Jamné nad Orlicí je
typická horská obec s chaloupkami v délce čtyř
kilometrů roztroušených od mlýna v údolí Tiché
Orlice (430 m) podle Jamenského potůčku do výše 690
m. Při jarním tání tato bystřina rve břehy, nová
koryta si tvoří a jámy vymýlá, od čehož bylo snad
i její staré jméno Jamná i jméno obce Jamné. Jiní
vykládají tento název od jam, do nichž vlci byli
chytáni, nebo v nichž “Jamníci”, náboženští
sekretáři, se
ukrývali. V údolí Černovického potoka, při cestě
Zakopanicí je zbytek samoty Hynkovice.
Obec má 700 obyvatel a rozkládá se v délce 4 km po
obou stranách jamenského potoka od 420 do 700 m n. m.
NA ÚSVITU DĚJIN OBCE JAMNÉ NAD ORLICÍ (úplné
znění zápisu kronikáře)
V místech, kde česká země úzkým pruhem mezi Moravu
a Pruské Slezsko vybíhá, horská pohoří vlast naši
co mohutná hradba s baštou Kralického Sněžníku
kryjí, rozkládá se na úpatí Zlaté hory čili Suchý
vrch zvané, rozsáhlá ves Jamné nad Orlicí, která
až do roku 18488 ku panství Lanškrounskému,
počátečně však k Lanšperku patřila. Je poslední
ryze českou dědinou v tomto koutě Čech, hraničící
na straně půlnoční, východní a polední
částečně s německými vesnicemi, totiž s
Těchonínem, Boříkovicemi, Červenou Vodou a
Orličkami, kteréžto vsi rovněž na úpatí Suchého
vrchu leží a Jamné nad Orlicí v nerovné vzdálenosti
obepínají a hraničí na straně půlnoční s pozemky
a lesy kdysi knížete Lichtenštejna, kterýž v horním
Jamném též myslivnu zbudovati dal. Rozkládá se v
krásném, místy až skalními divočinami prostoupeném
údolí, téměř hodinu cesty dlouhém.
Pohlížíme-li na toto pohoří s údolím, s okolím
městečka Jablonného a okolních vesnic, zamyslíme se
ještě nad dějinami a nad osudy naší vísky,
zadumáme se nad tím, jakou úlohu přiřkly dějiny
našemu Jamnému. Počátky, jako téměř všude,
zahaleny jsou neproniknutelnou rouškou minulosti, kterou
nebylo možno až dosud rozptýliti, snad jen místy
maličko poodhrnouti. Přesto zachycujeme se úzkostlivě
každé téměř pověsti z tehdejší doby. Přesto
zachycujeme se úzkostlivě každé téměř pověsti z
tehdejší doby, nebo ústního podání, jež by mohly
alespoň částečně osvítiti cestu dějin. Teprve
však v jedenáctém a počátkem dvanáctého století
po Kristu protrhává se mlhavý závoj zapomenutí a
dovoluje nám pohlédnouti do minulosti.
Když prohlížíme mapku osazení Čech ze XII. století
od kronikáře Laciny, shledáváme, že kraj
východních Čech, jejich nejvýchodnější část,
jeví se dosud neosazenou a nejbližší sousedé že
jsou Charvati, kteří se dle toho, jak obyvatelstva
přibývalo, tlačili k nám. Lze se tedy dle studia
učenců, kteří se jazykozpytem zabývají domnívati,
že jsme potomky dávných Charvatů, neb prý jsme si
zvláštní nářečí podrželi, o čemž sami ani
nevíme.
Nejstarší ústní podání nám vypráví, že když po
smrti sv. Cyrila Metoděj cestoval se svým průvodem z
Moravy do Kladska, že odpočíval v místech, kde
rozkládá se dnes Jablonné nad Orlicí. Z nejstarších
mocných a nejbohatších rodů byli ku konci IX. a na
začátku X. století Přemyslovci - co rod panující,
Slavníkovci a Vršovci, co do majetku panujícímu rodu
rovní. Již kronikář Kosmas píše, že rod
Slavníkovců vládl všemi statky v celých východních
Čechách i na Kralickém Sněžníku (dle Palackého).
Jak někteří historikové myslí, jest velmi
pravděpodobno, že sv. Vojtěch, syn knížete
Slavníka, český biskup, než odešel na Slovensko,
zavítal do našich krajin, majetku to rodiny
Slavníkovců. Jamného tehdy ovšem ještě nebylo.
Panuje pouze domněnka, že tudy vedla přes dnešní
Bystřec, Jablonné a Jamné prosekaná a udržovaná
stezka z vnitra severní Moravy do Kladska a Slezska, po
které jen pořídku se objevovali lidé, co odvážní
lovci, kočovní pastýři ovčích stád, cestující
lidé a cestující obchodníci ve skupinách se
ubírající do Kladska a Slezska z nitra severní
Moravy. Krajiny tyto byly porostlé velkými hvozdy,
oživené divokou zvěří, pro které nebylo možno
jednotlivcům tímto nebezpečným krajem se ubírati,
ježto se tu mnoho medvědů, vlků, turů divých,
lišek, kanců, orlů, supů zdržovalo, kteří skorem
bez překážky se proháněli, ničíce, napadajíce a
dávíce vše, co živého jim do rány přišlo. Bývalo
tedy třeba zkušených a obezřetných vůdců, neboť
cestovatelé se nesměli z cesty uchýliti, jinak by byli
zbloudili ve hlubokých pralesích a hladem, nebo ve
spárech dravé zvěře zhynuli. Takový byl stav naší
krajiny.
ZALIDŇOVÁNÍ - DŮKAZY STAROBYLOSTI
Další osudy našeho kraje zapadají více než století
v temno zapomenutí. Jaké proměny se děly u nás,
kronikáři nezaznamenali.
Ve 12. století padá opět světlý paprsek na naši
krajinu, pokud můžeme věřit zkazkám, které
vyprávějí, že kníže Soběslav z Kladska zamýšlel
jeti se svou družinou do Moravy. Když se dostal do
zdejší krajiny, byl varován, že v jeho družině se
nacházejí prý dva lidé, kteří mu ukládají o
život. Tito, byvše vypátráni a zatčeni, na Vyšehrad
před soud pohnáni jsou. (Jeden slul prý Vacek).
Soběslav již na Moravu nejel a vydal se přímo na
cestu do Prahy. Seznal prý z vlastního přehledu, že
by se zde krajina mohla osaditi a že by užitek nesla.
Dal prý půdu vyměřiti a na lány rozděliti, kam by
se až proniknouti dalo. Věděl, že zemědělství je
základem blahobytu každé země a je tudíž i hlavní
podmínkou života národu celého.
Za jeho panování se počíná tedy zalidňování této
nám nejbližší krajiny. Jakým způsobem a přesně
kdy vznikla naše obec Jamné - nemáme spolehlivých
zpráv, avšak dle okolností, zachovalých tradic a dle
dějepisných záznamů Augustina Sedláčka, který se o
tom ve svém díle “Hrady a zámky české” zmiňuje,
spadal by počátek její do XII. století.
VÝKLAD NÁZVU OBCE
Nejstarší zachovalé podání uvádí starý název
Jamná. Bylo jistě odvozeno od jam, do nichž původní
obyvatelé chytali vlky, kterých tu bylo hojně. Ti
tropili hodně škod, neboť napadali pasoucí se ovce, i
v blízkosti chaloupek. Proto byli osadníci nuceni vlky
vyhubit. Jámy hloubili ve směru, odkud zpravidla vlci
ve smečkách přibíhali. Do nich vkládali maso jako
návnadu a otvor jam překrývali chvojím. Chycené
takto vlky v jamách dobíjeli. Podle těchto
zmíněných jam údajně obec své jméno dostala.
Někteří historikové ovšem uvádějí, že název
Jamná či Jamný pochází z doby ukrývání se zde
příslušníků náboženské sekty, zvané Jamníci.
Jamníci byli Bratři Jednoty českobratrské. Hlavní
zásadou této Jednoty byla bratrská láska k
bližnímu, podle které se zakazovaly války jako
největší zlo. Tato náboženská sekta zde údajně
přebývala v polovině XIII. století. Příslušníci
této sekty však byli od počátku pronásledováni, i
když jí sám pražský biskup Jan z Dražic nadržoval.
Před pronásledováním prchali do nepřístupných
lesů, kde se skrývali ve skalních jamách. Zde také
konali v noční době své bohoslužby. V zimě, když
odcházeli do vsi k nákupu různých potřeb, tahali za
sebou haluze chvojí, aby zahladili stopy. Dokonce se
vyprávělo, že když šlo více těchto lidí, každý
ve stopě předcházejícího šel, případně i
pozpátku, a poslední z nich smrčkem šlépěje
zametal. Postupem doby umírali hladem a též mečem
pronásledovatelů. Zbyla po nich jen uvedená
historická zmínka.
Podle zápisů historika Aug. Sedláčka název obce má
podle bystřinky zvané Jamná, která prý jámami
protékala. S tím souvisí i uvedené koncovky jména:
původně Jamná, později Jamný a konečně i
současné Jamné.
Profesor Dom. Filip se domnívá, jak uvádí ve svém
spise, že jámy v potoce zbyly po rýžování zlata.
Doplňuje své mínění tím, že Martinova či Vackova
hať má též jméno “zlatá hora” a u Jablonného
je vrch, zvaný “Zlatník”. K této domněnce ho
vedla písemná zpráva z r. 1332, že zbraslavský opat
Petr Jelito přemlouval měšťana z Kutné hory jménem
Pešelína, aby převzal v Jablonném soud. Tento byl
uváděn jako znalec báňského města.
Takto byly podány tři výklady názvu obce. Bylo proto
těžké rozhodnout, který výklad je správný, i když
skutečný zůstane navždy zřejmě utajen.
Skutečností je, že historikové po vzájemném
posouzení všech názorů a návrhů, dospěli k
jednotnému názoru a závěru. Obec má zřejmě název
z původního osazování osady, kdy první obyvatelé
kopali jámy na vlky. Tuto mínku převzali za svou naši
předchůdci a zůstává nadále.
MEŠNÍ KAPLE
Na pozemku pana Špačka z pč. 78 v horní části
obce ležela dlouhou dobu velká hromada kamení. Před
ní stála lípa a také třešeň. Na oné lípě byl
umístěn zasklený obrázek Nejsvětější trojice,
který sem umístil neznámý zbožný občan. Také zde
byla postavena malá zvonička. Jeden z věřících,
jménem Valenta, poledne a klekání zvonil. Zvoníval
také proti bouřce. Jednoho dne na hromadě kamení
usnul, i když lilo jako z konve. Ve spánku viděl, jak
družina dívek v bílém rouše po té hromadě
přecházela za stálého volání: svatý, svatý,
svatý ..... Po vyprávění tohoto snu zvoníka
sousedům, dohodli se občané, aby na tom místě byla
postavena dostatečně veliká kaple k uctění té
Nejsvětější Trojice. Je třeba dodat, že v tato
místa chodívaly matky s dětmi a vykonávaly večerní
modlitby. Poseděly zde, vyprávěly dětem o své velké
touze, aby se dočkaly opravdového kostelíka. Také
někteří občané z tzv. Malé strany rozhlašovali,
že za noci vídávají hromadu ozářenu, kde jasně
obrázek vyniká.
Přes všechny překážky a zdlouhavá jednání nakonec
k povolení došlo. Jan Černohous z čp. 67
sedmnáctkrát v Hradci Králové vysvětlovat musel
zbytečné dotazy u koncistoře. Chodil tam vždy
pěšky.
Malý kostelík, úředně zván mešní kaple
Nejsvětější Trojice, byl přece jen postaven - na
pozemku Ant. Špačka čp. 78. Ze zápisků jeho se
dovídáme, že byla v lodi 8 m dlouhá, 4,5 m v
presbitoriu, její šířka 5 m a měla tato kaple šest
oken. Postavená byla z kamene. Největší břemena
stavby nesl již zmíněný Ant. Špaček, Jan Valenta
čp. 75 a Jan Černohous z čp. 67. Práci vykonávali
občané horního konce. Tato mešní kaple byla
vysvěcena roku 1798 i přes opětovný odpor
jablonských.
STAVBA KOSTELA
Mešní kaple se po roce 1876 bortila. Zdejší
zbožní občané však stále více naléhali, aby v
obci byl postaven kostel. Byla tedy podána žádost i s
vypracovaným plánem a nabídkou starosty Černohouse
Fr. z čp. 21 stavebního místa o výměře 630
čtverečných sáhů, zdarma. Ovšem opět zásluhou
jablonských odpůrců byla žádost odmítnuta. K tomu,
aby obec nebyla odfařena od Jablonného, pomáhala i
koncistoř v Lanškrouně. Mnohá psaní a jednání na
vyšších úřadech byla marná, obzvlášť, když
občané z dolního konce byli rovněž proti. Vznikl
několikaletý občanský boj o výstavbu chrámu páně.
Ke zvratu došlo v roce 1879. Dominik Filip, papežský
prelát v Meránu, rodák jamenský, podal na obecní
úřad darovací listinu. Odkázal v ní 10.000 zlatých
na obživu budoucího faráře, když obec postaví
kostel. Na okresní úřad byla k původní žádosti
přidána i tato listina. I přes opětné mnohé
překážky bylo dáno povolení ke stavbě i se
souhlasem okresního hejtmana. Dosáhlo se toho úsilím
starosty Ad. Fišera čp. 84, radního Jos. Jironče čp.
75 a funkcionářů.
Občané již v květnu 1881 zahájili výkop základů.
Církevní povolení bylo dáno obci 23. června. Hned
následujícího dne byl posvěcen základní kámen
budoucího chrámu Nejsvětější trojice. Do příchodu
zimy byla stavba pod zatímní šindelovou střechou. V
dalším roce 1882 bylo pilně na stavbě pracováno. Do
podzimu byla stavba dokončena.
Dne 16. října 1882 byly ze železniční stanice v
Jablonném přivezeny tři nové zvony a zavěšeny na
věž nového kostela. Posvěceny a pokřtěny byly ve
Vídni. Při slavnostním zavěšení byli přítomni i
okolní faráři.
O měsíc později byl přivezen a spolupostaven nový
hlavní oltář a nová kazatelna. Zhotovil je p. Petr
Musil, sochař ze Žamberka.
Hlavní obraz Nejsvětější Trojice maloval p. Umlauf z
Kyšperka. Ten nechal namalovat na své útraty p.
farář František Nožka, jamenský rodák.
Nový kostel byl vysvěcen 28. října 1883. Tento akt
zaznamenal ve školní kronice řídící učitel takto:
“S povolením Jeho Milosti Dr. Jana Josefa Heisa,
biskupa Králové hradeckého, byl dolepodepsaného dne
posvěcen nový chrám Páně a hřbitov veledůstojným
p. vikářem t.č. farářem Josefem Tupcem z České
Třebové. Křížovou cestu světil téhož dne kněz z
řádu Františkánů z Moravské Třebové a další
kněží z okolí. Z učitelstva byli přítomni
řídící a tř. učitelé, též i podučitelé
okolních škol. Pochopitelně i místní školní sbor:
Václav Michal - řídící učitel, Fr. Hampeis -
třídní a Kamil Mauerman - podučitel.
Spolu svěcení se zúčastnili také stavitelé a
malíři chrámu, též sochař. Mezi světícím
obřadem přišel telegram z Tišnovic: “Dejž Bůh,
aby dnešní slavnost byla základem samostatnosti,
rozvoje a pokroku drahé mé domoviny - aby ctnost a
nábožnost v ní úrodnou vždy nalezlo půdu - Na zdar!
Tělem sice vzdálený, duchem však dnešní slavnosti
přítomný, Josef Filip, učitel rodák jamenský.”
Nebylo dosud uvedeno, že současně toho roku byla
stavěna hřbitovní zeď. V červnu se do obce dostavila
komise k určení místa hřbitova. Stavbu vedl zedník
ze Sobkovic, p. Doleček. Práce tesařské zajistil Jan
Tomek z Lukavice.
V roce 1883 bylo započato i se stavbou místní fary pro
duchovního správce. Dostavena byla v roce 1884 za
15.000 zlatých, zaplacena Msgr. D. Filipem. To bylo již
za starosty Jos. Jironče z čp. 75.
PRVNÍ
Prvním správcem farního úřadu byl jmenován
administrátor Josef Vacek, rozený v Čermné. Do obce
byl slavnostně uvítán. Za jeho působení byly v obci
stálé třenice. Mnoho lidí nebylo pro jeho jednání s
ním spokojeno. Řídící učitel V. Michal, vedoucí
chóru, vzdal se 26. prosince 1886 této činnosti.
Nemohl snášet jeho urážek. Ihned za něho nastoupil
učitel Fr. Hampeis, který po této službě toužil. Po
více než tříletém působení byl duchovní správce
Vacek přeložen do obce Žichlínku. Stalo se tak 21.
května 1887. Tentýž den nastoupil sem kooperátor P.
Ant. Šklíba z Dolní Dobrouče.
První dvě svatby - dne 13. listopadu t. r. přijmuli
svátost stavu manželského v nově vysvěceném
chrámu: Ženich František Filip, syn po zemřelém Janu
Filipovi, rolníku čp. 140, nevěsta Anna Filipová,
dcera Čeňka Filipa, chalupníka čp. 129, oba z
Jamného. Druhý ženich Josef Vaníček z Těchonína,
nevěsta Anna Filipová, dcera Jana Filipa, chalupníka
čp. 135 v Jamném nad Orlicí.
První dva pohřby - dne 10. listopadu 183 zemřel v
čísle 192 Štěpán Filip, 32 roky starý mládenec,
který čtyři roky ležel nemocný a po celý ten čas
byl vydržován almužnami dobrodinců. Před 11 lety
byla raněna bleskem jeho levá půlka těla s ochrnutím
ruky. Blesk uhodil v noci v jeho rodné chalupě č. 14.
Druhý den 11. listopadu zemřel 1 a půl roku stár
Štěpán Sršeň, syn Josefa Sršně - podruha z čp. 5
Oba pohřby byly odbývány 14. listopadu, každý ze
zesnulých byl pochován po jedné straně kříže.
První půlnoční mše - 25. prosince 1884 zde byla
sloužena první půlnoční mše svatá, druhá v 8
hodin a třetí v 11 hodin. Mše sloužil důst. p.
Frant. Sruzs, kněz klášterní ze Sedmihradska, rodák
jablonský, v té době léčící se ve svém rodišti.
První křest - první křest v místním kostele se
konal 24. ledna 1885. Křtěna byla dcera Tobiáše
Vacka, soustružníka z čp. 36. Bylo jí dáno jméno
Josefa. Současně s ní narozený bratr byl z nouze
pokřtěn a týž den i pohřben.
ROK 1992 - ROK JUBILEJNÍ, ROK VÝZNAMNÝCH VÝROČÍ
OBCE
- 70 let se jmenuje
obec Jamné nad Orlicí. Tento název byl
stanoven ministerstvem vnitra 23. II. 1922.
Dřívější název: Jamné
Kostel Nejsvětější
Trojice
- 110 let stojí kostel na
vršku nad školou.
Památný strom TIS
- 800 let Psal se rok 1192,
když místní občan vložil semena stromu do
země v obci, v místě mezi čp. 97 a 98. Tehdy
se vrátil z prohraného boje, když ve voji
knížete Děpolta šel osvobodit Jerusalém od
Turků. Dlouhou dobu se z Palestiny se
zbývající malou družinou vracel než došel
opět domů. Tam v cizině viděl stromy, které
neznal a proto vzal semena z nich a zde je zasel.
Pouze několik jich vzešlo a jenom jeden stromek
vzrůstal. velmi dlouho trvalo, než strom
vyrostl - tis červený. Pověst o jeho původu
však byla dobře u obyvatel známa. Tak se stal
tento tis modlou lidu místního i z dalekého
okolí. Byl uctíván a dodnes je opředen
pověstmi o jeho čarovné moci. Lidé prý i
věřili, že se člověk stane neviditelným po
požití odvaru z kůry či jehličí. K němu
přicházeli lidé s modlitbami a prosbami, celé
skupiny zde klečeli před ním v dobách
dobrých i zlých. Též i husitský voj prý zde
před bitvou za úspěch žádal. Je napsáno,
že uchrání lid v širokém okolí, až přijde
velká válka evropská. Lid chránil a chrání
dosud strom tento, památný z pokolení na
pokolení. Stále k němu lidé přicházeli i po
několika staletích. To se však velmi
znelíbilo panstvu a tak chtělo strom odstranit.
Byli najati dva nemajetní muži k tomu, aby jej
podřezali a odstranili. Za jedné jasné noci se
jali tento čin provésti. Po chvíli této
nekalé práce spatřili na pile tuhou červenou
tekutinu, osvícenou svitem měsíce. Ulekli se,
že je to lidská krev, že strom je živý.
Utekli proto, aniž dílo zkázy dokonali. Strom
však byl poškozen a pomalu usychal. Dnes je
již mnoho desítek let úplně suchý a je s
podivem, že odolává všem přírodním
živlům. Zásluhou občanů, hlavně
zahrádkářů, je uchováván. Tento památný
tis, byť suchý, je vlastně jediným dokladem
starobylosti naší obce. Nadále se o něm
vypráví historky a pověsti dětem i hostům,
kteří obec navštíví.
DÁVNÉ A TAJEMNÉ
Záhadné. Skrývající hrozbu svou
jedovatostí. Mají v sobě síly, které mohou člověka
zahubit. Ne nadarmo se říkalo, že tisy jsou
zasvěcené bohyni smrti - Moraně. Vývar z tisu, ať
dřeva, kůry nebo jehličí, býval pro svou moc
součástí léčivých nápojů i čarodějných
lektvarů, a také často otravu způsobil. Vždyť i
Mattiolli, osobní lékař císaře Maxmiliána, uvádí
ve svém Herbáři z konce 16. století, že tis může
usmrtit toho, kdo pod ním dokonce i jen usne, a že
kouř z tisového dřeva hubí myši.
Temně zelené měkké jehličky jsou zespodu o stín
světlejší, větvičky jsou houževnaté, kůra se
cizokrajně odlupuje v načervenalých lupíncích. Ale
vesele svítivé, krásně rudé a jakoby orosené
kuličky tisůvek - jejich dužina je jediná z celého
stromu nejedovatá - přece si strom nebude hubit ptáky,
kteří mu semínka roznášejí, tak hloupá příroda
není. A kmen? Hrbolatý a taky tak trochu záhadný: je
to jeden strom anebo srostl z několika kmínků, které
se ve tvaru kmenu připomínají? Co všechno nám tis
zatajuje? Roste pomalu, jeho dřevo je odolné a
pružné. Bývaly z něho nádherné luky - i na to tisy
doplatily. Jak se lidem jednalo o možnost získat
dokonalejší zbraně, tak se za tím hnali - a ve snaze
přetrumfovat a zničit nepřítele ničili kdeco. Nejen
tisy, často sami sebe.
A tak tisy zmizely z našich lesů. Abychom však nebyli
k našim předkům nespravedlivý, jejich chamtivost po
kvalitním tisovém dřevu nebyla vlastní jen jim -
totéž se stalo například v Anglii.
O tisu v Jamném nad Orlicí je vůbec nejvíc
pověstí a kolem něho nejvíc tajemna. Vždyť byl
nazýván i posvátný, a to u nás zase není tak
běžné pojmenování. Ale má to jeden háček:
nečekejte zelené jehličí, pružné větve ani
objemný kmen. On totiž tis v Jamném není stromem v
pravém slova smyslu. už nežije, ale přece má stále
svou cenu. I proto nebyl odstraněn. Tis najdeme ve
stráni nedaleko restaurace “U tisu”. Podle významu,
jaký mu dávaly zápisy ve starých časopisech, těšil
se dřív skutečné úctě, okolí bylo upravené,
býval cílem procházek.
Ne, není to strom. Je to torzo dávno mrtvého stromu.
Kmen je obalený zvláštními výrůstky a nárůsty,
zřejmě způsobenými nemocí, s množstvím prohlubní
i malých otvorů. Nahoře trčí několik olámaných
pahýlů větví. Znetvoření dodává kmenu nikde jinde
neviděné osobitosti. Dřevo je tvrdé jako kámen,
vymyté lijáky, vysušené sluncem i horským vichrem. K
starému stromu patří louka okolo, za tím pole a
daleký rozhled po protějších svazích.
Vypravuje se, že semeno stromu přivezl jakýsi mladík
z křižácké války, a proto se tisu přičítala
kouzelná moc. Jeho dřevo i kůra prý dělaly člověka
neviditelným, byly důležitou přísadou do všech
čarodějných lektvarů, protože dovedly dokonce
chránit před zmrznutím a všelijakým neštěstím.
Lidé věřili, že zázračná moc stromu působí i na
dálku: až prý vzplane veliká evropská válka - to se
říkalo už v minulém století - pak strom ochrání
kraj v okruhu dvanácti hodin jízdy. Pro tohle všechno
lidé s velikou úctou pečovali o strom a nikdo se
neopovažoval mu škodit. Ale strom sám se také uměl
bránit. Bylo to někdy na počátku 18. století, tehdy
byl strom ještě zdravý. Dvěma nenechavcům, snad ani
nebyli místní, nedalo spát, jak je tisové dřevo
vzácné a jak dobře se za ně platí. A tady rostl na
kopci obecní tis - vlastně tedy není nikoho - a tak
bude jejich. Že se o něm ledacos povídá? Kdo by na
něco takového dal, jsou to babské tlachy. Jedině
kdyby to byla pravda s tím pokladem, co má být pod
tisem - ten by tam určitě nenechali. A tak se ke stromu
v noci vypravili, s pilou a sekerou a pro jistotu i
tajně. Nasadili pilu, ale zaříznout nešla. Jako by se
strom bránil. A jak divně dřevo skřípe, jako
sténání... Přitlačili na pilu a hrůza! Dřevo se
zbarvuje asi krví! Zděšeně upalovali od stromu, i
nářadí nechali rozházené - podle toho lidé ráno
poznali, co se u tisu dělo. Ránu po pile bylo dlouho na
kmenu znát a prý je vidět stále. A těm zlodějům to
patřilo. Ono nečisté svědomí a vědomí toho, že
jdu proti ostatním jen a jen kvůli svému hamounství -
to udělá své. Strom však byl poškozen a pomalu
usychal. Pověsti o pokladu se ale potvrdily. Pod stromem
bylo nalezeno větší množství starých mincí,
dokonce z doby vlády Václava II. a Přemysla Otakara
II. - to je z počátku dvanáctého a počátku
třináctého století. Takže před staletími už lidé
věřili, že jim posvátný strom jejich majetek
ochrání nejlépe.
Dnes je již mnoho desítek let úplně suchý a je s
podivem, že odolává všem přírodním živlům.
Zásluhou občanů, hlavně zahrádkářů, je
uchováván. Tento památný tis, byť suchý, je
vlastně jediným dokladem starobylosti naší obce.
Nadále se o něm vypráví historky a pověsti dětem i
hostům, kteří obec navštíví.
Zbytek slavného stromu stojí osamoceně nad krajem,
spíše přírodní památník než strom. Chomáče
uschlé trávy okolo a za ním vysokánské nebe.
BEZRUKÝ FRANTÍK - RODÁK JAMENSKÝ
Příklad životní energie člověka jehož
životním heslem bylo:
" CHCI A PROTO UMÍM "
Již spousta let uplynulo od smrti rodáka,
známého pod jménem BEZRUKÝ FRANTÍK. Jen málo lidí
starší generace může o něm leccos vyprávět, domů
přijížděl jen málo. Aby nebylo zapomenuto jeho
jméno a v mnohém i příklad jeho života, ze známých
dostupných materiálů je sestaveno vyprávění, které
si můžete přečíst na každém obecním úřadě
Sdružení obcí a měst ORLICE..
OBECNÍ
ÚŘAD |
|
Jamné nad Orlicí |
0446/942131 |
|
|
|
|
BANKY |
|
|
|
Česká
spořitelna a. s. |
|
Jamné nad Orlicí 280 |
|
IPB
a.s. |
|
Jamné nad Orlicí 180 |
0446/942171 |
|
|
|
|
POŠTA |
|
Jamné nad Orlicí 280 |
0446/942171 |
|
|
|
|
OBECNÍ
KNIHOVNA při Obecním úřadu |
|
Jamné nad Orlicí 280 |
0446/942135 |
|
|
|
|
SAUNA
v ubytovně U TISU |
|
Jamné nad Orlicí 282 |
0446/942135 |
|
|
|
|
RSTAURACE |
|
|
|
U
TISU |
|
Jamné nad Orlicí 282 |
0446/942135 |
|
|
|
|
HOSTINEC
- POHOSTINSTVÍ - PIVNICE |
|
|
|
HOSTINEC
U KREJČU |
|
Jamné nad Orlicí 68 |
0446/942138 |
HOSTINEC
U MORAVCU |
|
Jamné nad Orlicí 184 |
|
|
|
|
|
VINÁRNA |
|
|
|
Vinárna
U ELIŠKY |
|
Jamné nad Orlicí 23 |
|
|
|
|
|
OBČERSTVENÍ |
|
|
|
Konzum
horní |
|
Jamné nad Orlicí |
|
Konzum
dolní |
|
Jamné nad Orlicí |
|
|
|
|
|
UBYTOVNA |
|
|
|
UBYTOVNA
A RESTAURACE U TISU |
|
Jamné nad Orlicí 282 |
0446/942135 |
|
|
|
|
UBYTOVÁNÍ
V SOUKROMÍ |
|
|
|
Karel
Matuš |
|
Jamné nad Orlicí 63 |
|
Filip
Jiří - pronájem chalupy v Jamném |
|
Bystřec |
|
|