Zbytečně tím shazuje i dobrý ústní projev. Ten pak totiž působí málo věrohodně.
Snažte se uspokojit přirozený požadavek médií a novinářů po získání informací, pokud tomu nic nebrání. Nemusíte samozřejmě sdělovat všechno (viz dále poučka o nevyžádaných informacích). To, co řeknete, však musí být pravdivé. Je nutné si dávat pozor na směšování nepotvrzených nebo osobních dojmů a ověřených informací.
Hovořte stručně. Dlouhá souvětí jsou zbytečná, vytrácí se z nich srozumitelnost. Ve své odpovědi mluvte jen k věci, řekněte to nejdůležitější. Sdělte jen to, co opravdu sdělit můžete a také sdělit chcete. Nenabízejte informace navíc! Není to ve vaší kompetenci a navíc vstupujete zcela zbytečně na tenkou půdu. Tím můžete například podnítit novináře k dodatečnému a pro vás nepříjemnému doptávání.
Zatímco odpověď "bez komentáře" může za určitých okolností použít tiskový mluvčí či osoba na vysokém stupni služebního policejního žebříčku, pro výkonné policisty na místě, kde se právě něco děje, je zpravidla nepoužitelná. Buďte proto připraveni srozumitelně vysvětlit, proč nemůžete v dané situaci na místě odpovědět na položenou otázku, tak aby vaše vysvětlení bylo pro tázajícího se novináře jasné (informace získá od tiskového mluvčího, sdělení by ohrozilo vyšetřování, zatím nemáte na místě dostatek informací, rodina oběti o tom ještě neví ...).
Lidé mají určité společné představy (stereotypy), jak má vyhlížet a vystupovat správný bankéř, učenec nebo umělec či politik. Očekávají určitý standard. Kdo se od takových obecných očekávání příliš odchyluje, zpravidla narazí. Něco podobného funguje i ve vztahu k policii. Policista, který vypadne ze své profesionální role, působí rušivě a nebývá akceptován. Od "správného" policisty se například očekává, že zachovává klid a rozvahu a svým vystupováním vzbuzuje přirozený respekt a důvěru. Nenechte se proto strhnout a vtáhnout do negativního a emocionálního vystoupení, vyvarujte se vzteklých a podrážděných reakcí nebo nervózních a nejistých projevů. Diváka tím rozhodně neohromíte. Naopak snižujete jeho mínění o policistech. Myslete na to, že při kontaktu s novináři nejde o vaši osobu, reprezentujete v tu chvilku především svou "firmu", tedy policii.
Ludmila Čírtková
Foto Jiří Novák