Pražský hrad - programový čtvrtletník
Podzim 1998
Z obsahu:
Na anketní otázku odpovídají Eda Kriseová a Zdeněk Mahler
Dny vzniku Československa a Pražský hrad
Defenestrace na Pražském hradě před 380 lety
Zahrada Na Baště
České korunovační klenoty
O výstavách:
Anatolské koberce II.
Josef Lada
Architektka Eva Jiřičná
Drahé kameny v gotickém umění
O hudbě:
Korunovační oratorium Jana Dismase Zelenky
Struny podzimu
Fejeton: A slunce pálilo...
Dny vzniku Československa a Pražský hrad
Nový stát se zrodil zákonitě. U jeho kolébky stála touha českého národa po samostatnosti, vyjádřená boji legií, činy jeho předáků v zahraničí a nakonec i ve vlasti, spojená s výjimečnou situací sklonku války. Ta vyústila v porážku Rakouska-Uherska i Německa a rozvrat Ruska. Datum jeho vzniku však ovlivnila, jak to často v dějinách chodí, náhoda.
Když v pondělí 28. října 1918 začali v Ženevě jednat domácí a zahraniční předáci, Edvard Beneš předvídal zrod Československa až na jaro příštího roku - dřív tam spojenecká vojska neproniknou. Nezasvěcení však netušili hloubku rozkladu rakousko-uherské monarchie a její armády. Téhož dopoledne byla v Praze zveřejněna nóta ministra zahraničí mocnářství Julia Andrássyho, adresovaná prezidentu USA W. Wilsonovi. Vyjadřovala ochotu vlády jednat dle Wilsonova přání o "právech národů rakousko-uherských, zejména ... Čechoslováků a Jihoslovanů" na samostatný vývoj (který si ale Vídeň přála vidět ve spolkovém rakouském státě pod žezlem Habsburků), a žádala urychlené "vyjednávání o příměří a míru".
Pražané to mylně pochopili jako kapitulaci. Vzrušené hloučky občanů se slévaly v jásající průvody, náměstí v centru nakonec zaplnily statisícové davy, provolávala se sláva samostatnému státu. Do čela akcí se postavilo vedení vrcholového orgánu české politiky - Národního výboru: Antonín Švehla, Kamil Rašín, Jan Stříbrný, František Soukup, k nimž se připojil slovenský politik Vavro Šrobár. Odpoledne přijal Národní výbor zákon, jehož úvodní věta zněla: "Samostatný stát československý vstoupil v život". Vojenské vedení monarchie poslalo do města uherské oddíly, avšak demoralizované ozbrojené síly se neodvážily zakročit a do konce měsíce kapitulovaly, stejně jako místodržící hrabě Coudenhove - ten 29. října "odešel na dovolenou". Obdobně se dělo v dalších českých městech, s výjimkou poněmčeného pohraničí. Československo, jehož uznání vítězi zařídil Masarykův zahraniční odboj ještě před vznikem státu - jev v diplomacii nevídaný, se stalo skutečností.
Protože doma nebylo známo, zda exiloví předáci už nesmluvili formu státu s mocnostmi Dohody, republika byla oficiálně vyhlášena až 14. listopadu.
Symbolem české státnosti však byl pražský královský hrad. Když 30. října jednalo ve Vídni Národní shromáždění vznikajícího tzv. Německého Rakouska, do něhož se podle jeho přání měly začlenit i pohraniční oblasti českých zemí, prohlásil sociálně demokratický poslanec Ellenbogen: "Nikdy nepřipustíme, aby se o osudu německého národa rozhodovalo na Hradčanech... " Zmíněná historická území zemí Koruny české ale byla českými jednotkami do konce roku 1918 obsazena a mírová konference je republice přiřkla.
Hlavní manifestace se v Praze odehrávaly na Václavském a Staroměstském náměstí a v okolí, centrem akcí pak zpočátku bylo sídlo Národního výboru, Obecní dům. Už 28. října však jeden z průvodů - i s hudbou - zamířil do blízkosti Hradu. Šel aplaudovat před byt Masarykovy rodiny poblíž Bílkovy vily. Dne 29. října v 11 hodin pak byla nad Pražským hradem vztyčena československá, ještě bíločervená vlajka. Stráž zaujaly sokolské hlídky, neboť českých vojáků bylo v Praze málo a dobrovolníci nezkušení.
Potřebu stráží vyvolaly obavy, že z Hradu mohou být odvezeny cennosti, ale i napjatá situace a nevyhnutelné zmatky, provázející převrat. Tak například noviny varovaly, že v noci na 30. října "uteklo z posádkové věznice na Král. Hradčanech 60... vesměs nebezpečných zločinců. Mezi uprchlíky jest podvodný ženich Karel Bechyně, k 12letému těžkému žaláři odsouzený loupežný vrah Rudolf Pechan..., zločinec Josef Beitl, odsouzený k osmiletému těžkému žaláři" a další podobná kvítka. Poměry zlepšilo, když generál četnictva V. Řezáč, který se přidal k revoluci, vyslal na žádost prvého našeho "generalissima", náčelníka Sokola J. Scheinera, na Hradčany své muže.
Dne 31. října dorazila na Pražský hrad komise Národního výboru ve složení V. V. Štech a Z. Wirth, aby "převzala od zámeckého hejtmana veškeren hradní inventář", odhadnutý na 20 milionů tehdejších korun, a soupis věcí zapůjčených do Vídně. Hodnota se zdá směšně nízká. Ovšem poslední rakouský císař, který se zde dal korunovat na českého krále, byl Ferdinand I. (V.) a to bylo v září 1836. Hrad, nově určený za sídlo prezidentů, byl, jak si stěžoval i T. G. Masaryk, zpustlý, zanedbaný. Dalo hodně úsilí jej upravit - a jeho zvelebování pokračuje i dnes.
PhDr. Antonín Klimek, CSc.
Autor je vědecký pracovník Historického ústavu Armády ČR
Defenestrace na Pražském hradě
Při procházce v jižních zahradách Pražského hradu jste se možná zastavili u pomníků ze 17. století před Ludvíkovým křídlem Starého královského paláce. Připomínají událost, která se zde odehrála před 380 lety. Tehdy ještě nikdo netušil, co bude následovat. Touto druhou pražskou defenestrací, jak je označována v učebnicích dějepisu, začalo české stavovské povstání a zároveň třicet let trvající válka, která zachvátila celou Evropu. Co se vlastně tenkrát stalo?
Hlavními aktéry byli především vůdčí představitelé české stavovské opozice v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem a Václavem Budovcem. Sešli se 23. května 1618 krátce po půlnoci na tajné schůzce v domě Smiřických na Malé Straně, aby připravili plán na násilné odstranění nenáviděných místodržících Viléma Slavaty a Jaroslava Bořity z Martinic.
Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, zapřisáhlý katolík, byl prezidentem české dvorské komory, nejvyšším sudím a královským radou, Jaroslav Bořita z Martinic zastával kromě funkce královského rady i úřad karlštejnského purkrabí. Oba místodržící jakoby zapomněli, že patří k české šlechtě a velmi často neváhali přikořenit vídeňskou politiku proti evangelíkům. Přitom se snažili vytěžit ze své oddanosti Vídni co nejvíce pro sebe. Pod panovníkovou ochranou se cítili bezpečně a neuvědomovali si, že se proti nim obrací nenávist tím výrazněji, čím více se rozrůstá konflikt mezi českými stavy a Vídní.
Po poradě v domě Smiřických pokračovalo jednání nyní již početnější skupiny šlechticů v soudní, tzv. Zelené světnici ve Starém královském paláci na Pražském hradě. Odtud pak rozvášněný dav šlechticů vtrhl mezi 10. a 11. hodinou dopoledne do české dvorské kanceláře. Kromě Slavaty a Martinice tam stavové zastihli ještě dva z místodržících, nejvyššího purkrabí Adama ze Šternberka a maltézského převora Děpolta Matouše z Lobkovic. Vážná obvinění se mísila s posměšky a pohrůžkami a proud obžaloby vyvrcholil rozsudkem, že Slavata a Martinic jsou zjevní nepřátelé svornosti a pokoje v českém království. Thurn vyzval Adama ze Šternberka a Děpolta z Lobkovic, aby z kanceláře odešli, a zatímco je dva z pánů vyváděli středem zástupu, Slavata a Martinic, bledí strachem, "žalostivě volali na ně, aby jich jako otcové synů neopouštěli a tu mezi stavy samotnými nezanechávali..."
Potom už vše probíhalo velice rychle. V hrozné vřavě a křiku byli vyhozeni z okna Slavata, Martinic i písař Fabricius, který marně prosil pány o slitování. Příkop pod oknem české dvorské kanceláře byl tehdy hluboký asi 16 metrů a pád dolů by znamenal jistou smrt, kdyby tam nebylo smetiště, kam se po léta vyhazovaly odpadky právě z této kanceláře. Když se ukázalo, že všichni vyhození ještě žijí, vystřelil po nich kdosi několik ran z ručnice, ale ty svůj cíl minuly. Martinic a Fabricius utekli a Slavatu o něco později odnesli sluhové do Lobkovického paláce na Hradě.
Překvapivě malá zranění, která místodržící nakonec utrpěli, byla později připisována Božímu zásahu. Dokonce se objevilo a rychle rozšířilo svědectví jakési malostranské ženy, která vypověděla, že "právě v tu dobu, když dolů lítali, ukázala se v tom místě Panna Marie Matka Boží v nákladném plášti barvy nebeské a berouc jednoho každého z nich do křídla téhož pláště, pěkně a povlovně je na zemi skládala".
PhDr. František Kadlec
Autor je vedoucí oddělení turistického ruchu Pražského hradu
Poněkud stranou nejvíce navštěvovaných míst Pražského hradu, nad Jelením příkopem v sousedství arcibiskupské zahrady a Hradčanského náměstí, se nachází nejmenší z hradních zahrad, zvaná Na Baště. Tato část původně západního předhradí tvořila součást opevnění Pražského hradu a byla zcela nově upravena po vzniku Československé republiky. Autorem návrhu byl hradní architekt Josip Plečnik.
Stavební vývoj
Plečnikovi byla zadána úloha rekonstruovat poněkud zpustlý baštovní dvůr se zahradou, o které projevila hradní správa výraznější zájem naposled v souvislosti s připravovanou, ale neuskutečněnou korunovací Františka Josefa I. Tehdy - v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století - bylo potřeba vyřešit příjezd ke Španělskému sálu. Podle zachovaných archivních plánů dvůr rozdělovala příčná zeď na dvě části. Zeď byla dvakrát symetricky přerušena ozdobnými mřížovými vraty. Projektovaná cesta probíhala od vrat k portiku Španělského sálu a obloukem se vracela do přední části dvora druhými vraty. Nová cesta olemovala trávník, ve kterém později volně rostly stromy. Nad Jelením příkopem stála zeď se střílnami. Baštovní dvůr oddělovala od Hradčanského náměstí ozdobná mříž.
Plečnikem provedená úprava na přelomu dvacátých a třicátých let našeho století respektovala starší členění plochy. Přední část dvora, pro který se dnes též užívá název IV. hradní nádvoří, nechal Plečnik vydláždit oblázky. Zadní část, dříve skrytou za zdí, vyrovnal zvýšením terénu a zpřístupnil polokruhovým schodištěm. Na takto vzniklé horní terase založil zahradu. Díky Plečnikově invenci, citua úctě k tradici vznikla uvnitř areálu Pražského hradu pozoruhodná zahrada, která dobře slouží jako spojnice mezi Prašným mostem a Hradčanským náměstím a nabízí příchozímu příjemné místo k odpočinku. Baštovní dvůr také spojuje Hradčanské náměstí s II. hradním nádvořím. Jak se podařilo Plečnikovi vyřešit propojení historického komplexu Pražského hradu s volnou přírodou, může posoudit ten, kdo se rozhodne sejít z upravené zahrady Na Baště do Horního Jeleního příkopu.
Vraťme se ještě do starší historie dnešní zahrady Na Baště. Ve vrcholném středověku se toto území nacházelo mezi dvěma hradními příkopy a obrannou zdí. K velkým úpravám Hradu došlo po nástupu Habsburků na český trůn. Druhý hradní příkop byl tehdy zrušen a nad hradčanskou roklí vybudovali zbrojnici. Přestavba za Marie Terezie poznamenala i tuto část Hradu. Nová hradní křídla ohraničila baštovní dvůr na východě a na jihu, zbořen byl objekt staré zbrojnice, zasypána hradčanská rokle a zrušen dřevěný most, kterým se vcházelo do Hradu od západu.
Při archeologických výzkumech na Pražském hradě byly v těchto místech zjištěny stavební památky z doby románské. Pod dnešním baštovním dvorkem se nalezly fragmenty románského domu. Románský kostelík P. Marie, objevený nedaleko, je považován za vůbec nejstarší křesťanskou svatyni na Pražském hradě (můžeme ho dnes vidět v suterénu hradní obrazárny prosklenými průhledy v průchodu z II. na IV. nádvoří). Na původní význam plochy zahrady Na Baště jako součásti opevnění hradu dnes upomíná jen zdivo přemyslovské věže, skryté pod pergolou u tereziánského portiku Španělského sálu.
Vegetace
Zeleň zahrady Na Baště je součástí jejího architektonického řešení. Z baštovního dvora nás Plečnikovo elegantní schodiště přivede na nízkou terasu. Na její hraně je umístěna řada dekorativních váz s úzkolistými dracénami. Podstatnou část terasy pokrývá drobný bílý štěrk s několika řadami stálozelených zeravů (původně zde byly cypřiše). Štěrkovou plochu po stranách lemují pásy zeleně. Dekorativně působí roubované velkokvěté akáty. Další část zahrady, obklopující vstupní portikus do severního křídla hradu se Španělským sálem, připomíná japonské zahrady. V dokonalém trávníku jsou rozmístěny bílé nášlapné kameny, které vedou k pergole nad středověkou baštou. Pergola je porostlá pnoucími rostlinami - vistárií s modrými hrozny květů a podražcem s nápadnými listy. Je zde vysazeno několik solitérních jehličnatých i listnatých stromů jako dub, jedle ojíněná, tis červený a dále dekorativní keře, z nichž jmenujme kalinu vonnou a vrásčitou, skalníky, tamaryšky, dřišťál Juliin. Pod portikem sejdeme po širokých nízkých stupních kolem jerlínu převislého na konec travnaté plochy a ocitneme se před řadou starých zeravů (thují). Zahradu zakončuje cesta před žulovou balustrádou s vyhlídkou na Jelení příkop. Tuto část zahrady Na Baště nechal J. Plečnik podepřít volnými arkádami v místech, kde končil hradní násep. Za druhé světové války byly oblouky zazděny a vznikl zde kryt pro prezidenta E. Háchu. Plečnikovou lávkou, která je také postavna na arkádách, se dostaneme na Prašný most. V rohu zahrady nad Jelením příkopem a v sousedsví arcibiskupského paláce je dnes zahradní restaurace, postavená v padesátých letech původně jako pavilon s otevřenou terasou.
Současnost
V posledních letech, zvláště v souvislosti s rozsáhlou výstavou architekta Plečnika na Pražském hradě v roce 1996, probíhala obnova zahrady s cílem co nejvíce ji přiblížit originálnímu autorovu pojetí. Tehdy byla odstraněna žulová kašnička Š. Malatince, umístěná v osmdesátých letech na vstupní schodiště.
Velký význam pro zahradu Na Baště má vybudování automatického zavlažování. Pro zálivku se tu nyní využívá voda z rekonstruovaného historického hradního vodovodu stejně jako v jižních zahradách a v Královské zahradě.
PhDr. Věra Vávrová
Autorka je pracovnicí Archivu Pražského hradu