| |
ČAS JE BLÁZEN (V měsíci dubnu), S
PŘÍCHUTÍ TATRANEK |
„Zblázním se. Zblázním. Zblázním!“ říkala jsem si tradičně
polohlasně, aby se mi ulevilo a nezbláznila se doopravdy z věcí,
které byly nesmírně k zbláznění.
„Lehni a nekňuč!“ přikázala jsem důrazně psovi v boudě, když
jsem zavírala voliéru.
Sama sebe jsem se musela ptát, kolikrát jen jsem za den dětem
opakovala, aby psa nenechávaly pořád na gauči v obýváku, ale
taky ho zvykaly hezky pěkně v boudě.
Hlavně teď. Velikonoce byly za dveřmi. Venku už před čtrnácti
dny roztál poslední sníh. A u nás se stále pes zahříval v domě.
„Mami, přece bys ho nenechala v boudě, když je venku takový
mráz,“ říkala mi dcera Jana.
„Je to pes. Musí žít v boudě. Musí!“ odpovídala jsem tvrdě a
chtěla tak vynaloženou důrazností zamaskovat holý fakt, že jsem
to zas tak doopravdy nemyslela, protože i já jsem byla ráda, že
náš jeden a půl roční dalmatin Škubík, mi dělal stále
společnost. Hřejivou společnost. Byla to prostě slast, když jsem
si po bláznivém dni sedla na gauč a ke mně se přitulil pes.
Drbala jsem ho za ušima a říkala mu, jaký je krásný pejsek a že
mi rozumí nejlíp z celé rodiny. Pak jsme na gauči oba usnuli a
probudili se uprostřed filmu, na který jsem se celý den těšila.
Pes pokračoval ve spaní a já se snažila dohnat to, co jsem
neviděla.
Dcera Jana doma taky moc času nepobyla. V květnu bude dělat
maturitu a i když jsem jí tisíckrát říkala: „Musíš se učit
Janičko. Musíš to udělat a pak si teprve dělej, co chceš,“
odpovídala jen:
„Ale mami, nemůžu bejt pořád mezi knížkama. Učím se. Ale
normálně. Ne, jako blázen. Udělám to, uvidíš.“
Její slova mě měla uklidnit. Částečně to na mě zapůsobilo, ale
jen do dalšího večerního odchodu, kdy mi dala pusu na tvář,
řekla „Pá“ že už jde a že se vrátí, neví kdy, ale abych se
nebála, že se doopravdy vrátí.
Já jí pouštěla. Nechtěla jsem být máma ukrutnice, tasemnice,
anebo obyčejná mrcha, jak někteří mladí o rodičích prohlašovali.
Chtěla jsem, aby si užila a ne jako já hned s prvním chlapem
rozvětvovala rodinný klan.
Začátkem června jí mělo být devatenáct. Mně čtyřicetdva týden po
ní. A synovi Petrovi v srpnu dvacet tři.
Díky Petrovi, to vše začalo. Můj život mladé manželky. Muž Petr
na mě mohl oči nechat a já si ho vzala. Husa. Jo, občas jsem si
říkala husa, protože o mně stál syn majitele továrny a taky
dobře zajištěný cestovatel. Ale já mohla oči nechat na Petrovi.
A tak se po střetnutí očí, střetly naše ruce a po nich těla. A z
našeho krátkého střetnutí jsem byla těhotná a zakrátko ve
svatebním.
Poslední dobou se mi doma vše míchalo. V mém obyčejném světě bez
zvláštních výkyvů. Začala jsem být stále častěji přetažená,
nespokojená a prahnoucí po něčem jiném než po zbláznění.
Muž byl věčně pryč. Pracoval jako řidič avie a jezdil pro jednu
velkou firmu se zeleninou a pro jednu malou firmu na trubky.
Když zrovna nejezdil, byl na rybách. Když zrovna nerybařil, byl
v lese. Když nebyl ani v lese ani u rybníka, byl na rybářské
nebo myslivecké schůzi. Když nebyl nikde ze zmiňovaných míst,
seděl doma a koukal na televizi, která byla jeho denním chlebem
stejně tak, jako mým.
Do nedávna sebou bral do avie i syna, protože většinou
potřebovali někoho, aby opravil to a zase ono a udělal to a zase
ono. Syn byl šikovný. Kromě toho, že uměl všechno opravit,
studoval počítače u jednoho kamaráda a momentálně byl již měsíc
na brigádě u známé počítačové firmy. Myslelo mu to. A byla jsem
ráda, že nebyl po mně, protože já se počítačů bála.
Povzdechla jsem si a vyjekla hrůzou, když jsem se mrkla na
hodinky. Bylo osm hodin. Přesný odjezd autobusu. Rychle jsem
přeskákala kus zahrady od psí boudy, kolem jabloně a otevřela
branku. Sotva jsem za sebou zavřela dveře, pes začal kňučet.
Otočila jsem se směrem k němu a křikla přísně od branky:
„Lehni!“
Pes nereagoval a kňučel si dál a já se rychlým krokem
přesunovala na zastávku autobusu. Naštěstí byla od našeho domu
vzdálena jen několik metrů a mohla jsem zvolnit krok, jakmile
jsem uviděla, že tam lidé doposud trpělivě čekají na ranní spoj
do města.
Byla jsem ráda, že alespoň na autobusové spoje je spolehnutí. Z
dvaceti pracovních dnů jely sedmnáckrát pozdě s průměrným
osmiminutovým zpožděním. Mně to vyhovovalo, protože jsem stihla
zavřít i psa, kterého jsem musela dlouho přemlouvat, aby se
zvedl z gauče a zamířil do obydlí na zahradě.
Na zastávce jsem si stoupla vedle odpadkového koše, kde mě
okamžitě zaujal obal od tatranky. I prázdný obal mě
hypnotizoval! Od na mě upřeného pohledu sušenkového obalu a od
hříšných myšlenek na jídlo, mě odtrhl lidský hlas.
„Paní Haničko, nebojte se, ještě to nejelo.“
Profesionálně jsem se usmála a zdvořile odpověděla. „Děkuji,
pane Kožíšek,“ a odmlčela jsem se. Neměla jsem náladu se bavit s
dědkem Kožíšků. On neměl, co dělat a chtěl se celý den bavit. Já
čas neměla a bavit jsem se nechtěla, protože v práci se nakecám
až dost. Když Kožíšek začal mluvit, nevěděl, kdy má přestat a
jako naschvál vystupoval, kde já a nenechal mě jít dokud si
neposlechnu ještě tohle a ještě tamto. Nikdy mě nenechal jít do
práce přímo od autobusu. Pozdě jsem přijít nechtěla a kvůli němu
jsem musela rychlým krokem překlusat vzdálenost do našeho
pracovního zázemí a pak jsem dýchala jako náš Škubík s
vyplazeným jazykem.
Kvůli tomu jsem taky držela už týden dietu, abych se tak rychle
nezadýchala a nemusela vyplazovat jazyk.
„Do práce, do práce, paní Haničko?“ ptal se mě zase Kožíšek,
jakoby to nevěděl. „No jo zase do práce,“ odpověděla jsem mu a
opět se soustředila na obsah odpadkového koše. Vedle obalu od
tatranky byl zmuchlaný obal od nanuka Míšy. Proč lidi musejí
jíst nanuky venku tak brzy po zimě? To jim není z mraženýho
zima? Postěžovala jsem si v duchu, abych zanadávala na lidi,
kteří mohli jíst všechno. Nanuk Míša, tatranka, nějaká nová
oplatka, kterou jsem snad v živitě neměla, to všechno leželo již
snědené na vrchu odpadkového koše. Vytáhla jsem se na špičky s
úmyslem se podívat na jméno oplatky, kterou jsem dosud
neokusila, ale nepomohlo mi to. Kdyby tu nikdo nebyl strčila
bych prstík do koše a mrkla se, ale před lidma, ne. Ani za nic
před lidma, aby všichni věděli, jak jsem nenažraná. Nebo vlastně
to by si neřekli, řekli by si, jak se hrabu v koši a přitom
dělám v bance! Proč jsem si sakra před týdnem řekla, že nebudu
snídat ani večeřet a vyloučím úplně sladkosti?
Z mého rozjímání nad vyhozenými obaly mě vyrušil pan Kožíšek.
„Ale v bance se přece Haničko máte dobře. Sedíte si pěkně v
teple. Peníze se vám točej před očima.“
„To se točej, ale né do našich kapes,“ usmála jsem se zase
profesionálně a vykoukla z chodníku na silnici, jestli už nejede
autobus. Nechtělo se mi s Kožíškem už po entý rozebírat naše
skromné platy, protože on tomu stejně nevěřil.
„Ale neříkejte, paní Haničko,“ přiblížil se ke mně a polohlasně
mi svěřil: „mně to přece můžete říct, vždyť já jsem už starej.“
Jo starej, ale pěkně ukecanej, pomyslela jsem si já a usmála se
nad tím, jaká by to byla věc, kdyby Kožíšek začal vyzrazovat
bankovní tajemství. A znovu jsem se zasmála a opravdu od srdce.
Slyšela jsem brzdy a otevírání dveří. Autobus záchrany byl tu.
„A je to tady pane Kožíšek, no tak honem nastupte si, abyste si
sednul na hezké místo někam k okýnku.“
„Já radši do uličky, Haničko.
„Tak do uličky,“ postrkovala jsem dědulu a pobízela i ostatní,
aby ho nechali projít.
Uctivě mi poděkoval a pomalu nastupoval do autobusu. Pro jistotu
jsem ještě pustila další lidi, aby si sedli na zbylá volná místa
a já se mohla postavit někam dozadu. Daleko od souseda.
Posadil se hned za řidiče a já jak jsem šla kolem, jsem se k
němu jen naklonila a popřála mu hezký den s tím, že si jdu
stoupnout dozadu, aby se sem všichni vešli a já nepřekážela za
vstupními dveřmi.
Stoupla jsem si k prostředním dveřím k tyči a začala přemýšlet,
co odpoledne nakoupím ve městě. Velikonoční mlsky, mouku,
rozinky...nějaká vajíčka snad přiveze Petr. Slepice sice máme,
ale na velikonoce se jim nikdy nechce moc snášet a bez
malovaných kraslic, by nebyly velikonoce. Navíc měl přijet
brácha Ivoš z Moravy se svojí novou rodinkou.
Ivošovi bylo čtyřicet pět let a našel si třicetiletou Miriam, ta
měla desetiletou dcerku Marušku. Ivoš byl už po třetí ženatý. Z
prvního manželství měl syna Radima stejně starého jako náš Petr.
Z druhého manželství měl dvě dcery, dvojčata Pavlu a Petru, bylo
jim patnáct. Ivoš byl srandista, ale u jedné ženy by nikdy
nevydržel. Aspoň to tvrdil, ale já moc dobře věděla proč, i když
stále omílal dokola, že změna je život a já bych také měla mít
aspoň milence, když ne jiného manžela.
Ivoš se příliš brzy zamiloval. Opravdově zamiloval. Od uší až po
paty. Od centra nervové soustavy do levé a pravé předsíně i
komory srdce. Před svou první ženou Inkou, měl lásku Ladu.
Choval se k ní jako zamilovaný blázen. Psal jí básně. Nosil
květiny. A ona byla také moc zamilovaná. Nejšťastnější párek pod
sluncem. Scény jejich života byly výstřižky snad z nějakého
filmu pro pamětníky. Říkali: „Až nám bude dvacet, vezmeme se.
Dřív ne.“
Nikdo z lidí neřídí svoje kroky bezchybně. Lada měla nehodu.
Auto do ní vrazilo, když přecházela křižovatku. Snad byla příliš
zasněná, oslněná letním žárem, že neviděla přijíždějící
náklaďák. Snad jen osud špatně zamíchal karty a ona zemřela při
převozu do nemocnice.
Ivošovi bylo zle. Moc zle. Brečel mi na rameni. Opíjel se.
Střídal holky. A pak svatba za svatbou.
Sakra. Podívala jsem se na své černé lodičky. Z pod levé boty mi
vykukoval kus slepičince, jak jsem přeskakovala bláto kolem
jabloně. Mohla jsem se snažit sebevíc. Být zcela perfektní,
reprezentativní typ banky, ale nešlo to, pokaždé jsem něco
našla. Naštěstí naše úvěrové a devizové oddělení bylo odděleno
od hlavní budovy, ve které sídlilo vedení a další důležité osoby
a já se nemusela nikomu zpovídat. Navíc jsem už půl roku držela
titul „zástupkyně vedoucí“ Bylo na čase po téměř dvacetileté
práci v bance.
<<<
Chudák
Majk
Osel
>>>
-strana 10- |
|
« Autor sešitu » |
Shaylen
Další díla autora:
Shaylen píše (a publikuje na
našich stránkách) kromě krátkých próz také
básně.
|
|