Rozhovor s Afis Photo

 

> Jsem rád, že vám v tomto čísle Clicku mohu nabídnout rozhovor s velice zajímavými dvěma lidmi, jejichž náplní práce a koníčkem zároveň je fotografie, resp. fotografování. Rozhovor s Alenou Dvořákovou a Viktorem Fischerem, kteří stojí za fotoateliérem Afis Photo.

Odpovědi: (A-Alena Dvořáková, V-Viktor Fischer, AV - oba)

 

Při čtení Vašeho profilu, Aleno, na Afis-photo mě nejednou napadlo, proč jste vlastně udělala takový životní, pracovní i studijní skok? Od vystudování SZŠ, obor rehabilitace, jste pracovala v Léčebně dlouhodobě nemocných a v senatoriu pro děti s kombinovaným postižením. V roce ´93 se však vydáváte na studium FAMU - katedru fotografie. Co Vás k dalšímu studiu a vůbec zlomu vedlo?

(A) Fotografie postupně přerostla v moji největší zálibu a k profesionalitě byla již jen krátká cesta. Navíc se ukázalo, že společenský dopad mé práce je
zde silnější.

..........

Roku ´92 zakládáte společně s Viktorem Fischerem vlastní fotoateliér. Bylo fotografování a posléze založení fotoateliéru Vaším záměrem i v předešlé době? Například v dobách 80. let a Vašeho studia SZŠ v Brně?

(A) Při studiu se nedalo chodit do práce a ještě mimo obor, fotografie byla nejpříjemnějším a nejbližším způsoben, jak se uživit.

Pane Viktore, zeptám se obdobně: Co Vás dovedlo až k navštěvování Pražské fotografické školy, studiu Institutu tvůrčí fotografie a také samozřejmě FAMU, katedry fotografie? Na Vašich stranách se zmiňujete, že seznámení se základy fotografie jste "potkal" v průběhu vojenské služby. Můžete to přiblížit?

(V) Jak se blížil konec mého studia na střední škole, a hlavně s nástupem do pracovního procesu, mi začalo být jasné, že nemůžu dlouho vydržet  pracovat jako stavební mistr při stavbě silnic. Čekal jsem, co se stane a  přišlo to tak po dvou, třech letech – zrovna na vojně – potkal jsem se s fotografií.

..........

A teď již blíže k Vaším fotograf. výtvorům. Řada Vašich fotografií je veřejností i odbornými kruhy velmi ceněna. Roku 2002 obdržela např. série "Boj o starou Prahu" nebo "Hokejový turnaj" druhé místo a série "Argentina Chila - Misie" dokonce o rok později místo první v prestižním Czech Press Photo (a to se nezmiňuji například o nominacích na World Press Photo či finále Leica Oscar Barnack Award). Jak se díváte na podobné ocenění? Taková odezva jistě potěší, není pravdou?

(AV) První CPP nám potvrdilo, že jdeme správnou cestou. Později jsme si uvědomili, jak ty ceny pomáhají při prosazování našich projektů a názorů, které chceme skrz fotografii vyjádřit. Je to odborné uznání a lidé, kteří se ve fotografii neorientují, mají ty ceny jako potvrzení toho, co jim předkládáme. Na druhou stranu CPP není  tak úplně naše parketa, necítíme se žurnalisty, spíše jako výstavní fotografové.

Ve spolupráci s Vámi již bylo vydáno několik publikací. Za vše mohu zmínit např. knihu "Misie", jež se dá běžně zakoupit od Vás, resp. v knihkupectví (za rozdílnou cenu). Hodláte pokračovat v podobných projektech, mohou se případní zájemci Vašich prací těšit na další publikace, resp. fotografické knihy?

(AV) Ta naše kniha Misie nám vlastně tak trochu neplánovaně uzavřela pořád pěkně rozběhnutý projekt pod stejným jménem – co v ní není, jako by už k projektu nepatřilo. Takže jsme tento projekt trochu přitlumili a teď se hlavně věnujeme druhému projektu s názvem Voda – zaměřeným na ekologii.

..........

Vaše práce byly často viděny na různých výstavách. Zeptám se trochu jinak: je Vaším snem vystavovat po boku nějakého umělce/umělkyně, nebo máte rádi, když jsou Vaše výtvory prezentovány a členěny zvlášť - když můžete uspořádat pouze a jen Vaší výstavu bez konfrontace s jinými umělci?

(AV) Naše fotky nejsou moc směrovány  pro společné výstavy s dalšími fotografy – děláme takové fotografické příběhy – začátek, vyvrcholení, konec.  Fotografie jsou uspořádány do příběhu. Jednotlivé fotografie naproti tomu fungují trochu jinak. Takže když vystavujeme s někým dalším, ten příběh se konfrontuje -  při kolektivních výstavách  je kladen stejný důraz na jednotlivé autory, jako na  jejich práci. To ale neznamená, že neradi vystavujeme s někým jiným, jen se musí dokonale promyslet koncepce a smysl té které výstavy.

Vaší náplní práce není ale jen fotografování. Oba jste také členy Syndikátu novinářů ČR a také Ochranné organizace autorské. Můžete popsat, co vše je náplní Vaší práce a zda-li, když trochu odbočím, jste spokojeni se současným stavem poměrů veřejnosti k fotografii?

(AV) V průběhu práce se fotograf setká se situacemi, na které je sám krátký – autorský zákon a jeho porušování, pozice fotografie v oblasti umění a vůbec pozice fotografa ve společnosti, kdo je umělecký a kdo je živnostenský fotograf, fotografické vzdělání – to jsou otázky, které se musí někde řešit. My se teď alespoň snažíme ty organizace, kde jsme členy, podporovat v jejich úsilí – hlavně tím, že platíme příspěvky.

..........

Vaší doménou je černo-bílá fotografie. Bylo hned zprvu záměrem a cílem zároveň používat černo-bílou techniku? Dokáže tato technika vyjádřit situace, prostory, objekty a atmosféru na Vašich fotografiích daleko lépe, než by například dokázala technika barevná?

(AV) Černobílá fotografie je obraz, kde něco chybí. A to divákovi uvolní část jeho soustředění na vnímání další informace, ke které by se jinak dostával déle  - vztahy lidí v obraze, atmosféra, kompozice. Má také větší možnost dosadit si do obrazu své emoce a zážitky. Nám to navíc dovolí řadit k sobě fotografie, které by právě kvůli barevnosti vedle sebe zařadit nešlo. Fotografie pak vypovídají více, než z kontextu vytržené záběry.

Mohli byste popsat, jak vlastně vzniká fotografie typu "Argentina, Rosario - Páter Aldo..." (a vůbec obecně Vaše fotografie), poněvadž z mého pohledu vypadají takovéto a podobné záběry naprosto fantasticky, ne-li úchvatně?

(AV) Hodně nás zajímá vizuální komunikace – tedy komunikace pomocí obrazu. Ta se dost rychle vyvíjí a mění. Třeba v reklamě existují drahé průzkumy, jaká fotografie působí takto a proč tato působí zcela jinak. Na druhou stranu se ve světe poměrně hodně cení typ fotografického dokumentu, který se u nás drží a který je dosti vzdálen tomu, co je k vidění ve světě. To všechno vnímáme a snažíme se z toho vycházet. Nemáme žádné fotografické ani malířské vzory, snažíme se vybudovat si vlastní fotografický styl.

..........

Předposlední otázku bych položil trochu jinak. Je něco, co Vás ve Vaší práci ovlivňuje, inspiruje, něco, co Vám dává tu chuť tvořit fotografie, nevšední záběry všedních věcí a naopak nevšední záběry situací nevšedních?

(AV) Důležité je vidět nějaké výsledky práce – je povzbudivé, když se nám podaří našimi názory obsaženými ve fotografiích něco změnit nebo ovlivnit.

A poslední otázka bude následovná: Existuje nějaký umělec/autor, ať už z jakéhokoliv odvětví, Vám svou prací nejbližší? Ať už se jedná o film, hudbu, literaturu nebo třeba fotografii?

(AV) Žádné vzory vědomě nevyhledáváme, snažíme se sbírat podněty ze všech oblastí moderního  umění. I když nás historie zajímá, vědomě se vyhýbáme tomu, aby nás pohled zpět ovlivňoval. Jdeme kupředu…

Děkuji za rozhovor, čas strávený nad ním a přeji hodně úspěchů v budoucím pracovním, ale i osobním životě.

autor - Speedy Daniel