| |
Podzim, aneb
líčení kynika |
Inspirováno Hrabalem a věnováno Diogenu Psovi
Málokdo dokáže ocenit podzim s jeho nevysloveným bolem a
nekonečnou melancholií. Každý se většinou zhledné buď v létě,
kdy paprsky slunce vášnivě líbají tvář i celé tělo až ta jejich
láska někdy pálí; kdy se krásné dívky s dlouhými vlasy roztomile
cákají v sinicemi živoucí vodě více méně oblečené (samozřejmě ty
dívky, že?) v slušivých plavečkách, potažmo jen v těch dlouhých
vlasech, pokud jde o chladný rybníček ztracený hluboko v lese a
oplývající dovedně skrytým posedem; Ach ty lovy beze zbraní;
nebo se jen tak mazlit s vlnkami, mít celý rybník jen pro sebe,
sem tam cítit, jak se kolem mihla ryba, dělit se o hladinu je s
párem (Cože to bylo k večeři?) divokých kachen a přemýšlet,
jestli do té vody též se...se vyměšují.
Také zima mnohému učaruje svými mrazivými polibky ne nepodobnými
štípancům; s myriádami vloček jemně tančícími ve větru a
umírajícímu v dlani (viz. má báseň
Sněží);
bílými závějemi skrývajícími paměť; se všemi možnými i nemožnými
sporty, vždyť co se vyrovná onomu pocitu, když sjíždíte z kopce
s větrem o závod a tužíte tak své tělo i ducha, zatímco většina
Vašich přátel se zjíždí v nedaleké chatě natolik, že zakrátko
nerozeznají lyže od snowboardu? Máloco, přátelé, máloco.
A což teprve jaro, kdo by nemiloval jaro? Slunce se prodírá
skrze mraky, aby pochvalně pohladilo první sněženky šťastně se
tetelící mezi posledními mezi posledními zarputilými ostrůvky
mizejícího sněhu; vše se probouzí a s nevšední vervou i nadšením
se hrne vstříc novému životu, v případě některých zkouškovému
období letního semestru; a když jaro definitivně ukradne zimě
vládu se lstivostí straky, a slunce plnými náručemi takřka
letního dne rozdává své zlato, válí se kočky, psi, potkani a
manželky zbohatlíků na terasách břichem nahoru s výrazem „Já
chci taky...a pokud možno víc než soused.“
Ale podzim je láskou jen několika málo poblázněných, kteří
poznají krásu olověných oblak, jež na nás mží své slzy prolévané
nad nerozhodností, zda přijde plískanice či bude ještě chvíli
hezky;(vždyť co je hezky?); slimáci například milují déšť a
stromy zase své listy; navzájem se ve větru dotýkají, aby
sdílely svůj hluboký žal nad jejich ztrátou; a my s nimi
soucítíme, my schizofrenik, my lidé, my příroda, dokonce i my
ptactvo, jež na nás shlíží z nebeských výšin a mnohdy na nás
nejenom to...což tedy rozhodně nemuseli; dobře tedy, ptactvo
škrtám, táhněte do teplých krajin.
Podzim svou mlhou vše vykresluje nejasně, podzim je čas
melancholie – nejvhodnější doba pro básně; podzim je čas
ohlížení se za svým životem, abychom mohli šlápnout na hrábě;
podzim má v sobě sílu a nespoutanost větru i nekonečnou apathii
(od slova apatheiá) trvalého deště; podzim má v sobě bláto, mráz
a zmar i mnohé plody, krásu barevnosti listí a idylu s
vlaštovkami rozverně se cukajícími na drátech vysokého napětí.
Proto miluji podzim.
Vysvětlivky: Diogenes Pes (řecky kyon/kynos) zmíněný v
názvu je známým starověkým filosofem Diogenem, nejslavnějším to
zastáncem tzvn. kynické (po římsku cynické) školy. Její učení
spočívalo v dosažení v duševní vyrovnanosti a klidu (apatheie)
pomocí lhostejnosti vůči majetku, citům a společnosti. Hlásali,
že člověk je tím šťastnější, čím méně toho potřebuje. Např. výše
zmíněný Diogenes žil v sudu. Proslul též slovy, kterými
odpověděl jednomu z největších vojevůdců všech dob Alexandru
Makedonskému, na otázku „Co pro Tebe mohu udělat?“
zněla (ve volném přepisu): „Uhni mi ze světla.“
-strana 5- |
|
|