Pražský hrad - programový čtvrtletník
Podzim 1997
Z obsahu:
Kronika pod dlažbou Pražského hradu
Anketa - Pražský hrad očima spisovatele
Arnošta Lustiga, profesorky J. Machové
Události na Pražském hradě od ledna do července 1997
Stavební úpravy Obrazárny Pražského hradu
Pražský hrad v době hudebního klasicismu a romantismu
Historie Pražského hradu v podzemí III. nádvoří
Nejstarší svícen na Pražském hradě
Z dopisů čtenářů
Dokumenty, aktuality, kulturní program
V roce 1990 byl z Obrazárny na Pražském hradě odcizen obraz Lucase Cranacha Pošetilý stařec. Krátce na to byla Obrazárna, obsahující například vzácnou sbírku obrazů z doby Rudolfa II., díla italských mistrů a podobně, uzavřena. Zmíněná krádež totiž odhalila značné nedostatky v ochraně exponátů a kromě toho se při následných expertizách zjistilo, že nevyhovují ani podmínky pro vystavení uměleckých děl. Zpracováním projektu rekonstrukce Obrazárny byl pověřen hradní architekt Bořek Šípek. Odpověděl nám na několik otázek.
Jaký byl stav Obrazárny, když jste začal pracovat na projektu rekonstrukce?
Ojedinělá sbírka obrazů na Pražském hradě byla podle návrhu architekta Cubra v 60. letech umístěna v prostorách bývalé konírny z konce 16. století, vybudované za císaře Rudolfa II. Podle návrhu architekta Plečnika z 20. let našeho století v těchto prostorách měla být recepční hala, čemuž odpovídaly stavební úpravy - vybourání velkých oken a podobně. Pro expozici vzácných sbírek to však nebylo vhodné prostředí - bylo tam příliš světla, špatně se udržovalo stálé klima, obrazy byly osvětleny zářivkami. Exponáty umístěné v kójích nebyly chráněné před případným vandalismem a nemohl k nim proudit potřebný vzduch.
Co tedy bylo hlavním cílem rekonstrukce? Měl jste nějaký vzor?
Při úpravě obrazárny není nejdůležitější architektura - hlavní je, aby lidé viděli obrazy. Prostory klenutých renesančních koníren nepotřebují žádný architektonický dodatek. Avšak některé prvky - barevnost, doplňky - mohou výstavním sálům dát osobitý, harmonický výraz, aby se tam návštěvníci cítili příjemně.
Při úpravách hradní Obrazárny bylo třeba reagovat na konkrétní situaci, respektovat zvláštnosti - nebylo možné postupovat podle nějakého vzoru. Výstavní prostory musí odpovídat muzeálním normám - postupovali jsme podle jedné z nejpřísnějších, uplatňované v Nizozemsku.
Museli jsme vyřešit hlavně řadu technických problémů. Instalace veškerého technického zařízení - klimatizace, osvětlení, bezpečnostního systému, zajištění proudění vzduchu, tepla - byla komplikovaná hlavně tím, že v historických prostorách nejsou možné žádné zásahy do stávající architektury, nelze sekat do stěn apod. Například jediné místo, kam jsme mohli přivést vzduch, abychom nemuseli do zdí, jsou lavičky. Ve stolcích jsou zase hasicí přístroje. Jsou to tedy nezbytné doplňky výstavních prostor, ale slouží i návštěvníkům...
Dnes je hradní Obrazárna po technické stránce na špičkové světové úrovni. Lze zde instalovat jakoukoli výstavu, na níž jsou kladeny nejpřísnější požadavky. Ostatně důkazem je nedávno skončená výstava Rudolf II. a Praha, na níž zapůjčily vzácná díla významné galerie z celého světa - právě proto, že byly splněny jejich vysoké nároky na vhodné prostředí a bezpečnost exponátů.
Jak je vyřešen problém osvětlení, který je z pohledu návštěvníka zvlášť důležitý?
Velká okna v severním průčelí, jimiž pronikalo příliš mnoho světla, bylo nutné zazdít. Zvenku jsme je překryli pískovcem, takže tvoří svým způsobem zajímavou část fasády.
Pro historické obrazy je stanovena světelnost 150 - 200 luxů. Podle toho jsme volili barevnost stěn - světlé stěny by dávaly světla víc. Je to důležité pro adaptaci oka - když si zvykne na bílou barvu stěny, dlouho trvá, než "vidí" obraz, na tmavší stěně je "vidět" hned.
Elektrické osvětlení má podle normy 200 luxů a spektrum denního světla, takže nemění barvy vystavených děl.
Byly při rekonstrukci nějaké problémy a odpovídá výsledek Vašemu očekávání?
Při každé rekonstrukci se vyskytne řada skutečností, s nimiž se nepočítalo. Například jsme zjistili, že na Hradě neexistuje dokumentace vzduchotechniky, s čímž byly potom starosti.
Rekonstrukce trvala osm měsíců - od září 1996 do dubna 1997. Kromě úpravy vlastních výstavních sálů vznikla ve vstupních prostorách také kavárna a byla zpřístupněna část archeologických vykopávek v této části hradního areálu. V průchodu z II. na IV. hradní nádvoří lze proskleným průhledem ve zdi vidět základy kostelíka Panny Marie z konce 9. století, který byl první církevní stavbou na Pražském hradě.
Jsem rád, že rekonstrukcí Obrazárny získala Praha jedinečný výstavní prostor pro stálou expozici vzácných obrazů z hradních sbírek i pro příležitostné jedinečné výstavy.
Po smrti krále Karla VI. (v říjnu 1740) doléhaly na Pražský hrad útrapy bojů o rakouské dědictví. Jakmile vojenské útoky znepřátelených stran poněkud ustaly, dědička trůnu Marie Terezie přiměla české stavy, aby ji korunovaly na českou královnu. Součástí oslav byly opery, které v rekonstruovaném zámeckém divadle organizoval podle rozkazu královského hudebního ředitele hraběte Losyho z Losynthalu vídeňský divadelní podnikatel Carl Sellier. Dvorští herci hráli několik dní a vstup byl volný. Politicky aktuální bylo libreto dvorního básníka Pietra Metastasia k opeře "La Semiramide riconosciuta" (Poznaná Semiramis): královna Semiramis musela vládnout přestrojena za muže, poznali ji však a lid ji rád přijal za svou panovnici. Autora hudby se nepodařilo bezpečně určit, snad jím byl kapelník drážďanské opery J. A. Hasse.
Za vlády Marie Terezie se již hudební kultura nepěstovala pouze na panovníkově dvoře a v kostelích, ale také v šlechtických divadlech, přístupných širší veřejnosti. Stálé městské operní divadlo vybudoval staroměstský magistrát v tzv. Kotcích. Pronajímal ho profesionálním hudebním podnikatelům - impresáriům, kteří dokázali vyhovět vkusu diváků v době, kdy opadal zájem o vážné italské opery a stále více se líbila komická zpěvohra. Tento vývoj výrazně poznamenal kulturní život na Pražském hradě. Přestože s panovníkem přijela na Pražský hrad část hudebníků, kteří působili na jeho vídeňském dvoře, neopakovaly se již pompézní hudební slavnosti, kterými udivoval Karel VI. Příležitost k mimořádným oslavám stále dávaly královské korunovace, jmeniny a narozeniny panovníků i členů jejich rodiny, konaly se však obvykle mimo Pražský hrad.
Na Pražský hrad se intenzivní hudební život nakrátko vrátil roku 1754 za návštěvy Marie Terezie a její rodiny. Přispěl k němu italský impresário divadla v Kotcích, Giovanni Battista Locatelli, který uskutečnil ve vlastní režii se svým souborem slavnostní představení dvou buffoper. Konaly se koncem srpna a začátkem září v dvorním divadle postaveném již za Leopolda I. vedle malé míčovny, ovšem nyní nově upraveném. Zámecké divadlo mohl navštívit každý, kdo byl ochoten zaaplatit vstupné 34 krejcary na druhý parter, 1 zlatý na první parter nebo 2 zlaté na galeerii. Podle dochovaného libreta a divadelních plakátů se hrála opera "Il mondo alla roversa" (Svět naruby), která vznikla spoluprací dvou vynikajících Benátčanů, libretisty Carla Goldoniho a hudebního skladatele Baldasara Galuppiho, řečeného Buranello. Byla to aktuální ostrá satira na ženskou panovačnost a intrikánství, kterou neznámý mistr doplnil dvěma balety. Před začátkem představení provazolezec anglického původu předváděl divákům své dovednosti na ocelovém laně. Od stejných umělců pocházela také druhá žertovná opera "La calamita de cuori" (Přitažlivost srdce) s baletním intermezzem a akrobatickým představením provazolezce. Po odjezdu panovnice a jejího doprovodu přestěhovala Locatelliho společnost zařízení z Královského divadla komedie zpět do Kotců. Prázdné zámecké divadlo rychle chátralo. Jeho konečnou zkázu způsobil požár, který vzplanul, když vojska pruského krále bombardovala v květnu až červnu 1757 Pražský hrad . Okázalé hudební slavnosti se již na Hrad nevrátily.
Písemné zprávy z období vlády Josefa II. nás často zpravují o přeměně Pražského hradu ve skladiště vojenské techniky a střeliva, avšak o pěstování hudby mlčí. K slavnostem doprovázeným hudbou opět dala podnět korunovace Leopolda II. na českého krále roku 1790. Krále z Vídně do Prahy doprovázel kromě členů rodiny, dvorních úředníků a komonstva také dvorní kapelník Antonio Salieri a sedm dvorních hudebníků. Uplatnili se při komorním hudebním programu panovníka, bohoslužbách v dvorní kapli sv. Kříže a při korunovačním obřadu ve Svatovítské katedrále. Zábavné programy spojené s hudbou, které měly dodat mimořádné události patřičný lesk, se konaly již několik dní před slavnostním aktem. Hosté byli pozváni do hraběcího divadla v malostranském Thunovském paláci, kde operní scéna konkurovala divadlu v Kotcích a bavili se při taneční hudbě na plese uspořádaném ve Španělském sále. Stavy Českého království si přály oslavit korunovaci lidovou veselicí. Protože nenalezly vhodnou budovu pro velké množství lidu, uspořádaly ji v Bubenečské oboře, kde se kdysi konala korunovační hostina krále Přemysla Otakara II. Kantáta Leopolda Koželuha na slova Augusta G. Meissnera, hraná zde za přítomnosti královského majestátu, vzbudila takovou pozornost, že ji na přání milovníků hudby opakovali v Nosticově divadle. V tomto divadle se také hrála korunovační opera "La clemenza di Tito", kterou na Metastasiův text složil Wolfgang A. Mozart. Na závěr korunovační slávy se pořádal v novém přístavku k Nosticově divadlu velký dvorní ples.
Uplynuly dva roky a na Pražském hradě nastaly starosti, jak důstojně uctít památku zesnulého krále Leopolda II. Ve Svatovítské katedrále bylo narychlo postaveno pompézní "castrum doloris" a svatovítští preláti sloužili tři dny exekvie za zvuků Requiem, které složil J. E. A. Koželuh.
Hudbu, zvláště hru na housle si oblíbil Leopoldův nástupce na českém trůně František I. Hudební vzdělání měla také jeho druhá choť Marie Terezie, která občas účinkovala na dvorských koncertech jako zpěvačka. Její zájem o hudbu ocenil Ludwig van Beethoven dedikací Septuoru Es dur a Josef Haydn "Tereziánskou mší". Královští manželé však strávili na Pražském hradě velmi málo dní. Trvale se v Praze usídlil jejich nejstarší syn Ferdinand V. brzy poté, když se vzdal trůnu ve prospěch Františka Josefa I. Ferdinand zdědil po rodičích hudební nadání a v mládí se učil hře na klavír a na trubku. Na Pražském hradě si dával přehrávat pro své vlastní potěšení oblíbené klavírní skladby. V jeho službách se vystřídalo několik předních českých klavíristů, mezi nimi krátce působil i Bedřich Smetana. Ferdinand V. s chotí Marií Annou měl předplacenou lóži ve Stavovském divadle. Zvláště si oblíbil tzv. velké francouzské opery. V dvorní kapli sv. Kříže na druhém nádvoří Pražského hradu král nechal obnovit hudební doprovod slavnostních církevních obřadů, avšak i ty skončily úmrtím královny Marie Anny, která svého chotě přežila.
Nový kulturní život na Pražském hradě se rozvinul až po vzniku samostatného československého státu.
Marie Kostílková
(Mgr. Marie Kostílková je vedoucí Archivu Pražského hradu)
Pražský hrad se díky své více než tisícileté historii jako rezidence panovníka a centra státu řadí k nejvýznamnějším evropským lokalitám. Vedle památek architektonických a uměleckých předmětů v muzejních či jiných sbírkách tvoří nezastupitelnou součást našeho kulturního dědictví památky archeologické, uchované v prostoru Pražského hradu. Část jich zůstává dosud nepoznána pod současnou dlažbou areálu či v jeho zástavbě, mnohé zanikly v průběhu staletí a zejména v období nedávném při početných rekonstrukcích. Některé části archeologických situací ale byly od stavebních zásahů uchráněny a zůstaly uchovány v suterénních prostorách či pod povrchem volných prostranství, více či méně skryty před zraky běžných návštěvníků. V rozsahu, pro nějž nacházíme jen obtížně srovnání, se odkryté archeologické situace nacházejí pod dlažbou III. nádvoří Prakého hradu.
Výzkum III. nádvoří byl zahájen 4. června 1925, při adaptacích Hradu na sídlo prvního československého prezidenta. Toto datum je zároveň počátkem systematického, moderně pojatého archeologického výzkumu, který probíhá v areálu Pražského hradu v souvislosti se stavebními úpravami nepřetržitě po celých 72 let.
V prostoru III. nádvoří byly v letech 1925 - 1929 objeveny unikátní doklady vývoje Pražského hradu v nejstarších dobách jeho existence. Výzkum poutal nepřetržitě zájem široké veřejnosti i představitelů veřejného života včetně prezidenta T. G. Masaryka. Již po ukončení prvních fází odkryvu byl architekt J. Plečnik pověřen zastřešením části nádvoří tak, aby prostor s archeologickými objekty zůstal dostupný příštím generacím. Díky velkolepému řešení je dodnes možné sledovat vývoj dispozice a zástavby centrální části Hradu od 10. století až po vrcholný středověk.
Unikátní doklady raně středověkého stavitelství zde představují tři fáze opevnění. Nejstarší bylo vybudováno snad na počátku 10. stol. Je tvořeno hlinitým násypem s kameny a jednoduchou roštovou výztuží. Dodnes se v délce několika metrů zachovala čelní kamenná plenta obrácená směrem k malostranskému podhradí. Později byla nahrazena obdobnou hradbou, avšak s komplikovanější konstrukcí, jejíž část rovněž můžeme dosud obdivovat. Vyvrcholením raně středověké fortifikační techniky je vybudování mohutné celokamenné hradby z opracovaných kvádříků spojovaných maltou. Tou byl Pražský hrad opevněn po roce 1135. Byla většinou zakládána do volného prostoru před starší opevnění. Průběh této fortifikace lze sledovat průzory v mladším zdivu podél celé jižní obvodové linie III. nádvoří.
Vývoj osídlení v ploše dnešního III. nádvoří dokládají relikty staveb, dochované především ve východní části areálu. Zejména v prostoru hluboké přirozené rokle, která se zařezávala do hradní ostrožny od jihovýchodu, se díky vlhkému prostředí dochovaly pozůstatky dřevěných staveb v několika horizontálních vrstvách nad sebou. V obdivuhodném stavu byly nalezeny doklady dřevěné zástavby hradiště s takovými detaily, jakými jsou například dřevěná schránka pod podlahou obydlí a prkenná podlaha lemovaná vyplétaným plůtkem. Tyto nálezy jsou o to významnější, že přirozené prostředí historických terénů Pražského hradu není většinou pro dlouhodobé uchování dřevěných prvků příhodné.
Dřevěná zástavba spadá přibižně do období 10. - 12. stol., po polovině 12. stol. je postupně doplňována kamennými stavbami. V bezprostřední blízkosti hradby se dochovalo několik objektů budovaných kvádříkovou technikou, typickou pro románské období. Většinou jde o prostory zahloubené pod tehdejší úroveň terénu; o jejich nadzemních partiích můžeme mít představy jen rámcové. Nejvýraznějším objektem pod deskou je jednolodní románský kostel. Byl postaven nad zaniklým opevněním asi po pol. 12. stol. Podlahu dnes tvoří gotická dlažba, viditelné jsou zbytky oltářní menzy. Zvláštností, jejíž funkce zůstává záhadou, je románská chodba, přistavěná k severní obvodové zdi kostela. Chodba směřuje ke Spytihněvově bazilice sv. Víta, je však ukončena tak, aby mezi ní a bazilikou zůstával volný průchod hradním areálem ve směru východ-západ. V prostoru chodby bylo objeveno několik úrovní pohřbů. Nejhonosněji byl vybaven pohřeb muže, uloženého v opukové hrobce. V ní byla nalezena souprava liturgických předmětů - kalich a paténa, jež bývají součástí pohřbů církevních hosnostářů. Další vývoj v těchto místech reprezentují pozůstatky středověkých zděných objektů.
V areálu byly při výzkumu nalezeny četné drobné předměty - jsou mezi nimi unikáty středoevropského řemeslného umění i předměty běžné hmotné kultury. Jak tyto nálezy, tak celý areál čekají na své zpracování a historické vyhodnocení, k němuž generace archeologů, které prošly Pražským hradem, dosud neměly příležitost.
Mimořádnost tohoto prostoru a také křehkost reliktů zde dochovaných nedovoluje jeho začlenění do běžného turistického provozu. Vědomí návštěvníka, že pouze dlažba, po níž kráčí, ho odděluje od svědectví tisícileté minulosti ústředí českého státu, je jednou z podstat "genia loci" Pražského hradu.
Ivana Boháčová
(PhDr. Ivana Boháčová je pracovnicí Archeologického ústavu AV ČR)
Když jsme ve třetím čísle čtvrtletníku z roku 1996 psali o osvětlení katedrály sv. Víta, doporučil autor článku ing. arch. Ladislav Monzer seznámit čtenáře také s nejstarším svítidlem na Pražském hradě. Požádali jsme PhDr. Milenu Bravermanovou z oddělení uměleckých sbírek na Pražském hradě o podrobnější informaci o tomto vzácném svítidle, jemuž podobné se v Čechách nepodařilo nalézt.
V kapli sv. Jana Křtitele v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha stojí jedna z nejstarších památek původního vybavení kostela. Je to tzv. milánský nebo jeruzalémský svícen. O této cenné kovolitecké památce se hovoří v několika středověkých písemných pramenech. Během staletí vždy budila zájem dějepisců a historiků umění; poslední souhrnnou studii publikovala PhDr. Anežka Merhautová. Po prostudování všech písemných pramenů a seznámení se s novodobými technologickými průzkumy se pokusila interpretovat ikonografii výzdoby a určit, kdy a kde byla noha svícnu (dřík je novější) zhotovena a jak se do Čech dostala.
Svícen je v současnosti vysoký zhruba 150 cm a skládá se ze dvou časově nesourodých částí. Jeho noha byla ulita z mosazi asi nedlouho po roce 1150 nejspíše v oblasti Maasy. Východiskem velmi náročné dekorace bylo pravděpodobně starozákonní Izaiášovo proroctví o kmeni Jesse. Základem trojdílné kompozice výzdoby jsou dračí trupy nesoucí propletená těla okřídlených draků a lidských postav. Z postav je možné určit Jesseho, Davida a Šalamouna. Měly zřejmě zdůraznit královský původ Krista. Další lidské figury, obklopené zvířaty, pravděpodobně symbolizovaly svornost mezi člověkem a přírodou. Promyšlená a složitá stavba výzdoby vede k myšlence, že tvůrcem svícnu mohl být vzdělaný člověk z některého významného klášterního centra té doby.
Románská noha nesla již nedochovaný dřík, asi v podobě sedmiramenného stvolu. Můžeme tak soudit podle starého označení svícnu jako jeruzalémský. Tento tvar připomíná menoru, kterou císař Titus po dobytí Jeruzaléma přivezl do Říma.
Druhý název - svícen milánský - souvisí se způsobem získání této památky. V roce 1158 svícen pravděpodobně obdržel - nebo ukořistil - český král Vladislav I. při obléhání Milána a po svém návratu jej daroval Svatovítskému chrámu. Původní dřík byl asi zničen při plenění kostela Němci v roce 1279 a poté nahrazen novým. Ten se však již svou krásou nevyrovnal starému dříku, jak při první zmínce o svícnu v roce 1314 ve své kronice píše Dalimil. Poznamenal, že noha svícnu získaná společně s další kořistí při dobytí Milána Čechy stojí před oltářem sv. Víta, avšak "nynějšie dielo nemož se jiej vyrovnati". Podobnou verzi nalézáme v Pulkavově kronice, zde je však připojeno, že král Vladislav získal nohu v milánském kostele, kde odpočívají ostatky sv. Tří králů.
V roce 1395 byl svícen postaven na mramorovou podložku, na jejímž obvodu je nápis v gotické majuskule označující původ památky.
Další úhony svícen doznal, jak se dočteme v písemných pramenech kapituly, při plenění Svatovítského kostela kalvinisty v roce 1619. Někdy poté byl porušený svícen upraven do podoby čtenářského pulpitu. V roce 1641 dal vratislavský biskup Leopold Wilhelm na původní nohu postavit nový dřík kandelábrovitého tvaru s figurou beránka. Ramena jsou zakončena poprsími českých světců. V nedávné době byl svícen restaurován akademickou malířkou Alenou Novákovou a vrácen na své původní místo v katedrále.
Svícen nebyl nikdy pojat, jak by se dalo předpokládat, do inventáře svatovítského pokladu, ale vždy byl považován za součást chrámového zařízení. Musel tedy být funkční. Přestože se na něm dnes při mši již svíčky nezapalují, jeho mimořádně cenná výzdoba i způsob získání připomínají dávné časy.