Pražský hrad - programový čtvrtletník
Zima 1997
Z obsahu:
Dokumenty 1996 - státní návštěvy,
cesty prezidenta republiky aj. ve fotografii.
Výstavy a koncerty na Hradě 1996.
České malířství 19. století
ze sbírek Pražského hradu.
Hudba na Pražském hradě.
Podzemí Pražského hradu.
Svatý Vojtěch a
Čechové
Kulturní programy, informace.
Snad každý hrad má své tajemné podzemí, často opředené různými pověstmi. Na Pražském hradě je tomu ale jinak. Rozsáhlé podzemí je zde tajemství zbaveno. Podzemní prostory tady vznikaly v různých dobách k různým účelům. Pod dlažbou III. nádvoří jsou archeologické vykopávky s cennými památkovými nálezy, vypovídajícími o bohaté minulosti sídla vládnoucí vrstvy českého státu. Pod Hradem procházejí kolektory a kanály pro vedení sdružených inženýrských sítí, jichž je tu na 4 km. K pozoruhodným podzemním prostorám patří historické štoly. Nepochybně již ve středověku se kopaly podzemní chodby převážně obranného charakteru. Ale až na konci 16. století se objevují skutečná technická díla, budovaná k danému účelu. Pražský hrad měnil v té době radikálně svou podobu. Nové stavby vznikaly převážně při historických středověkých hradbách, tedy po obvodu hradního ostrohu, a řada domů uvnitř areálu byla zbourána ve prospěch hradních nádvoří. Změnily se tím podmínky pro odvedení dešťových a odpadních vod, což byl závažný problém. Plocha pro odvodnění totiž čítala kolem 36 000 metrů čtverečních. Jednodušší situace byla na severní straně hradního ostrohu. Odvodňovacími štolami stačilo odvést odpadni vodu k patě hradební gotické zdi a pustit ji volně po svahu obnaženého skalního podkladu do koryta potoka Brusnice. I když toto řešení dlouho neobstálo, neboť významnější obyvatelé Hradu si stěžovali na zápach splašků. Proto i zde byly vybudovány stoky až do potoka Brusnice. Dvě štoly se ještě zachovaly na svahu Jeleního příkopu. Jedna vede z Hradčanského náměstí a druhá, zvaná Zámecká, z druhého hradního nádvoří na dno Jeleního přikopu. Obě jsou proloženy potrubím, ústí do kanalizační sběrné stoky a po rekonstrukci slouží dodnes. Na jižní straně obklopovala Hrad hustá zástavba podhradí - Malá Strana. Při řešení situace tu zcela jistě byla spojitost s úmyslem císaře Rudolfa II. převést vodu z Vltavy k napájení rybníků v Královské oboře - Stromovce letenskou štolou. Ke stavbě tohoto díla povolal císař vlašské horníky. Tito zruční Italové, znalí dobře svého řemesla, vybudovali mimo jiné na Pražském hradě podél jižních hradeb hlavní odvodňovací štolu, dodnes zvanou Vlašská. Dvě její nejdelší větve se stýkají ve středu jižních zahrad, spadají po svahu a pod jedním z malostranských paláců a přes Pětikostelní náměstí míří k Vltavě. Při přestavbě Malé Strany byla pak tato dolní část nahrazena potrubím. Vlašská štola pod Hradem však zůstala zachována, přestože na konci 19. století byl systém obtížně udržovatelných štol nahrazen moderní stokovou a trubní kanalizací a většina historických štol tak ztratila svůj původní účel. Vlašská štola je průchozího profilu (místy až 180 cm vysoká), s obloukovým zaklenutím, vyzděná pálenými cihlami. Horníci důmyslně využili přirozeného spádu skalního podkladu a razili štolu po jeho povrchu ve slehlých násypech v hloubce od tří do osmi metrů. Do štoly ústí několik. severních připojovacích větví průlezného profilu (od 60 do 140 cm) o značném spádu, odvodňujících domy a nádvoří podél celého jižního obvodu Hradu. Štola je větrána dvěma průduchy čtvercového průřezu, které se směrem k povrchu zužují a ústí v trávníku nenápadnými mřížkami. Celé toto historické technické dílo slouží dodnes, i když už nikoli k původnímu účelu. Po úpravě dna a celkové opravě se štola využívá pro vedení spojovacích kabelů. Jedním z nich je přenosový kabel se skleněnými vlákny, spojující výhodně jednací síň Českého parlamentu s pracovnou prezidenta republiky. K tomu ovšem bylo potřeba prozkoumat a upravit dolní, malostranskou část štoly, která byla v 50. letech oddělena několika bezpečnostními přepážkami od území Pražského hradu. A tak jsme svědky, jak důmyslné dílo minulosti slouží dál současnosti a budoucnosti.
Vojtěch Veverka
(Ing. arch. Vojtěch Veverka je pracovníkem Kanceláře
architekta Pražského hradu)
Bylo to někdy na konci roku 994, když do biskupského paláce na Pražském hradě přiběhla vznešená žena a zoufale se biskupu Vojtěchovi svěřila, že spáchala cizoložství s jedním z biskupových kněží. Manžel se o tom samozřejmě - jak jinak, nejenom v oněch časech - dozvěděl, a jeho rodiče se rozhodli, že pohanu Ize smýt jenom krví. Kněze si zabít netroufali, žádali proto smrt nešťastné paní. Podle českého práva by ovšem měla být jako cizoložnice prodána do otroctví a ne zabita; avšak manželův rod, ztotožňovaný obyčejně historiky se známým rodem Vrčovců, zřejmě chápal celou záležitost šířeji, jako věc cti nejenom manžela, ale celého rodu a vinu připisovali i Vojtěchovi jakožto biskupovi odpovědnému za své kněze, stejně jako oni sami byli odpovědni za své bojovníky a sluhy. Z běžné manželské nevěry se tak stávala záležitost mezi mocnými rody, snad Vršovců na jedné straně a Vojtěchových Slavníkovců na straně druhé, a v tom případě mohla urážku opravdu smýt jenom krev. Vojtěch chtěl trapnou záležitost vyřešit tím, že šlechtičnu zavře do kláštera, aby tu pokáním napravila svůj hřích a samozřejmě také jistě rozhodl o potrestání provinilého kněze. Cizoložnice se tedy potají uchýlila do ženského kláštera sv. Jiří, zřízeného na Hradě před dvaceti lety. Byl prý obehnán "pevnou hradbou", ve skutečnosti spíše palisádou z kůlů, i tak byl ale místem bezpečným. Klíč od brány svěřil biskup strážci kostela a doufal, že spor se uklidní sám od sebe. Legenda dokonce tvrdí; že uvažoval i o možnosti, že pokud se to nepodaří, vezme vinu na sebe a vystaví se tak nebezpečí smrti, aby získal mučednickou korunu, a dal se prý od toho odvrátit jen domluvami svého přítele, pražského probošta Vilika. Není to tvrzení právě přesvědčivé, příliš připomíná známou historii sv. Jimrama, který na sebe vzal odpovědnost za mimomanželské těhotenství dcery bavorského vévody a byl proto zabit. V každém případě ale svědčí o tom, že Vojtěch nebral záležitost na lehkou váhu. Utajit své jednání se však Vojtěchovi nepodařilo. Večer, právě když dlel v kostele sv. Víta, vtrhl na dvůr ozbrojený zástup a dožadoval se biskupa, který "proti božímu zákonu a zákonnému právu" chrání cizoložnici. Vojtěch jim vyšel naproti a pokusil se - podle světského práva - vyjednávat o odškodnění, avšak marně. Mluvčí zástupu mu vyhrožoval, že nevydá-li ženu, pomstí se na Vojtěchově rodu, na Slavníkovcích. Vtom vystoupil kdosi, zřejmě z biskupových lidí, a prozradil; kde se žena skrývá. Dovedl pak zástup ke klášteru sv. Jiří. Tam se zmocnili strážce kostela a hrozbami na něm vynutili klíč. Vyděšená paní se sice uchýlila do azylu za oltář, byla však přesto vyvlečena ven. Na prostranství před klášterem měla být uspořádána poprava; manžel měl setnout své nevěrné družce hlavu. Ten ale odmítl, takže špinavá práce připadla obyčejnému pacholkovi, který svou paní sťal. Co si myslel Vojtěch, který musel této kruté scéně přihlížet, samozřejmě nevíme. Víme jen, co udělal: exkomunikoval "je všechny" (jak se vyjadřuje legenda) a odešel, podruhé a definitivně z Čech do Říma. Těmi "všemi" byli nejspíše právě jen oni narušitelé kostelního azylu, a ne Čechové vůbec, přesto ale tato historka říká cosi podstatného o tom, proč se Vojtěch a jeho Čechové nemohli a nemohli dohodnout. Jejím pozadím není rozpor mezi přehorlivým náboženským nadšencem a nechápajícími polopohanskými Čechy, ani nějaká odvěká zášť mezi vládnoucími Přemyslovci a konkurenčními Slavníkovci. Stejně v desátém jako ve století dvacátém docházelo k takovým vystoupením davu v rozháraných poměrech státu, v době, kdy vyvřely na povrch všechny soukromé zášti a neshody, aby se řešily - samozřejmě násilně - . na veřejnosti. Český stát vznikl po roce 935 v jednom velkém tahu na východ a sever. Již kolem poloviny století ovládalo "velké město Slovanů Praha" obrovské území sahající až po hranice Kyjevské Rusi. Kořist a tributy z podmaněných území byly zdrojem majetku především těch "mužů českých", jakými byly i oni Vršovci, kteří se dostali do sporu s Vojtěchem. Jenže na přelomu 80. a 90. let se tato expanze zastavila proto, že narazila na vznikající polský stát. Bylo ztraceno Krakovsko a v roce 990 i Slezsko a bývalá prosperita české velmožské vrstvy se naráz zhroutila. Není tedy divu, že vypukly spory a zášti všech proti všem, které neminuly ani biskupa. Začínala temná kapitola v dějinách českého státu, poznamenaná vražděním a krví jako snad žádná jiná. Spor Čechů s Vojtěchem byl jen její předehrou. Je ale příznačné, že ten, který Čechy z této krize vyvedl, kníže Břetislav, zahájil svou obnovu státu posmrtným smířením s Vojtěchem, jehož tělo přivezl z polského Hnězdna a uložil je právě v tom kostele na Pražském hradě, který roku 994, po události, již jsme si právě připomněli, opustil.
Dušan Třeštík
(PhDr. Dušan Třeštík, CSc., je historik, zástupce
ředitele Historického ústavu AV ČR, člen
vědecké rady AV ČR a Centra teoretických studií)
Sv. Vojtěch,. druhý biskup český se narodil
kolem roku 951 na hradě Libici nad Cidlinou. Byl to muž učený
a nábožný, jeho ušlechtilá povaha ducha i srdce se
odrážela ve všem jeho jednání. Neúnavně
bojoval pro čest a slávu boží a za spásu duší,
často ale bez valného úspěchu. 23. dubna 997
zemřel mučednickou smrtí blízko městečka
Fischhausen u Královce, „jenom několik set kroků od
moře". Jeho tělo bylo převezeno nejprve do Třemešné,
pak do Hnězdna a roku 1039 do Prahy. Letos si připomeneme
tisícileté výročí Vojtěchovy
mučednické smrti.