Pražský hrad - programový čtvrtletník
Zima 1997
Z obsahu:
![]() | Dokumenty 1996 - státní návštěvy, cesty prezidenta republiky aj. ve fotografii. |
![]() | Výstavy a koncerty na Hradě 1996. |
![]() | České malířství 19. století ze sbírek Pražského hradu. |
![]() | Hudba na Pražském hradě. |
![]() | Podzemí Pražského hradu. |
![]() | Svatý Vojtěch a Čechové |
![]() | Kulturní programy, informace. |
Snad každý hrad má své tajemné podzemí,
často opředené různými pověstmi.
Na Pražském hradě je tomu ale jinak. Rozsáhlé
podzemí je zde tajemství zbaveno. Podzemní prostory
tady vznikaly v různých dobách k různým
účelům. Pod dlažbou III. nádvoří
jsou archeologické vykopávky s cennými památkovými
nálezy, vypovídajícími o bohaté minulosti
sídla vládnoucí vrstvy českého státu.
Pod Hradem procházejí kolektory a kanály pro vedení
sdružených inženýrských sítí, jichž
je tu na 4 km. K pozoruhodným podzemním prostorám
patří historické štoly. Nepochybně již ve středověku
se kopaly podzemní chodby převážně obranného
charakteru. Ale až na konci 16. století se objevují skutečná
technická díla, budovaná k danému účelu.
Pražský hrad měnil v té době radikálně
svou podobu. Nové stavby vznikaly převážně
při historických středověkých hradbách,
tedy po obvodu hradního ostrohu, a řada domů uvnitř
areálu byla zbourána ve prospěch hradních nádvoří.
Změnily se tím podmínky pro odvedení dešťových
a odpadních vod, což byl závažný problém. Plocha
pro odvodnění totiž čítala kolem 36 000 metrů
čtverečních. Jednodušší situace byla na severní
straně hradního
ostrohu. Odvodňovacími štolami stačilo odvést
odpadni vodu k patě hradební gotické zdi a pustit
ji volně po svahu obnaženého skalního podkladu do
koryta potoka Brusnice. I když toto řešení dlouho neobstálo,
neboť významnější obyvatelé Hradu si stěžovali
na zápach splašků. Proto i zde byly vybudovány stoky
až do potoka Brusnice. Dvě štoly se ještě zachovaly na svahu
Jeleního příkopu. Jedna vede z Hradčanského
náměstí a druhá, zvaná Zámecká,
z druhého hradního nádvoří na dno Jeleního
přikopu. Obě jsou proloženy potrubím, ústí
do kanalizační sběrné stoky a po rekonstrukci
slouží dodnes. Na jižní straně obklopovala Hrad hustá
zástavba podhradí - Malá Strana. Při řešení
situace tu zcela jistě byla spojitost s úmyslem císaře
Rudolfa II. převést vodu z Vltavy k napájení
rybníků v Královské oboře - Stromovce
letenskou štolou. Ke stavbě tohoto díla povolal císař
vlašské horníky. Tito zruční Italové,
znalí dobře svého řemesla, vybudovali mimo
jiné na Pražském hradě podél jižních
hradeb hlavní odvodňovací štolu, dodnes zvanou Vlašská.
Dvě její nejdelší větve se stýkají
ve středu jižních zahrad, spadají po svahu a pod jedním
z malostranských paláců a přes Pětikostelní
náměstí míří k Vltavě.
Při přestavbě Malé Strany byla pak tato dolní
část nahrazena potrubím. Vlašská štola pod
Hradem však zůstala zachována, přestože na konci 19.
století byl systém obtížně udržovatelných
štol nahrazen moderní stokovou a trubní kanalizací
a většina historických štol tak ztratila svůj původní
účel. Vlašská štola je průchozího profilu
(místy až 180 cm vysoká), s obloukovým zaklenutím,
vyzděná pálenými cihlami. Horníci důmyslně
využili přirozeného spádu skalního podkladu
a razili štolu po jeho povrchu ve slehlých násypech v hloubce
od tří do osmi metrů. Do štoly ústí
několik. severních připojovacích větví
průlezného profilu (od 60 do 140 cm) o značném
spádu, odvodňujících domy a nádvoří
podél celého jižního obvodu Hradu. Štola je větrána
dvěma průduchy čtvercového průřezu,
které se směrem k povrchu zužují a ústí
v trávníku nenápadnými mřížkami.
Celé toto historické technické dílo slouží
dodnes, i když už nikoli k původnímu účelu.
Po úpravě dna a celkové opravě se štola využívá
pro vedení spojovacích kabelů. Jedním z nich
je přenosový kabel se skleněnými vlákny,
spojující výhodně jednací síň
Českého parlamentu s pracovnou prezidenta republiky. K tomu
ovšem bylo potřeba prozkoumat a upravit dolní, malostranskou
část štoly, která byla v 50. letech oddělena
několika bezpečnostními přepážkami od
území Pražského hradu. A tak jsme svědky, jak
důmyslné dílo minulosti slouží dál současnosti
a budoucnosti.
Vojtěch Veverka
(Ing. arch. Vojtěch Veverka je pracovníkem Kanceláře
architekta Pražského hradu)
Bylo to někdy na konci roku 994, když do biskupského paláce
na Pražském hradě přiběhla vznešená
žena a zoufale se biskupu Vojtěchovi svěřila, že spáchala
cizoložství s jedním z biskupových kněží.
Manžel se o tom samozřejmě - jak jinak, nejenom v oněch
časech - dozvěděl, a jeho rodiče se rozhodli,
že pohanu Ize smýt jenom krví. Kněze si zabít
netroufali, žádali proto smrt nešťastné paní. Podle
českého práva by ovšem měla být jako
cizoložnice prodána do otroctví a ne zabita; avšak manželův
rod, ztotožňovaný obyčejně historiky se známým
rodem Vrčovců, zřejmě chápal celou záležitost
šířeji, jako věc cti nejenom manžela, ale celého
rodu a vinu připisovali i Vojtěchovi jakožto biskupovi odpovědnému
za své kněze, stejně jako oni sami byli odpovědni
za své bojovníky a sluhy. Z běžné manželské
nevěry se tak stávala záležitost mezi mocnými
rody, snad Vršovců na jedné straně a Vojtěchových
Slavníkovců na straně druhé, a v tom případě
mohla urážku opravdu smýt jenom krev. Vojtěch chtěl
trapnou záležitost vyřešit tím, že šlechtičnu
zavře do kláštera, aby tu pokáním
napravila svůj hřích a samozřejmě také
jistě rozhodl o potrestání provinilého kněze.
Cizoložnice se tedy potají uchýlila do ženského kláštera
sv. Jiří, zřízeného na Hradě
před dvaceti lety. Byl prý obehnán "pevnou hradbou",
ve skutečnosti spíše palisádou z kůlů,
i tak byl ale místem bezpečným. Klíč
od brány svěřil biskup strážci kostela a doufal,
že spor se uklidní sám od sebe. Legenda dokonce tvrdí;
že uvažoval i o možnosti, že pokud se to nepodaří, vezme
vinu na sebe a vystaví se tak nebezpečí smrti, aby
získal mučednickou korunu, a dal se prý od toho odvrátit
jen domluvami svého přítele, pražského probošta
Vilika. Není to tvrzení právě přesvědčivé,
příliš připomíná známou historii
sv. Jimrama, který na sebe vzal odpovědnost za mimomanželské
těhotenství dcery bavorského vévody a byl proto
zabit. V každém případě ale svědčí
o tom, že Vojtěch nebral záležitost na lehkou váhu.
Utajit své jednání se však Vojtěchovi nepodařilo.
Večer, právě když dlel v kostele sv. Víta,
vtrhl na dvůr ozbrojený zástup a dožadoval se biskupa,
který "proti božímu zákonu a zákonnému
právu" chrání cizoložnici. Vojtěch jim
vyšel naproti a pokusil se - podle světského práva
- vyjednávat o odškodnění, avšak marně. Mluvčí
zástupu mu vyhrožoval, že nevydá-li ženu, pomstí se
na Vojtěchově rodu, na Slavníkovcích. Vtom
vystoupil kdosi, zřejmě z biskupových lidí,
a prozradil; kde se žena skrývá. Dovedl pak zástup
ke klášteru sv. Jiří. Tam se zmocnili strážce
kostela a hrozbami na něm vynutili klíč. Vyděšená
paní se sice uchýlila do azylu za oltář, byla
však přesto vyvlečena ven. Na prostranství před
klášterem měla být uspořádána
poprava; manžel měl setnout své nevěrné družce
hlavu. Ten ale odmítl, takže špinavá práce připadla
obyčejnému pacholkovi, který svou paní sťal.
Co si myslel Vojtěch, který musel této kruté
scéně přihlížet, samozřejmě nevíme.
Víme jen, co udělal: exkomunikoval "je všechny"
(jak se vyjadřuje legenda) a odešel, podruhé a definitivně
z Čech do Říma. Těmi "všemi" byli
nejspíše právě jen oni narušitelé kostelního
azylu, a ne Čechové vůbec, přesto ale tato
historka říká cosi podstatného o tom, proč
se Vojtěch a jeho Čechové nemohli a nemohli dohodnout.
Jejím pozadím není rozpor mezi přehorlivým
náboženským nadšencem a nechápajícími
polopohanskými Čechy, ani nějaká odvěká
zášť mezi vládnoucími Přemyslovci a konkurenčními
Slavníkovci. Stejně v desátém jako ve století
dvacátém docházelo k takovým vystoupením
davu v rozháraných poměrech státu, v době,
kdy vyvřely na povrch všechny soukromé zášti a neshody,
aby se řešily - samozřejmě násilně -
. na veřejnosti. Český stát vznikl po roce
935 v jednom velkém tahu na východ a sever. Již kolem poloviny
století ovládalo "velké město Slovanů
Praha" obrovské území sahající
až po hranice Kyjevské Rusi. Kořist a tributy z podmaněných
území byly zdrojem majetku především těch
"mužů českých", jakými byly i oni
Vršovci, kteří se dostali do sporu s Vojtěchem. Jenže
na přelomu 80. a 90. let se tato expanze zastavila proto, že narazila
na vznikající polský stát. Bylo ztraceno Krakovsko
a v roce 990 i Slezsko a bývalá prosperita české
velmožské vrstvy se naráz zhroutila. Není tedy divu,
že vypukly spory a zášti všech proti všem, které neminuly
ani biskupa. Začínala temná kapitola v dějinách
českého státu, poznamenaná vražděním
a krví jako snad žádná jiná. Spor Čechů
s Vojtěchem byl jen její předehrou. Je ale příznačné,
že ten, který Čechy z této krize vyvedl, kníže
Břetislav, zahájil svou obnovu státu posmrtným
smířením s Vojtěchem, jehož tělo přivezl
z polského Hnězdna a uložil je právě v tom
kostele na Pražském hradě, který roku 994, po události,
již jsme si právě připomněli, opustil.
Dušan Třeštík
(PhDr. Dušan Třeštík, CSc., je historik, zástupce
ředitele Historického ústavu AV ČR, člen
vědecké rady AV ČR a Centra teoretických studií)
Sv. Vojtěch,. druhý biskup český se narodil
kolem roku 951 na hradě Libici nad Cidlinou. Byl to muž učený
a nábožný, jeho ušlechtilá povaha ducha i srdce se
odrážela ve všem jeho jednání. Neúnavně
bojoval pro čest a slávu boží a za spásu duší,
často ale bez valného úspěchu. 23. dubna 997
zemřel mučednickou smrtí blízko městečka
Fischhausen u Královce, „jenom několik set kroků od
moře". Jeho tělo bylo převezeno nejprve do Třemešné,
pak do Hnězdna a roku 1039 do Prahy. Letos si připomeneme
tisícileté výročí Vojtěchovy
mučednické smrti.