Jamné nad Orilcí

(všechny údaje zde uvedené zpracoval podle kroniky V. Slanina)





Jamné nad Orlicí je typická horská obec s chaloupkami v délce čtyř kilometrů roztroušených od mlýna v údolí Tiché Orlice (430 m) podle Jamenského potůčku do výše 690 m. Při jarním tání tato bystřina rve břehy, nová koryta si tvoří a jámy vymýlá, od čehož bylo snad i její staré jméno Jamná i jméno obce Jamné. Jiní vykládají tento název od jam, do nichž vlci byli chytáni, nebo v nichž “Jamníci”, náboženští sekretáři, se
ukrývali. V údolí Černovického potoka, při cestě Zakopanicí je zbytek samoty Hynkovice.
Obec má 700 obyvatel a rozkládá se v délce 4 km po obou stranách jamenského potoka od 420 do 700 m n. m.



NA ÚSVITU DĚJIN OBCE JAMNÉ NAD ORLICÍ (úplné znění zápisu kronikáře)

V místech, kde česká země úzkým pruhem mezi Moravu a Pruské Slezsko vybíhá, horská pohoří vlast naši co mohutná hradba s baštou Kralického Sněžníku kryjí, rozkládá se na úpatí Zlaté hory čili Suchý vrch zvané, rozsáhlá ves Jamné nad Orlicí, která až do roku 18488 ku panství Lanškrounskému, počátečně však k Lanšperku patřila. Je poslední ryze českou dědinou v tomto koutě Čech, hraničící na straně půlnoční, východní a polední částečně s německými vesnicemi, totiž s Těchonínem, Boříkovicemi, Červenou Vodou a Orličkami, kteréžto vsi rovněž na úpatí Suchého vrchu leží a Jamné nad Orlicí v nerovné vzdálenosti obepínají a hraničí na straně půlnoční s pozemky a lesy kdysi knížete Lichtenštejna, kterýž v horním Jamném též myslivnu zbudovati dal. Rozkládá se v krásném, místy až skalními divočinami prostoupeném údolí, téměř hodinu cesty dlouhém.
Pohlížíme-li na toto pohoří s údolím, s okolím městečka Jablonného a okolních vesnic, zamyslíme se ještě nad dějinami a nad osudy naší vísky, zadumáme se nad tím, jakou úlohu přiřkly dějiny našemu Jamnému. Počátky, jako téměř všude, zahaleny jsou neproniknutelnou rouškou minulosti, kterou nebylo možno až dosud rozptýliti, snad jen místy maličko poodhrnouti. Přesto zachycujeme se úzkostlivě každé téměř pověsti z tehdejší doby. Přesto zachycujeme se úzkostlivě každé téměř pověsti z tehdejší doby, nebo ústního podání, jež by mohly alespoň částečně osvítiti cestu dějin. Teprve však v jedenáctém a počátkem dvanáctého století po Kristu protrhává se mlhavý závoj zapomenutí a dovoluje nám pohlédnouti do minulosti.
Když prohlížíme mapku osazení Čech ze XII. století od kronikáře Laciny, shledáváme, že kraj východních Čech, jejich nejvýchodnější část, jeví se dosud neosazenou a nejbližší sousedé že jsou Charvati, kteří se dle toho, jak obyvatelstva přibývalo, tlačili k nám. Lze se tedy dle studia učenců, kteří se jazykozpytem zabývají domnívati, že jsme potomky dávných Charvatů, neb prý jsme si zvláštní nářečí podrželi, o čemž sami ani nevíme.
Nejstarší ústní podání nám vypráví, že když po smrti sv. Cyrila Metoděj cestoval se svým průvodem z Moravy do Kladska, že odpočíval v místech, kde rozkládá se dnes Jablonné nad Orlicí. Z nejstarších mocných a nejbohatších rodů byli ku konci IX. a na začátku X. století Přemyslovci - co rod panující, Slavníkovci a Vršovci, co do majetku panujícímu rodu rovní. Již kronikář Kosmas píše, že rod Slavníkovců vládl všemi statky v celých východních Čechách i na Kralickém Sněžníku (dle Palackého). Jak někteří historikové myslí, jest velmi pravděpodobno, že sv. Vojtěch, syn knížete Slavníka, český biskup, než odešel na Slovensko, zavítal do našich krajin, majetku to rodiny Slavníkovců. Jamného tehdy ovšem ještě nebylo. Panuje pouze domněnka, že tudy vedla přes dnešní Bystřec, Jablonné a Jamné prosekaná a udržovaná stezka z vnitra severní Moravy do Kladska a Slezska, po které jen pořídku se objevovali lidé, co odvážní lovci, kočovní pastýři ovčích stád, cestující lidé a cestující obchodníci ve skupinách se ubírající do Kladska a Slezska z nitra severní Moravy. Krajiny tyto byly porostlé velkými hvozdy, oživené divokou zvěří, pro které nebylo možno jednotlivcům tímto nebezpečným krajem se ubírati, ježto se tu mnoho medvědů, vlků, turů divých, lišek, kanců, orlů, supů zdržovalo, kteří skorem bez překážky se proháněli, ničíce, napadajíce a dávíce vše, co živého jim do rány přišlo. Bývalo tedy třeba zkušených a obezřetných vůdců, neboť cestovatelé se nesměli z cesty uchýliti, jinak by byli zbloudili ve hlubokých pralesích a hladem, nebo ve spárech dravé zvěře zhynuli. Takový byl stav naší krajiny.



ZALIDŇOVÁNÍ - DŮKAZY STAROBYLOSTI

Další osudy našeho kraje zapadají více než století v temno zapomenutí. Jaké proměny se děly u nás, kronikáři nezaznamenali.
Ve 12. století padá opět světlý paprsek na naši krajinu, pokud můžeme věřit zkazkám, které vyprávějí, že kníže Soběslav z Kladska zamýšlel jeti se svou družinou do Moravy. Když se dostal do zdejší krajiny, byl varován, že v jeho družině se nacházejí prý dva lidé, kteří mu ukládají o život. Tito, byvše vypátráni a zatčeni, na Vyšehrad před soud pohnáni jsou. (Jeden slul prý Vacek). Soběslav již na Moravu nejel a vydal se přímo na cestu do Prahy. Seznal prý z vlastního přehledu, že by se zde krajina mohla osaditi a že by užitek nesla. Dal prý půdu vyměřiti a na lány rozděliti, kam by se až proniknouti dalo. Věděl, že zemědělství je základem blahobytu každé země a je tudíž i hlavní podmínkou života národu celého.
Za jeho panování se počíná tedy zalidňování této nám nejbližší krajiny. Jakým způsobem a přesně kdy vznikla naše obec Jamné - nemáme spolehlivých zpráv, avšak dle okolností, zachovalých tradic a dle dějepisných záznamů Augustina Sedláčka, který se o tom ve svém díle “Hrady a zámky české” zmiňuje, spadal by počátek její do XII. století.



VÝKLAD NÁZVU OBCE

Nejstarší zachovalé podání uvádí starý název Jamná. Bylo jistě odvozeno od jam, do nichž původní obyvatelé chytali vlky, kterých tu bylo hojně. Ti tropili hodně škod, neboť napadali pasoucí se ovce, i v blízkosti chaloupek. Proto byli osadníci nuceni vlky vyhubit. Jámy hloubili ve směru, odkud zpravidla vlci ve smečkách přibíhali. Do nich vkládali maso jako návnadu a otvor jam překrývali chvojím. Chycené takto vlky v jamách dobíjeli. Podle těchto zmíněných jam údajně obec své jméno dostala.
Někteří historikové ovšem uvádějí, že název Jamná či Jamný pochází z doby ukrývání se zde příslušníků náboženské sekty, zvané Jamníci. Jamníci byli Bratři Jednoty českobratrské. Hlavní zásadou této Jednoty byla bratrská láska k bližnímu, podle které se zakazovaly války jako největší zlo. Tato náboženská sekta zde údajně přebývala v polovině XIII. století. Příslušníci této sekty však byli od počátku pronásledováni, i když jí sám pražský biskup Jan z Dražic nadržoval. Před pronásledováním prchali do nepřístupných lesů, kde se skrývali ve skalních jamách. Zde také konali v noční době své bohoslužby. V zimě, když odcházeli do vsi k nákupu různých potřeb, tahali za sebou haluze chvojí, aby zahladili stopy. Dokonce se vyprávělo, že když šlo více těchto lidí, každý ve stopě předcházejícího šel, případně i pozpátku, a poslední z nich smrčkem šlépěje zametal. Postupem doby umírali hladem a též mečem pronásledovatelů. Zbyla po nich jen uvedená historická zmínka.
Podle zápisů historika Aug. Sedláčka název obce má podle bystřinky zvané Jamná, která prý jámami protékala. S tím souvisí i uvedené koncovky jména: původně Jamná, později Jamný a konečně i současné Jamné.
Profesor Dom. Filip se domnívá, jak uvádí ve svém spise, že jámy v potoce zbyly po rýžování zlata. Doplňuje své mínění tím, že Martinova či Vackova hať má též jméno “zlatá hora” a u Jablonného je vrch, zvaný “Zlatník”. K této domněnce ho vedla písemná zpráva z r. 1332, že zbraslavský opat Petr Jelito přemlouval měšťana z Kutné hory jménem Pešelína, aby převzal v Jablonném soud. Tento byl uváděn jako znalec báňského města.
Takto byly podány tři výklady názvu obce. Bylo proto těžké rozhodnout, který výklad je správný, i když skutečný zůstane navždy zřejmě utajen. Skutečností je, že historikové po vzájemném posouzení všech názorů a návrhů, dospěli k jednotnému názoru a závěru. Obec má zřejmě název z původního osazování osady, kdy první obyvatelé kopali jámy na vlky. Tuto mínku převzali za svou naši předchůdci a zůstává nadále.



MEŠNÍ KAPLE

Na pozemku pana Špačka z pč. 78 v horní části obce ležela dlouhou dobu velká hromada kamení. Před ní stála lípa a také třešeň. Na oné lípě byl umístěn zasklený obrázek Nejsvětější trojice, který sem umístil neznámý zbožný občan. Také zde byla postavena malá zvonička. Jeden z věřících, jménem Valenta, poledne a klekání zvonil. Zvoníval také proti bouřce. Jednoho dne na hromadě kamení usnul, i když lilo jako z konve. Ve spánku viděl, jak družina dívek v bílém rouše po té hromadě přecházela za stálého volání: svatý, svatý, svatý ..... Po vyprávění tohoto snu zvoníka sousedům, dohodli se občané, aby na tom místě byla postavena dostatečně veliká kaple k uctění té Nejsvětější Trojice. Je třeba dodat, že v tato místa chodívaly matky s dětmi a vykonávaly večerní modlitby. Poseděly zde, vyprávěly dětem o své velké touze, aby se dočkaly opravdového kostelíka. Také někteří občané z tzv. Malé strany rozhlašovali, že za noci vídávají hromadu ozářenu, kde jasně obrázek vyniká.
Přes všechny překážky a zdlouhavá jednání nakonec k povolení došlo. Jan Černohous z čp. 67 sedmnáctkrát v Hradci Králové vysvětlovat musel zbytečné dotazy u koncistoře. Chodil tam vždy pěšky.
Malý kostelík, úředně zván mešní kaple Nejsvětější Trojice, byl přece jen postaven - na pozemku Ant. Špačka čp. 78. Ze zápisků jeho se dovídáme, že byla v lodi 8 m dlouhá, 4,5 m v presbitoriu, její šířka 5 m a měla tato kaple šest oken. Postavená byla z kamene. Největší břemena stavby nesl již zmíněný Ant. Špaček, Jan Valenta čp. 75 a Jan Černohous z čp. 67. Práci vykonávali občané horního konce. Tato mešní kaple byla vysvěcena roku 1798 i přes opětovný odpor jablonských.



STAVBA KOSTELA

Mešní kaple se po roce 1876 bortila. Zdejší zbožní občané však stále více naléhali, aby v obci byl postaven kostel. Byla tedy podána žádost i s vypracovaným plánem a nabídkou starosty Černohouse Fr. z čp. 21 stavebního místa o výměře 630 čtverečných sáhů, zdarma. Ovšem opět zásluhou jablonských odpůrců byla žádost odmítnuta. K tomu, aby obec nebyla odfařena od Jablonného, pomáhala i koncistoř v Lanškrouně. Mnohá psaní a jednání na vyšších úřadech byla marná, obzvlášť, když občané z dolního konce byli rovněž proti. Vznikl několikaletý občanský boj o výstavbu chrámu páně.
Ke zvratu došlo v roce 1879. Dominik Filip, papežský prelát v Meránu, rodák jamenský, podal na obecní úřad darovací listinu. Odkázal v ní 10.000 zlatých na obživu budoucího faráře, když obec postaví kostel. Na okresní úřad byla k původní žádosti přidána i tato listina. I přes opětné mnohé překážky bylo dáno povolení ke stavbě i se souhlasem okresního hejtmana. Dosáhlo se toho úsilím starosty Ad. Fišera čp. 84, radního Jos. Jironče čp. 75 a funkcionářů.
Občané již v květnu 1881 zahájili výkop základů. Církevní povolení bylo dáno obci 23. června. Hned následujícího dne byl posvěcen základní kámen budoucího chrámu Nejsvětější trojice. Do příchodu zimy byla stavba pod zatímní šindelovou střechou. V dalším roce 1882 bylo pilně na stavbě pracováno. Do podzimu byla stavba dokončena.
Dne 16. října 1882 byly ze železniční stanice v Jablonném přivezeny tři nové zvony a zavěšeny na věž nového kostela. Posvěceny a pokřtěny byly ve Vídni. Při slavnostním zavěšení byli přítomni i okolní faráři.
O měsíc později byl přivezen a spolupostaven nový hlavní oltář a nová kazatelna. Zhotovil je p. Petr Musil, sochař ze Žamberka.
Hlavní obraz Nejsvětější Trojice maloval p. Umlauf z Kyšperka. Ten nechal namalovat na své útraty p. farář František Nožka, jamenský rodák.
Nový kostel byl vysvěcen 28. října 1883. Tento akt zaznamenal ve školní kronice řídící učitel takto: “S povolením Jeho Milosti Dr. Jana Josefa Heisa, biskupa Králové hradeckého, byl dolepodepsaného dne posvěcen nový chrám Páně a hřbitov veledůstojným p. vikářem t.č. farářem Josefem Tupcem z České Třebové. Křížovou cestu světil téhož dne kněz z řádu Františkánů z Moravské Třebové a další kněží z okolí. Z učitelstva byli přítomni řídící a tř. učitelé, též i podučitelé okolních škol. Pochopitelně i místní školní sbor: Václav Michal - řídící učitel, Fr. Hampeis - třídní a Kamil Mauerman - podučitel.
Spolu svěcení se zúčastnili také stavitelé a malíři chrámu, též sochař. Mezi světícím obřadem přišel telegram z Tišnovic: “Dejž Bůh, aby dnešní slavnost byla základem samostatnosti, rozvoje a pokroku drahé mé domoviny - aby ctnost a nábožnost v ní úrodnou vždy nalezlo půdu - Na zdar! Tělem sice vzdálený, duchem však dnešní slavnosti přítomný, Josef Filip, učitel rodák jamenský.”
Nebylo dosud uvedeno, že současně toho roku byla stavěna hřbitovní zeď. V červnu se do obce dostavila komise k určení místa hřbitova. Stavbu vedl zedník ze Sobkovic, p. Doleček. Práce tesařské zajistil Jan Tomek z Lukavice.
V roce 1883 bylo započato i se stavbou místní fary pro duchovního správce. Dostavena byla v roce 1884 za 15.000 zlatých, zaplacena Msgr. D. Filipem. To bylo již za starosty Jos. Jironče z čp. 75.



PRVNÍ

Prvním správcem farního úřadu byl jmenován administrátor Josef Vacek, rozený v Čermné. Do obce byl slavnostně uvítán. Za jeho působení byly v obci stálé třenice. Mnoho lidí nebylo pro jeho jednání s ním spokojeno. Řídící učitel V. Michal, vedoucí chóru, vzdal se 26. prosince 1886 této činnosti. Nemohl snášet jeho urážek. Ihned za něho nastoupil učitel Fr. Hampeis, který po této službě toužil. Po více než tříletém působení byl duchovní správce Vacek přeložen do obce Žichlínku. Stalo se tak 21. května 1887. Tentýž den nastoupil sem kooperátor P. Ant. Šklíba z Dolní Dobrouče.
První dvě svatby - dne 13. listopadu t. r. přijmuli svátost stavu manželského v nově vysvěceném chrámu: Ženich František Filip, syn po zemřelém Janu Filipovi, rolníku čp. 140, nevěsta Anna Filipová, dcera Čeňka Filipa, chalupníka čp. 129, oba z Jamného. Druhý ženich Josef Vaníček z Těchonína, nevěsta Anna Filipová, dcera Jana Filipa, chalupníka čp. 135 v Jamném nad Orlicí.
První dva pohřby  - dne 10. listopadu 183 zemřel v čísle 192 Štěpán Filip, 32 roky starý mládenec, který čtyři roky ležel nemocný a po celý ten čas byl vydržován almužnami dobrodinců. Před 11 lety byla raněna bleskem jeho levá půlka těla s ochrnutím ruky. Blesk uhodil v noci v jeho rodné chalupě č. 14. Druhý den 11. listopadu zemřel 1 a půl roku stár Štěpán Sršeň, syn Josefa Sršně - podruha z čp. 5 Oba pohřby byly odbývány 14. listopadu, každý ze zesnulých byl pochován po jedné straně kříže.
První půlnoční mše  - 25. prosince 1884 zde byla sloužena první půlnoční mše svatá, druhá v 8 hodin a třetí v 11 hodin. Mše sloužil důst. p. Frant. Sruzs, kněz klášterní ze Sedmihradska, rodák jablonský, v té době léčící se ve svém rodišti.
První křest  - první křest v místním kostele se konal 24. ledna 1885. Křtěna byla dcera Tobiáše Vacka, soustružníka z čp. 36. Bylo jí dáno jméno Josefa. Současně s ní narozený bratr byl z nouze pokřtěn a týž den i pohřben.



ROK 1992 - ROK JUBILEJNÍ, ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ OBCE

  • 70 let se jmenuje obec Jamné nad Orlicí. Tento název byl stanoven ministerstvem vnitra 23. II. 1922. Dřívější název: Jamné

  Kostel Nejsvětější Trojice

  • 110 let stojí kostel na vršku nad školou.

 Památný strom TIS

  • 800 let Psal se rok 1192, když místní občan vložil semena stromu do země v obci, v místě mezi čp. 97 a 98. Tehdy se vrátil z prohraného boje, když ve voji knížete Děpolta šel osvobodit Jerusalém od Turků. Dlouhou dobu se z Palestiny se zbývající malou družinou vracel než došel opět domů. Tam v cizině viděl stromy, které neznal a proto vzal semena z nich a zde je zasel. Pouze několik jich vzešlo a jenom jeden stromek vzrůstal. velmi dlouho trvalo, než strom vyrostl - tis červený. Pověst o jeho původu však byla dobře u obyvatel známa. Tak se stal tento tis modlou lidu místního i z dalekého okolí. Byl uctíván a dodnes je opředen pověstmi o jeho čarovné moci. Lidé prý i věřili, že se člověk stane neviditelným po požití odvaru z kůry či jehličí. K němu přicházeli lidé s modlitbami a prosbami, celé skupiny zde klečeli před ním v dobách dobrých i zlých. Též i husitský voj prý zde před bitvou za úspěch žádal. Je napsáno, že uchrání lid v širokém okolí, až přijde velká válka evropská. Lid chránil a chrání dosud strom tento, památný z pokolení na pokolení. Stále k němu lidé přicházeli i po několika staletích. To se však velmi znelíbilo panstvu a tak chtělo strom odstranit. Byli najati dva nemajetní muži k tomu, aby jej podřezali a odstranili. Za jedné jasné noci se jali tento čin provésti. Po chvíli této nekalé práce spatřili na pile tuhou červenou tekutinu, osvícenou svitem měsíce. Ulekli se, že je to lidská krev, že strom je živý. Utekli proto, aniž dílo zkázy dokonali. Strom však byl poškozen a pomalu usychal. Dnes je již mnoho desítek let úplně suchý a je s podivem, že odolává všem přírodním živlům. Zásluhou občanů, hlavně zahrádkářů, je uchováván. Tento památný tis, byť suchý, je vlastně jediným dokladem starobylosti naší obce. Nadále se o něm vypráví historky a pověsti dětem i hostům, kteří obec navštíví.




DÁVNÉ A TAJEMNÉ

Záhadné. Skrývající hrozbu svou jedovatostí. Mají v sobě síly, které mohou člověka zahubit. Ne nadarmo se říkalo, že tisy jsou zasvěcené bohyni smrti - Moraně. Vývar z tisu, ať dřeva, kůry nebo jehličí, býval pro svou moc součástí léčivých nápojů i čarodějných lektvarů, a také často otravu způsobil. Vždyť i Mattiolli, osobní lékař císaře Maxmiliána, uvádí ve svém Herbáři z konce 16. století, že tis může usmrtit toho, kdo pod ním dokonce i jen usne, a že kouř z tisového dřeva hubí myši.
Temně zelené měkké jehličky jsou zespodu o stín světlejší, větvičky jsou houževnaté, kůra se cizokrajně odlupuje v načervenalých lupíncích. Ale vesele svítivé, krásně rudé a jakoby orosené kuličky tisůvek - jejich dužina je jediná z celého stromu nejedovatá - přece si strom nebude hubit ptáky, kteří mu semínka roznášejí, tak hloupá příroda není. A kmen? Hrbolatý a taky tak trochu záhadný: je to jeden strom anebo srostl z několika kmínků, které se ve tvaru kmenu připomínají? Co všechno nám tis zatajuje? Roste pomalu, jeho dřevo je odolné a pružné. Bývaly z něho nádherné luky - i na to tisy doplatily. Jak se lidem jednalo o možnost získat dokonalejší zbraně, tak se za tím hnali - a ve snaze přetrumfovat a zničit nepřítele ničili kdeco. Nejen tisy, často sami sebe.
A tak tisy zmizely z našich lesů. Abychom však nebyli k našim předkům nespravedlivý, jejich chamtivost po kvalitním tisovém dřevu nebyla vlastní jen jim - totéž se stalo například v Anglii.

O tisu v Jamném nad Orlicí je vůbec nejvíc pověstí a kolem něho nejvíc tajemna. Vždyť byl nazýván i posvátný, a to u nás zase není tak běžné pojmenování. Ale má to jeden háček: nečekejte zelené jehličí, pružné větve ani objemný kmen. On totiž tis v Jamném není stromem v pravém slova smyslu. už nežije, ale přece má stále svou cenu. I proto nebyl odstraněn. Tis najdeme ve stráni nedaleko restaurace “U tisu”. Podle významu, jaký mu dávaly zápisy ve starých časopisech, těšil se dřív skutečné úctě, okolí bylo upravené, býval cílem procházek.
Ne, není to strom. Je to torzo dávno mrtvého stromu. Kmen je obalený zvláštními výrůstky a nárůsty, zřejmě způsobenými nemocí, s množstvím prohlubní i malých otvorů. Nahoře trčí několik olámaných pahýlů větví. Znetvoření dodává kmenu nikde jinde neviděné osobitosti. Dřevo je tvrdé jako kámen, vymyté lijáky, vysušené sluncem i horským vichrem. K starému stromu patří louka okolo, za tím pole a daleký rozhled po protějších svazích.
Vypravuje se, že semeno stromu přivezl jakýsi mladík z křižácké války, a proto se tisu přičítala kouzelná moc. Jeho dřevo i kůra prý dělaly člověka neviditelným, byly důležitou přísadou do všech čarodějných lektvarů, protože dovedly dokonce chránit před zmrznutím a všelijakým neštěstím. Lidé věřili, že zázračná moc stromu působí i na dálku: až prý vzplane veliká evropská válka - to se říkalo už v minulém století - pak strom ochrání kraj v okruhu dvanácti hodin jízdy. Pro tohle všechno lidé s velikou úctou pečovali o strom a nikdo se neopovažoval mu škodit. Ale strom sám se také uměl bránit. Bylo to někdy na počátku 18. století, tehdy byl strom ještě zdravý. Dvěma nenechavcům, snad ani nebyli místní, nedalo spát, jak je tisové dřevo vzácné a jak dobře se za ně platí. A tady rostl na kopci obecní tis - vlastně tedy není nikoho - a tak bude jejich. Že se o něm ledacos povídá? Kdo by na něco takového dal, jsou to babské tlachy. Jedině kdyby to byla pravda s tím pokladem, co má být pod tisem - ten by tam určitě nenechali. A tak se ke stromu v noci vypravili, s pilou a sekerou a pro jistotu i tajně. Nasadili pilu, ale zaříznout nešla. Jako by se strom bránil. A jak divně dřevo skřípe, jako sténání... Přitlačili na pilu a hrůza! Dřevo se zbarvuje asi krví! Zděšeně upalovali od stromu, i nářadí nechali rozházené - podle toho lidé ráno poznali, co se u tisu dělo. Ránu po pile bylo dlouho na kmenu znát a prý je vidět stále. A těm zlodějům to patřilo. Ono nečisté svědomí a vědomí toho, že jdu proti ostatním jen a jen kvůli svému hamounství - to udělá své. Strom však byl poškozen a pomalu usychal. Pověsti o pokladu se ale potvrdily. Pod stromem bylo nalezeno větší množství starých mincí, dokonce z doby vlády Václava II. a Přemysla Otakara II. - to je z počátku dvanáctého a počátku třináctého století. Takže před staletími už lidé věřili, že jim posvátný strom jejich majetek ochrání nejlépe.
Dnes je již mnoho desítek let úplně suchý a je s podivem, že odolává všem přírodním živlům. Zásluhou občanů, hlavně zahrádkářů, je uchováván. Tento památný tis, byť suchý, je vlastně jediným dokladem starobylosti naší obce. Nadále se o něm vypráví historky a pověsti dětem i hostům, kteří obec navštíví.
Zbytek slavného stromu stojí osamoceně nad krajem, spíše přírodní památník než strom. Chomáče uschlé trávy okolo a za ním vysokánské nebe.



BEZRUKÝ FRANTÍK - RODÁK JAMENSKÝ

Příklad životní energie člověka jehož životním heslem bylo:

" CHCI A PROTO UMÍM "

Již spousta let uplynulo od smrti rodáka, známého pod jménem BEZRUKÝ FRANTÍK. Jen málo lidí starší generace může o něm leccos vyprávět, domů přijížděl jen málo. Aby nebylo zapomenuto jeho jméno a v mnohém i příklad jeho života, ze známých dostupných materiálů je sestaveno vyprávění, které si můžete přečíst na každém obecním úřadě Sdružení obcí a měst ORLICE..




 

OBECNÍ ÚŘAD   Jamné nad Orlicí 0446/942131
       
BANKY      
Česká spořitelna a. s.   Jamné nad Orlicí 280  
IPB a.s.   Jamné nad Orlicí 180 0446/942171
       
POŠTA   Jamné nad Orlicí 280 0446/942171
       
OBECNÍ KNIHOVNA při Obecním úřadu   Jamné nad Orlicí 280 0446/942135
       
SAUNA v ubytovně U TISU   Jamné nad Orlicí 282 0446/942135
       
RSTAURACE      
U TISU   Jamné nad Orlicí 282 0446/942135
       
HOSTINEC - POHOSTINSTVÍ - PIVNICE      
HOSTINEC U KREJČU   Jamné nad Orlicí 68 0446/942138
HOSTINEC U MORAVCU   Jamné nad Orlicí 184  
       
VINÁRNA      
Vinárna U ELIŠKY   Jamné nad Orlicí 23  
       
OBČERSTVENÍ      
Konzum horní   Jamné nad Orlicí  
Konzum dolní   Jamné nad Orlicí  
       
UBYTOVNA      
UBYTOVNA A RESTAURACE U TISU   Jamné nad Orlicí 282 0446/942135
       
UBYTOVÁNÍ V SOUKROMÍ      
Karel Matuš   Jamné nad Orlicí 63  
Filip Jiří - pronájem chalupy v Jamném   Bystřec