Projev prezidenta republiky Václava Havla na oslavách Dne německé jednoty


Hannover, 3. října 1998

Pane spolkový prezidente,
pane spolkový kancléři,
pane předsedo Spolkové rady,
dámy a pánové,

mám dodnes v živé paměti chvíle, kdy jsem fascinovaně postával před německým velvyslanectvím v Praze a pozoroval tisíce uprchlíků z tehdejší NDR, kteří byli utábořeni v budově velvyslanectví, na jeho zahradě a v přilehlých uličkách, a čekali na autobusy, které je odvezou do svobodného světa. Ještě fascinovaněji jsem pozoroval své spoluobčany, kteří nosili uprchlíkům čaj. A téměř jsem údivem plakal, když jsem pak viděl plné Malostranské náměstí radostně mávat odjíždějícím autobusům. Přiznávám, že v ty dny jsem teprve začal tušit to, co se o několik týdnů později skandovalo na přeplněných pražských náměstích: "Už je to tady!"

Abyste mi dobře rozuměli: léta letoucí jsem považoval - spolu se svými přáteli - za samozřejmé, že komunismus i s jeho železnou oponou dříve či později padne. Kdy se to stane a zda se toho dožiji, jsem pochopitelně nevěděl. A léta letoucí jsem považoval za samozřejmé, že bez pádu vnitroněmecké zdi je pád komunismu nemyslitený, podobně jako je nemyslitelný pád německé zdi bez pádu komunismu a všech ostatních zdí, které vybudoval.

Počátkem sedmdesátých let, kdy bylo nebezpečné mne navštívit, mne občas nějaký můj dávný německý přítel přece jen navštívil. A já jsem vždy znovu a znovu nechápal, proč se tito mí stateční přátelé diví, že spojuji německé sjednocení se sjednocením evropským. Obvykle jsem záhy zmlkl, protože jsem si řekl, že jako Němci žijící ve svobodném světě o tom vědí určitě něco, co já nevím.

Je samozřejmě velmi důležité, zda se stát sjednocuje, či rozděluje. Některé státy se sjednocují, jiné rozdělují, jednou to je radostné, jednou bolestné. Věřte mi, že vím, o čem mluvím. Vždyť i stát, v jehož čele jsem před časem stál, se rozdělil. Přesto si myslím, že je něco nekonečně důležitějšího, než zda se nějaký stát spojuje, či rozděluje. Totiž důvod, proč se tak děje.

Německo se rozdělilo mimo jiné proto, že se jistý bývalý Hitlerův nepřítel, pak přítel a později zase jeho nepřítel - jmenoval se Džugašvili - rozhodl, že když desítky milionů jeho spoluobčanů padly ve válce, pak bude dobré udělat na jejich pozůstalé nějaký dojem. Jediné, co ho při rozměru jeho inteligence a hloubce jeho nemravnosti napadlo, bylo uchopit do svých rukou vše, co mu zbývající svět dovolí uchopit. Zbývající svět mu dovolil vzít si půl Evropy, vzal si jí tudíž půl. Kdyby mu nedovolil nic, nevzal by si nic. Kdyby se mu rozhodl dát sám sebe, to jest celý zbývající svět, zajisté by si ho rád vzal. (Totéž ostatně platí o jeho nepříteli, pak příteli a pak zase nepříteli Adolfu Hitlerovi: udělal to, co mu svět dovolil. Kdyby si svět přečetl dílo jménem "Můj boj" a doopravdy se zamyslel nad touto knihou, žádná válka nemusela být. Morální odpovědnost za ni - byť v různé míře! - nesou tedy všichni, kdo věděli o existenci a názorech tohoto člověka. Zdaleka tedy ne jenom ta část německého národa, kterou zfanatizoval.)

Ale je zbytečné právě vám, kteří jste přítomni v tomto sále, a vůbec dnešním občanům Spolkové republiky Německo toto vysvětlovat. Zmínil jsem se o tom jen proto, aby bylo jasné, proč jsem nikdy nechápal, co se rozumí větou, že mír má přednost před sjednocením Německa. Vždyť je tomu právě naopak: naděje na skutečný mír - zdůrazňuji: naděje - je jen tehdy, je-li Německo sjednoceno na demokratických základech!

"Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily," řekl náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. NDR se zrodila ze zla rozdělené Evropy a tímto zlem se udržovala. Zda její konec byl dobrý pro obyvatele západních spolkových zemí, to musí říct především obyvatelé západních spolkových zemí. Zda byl dobrý pro obyvatele východních spolkových zemí, to musí říct obyvatelé východních spolkových zemí. Zda byl dobrý pro celý svět, to může posoudit každý obyvatel světa. Proto - jako obyvatel světa - mám právo říct, že byl dobrý pro celý svět. Neboť pro celý svět je dobré, zhroutí-li se něco, co se zrodilo ze zla a zlem se udržovalo. O Německu to platí dvojnásob, neboť zlo v Německu znamená zlo v Evropě a zlo v Evropě znamená zlo v celém světě. Kdo to neví, ten si nevšiml, jak vznikly dvě světové války.

Dnešní demokratické Německo je laboratoří sjednocující se Evropy. Zda bude Evropa žít v bezpečí, svobodě a míru, nikdo samozřejmě neví. Ale naději Evropa má. Podle mého názoru je tato naděje největší za posledních dva tisíce let.

Co je třeba dělat, aby se tato naděje splnila?

Domnívám se, že je třeba znovu a znovu hledat to, co tvoří nejlepší evropské tradice, a znovu a znovu bojovat proti všemu, co tvoří její tradice nejhorší.

Ty nejhorší mají podle mne jednoho společného jmenovatele: pýchu. Tupé přesvědčení, že právě já mám právo svou ideu šířit do světa a vnucovat ji všem ostatním. Nevyvratitelný blud o vlastní neomylnosti.

A nejlepší evropské tradice? Pocit odpovědnosti za svět. Touha žít v pravdě. Diktát vlastního svědomí a skromná reflexe tohoto diktátu.

Jednou jsem na náměstí či pláni, kde bylo, myslím, čtvrt milionu lidí, vykřikl na závěr svého projevu: "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!" Následující dny jsem to viděl napsáno na všech zdech a náměstích. Brzy se mnozí začali těmto slovům smát.

Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc na takto formulovaný ideál věřím.

Vážený Richarde von Weizsäckere, milý příteli, děkuji vám za vše, co jste udělal pro Evropu!

Milý pane prezidente Herzogu, děkuji vám za vše, co děláte pro Evropu!

Milý Helmuthe Kohle, děkuji vám za vše, co jste udělal a děláte pro Evropu!

Vše, co jste pro ni udělali dobrého, udělali jste i pro Českou republiku.

Milý pane Schrödere,

děkuji vám za vaše milé pozvání do Hannoveru! Budete asi stát v čele německé spolkové vlády a já vám blahopřeji k poslání, které vás čeká. Pevně věřím, že navážete ve své evropské politice na mnohaleté dílo svého předchůdce!

Dámy a pánové,

zdravím vás a všechny občany Spolkové republiky Německo v dnešní sváteční den a přeji vám vše dobré do dalších let!

Děkuji vám za pozornost.