Tolik věcí by se dalo dělat - učit se jógu, začít běhat, jezdit na kole za turistickými lákadly okolí, připravovat se na přijímačky, které mě letos čekají... Je toho tolik, ale jedinou věc z toho jsem nedělal. Jen jsem se válel, zevloval, nudil se.
Dříve, když jsem si ještě dokázal hrát a bavit se díky maličkostem, byly prázdniny tak nějak plné. Za to teď nad sebou pláču při pomyšlení na to, co jsem dělal ty dva dlouhé měsíce. Byly plny šedi nekonečné nudy, která pohlcuje záblesky smysluplných nebo krásných okamžiků. Kam to spěje má osobnost?
Vlastně bych měl být rád, že už je to u konce, alespoň se dostanu z tohoto domu, ze kterého jsem se celý druhý prázdninový měsíc téměř nehnul. Teď jsem zvyklý jen na světlo, co se dostane zkrz záclony, a tak mě zajímá, jak přežiju sílu slunce v plné síle venku =). Snesou ještě moje plíce čerstvý vzduch? Zvládne ještě moje tělo ujít vzdálenost delší než 100 metrů? Umim ještě mluvit, nebo je můj mozek už natolik zakrnělý, že nedokáže souvisle formulovat do slov své myšlenky?
Nechám se překvapit a možná povyprávím v příštím článku a tvrdém dopadu zpátky
na zem
CERWUWEK |