Pražský hrad - programový čtvrtletník


Zima 1998

Z obsahu:

Úvodem - Z kroniky současnosti
Na anketní otázku odpovídá Jindřiška Smetanová a Pavel Tigrid
Pražský hrad a únor 1948
Výstavy na Hradě 1997
Hudba na Hradě 1997
Moderní skleníky v Lumbeho zahradě
Černá věž - východní dominanta Pražského Hradu
Hudba ve Svatovítské katedrále
Katedrála na Pražském hradě a její patroni
Slavné osobnosti na Pražském hradě
Rudolf II. se na čtvrt roku vrátil...
Informace, kulturní programy

Z kroniky současnosti

Na tomto místě v našem čtvrtletníku bychom vždy chtěli připomenout, jaké události se na Hradě staly v uplynulém čtvrtletí a upozornit alespoň na něco z toho, co se připravuje na čtvrtletí nadcházející. Výčet nemůže být úplný - vždyť na Hradě se "dějí věci" každý den...
Správa Pražského hradu je institucí, která pečuje o Hrad, ale také připravuje kulturní dění v jeho prostorách. Řadu programů pořádají různé organizace, které si hradní prostory pronajímají.
Některé události jsou již tradiční. V posledním čtvrtletí roku, za nímž se ohlížíme, mezi ně patřila přísaha hradní stráže u příležitosti státního svátku, předávání státních vyznamenání ve Vladislavském sále 28. 10. a otevření reprezentačních prostor. Letos si jejich návštěvníci mohli prohlédnout i Minisalon - výstavu "miniděl" mnoha za komunismu zakázaných umělců v prostorách přiléhajících k pracovně pana prezidenta.
Letos proběhl již druhý ročník hudebního festivalu Struny podzimu. 5. prosince se po páté rozsvítil na náměstí U sv. Jiří vánoční strom, pod nímž je pokladna na příspěvky pro SOS dětské vesničky, v Purkrabství se celý prosinec až do Tří králů konaly vánoční trhy, v Míčovně několikrát koncertovala Chorea Bohemica, v bazilice sv. Jiří koledovaly děti u jesliček (27. 12.).
Byly i události jednorázové. Nadace Karla IV. uspořádala 2. září v katedrále sv. Víta shromáždění k 650. výročí korunovace tohoto panovníka na českého krále.
Z politických setkání posledního čtvrtletí loňského roku má nadčasový význam Forum 2000, na němž se na podnět Václava Havla sešly na Pražském hradě významné osobnosti z celého světa a diskutovaly o tíživých problémech i budoucnosti naší planety (3. - 6. září). 16. září přijal prezident Václav Havel na Hradě prezidenta Filipínské republiky Fidela Valdeze. Ve dnech 13. - 15. října navštívil republiku a Pražský hrad prezident Maďarské republiky Arpád Gönz s chotí Zuzanou. 14. a 15. října se na Hradě konala významná konference Rady Evropy.
7. září skončila na Hradě zřejmě dosud největší výstava u nás, Rudolf II. a Praha. Vracíme se k ní ještě na dalších stránkách. Koncerty festivalu Svatováclavské slavnosti, pořádaného Společností pro duchovní hudbu, se konaly koncem září ve Vladislavském sále, v bazilice sv. Jiří, v Míčovně.
V Míčovně předal v říjnu ministr kultury Státní cenu za literaturu. Ojedinělou hudební událostí byl Festival hudby výjimečných délek, připravený Správou Pražského hradu. V listopadu byly na Hradě slavnostně zakončeny oslavy Svatovojtěšského milenia - koncertem a slavností (23. 11.). V bazilice sv. Jiří byl několikrát uveden kus Oráč a smrt, hra o lásce a posledních věsech člověka od Jana ze Žatce. Ve Španělském sále hráli vítězové rozhlasové soutěže Concerto Bohemia, 9. prosince tam zpívala Dagmar Pecková. O adventu (2. - 6. 12.) se v Míčovně konalo představení Carol podle předlohy Charlese Dickense v podání The American Drama group. Soubor se na Hradě předvedl již v létě vynikajícím představením Oliver Twist, rovněž na námět Ch. Dickense.
Další jednotlivé výstavy a koncerty, pořádané Správou Pražského hradu, uvádíme vždy v příloze Kulturní programy.
Kdo jste na Hrad měli možnost zavítat a účastnit se některého z programů, jistě jste byli potěšeni. Přijdete-li v zimních měsících, také nebudete litovat. Nádvoří jsou ztichlá, architektura jaksi lépe vyniká, atmosféra je duchovnější. Kromě běžné turistické prohlídky můžete navštívit několik výstav (viz Kulturní programy). A jen na Vás záleží, jaké dojmy si odnesete.

-red-

Pražský hrad - symbol demokracie ještě v únoru 1948

Pražský hrad byl ve své bohaté historii svědkem mnoha důležitých vladařských rozhodnutí, korunovací panovníků, vrcholných politických i kulturních událostí. Zažil údobí lesku a slávy i éry opuštěnosti a ponížení.
Od vzniku samostatného Československa v roce 1918 byl opět sídlem hlavy státu. Tomáš Garrigue Masaryk se stal spolu s Pražským hradem i symbolem dovršené cesty za národní samostatnost. Ke Hradu se obraceli lidé ve své mysli, zde čekali radu a pomoc. Tato magická síla genia loci smrtí T. G. Masaryka neskončila. Nezničila ji ani německá okupace s Hitlerovým krátkým pobytem v prostorách Hradu. Ba naopak, poválečné naděje v nový demokratický život bývaly v osvobozené vlasti s Hradem spojovány více než předtím. Jak se dramaticky vyvíjel obraz poválečné české společnosti, stával se pro mnohé Hrad garantem zachování parlamentní demokracie, zárukou svobodné pluralitní společnosti. Takovou představu skýtal Hrad před 50 lety díky přítomnosti dr. Edvarda Beneše a ke Hradu se upínaly zraky ticíců občanů v době únorové politické krize v roce 1948.
Na Hrad směřovali odpůrci komunistů v únorových dnech dvakrát. Poprvé se přidali Pražané 23. února k národně socialistickým akademikům, kteří se po ukončení závažného jednání v Obecním domě vydali noční Prahou za prezidentem Benešem na Hrad. Prezident v pozdních večerních hodinách jejich pětičlennou delegaci přijal. Ta mu vyjádřila obavy o osud československé demokracie a příslib pomoci v jeho úsilí o zachování demokratických pořádků.
Druhou cestu mladých na Hrad za prezidentem Benešem v době, kdy hektická atmosféra v Praze a v celé zemi vrcholila, si připomínáme pro její jedinečnost.
25. února několik minut po čtvrté hodině odpolední začali pražští vysokoškoláci opouštět nádvoří techniky na Karlově náměstí a v ukázněných čtyřstupech se státní vlajkou v čele se vydali na Hrad za svým prezidentem. Cestou se přidávali i středoškoláci z průmyslovek a gymnázií. Všichni uposlechli organizačních pokynů předsedy pražského Svazu vysokoškolského studentstva Antonína Navrátila. Průvod se ubíral směrem ke Hradu v naprostém tichu, studenti tak plnili rozhodnutí nereagovat na případné výkřiky z chodníků a mladí muži kráčeli důstojně s obnaženými hlavami v mrazivém dni na Újezd, ulicí Karmelitskou, aby Nerudovou ulicí stoupali vzhůru ke Hradu. Na počátku Karmelitské ulice se bezpečnostním složkám podařilo pomocí popelářských vozů KUKA průvod rozdělit. Oddělení studentští manifestanti se jali "dobývat" Hrad přes Petřín. Úprkem zdolali sněhem pokrytý petřínský svah, aby se přes Pohořelec dostali na Hradčanské náměstí, kde je zastavil kordon příslušníků SNB.
Také čelo průvodu narazilo v horní části Nerudovy ulice na připravený oddíl SNB. Zde došlo k vyjednávání, po kterém bylo dovoleno pětičlenné delegaci vedené Antonínem Navrátilem odejít na Hrad do prezidentské kanceláře. Poté zazněly výzvy k rozchodu studentů a povely jednotce SNB, aby manifestující studenty rozptýlila. Zpěv hymny přiměl ozbrojence, aby jí vzdali čest, a ostrý střet byl oddálen. Na další "Kde domov můj" nebrali příslušnici SNB již zřetel. Bez pokynu ke střelbě došlo však k výstřelu a posluchači lesního inženýrství Josefu Řehounkovi byl prostřelen nárt pravé nohy. Také na Hradčanském náměstí tvrdě zasáhly oddíly SNB za pomoci zálohy lidových milicí proti nekonformním studentům. V době, kdy se komunističtí vysokoškoláci na Václavském náměstí radovali z demise ministrů přijaté prezidentem republiky, jejich kolegové v okolí Hradu poznali sílu a způsob nastupující totalitní moci. Byli v depresi, ne tak z utržených ran, ale uvědomili si, že byli vlastně jediní v zemi, kteří se nebáli jasně vyjádřit své mínění, a postavit se manifestačně za demokratické ideály.

Zdeněk Pousta
(PhDr. Zdeněk Pousta je vedoucím Archivu Univerzity Karlovy)

Černá věž - východní dominanta Pražského hradu

Mnozí návštěvníci Pražského hradu si jistě všimli lešení, které vyrostlo letos v létě na Černé věži. Oprava střechy byla původně plánována jako přeložení a doplnění prejzové krytiny. Nakonec však musela být krytina vyměněna v celém rozsahu, protože staré prejzy (z opravy v 50. letech) nelze s novými kombinovat. Mají odlišnou délku a vyžadují jinou vzdálenost latí. Zachovalá stará krytina bude proto uschována pro opravy jiných střech na Pražském hradě, kde jsou prejzy staršího formátu.
Lešení bylo samozřejmě využito k prohlídce kvádříkového zdiva. Jeho stav je sice celkově dobrý, řada kamenů je však porušena povětrností. Ještě hůře jsou na tom některé maltové vysprávky. Dodatečně bylo proto rozhodnuto o nejnutnějších opravách průčelí s využitím lešení. Plochy zdiva byly nejprve opatrně omyty tlakovou vodou, která odstranila zvětralou maltu a uvolněné části zvětralého kamene. Na výměnu porušených kamenů za nové by nebyl do zimy dostatek času a tak se ve zbývajících příznivých dnech vyspravily spáry, zpevnily nejvíce narušené kvádříky konzervačním prostředkem a na závěr byl celý povrch průčelí opatřen hydrofobizačním nástřikem.
Černá věž, dominanta východní části Hradu, patří k nejstarším objektům v jeho panoramatu. Byla postavena jako součást zděného opevnění při rozsáhlé přestavbě zahájené roku 1135. Tato ohromná stavební akce souvisela s návratem knížete Soběslava I. z Vyšehradu zpět na Pražský hrad a změnila dosavadní valy opevněné hradiště na skutečný středověký hrad. Soudobá písemná zpráva uvádí, že se Hrad "začal opravovat po způsobu latinských měst". Tak se tenkrát označovaly stavby zděné z kamene na maltu.
Kamenná románská hradba kolem střední a východní části Hradu měla tři brány, střežené věžemi. Východní brána byla původně přímo v přízemí Černé věže. Oba oblouky vjezdu jsou dosud zachovány, byly pouze po zrušení brány zazděny. K této úpravě došlo již ve 13. století, kdy byl východní vstup do Hradu posunut do dnešního místa vedle věže.
V románské době měla věž v patře nad průjezdem místnost opatřenou krbem. Zde se patrně ohřívaly stráže, které hlídkovaly na ochozu hradby. Ochoz byl tehdy otevřený, krytý pouze zuby cimbuří a byl právě v úrovni prvního patra věže. Nad druhým patrem byla věž zakončena cimbuřím a nízkou stanovou střechou.
V období gotiky byla horní část o něco zvýšena a dostala vysokou jehlancovou střechu s nárožními věžičkami. Vidíme ji ještě na nejstarším vyobrazení Pražského hradu z roku 1492. Snad je to střecha, o níž se ví, že byla v době Karla IV. pokryta pozlacenými pláty olověného plechu a do dálky zářila vysokým leskem. Požár v roce 1541 postihl sice celý Hrad, Černé věži se však vyhnul.
Nejméně od první poloviny 16. století byla věž, podobně jako řada jiných věží Hradu, užívána jako vězení. V Archivu Pražského hradu jsou uloženy některé nálezy a doklady. V 70. letech minulého století se při opravě Černé věže našly pod hromadou suti a haraburdí hrací karty z počátku 17. století. Dodnes se jich zachovalo 39 a patří mezi nejstarší zachované větší soubory z českého prostředí. Badatelé předpokládají, že si karetními hrami krátili čas hlídači vězňů. Dodnes lze na zdech Černé věže číst také nápisy v různých jazycích, česky například "Sediel pro trunkani"... Z písemných pramenů víme, že třeba v roce 1595 byl v Černé věži vězněn Žid Samuel a manželka Karla Mikulky Sibyla. Na stravu pro jednoho vězně se počítalo po 8 groších na týden...

Petr Chotěbor
(Ing. arch. Petr Chotěbor, CSc. je pracovníkem odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky)


Hudba ve Svatovítské katedrále ve druhé polovině 18. a v 19. století

Od druhé poloviny 18. století se hudba provozovala stále častěji v koncertních síních, v divadlech a v přírodě. Přesto na duchovní a kulturní život obyvatelstva nepřestávala významně působit také ta, kterou bylo možno pravidelně slyšet v kostelích a samozřejmě i v katedrále na Pražském hradě.
Stálou součástí bohoslužeb byl gregoriánský chorál a lidový duchovní zpěv, který tradičně lpěl na starých předlohách. Vikáři, choralisté a žalmisté zpívali kanonické hodinky od ranního matutina po odpolední kompletorium, preláti a kanovníci sloužili o velkých svátcích podle dávného ritu Pražského kostela tři zpívané mše. Jestliže na sváteční den připadlo placené anniversarium, bylo bohoslužeb ještě více. V adventu každý den před rozedněním sloužil jeden z prelátů nebo kanovníků votivní mši k Panně Marii, zvanou roráty. O svátcích sv. patronů, Bolestné P. Marie a Božího těla se k dómu vydala procesí ze všech farních kostelů a pražského trojměstí a věřící se zúčastnili zpívané mše, kterou zakončilo "Te Deum laudamus". Hudba zněla v katedrále při rekviem za zesnulé členy panujícího rodu i při pohřbech známých osobností, které mohly zaplatit za výsadu věčného odpočinku v prvním dómu království.
Stále oblíbenější při bohoslužbách byly vokálně instrumentální kompozice. Účinkovali při nich světští hudebníci v čele s řediteli kůru, kteří byli většinou dobrými skladateli. Povinností ředitele bylo vybrat a nastudovat vhodné skladby pro jednotlivé části bohoslužby. Provozování hudby obvykle neposkytovalo umělcům dostatečné existenční zajištění a jejich počet i umělecká úroveň někdy neodpovídaly významu prvního chrámu v zemi.
Výjimečnou osobností byl svatovítský kapelník František Xaver Brixi. Úctyhodná byla jeho umělecká invence, píle i příkladný život. Ačkoliv se v katedrále nedochovaly autografy jeho skladeb, není pochyb, že je při bohoslužbách aktuálně uplatňoval. Na programu měl nejen díla svých současníků, ale také italských, německých a českých skladatelů, starších o jednu až dvě generace. U jiných ředitelů kůru to nebylo obvyklé. O svátečních dnech bylo možné v katedrále vyslechnout duchovní skladby Caldary, Sarriho, Ristoriho, Gonelliho, Fabriho, Fuxe, Grauna, Hasseho, Händla, Glucka, Zechnera, Tůmy, Zacha, Zelenky, Oelschlägela, Sehlinga, Nováka, Laubeho a mnoha dalších.
Po předčasné smrti F. X. Brixiho roku 1771 se metropolitní kapitula rozhodla přijmout za kapelníka Antonína Laubeho. Vlastních skladeb nám zanechal méně než ostatní ředitelé kůru a jeho dílo dnes není příliš ceněno. Za jeho působení vymizela z hudebního programu bohoslužeb díla italských barokních umělců a pravděpodobně bylo v katedrále poprvé slyšet skladby Josefa i Michaela Haydna. Provozoval také díla Brixiho, Sehlinga a Jana Ev. A. Koželuha, který nastoupil roku 1784 na jeho místo.
J. E. Koželuh byl velice činorodý. Skládal chrámovou hudbu, oratoria i opery a vyučoval zpěvu. Ze svých skladeb a převážně vlastnoručních opisů děl jiných autorů (z českých především Brixiho) vytvořil sbírku, která po jeho smrti obohatila katedrální knihovnu o 439 signatur. Již za kapelníků Görbiga a Brixiho pronikaly na svatovítský kůr duchovní árie, které měly ukázat schopnosti zpěváka a někdy také instrumentalisty - sólisty. Za Koželuha se uplatnily árie z českých a italských oper , které dostaly nový duchovní text. Novinkou v katedrále bylo také provedení některých Mozartových mší. Pozoruhodnou událostí se staly královské korunovace Leopolda II., Františka II. a jejich chotí. Koželuh napsal k této příležitosti mši, ovšem dvůr dal přednost skladbě ředitele kůru sv. Štěpána ve Vídni, Leopolda Hofmanna.
Velice málo záznamů o tom, které skladby se hrály při bohoslužbách v katedrále, se dochovalo z let 1814 - 1839, kdy v čele kůru stál jeden ze zakladatelů Spolku pro pěstování hudby církevní v Čechách a ředitel varhanické školy Jan Augustin Vitásek. Víme, že nastudoval a řídil díla W. A. Mozarta, kterého osobně poznal u Duškových a upřímně ctil, některé skladby Josefa a Michaela Haydna i duchovní hudbu svých předchůdců - Brixiho, Laubeho a Koželuha. Z vlastní bohaté tvorby uplatnil při korunovaci Ferdinanda V. "Te Deum". Při mších provozoval bezpochyby také své další duchovní skladby.
V roce 1839 metropolitní kapitula jmenovala ředitelem kůru Vitáskova žáka, hudebního skladatele a pedagoga Roberta Führera. Byl výborným klavíristou a virtuozem na varhany, ale pro nevyrovnanou povahu musel roku 1845 toto místo opustit, bloudil Evropou a zemřel v bídě. Přesto se jeho skladby hrály ještě dlouho nejen v katedrále, ale za pobytu Ferdinanda V. a jeho choti na Pražském hradě také v dvorní kapli sv. Kříže.
Dostatečně nejsme zpraveni ani o hudebních produkcích v katedrále za působení Führerova nástupce Jana Nepomuka Škroupa. Z chrámové sbírky hudebnin opět vybíral tzv. orchestrální mše Haydnovy a Mozartovy. Také si oblíbil Brixiho, Laubeho a Koželuha a samozřejmě hrál i svá duchovní díla. Roku 1856 bylo významným Škroupovým počinem pozvání Ference Liszta k provedení jeho Ostřihomské mše. Liszt přijel do Prahy v září a mši dirigoval za obrovské účasti posluchačů. Sóla zpívali přední umělci Stavovského divadla.
Od počátku 60. let 19. století rušily bohoslužby velké stavební opravy a dostavba katedrály. V době největší stavební aktivity se mše sloužily v kapli Všech svatých, přiléhající ke Starému královskému paláci.
Katolická církev stále častěji poukazovala na to, že soudobý zpěv a orchestrální nástroje v kostelích příliš upoutávají věřící a tím odvracejí jejich mysl od Boha. Proto usilovala o nápravu, která měla spočívat v potlačení nástrojové hudby, v obrodě chorálu a návratu k formě vícehlasého sborového zpěvu. Znovu se začali hrát mistři italské polyfonie. Apoštolská stolice nově vydala Graduale Romanum a celou řadu dalších liturgických knih. Mezi propagátory reformy náležel také hudební pedagog, vynikající varhaník a autor četných chrámových skladeb Josef Förster, který zastával funkci ředitele svatovítského kůru v letech 1887 - 1907. Ani on se zcela neuzavíral před soudobou hudbou. Její uplatnění v katedrále již však náleží do nové kapitoly jejích dějin.

Marie Kostílková
(Mgr. Marie Kostílková je vedoucí Archivu Pražského hradu)