Je tomu dávno. Již někdy před
rokem 1280 stávala po obou stranách řeky roztroušená
nízká roubená stavení různých velikostí. Krajina
pokryta hustými lesy, a to od Chocně a Kostelce až ku
Kladským horám. Držitelé tohoto zboží se
střídali. Od Jana Kojala z Hněvína, který před svou
smrtí v roce 1227 rozdal testamentem všechny své
statky příbuzným a klášterům s tím, aby jich
začali mýtiti a okopáváním vzdělávati.
Do té doby neozývá se z
těchto krajin jediný las života. Celý tento
nejvýchodnější cíp Čech tvořil župu neznámého
jména. Držiteli byli Slavníkovci. Dějepisec Kosmas
určuje její velikost na dvě pětiny Čech. Po
vyhubení Slavníkovců to byli Vršovci, které stihl
stejný osud. Po nich
Hrabišovci, potom, potom páni ze Švábenic a prodejem
dostala se tato župa Otakaru II. Přemysl Otakar II. dal
v těchto místech mýtiti lesy a na příhodných
místech zakládati osady a hrady stavěti. Pak v roce
1361 nastupuje rod Žampachů se znakem lovecké trubky. V roce 1575 prodáno toto
zboží včetně Klášterce s připojenými osadami
Mikuláši z Bubna, držiteli panství Litického
(Žambereckého), v kterémžto rodě zůstalo až do
roku 1809, to je 234 let.
V témže roce toto panství
odkupuje Veriant, hrabě Windischgrätz a prodal je v roce 1815 Johanu
Parischovi, rodem Irčanu, který postavil v roce 1820 v
Klášterci – Čiháku lovčí zámeček, v italském
slohu. Byl to vlastník zámku Žamberk.
První zmínka o Klášterci, původním jménem Orlitz
(Orlík) a Orlička, je zaznamenán ve veřejné
listině, bulli papeže Boifáce VIII. ze dne 15.
prosince 1295. Jiná zmínka je z “Formuláře”
Tobiáše z Bechyně, ve které chválí úmysl postaviti
zde v této krajině klášter. Datování těchto listin
je mezi roky 1279 až 1290. Z toho je patrno, že Orlitz vznikla asi před rokem 1280.
Byla to ves třináctého
století při řece Vysoké Orlici v kraji Král –
Hradeckém na panství Žampašském založená. Šlo o
dvě části, Orlík na vyšší části a v dolní
Orlička. Jména Orlík a Orlička vyskytují se ještě
ve veřejných listinách roku 1395. Přejmenování na
Klášterec (Claustrellum – Klösterle) je patrné ze spisu
Bienerberkt, kde uvádí, že je mnoho vsí v Čechách a
na Moravě, jimž po dříve tam stávajících
klášteřích pouze jméno zůstalo. Podobné místo
nachází se v Král – Hradeckém kraji blíže
hrabství kladského na řece Orlici v divokém údolí.
To potvrzuje, že zde vskutku klášter, i když malý
stával a podle něhož také je odvozen i název
Klášterec, i když později s doznačením nad Vysokou
Orlicí.
Je pravděpodobné, že již
v letech 1279 zde klášter stával. Jeho výstavba je
vtěsnána mezi letopočty 1256 až 1279. K jeho
užívání dochází s největší pravděpodobností v
roce 1270. Šlo o malý klášter, spíše hradištního
typu, a malé pevnosti. Poskytoval útulek pocestným
procházející tehdy hlavní komunikací (stezkou) z
východních Čech kolem dnes věkových líp (Vejdovy) v
Pastvinách, kde se rozvětvovala na jednu stranu směrem
na Nekoř přes Jablonné do Lanškrouna, navazující na
Zemskou stezku a druhou stranu kolem tehdejšího
hospodářství až ke klášteru (nynější kostel) a
potom dále přes bahnité údolí a řeku a prudkými
“vejmolami” až do Klodzka.
O předhistorickém
osídlení Klášterce svědčí nálezy popelnic u
kostelní zdi objevené v roce 1907, i jiných věcí,
které však byly z neznalosti při kopání hrobů
zničeny. V létě roku 1956 při výkopu u hřbitovní
zdi byly objeveny základy hlavní zdi bývalého
kláštera a pod omítkou kostela otvory po trámech.
Potvrdilo se, že jednopatrová budova kláštera byla
součástí kostela a zabírala s největší patrností
většinu prostoru
nynějšího hřbitova.
Klášteru patřilo
území mezi Divokou a Tichou Orlicí od nynějšího
Klášterce až k Mladkovu, se všemi osadami, jejich
obyvateli, poli, lučinami, lesy, vodami a pustinami.
Stejně jako většina
ostatních klášterů ani tento v době předhusitské
již zdaleka neplnil náboženský úkol, pro který byly
původně zřizovány. Kromě podpory feudalismu a
kolonizace pohraničních území, měly význam i
vojenský, zejména v postupu německých výbojů na
východ Evropy.
Cyriáci, mnišský řád,
jenž byl v těchto místech původcem výstavby
kláštera, úzce spolupracovali s řádem německých
křižáků. Do Čech je uvedl Přemysl Otakar II. ze
svého tažení do Prus. V Praze jim v leetech 1256
založili klášter a faru. Cyriáci se rozšířili po
Čechách a po Polsku. Ve východních Čechách měli 4 kláštery
a jeden z nich zde, v naší Orlitzi.
Protože později
vystupovali nepřátelsky proti husitům ve spojení se
slezskými knížaty, husité jejich kláštery v roce
1421 pobořili. Tak byl pobořen a vypálen i zdejší
klášter. Cyriáci prchli z Čech do Polska. I když se
do Čech opět několikráte vrátili, do našeho kraje
již nepřišli. Později byl jejich řád zrušen.
V roce 1452 byl zpustlý
kostel obnoven. Vzácnou památkou z té doby je kamenný
základ hlavního oltáře, stůl, na němž jsou čtyři
erby rodu Jiřího z Poděbrad. Kostel je jednou z
nejstarších památek chráněných státem.
Několikrát vyhořel a byl přestavován. Do roku 1881
byly věže kostela s baňatými kopulemi.
Cyriáci, původní
obyvatelé kláštera, se zabývali rybářstvím. Na
lukách za řekou (dnes od ZDŠ po Lhotku) měli velké
vodní hospodářství. Byla to důmyslná soustava
rybníků vzájemně propojených, kde pěstovali ryby.
Je pravděpodobné, že dřívější chodby vedoucí z
kláštera (dnes již žádné nejsou) sloužily jako
pohodlný přístup k rybníkům po lávce přes řeku.
Pod strání u kláštera
stávala malá kaplička. Vedle ní ze stráně vyvěral
pramínek vody do kamenného koryta (stírky). Voda byla
pokládána za zázračnou. Proč, to není známo.
KLÁŠTEREC MĚL A MÁ OSADY
- Jednou z prvních a nejstarších byla Orlička, poblíž Petrovic, v
údolí potoka Bublačky, osídlena až k řece
Orlici. Vznikla současně s Kláštercem a k
jejímu zničení došlo při husitských
válkách v roce 1421.
- Lhotka je
nyní nejstarší osadou. Byla založena jako
samostatná obec současně se vsí Orlík
(Orlitz). V roce 1713 připojena ke Klášterci.
Název byl odvozen od “Lhůty” stanovené k
pokácení a vymýcení lesa, aby zde mohla být
půda osídlena lidmi, kteří na ni
hospodařili.
Zbudov jako osada vznikl až po
roce 14543 na pozemcích “zbudoucích” z
klášterního a kostelního majetku, kde si
lidé začali stavět svá hospodářství.
Pravděpodobně k největšímu rozvoji této
osady dochází až v roce 1790.
Čihák
tato osada vznikla listinou vydanou Františkem
Adamem z Bubna z 22. dubna 1679 proto, že zde
byl objeven pískovcový kámen a pro jeho
dobývání bylo potřeba získat pracovní
síly. Žili zde převážně kameníci se svými
rodinami. Byli osvobozeni od robot a daní a svou
prací v lomech zajišťovali kámen pro stavbu
panských usedlostí. Název Čihák je odvozen
od slova číhati na kupce, kteří v těchto
místech přecházeli hranice se zbožím a
nechtěli zaplatit clo.
Jedlina
vznikla ve druhé polovině 18. století jako
osada lesních dělníků určených k práci ve
vrchostenských lesích. Její jméno vzniklo
pravděpodobně od kdysi zde stojícího velkého
jedlového lesa.
POMÍSTNÉ NÁZVY
Vznikaly v průběhu
staletí s rozvojem obce a ve většině se užívají
dodnes. Obec se již dříve rozkládala na poměrně
velkém katastru. Pro dobrou orientaci nestačilo jen
správní rozdělení. Vzniklá označení napomáhala k
upřesnění míst. Nevznikala nahodile, ale na základě
událostí, příjmení, přezdívek, lidské činnosti.
- Pustina je
oblast nacházející se na nejvyšším bodě
stráně vpravo řeky Orlice na horním
Klášterci v oblasti “Drah”. Před
staletími se zde ležící pozemky
neobdělávaly, zůstávaly pusté, nejvýše se
zde pásal dobytek. Největší spojitost je zde
se stavením čp. 29, kde se až dosud
přezdívá u “Rychtářů”. Název se dá
datovat asi do období roku 1650.
Potoky – zde původně
stávalo asi sedm až osm stavení. Na přelomu
18. a 19. století se zde začala stavět další
hospodářství. Jde o údolí, které je ze
tří stran obklopeno stráněmi a lesem a
středem údolí protéká potok, který se
vlévá do Orlice. Podle něj název Potoky.
Amerika je
sídliště samotového typu na horním
Klášterci. Název tohoto překrásného kouta
Klášterce se datuje do let 1860 – 1880.
František Doleček, přezdívaný Hájek, koupil
pro svého nejstaršího syna, tehdy mu bylo pět
let a ostatní dva byli ještě mladší, další
grunt. Proto, že nestačil všechno obdělávat,
než syn vyrostl,
a aby byla alespoň spásána tráva, musela
jedna z děveček u něj zaměstnaná vyhánět
dobytek na tyto vzdálené pastvy. Ráno
vstávala velmi brzo a téměř 2 km hnala
dobytek. Nerada tuto práci vykonávala. A proto,
že již slyšela o Americe, která je zemí hodně dalekou, naříkala
vždy se slovy: Zas musím vyhánět dobytek až
do tej Ameriky. Když syn dorostl, ztratil
rodovou přezdívku a získal novou
“Amerikán”. Přezdívka a pomístné
označení se udržuje i dodnes a je také
zaznamenáno i v mapách.
Zadní důl
– osamělé sídliště na katastru osady
Lhotka pod Petrovicemi na pravém toku orlického
potoka Bublačka. Nachází se zde tři doly.
přední, střední a podle posledního zadního,
nejvzdálenějšího, dostal své jméno Zadní
důl.
Vesměs jde o vzdálená
sídliště, dnes z velké části sloužící jako
rekreační, nebo pastviny.
Nyní opouštíme
posloupnost vývoje obce. Povězme si v další části
jen o některých zajímavostech, které v Klášterci
nad Orlicí jsou, a to ať již z minulosti nebo
současnosti.
NEJSTARŠÍ STEZKA
je z roku 1295. Dodnes používaná
silnice kolem kostela směřující v jednom směru na
“Kněžství” a k letitým lípám (Vejdovy), kde se
část rozdvojila směrem dolů k řece Orlici na Nekoř
(Bredůvku), Jablonné nad Orlicí a Lanškroun a druhá
část směrem na Králův Hradec do východních Čech. Od kostela dolů pokračovala
přes řeku brodem směrem na Čertovu skálu, na
Jedlinu, do Mezilesí. Tato cesta byla později nahrazena
novou spojující Klášterec s Petrovicemi. Po této
stezce se vydala vojska Jana Žižky do naší vsi, kde
byl v bojích se Slezany vypálen klášter a
Cyriáci v roce 1421 vyhnání.
BUBLAČKA
hraniční potůček oddělující katastr obce Pastviny
a Klášterec nad Orlicí. pramení v horní části
Českých Petrovic. Šťastné a přiléhavé jméno
odpovídající bublání potoka při průtoku lesnatým
údolím, bývalými Orličkami a Zadním dolem, až do
pastvinské vodní nádrže. Zaposlouchat se do hlasu
jeho vod, bublajících a šepotajících v paloučcích
uklidňující, překrásné. Dříve zde stávaly dva
malé, dřevěné roubené mlýnky.
PAŠERÁCKÁ LÁVKA
(lajc) – z horního Klášterce
podle řeky Divoké Orlice a Ledříčkovy skály
přírodovědnou a naučnou stezkou v chráněné
krajinné oblasti se dostanete k této lávce. Její
označení jako pašerácká neměla nic společného s
jejím skutečným posláním. Cesta podle řeky vedla k
lesnímu zámečku empírového
slohu “Lusthausu”, kde končila. Potom již byla jen
lesní pěšinou. Vrchnost potřebovala vybudovat lávku
pro potřeby dřevorubců (haluzáků) a lesní formany,
nutnou pro svážení dřeva z panských lesů.
Tato pěšina pokračuje za
lávkou na Schůdkovou skálu a dále byla vyšlapána
až na státní hranici kolem Čiháckého potoka.
Na Kladské straně stával
dřevěný mlýn a jeho majitel velmi dobře využíval
jeho postavení jako prodejny pašovaného zboží i jako
výborného úkrytu pro pašeráky. Zde se od pradávna
pohybovaly celé tlupy podloudníků, pašeráků. Tady
vyčkávali večera a s menším rizikem přecházeli
hranici. Největší pašeráckou invazi prožívala tato
místa po první světové válce. Tehdy chodívali na
paš vedle drobných chalupníků i školní kluci se
satůrky na zádech a nakupovali
za ušmudlané milionové i miliardové bankovky drobné
zboží, které přinášeli domů.
Při tomto paši používali
právě této lávky. A protože bylo široko daleko
známo, čemu tato lávka slouží, začala se nazývat
“Pašerácká”.
ČERTOVA SKALKA
(nesprávně nazývaná Čertovka) Nachází se
téměř na vrcholu kopce zvedajícího se proti ZDŠ.
Zde je jeden velký bludný balvan s řadou menších. Z
dolní strany má výstupky v podobě schodů. Byl z něj
krásný výhled na Klášterec. Na dolní straně
velkého balvanu jsou čtyři mělčí prohlubně velmi blízko u sebe.
Vypadají, jako by někdo do této hmoty vtlačil
krátké, ale silné prsty. Staří lidé si nedokázali
vysvětlit, jak se sem tato skalka dostala a když
viděli zvláštní prohlubně jako po prstech, usoudili,
že tento kámen a celou skalku sem přinesla nějaká
nadpřirozená síla. Touto nadpřirozenou silou měl
být čert, který na kameni zanechal otisky prstů. Od
toho název Čertova skalka.
ZEMSKÁ BRÁNA
Velice známé a
navštěvované místo. Pohledy na Klášterec bez
znalostí a shlédnutí tohoto překrásného koutu
přírody nejsou úplné. Toto místo se nachází na
kláštereckém katastru směrem od osady Čihák na
Bartošovice. Až sem tvoří řeka Divoká Orlice
státní hranici mezi ČR a Polskem. Řeka se v těchto
místech prudce stáčí a opouští státní hranici. Její koryto je neobyčejně divoké,
zúžené, s obrovskými kameny, přes které se divoce
řítící voda tříští. Celý pohled směrem od mostu
na řeku je jedinečný a stává se přitažlivý
každému fotografovi i řadě malířů.
Zde v místech, kde se řeka
prudce stáčí, byl při stavbě silnice do Bartošovic
postaven v letech 1900 – 1903 kamenný most. V pohledu
proti proudu zvýrazňuje název “Zemská brána”
jeho oblouk, který je rozhraním dvou okresů, a to
Ústí nad Orlicí a Polska.
Velmi pěkná je procházka
podle řeky přes Pašeráckou lávku až k této Zemské
bráně.
LUSTHAUS
Takto byl nazýván
poslední výstavní zámeček, bývalá hájovna,
nacházející se na cestě z Klášterce nad Orlicí k
Pašerácké lávce. Zde před touto lávkou (lajcí)
nachází se krásný lesní palouček. V těchto
místech si postavil majitel Žambereckého panství,
původem Irčan Parisch, roku 1820 lesní lovčí
zámeček v empírovém slohu, který později sloužil
za panskou hájovnu a to od roku 1850. Stál zde až do
27. března 1936, kdy vyhořel. Všeobecně se soudí,
že požár založil zuřivý henlajnovec Taiber, aby zámeček
nemohl být použit za opěrný bod naší armádě před
II. světovou válkou.
Zámeček byl skvostem
naší obce. Byly v něm uchovány odřezky oddeňku
těch největších lesních velikánů, které tu během
doby jeho trvání byly skáceny. V horečné době před
II. světovou válkou ani v letech poválečných nebyl
tento zámeček obnoven, a tak po něm zůstaly jen
fotografie.
NEJSTARŠÍ PŘÍJMENÍ
která se uchovala dodnes jsou známá již od roku 1586.
Jsou to Severin, Jireš, Kalous, Hovad, Ježek, Mlynář,
Felcman, Jedlička a Stampasvský (dnes Štambaský).
Pořadí je uvedeno podle nejstarších. Později se
značně rozšířilo příjmení Dolečkové, které
není kláštereckého původu a objevuje se poprvé v
roce 1691. Ještě mladší jsou příjmení Toman a
Kodytek.
V současné době je nejvíce příjmení Tomanových,
Kalousových, Mlynářových, Ježkových,
Severýnových. Nejméně se uchovala příjmení Hovad,
Jireš, Jedlička a Felcman
POVĚST O LOUPEŽNÍKU
LEDŘÍČKOVI
Při cestě kolem řeky Divoké Orlice naučnou
stezkou přijdete ke skále, jež se nalézá na levé
straně směrem proti proudu. K této skále se vztahuje
tato pověst.
Je tomu již dávno, někdy před 200 lety, kdy se
ukrýval v temných hvozdech Orlických hor loupežník
Ledříček, postrach to boháčů celého orlického
kraje, avšak velký přítel a ochránce chudých.
Neměl žádných spoludruhů. Tím také svoje
odvážné kousky prováděl sám a lépe unikal
pronásledovatelů. Více než dvě desetiletí se ho
nepodařilo polapit. V Orlických horách měl mnoho
tajných přátel. Mezi lidem šla pověst, že
Ledříček zná a používá
bylinu, která jej prý činí neviditelným. Skutečnost
byla ale taková, že Ledříčkovi pomáhala velká
znalost lesa, přízeň přátel, hbitost a obratnost.
Nejpřirozenější ochranou
mu byla zejména skrýš v nitru strmé a vysoké skály,
dnes nazývané “Ledříčkova”. Mohutná jedle,
dosahující až k vrcholu skály, byla mu vhodným
žebříkem, po kterém do jeskyně vystupoval.
Všude tam, kde bylo třeba
v podhorských chalupách zmírnit bídu, neštěstí,
zjevil se tajemný mužík, malé, rozložité postavy a
poskytl pomoc. Býval přestrojen za mysliveckého
mládence nebo mlynářského chasníka, krajánka nebo
za finance “strnada”. Nikdy se však tajemný
človíček neobjevil znovu a nepožadoval vrácení
půjčky nebo daru.
Panstvem a jeho policajty
byl silně pronásledován a štván. Avšak po dvaceti
letech stálého pronásledování přeci jen Ledříček
skončil svůj dobrodružný život. Jednou spěchal do
svého úkrytu a při slézání jedle se mu přetrhl
zpuchřelý provazový žebřík a on spadl z vysoké
skály do hlubiny, kde zůstal s roztříštěnými údy
ležet mrtev. To prý bylo někdy na podzim. Teprve na
jaře, když slezl sníh, našel panský hajný v
houštině pod skálou jeho mrtvé tělo. Byl to smutek a
žal po horách Orlických. Mstil křivdy a bezpráví
učiněné vrchností na prostém lidu.
O původu loupežníka
Ledříčka není nic známo, ani jeho skutečné
příjmení. Pravděpodobně, že od jména Lédr z
nejvýše položené obce Čihák, kde ve fantazii
prostých lidí bylo toto jméno zdrobnělé a
používané.
POČÁTEK A VÝVOJ ŠKOLSTVÍ V OBCI
Již od pradávna lidé toužili po poznání. V roce
1713 byla postavena první škola na místě dnešní
farní budovy. Byla kamenná, přízemní, nikterak se
mimo použitého materiálu nelišila od ostatních
chalup.
V roce 1758 byla za
kostelem, z části na základech bývalého kláštera,
postavena druhá škola, dřevěná, roubená. Dnes je to
dům č. 3, jehož stávající vzhled se jen málo
liší od dřívější podoby. Byla zde jedna místnost
– třída.
V roce 1919 již byla v
naší obci založena měšťanská škola. Tím
Klášterec daleko předběhl široké okolí, neboť
tento vyšší stupeň ještě nikde na vesnici nebyl.
Přes řadu potíží a pro zajištění narůstajících
požadavků na rozšíření vyučování, jak v obecné,
tak v měšťanské škole, byla postavena v roce 1923 a
dána do užívání nová škola, dnešní ZDŠ.
LYŽOVÁNÍ
Lyžování má v naší podhorské obci již
dlouholetou tradici. Vybíráme ze vzpomínek Bohumila
Kodytka (Hovada):
“První naše
klukovské lyže byly z javoru od koláře Jireše,
později z jasanu od mistra kolářského Fr. Koblížka.
První vázání bylo z drátu, k botě upevněno
motouzem nebo řemínkem. Postupně přišlo vázání
pérové s bubínkem, pak řemenové s přezkou.
Na lyžích (skyjích) se
jezdilo s jednou dlouho holí a technika jízdy se od
dnešní velmi lišila. Hole se používalo i k brzdění
z kopce – hlavně listonoš Musílek a Toman (Balcar)
jinak nejezdili. V Klášterci dříve jezdil snad
každý druhý, při tehdejších zimách to bez lyží
prostě nešlo. Často byly pořádány závody v běhu a
skoku na lyžích.”
VÝLET K ZEMSKÉ BRÁNĚ
Putování údolím Zemské brány po
stejnojmenné naučné stezce, otevřené v roce 1979
jako druhé v Orlických horách, zahajujeme prohlídkou
mostu, který spojuje údolí Divoké Orlice. Mostní
oblouk z pečlivě opracovaných pískovcových kvádrů,
vytesaných rukama italských a našich kameníků v
letech 1900 až 1903, nese na svém vrcholu vozovku směřující z Bartošovic
do Petrovic. Kamenná umělá klenba, pěnící voda
narážející na obrovské balvany, strmé rozervané
skály jako přírodní kulisy divadelní scény
společně harmonizují a vytvářejí nezapomenutelný
obraz citlivého spojení tvůrčí aktivity přírody a člověka.
Opatrně sestupujeme po
primitivních kamenných schodech do prostoru, kde
skalní stěny svou členitostí a pestrostí
vytvářejí nejromantičtější a turisticky
nejpřitažlivější úsek cesty. Jsme v prostoru
přímého průlomu řeky horským hřebenem. Řeka po
více jak dvacetikilometrovém poměrně klidném toku na
českopolském rozmezí se náhle stáčí k jihu,
příčně proráží horský hřeben a vniká do
vnitrozemí. Jsou zde vypreparovány vysoké skalní
suky, především na levém břehu, dosahující výšky
a šedesátimetrové
šířky. Z jejich vrcholů je strhující pohled na
balvanové řečiště. Odolnost pevných rul na jedné
straně vedly po mnoha statisíciletích ke vzniku
kaňonovité soutěsky.
Z levého břehu
přecházíme přes řeku po lávce, která je
zkonstruovaná jako samonosná. Tvoří ji několik vedle
sebe položených silných dlouhých a oloupaných klád,
napříč propojených tenčí kulatinou. Nad lávkou se
klene konstrukce, připomínající svou podobou
řetězový most. Lávka dostala přiléhavé jméno –
“Pašerácká”. Je odvozeno od skutečného pašování, které se zde v hojné
míře provozovalo. Ze sousedního Pruska se pašoval
především vzácný cukerin, laciný petrolej, tabák,
zapalovače a jiné výrobky. Říční údolí v těchto
místech svou členitostí a divokostí bylo zřejmě
nejbezpečnějším přechodem pro pašeráky. Odtud je jen kousek k
pašerácké skále, která tvoří výrazný východ na
pravém břehu Divoké Orlice. Je vysoká přes osm
metrů a široká čtyřicet. Její severní stěna je
prolomena několika výklenky. Tektonickou poruchou
vznikla ve skále dokonce i jeskyňka. Vracíme se do
dětských let. Skáčeme z jednoho kamene na kámen a
necháváme se strhnout vzrušením nebezpečí pohybu po
nevelkých kamenných plochách vykukujících z temnot
hučící vody.
Široká vyšlapaná lesní
cesta po proudu řeky nás záhy přivádí na nevelký
lesní palouk, kde uprostřed vévodí svou temnou
zelení osamocený rozložitý keř tisu, torzo
někdejšího statného stromu. Jeho jehličím obalené
větve se zde sklánějí a podávají téměř poslední
výpověď o existenci malého lesního parku
obklopujícího lovecký zámeček, později hájenku
žambereckého Parishova velkostatku v Čiháku.
Zámeček, zvaný Lusthaus (dům radosti) byl postaven v
empírovém slohu v roce 1806. V březnu 1936 vyhořel a
už nikdy nebyl obnoven. Po přilehlém rybníčku zbyly
jen nepatrné stopy zarostlé prohlubně. Na břehu řeky objevujeme
asi poslední půlmetr pískovcového empírového
sloupu. K zámečku patřily také dvě uměle
vyhloubené a kameny vyzděné nádrže pro pstruhy,
které jsou dnes naplněny stojatou, silně
eutrofizovanou vodou.
Zúžená lesní cesta zcela
uzavřená klenbou korun stromů nás odvádí kolem
zachovalého objektu pohraničního opevnění k
Ledříčkově skále, která se váže k bájné
historicky podložené postavě Jánošíka Orlických
hor, zbojníka Ledříčka. Už samotné jeho jméno v
nás vyvolává sympatie k nepolapitelnému odvážnému lapkovi,
který bohatým bral a chudým dával. Stojíme pod
stromou skálou, která vystupuje do čtyřicetimetrové
výšky. U její stěny hledáme už dávno
ztrouchnivělý a neexistující pařez bájné jedle,
která byla němým svědkem Ledříčkova konce. Mezi horským lidem, jak píše
podle sdělení řídícího učitele a obecního
kronikáře Františka Tomana rolník Josef Doleček z
Klášterce v Lidovém deníku v článku “Loupežník
Ledříček”, šla o Ledříčkovi pověst, že něco
zná, co nikdo jiný na světě – tajné byliny, které ho činí neviditelným a
nezranitelným, jako Olbrachtův Nikola Šuhaj
loupežník na Podkarpatské Rusi. Nejpřirozenější a
nejlepší ochranou Ledříčka byla však jeho tajná
skrýš uprostřed vysoké skály. Ze samostatné skalní
rozsedliny pod jeskyní vyrůstala mohutná jedle, která svou korunou
dosahovala až k vrcholu skály a byla Ledříčkovi
přirozeným žebříkem. Z koruny pak stačil krátký
provazový žebřík do jeskyně. Dosud ve stěně lze
vidět jeskynní výklenek o rozměrech 3x3x3 metry,
který je dostupný jen za pomoci horolezeckého
lana.
Plných dvacet let se
Ledříček ve skalní stěně ukrýval a úspěšně
unikal žoldnéřům před polapením. Na rozdíl od
Jánošika, nikdy nebyl chycen. Jen nešťastná náhoda
ukončila jeho bouřlivý a dobrodružný život. Při
jednom pronásledování, když rychle spěchal do svého
úkrytu, přetrhl se při přelézání provazový
žebřík a Ledříček se zřítil. V prohlubni našli
jeho roztříštěné tělo. Žamberecká vrchnost dala
jedli hned skácet, aby do jeskyně už nikdo nemohl. Kdo
ví, co si o tom všem mysleli poddaní Doleček a Sobota, kteří dostali
příkaz strom skácet. Od té doby se skála jmenuje
“Ledříčkova”. Stěna tvoří největší skalní
výchoz z údolí Zemské brány. Ostrohranné sutě na
svahu jsou výsledkem mrazotvorného větrání skal
ledových dob.
|