Pražský hrad - programový čtvrtletník


Léto 1997

Z obsahu:
Úvodem - filozof Karel Mácha o Pražském hradě
Anketa - Pražský hrad pohledem vedoucího prezidentské kanceláře Ivana Medka, čtenářky Zdenky Wittochové
Jelení příkop v minulosti a dnes
Hrobka sv. Vojtěcha v katedrále sv. Víta a její úpravy
Malíř Jaromír Skřivánek a rod Miseroniů
Řezači kamenů na dvoře Rudolfa II. a české sklo
Barokní hudba na Pražském hradě
Na Hradě za noci
Dokumenty, aktuality, kulturní programy

Hrobka sv. Vojtěcha v katedrále sv. Víta

Letos 23. dubna uplynulo tisíc let od mučednické smrti druhého pražského biskupa sv. Vojtěcha. Právě v souvislosti s přípravami na toto výročí velké osobnosti českých dějin, když se rozhodovalo o novém uložení ostatků sv. Vojtěcha v dnešní katedrále sv. Víta, byla znovuobjevena jedna pozapomenutá památka. Jak známo, Vojtěchovy ostatky nechal Boleslav Chrabrý uložit ve Hnězdně, odkud je roku 1039 kníže Břetislav I. převezl do Prahy.
Místo hrobu sv. Vojtěcha je nesporně známo od 23. dubna 1396, kdy byly ostatky tohoto světce přeneseny do nově vybudované hrobky v hlavní lodi chrámu sv. Víta. Spolu se sv. Vojtěchem zde byly uloženy také ostatky sv. Pěti bratří. Na výstavbu chóru gotické katedrály navázala totiž v roce 1392 výstavba transeptu a navazujícího trojlodí. Neví se, do jaké míry bylo toto trojlodí dokončeno do husitských bouří, kdy byla výstavba katedrály přerušena, ale existující část umožňovala běžný chrámový provoz.
Katedrála byla těžce poškozena požárem Hradu 2. června 1541, po němž stojící části trojlodí zanikly. Nezanikl však hrob sv. Vojtěcha. V sedmdesátých letech 16. století nad ním byla zbudována renesanční kaple podle projektu architekta Ulrica Aostallise.
Situaci změnila až v 19. století dostavba katedrály. Hrobka sv. Vojtěcha byla v roce 1879 otevřena, prozkoumána a ostatky měly být přeneseny jinam. Kaple sv. Vojtěcha byla poté zbořena. V dostavěném chrámu mělo být místo připomenuto oltářem, pro nějž byl zřízen základ, ale k vlastní realizaci záměru již nedošlo. Hrobka pod ním postupně upadla v zapomění.
Příjemným překvapením proto byly výsledky krátkého archeologického průzkumu v únoru 1996, který zjistil, že se hrobka dochovala z podstatné části ve stavu, v jakém byla v roce 1396 vybudována. Porovnání s dokumentací, pořízenou v roce 1879, ukázalo, že byly odstraněny všechny nadzemní části a také jedna vrstva kamenů hrobky. Vlastní hrobová jáma o rozměrech 222 x 71 cm, vybudovaná z pečlivě opracovaných pískovcových kvádrů, byla uvnitř rozdělena na dvě nestejně velké části. Větší byla prázdná. Menší obsahovala dřevěnou schránku, vyplněnou stavební sutí, a olověnou destičku s nápisem, informujícím o událostech roku 1879. Nalezeno bylo také několik zlomků lidských kostí, o nichž předpokládáme, že zde byly záměrně ponechány na pamět uložení sv. Vojtěcha a sv. Pěti bratří.
Počet památek na Pražském hradě je tak rozmnožen o místo, které je významné nejméně dvojím způsobem. Je to jediná původní část nikdy nedokončené západní části gotického chrámu sv. Víta, která v relativní úplnosti přetrvala až do současnosti, a především je to místo, kde odpočívaly ostatky sv. Vojtěcha bezmála 500 let.

Jan Frolík
(PhDr. Jan Frolík, CSc., je pracovníkem Archeologického ústavu AV ČR a vedoucím archeologického výzkumu Pražského hradu)

Úprava hrobu sv. Vojtěcha z roku 1396

Podle kresebné dokumentace, pořízené před zbořením kaple sv. Vojtěcha v roce 1879, zůstal světcův hrob pravděpodobně až do této doby ve své gotické podobě. Některé části vlastní tumby musely být zřejmě vyměněny; v popisu následků požáru v roce 1541 se výslovně uvádí, že "hrob toliko sám sv. Vojtěcha, jenž jest z bílého mramoru vprostřed kostela, zůstal zpukaný". Po zboření kaple a snížení hrobu téměř na úroveň podlahy nové části chrámu začala Jednota pro dostavění chrámu s realizací nové úpravy, ta však zůstala nedokončena. Proveden byl pouze velmi masivní obrubník ze sliveneckého mramoru, který měl vymezit základový stupeň náhrobku.
Otázku konečné úpravy hrobu i uložení ostatků sv. Vojtěcha otevřela Metropolitní kapitula u sv. Víta v roce 1995.
Původně zamýšlená realizace výstavby kaple sv. Vojtěcha podle návrhu sochařky Karly Vobišové, který v soutěži v roce 1936 obdržel druhou cenu, se neuskutečnila. Takové řešení dnes nevyhovuje z liturgických důvodů.
Hlavní loď katedrály, zvláště v západní části, by podle požadavků kapituly měla zůstat volným a přehledným prostorem. Realizace nových náhrobků či sousoší nepřichází tedy v této části v úvahu. V diskusích odborné komise, kterou kapitula k této problematice od února 1996 pravidelně svolávala, se nejprve hledalo řešení opětného uložení ostatků do gotického hrobu. Podzemní kaple, která byla podmínkou této varianty, by však znamenala zničení zdiva Svatovítské baziliky z druhé poloviny 11. století, dochovaného pod podlahou. Z tohoto důvodu byla tato myšlenka opuštěna a komise dospěla k jiné variantě: gotický hrob sv. Vojtěcha bude důstojně upraven a opatřen nápisem, ostatky však budou uloženy poblíž hlavního oltáře, pravděpodobně ve staré arcibiskupské kapli, jejíž nástěnné malby se vztahují právě k životu sv. Vojtěcha.
Protože zdivo hrobu z roku 1396 vyčnívá asi 8 cm nad současnou podlahu katedrály, musel návrh počítat alespoň s minimálním vyvýšením místa. Bylo rozhodnuto, že mramorová deska bude zcela zapuštěna a podepřena ocelovou konstrukcí. Pískovcové kvádry z konce 14. století budou kryty bronzovým lemem, opatřeným nápisem. Kolem hrobu bude doplněna dlažba z mramorových desek, jejichž velikost a barevnost se zcela přizpůsobí okolní podlaze.
Podrobné zaměření hrobu i dlažby v jeho okolí provedl ing. arch. Viktor Procházka, který je také autorem ideového návrhu. Detailní řešení desky a bronzového lemu navrhli architekti Eva a Bohumil Fantovi, zajištění realizace se ujala nadace Patriae.
Vlasní práce započaly v březnu 1997 odstraněním provizorního zakrytí hrobu a pokračovaly demontáží mramorového obrubníku. V dubnu byla položena dlažba a celá úprava hrobu sv. Vojtěcha byla dokončena do návštěvy papeže Jana Pavla II. ve dnech 25. - 27. dubna 1997. Do hrobové dutiny byla vložena schránka se zlomky lidských kostí, které tu nalezl archeologický výzkum.

Petr Chotěbor
(Ing. arch. Petr Chotěbor je pracovníkem odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky)

Misseroniové z doby Rudolfa II. a - dnes

...Tvůrčí činy jsou zrcadlením vášnivé lásky k životu. Jsou touhou po něčem, co nás přesahuje, co je mimo nás, ale co chceme pro sebe a pro druhé, pro svět zpřítomnit. Vnitřní diktát, nutící člověka, aby proměnil ve hmotu něco, co je nehmotné, co ho bičuje, povznáší i drtí. I bolest. Co nejsilněji hýbe člověkem...
(Jaromír Skřivánek: Za krásami Indie)

Tak vyjádřil malíř a grafik Jaromír Skřivánek podstatu svého životního směřování, zpětný odraz svého díla. Tím jsou především obrazy, grafické listy, ilustrace, ale i poezie. Už jeho dávní předci byli umělci - byli to příslušníci slavných Misseroniů. Pozváni císařem Rudolfem II. na Pražský hrad, přinesli do Čech umění řezání a broušení drahých kamenů. 400 let dělí malíře Jaromíra Skřivánka od prvních přímých předků usazených v Praze, ale láska k umění, tvůrčí, hledající duch je stále spojuje...

Odkud, kdy a proč vlastně přišli Vaši předkové na císařský dvůr Rudolfa II.?
Misseroniové pocházeli ze staré milánské zlatnické rodiny. Jejich dílna v Miláně se proslavila nejprve zlatnickými výrobky, později především řezanými poháry a honosným nádobím z horského křišťálu, jaspisu, lapisu lazuli. Řezali také gemy, kameje a podobně. Jejich odběrateli byli vévodové Medicejští, papež i císař a další renesanční velmoži.
V knize Nobilita di Milano z roku 1595 vylíčil Paolo Morigi ohromení císaře Rudolfa II. nad vlastním portrétem řezaným v rubínu velikosti nehtu. Za autora je pokládán Giovanni Ambrogio Misseroni a toto dílo bylo údajně bezprostředním podnětem pro pozvání Misseroniů do císařských služeb. Avšak také umění znalí císařovi rádci doporučili pozvat proslulé řezáče kamenů ke dvoru. Z pěti bratrů do Prahy postupně přesídlili čtyři. Souběžně ještě udržovali dílnu v Miláně - až do počátku 17. století. Již v roce 1588 byli Oktavio a Giovanni Ambrogio jmenováni císařskými brusiči kamenů v Praze, Alessandro v roce 1605. V roce 1608 byli bratři Oktavio, Giovanni Ambrogio, Alessandro a Aurelio povýšeni do říšského šlechtického stavu.
Techniku a výtvarné zpracování drahého kamene rozvinuli zejména Oktavio, jeho syn Diviš a vnuk Ferdinand Eusebius. Dnes, s odstupem staletí již můžeme říci, že v řezbě a broušení drahých kamenů předstihli vše, co až dosud bylo vytvořeno a dosáhli takové úrovně, která již nikdy později dosažena nebyla. Proslavili pražskou produkci a z českých nalezišť pocházející drahý kámen.

Který z bratrů Misseroniů je tedy Vaším přímým předkem?
Slavný Oktavio Misseroni (1567 Milano - 1624 Praha) měl devět dětí. Nejvýznamnější byl syn Diviš (před 1607 Praha - 1661 Praha), který jediný se věnoval umění svého otce. Byl také zakladatelem jedné z českých větví Misseroniů z Lisonu (druhou založil jeho bratr František). V řezbě drahého kamene dosáhl vrcholu. K jeho nejslavnějším dílům patří vybroušní největšího přírodního smaragdu všech dob do podoby flakonu, nebo gigantický horský křišťál v podobě vázy vysoké 1 m. Diviš byl také nejvyšším správcem říšského pokladu - opatroval slavnou rudolfínskou kolekci a před Švédy uchránil většinu uměleckých předmětů z drahého kamene (dnes jsou ve Vídni). V roce 1637 sám tajně, v soukromém zavazadle na koni, odvezl k císařskému dvoru do Vídně do bezpečí před hrozícím švédským vpádem české korunovační klenoty. Divišovi a jeho bratrům byl v roce 1653 listinou Ferdinanda III. potvrzen erb a dědičný šlechtický stav, zároveň byli povýšeni do českého rytířského stavu a byl jim přiznán přídomek z Lisone.
Diviš měl deset dětí. Z nich syn Ferdinand Eusebius (1639 -1684) byl zakladatelem nejdéle trvající větve Misseroniů a také posledním vynikajícím umělcem, pokračovatelem v díle otce, děda a praděda. Po otci zdědil i úřad císařského mistra a správce hradních sbírek. Jedna z dcer následujících generací - Františka Misseroniová - se provdala za Skřivánka do Čakovic...

Čtyři generace Misseroniů byly tedy vynikajícími brusiči a řezáči drahých kamenů. Kde se dnes nalézají jejich díla?
Díla Miseronů jsou dnes zastoupena v nejvýznamnějších světových sbírkách - především ve Florencii v galerii Uffizzi, v Museu degli argenti, ve Vídni v Kunsthistorisches Muzeu, v císařské pokladnici v Hofburgu, ve španělském Escorialu, v Pradu, Mnichově, v Londýně, ve Vaduzu, v Amsterodamu, v pařížském Louvru. V Čechách zůstalo z jejich díla jen velmi málo - v Obrazárně Pražského hradu je drahokamový tabernákl, v zámku v Nelahozevsi mozaikový oltářík darovaný Rudolfem II. Lobkovicům, ve Svatovítském pokladu je kamej z lapis lazuli, v Uměleckoprůmyslovém muzeu několik křišťálových váz.
Je samozřejmě zajímavé vědět, že máte slavné předky, ale důležité je, čím člověk sám dokázal sobě i druhým obohatit tento život krásou, harmonií, stejně jako kdysi Misseroniové z Lisonu...

Vy sám jste svůj život zasvětil výtvarnému umění - co Vás přivedlo na tuto životní dráhu?
Malování a kreslení bylo neoddělitelnou součástí mého života již v předškolním věku, kdy jsem si maloval malé akvarely. Ve škole jsem se od svých spolužáků lišil tím, že jsem vědomě dovedl vést linku kresby k zobrazování věcí. Ve třetí třídě jsem k narozeninám T. G. Masaryka kreslil ve třídě na tabuli jeho portrét - spolužáci mi to ještě po letech připomněli. Svému učiteli, který v té době psal povídky o dětech, jsem je na jeho žádost ilustroval.
Myslím ovšem, že talent není něco jednoznačně daného. Byla to hlavně moje láska a touha zobrazovat věci, a zvláštní pocit štěstí při této práci, který mne dodnes neopustil. Vzpomínám, jak jsem jako dítě měl v ruce bolestivé křeče, když jsem se opakovaně snažil nakreslit něco, co se mi stále nedařilo. Podvědomě jsem cítil, že malba a kresby vytváří zvláštní svět, podobně jako četba a psaní, kam je možné vstoupit a setrvávat; je to svým způsobem útočiště.

V námětech Vašich děl převládají motivy z dalekých zemí, zejména z Indie - čím Vás přitahuje právě tato oblast?
Na to mám jednoznačnou odpověď. Můj otec byl v první světové válce příslušníkem československých legií na Rusi. V bitvě u Zborova byl těžce raněn, byl pak polovičním invalidou. Dostal Řád sv. Jiří.
Nástup nacismu v Německu, následný Mnichov, okupaci Československa a rozpoutání druhé světové války chápala naše rodina jako zničení všech civilizačních a kulturních hodnot, jemuž žádná z tehdejších společenských institucí, včetně náboženských, nedokázala zabránit.
Celá naše rodina byla trvale ohrožena, protože otec pracoval v ilegální organizaci ÚVOD, kde jsem i já hrál malou úlohu spojky. Před atentátem na Heidrycha byla v našem domě také umístěna tajná vysílačka, vysílající zprávy do Anglie. Po válce byl otec za tuto činnost vyznamenán osobně prezidentem Benešem válečným křížem 39.
Mým útočištěm v těchto zlých dobách, v této atmosféře, byla otcova knihovna. Když jsem si přečetl Bhagavadgítu, bylo to pro mne cosi jako zjevení. Měl jsem pocit, že mi dává návod, jak myslit, jak žít a nabízela východisko. Tehdy jsem si její první díl přebásnil, ilustroval a indickou filozofii a kulturu jsem si zamiloval tak, že po válce jsem čtyři roky studoval hindštinu u profesora Pořízka.
Na počátku politické liberalizace v roce 1965 jsem spoluzakládal Společnost československo-indického přátelství a v roce 1967 jsem odjel na tříměsíční studijní cestu do Indie, kde jsem maloval hlavně džinistické chrámy. V Bombaji v Pandule Art Gallery se zároveň konala moje první maířská vystava.
Indii jsem navštívil celkem pětkrát. Kromě toho jsem byl také v Egyptě, na Srí Lance, v Řecku, v Anglii a ve Francii. Na cestách jsem nakreslil stovky kreseb a také olejomaleb, jež naplňovaly mou touhu - poznávat a sdělovat to druhým.
Moje snaha směřovala k jedinému cíli: Dosavadní společenské instituce selhávaly a zdálo se mi, že pro příští tisíciletí se rýsuje naděje na univerzální porozumění na přirozeném základě humanismu, idejí, které jsou základním kamenem pro veškeré lidské myšlení a konání. Ovšem humanismus povýšený na vyšší duchovní úroveň, která by zahrnovala stejně úzkostlivou péči o celoplanetární flóru a faunu, bez nichž je lidský život na zemi nemyslitelný. K tomu by každý z nás alespoň drobným počinem měl přispět.
V zamyšlení nad rudolfínskou dobou, kdy Praha byla předním kulturním a mocenským centrem Evropy, je nutné také připomenout, že Rudolf II. podporoval nejen umění, ale široké spektrum duchovních zájmů, které pod rouškou zdánlivě obskurních okultních výzkumů obsahovaly esoterní přístup k náboženství. Z dnešního hlediska a dle výzkumů C. G. Junga alchymistická proměna obyčejných kovů ve zlato byla ve skutečnosti utajenou metodou tranformace člověka ve vyšší, ryze duchovní bytost.

Jaromír Skřivánek - narodil se 10. 10. 1923 v Čakovicích,
absolvoval Uměleckoprůmyslovou a grafickou školu v Praze.
Ve svém díle, jehož náměty pocházejí z velké části ze zemí Orientu, zejména z Indie, prostřednictvím zobrazení jedinečných staveb, přírodních motivů i lidských tváří a postav ve svébytných, dynamických kompozicích vypráví o kráse a tajemství života. Jeho tvorba byla představena na zhruba padesáti samostatných výstavách doma i v zahraničí - mj. v Dillí, v Kalkatě, v Bombaji, ve Stockholmu, v Londýně atd. Je autorem a ilustrátorem cestopisné knihy Za krásami Indie, ilustroval díla klasické indické literatury - Bhagavadgítu, Nala a Damjantí, Mahábháratu, která vyšla s jeho kresbami i ve Francii, v Německu, v Anglii. V roce 1992 vydala Lyra Pragensis jeho verše ve sbírce Strom života jako bibliofilii. Svými obrazy je zastoupen v našich galeriích - mj. v Národní galerii v Praze, v Galerii hl. města Prahy, ve Středočeské galerii, v Památníku národního písemnictví, v obřadní síni v Praze - Čakovicích, v galerii Cesty ke světlu v Praze - Chodově, na egyptském velvyslanectví v Praze, v Oblastní galerii v Karlových Varech, v zahraničí v Easter Institute v Londýně, na radnici v Carraře v Itálii, v Národní galerii v Kolombu (Srí Lanka), v Birla International Gallery v Kalkatě (Indie) aj.

 

Italští řezáči kamenů a počátky slávy českého skla

Mezi mnoha umělci, kteří pracovali v Praze za vlády Rudolfa II., tvořili velmi významnou skupinu tzv. řezáči kamenů, představitelé oboru, který byl jak po výtvarné, tak řemeslné stránce mimořádně náročný. Drahokamy a polodrahokamy v surovém stavu nevynikají žádnou krásou, avšak po vybroušení a vyleštění patří k pozoruhodným dílům přírody. Jejich krásné mramorování, žilkování a nádherné barvy poutaly pozornost umělců ve všech epochách. Fascinovala je fantastická a tajuplná proměna kamene, kamenům byla přikládána i čarovná moc.
Řezání kamenů ovládala již antika. Známe z té doby řadu nádherných gem - tj. šperků, na nichž je dekor pojednán buď v reliefu, takže vystupuje nad povrch, nebo naopak je do hmoty kamene vyhlouben. Právě v renesanci, která se vracela k antickým vzorům, se v Itálii intenzivně pěstovala i technika řezby. Dostatek kamenů ze severoitalských nalezišť podpořil rozkvět tohoto řemesla zvláště v oblasti Milánska. Odtud se šířila jeho znalost do ostatní Evropy a sem se také sjížděli agenti, kupující tyto mimořádné skvosty pro své šlechtické a královské zákazníky. Z tohoto kraje pocházela také rodina Misseroniů, řezáčů křišťálu a drahokamů, jejíž členové náleželi v 70. letech 16. století v Miláně k předním umělcům. Mezi obdivovatele jejich umění patřili i Habsburkové. Gasparo Misseroni pracoval v letech 1565 - 1571 nejen pro vévodu Cosima I. de Medici, ale i pro Maxmiliána II., otce Rudolfa II. Gasparův syn Oktavio se později usadil v Praze , kam ho následovali i jeho bratři Alessandro, Aurelio a Giovanni Ambrogio. Kolem roku 1600 tak nacházíme v metropoli střední Evropy významnou uměleckou dílnu, v níž pracují přední osobnosti řezáčského řemesla té doby. Jejich vztah k císařskému dvoru byl velmi těsný.
Misseroniové nebyli jedinou významnou italskou rodinou, která se věnovala tomuto řemeslu, ale byli jediní, kteří se v Praze trvale usadili. V jejich dílně pracovala řada učňů a tovaryšů a vliv jejich práce se prostřednictvím těchto spolupracovníků šířil dál. V rudolfínské Praze působili však i řezáči z německého prostředí, které italské techniky převzalo již dříve. K rozkvětu řezáčského řemesla v Čechách napomohla i skutečnost, že se ve zdejších severních oblastech - na Turnovsku a na Malé jizerské louce v Jizerských horách - nacházela kvalitní surovina. V těch místech působili nejen císařští prospektoři, ale usazovali se tam i řezáči kamenů. Jejich řemeslo tam ostatně vzkvétá dodnes.
Mezi kameny, které byly v době renesance a manýrismu oblíbené, patřil i tzv. horský křišťál. Kámen, který se kdysi nacházel i ve větších velikostech, se zpracovával do podoby váz, žardinier, dekorativních soliterů ve tvaru fantastických zvířat, ptáků, draků atp. Jednotlivé části se spojovaly zlatou montáží, často zdobenou ještě emailovou malbou. Na počátku 17. století byly učiněny první pokusy nahradit toto "přírodní sklo" sklem vyrobeným v huti. Obzvlášť vhodná situace pro to byla právě v Čechách, kde díky vlastnostem písků, které se zde nacházely a ve sklářských hutích tavily, vznikalo velmi tvrdé sklo. To mělo podobné vlastnosti jako horský křišťál, a proto právě po něm sáhli řezáči kamenů jako po náhradní surovině.
Výrobky z tohoto skla se proslavil zejména Kašpar Lehmann, pocházející z Norimberka. Usadil se rovněž v Praze, kde pracoval pro císaře Rudolfa II., ale i pro saského kurfiřta Christiana II. V jeho sídelní rezidenci v Drážďanech předtím také několik let působil. Nejznámějším signovaným dílem Kašpara Lehmanna, kde výchozím materiálem bylo sklo, je tzv. Lehmannova číše, datovaná rokem 1605. (Poznámka: na výstavě Rudolf II. a Praha bude vystavena v Císařské konírně.)
Nejen Kašpar Lehmann, ale stále více řezáčů začalo pokrývat poháry, číše i mísy z českého skla řezanými dekory. Specifickou techniku aplikovali na nový materiál, který byl v poslední třetině 17. století technologicky ještě zdokonalen. Receptura tavby českého křišťálu se šířila po jihočeských a severočeských hutích. Sklo bylo pochopitelně daleko dostupnější a lacinější než drahokamy a zájem o nádherná umělecká dílka z křišťálu, byť umělého, velký. Vlastnit tolik obdivované a oblíbené nádoby z křišťálu chtělo stále více lidí a řezáči kamenů i skláři dokázali na tento zájem reagovat. Postupně nastala paradoxní situace, že české řezané sklo vytlačovalo do té doby vládnoucí sklo italské a to díky technice, která z Itálie do Čech přišla. Křehké italské hutně tvarované sklo, které po několik století ovládalo evropské trhy, ztratilo v této době svou pozici a nikdy už ji znovu nenabylo. Nádherně jiskrné české křišťálové sklo (které nemá nic společného s olovnatým sklem vydávaným dnes za "český křišťál") bylo zdobeno postupně složitějšími a komplikovanějšími figurálními, ornamentálními, rostlinnými, loveckými, galantními, hudebními a mnoha jinými motivy. Od poslední třetiny 17. století až do konce století 18. prožívalo neustálý vzestup. Právě v té době vznikl pojem "český křišťál" a právě v té době začala sláva českého skla.
Na schopnosti sklářů a řezáčů navázali obchodníci, kteří dostali do rukou mimořádné zboží, o něž byl po celé Evropě obrovský zájem. Ve velkých přístavních městech Španělska, Portugalska, Holandska zřizovali své "companie" - obchodní zastoupení. Vybudovali obchodní centra, která zahrnovala sklady, dílny a vlastní obchodní složku. I v tomto případě šlo o rodinné podniky, či o podniky, ve kterých sdružilo své finance, ale také pracovalo několik rodin. Companie nakupovaly přes zimu sklo v hutích po celých Čechách, kde řezáči rovněž dekorovali náročnější kusy. Sklo se poté balilo do velkých, až 800 kg těžkých beden, po Labi se vezlo do Hamburku a tam se překládalo na lodě plující na jih.
Avšak ne všechen "český křišťál" byl zdoben nádherným a řemeslně náročným dekorem. Tvarově jednoduché číšky se vozily do zahraničních skladů nezdobené. Řezáči je pak v krosnách na zádech roznášeli po poutích a trzích a přímo na místě zdobili jednoduchým ornamentem. To jim umožňoval řezáčský stánek čili strojek, na němž se řezba provádí. Může být i poměrně malý, takže se snadno přenáší z místa na místo.
Snad to byla náhoda, nebo osud, že právě tam, kde se v severních Čechách první řezáči kamenů usazovali a zpracovávali kamennou surovinu, pracovala i řada sklářských hutí. Oblast Jizerských hor, Krkonoš a Lužických hor se pak v 18. století stala místem, kde se řezáčské řemeslo dále rozvíjelo a kde také v dekorování skla dosáhlo svých vrcholů. Díky významným obchodním cestám - po silnicích i po Labi, se zde také soustředil obchod.
České sklo je v zahraničí pojem dodnes. Jeho sláva má své počátky v řemesle, které do Čech přinesli italští umělci pozvaní Rudolfem II. na císařský dvůr v Praze.

Duňa Panenková
(PhDr. Duňa Panenková je spacialistkou na užité umění, především na historii českého skla)

Hudba na Pražském hradě v období baroka

Na dvoře panovníka
Na počátku l7. století se udály v evropské hudbě významné změny. Šířily se z Itálie a spočívaly především v přeměně vícehlasu v doprovázený jednohlas a v tom, že nástrojová hudba přestala být závislá na hudbě vokální. To umožnilo vznik instrumentální komorní hudby a opery, která se vyvinula z doprovázené árie.
Pražský hrad, nazývaný od l6. století zámkem, zůstával po smrti císaře Rudolfa II. stranou tohoto nového vývoje. Neblahé bělohorské události měly za následek, že zde český král nesídlil a tím ustal kulturně politický i společenský ruch. Zámecké budovy s nádvořími a zahradami ožívaly jen za krátkých pobytů panovníka a jeho dvora, k nimž hlavní podnět dávaly korunovace. Habsburští panovníci sledovali při návštěvách hlavního města Českého království politické cíle a jejich pobyty byly vždy okázalou kulturní událostí.
Habsburský dvůr věnoval velkou péči výchově následníků trůnu; její důležitou součástí bylo hudební vzdělání. Někteří Habsburkové nalezli v hudbě mimořádné zalíbení a dokonce byli i úspěšnými skladateli. Mladý Ferdinand II. poznal nový sloh v Benátkách, Římě a Florencii a hudební rozhled umožnil také svému synovi Ferdinandovi III. Panovníci se nespokojili s provinčním hudebním programem a do Prahy s sebou brali vídeňskou dvorní kapelu, aby účinkovala při bohoslužbách v dvorní kapli i ve Svatovítské katedrále a bavila císaře, jeho choť, dvořany a hosty. Přítomni bývali i dvorní skladatelé. Prameny zmiňují "Pastorální komedii" s baletem od italského skladatele Giovanniho B. Buonamente, hranou ve Vladislavském sálu při korunovaci Ferdinanda III. na českého krále roku l627. Zpívali v ní mantovští zpěváci a zpěvačky a byla pravděpodobně první italskou operou v německy hovořícím prostředí.
Velkým milovníkem hudby, především italské opery, a plodným skladatelem byl mladší syn Ferdinanda III., Leopold I. Do dějin Pražského hradu se zapsal kromě jiného tím, že se zúčastnil roku l673 položení základního kamene západní části Svatovítské katedrály a byl stavebníkem divadla v Královské zahradě. Za jeho pražského pobytu se hrála opera "La fama illustrata" od Carla Capelliniho a díla Antonia Draghiho: komedie "La pazienza di Socrate con due moglie", opera "I vaticinii di Tiresia Tebano" a oratorium o sv. Václavovi. Zazněla zde také Leopoldova "Cantata della Bohema", věnovaná památce sv. Václava a pravděpodobně i některá další císařova díla.
Podporovatelem hudby a výborným hráčem na flétnu i jiné nástroje byl Leopoldův syn Josef I., který navštívil Prahu ještě za života svého otce roku l7O2.
Mimořádnou událostí v dějinách evropské hudby a barokní scénografie bylo provedení opery "Constanza e Fortezza" od dvorního skladatele Johanna J. Fuxe. Vídeňské dvorní divadlo ji uskutečnilo na cvičišti Letní jízdárny u příležitosti narozenin královny Alžběty Kristiny a královských korunovací Karla VI. a jeho choti. Podle soudobých zpráv účinkovalo asi tři sta osob, z toho sto zpěváků. Na hudební nástroje hráli nejlepší evropští virtuozové a představení řídil Antonio Caldara. Při pražském pobytu manželského páru se hrála ještě Caldarova "Contesa de Numi" a k císařovým jmeninám Contiho opera "Il Trionfo della Fama". S dojmy z Fuxova díla však nemohly soupeřit.

Ve Svatovítské katedrále
V době nepřítomnosti panovníka na pražském zámku do počátku 5O. let l7. století v katedrále převládaly čtené bohoslužby a slavnostní mše se konaly pouze s chorálním zpěvem doprovázeným varhanami. V srpnu l647 pražský arcibiskup kardinál Arnošt hrabě z Harrachu žaloval císaři Ferdinandovi III., že si děkan a kapitula stěžují na zadržování platů od české komory. Zdůraznil, že katedrála musí být příkladem pro kostely a kaple království, proto platy a deputáty mají být vypláceny ve stanovenou dobu, aby se mohla vzdávat čest Bohu i patronům a také Jejímu Majestátu. Odpověď přišla po čtyřech letech. V srpnu l65l císař přikázal radům dvorské komory vyplácet metropolitní kapitule z královských důchodů, plynoucích z tzv. pivního groše, ročně l2OO zlatých rýnských, "aby se ustavila řádná hudba a provozovala se lépe než dosud". Podle císařovy nadace zpěv, doprovázený nástrojovou hudbou, se uplatnil nejen při slavnostních bohoslužbách v katedrále, ale také u Mariánského sloupu, postaveného roku l65O na Staroměstském náměstí, kde měl povinnost sloužit mši svatovítský prelát a tři klerikové.
Od poloviny l7. století katedrále i metropolitní kapitule začaly přibývat nadace od šlechty i prelátů. Velká část získaných prostředků připadla na barokní výzdobu dómu a chrámovou hudbu. Hrály se pouze skladby soudobých autorů a opatřit jich dostatek pro všechny neděle a svátky církevního roku náleželo k povinnostem kapelníka. Peníze na zakoupení nových děl nebo opatření jejich opisů se obvykle nedostávaly, proto vlastní tvorba kapelníků nebyla jen projevem tvůrčí potřeby a ctižádosti, ale také nezbytností. Prvním svatovítským kapelníkem, o jehož skladbách jsme zpraveni, byl Michal Rosenberger. Uznávaným komponistou byl jeho nástupce Mikuláš F. Wentzeli i loretánský regenschori Kryštof K. Gayer, který vystřídal Wentzeliho roku l7O5. Díla Antonína Görbiga a Jana F. Nováka, kteří působili v katedrále do poloviny l8. století, dosud čekají na hlubší odborné ocenění.
Kromě královských korunovací a zádušních mší za zemřelé panovníky se do poloviny l8. století v katedrále slavilo hudbou několik významných událostí. Roku l673 završilo obřad položení základního kamene k západní části katedrály "Te deum laudamus", složené snad dvorním varhaníkem císaře Leopolda I.
Johannem C. Kerlem. Neméně okázalá byla bohoslužba spojená s beatifikací Jana Nepomuckého roku l72l, při níž byla provedena mše Francesca Manciniho. Dosud nevídané oslavy provázely kanonizaci Jana Nepomuckého roku l729. Řada skladatelů, mezi nimi i český komponista Šimon Brixi, toužila uplatnit u této příležitosti své dílo, avšak vybrána byla mše Itala žijícího ve Vídni, Antonia Caldary. Svatovítskému hudebnímu kůru vypomáhali zpěváci a hudebníci ostatních pražských kostelů a klášterů a slavnostnost události zvýraznila hra na trubky a kotle, zvonění pražských zvonů a střelba z děl.
Nedělních a svátečních bohoslužeb se na rozdíl od výjimečných událostí spojených s přítomností panovníka a jeho dvora mohli zúčastnit příslušníci všech společenských vrstev. Jestliže kolem roku l7OO bylo u nás kromě nedělí přes čtyřicet svátků, lidé měli možnost vyslechnout za svůj život obdivuhodné množství hudby, která stále náleží do pokladnice evropské kultury a v některých případech dosud čeká na novodobé zhodnocení.

Marie Kostílková
(Mgr. Marie Kostílková je vedoucí Archivu Pražského hradu)

Text volně navazuje na článek ve čtvrtletníku Pražský hrad 2/97 -Hudba na Pražském hradě v 16. a na počátku 17. století. Pokračování v čísle 4/97