Cirkusáci, drak a tak

 

Kapitola první

 

ve které se seznámíme s dvěma hrdiny našeho příběhu, kteří se ani zdaleka nevyznačují hrdinstvím.

 

Kdysi dávno, a tím myslím opravdu hodně dávno, ne nedávno, ne trochu dávno a už vůbec ne dávníčko, prostě fakt hodně dávno dávno. Tedy ještě dřív než před čtrnácti dnama se po stranách vizovické cesty rozkládaly dvě království. V tom prvním, nazvaném Eharitosimarwendion žili lidé velice podivní, byly to totiž samí ševci, jeden vedle druhého, zatímco ve druhém království (které se jmenovalo Aredwostinomum) vegetovali samí cirkusoví akrobati, kteří chodili po rukách. Jenomže právě v tom byl ten problém, poněvadž ševci chtěli prodat svoje boty, ale cirkusoví akrobati je nepotřebovali, poněvadž na ruce si obouvat boty – to by byla pěkná fušeřina. A tak začala jednoho dne válka, velice krvavá válka, armáda šídel proti kanónům, ze kterých byli vystřelováni klauni. Zkrátka jedna z nejtragičtějších válek historie. Ale to není ten příběh, který bych vám chtěl vyprávět, i když tak trošku také, poněvadž začal právě na oné hraniční cestě …
Toho dne bylo tak krásné počasí, že i ti nejpracovitější ševci vyrazili k vodě a cirkusoví akrobaté taktéž, poněvadž ve stanech bylo strašný dusno. Ale kuš už konečně! Už k příběhu! Po cestě si to vykračoval trpaslík, byl velice vysoký, víc než metr dvacet, a protože bylo tak krásně, pískal si. Bylo to už půl roku, co vyrazil z domova, aby nabral nějaké ty zkušenosti, vydělal peníze a našel si nevěstu. Tedy pro něj to bylo v přesně obráceném pořadí, taková zkušenost to je dobrá věc, ale nic si za ní nekoupíš a snídani ti taky nepřipraví. Jó, snídaně! Znovu se ozvalo trpaslíkovo břicho. Bohužel zkušenosti byly to jediné, co na své tovaryšské cestě prozatím získal, peníze skoro ani nezahlédl a pěknou chytrou trpaslici, co by uměla dobře vařit už vůbec ne. Alespoň že už se červenaly třešně. Třešně k snídani, třešně k obědu a třešně s malinou k večeři. To je jídlo pro trpaslíka? A přemítaje o takovýchto myšlenkách spatřil výjev, který se mu měl stát osudným.
Opřená o lípu seděla ta nejkrásnější osoba, kterou kdy viděl. Něco tak nádherného snad ani … ale ano, protřel si oči. To je ale kráska! Dlouhé černé vlasy spletené do copu, huňaté obočí, chlupy trčící z uší … a ty vousy! Ty dlouhé do copánků spletené černé vousy! Byla to skutečně až pohádkově krásná trpaslice, nehledě už vůbec na to, že měřila přes metr, což bylo krajně neobvyklé. Jenomže co to? To přenádherné stvoření plakalo! Trpaslík popoběhl aby byl u naříkající krásky co nejdřív a podával ji posmrkaný kapesník, aby si mohla otřít slzy.
„Dě, kuju moc – krát, vážený pa ne.“ poděkovala vzlykavě trpaslice a otírala si slzy z tváře.
„Copak se vám přihodilo, spanilá … trpaslice? Povězte mi to, snad vám budu moci pomoct.“ otázal se tovaryš a bezděky zdvihl ramena.
„To je … příliš dlouhý a smutný příběh. Nebudu vám ho vyprávět, jen byste z toho byl nešťastný.“
„Ale co víš, třeba ti budu moci pomoct. Povídej!“
„Dobře tedy mé jméno je Dalila…“
„Já jsem Worf,“ skočil ji do řeči trpaslík, ale hned na to pokynul, jako že může pokračovat.
„…a bydlím tady v nedaleké vesničce. Už po generace tam žijeme spokojeně, máme nějaké ty políčka, lesík a hlavně důl na měď, kterou prodáváme ševcům na kramfleky do vojenských bot. Jenomže se, kdo ví proč, v támhleté hoře usídlil drak a to pořádně hladový drak! Každý rok mu musíme posílat jednu krásnou chytrou hodnou trpasličí pannu, která umí skvěle vařit a on ji sežere, ale zato nás nechá další rok na pokoji. A tento rok jsem byl vybrána já!“
Worf začal přemýšlet: „Krásná, chytrá to určitě je a když ještě k tomu umí obstojně kuchtit! Myslím si, že jsem se zamiloval.“ Nahlas však řekl: „Na tom není nic tak těžkého, tak pojď, utečeme do mojí vesnice a budeme si spokojeně žít.“
A tak utekli. Měli spoustu malých trplasličátek a žili šťastně a spokojeně až do smrti. A tím, milé děti, končí náš příběh. Ale to víte, že ne. Dělám si srandu. Takhle to vůbec nebylo, Dalila zvedla své uplakané oči a opět vzlykavě promluvila: „Ale to já přeci nemohu udělat, kdybych utekla, tak by drak vypálil celou vesnici a sežral všechny mé bratry a sestry, otce, matku, dvě babičky a jednoho dědečka, i když na něm by si asi moc nesmlsnul.“
„Pravda, pravda, ale co bychom pak tedy mohli …“
„Mojí jedinou nadějí je statný mladý odvážný trpaslík…“ Worf se začal usmívat „… který by zabil draka a vysvobodil naší vesnici z jeho útlaku.“ Worf se přestal usmívat.
Teď začal pro změnu koktat trpaslík: „Z, Zabít drak – draka?“
„Ano, určitě bychom vymysleli nějaký plán …“ snažila se přesvědčit mladíka trpaslice.

… o jeden vymyšlený plán a padesát osm spořádaných třešní (a dvě pecky) později …

„Už to mám!“ vykřikl náhle Worf: „Když nakousneš třešni z jedný strany a pak prudce kousneš do druhý, tak z ní vyletí pecka, takže můžeš střílet peckama!“
„To je opravdu zajímavý a co nejdřív to zkusím, ale já jsem zatím vymyslela, jak zabít draka.“ pravila Dalila.
„Opravdu? Povídej.“
„Tak poslyš, drak si totiž nevyžádal výhradně jenom krásnou chytrou hodnou trpasličí pannu, která umí skvěle vařit, ale také mu můžeme posílat mladé statné hochy, jak se říká libové frajery, jenomže těch máme ve vesnici nedostatek. Ale kdybychom k drakovi přišli oba s tím, že letos si jako může vybrat, jestli chce trpaslici, nebo trpaslíka. A on si vybral tebe, tak bys mu mohl, až se k tobě bude sklánět aby tě sežral, useknout hlavu.“
„To zní jako dobrý plán. Ale jak zajistíme, že si vybere právě mne?“ optal se Worf
„No, … snaž se tvářit co nejvíc chutně!“ odvětila trpasličí krasavice.
Ještě dlouho projednávali všechny detaily tohoto nesmírně komplikovaného plánu, ale ty nejsou důležité, jak sami brzy zjistíte, takže vás s nimi nebudu zatěžovat. Přesuňme se tedy až k dalšímu důležitému okamžiku, který nastal před vchodem do dračí sluje. Drak totiž, jak to tak bývá, žil v jeskyni. Zevnitř na naše dva hrdiny vanul vítr prosycený sírou. Na vrcholu vstupu byl velikými písmeny vyrytý nápis … Nevstupovat (pokud nejste jídlo).
„Ještě jsem ti zapomněla říci jednu věc, ale to není nic důležitého.“ začala rozpačitě trpaslice.
„A copak to je?“ byl zvědavý Worf.
„Inu, před draka musí jeho oběti předstupovat svázané …“
„Cože? Já budu zabíjet draka se svázanýma rukama?“ obořil se na svojí vyvolenou trpaslík.
„Ale neboj, už odmalička jsme se ve vesnici učili, jak svazovat. Podívej se na tohle…“ Dalila vzala konopný provaz, obtočila si ho kolem nohou a pak se úplně sama během několika okamžiků svázala do kozelce. Není divu, kdyby nepotkala Worfa, musela by se přeci sama svázat než předstoupí před draka. Ještě podivuhodnější však bylo, že se z velice pevně vypadajícího uzlu dokázala též vymanit.
„Dokážu i takový uzel, … ale víš co, ukaž mi ruce!“ poručila trpaslice a trpaslík poslechl. Brzy měl ruce svázané k sobě tak, že měl strach, aby se mu neodkrvily prsty. Tedy měl by strach, aby se mu neodkrvily prsty, kdyby to byl obyčejný trpaslík, ale o tom blíže až zítra.
„A teď se z toho zkus dostat.“ pobídla ho Dalila
Worf se snažil cukat rukama od sebe, ale uzel nepovolil ani o centimetr. Zkoušel to hodnou chvíli, ale bez nejmenšího výsledku.
„Tak teď to zkus po mém, natoč ruce tak, aby levá byla dole. A pomalu se snaž pohnout pravou rukou doleva a levou doprava.“
Worf tak učinil a ke svému překvapení zjistil, že provaz skutečně povoluje a ani to nejde nějak moc ztuha. Za chvíli už měl ruce zase volné.
„No, vidíš, a takhle se osvobodíš i před drakem a pak mu usekneš hlavu.“
„No páni, nikdy jsme nemyslel, že vázat uzly může být taková sranda.“ vytvořil naprosto neotřelý kompliment mladý trpaslík.
„A teď mi znovu podej ruce, svážu ti je a vyrazíme.“ Bez zdráhání Worf předpažil a sympatická trpaslice mu uvázala kolem rukou provaz. K jeho překvapení však nezačala ihned svazovat i svoje ruce.
A věřte mi, že jeho překvapení mělo být ještě mnohem větší, poněvadž  krásná vousatá trpaslice jeho snů se pozvolna před jeho očima začala měnit na hnusného dvoumetrového dvojhlavého člověka. Dovedete si to představit? Ten šok? To je jako kdybych se právě teď začal měnit na ještěrku. To byste koukali, že jo. Tak takhle nějak civěl trpaslík na toho dvoumetrového chalána, o kterém si doteď myslel, že je to ta nejkrásnější trpaslice všech dob.
Hlava která stála vzpřímeně řekla: „Dovol, abych se znovu představil, nejmenuji se Dalila, ale Dalilus – mág, iluzionista k vašim službám, přátelé mi říkají Dal. Ty mi tak můžeš říkat taky. Nejsi sice můj přítel, ale soucítím s tebou, brácho. Nechtěl bych být na tvém místě. Trošku jsem totiž pozměnil plán, drakovi neusekneš hlavu, ale naopak budeš opravdu sežranej. Pech, co?“
„Já si ráno říkal, že mám zůstal ležet v trávě!“ Zanaříkal Worf a zoufale se snažil tlačit prvou rukou doleva a levou doprava.
„Ani to nezkoušej, tohle je trošku jiný uzel, z toho se nemáš šanci dostat.“ oznámil Dal
„Co to bylo?“ zeptal se Worf
„Co co bylo?“
„To takový hůůůů, to byl hladový drak?“
„Ne, kdepak to byly tryskáče. Letí bombardovat cirkusácký stany.“
„Aha.“
 

A to je, milé děti, konec dnešního dílu. Co se dělo dál? Chutnal trpaslík drakovi? Připojí se k našim „přátelům“ ještě někdo? A kdo to asi bude? To se dozvíte už zítra.

 

 

 

Kapitola druhá


ve které budeme sledovat pojídání hlavního hrdiny našeho příběhu drakem a seznámíme se s Marvinem



V minulém díle jste slyšeli: Trpaslík Worf se snažil pomoci krásné hodné trpaslici, ze které se vyklubal veliký škaredý dvojhlavý mág Dalilus, který se chystá trpaslíka předhodit jako žrádlo drakovi. Jak se mu to povede se dozvíte právě teď.


V okamžiku, kdy oba dobrodruhové vstupují do kamenného tunelu, máme chvíli času si je popsat. Dalilus je dva metry vysoký, což je na Querga slabší průměr. Tato rasa dlouho žila v pralesích, ale jednoho dne nějaký nezodpovědný turista odhodil cigaretu a způsobil tak největší požár v historii kontinentu, při němž shořela naprostá většina původních pralesů. Od té doby Quergové nežijí jako národ, ale maximálně po skupinkách. Nikdy se jako ty paka druidové nezaměřovali na přírodu samotnou, ta jim byla docela ukradená, ale byly to znamenití alchymisté a v pralesích bývá nejvíce různých bylinek a brouků … A kromě toho jsou to velice talentovaní iluzionisté, což znamená, že mohou jiného přimět vidět, slyšet a dokonce i cítit cokoli se jim zachce. Tedy když se jim kouzlo povede. A to je většinou, o čemž se Worf přesvědčil nedávno. Dal byl spíše hubený, na sobě měl dlouhou splývavou kápi tmavě šedivé barvy, která měla na zádech červenou nití vyšito – I Love Beatles. A mimochodem, měl dvě hlavy. Jednu (byla to ta pravá) rudovlasou s plnovousem téže barvy a bystrýma modrýma očima a levou černou s pěstěným knírkem. Tato hlava měla většinou oči zavřené a když už je otevřela, musela mít nasazené sluneční brýle. Pravá hlava byla vztyčená, takže kdybychom tu, která rostla do levého boku, usekli, byl by z Dala vcelku obstojně vypadající člověk.
Worf byl typický trpaslík, alespoň tak vypadal na první i druhý pohled. To, že není ledajaký, zjistíme již za chvíli, až se dvojice dostane k ústí dračí sluje. Na sobě měl velice fešnou koženou zbroj pobitou železnými hřeby. Skvělá práce.
Stále ještě jde naše dvojice tunelem a tak si vyslechneme, o čem si povídají.
„Poslyš, čtyřokáči, proč to vlastně děláš? Co z toho máš?“ optal se Worf „Vždyť drakové jsou … nejsou zrovna ty nejštědřejší stvoření na světě.“
„Nebudu ti vkládat celý můj dlouhý příběh, ty stvoření tak malé, že bych mu mohl kolenem vykopnout zuby, ale snad ti postačí jednoduché konstatování, že nemám na výběr.“ A z pod kápě vytáhl medailonek se znamením draka, který nosil zavěšený na řetízku.
„Což znamená, že ty bys byl, stejně jako já, rád zrovna teď úplně někde jinde?“
„Nemá cenu o tom mluvit, když to stejně nejde. Já jsem tam, kde si můj pán přeje, a ty už nikdy z této jeskyně nevyjdeš.“
„Už ti někdo řekl, že jsi šílenej pesimista?“
„Popravdě řečeno ne, vždycky jsem býval veselá kopa, ale už tři roky sloužím svému pánu a za tu dobu sežral úplně každého, koho jsem mu přivedl, takže bych tvoje vyhlídky neviděl nikterak růžově. Teda až na jednoho.“
„Nemyslím si, že bych mu nějak dobře šmakoval.“
„Trpaslíky on má rád, jsou tuzí, ale zato dlouho vydrží a hodně křupou.“
„Tak já asi křupat nebudu.“ pravil rozhodně Worf a pokračoval v konverzaci: „Poslyš, ty máš dva mozky a to ti ani v jedné bedně necvaklo, že bys mu mohl třeba ušmiknout hlavu? Hned bys byl volnej!“
„To miluju, tyhle řeči slýchám skoro každej den. Nikomu se nechce na smrt a přemlouvá mne, abych se vzbouřil, ale já už vím, že to nemá cenu. A abych odpověděl na tvojí otázku, tak useknout hlavu jsem mu zkoušel.“
„A co se nepovedlo?“
„Nic, všechno vyšlo podle plánu … už jsme tady.“
Vešli do fakt velký místnosti vymleté ve skále. No, zas tak velký zase ne. Jediné čeho si Worf stačil povšimnout byl obrovskej smard všude kolem, než …
„No tak hernajs, uhněte, máte tlustý sklo.“ Zařval na ně drak ležící na druhé straně sálu, poněvadž sledoval na velkoplošné obrazovce zápasy bludrů a ten dvouhlavej ňouma a jídlo mu vlezli do zorného pole zrovna v posledním kole, kdy se mělo rozhodnout, jestli svojí sázku vyhraje, nebo ne.
Worf se instinktivně otočil za původem onoho rozkazu, ale nebyl schopen ho uposlechnout, protože to, co uviděl se zcela vymykalo jeho chápání. Skoro jako velká násobilka. Čekal nějakého obrovského rudého draka s bělostnými zuby a zlýma očima. A to co uviděl byl ani ne čtyřmetrový dráček ležící na kanapi, bez zubů a bez očí. A bez hlavy. Na jeho krku evidentně něco chybělo. A také něco přebývalo. Až teď to Worfovi konečně došlo, Dal drakovi skutečně usekl hlavu, ale kdo ví proč to draka nezabilo, a dle všeho mu to ani nijak nekazilo náladu. Místo tlamy, očí a dalšího příslušenství, které většinou najdete na hlavě měl drak v krku zapíchnutého papírového létacího draka. Asi mu to připadalo vtipné. Jak s takovým udělátkem mohla stvůra vidět a slyšet a vůbec žít, zůstávalo pro Worfa záhadou a nejen pro něj.
„Áno,“ otřásl výkřik celou jeskyní až ze stropu spadl jeden krápník zvaný stalaktit „Já to věděl, že Hym vyhraje! Výborně kluku, ty jseš doslova miliónovej!“ A taky Worf netušil, jak mohl tak hlasitě řvát.
„A po práci si dáme něco k snědku,“ zahlaholil dráček „jen pojď dál a představ se mi.“
Trpaslík došel na čtyři kroky k pohovce, kde vegetoval drak a začal: „Jsem Worf a nejsem ani trošku chutnej.“
„Já jsem Gryarkor a tohle mi říká každej, s potěšením však většinou zjišťuji, že vy človíčci se velice podceňujete. Vy trpaslíci jste nejlepší s trochu majoránky, ale že jsi to ty, tak tě ušetřím toho potupeného vaření a zblajznu tě zaživa. Máš nějaké poslední přání?“
„No měl bych jednu otázku…“
„Tak povídej, ale rychle, začíná mi kručet v břiše.“
„No …“ odmlčel se Worf, strach neměl, ale na prohlídku drakova žaludku taky zrovna nespěchal „vždycky jsem myslel, že všichni draci jsou zvyklí ležet na svém bohatství. Víte, zlato, šperky, slavné obrazy a tak, ale vy ráčíte tak nějak ležet na kanapi, čímpak to je?“
„Ty jsi chytrý trpaslík, takhle zajímavou otázku mi ještě nikdo nepoložil, ale že to bylo tvé poslední přání, tak ti ji zodpovím. Podívej se, tohle je mé bohatství.“ Nadzvedl se prackou a druhou vytáhl ze skuliny mezi gaučem a vlastním sádelnatým tělem kartičku s nápisem MasteroCard. „Zlato už vyšlo z módy, příliš kolísá kurz na burze, teď jde nahoru ropa, ale chápeš, že ležet v naftě by bylo dost nepraktické a nehygienické navíc. Tak a to je všechno, tak pojď blíž.“
„Dovolím si vám zopakovat, že vám dozajista chutnat nebudu.“ a udělal několik kroků dopředu.
„No jo, no jo.“ Gryarkor vyklepal papírového draka z krku a hbitě trávicí trubici namířil přímo nad hlavu trpaslíka. A řeknu vám, vysavač s takovou silou byste ani v teleshopingu nekoupili. Nejdřív se začal Worf pomaličku zvedat, ale zakrátko už byl jen boulí na drakově dlouhém krku a chvilku na to už ani to ne.
Worf byl absolutně sežranej. Tak moc sežranej, že by to víc už ani nešlo. Hlavu měl sežranou, ruce měl sežraný, dokonce i jeho oblíbený kuří oko na levé noze bylo sežraný.
Ne na dlouho.
Dřív než byste řekli pětkrát Popokatepetl letěl Worf přímo ze žaludku závratnou rychlostí proti stěně a být to obyčejný trpaslík, určitě by si rozbil hlavu. Takhle jenom zaduněl.
„Co to má být?“ obořil se drak na trpaslíka, který se ohmatával, jestli má všechno na svém místě.
„Já vám říkal, že nejsem žádná chuťovka.“
„To bylo, jako bych v žaludku měl kámen!“ postěžovala si bezhlavá stvůra.
„Skoro, bylo to jen poctivé dubové dřevo.“
„Cože, dřevěný trpaslík??“ vykřikl Gryarkor.
„Cože, drak s papírovým drakem místo hlavy?“ oplatil mu stejnou mincí Worf
„Ten kdo tohle vymyslel, musí být pořádně pošahanej,“ zazněl lakonický hlas z roku místnosti. Byl to Dal.
„Do cely!“ Rozeřval se drak „Oba dva!“
Mág ukázal mladému trpaslíkovi cestu do kobky pro vězně, oba vešli. Dvojhlavec zamkl dveře zevnitř a strčil klíč za opasek.
„Tohle má bejt jako vězení, jo?“ otázal se opravdu naštvaný Worf, doufal, že se s ním bude nakládat jako s každým jiným nestravitelným jídlem, že ho vyhodí ven. V žádném případě nechtěl tvrdnout zrovna tady. Dal na jeho řečnickou otázku neodpovídal. Trpaslík se tedy rozzlobil a začal bušit do dveří. Dřevo proti dřevu. Dunělo to na celé podzemí, ale efekt byl nulový.
„Taková hnusná kobka,“ zanaříkal Worf „postele tady nemají, jídlo nebude stát za nic, a ještě k tomu je tu ten strašnej smrad … a hele, tady něco roste!“ Kopl do zeleného chuchvalce s bodlinkami na povrchu.
„Mohu vás poprosit, abyste do mne již více nekopal, nebušil do mne pěstmi, nebouchal do mne tupým předmětem, slovně mne nenapadal a vyvaroval se jakéhokoliv útoku palnými či sečnými zbraněmi, které by mohli ohrozit mojí osobu, předem děkuji.“ ozval se chuchvalec.
Tak tohle bylo na Worfa už trochu moc, celej život prožil v relativním poklidu a během několika posledních hodin se potkal s tou nejkrásnější trpaslicí, ze které se vyklubal dvojhlavý holobrádek, byl sežranej bezhlavým drakem a právě teď s ním diplomaticky vyjednávala svá práva mluvící kytka. Ten správný čas se probudit. Probuď se! PROBUĎ SE! Nic.
„Tak to asi nespím,“ pomyslel si Worf a po chvilce přemýšlení se zeptal: „Kdo jsi, ty škaredý zelený chuchvalče?“
„Mé jméno je Marvin, škaredý vousatý zakrslý humanoide.“
„Kaktus Marvin.“ zopakoval si sám pro sebe trpaslík.
„Ne kaktus Marvin, robot Marvin!“

A to je, milé děti, konec dnešního dílu. Co se dělo dál? Je Marvin doopravdy robot? A proč tedy vypadá jak kaktus? A jak se dostal do dračí sluje? To se dozvíte už zítra.


Kapitola třetí


ve které bude trojice hrdinů hodnotit nastlanou situaci a Marvin bude vyprávět, jak se dostal na toto nehostinné místo.


V minulých dílech jste slyšeli: Trpaslík Worf byl polapen mágem Dalem a sežrán drakem Gryarkorem. Následně byl vyplivnut a uzamčen zevnitř do cely společně s mágem a s kaktusem Marvinem, který tvrdí, že je robot, nebo robotem Marvinem, který vypadá jako kaktus, to zatím nevíme, ale brzy to už vědět budeme …

Svět je výrazně šílený. Jen málo lidí si to uvědomuje. A ti, kteří prohlédli, jsou námi ostatními považováni za blázny. Pravda je však taková, že právě jejich smýšlení je správné. Vše by totiž mělo padat směrem vzhůru a voda by měla hořet. Ale nepadají a nehoří. A to jen z toho důvodu, že svět je šílený. Kdyby totiž byl normální, tak by se nemohla stát snad jediná událost našeho příběhu. Nikdy by nevznikl národ ševců, nehledě už vůbec na národ mlékařů, který v našem příběhu bude hrát vedlejší a snad i podružnou roli a tudíž jsem se o něm prozatím nezmiňoval. A rovněž by Worf nikdy neskončil v cele uvnitř dračí sluje. A nikdy by nepronesl to, co se právě chystá říci.
„A proč bychom se neměli pokusit utéci? Co můžeme ztratit?“
„Je to jednoduché, ty hlavo dubová,“ začal čtverooký mág a nevědomky přesně vystihl matriál, ze kterého byla trpaslíkova hlava vyrobena: „Nebylo by to tak složité, odemknout si, když máme klíč. Popravdě řečeno jsme zamčeni jen z psychologických důvodů, vypadalo by to dost trapně, kdybychom byly uvězněni v cele a dveře by byly dokořán. Pravda je však taková, že i kdyby se nám přes ostražitého draka, kolem kterého bychom museli nutně projít podařilo proklouznout, nic by nám to nepomohlo. Sáhni si na zátylek.“ Pobídnul trpaslíka a pro příklad sám zajel prsty ne vršek krku. „Cítíš tam tu bouli? Nevím přesně co to je, ale díky tomu může drak vidět našima očima a co více, dokáže nás i ovládat, takže když uděláš cokoliv, co by se mu nemuselo líbit a on se zrovna na tebe bude soustředit, tak si jako trest třeba budeš nucen useknout vlastní nohu. A řeknu ti, není to nic příjemného, celý život bys pak musel hopsat po jedné …“
„Tak dobře, uříznu si tu bouli nožem a bude po problému!“ Navrhoval Worf.
„Jo … to už také jeden zkusil …“
„A co se mu stalo?“
„Víš že ani nevím? Najednou začal šedivět. Nemyslím tím, že by mu začaly šedivět vlasy, ale celý, i v obličeji se mu měnila barva. Lehl si a za zpěvu písničky Vánoce, Vánoce přicházejí vydechnul naposledy. Byl to dobrej týpek. Bylo mi ho líto.“
„Ty mluvíš, jak by to bylo úplně normální! Vždyť ten člověk zemřel! Co takhle klesnout hlasem, nebo uronit slzu?“ upozornil dost vyděšeně trpaslík.
„Jak již jsem řekl, sloužím drakovi už tři roky a když si spočítáš, že požírá minimálně jednoho člověka za týden, tak ti vyjde výsledná představa, kolik lidí jsem asi viděl zemřít. Žádného z nich jsem pořádně neznal, ale určitě to byla dlouhá řada výjimečných lidí. Jednou jsem odchytil básníka, který ještě než zemřel, složil Baladu o strašlivém drakovi, která byla tak dojemná, že jsem i já sám uronil slzu. Ale většinou se mi povedlo odchytit nějaké lumpy, zloděje a podrazáky, o které ve světě není sháňka. Hned první rok jsem pána krmil armádami skřetů, které procházely okolo, ale začaly se mu z těch slizounů dělat vředy, takže je momentálně na bezeskřetí dietě. A každého, kdo položí život jako oběd toho nenažrance je mi strašně líto, ale nemohu s tím nic dělat.“ Po posledních slovech se Dal dlouho odmlčel. Tiše seděl i trpaslík, ale když dle jeho názoru přišel už ten správný čas na pokračování jejich diskuze, znovu promluvil.
„Dobře, jenom neztrácet naději. Musíme se odsud nějak dostat. Takže co dokážeš ty jsem už měl tu čest poznat. Já jsem vcelku dobrý bojovník, to by nám mělo k úniku stačit.“ Trpaslíci často přehánějí a ještě častěji se chlubí. Sousloví vcelku dobrý bojovník tedy račte chápat tak, že Worf si při souboji dokáže bez větších problémů pustit sekyru rovnou na malíček pravé nohy, což se mu stává dost často. Abychom však jen nehanili, za léta tréninku se hodně zlepšil, poněvadž jako mladému chlapci mu při cvičení zbraň povětšinou padala na palec. A musíte uznat, že trefit se do malíčku oproti placi je vcelku uspokojivý pokrok.
„Nezbývá nám, než se zeptat, co dovede náš malý kamarád.“ obrátil se trpaslík na kaktusu se podobající bytost.
„Nejsem váš kamarád. Jsem Marvin. Nemůžu být kamarád a Marvin zároveň. Říkejte mi Marvin, protože se jmenuji Marvin. Všichni mi říkají Marvin. Kdybych se jmenoval kamarád, všichni by mi říkali kamarád. Kromě maminky. Ta by mi říkala i tak Marvin. Maminka říká všem Marvin. Proto je můj bratr Marvin a moje sestra je taky Marvin.“
„Dobře, Marvine, co dovedeš?“ skočil robotovi do řeči Worf.
„Moje schopnosti jsou vymezeny standardními funkcemi řady robotů CX.“
„Mohl bys být konkrétnější?“
„Výčet mých dovedností by byl dlouhý, ale omezme se na konstatování, že dokážu téměř vše co ty a k tomu lépe a navíc dovedu spoustu věcí, které by jsi měl problémy i vyslovit.“
„Například?“ zeptal se tak trošku rozezleně trpaslík.
„Remodulovat pozitoronickou matrici hyperhexabotů, vykalkulovat derivaci logaritmicko goniometrické funkce, či polytechnicky syntetizovat trihydro-difosfáto-pentanitro-tetracyklo hydrát.“
„Náhodou,“ prohlásil trpaslík poté co se přesvědčil, že robot už skončil „až na ten drát je mi to skoro všechno jasný. Ale rád bych věděl, jak se taková bedna jako jsi ty může dostat do týhletý hnusný díry v zemi.“
„Moje cesta sem byla dosti složitá a nerad bych vás připravil o čas, který byste byly nuceni strávit posloucháním mého příběhu. Není důležitý a není zajímavý.“ snažil se vykroutit bodlináč.
„Výš co, jsi člen party a zatím o tobě ještě vůbec nic nevíme. Tedy kromě toho, že umíš pózovat s drátem, či co. Jen povídej, po dnešním dni potřebuji nějaký pěkný příběh na uklidněnou, jinak neusnu. Čím míň krve a draků tam bude, tím líp.“
„Dobře tedy, když jinak nedáte… pocházím ze vzdálené země. Ta zem je tak daleko, že kdybyste postavili řadu dominových destiček odsud až do mojí domoviny a tady šťuchli do první, tak by trvalo několik dní, než by spadla ta na konci. Kromě toho, že je tedy má země tak daleko je také šíleně suchá. Co suchá, je to učiněná poušť. Z generace na generaci si vyprávíme příběh o padající vodě z nebe, ale tomu už skoro nikdo nevěří.
Abych to ale zkrátil. Na tomto nehostinném místě žili lidé, kteří si říkali Lapadoci. Lapadocie vzkvétala i když ne doslova, poněvadž na písku a kamenech toho zrovna moc nerostlo, přesto se Lapadoci neměli špatně. Biologové vymýšleli nové plodiny, které by se daly pěstovat i na poušti, technici zase způsoby, jak je pěstovat a sklízet a kuchaři se starali o jejich přípravu do závěrečné poživatelné podoby. Všechno šlo krásně a vypadalo skvěle až do chvíle, kdy se jeden nezodpovědný mladý chlapec nemohl rozhodnout, ke které části populace se má přidat. Jestli se má stát biologem, nebo technikem. Položil tedy onu otázku, která stála u zrodu vší mizérie. „Kdo je lepší? Biolog, nebo technik?“
Ponejprv se o tomto otazníku klidně diskutovalo, pak debata přešla v hádku a následně v otevřený konflikt. Ne snad, že by se Lapadoci navzájem bili a vraždili, kdepak, na to to byl příliš mírumilovný národ. Měli rádi klid. A biologie. Nebo techniku.
Proto se ještě mnohem více pohroužili do studia a vynalézání, aby jedna frakce převýšila druhou.
Když biologové vynalezli zpívající rododendron, technici zase vymysleli přístroj, který dokázal skládat písně. Když byl naopak vynalezen robot pro uklízení pokojů, ve vědeckém skleníku už rostl první karafiát, který se živil prachem a pohlcoval ho z blízkého okolí, takže se ve světnici nikdy neprášilo. A tak to šlo pořád dál a dál. Ne však dlouho. Jen do okamžiku, kdy se kuchaři řekli: „Když se biologové a technici trumfují, kdo z nich je lepší a nás nepřizvali, znamená to snad, že my jsme méně důležití?“ A přestali vařit. Mysleli si, že si toho někdo všimne a vyzdvihne jejich důležitost pro národ, ale vědci byli tak zahleděni do svých vynálezů, že bez povšimnutí zemřeli hladem. A bez neustálých oprav secích strojů a kombajnů je brzy následovali i kuchaři, poněvadž neměli z čeho vařit. A to je smutný konec národa žijícího v zemi Lapadocii.
Ne každý však zemřel. Zůstali výtvory jejich páce. Kaktusy a roboti. Dvě úplně odlišné životní formy vzniklé rukou znepřátelených tvůrců. Přesto jsme si skvěle rozuměli. Kaktusy byly vždy ti slabší a uvědomovaly si to. Nemohly se hýbat, poněvadž byly zakořenění v zemi a vůbec byly bezbranní. Zato to však byly skvělí přátelé. Naučili nás jak hrát poker a mariáš a podobné hry, o kterých jsme my nikdy neslyšeli, protože jsme na ně nikdy neměli ani pomyšlení, ale oni si jimi stále krátili dlouhé chvíle, kdy rostli. A jako že rostli pořád.
Byly to skvělé časy. Každý se měl dobře a nikam se nehnal. Nikdo neměl žádné problémy. Nemělo to však trvat dlouho. Nic krásného netrvá dlouho, abychom poznali, co je krásné.
Jednoho dne, krátce poté co se nám ztratil jeden Joker z balíčku karet na canastu, u pole s kaktusy zastavilo auto a z něho vystoupila skupina skřetů, vzali motyky a začali rostliny vykopávat a nakládat do dodávky. Nikdo netušil, co se děje. Odvezli švindlíře Pepu, Francoise, kterému nikdo neřekl jinak, než Kárové eso a dalších pět kaktusů. Druhý den se vrátili znovu, tentokrát se dvěma auty, na kterých byl nápis – Zpívající kaktus – váš zdvořilý společník. Volejte hned. Množstevní slevy.
Dobrovolně jsem se přihlásil, že podniknu riskantní misi, která měla mým dobrým přátelům pomoci. Jak již jsem se zmínil, rostliny jsou bezbranné, a tudíž se jen s těží mohou vzepřít čemukoliv, co s nimi ti ohyzdní skřetové dělají. Můj plán byl tedy jasný. Kamarád opravář Lex mi dokonale upravil karoserii, takže jsem byl k nerozeznání od tuctového kaktusu a v této podobě jsem přicupital na okraj pole, kde zakotvili skřeti. Měl jsem štěstí a vybrali mne hned první den. Bylo to však štěstí v neštěstí. Doufal jsem, že se dostanu až na místo, kam dorazili mí přátelé a budu jim moci nějak pomoct, nebo alespoň zjistím, co se s nimi děje a vrátím se nazpět abych to sdělil ostatním.
Jenomže zrovna to ráno, kdy jsme projížděli okolo této jeskyně dostal místní drak Gryarkor hlad. A tady našeho přítele Dala napadlo, že si z těch skřetů udělá výborný dobrý den, když je pomocí svých iluzí donutí zajet až přímo do jeskyně drakovi pod nos, což se mu také povedlo. Příští měsíc sežral náš věznitel skřety do jednoho a co je horší, zblajzl i moje přátele kaktusy. Jen já jsem mu nechutnal a tak mne tu za trest uvěznil.
Už tu sedím přes rok a nechci myslet na to, co se stalo se všemi těmi kaktusy, snad to s nimi dopadlo lépe než se mnou. Rád bych tomu věřil.“
Marvin dovyprávěl svůj příběh a porozhlédl se po jeskyni. Oba dva posluchači už spali. Byla to pěkná pohádka na dobrou noc, alespoň pro ty, kdo prospali konec. Marvin pravil ještě polohlasem: „Ať se vám spí dobře, budeme potřebovat hodně síly.“ a přepnul se do úsporného režimu.
Venku stále ještě svítily dvě slunce, takže bylo krásně vidět, stejně jako vždycky, ale v kobkách bylo temné příšeří a chlad. A ticho. Ještě dlouho se neozval žádný zvuk až do onoho, který probudil všechny tři naráz.

A to je, milé děti, konec dnešního dílu. Co byl onen tajemný zvuk? Bude pro naše přátele znamenat neštěstí, nebo vysvobození To se dozvíte už zítra.
 

« Autor sešitu »

Mat
 
 

Další díla autora:

Autor píše úplně všechno, takže jeho díla najdete v celém časopise. Podílel se také na nepřímém předchůdci tohoto příběhu nazvaném Grufovo poslání.