Klášterec nad Orlicí




Nyní Vám předkládáme vyprávění z pootevřených kronik,

jež psal čas a lidé této obce, vklíněné do Orlických hor.


Je to pro Vás, jež jste zde domovem, pro Vás,
kteří k nám přicházíte pro poznání, ponaučení, pro krásu.

Je to jen kytička vzpomínek.
Dar srdci milujících svůj kraj,
krásný kout České republiky.

Jsou to světla, stíny, tichý, jindy bouřlivý rytmus vod,
chladný i hebký dech kopců, lesů a potůčků, jasná obloha i její bouře,
to vše patřící k sobě s člověkem a jeho prací,
k přírodě, ve které zde žije po celá staletí.




Je tomu dávno. Již někdy před rokem 1280 stávala po obou stranách řeky roztroušená nízká roubená stavení různých velikostí. Krajina pokryta hustými lesy, a to od Chocně a Kostelce až ku Kladským horám. Držitelé tohoto zboží se střídali. Od Jana Kojala z Hněvína, který před svou smrtí v roce 1227 rozdal testamentem všechny své statky příbuzným a klášterům s tím, aby jich začali mýtiti a okopáváním vzdělávati.
Do té doby neozývá se z těchto krajin jediný las života. Celý tento nejvýchodnější cíp Čech tvořil župu neznámého jména. Držiteli byli Slavníkovci. Dějepisec Kosmas určuje její velikost na dvě pětiny Čech. Po vyhubení Slavníkovců to byli Vršovci, které stihl stejný osud. Po nich Hrabišovci, potom, potom páni ze Švábenic a prodejem dostala se tato župa Otakaru II. Přemysl Otakar II. dal v těchto místech mýtiti lesy a na příhodných místech zakládati osady a hrady stavěti. Pak v roce 1361 nastupuje rod Žampachů se znakem lovecké trubky. V roce 1575 prodáno toto zboží včetně Klášterce s připojenými osadami Mikuláši z Bubna, držiteli panství Litického (Žambereckého), v kterémžto rodě zůstalo až do roku 1809, to je 234 let.
V témže roce toto panství odkupuje Veriant, hrabě Windischgtz a prodal je v roce 1815 Johanu Parischovi, rodem Irčanu, který postavil v roce 1820 v Klášterci – Čiháku lovčí zámeček, v italském slohu. Byl to vlastník zámku Žamberk.

První zmínka o Klášterci, původním jménem Orlitz (Orlík) a Orlička, je zaznamenán ve veřejné listině, bulli papeže Boifáce VIII. ze dne 15. prosince 1295. Jiná zmínka je z “Formuláře” Tobiáše z Bechyně, ve které chválí úmysl postaviti zde v této krajině klášter. Datování těchto listin je mezi roky 1279 až 1290. Z toho je patrno, že Orlitz vznikla asi před rokem 1280.
Byla to ves třináctého století při řece Vysoké Orlici v kraji Král – Hradeckém na panství Žampašském založená. Šlo o dvě části, Orlík na vyšší části a v dolní Orlička. Jména Orlík a Orlička vyskytují se ještě ve veřejných listinách roku 1395. Přejmenování na Klášterec (Claustrellum – Klösterle) je patrné ze spisu Bienerberkt, kde uvádí, že je mnoho vsí v Čechách a na Moravě, jimž po dříve tam stávajících klášteřích pouze jméno zůstalo. Podobné místo nachází se v Král – Hradeckém kraji blíže hrabství kladského na řece Orlici v divokém údolí. To potvrzuje, že zde vskutku klášter, i když malý stával a podle něhož také je odvozen i název Klášterec, i když později s doznačením nad Vysokou Orlicí.
Je pravděpodobné, že již v letech 1279 zde klášter stával. Jeho výstavba je vtěsnána mezi letopočty 1256 až 1279. K jeho užívání dochází s největší pravděpodobností v roce 1270. Šlo o malý klášter, spíše hradištního typu, a malé pevnosti. Poskytoval útulek pocestným procházející tehdy hlavní komunikací (stezkou) z východních Čech kolem dnes věkových líp (Vejdovy) v Pastvinách, kde se rozvětvovala na jednu stranu směrem na Nekoř přes Jablonné do Lanškrouna, navazující na Zemskou stezku a druhou stranu kolem tehdejšího hospodářství až ke klášteru (nynější kostel) a potom dále přes bahnité údolí a řeku a prudkými “vejmolami” až do Klodzka.
O předhistorickém osídlení Klášterce svědčí nálezy popelnic u kostelní zdi objevené v roce 1907, i jiných věcí, které však byly z neznalosti při kopání hrobů zničeny. V létě roku 1956 při výkopu u hřbitovní zdi byly objeveny základy hlavní zdi bývalého kláštera a pod omítkou kostela otvory po trámech. Potvrdilo se, že jednopatrová budova kláštera byla součástí kostela a zabírala s největší patrností většinu prostoru nynějšího hřbitova.

Klášteru patřilo území mezi Divokou a Tichou Orlicí od nynějšího Klášterce až k Mladkovu, se všemi osadami, jejich obyvateli, poli, lučinami, lesy, vodami a pustinami.
Stejně jako většina ostatních klášterů ani tento v době předhusitské již zdaleka neplnil náboženský úkol, pro který byly původně zřizovány. Kromě podpory feudalismu a kolonizace pohraničních území, měly význam i vojenský, zejména v postupu německých výbojů na východ Evropy.
Cyriáci, mnišský řád, jenž byl v těchto místech původcem výstavby kláštera, úzce spolupracovali s řádem německých křižáků. Do Čech je uvedl Přemysl Otakar II. ze svého tažení do Prus. V Praze jim v leetech 1256 založili klášter a faru. Cyriáci se rozšířili po Čechách a po Polsku. Ve východních Čechách měli 4 kláštery a jeden z nich zde, v naší Orlitzi.
Protože později vystupovali nepřátelsky proti husitům ve spojení se slezskými knížaty, husité jejich kláštery v roce 1421 pobořili. Tak byl pobořen a vypálen i zdejší klášter. Cyriáci prchli z Čech do Polska. I když se do Čech opět několikráte vrátili, do našeho kraje již nepřišli. Později byl jejich řád zrušen.
V roce 1452 byl zpustlý kostel obnoven. Vzácnou památkou z té doby je kamenný základ hlavního oltáře, stůl, na němž jsou čtyři erby rodu Jiřího z Poděbrad. Kostel je jednou z nejstarších památek chráněných státem. Několikrát vyhořel a byl přestavován. Do roku 1881 byly věže kostela s baňatými kopulemi.
Cyriáci, původní obyvatelé kláštera, se zabývali rybářstvím. Na lukách za řekou (dnes od ZDŠ po Lhotku) měli velké vodní hospodářství. Byla to důmyslná soustava rybníků vzájemně propojených, kde pěstovali ryby. Je pravděpodobné, že dřívější chodby vedoucí z kláštera (dnes již žádné nejsou) sloužily jako pohodlný přístup k rybníkům po lávce přes řeku.
Pod strání u kláštera stávala malá kaplička. Vedle ní ze stráně vyvěral pramínek vody do kamenného koryta (stírky). Voda byla pokládána za zázračnou. Proč, to není známo.



KLÁŠTEREC MĚL A MÁ OSADY
 

  • Jednou z prvních a nejstarších byla Orlička, poblíž Petrovic, v údolí potoka Bublačky, osídlena až k řece Orlici. Vznikla současně s Kláštercem a k jejímu zničení došlo při husitských válkách v roce 1421.
  • Lhotka je nyní nejstarší osadou. Byla založena jako samostatná obec současně se vsí Orlík (Orlitz). V roce 1713 připojena ke Klášterci. Název byl odvozen od “Lhůty” stanovené k pokácení a vymýcení lesa, aby zde mohla být půda osídlena lidmi, kteří na ni hospodařili.

    Zbudov jako osada vznikl až po roce 14543 na pozemcích “zbudoucích” z klášterního a kostelního majetku, kde si lidé začali stavět svá hospodářství. Pravděpodobně k největšímu rozvoji této osady dochází až v roce 1790.

    Čihák tato osada vznikla listinou vydanou Františkem Adamem z Bubna z 22. dubna 1679 proto, že zde byl objeven pískovcový kámen a pro jeho dobývání bylo potřeba získat pracovní síly. Žili zde převážně kameníci se svými rodinami. Byli osvobozeni od robot a daní a svou prací v lomech zajišťovali kámen pro stavbu panských usedlostí. Název Čihák je odvozen od slova číhati na kupce, kteří v těchto místech přecházeli hranice se zbožím a nechtěli zaplatit clo.

    Jedlina vznikla ve druhé polovině 18. století jako osada lesních dělníků určených k práci ve vrchostenských lesích. Její jméno vzniklo pravděpodobně od kdysi zde stojícího velkého jedlového lesa.




POMÍSTNÉ NÁZVY

Vznikaly v průběhu staletí s rozvojem obce a ve většině se užívají dodnes. Obec se již dříve rozkládala na poměrně velkém katastru. Pro dobrou orientaci nestačilo jen správní rozdělení. Vzniklá označení napomáhala k upřesnění míst. Nevznikala nahodile, ale na základě událostí, příjmení, přezdívek, lidské činnosti. 

  • Pustina je oblast nacházející se na nejvyšším bodě stráně vpravo řeky Orlice na horním Klášterci v oblasti “Drah”. Před staletími se zde ležící pozemky neobdělávaly, zůstávaly pusté, nejvýše se zde pásal dobytek. Největší spojitost je zde se stavením čp. 29, kde se až dosud přezdívá u “Rychtářů”. Název se dá datovat asi do období roku 1650.

    Potoky – zde původně stávalo asi sedm až osm stavení. Na přelomu 18. a 19. století se zde začala stavět další hospodářství. Jde o údolí, které je ze tří stran obklopeno stráněmi a lesem a středem údolí protéká potok, který se vlévá do Orlice. Podle něj název Potoky.

    Amerika je sídliště samotového typu na horním Klášterci. Název tohoto překrásného kouta Klášterce se datuje do let 1860 – 1880. František Doleček, přezdívaný Hájek, koupil pro svého nejstaršího syna, tehdy mu bylo pět let a ostatní dva byli ještě mladší, další grunt. Proto, že nestačil všechno obdělávat, než syn vyrostl, a aby byla alespoň spásána tráva, musela jedna z děveček u něj zaměstnaná vyhánět dobytek na tyto vzdálené pastvy. Ráno vstávala velmi brzo a téměř 2 km hnala dobytek. Nerada tuto práci vykonávala. A proto, že již slyšela o Americe, která je zemí hodně dalekou, naříkala vždy se slovy: Zas musím vyhánět dobytek až do tej Ameriky. Když syn dorostl, ztratil rodovou přezdívku a získal novou “Amerikán”. Přezdívka a pomístné označení se udržuje i dodnes a je také zaznamenáno i v mapách.

    Zadní důl – osamělé sídliště na katastru osady Lhotka pod Petrovicemi na pravém toku orlického potoka Bublačka. Nachází se zde tři doly. přední, střední a podle posledního zadního, nejvzdálenějšího, dostal své jméno Zadní důl.

Vesměs jde o vzdálená sídliště, dnes z velké části sloužící jako rekreační, nebo pastviny.
Nyní opouštíme posloupnost vývoje obce. Povězme si v další části jen o některých zajímavostech, které v Klášterci nad Orlicí jsou, a to ať již z minulosti nebo současnosti.



NEJSTARŠÍ STEZKA

je z roku 1295. Dodnes používaná silnice kolem kostela směřující v jednom směru na “Kněžství” a k letitým lípám (Vejdovy), kde se část rozdvojila směrem dolů k řece Orlici na Nekoř (Bredůvku), Jablonné nad Orlicí a Lanškroun a druhá část směrem na Králův Hradec do východních Čech. Od kostela dolů pokračovala přes řeku brodem směrem na Čertovu skálu, na Jedlinu, do Mezilesí. Tato cesta byla později nahrazena novou spojující Klášterec s Petrovicemi. Po této stezce se vydala vojska Jana Žižky do naší vsi, kde byl v bojích se Slezany vypálen klášter a Cyriáci v roce 1421 vyhnání.



BUBLAČKA

hraniční potůček oddělující katastr obce Pastviny a Klášterec nad Orlicí. pramení v horní části Českých Petrovic. Šťastné a přiléhavé jméno odpovídající bublání potoka při průtoku lesnatým údolím, bývalými Orličkami a Zadním dolem, až do pastvinské vodní nádrže. Zaposlouchat se do hlasu jeho vod, bublajících a šepotajících v paloučcích uklidňující, překrásné. Dříve zde stávaly dva malé, dřevěné roubené mlýnky.



PAŠERÁCKÁ LÁVKA

(lajc) – z horního Klášterce podle řeky Divoké Orlice a Ledříčkovy skály přírodovědnou a naučnou stezkou v chráněné krajinné oblasti se dostanete k této lávce. Její označení jako pašerácká neměla nic společného s jejím skutečným posláním. Cesta podle řeky vedla k lesnímu zámečku empírového slohu “Lusthausu”, kde končila. Potom již byla jen lesní pěšinou. Vrchnost potřebovala vybudovat lávku pro potřeby dřevorubců (haluzáků) a lesní formany, nutnou pro svážení dřeva z panských lesů.
Tato pěšina pokračuje za lávkou na Schůdkovou skálu a dále byla vyšlapána až na státní hranici kolem Čiháckého potoka.
Na Kladské straně stával dřevěný mlýn a jeho majitel velmi dobře využíval jeho postavení jako prodejny pašovaného zboží i jako výborného úkrytu pro pašeráky. Zde se od pradávna pohybovaly celé tlupy podloudníků, pašeráků. Tady vyčkávali večera a s menším rizikem přecházeli hranici. Největší pašeráckou invazi prožívala tato místa po první světové válce. Tehdy chodívali na paš vedle drobných chalupníků i školní kluci se satůrky na zádech a nakupovali za ušmudlané milionové i miliardové bankovky drobné zboží, které přinášeli domů.
Při tomto paši používali právě této lávky. A protože bylo široko daleko známo, čemu tato lávka slouží, začala se nazývat “Pašerácká”.



ČERTOVA SKALKA

(nesprávně nazývaná Čertovka) Nachází se téměř na vrcholu kopce zvedajícího se proti ZDŠ. Zde je jeden velký bludný balvan s řadou menších. Z dolní strany má výstupky v podobě schodů. Byl z něj krásný výhled na Klášterec. Na dolní straně velkého balvanu jsou čtyři mělčí prohlubně velmi blízko u sebe. Vypadají, jako by někdo do této hmoty vtlačil krátké, ale silné prsty. Staří lidé si nedokázali vysvětlit, jak se sem tato skalka dostala a když viděli zvláštní prohlubně jako po prstech, usoudili, že tento kámen a celou skalku sem přinesla nějaká nadpřirozená síla. Touto nadpřirozenou silou měl být čert, který na kameni zanechal otisky prstů. Od toho název Čertova skalka.



ZEMSKÁ BRÁNA

Velice známé a navštěvované místo. Pohledy na Klášterec bez znalostí a shlédnutí tohoto překrásného koutu přírody nejsou úplné. Toto místo se nachází na kláštereckém katastru směrem od osady Čihák na Bartošovice. Až sem tvoří řeka Divoká Orlice státní hranici mezi ČR a Polskem. Řeka se v těchto místech prudce stáčí a opouští státní hranici. Její koryto je neobyčejně divoké, zúžené, s obrovskými kameny, přes které se divoce řítící voda tříští. Celý pohled směrem od mostu na řeku je jedinečný a stává se přitažlivý každému fotografovi i řadě malířů.
Zde v místech, kde se řeka prudce stáčí, byl při stavbě silnice do Bartošovic postaven v letech 1900 – 1903 kamenný most. V pohledu proti proudu zvýrazňuje název “Zemská brána” jeho oblouk, který je rozhraním dvou okresů, a to Ústí nad Orlicí a Polska.
Velmi pěkná je procházka podle řeky přes Pašeráckou lávku až k této Zemské bráně.



LUSTHAUS

Takto byl nazýván poslední výstavní zámeček, bývalá hájovna, nacházející se na cestě z Klášterce nad Orlicí k Pašerácké lávce. Zde před touto lávkou (lajcí) nachází se krásný lesní palouček. V těchto místech si postavil majitel Žambereckého panství, původem Irčan Parisch, roku 1820 lesní lovčí zámeček v empírovém slohu, který později sloužil za panskou hájovnu a to od roku 1850. Stál zde až do 27. března 1936, kdy vyhořel. Všeobecně se soudí, že požár založil zuřivý henlajnovec Taiber, aby zámeček nemohl být použit za opěrný bod naší armádě před II. světovou válkou.
Zámeček byl skvostem naší obce. Byly v něm uchovány odřezky oddeňku těch největších lesních velikánů, které tu během doby jeho trvání byly skáceny. V horečné době před II. světovou válkou ani v letech poválečných nebyl tento zámeček obnoven, a tak po něm zůstaly jen fotografie.



NEJSTARŠÍ PŘÍJMENÍ

která se uchovala dodnes jsou známá již od roku 1586. Jsou to Severin, Jireš, Kalous, Hovad, Ježek, Mlynář, Felcman, Jedlička a Stampasvský (dnes Štambaský). Pořadí je uvedeno podle nejstarších. Později se značně rozšířilo příjmení Dolečkové, které není kláštereckého původu a objevuje se poprvé v roce 1691. Ještě mladší jsou příjmení Toman a Kodytek.
V současné době je nejvíce příjmení Tomanových, Kalousových, Mlynářových, Ježkových, Severýnových. Nejméně se uchovala příjmení Hovad, Jireš, Jedlička a Felcman



POVĚST O LOUPEŽNÍKU LEDŘÍČKOVI

Při cestě kolem řeky Divoké Orlice naučnou stezkou přijdete ke skále, jež se nalézá na levé straně směrem proti proudu. K této skále se vztahuje tato pověst.
Je tomu již dávno, někdy před 200 lety, kdy se ukrýval v temných hvozdech Orlických hor loupežník Ledříček, postrach to boháčů celého orlického kraje, avšak velký přítel a ochránce chudých. Neměl žádných spoludruhů. Tím také svoje odvážné kousky prováděl sám a lépe unikal pronásledovatelů. Více než dvě desetiletí se ho nepodařilo polapit. V Orlických horách měl mnoho tajných přátel. Mezi lidem šla pověst, že Ledříček zná a používá bylinu, která jej prý činí neviditelným. Skutečnost byla ale taková, že Ledříčkovi pomáhala velká znalost lesa, přízeň přátel, hbitost a obratnost.
Nejpřirozenější ochranou mu byla zejména skrýš v nitru strmé a vysoké skály, dnes nazývané “Ledříčkova”. Mohutná jedle, dosahující až k vrcholu skály, byla mu vhodným žebříkem, po kterém do jeskyně vystupoval.
Všude tam, kde bylo třeba v podhorských chalupách zmírnit bídu, neštěstí, zjevil se tajemný mužík, malé, rozložité postavy a poskytl pomoc. Býval přestrojen za mysliveckého mládence nebo mlynářského chasníka, krajánka nebo za finance “strnada”. Nikdy se však tajemný človíček neobjevil znovu a nepožadoval vrácení půjčky nebo daru.
Panstvem a jeho policajty byl silně pronásledován a štván. Avšak po dvaceti letech stálého pronásledování přeci jen Ledříček skončil svůj dobrodružný život. Jednou spěchal do svého úkrytu a při slézání jedle se mu přetrhl zpuchřelý provazový žebřík a on spadl z vysoké skály do hlubiny, kde zůstal s roztříštěnými údy ležet mrtev. To prý bylo někdy na podzim. Teprve na jaře, když slezl sníh, našel panský hajný v houštině pod skálou jeho mrtvé tělo. Byl to smutek a žal po horách Orlických. Mstil křivdy a bezpráví učiněné vrchností na prostém lidu.
O původu loupežníka Ledříčka není nic známo, ani jeho skutečné příjmení. Pravděpodobně, že od jména Lédr z nejvýše položené obce Čihák, kde ve fantazii prostých lidí bylo toto jméno zdrobnělé a používané.



POČÁTEK A VÝVOJ ŠKOLSTVÍ V OBCI

Již od pradávna lidé toužili po poznání. V roce 1713 byla postavena první škola na místě dnešní farní budovy. Byla kamenná, přízemní, nikterak se mimo použitého materiálu nelišila od ostatních chalup.

V roce 1758 byla za kostelem, z části na základech bývalého kláštera, postavena druhá škola, dřevěná, roubená. Dnes je to dům č. 3, jehož stávající vzhled se jen málo liší od dřívější podoby. Byla zde jedna místnost – třída.
V roce 1919 již byla v naší obci založena měšťanská škola. Tím Klášterec daleko předběhl široké okolí, neboť tento vyšší stupeň ještě nikde na vesnici nebyl. Přes řadu potíží a pro zajištění narůstajících požadavků na rozšíření vyučování, jak v obecné, tak v měšťanské škole, byla postavena v roce 1923 a dána do užívání nová škola, dnešní ZDŠ.



LYŽOVÁNÍ

Lyžování má v naší podhorské obci již dlouholetou tradici. Vybíráme ze vzpomínek Bohumila Kodytka (Hovada):
“První naše klukovské lyže byly z javoru od koláře Jireše, později z jasanu od mistra kolářského Fr. Koblížka. První vázání bylo z drátu, k botě upevněno motouzem nebo řemínkem. Postupně přišlo vázání pérové s bubínkem, pak řemenové s přezkou.
Na lyžích (skyjích) se jezdilo s jednou dlouho holí a technika jízdy se od dnešní velmi lišila. Hole se používalo i k brzdění z kopce – hlavně listonoš Musílek a Toman (Balcar) jinak nejezdili. V Klášterci dříve jezdil snad každý druhý, při tehdejších zimách to bez lyží prostě nešlo. Často byly pořádány závody v běhu a skoku na lyžích.”



VÝLET K ZEMSKÉ BRÁNĚ

Putování údolím Zemské brány po stejnojmenné naučné stezce, otevřené v roce 1979 jako druhé v Orlických horách, zahajujeme prohlídkou mostu, který spojuje údolí Divoké Orlice. Mostní oblouk z pečlivě opracovaných pískovcových kvádrů, vytesaných rukama italských a našich kameníků v letech 1900 až 1903, nese na svém vrcholu vozovku směřující z Bartošovic do Petrovic. Kamenná umělá klenba, pěnící voda narážející na obrovské balvany, strmé rozervané skály jako přírodní kulisy divadelní scény společně harmonizují a vytvářejí nezapomenutelný obraz citlivého spojení tvůrčí aktivity přírody a člověka.
Opatrně sestupujeme po primitivních kamenných schodech do prostoru, kde skalní stěny svou členitostí a pestrostí vytvářejí nejromantičtější a turisticky nejpřitažlivější úsek cesty. Jsme v prostoru přímého průlomu řeky horským hřebenem. Řeka po více jak dvacetikilometrovém poměrně klidném toku na českopolském rozmezí se náhle stáčí k jihu, příčně proráží horský hřeben a vniká do vnitrozemí. Jsou zde vypreparovány vysoké skalní suky, především na levém břehu, dosahující výšky a šedesátimetrové šířky. Z jejich vrcholů je strhující pohled na balvanové řečiště. Odolnost pevných rul na jedné straně vedly po mnoha statisíciletích ke vzniku kaňonovité soutěsky.
Z levého břehu přecházíme přes řeku po lávce, která je zkonstruovaná jako samonosná. Tvoří ji několik vedle sebe položených silných dlouhých a oloupaných klád, napříč propojených tenčí kulatinou. Nad lávkou se klene konstrukce, připomínající svou podobou řetězový most. Lávka dostala přiléhavé jméno – “Pašerácká”. Je odvozeno od skutečného pašování, které se zde v hojné míře provozovalo. Ze sousedního Pruska se pašoval především vzácný cukerin, laciný petrolej, tabák, zapalovače a jiné výrobky. Říční údolí v těchto místech svou členitostí a divokostí bylo zřejmě nejbezpečnějším přechodem pro pašeráky. Odtud je jen kousek k pašerácké skále, která tvoří výrazný východ na pravém břehu Divoké Orlice. Je vysoká přes osm metrů a široká čtyřicet. Její severní stěna je prolomena několika výklenky. Tektonickou poruchou vznikla ve skále dokonce i jeskyňka. Vracíme se do dětských let. Skáčeme z jednoho kamene na kámen a necháváme se strhnout vzrušením nebezpečí pohybu po nevelkých kamenných plochách vykukujících z temnot hučící vody.
Široká vyšlapaná lesní cesta po proudu řeky nás záhy přivádí na nevelký lesní palouk, kde uprostřed vévodí svou temnou zelení osamocený rozložitý keř tisu, torzo někdejšího statného stromu. Jeho jehličím obalené větve se zde sklánějí a podávají téměř poslední výpověď o existenci malého lesního parku obklopujícího lovecký zámeček, později hájenku žambereckého Parishova velkostatku v Čiháku. Zámeček, zvaný Lusthaus (dům radosti) byl postaven v empírovém slohu v roce 1806. V březnu 1936 vyhořel a už nikdy nebyl obnoven. Po přilehlém rybníčku zbyly jen nepatrné stopy zarostlé prohlubně. Na břehu řeky objevujeme asi poslední půlmetr pískovcového empírového sloupu. K zámečku patřily také dvě uměle vyhloubené a kameny vyzděné nádrže pro pstruhy, které jsou dnes naplněny stojatou, silně eutrofizovanou vodou.
Zúžená lesní cesta zcela uzavřená klenbou korun stromů nás odvádí kolem zachovalého objektu pohraničního opevnění k Ledříčkově skále, která se váže k bájné historicky podložené postavě Jánošíka Orlických hor, zbojníka Ledříčka. Už samotné jeho jméno v nás vyvolává sympatie k nepolapitelnému odvážnému lapkovi, který bohatým bral a chudým dával. Stojíme pod stromou skálou, která vystupuje do čtyřicetimetrové výšky. U její stěny hledáme už dávno ztrouchnivělý a neexistující pařez bájné jedle, která byla němým svědkem Ledříčkova konce. Mezi horským lidem, jak píše podle sdělení řídícího učitele a obecního kronikáře Františka Tomana rolník Josef Doleček z Klášterce v Lidovém deníku v článku “Loupežník Ledříček”, šla o Ledříčkovi pověst, že něco zná, co nikdo jiný na světě – tajné byliny, které ho činí neviditelným a nezranitelným, jako Olbrachtův Nikola Šuhaj loupežník na Podkarpatské Rusi. Nejpřirozenější a nejlepší ochranou Ledříčka byla však jeho tajná skrýš uprostřed vysoké skály. Ze samostatné skalní rozsedliny pod jeskyní vyrůstala mohutná jedle, která svou korunou dosahovala až k vrcholu skály a byla Ledříčkovi přirozeným žebříkem. Z koruny pak stačil krátký provazový žebřík do jeskyně. Dosud ve stěně lze vidět jeskynní výklenek o rozměrech 3x3x3 metry, který je dostupný jen za pomoci horolezeckého lana.
Plných dvacet let se Ledříček ve skalní stěně ukrýval a úspěšně unikal žoldnéřům před polapením. Na rozdíl od Jánošika, nikdy nebyl chycen. Jen nešťastná náhoda ukončila jeho bouřlivý a dobrodružný život. Při jednom pronásledování, když rychle spěchal do svého úkrytu, přetrhl se při přelézání provazový žebřík a Ledříček se zřítil. V prohlubni našli jeho roztříštěné tělo. Žamberecká vrchnost dala jedli hned skácet, aby do jeskyně už nikdo nemohl. Kdo ví, co si o tom všem mysleli poddaní Doleček a Sobota, kteří dostali příkaz strom skácet. Od té doby se skála jmenuje “Ledříčkova”. Stěna tvoří největší skalní výchoz z údolí Zemské brány. Ostrohranné sutě na svahu jsou výsledkem mrazotvorného větrání skal ledových dob.