Projev předsedy vlády ČR Miloše Zemana přednesený dne 17. listopadu 1998 v Karolinu při slavnostním rozšířeném zasedání vědecké rady Univerzity Karlovy u příležitosti výročí 17. listopadu 1939 a 1989

     Vážený pane rektore, dámy a pánové

     při oslavách nejrůznějších výročí s až příliš velkou snadností vklouzávají do úst politiků hladké a duté fráze, které by se mohly opakovat rok za rokem a které pokrývají prachem zapomnění historicky skutečně významné události. Je to něco, čemu Tomáš Masaryk kdysi říkal fangličkářství. Nechtěl bych patřit k tomuto typu politiku, a proto mně dovolte v souvislosti s výročím obou tak vnitřně spojených 17. listopadů několik kacířských slov. Vždyť konec konců i z této univerzity vzešlo mnoho kacířů a ty nepokryl prach zapomnění, zatímco mnoho lidi konformních dnes odpočívá bez jakékoli vzpomínky.

     Domnívám se, že každá generace má svůj potenciál a že součástí tohoto potenciálu je i potenciál excitace. Potenciál, který přinutí každou generaci nebo její část k protestu proti nespravedlnosti, proti násilí, proti zlu. K protestu, který vede ke stávce, k demonstraci, k pochodu na barikády, k nasazení vlastního života, protože, jak říkal Jan Patočka, jsou i důležitější hodnoty než je vlastní život. To kacířské, co vám chci sdělit, spočívá v tom, že tato excitace je podle mého názoru v jedné generaci v zásadě možná pouze jednou. A nedojde-li svého naplnění, generace se v drtivé většině případů zlomí a zevšední. Vzpomínám si na onoho 17. listopadu 1989, na naši cestu z Albertova na Vyšehrad a poté na Národní třídu. Viděl jsem tam nesmírně mnoho mladých lidí a poměrně velmi málo lidí dospělých, protože ti už patřili k jiné, zlomené generaci, ke generaci lidí, která byla zlomena v roce 1968. A blahopřál jsem té mladé generaci k čemusi, co by se snad dalo nazvat užitečnou naivitou, nezatížeností negativními životními zkušenostmi.

     Neboť jejich šance byla pramalá a oni do toho přesto šli. A právě oni, jako impuls startující řetězovou reakci, otevřeli naši listopadovou revoluci. A vytvořili v této zemi něco, co neumíme změřit, co neumíme kvantifikovat, co možná ani nejsme schopni hodnotit. Mám-li mluvit slovníkem ekonomů, vytvořili v této zemi kapitál, ale nikoli kapitál fyzický, nikoli kapitál hmotný, nikoli kapitál, který se dá měřit sumami na bankovních kontech. Vytvořili - právě ti mladí lidé, studenti a po nich herci a mnozí další - kapitál důvěry. A tento kapitál se v pozdějších letech bohužel začal vytrácet. Protože opět přišly všední dny, dny bez excitace. A v těchto všedních dnech začali být lidé hodnoceni nikoli podle toho, co jsou, ale podle toho, co mají. Člověk, který se dokázal obklopit hmotným kapitálem, byl vážen daleko více než ten, kdo disponoval kapitálem lidským. A jak víte, důvěra se těžko získává a lehko ztrácí. Proto místo oslavných řečí je zapotřebí možná trochu masochisticky rozdírat rány a ptát se, proč se tento kapitál důvěry vytratil. Půjdou titíž mladí lidé, kteří v listopadu 1989 protestovali, protestovat znovu i tehdy, budou-li k tomu mít vážný důvod? Anebo už i oni patří do zlomené, zklamané a otrávené generace? Neříkám tato slova nijak defétisticky, naopak, říkám je jako životní optimista a připomínám si evangelické přísloví o hřivnách, které je zapotřebí rozhojňovat a nikoli zakopávat do země, kde se jich zmocní rez.

     Je před námi nesmírně těžký a nesmírně složitý úkol - obnovit tento kapitál důvěry a uvědomit si, že nejdůležitější investice jsou právě investice do lidí a nikoli investice do majetku. Právě proto bych si přál, aby naši politici, kteří často měří význam svých kroků horizontem svého funkčního období, dokázali investovat do oblastí, které se projeví až tehdy, kdy oni už politiky nebudou. A mezi těmito investicemi jsou nejdůležitější právě investice do vzdělání, do vědy a do výzkumu, byť se projeví s časovým zpožděním deseti a více let. Investujme do přípravy nové studentské generace. Možná, že to budeme potřebovat. Snad už nikdy v této zemi nebude totalitní diktatura, ale vždy se v ní může vyskytnout důvod k oprávněnému protestu. A my dospělí, my starší, budeme potřebovat studenty, aby v případě potřeby vyšli do ulic a ukázali nám naše chyby.

     Právě proto bych závěrem chtěl vyzvat k pohledu, který již citovaný Tomáš Masaryk nazval pohledem sub specie aeternitatis, pohledem z hlediska věčnosti. K pohledu, který se neptá, co mi to vynese, ale jaké to bude mít důsledky. A chtěl bych se s vámi rozloučit krásnými slovy jednoho z velkých kacířů své doby, slovy Martina Luthera: I kdybych věděl, že zítra bude konec světa, ještě dnes půjdu a zasadím jabloň.