Pražský hrad - programový čtvrtletník
Z obsahu:
Na anketní otázku odpovídají Blanka Bohdanová a Tomáš Halík
O prezidentské standartě
Pražský hrad v roce 1968
Slavní lidé na Pražském hradě - pokračování
Obrazárna Pražského hradu
Chotkovy sady
Nové skleníky v Lumbeho zahradě
O výstavách
Informace, kulturní programy
Historické heslo na vlajce prezidenta republiky "Pravda vítězí" provází hlavu samostatného československého státu od 30. března 1920, kdy byla Národním shromážděním na zasedání v budově Sněmu schválena podoba státní vlajky, znaku a pečeti. Spolu s prezidentskou vlajkou (tzv. standartou) symbolizují politicko-právní individualitu a svrchovanost státu.
Ideová a výtvarná koncepce státní symboliky byla u nás předmětem zájmu občanské a odborné veřejnosti již několik dní po 28. říjnu 1918. Pod předsednictvím profesora Kartlovy univerzity Gustava Friedricha byla ustavena komise složená z předních historiků, umělců a zástupců ministerstev. Definitivní podobu symbolů vytvořil podle heraldických návrhů Jaroslava Kursy profesor Uměleckoprůmyslové školy František kysela. Tvorba státních symbolů byla politicky velmi obtížná, protože se dlouho nedařilo vystihnout historický vývoj a spojit symboliku zemí, ze kterých se Československá republika skládala - Čech, Moravy, Slezka, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Různé potřeby užívání znaku nakonec vedly k rozhodnutí vytvořit znaky tři - malý, střední a velký, určený przidentu republiky a Národnímu shromáždění pro slavnostní příležitosti. Velký znak se stal součástí vlajky a standarty prezidenta republiky, které měly bílé pole čtvercového tvaru lemované bílo-červeno-modrými plaménky. Na stuze velkého znaku je husitské heslo "Pravda vítězí", které přijal za své i král Jiří z Poděbrad a za první světové války se stalo heslem zahraničního odboje. Soubor znaků byl doplněn znaky Těšínska a Ratibořska.
Užívání speciální vlajky náleží k čestným právům prezidenta republiky podobně jako právo na titul, přednost před ostatními státními funkcionáři, doprovod Hradní stráže a užívání státního znaku a pečeti. Prezidentu republiky náleží také čestná místa v některých reprezentačních institucích, například někdejší královská lóže v Národním divadle. Pravidla pro užívání této vlajky a standarty (tj. menšího vyztuženého praporce označujícího vůz hlavy státu nebo její osobní doprovodnou stráž) se vytvářela spolu s demokratickým republikánským ceremonielem, bez známek obřadnosti někdejších panovnických "dvorů".
Podoba prezidentské a státní vlajky, pečeti a znaků se měnila v závislosti na změnách státoprávních poměrů.
1920 - 1960
Prezidentská vlajka stanovená zákonem z 30. března 1920 byla bílá s okrajem skládajícím se z bílých, červených a modrých plaménků. Uprostřed bílého pole byl vetkán velký státní znak. Prezidenti ji užívali až do roku 1960 s výjimkou odbobí okupace v letech 1939 - 1945. Protektorátní symboly byly zavedeny až po protestech okupačních úřadů. Z vlajky státního prezidenta zmizelo heslo "Pravda vítězí" a tehdejším heraldikům se podařilo zabránit, aby byl na protektorátní vlajku vložen nacistický symbol.
Po osvobození v květnu 1945 a ztrátě území Podkarpatské Rusi ztratily své oipodstatnění střední a velký státní znak. Na prezidentské standartě však velký znak zůstal až do roku 1960.
1960 - 1990
11. července 1960 byla přijata socialistická ústava a náš stát od té doby nesl jméno Československá socialistická republika. Státní znak byl zěněn tím, že historický symbol naší suverenity - česká královská koruna - byla nahrazena pěticípou hvězdou - symbolem proletářského internacionalismu na podkladu ve tvaru husitské pavézy. Slovenský znak na prsou lva byl zaměněn neodborným novotvarem s motivem Kriváně a partyzánské vatry. Nový státní znak byl přenesen i na prezidentskou vlajku a další státní symboly.
1990 - 1992
Prezident republiky Václav Havel předal 23. ledna 1990 parlamentu návrh nových státních znaků, který byl však spojen s politickými diskusemi o změně názvu státu. Vytvoření symbolů obou národních republik - České a Slovenské - bylo svěřeno kompetenci národních rad. Federální symboly měly vycházet ze symbolů obou národních států. Nedostatek času, který byl věnován této problematice, umožnil, aby názory politiků převládly nad míněním odborných expertů. Většina navrhovatelů se rozhodla čtvrcený štít se střídavým umístěním českého a slovenského znaku, který měl vyjádřit rovnoprávný vztah obou národů. Výtvarným řešením federálních symbolů podle heraldických návrhů Jiřího Loudy byl pověřen joska Skalník. Pokud se jednalo o tzv. standartu prezidenta republiky, byl přijat návrh navazující na starší prezidentské vlajky. Místo dosavadního českého znění hesla bylo přijato latinské "Veritas vincit", zachované na husitské korouhvi v Jenském kodexu. Tento návrh Zbyška Svobody pomohl překlenout problém případné dvojjazyčnosti nápisu.
1993
Výsledky parlamentních voleb v roce 1992 zahájily proces rozpadu společného státu Čechů a Slováků. Již v srpnu 1992 dala česká vláda podnět k vytvoření českých symbolů. Návrhy posuzovala heraldická komise při České národní radě. Byla převzata původní československá vlajka z roku 1920 a pionechány oba znaky - malý a velký - z roku 1990. Tradičně byla pojata i prezidentská vlajka, na které se opět zaskvělo původní české "Pravda vítězí". Výtvarná stylizace je dílem Jiřího Loudy.
Vlajka byla opět slavnostně vztyčena při inauguraci nově zvoleného prezidenta republiky Václava Havla 2. února 1998 na Pražském hradě.
Věra Malá
(PhDr. Věra Malá je pracovnicí Archivu Pražského hradu)
Majestátní architekturu Pražského hradu harmonicky doplňují rozsáhlé zelené plochy. Jednou z takových přírodních partií v blízkosti Hradu jsou dnešní Chotkovy sady. Rozkládají se na východ od Královského letohrádku a jejich území bylo kdysi využíváno k rytířským turnajům a dalším dvorním a šlechtickým hrám. V 17. století sloužil tento pozemek jako hospodářské zázemí Pražského hradu a nazýval se Horní dřevní ohrada (Dolní dřevní ohrada byla na Klárově). Ukládalo se zde stavební a palivové dřevo pro potřeby Hradu a do seníku usušená tráva. Také v následujících staletích se tato plocha užívala k hospodářským účelům, ale příležitostně se tu nadále provozovaly zábavy - například jezdecké soutěže nazývané karusely.
Roku 1779 si tento pozemek pronajal zemský stavební ředitel profesor F. A. L. Herget. Také v následujícím období byla travnatá plocha často pronajímána, například dvorním zahradníkům a jiným zaměstnancům hradního stavebního úřadu. Těsně pod Královským letohrádkem směrem na východ bylo obděláváno pole, na které navazovala stromková školka. I toto pole Dvorní stavební úřad pronajímal - konkrétně důstojníkům dělostřeleckého laboratoria, které bylo již od konce 18. století umístěno v renesančním letohrádku.
Zcela zásadní změna ve využití zelené plochy na východ od Královského letohrádku nastala, když v čele zemské správy působil hrabě Karel Chotek (1826 - 1844). Záhy po svém nástupu začal tento nový místodržitel s modernizací Prahy; zvláště se věnoval budování nových komunikací. Zároveň usiloval o zkrášlení města vysazováním zeleně. Nejdříve nechal upravit promenády u městských hradeb na Novém Městě. Podle úředního rozhodnutí z roku 1831 následovala přeměna Horní dřevní ohrady na první veřejný park - Lidovou zahradu. Oproti dnešním Chotkovým sadům byl větší a zasahoval až na území blízkých bašt. Sadové úpravy provedl zahradník bubenečské obory Jiří Braul podle plánu Josefa Fukse. Na vybudování sadů se svými příspěvky podílela i šlechta a měšťanstvo a to nejen finančně, ale též dodáváním stromů. Během jednoho roku byly sadové úpravy Lidové zahrady zcela dokončeny celkovým nákladem 5 131 zlatých.
Před dokončením sadů nechal K. Chotek vybudovat novou komunikaci, která serpentinou spojovala Malou Stranu s Mariánskými hradbami. Do té doby bylo možné se k Písecké bráně na Mariánských hradbách dostat jedině úvozovou cestou zvanou Myší díra. Tuto starou cestu nyní překlenul most, který spojil sady rozkládající se po obou stranách Chotkovy silnice. Jelení příkop, který dříve dosahoval až k domkům u "Myší díry", byl zkrácen k záhybu silnice a potok Brusnice byl sveden pod novou komunikaci. Lidové sady se pro veřejnost otevřely roku 1841. Tento významný počin Karla Chotka natrvalo připomíná jejich přejmenování na Chotkovy sady. Objevili se drobní podnikatelé, kteří měli zájem o vybudování některých objektů v nových sadech. Například cukrář Koukal zde chtěl postavit restauraci a pekařský mistr Tägl plánoval pekařský krámek na prodej bílého pečiva. Ve čtyřicátých letech minulého století se dokonce uvažovalo o vybudování hvězdárny.
Dvorní stavební úřad předal území Chotkových sadů k užívání pražské obci oficiálně roku 1859. Zásadní úpravy v sadech byly však nadále podmíněny souhlasem hradní správy od roku 1860 reprezentované Zámeckým hejtmanstvím. Koncem osmdesátých let 19. století byly sady upraveny na anglický park podle návrhu ředitele pražských sadů Františka Thomayera (bratra známého lékaře prof. Josefa Thomayera).
Po smrti spisovatele Julia Zeyera (zemřel roku 1901) se začalo v Praze uvažovat o postavení jeho pomníku. Bylo pro něj vybráno místo v krásně položených Chotkových sadech. Na jaře 1902 se v Královském letohrádku a přilehlých zahradách konala slavnost, jejíž výtěžek měl být věnován založenému spolku pro postavení pomníku. Předsedou pánského výboru byl František Ladislav Rieger, v čele dámského výboru byla Zdeňka Hlávková - Havelková. Roku 1904 dal Nejvyšší hofmistrovský úřad ve Vídni souhlas ke zřízení pomníku básníkovi Juliu Zeyerovi podle návrhu sochaře Josefa Maudra. Po různých průtazích konečně vyvrcholilo úsilí spolku slavnostním odhalením pomníku Julia Zeyera roku 1913.
Na samém počátku našeho století byla zbourána část hradeb městského opevnění, která bránila přímému pokračování Chotkovy silnice do Dejvic. Tehdy také došlo ke zmenšení Chotkových sadů o pozemky, na nichž stály původně hradby a které se přeměnily ve stavební parcely. Vznikla tu zajímavá výstavba - například originální vila sochaře Františka Bílka.
Po vzniku Československé republiky byla vypracována řada návrhů na úpravy území mezi Letnou a Hradčanami, včetně Chotkových sadů. Z nejvýznamnějších plánů lze zmínit projekt architekta Josipa Plečnika, který navrhoval vybudování velkého bazénu uprostřed sadů a nově řešil také Chotkovu silnici. Z konce třicátých let známe návrhy architekta Pavla Janáka. Řadu studií vypracovali architekti i v šedesátých letech. Tehdy byla postavena nová lávka, spojující Letenské sady s Chotkovými (arch. J. Fragner). Pěší cesta, která takto vznikla, měla mít pokračování přes Pražský Hrad a Hradčany až na Petřín.
Se změnou politické situace (1989) se v devadesátých letech řešila otázka majetkoprávní příslušnosti Chotkových sadů. Do té doby byla jejich uživatelem a správcem Správa veřejné zeleně města Prahy, v letech 1992 - 1996 Obvodní úřad pro Prahu 1. Zápis v pozemkových knihách však potvrzuje vlastnictví "Československého státu", zastoupeného Správou Pražského hradu, jíž byly 1. ledna 1997 Chotkovy sady předány.
V současné době opět vzniká řada architektonických studií na nové řešení území severního předpolí Pražského hradu s cílem o co největší zpřístupnění této oblasti veřejnosti. Fragnerovu lávku přes Chotkovu silnici nahradila lávka nová. Autorem návrhu je architekt a designer Bořek Šípek. Investorem projektu byla Nadace Václava a Olgy Havlových, ocelová konstrukce je sponzorským darem Škody Plzeň, investorem stavby Magistrát
hl. m. Prahy.
Věra Vávrová
(PhDr. Věra Vávrová je pracovnicí Archivu Pražského hradu)