| |
I.
Den se probouzel. Slunce ještě nevykouklo nad obzor, ale rudé
červánky oznamovaly, že již to nebude dlouho trvat. Lidem, kteří
věřili v předurčení, osud a spojení přírody s celým kontinuem,
oznamovaly ještě mnohem více.
Muž v tmavě modré kápi poslouchal šepot unavené přírody. Seděl
na neuměle vyrobené závoře, která přehrazovala průsmyk. Říkalo
se mu Vlčí, důvod tohoto pojmenování byl jasný každému, kdo
chtěl v okolních lesích přenocovat. Ani oheň nedokázal udržet
hladové bestie v bezpečné vzdálenosti. A k tomu to ještě nebyli
pouze vlci, ale i bludičky. Jednu zakápěnec potkal, když
přicházel před momentem na toto místo. Měla modro bílé šaty a v
ruce držela lucernu, kterou ukazovala svým obětím, kam jí mají
následovat. Muž v kápi moc dobře věděl, že v těchto lesích
bludičky najde (resp. ony najdou jeho), přesto se vydal na cestu
ještě dlouho před rozbřeskem. K jeho štěstí a smůle hladových
vlků, lišek a hejkalů však bludička zpozorovala první ranní
záblesky, které označovaly konec její pracovní doby, přesčasy
bývají u těchto stvoření velmi ojedinělé a bolestivé, a tudíž ve
většině případů nedobrovolné. Rozesmála se a zatočila do
kolečka, dlouhé šaty se zvedaly a odkrývaly její bělostná lýtka
snad proto, aby poutníkovi ukázala, o co přišel. V ten okamžik
kdy zmizela, zahrály okolní stromy všemi odstíny zelené. Bylo to
jeho první setkání s bludičkou.
Seděl a naslouchal, nelákaly ho zvuky pobouzejícího se lesa, z
přírody měl mnohem radši šutry, hlavně ty drahé, i když upečeným
zajícem, či koroptví také nepohrdl. Bylo v tom něco jiného,
poslouchal, protože čekal, že něco uslyší. Téměř bez pohybu
takto naslouchal dobrou půl hodinu, poté seskočil ze závory a
začal se rozcvičovat. Nemá cenu zahálet, zvláště ne v takovýto
okamžik. Nacvičoval si výpady svojí trpasličí sekyrou. Podle
postavy to však určitě nebyl příslušník hornického lidu, měřil
přes dva sáhy urostlé postavy, alespoň tak se to přes jeho oděv
jevilo. Byla to původně obouruční sekyra, ale on jí držel v
jedné ruce a podnikal s ní výpady, které považoval za vhodné pro
budoucí souboje. Nebylo to ideální, útok se sekyrou v jedné ruce
byl mnohem pomalejší, působil těžkopádněji a postrádal dost ze
své obyčejné razance, ale vzhledem ke kvalitě zbraně byl stále
ještě velice ničivý. V druhé ruce třímal jednu velice zvláštní
věc. Na první pohled vypadala jako téměř obyčejný ocelový boxer,
ale měla mnohem větší potenciál, který částečně odhaluje jeho
název, v odborných (assassinských) kruzích se mu říká Trhač
střev. Několikrát zkusil co nejrychleji uchopit svou kuš, kterou
měl připevněnou na zádech tak, aby byla vždy k použití.
Díky své pilné (již druhé) ranní rozcvičce přeslechl to, co
slyšet chtěl, ale to bylo únosné riziko. V podstatě to nebylo
ani tak důležité. Uviděl je, jak stoupají na koních k průsmyku,
byli čtyři. Již od pohledu vypadali jako ničemové, otrhané
kalhoty, nekvalitní meče, ručně vyrobené luky (až na jeden,
který vypadal jako výtvor opravdového řemeslníka), kožené
kazajky, bylo s podivem, že vůbec jeli na koních. Asi to byli
synáčci ze statku a koně si vzali jako svůj podíl na dědictví.
Když zpozorovali muže opírajícího se o závoru, popohnali koně do
klusu. Zastavili až těsně před ním. Poutník byl opřen o závoru a
koukal se směrem do země, vypadal, že ho přijíždějící hlouček
vůbec nezajímá.
Muž, jehož kůň frkal ozbrojenci téměř do tváře, pronesl několik
vět, které postrádaly jakýkoliv smysl, způsobily však veliké
rozveselení v řadách jezdců.
Bojovník vzhlédl a odhalil tak ostatním svou tvář, které
dominovaly oči ne nepodobné kočičím. Dříve, než stihl muž s
opravdovým lukem opět promluvit, ujal se slova sám cizinec:
„Chcete tudy projet? Zaplaťte tedy mýtné.“
V hloučku to vyvolalo nesouhlasné švitoření. Nakonec se odhodlal
opět velkohuba: „To my tady vybíráme mýtné, takže budete muset
zaplatit vy nám.“ V jeho slovech bylo cítit pohrdání, ale i
respekt a strach z neznáma.
„Rozmysli si, co říkáš. Jinak by se ti mohl stát, že už si se
Zellou neužiješ.“
Jeho slova vyvolala v mladých banditech údiv a ještě větší
strach. Vypadalo to, že jim nechybí mnoho a obrátí to nazpátek.
Toho se pěšák trochu zalekl.
„Čas na rozmyšlenou vypršel,“ oznámil a polohlasně začal
počítat: „Raz – dva“
Udělal rychlé dva kroky – vlevo stranou a dopředu, čímž obešel
koně svého prvního protivníka a v souladu s pohybem mu vrazil do
břicha Trhač střev upevněný k levé ruce. tři Na stojné pravé
noze udělal otočku při níž boxer ze své oběti vytáhl a ještě k
tomu si ještě levou nohou přidupl, jako při tanci, nyní stál
zády k ostatním banditům. čtyři
Šokovaným a udiveným jezdcům v tu chvíli zmizel. Ještě stále si
to v hlavě přerovnávali, nemohli uvěřit tomu, že jejich přítel
dostal do břicha ránu, kterou všichni považovali za smrtelnou.
To vše ovšem náhle překryl fakt, že útočník jim přímo před očima
jednoduše zmizel. Nejprve je zalila touha po satisfakci a
následně ulehčení, že když ten padouch zmizel, nemusí svého
parťáka mstít, vypadal dost nebezpečně.
O nepostřehnutelný okamžik poté, co neznámý vrah zmizel se
objevil o necelých osm sáhů dál cestou, kterou před chvílí
výběrčí mýta přijeli , takže stál několik sáhů za zády
posledního nepřítele. Nevydal však žádný zvuk, a proto mohl
pobaveně pozorovat zmatené postavy na koních. jedna – dva Jeho
okamžik triumfu však měl krátké trvání, musel být rychlý.
Bleskově sundal kuši z ramene a přidržujíc ji i rukou, ve které
třímal sekyru zacílil. tři – čtyři – jedna – dva Prsty levé ruky
stiskly spoušť a šipka s hvízdotem opustila své dočasné útočiště
a zabodla se do krku posledního (z tohoto pohledu spíše prvního)
bandity. Cizinec kuši v rychlosti hodil zpět za rameno a
rozkročil se. Zbývající dvojice se stačila jen otočit po zvuku
šipky a sténání další oběti, zahlédli muže v kápi a reflexivně
sáhli po lucích. tři - čtyři Útočník opět zmizel.
Ne na dlouho. Znovu se objevil přímo za zády jednoho z mladíků,
seděl na jeho koni. Bylo dílem okamžiku zabodnout do
nepřítelových ledvin svůj smrtící trhač. jedna
Některé věci jsou prostě nevyhnutelné. Placení daní a splátek
lichváři je nevyhnutelné. Podlehnutí v boji harpii (ať té
desetihlavé, nebo té lidské) je téměř nevyhnutelné. Zabití
krávy, která vám už nevynáší (také obou řádů), je naprosto
nevyhnutelné. A když na patnáct let starou herku z ničeho nic
spadne hlap jak hora a když k tomu ještě jednoho sraba na hřbetě
nese, je nevyhnutelné, že se splaší. Nic jiného se snad ani
nemohl stát.
Kůň zaržal tak, jako by to byl jeho poslední výkřik do světa,
nebyl tak silný, ale spíš zoufalý a rozčarovaný, jako by říkal:
„Tak tohle si na stará kolena nenechám líbit“. Z toho mála sil
co měl se vzepjal a začal poskakovat jeleními skoky, zkušený
jezdec by se na něm udržel, ne však muž v kápi (zažitý stereotyp
je označovat i příslušníky jiných ras, jako muže a ženy, proto
omluvte moje nedostatky v těchto pojmenováních, technicky vzato
to byl arjun). Ještě než spadnul, strhl s sebou i svojí oběť,
dopadl přímo na nohy, stále držel zmítajícího se banditu. Ještě
zbýval jeden, ještě jeden. Seděl na koni a vytáhnul luk,
zacílil. Nebyl to dobrý lukostřelec a ruce se mu třásli, ale ani
tak by nemohl netrefit muže stojícího dva metry před ním.
Vystřelil. Šíp se zabodl do těla, do těla jeho společníka, které
cizinec použil jako štít. Odhodil ho a s bojovým rykem se
rozběhl proti poslednímu nepříteli. dva – tři.
Sekyra zaťala do stromu, být to muž, dost možná by se
nezastavila ani o páteř.
„Promiňte pane, spletl jste si místo, tábor dřevorubců je na
okraji lesa!“ promluvil mírně ironický hluboký hlas muže v
dvoubarevné – tmavě modro černé kápi.
„Ještě jsem měl čas!!! To byly tři, ne čtyři!“ promluvil
rozzuřeně muž a vytahoval svojí sekyru z dřevěného vězení.
„Na co potřebuješ čtyři, nestačí ti tři?“
„Když se domluvíme na čtyřech, znamená to čtyři!“
„Nemluvím o čase, počítám mrtvé.“
„Kdyby jich přijelo o jedno méně, stačili by my tři. Ale takhle
to znamená, že jsi prohrál sázku, nedodržel jsi podmínky.“
„Nestihl bys to.“
„To už se nedozvíme, kvůli tobě. K tvé smůle.“
„Začínáš rozumět slovu argument.“
„Proč jsi to udělal?“
„Jeden přežije, stovky vypráví… Nechceš se stát legendou?“
Šli pospolu trnitým křovím (jejich kápě se zachytávali o trny,
ale netrhaly se), aby mohli vidět, jak zbývající ničema žene
svého koně směrem do zdánlivého bezpečí. Vyšli z hustého porostu
a zběžně prohlédly těla poražených. Všichni leželi nehybně na
zemi, jejich koně se potulovali kolem, kromě toho, co se
splašil, ten již se proháněl na druhé straně průsmyku (v těchto
lesích ho však nečekala růžová budoucnost). Nesplašili se, pro
Karima to byl nezvyk, málokdy viděl koně jinak, než ve zběsilém
úprku. Od dob, kdy opustil řady Nekromantů se toho mnoho
změnilo, nedokázal však vyjmenovat co všechno, na celé období
měl velice mlhavé vzpomínky a to ještě jen na osobní události,
které nebyly spjaté s chodem Necronu. Už nikdy by si nedokázal
vybavit, jak ono město (formálně jeho domov, nedovedl si však
představit, že by byl vevnitř zavřený celý život) vlastně
vypadalo. Nedokázal seslat jediné kouzlo, které má něco
společného s Nekromacií, nebo ho vynalezli Nekromanti a ještě se
nedostalo v obecnou známost. Neuměl už ani vyvolat žádného
nemrtvého na svojí ochranu, přestože to uměli i mnozí mágové
mimo Necron, žádná škoda, stejně to nikdy nedělal.
„Proč tohle musíme dělat?“ zeptal se s obrovskou dávkou pohrdání
Korgan a kopl do těla muže, kterého zasáhnul v předešlé bitce
jako prvního a který se velice špatně snažil předstírat, že je
mrtev. Stejně to byla téměř pravda byla to jen otázka času, kdy
jed začne působit.
„Důvodů je několik. Oficiálně kvůli tomu, abychom se naučili
pokoře a dokázali svojí touhu sloužit řádu. Pro tebe může být
však lepší důvod, že se můžeme během těchto „akcí“ sehrát a
rozcvičit na to, co nás čeká. A pro mne je nejlepším důvodem
naděje, že se k tomu co nás čeká opravdu dostaneme. Ale tohle
všechno už víš, proto čekám, že za tvojí narážkou se bude
skrývat něco dalšího.“
„To si piš.“ Shýbnul se pro váček se penězi, který byl upevněn u
pasu jednoho z banditů, a nakoukl dovnitř, pouze několik
stříbrňáků a měďáků, přesto vaček zastrčil z pás. „Díky těmhle
„úkolům“, které by jednoho unudili k smrti a dva leda tak …
unudili s smrti dvakrát tak rychle, si nemá chudák trpaslík kdy
povyrazit a zařádit si. Podívej se na to: Dneska jsem zmáknůl
tři chudáky, včera jsem seděl a poslouchal řeči toho strýho
senily Roakora a předvčerejšky jsem se nehnul z židle. Tohle
není život pro mě.“
„Chceš zábavu? Mrkneme se na nějaké zábavnější místo.“ Začal
kouzlit Nebeský oblouk tohle kouzlo již Korgan znal, bylo šíleně
těžké a vyčerpávající a podle jeho názoru zcela zbytečné. Když
se někam chci dostat, tak si tam snad zajdu. On už si také
nepamatoval na kouzlo, kterým se oba přemisťovali tak rychle na
téměř libovolné vzdálenosti. A konec konců i kdyby si ho
pamatoval, nebyl by schopen to nějak využít, protože zvládnutí
této magické formule chce více než jen magický talent (jenž mu
překvapivě nechyběl, tedy překvapivě jen na první pohled, vše je
záležitost genů a náhody, pokud něco takového jako náhoda
existuje) a zkušenosti v kouzelní (které u něho zatím nebyly
nijak převratné).
Ještě než se postavil k mistrovi, aby s ním byl přenesen svazkem
paprsků (z dálky k nerozeznání podobným duze), v klidu dokráčel
k jednomu z padlých a se slovy: „Něco mi dlužíš,“ mu uťal hlavu.
Rána byla přesná. Ještě než začala z cév tryskat krev, bleskově
se sehnul a vyrval mu přímo z krku svojí šipku. Otřel jí o jeho
špinavé šaty a v obstojném stavu ji zasunul do jedné zdířky
speciálně dělané na šipky, upevněné vedle ostatních na svrchní
straně levého rukávu jeho róby. Vytáhl jinou a zasunul ji do
kuše. Spíš pro sebe, než pro naporcovaného nepřítele prohodil:
„Nevěděl jsem, že jsi ještě naživu, příště si budu muset dávat
větší pozor.“
Oblouk je přenesl o stovky mil dál. Jelikož byli připraveni na
náraz, nebylo přistání nijak tvrdé, ale Korgan si až příliš živě
vzpomínal na první užití tohoto kouzla, po kterém až nečekaně
tvrdě dopadl přímo na dlaždice před hrdým chrámem La´ Templa ve
Staurosu, který byl jejich momentálním útočištěm. V této chvíli
se ovšem mohli nacházet, podle Korganova hrubého odhadu někde na
jižním pobřeží, které prohlubovalo vrásky na čelech mocných
bílých mágů už snad celá staletí a nevypadalo to, že by se v
dohledné době na tom mělo cokoli změnit, zvláště po tom
„incidentu“, který se odehrál před necelými třemi roky.
Ocitli se u jakési řeky, jejíž koryto bylo tak mělké a široké,
že by se dalo konstatovat, že vlastně dopadli do řeky. V tomto
místě již vesele rostlo rákosí. Dobrodili se na břeh, který
nebyl nijak zřetelně ohraničen a kouzlem se usušili a očistili.
To, na co se chystali, nebyla zrovna záležitost, na kterou by
kdokoli musel mít vyleštěné boty, ale zásady jsou zásady a podle
Karimova učení musí dávat správný kouzelník protivníkovi najevo
své vyšší postavení třemi aspekty: svým chováním (hlavně chůzí a
gesty – na rozhovor dojde málokdy), svým vzezřením (když vypadáš
jako polní krysa, tak nos něco, aby ti nebylo vidět do ksichtu),
ale hlavně tím, že je na rozdíl od svého nepřítele naživu. Už
teď splňovali většinu těchto požadavků, nyní jen stačilo najít
nějakou oběť a … pobavit se.
Oba věděli, že přípravy na boj jsou nejednou delší a důležitější
než samotná bitka, Karim začal kouzlit a brzy zmizel arjunovi z
očí, on se musel tak trochu přezbrojit, sundal si plátovou zbroj
bez rukávů, takže mu na těle zbyla pouze drátěná košile (ono to
bylo spíše takové tričko s Dlouhými rukávy …) na kterou si opět
navlekl svojí róbu speciálně šitou pro jeho tělo a potřeby a
nakonec přes všechno přehodil zelený plášť.
„Nechť mi moji předci odpustí,“ vyslovil formuli, kterou sám
vytvořil, a nasoukal zbroj, sekyru i kuši do neviditelné kapsle,
kde rázem předměty mizely. Nakonec začal kouzlit podobná
zaříkadla jako jeho mistr, až na to, že jich bylo méně a trvaly
mu mnohem delší dobu.
Existuje jen pár věcí, které jsou těžší než hledání jedly v
kupce sena (pokud neznáte vhodné kouzlo, nebo nemáte opravdu
veliký magnet), třeba takové hledání stébla sena v kupě jehel …
Nic takového ovšem naše hrdiny nečekalo, dalo by se to spíše
přirovnat k hledání stébla v kupce sena, o které nevíte, že je v
ní jehla …
Našel ji Korgan, taková malá vesnička přímo stvořená k demolici,
ne více než sto padesát skřetů - práce ne více než na čtvrt
hodinky.
»»Našel jsem to, po proudu řeky, na levém břehu, něco kolem
jeden a půl míle«« Bez odpovědi, žádná reakce. »Bude lepší když
počkám, zatím se můžu porozhlédnout kolem a zjistit podrobnější
informace«
Průzkum vesnice byl mnohem přínosnější, než by si pomyslel.
Vypadalo to, že tudy právě procházela nějaké delegace, úderná
jednotka, nebo něco tomu velice podobného. Od takovéto skřetí
osady by se dal předpokládat šaman, jehož schopnosti nedostačují
sužbě v hlavním městě, v hlavním stanu však nalezl celkem pět
velice slibných kousků. V duchu zajásal: »Výborně, tohle vypadá
na nějaký briefing – nakonec by to mohla být docela zajímavá
akce. Tenhle týpek v seprané kápi bude asi místní, ten co sedí
proti němu u stolu vypadá jako kápo návštěvníků.« Celkově to
vypadalo na mága, či čaroděje, dva bojovníky (jeden měl opravdu
fajnovou helmici) a ta malá postavička sedící v rohu místnosti
může být … lapka, alchymista, nebo třeba čarodějův učeň (nebo
dokonce plnohodnotný kouzelník). Rozuměl hovoru, přestože
samozřejmě nebyl veden ve všeobecné řeči, jeho obsah ho však
vysloveně zklamal, důležité věci už byly zřejmě projednány a
nyní probíhal rozhovor o věcech podružných (návštěvník
vysvětloval šamanovi polohu nejlepšího bordelu v hlavním městě).
Vzdálil se tedy od vesnice a zkusil to znovu.
»»Jsi tam?«« Chvíli čekal a náhle ho zalil pocit hrůzy, uvědomil
si, jak jednoduše mohl být jeho mistr lapen zvýšenou ochrankou,
jak neprozřetelně se i on sám spoléhal na kouzlo, proti kterému
existují velice jednoduché obrany (nehledě na to, že některé …
bytosti tyto ochrany ani nepotřebují), jaká šlamastika by to teď
byla, kdyby Karim padl do nepřátelských rukou, musel by ho z
toho vysekat, ale jak, proboha, co má dělat. Mohl by zaútočit na
hlavní stan, při troše štěstí většina osob v něm zemře a on se
vypořádá s tím zbytkem svojí sekyrou, ale co zbytek tábora … sám
proti stu skřetů. Měl jedinou možnost …
»»Ne, tam nejsem, jsem tady, ty tupče!««
»»Ale měl bys být tady, protože se zde dějí velice zajímavé
věci««
»»Mohl bys to nějak upřesnit?««
»»No, rokuje tady několik týpků, kteří vypadají docela nabušeně««
»»To je asi nějaký omyl, protože TADY rokuje několik týpků,
kteří vypadají docela nabušeně««
»»Opravdu a kde?««
»»Tady.««
»»Mohl bys to nějak upřesnit, protože TADY zrovna nikoho
takového nevidím.««
»»Vzhledem k tomu, že je velice malá pravděpodobnost schůze dvou
skupin týpků vyzírajících značně nabušeně takto blízko sebe,
budeme od nynějška předpokládat, že myslíme oba tu samou grupu.
Takže já si vezmu těch pět a ty se postaráš o ty ostatní.««
»»Tomu říkám spravedlnost mistr-žák, 5 – 150««
»»Nebrblej, až ti řeknu, začneme. V tu chvíli se zdržuj dál od
hlavního stanu.««
»»Jako kdybych tě neznal …««
»»Ty mě neznáš!!««
Zajímavé bylo, že málokdy vedli takovýhle souvislý dialog za
normálních situací, nikdy si nesedli při obědě a nevyprávěli si
o sobě. Karima Korganův život příliš nezajímal, to bylo zřejmé,
z druhé strany platil pravý opak. Jednou, asi to byla nějaká
slabá chvilka, se mistr rozpovídal o svých životních strastech,
nejvíce mluvil o jeho ženě. Nikdo z těch, co Karima opravdu
znali (a nebylo jich moc), by nevěřil, že někdo jako on je
schopen tak … velikého citu, který se odrážel v jeho vyprávění,
vyprávění o ní a její smrti a jeho pomstě, která měla přijít.
Jinak si povětšinou vyprávěli o mnohem všednějších věcech, o
zábavě (rozuměj práci (rozuměj odstraňování problémů (či spíše
lidí))), magii a o situaci, která právě vznikala v návaznosti na
veliké události posledních let, a jak jinak i o tom, jak ji
využít.
Vše nasvědčovalo tomu, že na přípravu akce zbývá ještě nějaký
čas. Procházel tedy mezi stany a ujišťoval se, že tuto malou
armádu dokáže na okamžik zabavit – postarat se neznamená zabít,
nebo ano? Zrovna ve chvíli, kdy se chystal vzlétnout nad osadu,
stala se ta nejméně pravděpodobná věc, jaká se vůbec mohla stát
(pravda, příchod Leea oblečeného pouze v dámském spodním prádle
a vřeštícího elfským dialektem na skřety, kteří by se záhy
proměnily na zlaté sochy vyznaných patriarchů Čarodějů soumraku,
by se dal označit za o kousíček méně pravděpodobný, ale to je
jediná situace, která mne napadá). Ti dva neviditelní vetřelci,
kteří se potloukali po nepřátelském táboře a navzájem o své
poloze nevěděli se srazili, byl to spíše takový jemný, ale
nečekaný dotek.
»»Sorry.««
»»Já vím, že děláš spoustu hovadin, ale proč se mi omlouváš
zrovna teď««
»»Vždyť jsem do tebe vrazil.««
»»Nepovídej.««
»»…««
»»SAKRA««
***
K vědomí přišel ve stanu, netrvalo dlouho, aby si domyslel, co
se stalo. Pouta na jeho rukou a krvavá rána na boku mluvily za
sebe. Jeho procitnutí zatím nikdo nezaznamenal, čehož se dalo
využít. Nehnutě ležel a snažil se navázat spojení.
»»Ocenil bych pomoc«« Chvíli jen ležel a toužebně očekával
odpověď, marně.
„Náš host se probudil, myslím, že se ho zeptáme na několik
otázek,“ zaznělo z druhé strany stanu. Korgan netušil, jak mohl
někdo zpozorovat, že ještě nespí. Skřetí čaroděj k němu
přistoupil a vycenil zuby: „A on nám jistě rád odpoví.“ Zamrkal
a z pusy mu vytekl pramínek slin. „Zkusíme to po dobrém, co
myslíš.“ A ihned začal kývat ukazováčkem pravé ruky před
arjunovou tváří. Ten však co nejrychleji zamrkal, byl to pud
sebezáchovy, avšak nepomohl.
„Začneme něčím jednoduchým, tak třeba: Kdo jsi?“
„Já jsem Korgan z Targintrů, největšího a nejstaršího rodu ve
Frundaru.“
Skřet se na chvíli zamyslel. „Ti Targintři, to jsou trpaslíci,
že?“
„Jistě že. Kdo by to měl být? Skřeti?“
„A jak se to přihodilo, že jsi se trpaslíkům narodil zrovna ty,
hnusák, kterého ani neumím pojmenovat“ prohodil tím
neironičtějším hlasem co dovedl vyloudit (po pravdě řečeno je
ironický skřet snad ještě horší představa, než něžný barbar),
čímž způsobil salvu chrčivého smíchu.
„Nevím jak u vás, ale trpaslíci se rodí, když se má trpaslice
matka ráda s trpaslíkem otcem.“
Skřet se nad jeho slovy zamyslel a pravděpodobně je posoudil
jako urážku, protože pronesl: „Zkusíme to znovu.“ A opakoval
celý obřad znovu, tentokrát se pomůckou – svým přívěskem.
„Tak znovu. Kdo jsi?“
„Já jsem Korgan z Targintrů, největšího a nejstaršího rodu ve
Frundaru.“
„Je to blázen,“ vložil se do výslechu jeden z bojovníků – ten s
prima helmu.
„I kdyby byl takový blázen, že by se promenádoval po skřetí
vesnici, kde by sehnal Neviditelnost
„Co jsi tady dělal?“ zeptal se ohelměnec
„Jen tak, za zábavou, potřeboval jsem se trochu odreagovat.“
„Buď je tak blbej, nebo na něj nepůsobí hypnóza, což znamená, že
jsme sbalili pořádného kořena, nebo se nám po táboře poflakuje
ještě někdo,“ vydedukoval čaroděj.
„Je tu s tebou ještě někdo?“
„Ano.“
„Tak to máme smůlu, na pořádný úlovek si musíme počkat ještě pár
minut,“ poznamenal bojovník.
„Spíš štěstí, pořádnej boj nás teprve čeká…“ vetřel se do debaty
další skřet ve zbroji
„A kde je?“
„To vám neřeknu.“ Přestože byl pod vlivem hypnózy, jeho myšlení
nebylo ovlivněno úplně, dokázal odpovídat trochu takticky.
„Já to z něho vymlátím!!!“ zařval válečník a podíval se na svého
vůdce, zda s tím souhlasí. Pokynul na znamení, ať si dělá co
chce, beztoho měl celou dobu pocit, jako by ani zhypnotizovaný
nebyl. Takový malý výprask nemůže uškodit.
Skřet k němu přistoupil a kopl do něj. „Zvedni se, bude zábava,
to jsi snad chtěl.“ Druhý skřet v brnění se hlasitě zasmál.
Arjun se postavil.
»»Jo aha, ty jsi chtěl pomoc, tak tady jí máš, slizoune.««
»Slizoune? Řekl slizoune? Opravdu!!!« Slizoun byla přezdívka
jednoho kouzla, které se Korgan odmítal naučit, protože tvrdil,
že ho nikdy nebude potřebovat. A byla to pravda, dosud ho
nepotřeboval a v této situaci by mu bylo stejně na nic. Kdyby
mohl kouzli (čemuž bránilo neritové vyztužení jeho pout,
nevypadal sice jako někdo, kdo umí kouzlit, ale přeci jenom
chodil po táboře neviditelný, takže mu skřeti opatřili tento
luxus), vybral by si z palety svých možností určitě něco jiného.
„Takže se tě zeptám já a radím ti, abys mi pravdu řekl. Kdo
jsi?“ Skřet očividně neměl fantazii ani inteligenci vymýšlet
vlastní otázky.
Pomalu, velice zlehka vyndal svou levou ruku z pout a z pod švu
vyndal maličkou kapsli.
»»Kam?««
»»Do řeky, největší kámen uprostřed proudu na jezu««
„Jsem ten, o kterém si budete dlouho…“ promluvil váhavě, avšak
byl přerušen hlasitým výkřikem: „Udeř ho.“ Ani se neotáčel po
původu tohoto varování, které zrovna nepřišlo vhod. Rychle
setřásl pouta z druhé ruky a rozmáčkl kapsli. »Sbohem, helmo«
Trefil se docela přesně, k řece to měl jen pár kroků a jez byl
přímo naproti. Nevšímal si kolem roztroušených skřetů (většina
beztak okouněla před hlavním stanem a čekala, co se stane) a
běžel přímo doprostřed řeky. S orientací neměl problémy,
největší kámen se jevil opravdu jako největší a bylo více než
jisté, že jeho mistr stojí na něm, přestože ho neviděl. Nerušil
ho, měl beztoho plné ruce práce. Ani on se nehodlal pustit do
lenošení (to by byla asi ta nejhorší věc, jakou by mohl na kraji
vesnice plné skřetů, kteří se ho snaží co nejdříve najít a
zneškodnit, udělat. Seslal několik ochranných kouzel a postavil
se tak aby pokryl případné útoky na předpokládanou pozici jeho
mistra (lépe řečeno, aby ony kouzla pokryly danou pozici – byl
to trpaslík/arjun a bojovník/čaroděj/léčitel, ale v žádném
případě ne mučedník) a začal kouzlit Meteory – nejničivější
kouzlo, jaké prozatím znal. Ty už ke své smůle (či štěstí)
neseslal a objevil je s již viditelným Karimem na okraji města
Stauros. Sladký domov, či spíše sladké dočasné stanoviště.
»»Další výlet s tebou si příště rozmyslím.««
„A já si rozmyslím, zda tě příště zachráním.“
II.
Sice nebyl v chrámu smrti poprvé, ale přesto se v jeho
spletitých a zdánlivě nekonečných chodbách těžko orientoval.
Hlavní vchod ústil přímo do lodi, která poskytovala místo pro
necelý tisíc věřících. Když vstoupil, připadal si tak malý a
nevýznamný (tento pocit mu ovšem navozovalo i mnoho jiných
situací, snad i proto, že byl asi 25krát mladší než nejstarší
členové řádu). Jeho místo bylo téměř vepředu, pátá lavice přímo
naproti kazatelně, za kterou plápolal věčný oheň. I tentokrát se
tam posadil, mohl si vybrat téměř kterékoli místo, ale síla
zvyku je mnohem větší, než si kdo z nás dovede představit. Neměl
příliš času, byli domluveni na desátou hodinu a on ani ještě
nevěděl, kde se vlastně místo jejich srazu nachází, v ruce
stiskl pomačkaný papírek, jenž mu měl hledání usnadnit.
Marné bylo přemlouvání, že mnohem lepší by bylo setkat se v
lodi, či před chrámem, diplomatický talent mu chyběl a Charón
byl neoblomný. Neměl na výběr, po Necronu neběhalo mnoho osob,
kteří by se s ním chtěli kamarádit. Nejdříve mu vadilo, že jeho
nejlepší (a jediný) přítel je stvoření, které by za pár let
dokázal sám vytvořit, ale bylo tu i mnoho aspektů, které
poukazovali na to, že Charón nebyl jen tak obyčejné stvoření,
doufal, že dnes se o tom přesvědčí. Až teď si uvědomil, že když
s ním včera večer mluvil, už se ani nesnažil vymámit z něho, co
má vlastně v plánu, stejně by to nemělo smysl, říkali tomu
cvičení v důvěře. On upíra nikdy nezkoušel.
Čas vyrazit, rozložil schématickou mapku na lavici a natočil jí
správným směrem.
»Druhou chodbou vlevo, stále rovně, až dorazím na křižovatku
čtyř cest, pak musím vyrazit vlevo a sedmými dveřmi po levé
straně. To zvládnu« Zvedl se, uklonil se směrem k nádobě plné
Nega. Šel pomalu a důstojně, jak se sluší a patří na chování v
chrámu, ale vzdálenosti byly mnohem větší, než předpokládal
stále zrychloval, a když po krátkém vnitřním boji přesvědčil sám
sebe, že pravděpodobnost setkání se s někým právě tady a teď je
mizivá, pustil se do běhu.
Netrvalo dlouho a stanul před dveřmi s nápisem:
Ležna
Nerušit!!
Těžce oddychoval a upřeně se zahleděl na mohutné dřevěné dveře.
Na to se otevřely a vyšel z nich Charón.
Tiše šli vedle sebe téměř půl hodiny. Upírek se v katakombách
očividně dobře vyznal.
„Už budeme na místě.“
„Ještě před tím, než budeš pokračovat, mohl by jsi mi říct, kde
přesně je to na místě.“
„Podívej se sám,“ Charón otevřel okenice.
„Turnaj …“ vydechl chlapec. Přímo před jeho zraky začínal zápas
v Aréně.
Aréna byla jedno ze srdcí Necronu. Ke spokojenosti většiny
občanů Necronu tepalo pravidelně. Turnaje se konaly pětkrát do
roka a byly příjemným zpestřením jinak stereotypního (ne)života.
Pravidla těchto zápasů byla pevně stanovena již téměř před
patnácti sty lety a měnila se jen v nezbytně nutné míře.
„A k poslednímu zápasu pátého kola nastupují dva zcela rozdílní
borci,“ pravil muž, jemuž nikdo neřekl jinak, než Ukecaný
Alfréd. Nemusel komentovat ani příliš nahlas, aby ho všichni v
hledišti slyšeli, poněvadž se nacházel na akusticky velice
výhodném místě. Celý areál byl vybudován v Necronských
katakombách a mnohem více, než nějakému koloseu se podobal zcela
obyčejnému divadlu. Půlkruhové kaskádovité hlediště se svažovalo
až k vyvýšenému bojišti, kde se odehrávalo celé drama.
„Smrtislav Kostomlat je již zkušeným zápasníkem z Andree,
zatímco pro Zombifikátora z Gejwo je to teprve první turnaj,
nicméně tím, že se probojoval až do pátého kola prokázal své
schopnosti i talent.“
Zápasy mezi Andree – obranným kruhem a Gejwo – vyvolávacím
kruhem patřili mezi ty nejoblíbenější, protože při nich záleželo
více než kde jinde na štěstí, takže nikdy nebyla nouze o
překvapení.
„Připraveni?“
„Smrtislávv,“ „Zóóómbifikááátóóór,“ zaznělo na znamení souhlasu
zpod jeviště, kde bojovníci po dobu zápasu pobývali, neviděli
sami na sebe a konec konců ani na bojiště, které vnímali pouze
skrze své vyvolané podruhy.
„Pak tedy začínáme … teď,“ v ten okamžik začal zápas, avšak na
první pohled se vůbec nic nedělo. Pouze začaly ubíhat dvě
minuty, které oba sokové měli na přípravu k boji. To pro
Smrtislava znamenalo sesílání různých kouzel na nestvůru, kterou
si vybral z 30 možných kombinací a která mu byla dána do vínku
na začátku zápasu. Byl to Bludr, stvoření, jež již dávno
vyhynulo, kdysi však žilo v severních pouštích, pohled ne něj
byl impozantní a to i přesto, že po stoletích z něj pochopitelně
zbyla jen hromada kostí, zato veliká hromada. Těžko kdo z
publika věřil, že něco tak velikého mohlo někdy přežít na
poušti.
Andree – obranný kruh, není zcela přesné označení, nebo, lépe
řečeno, je zavádějící. Nekromanti z Andree se totiž zabývají
osobní, či posilující magií, tedy kouzly, které prospívají a
tvoří tak protiklad Tachu – útočnému kruhu.
Zato Zmobifikátor z Gejwa měl zcela jiné starosti, snažil se
nalézt ten správný poměr mezi jistotou a obezřetností. Kruh
Gejwo měl při zápasech vždy nevděčnou úlohu, poněvadž první dvě
minuty vyvolávání byly vždy krokem do prázdna. Ať vytvořil
vyvolavač sebesilnější stvůry, nikdy se nemohl být jist, že ho
soupeř nerozmete v příštích několika sekundách. Zombifikátor
přesto zvolil vcelku útočnou sestavu, za několik okamžiků stihl
vyvolat na půdu arény tři kentaury (což bylo jedno z mála
stvoření, jež nekromanti namixovali, ve skutečnosti tyto podivní
kříženci lidí a koní neexistovali, ale k zápasům v Aréně se
skvěle hodili), několik harpií a dva kostlivé čaroděje.
Ve skutečnosti Zombifikátor své nemrtvé nevyvolával, ale pouze
je „oživoval“ obřadem, jenž se vyvolávání podobal pouze
vzdáleně. K oživení jediného prašivého kostlivce je třeba mnohem
více času, než trvá průměrný zápas a nejedna ingredience, avšak
mocná magie Arény dovolovala provádět tyto obřady, kterým se
mezi lidem říkalo Rychlovky. Avšak vyvolané stvůry v žádném
případě nemohli opustit blízkost Arény. Pod jemnou vrstvou písku
se totiž nacházely tisíce možná desetitisíce kostí nejrůznějších
živočichů, od krys, přes lidi až k drakům. Popravdě řečeno, drak
tam byl pouze jeden a vyvolat ho je nepřiměřeně těžké, takže se
to podařilo pouze jednou a to turnajovému šílenci, jež sám sebe
nazýval Elvis Vlebcetemno, kterému se tak splnil jeho životní
sen – vyvolat draka, kterého sám zabil.
Dvě minuty vypršely! Bludr se objevil na scéně, v rukou třímal
jakousi dutou kovovou tyč dlouhou asi jako on sám, tedy nějaké
čtyři sáhy. Jediným pohledem zhodnotil situaci a rozhodl se
zaútočit co nejrychleji. Kostěný kolos se dal do pohybu, dost
rychlého pohybu přímo vstříc kostěným mágům, kteří právě
spolupracovali na zajímavém energetickém kouzlu nazvaném svým
tvůrcem Raugú (Raugú se totiž jmenovala nekromantova žena avšak
důvěrné zdroje tvrdí, že s touto v Necronu poměrně obvyklou
poctou nebyla příliš spokojena, snad proto, že kouzlo mělo
účinnost srovnatelnou s nezanedbatelným množstvím dynamitu).
Diváci velmi pozorně sledovali dění v Aréně, první okamžiky
zápasu často rozhodovali. Všichni tři kentauři se rozběhli
naproti jedinému útočníkovi se speciálními háky na vytrhávání
kostí v rukou. Tento útok býval smrtelný i pro houževnatější
stvůry než byl spíše ofenzivní trolu podobný bludr.
Záblesk! Bez většího překvapení se kostěný kolos objevil
nedaleko od svého cíle – mágů a tudíž za zády svých aktuálních
soupeřů. To že se přemístil však v žádném případě neznamenalo,
že přestal běžet, pádil stále vstříc tvořící se bledě zelené
kuličce v rukou jednoho z kostlivců.
Kostěné harpie, které by dle všech fyzikálních zákonů neměli mít
právo pohybovat se více jak metr nad zemí zaútočili ze vzduchu a
nárazem povalili stvůru na bok. Být jich třikrát tolik, mohli by
snad svého soka uchopit a vzlétnout s tím vysoko až de stropu
sálu a “zabít“ ho prostým pádem.
Raugú zasáhla svůj cíl nepěkně pocuchala strukturu žeber
kostěného poloobra,což byla skvělá příležitost pro právě
přiklusávající nemrtvé kentaury, kteří se co nejrychleji snažili
zbavit soupeře beztoho nadbytečných rozviklaných kostí. Nebylo
to tak jednoduché, poněvadž byl bludr vyztužen pojivým kouzlem,
na jehož odbourání právě pracoval jeden z mágů, druhý se snažil
nepřítele znehybnit, avšak ani jedno kouzlo nebylo dokončeno
před bludrovým zmizením. Z divákova pohledu se nic nezměnilo,
kromě toho, že jedna z nestvůr získala nafialovělé kontury a
tudíž se stala pro ostatní neviditelná až do okamžiku, kdy oni
nepodniknou příslušné kroky k jejímu zviditelnění.
Bludr se odporoučel „lízat si rány“ a to tím způsobem, že se
postavil na tyč, která se s ním, podobně jako létající koberec,
či koště vznesla dostatečně vysoko, aby ho zvědavé háky a drápy
rozeběhnuvších a rozlétnuvších se kentaurů harpií neobjevily.
Smrtislav teď potřeboval pro svého svěřence několik chvil klidu,
aby ho dal do pořádku a vytvořil mu šanci překvapivého útoku,
oboje mu neviditelnost poskytovala avšak musel být dostatečně
rychlý, neměl více jak třicet vteřin času.
Hromádka kostí na železné tyči hleděla směrem dolů, aby ji
náhodou nepřekvapila nenadálá změna poměru sil. Chaotický pohyb
kentaurů (praxí se zjistilo, že chaos je mnohem účinnější než
zjevná pravidelnost) však nenasvědčoval, že by ho někdo již
zpozoroval. Těsně před tím, než se mu vrátila klíční kost do
správné polohy a začala vykonávat funkci, pro kterou byla
evolucí vybrána, však bludr nečekaně ztratil rovnováhu na své
létající tyči, k čemuž přispěli zčásti dvě harpie, jež mu
vrazili přímo do zad, a z části kouzlo konopná smyčka, které se
druhému z mágů opravdu povedlo a přitáhlo padajícího směrem
dopředu, kde na něj na podlaze již nekompromisně čekali ostré
dlouhé hroty bodců, jež se z ničeho nic zrovna na inkriminovaném
místě dopadu objevili. Bludr již nevstal.
„Vítězem se stává a do dalšího kola postupuje...“
„...Zombifikááááátóóóórr,“ vykřikl rozradostněný nováček.
„Jak hrajou?“ ozvala se prostá otázka za zády dvou nelegitimních
diváků. V tu chvíli by pro ně bylo méně děsivé, kdyby se celý
svět skutálel slonům z beder.
III.
Staurosská knihovna se co do velikosti nemohla ani vzdáleně
rovnat své sestřenici v Bílé věži a jistě i jiné podobné by ji
počtem svých svazků zastínily, ale nikdo nikdy netvrdil, že se
jim jejich mladší příbuzná na tomto poli srovnávat chtěla.
Přesto se stala takřka poutním místem všech vzdělanců, mudrců a
učňů časoprostorové magie, což zase ovšem neznamenalo, že by
byla kor nějak navštěvovaná.
Všechnu obsluhu, archivaci, katalogizaci a z velké části i čtení
knih zastával jediný člověk, který zatížen denní rutinou začal
trpět samomluvou. To že najdete někde poutní místo ještě zdaleka
neznamená, že tam někdo chodí, nýbrž pouze to, že by
navštěvováno být mělo. A opravdu, jen stěží byste hledali větší
koncentraci moudrosti a vizí budoucnosti, Staurosská knihovna
byla totiž jedinou (a největší) knihovnou Čarodějů soumraku. A
ať se zeptáte kohokoliv, kdo alespoň trochu vidí do problému, na
nejlepší věštce, vizionáře, proroky a mudrce, dozajista vás
pošle do Staurosu, ne však do knihovny.
Ona knihovna je totiž nenahraditelnou pokladnicí vizí
budoucnosti, moudrosti minulosti a prozíravosti dneška. Ovšem
... kdo o to stojí? Proroci, a tím myslím opravdové proroky, ne
ty, kteří vám vyvěstí šťastné manželství z ruky za dva denáry na
pouti, vizionáře, kterým bylo dovoleno nahlédnout do
budoucnosti, ti vědí vše co potřebují úplně přesně. Jenže kdyby
napsali, co opravdu viděli a nezabalovali vše do zbytečného
patosu a nepřidávali k tomu spoustu zbytečných a zavádějících
faktů, tak by lidi ztratili motivaci. Možná to zní dost
pesimisticky, ale je to jeden ze základních principů věštění:
Smiř se s tím, že ať uděláš věci sebevýznamnější, v budoucnu
přijde nějaká trapně malá katastrofa, která na vždy zahladí
známky tvé existence.
Proto si proroci dávají práci s tím, aby každý v jejich verších
viděl něco jiného, proto píši za svůj život desítky knih, které
s největší pravděpodobností nikdo nikdy neotevře, tedy přesněji
řečeno nikdy nikdo neotevře za účelem čtení, abychom byli v
předvídání budoucnosti přesní. Ono co si budeme povídat, moc se
z toho jejich blábolení nedozvíme, tedy vlastně nic na co by se
dalo spoléhat, a po umělecké stránce to taky nestojí za mnoho,
to by naši milí vizionáři dělali kariéru úplně někde jinde.
Takže všeho všudy je jediným čtenářem těchto svazků náš milý
knihovník, tedy ne že by četl celé knihy většinou mu postačí
názvy skladeb, ale o to vášnivěji o nich později diskutuje ... s
regály.
Něco takového jako otvírací dobu tato instituce neměla, nebo
lépe řečeno, byla otevřena prakticky nonstop, přesto nejvyššího
správce archivu (jak si nechal od regálů říkat) zaklepání na
vrata dosti vyděsilo. Zrovna tou dobou šel na oběd, takže téměř
bral za kliku, ale napadlo ho mnohem důstojnější uvítání
návštěvníka. Odšoural se ke svému pracovnímu stolu a usedl na
židli, okamžik počkal. Zaklepání se ozvalo znovu. Chvilka ...
„Ano! ... už běžím, jen tady něco dodělám.“ zavolal stařec
tlumeným hlasem, zvedl se popadl knihu, podíval se na ni,
odložil ji a popadl jinou – dvakrát tak tlustou. S tímto
břemenem mu cesta ke dveřím trvala ještě o něco déle, než když
šel od nich. Klepadlo již však seriózně mlčelo. Zámek mírně
zavrzal a dveře se otevřely.
„Vítám vás, mladý pane.“
„Přeji dobré odpoledne ... starý pane.“ odpověděla vysoká
postava.
„Co vás ke mně přivádí ... ale ne, pojďte si sednou a v klidu si
popovídáme.“
„No... já vlastně jsem se přišel jen ...“ ale stařec mu již
nevěnoval pozornost a belhal de do nitra knihovny. Cizinec neměl
na vybranou, a tak ho následoval.
Posadili se oba za stůl naproti sobě, což se ukázalo jako
nepříliš vhodné řešení, poněvadž na sebe přes pyramidy knih
neviděli. Arjun tedy udělal vstřícné gesto a přenesl si svojí
bytelnou židli na druhou stranu stolu, tenhle chlapík nebyl
vybaven na návštěvy.
„Něco bych vám nabídl,“ pronesl omluvně stařec: „ale to bych
musel vstávat a za to mi nestojíte.“ Chraplavý smích bývalého
kuřáka severní trávy prozradil, že se jednalo o vtip, host se
ušklíbl.
„Tak co vás ke mne přivádí?“ optal se znovu knihovník.
„Potřeboval jsem si pouze promluvit s Moherkem.“
„Moherko. Vy si troufáte! Přijít sem a chtít mluvit s nejlepším
vypravěčem příběhů na světě. Jen tak, bez ohlášení, bez
pozvánky, beze jména.“
„Jmenuji se Korgan, mistr návštěvy nepřijímá?“
„To ano, přijímá, ale zrovna teď si zaskočil na nějaký ten
dlabenec.“
„Aha jistě. Mohu na něj tady počkat.“
„Samozřejmě.“
„Já již jsem se představil, ale ještě nevím, jaké je vaše
jméno.“
„Říkejte mi knihovník, všichni mi říkají knihovník ... a nebo
nejvyšší správce archivu. Ale zatím co tady budete čekat se ode
mne můžete dozvědět něco zajímavého, právě se totiž nacházíte v
největší pokladnici“ návštěvníkovi oči se zaleskly ... „vědění a
vizí.“ ... a pohasli. „Pro každou životní situaci, na každou
dobu zde najdete tisíce a tisíce rad a navíc se zde můžete
dozvědět o největších postavách historie i budoucnosti. O
událostech, které se stali i o těch, které se dozajista ještě
stanou...“
„Myslíte si, že bych zde našel i něco o mě?“
„Dozajista, oni vyvěstí kdejakou kravinu.“ Odmlčel se. „A
dokonce existují lidé, kteří zde našli věštby o sobě. Ale je to
těžké, přetěžké.“
„A proč je tolik hledali? Radši budu žít svojí budoucnost, než
abych ji strávil jejím hledáním v knihách.“
„Ani nevíte, jaká to je moudrost, mladý pane. Jednou k nám
přišel jeden z bílých mágů, který dostal za úkol při mistrovské
zkoušce najít o sobě jedinou věštbu v naší knihovně. Byl to
takový trudomyslný chlápek... za život bych si nevzpomněl, jak
on se jmenoval, celé dny čučel do svazků, pořádně nejedl, spal,
kde usnul. Takových oslintaných knih už nepamatuju... Strávil
tady asi osm let, než narazil na jeden verš:
... neb hledal budoucnost, života se nedožije...
Přečetl ho, zamyslel se nad ním a řekl si, že takhle přeci
nechce skončit. Vrátil knihu zpátky do regálů, jenže se mu
smekla noha, spadl ze žebříku a strhl na sebe celou polici. K
jeho smůle to byly zrovna Lanabovi věštby, jeden jeho svazek mu
přistál rovnou na hlavě... Našel jsem ho až za několik dní a
řeknu vám, nebyl to pěkný pohled. Kdyby mu někdo tu hlavu
useknul, vypadal by líp.“
„Takže jestli to dobře chápu, tak ta věštba byla opravdu o něm.“
„Pravděpodobně, ale mohla to být také náhoda a v tom je kouzlo
věštění. Bílá věž sem může poslat kohokoliv a on nikdy nemůže
dokázat, že věštba, kterou našel je skutečně o něm. Většinou k
nám ti chlapci už ani nedorazí a spokojí se s tím, že se nikdy
nestanou mistry a jednoho dne umřou stejně, jako všichni
ostatní.“
Měkký mechanický zvuk zámku dveří oznámil, že ten, ke kterému
poutník přišel, již dorazil. Krátkým pohledem ke dveřím si
Korgan příchozího prohlédl od kožených opánků až po legendární
účes. Moherko byl snad mezi všemi dobrodruhy znám jako
excelentní vypravěč příběhů. Jeho umění sdělovat veliké činy
dobrodruhů i podrobnosti historických událostí nepostrádalo
ohromnou sugestivnost a co více, faktickou přesnost. Často
chodil po krčmách a poslouchal historky, takže když k němu
zavítal některý ze známějších dobrodruhů, většinou byl šokován,
že tak známá a vlivná osoba toho o něm ví více než jeho panoš.
Snad ještě legendárnější, než Moherkovo vyprávění byl jeho účes,
který zpočátku působil směšně, ale později se stal něčím jako
poznávací znamení. Na otázku „Nejste vy ten Moherko?“ už stačilo
odvětit pouze sundáním klobouku. Nejednalo se o nějakou
extravaganci, či výstřednost. Popravdě řečeno, tradovalo se (a
sám vypravěč to nikdy nepopřel), že Moherko si kdysi za opravdu
veliké peníze koupil od jednoho z těch zámořských obchodníků
mast podporující růst vlasů. Tou dobou již byl zcela plešatý.
Jenomže až příliš pozdě zjistil, že masti je opravdu málo, takže
mu vystačila pouze na strany hlavy okolo uší. Následky byly
nezvratné, přestože si vypravěč do týdne stříhal vlasy až po
ramena, týl a temeno byly naprosto holé. Nikdo se již nedohaduje
o tom, zda Moherko onoho obchodníka ještě sháněl, aby si koupil
více zázračného prostředku, nebo aby mu alespoň pěkně poděkoval.
Zatímco o tom Korgan rozjímal nespouštějíc zrak z nádherně lysé
hlavy, vypravěč došel až k němu. Bez větších cavyků začal
mluvit. Poutník urychleně vstal.
„Víš co, zkrátíme to. Já ti odpovím na otázku, na kterou ses
zeptat nechtěl a ty mi za to zaplatíš něčím, co tě nic nebude
stát a nedá ti práci.“
Přeci jen se musel Korgan na delší dobu zamyslet, aby pochopil
význam rozhodnutí, které má učinit. Nikdy však neslyšel, že by
si před ním stojící muž potrpěl na hádanky a chytáky a tudíž
přikývl. Moherko vzal do ruky jednu z hromady knih na stole a
několik chvil v ní listoval. Když našel, co hledal, vytrhl jeden
list a podal jej hostu. „Tady je tvá odpověď a nyní tvoje
platba.“
Přistoupil k němu, arjun byl téměř o hlavu vyšší, což muži s
bizardním účesem značně ztížilo situaci. Bez sebemenšího náznaku
hněvu, či jiného pocitu, plivl svému hostu do tváře, jak jen
nejhustěji dovedl. Nepodal jediné slovo vysvětlení a odkráčel do
útrob knihovny za svojí prací. Korgan stál bez hnutí a jediné,
co se na něm měnilo, byla barva jeho obličeje. V okamžiku, kdy
začal znovu blednout, si otřel obličej rukávem a bezmyšlenkovitě
zmačkal list papíru, který držel v ruce, a zahodil ho. Nepřišlo
mu nutné se loučit. Odešel.
Knihovník seděl skoro celý schován za hromadou svazků. Nevěděl,
proč se jeho přítel choval tak hrubě k tomu milému mladíkovi.
Snad měl své důvody. Musí se ho večer zeptat, i když mu stejně
nic neřekne. Leda že... samozřejmě! Došoural se ke zmačkanému
listu papíru, shýbnul se pro něj a vrátil se zpátky na svoje
místo. Teatrálně ho rozbalil a začal neuměle recitovat věštbu,
která neměla žádný název:
Zabíjet je jejich práce.
Putují a zabíjejí.
Bez hněvu a bez legrace,
čistý šít a pomstu chtějí.
Smrtí ženy poháněni,
srdce bije ze zármutku.
City dávno zastaveny
tragédii čar a smutků
Terčem jejich zlob a snahy
zplozenec je mocný, sličný
měřit bude přes dva sáhy
trpaslík ten jedinečný.
Trpaslík, jenž zdolá soka
zkušeností bojovníka
promění se na otroka
nejlepšího společníka.
Staré světlo uhasíná
Nové zářit nezačíná
Uchichtl se a zavolal mezi regály knih: „Holky, holky nejvyšší
správce archivu už jde.“
***
„Pojď, jen dál, vítám tě,“ tón starcova hlasu však
nekorespondoval s jeho obsahem, úvodní slova pronesená na
přivítanou hosta v jeho pracovně zněla poněkud... sklesle.
Wetrasius leg působil na první pohled dojmem starého roztržitého
čaroděje, jakých po světě neběhá mnoho. I jeho pracovna tak
vypadala, v malé místnůstce bylo mnoho navršených sloupců
„důležitých“ spisů, jejichž autorem nebyl nikdo jiný, než
dlouhovousý stařec sám, který však navzdory prvnímu dojmu nebyl
čarodějem, či dokonce mágem, nýbrž pouhým věštcem, kterých bylo
ve Staurosu na desítky.
Host musel sklonit hlavu, když procházel dveřmi a když se jeho
hostitel posadil, bez vyzvání udělal totéž. „Chtěl jste mne
vidět,“ začal konverzaci zlehka čaroděj s mladými elfími rysy.
„Ano, chci s tebou mluvit o závažné věci, zereii.“ Pravil pomalu
stařec a zhluboka se nadechl. Zerei bylo slovo v Původní řeči,
kterou již ovládal málokdo. Karima tak nicméně poslední dobou
oslovovali věštci neustále, takže měl příležitost si ono
slovíčko vyhledat. Sloveso “zereis“ znamenalo roztínat a “zerei“
byl velice složitý tvar, který mohl znamenat něco jako “ten,
který rozetne“. Nevěděl, co si pod tím má představit, ale věděl,
že věštců se nemá cenu ptát. Jednoduchost otázky je totiž vždy
nepřímo úměrná ke konkrétnosti odpovědi.
„Připadl mi ten úkol, abych tě zasvětil do poslání, které je
vepsáno v knize osudu pod tvým jménem,“ pokračoval stařec a
Karim mu pečlivě naslouchal, dostával od Čarodějů soumraku
úkoly, ale nikdy ne poslání a nikdy ještě nemluvil s takto
významným vidoucím, který by byl členem Tří, tří největších
věštců současnosti.
„Nikdo netuší, jaké břímě nese ten, kdo vidí budoucnost.
Budoucnost svoji i budoucnost celého světa. Již dlouho si velicí
pánové z Bílé rady lámou hlavu nad tím, proč v jejich řadách
nikdy nezůstane žádný veliký věštec, pokaždé když dosáhne určité
úrovně, tak buď zešílí, nebo bez jediného slůvka vysvětlení
odejde od Bílých a přichází k nám, do Staurosu, kde se usadí a
žije až do konce svého života. Není tak těžké uhodnout proč. Kdo
hledí do budoucnosti, spatří tam něco, co ho natolik vyděsí, že
nemůže udělat nic jiného, než to, co dává alespoň pramalý smysl,
přidá se k nám. Mnoho obrazů budoucnosti jsem již viděl a
většina z nich mne vyděsila. Nejde ani vypovědět, co osud
předurčil našim národům a existuje jen jediná cesta – bez násilí
a bez šoku.
Byl jsi někdy v Křišťálových zahradách, Karime?“ vpadla do
projevu otázka. Elf jen zmateně pokýval nesouhlasně hlavou.
„Samozřejmě, že ne. Patříš totiž k Aparátu. Kdysi měly tyto
skupiny jiný název, ale ten již ztratil význam, nyní jsou
Čarodějové soumraku rozděleni mezi Aparát a Profesory. A jen
opravdu málo z vás tuší, že tomu tak je, nicméně ty máš právo
vědět, za co vlastně budeš bojovat. Co je dle tvého názoru cílem
Čarodějů soumraku?“
Cíl? Takhle o tom Karim nikdy nepřemýšlel. Dalo se předpokládat,
že každá skupina lidí má nějaký cíl, ale v dnešní době, kdy je
pod jednotnou vládnou Bílé věže frakcí tak k uzoufaní málo...
snad se snažili přežít a při tom být opozicí Bílé radě, ovšem
jen v některých otázkách a do takové míry, aby nikoho příliš
nenaštvali. Přesto se odhodlal k odpovědi: „Čarodějové soumraku
jsou nestranní pozorovatelé a zapisovatelé historie, současnosti
i budoucnosti. Jejich cílem je odkázat naše vědění budoucím
generacím.“ znělo to trošku přitrouble, ale bylo to jediné, co
ho v tu chvíli napadlo.
„Ano, nejsi zas až tak daleko od pravdy. Minulost bereme jako
velikou knihu, ve které lze najít poučení i rady. Budoucnost je
rej možností a barev, které mohou nastat a které nastanou, a
současnost je prostředek jak si vybrat tu nejlepší možnost z
jedné nabízené cesty. Netvař se tak zmateně. To co vidíme my,
vidoucí, se stane a stát se musí, nemůžeme to zvrátit, přesto
ale musíme hrát svojí roli a kdybychom svou úlohu nesplnili...
pak bylo naším osudem ji nesplnit. Každý člověk je k něčemu
určen, má svůj účel a cíl a my všichni, kteří jsme byli označeni
za staurosské spolubratry, spolu bojujeme za lepší zítřky. Je
lehké snažit se o cokoliv, když neznáš výsledek a můžeš doufat.
A proto tolik vidoucích balancuje na pokraji šílenství. Ale teď
zpátky ke Křišťálovým zahradám, v nich vyrůstá budoucnost našeho
světa, kterou je třeba chránit a opatrovat, dokud nenastane
vhodný a jediný správný okamžik. A ty budeš tím, kdo spustí
lavinu. Onen první nevýznamný element, jenž uvede v pohyb veliké
události. A budeš jím, ať chceš, či ne.“ Starcovy oči pohasly
ještě více. Mlčel.
„Jen mi není jasné jedno. Proč? Proč jsi mi to vůbec vyprávěl?“
„Poslouchal jsi mne? Kismet, osud, všechno je jeho součástí,
každé slovo, které jsem ti řekl. Nechápeme to a ani chápat
nemůžeme, netušíme, jaký má všechno účel, ale je tomu tak. Po
některých věcech je lepší nepátrat.“
„Pokud jsem to tedy dobře pochopil,“ začal tak trochu ironicky
Karim: „Vyjdu z těchto dveří a nějakým svým činem spustím
lavinu, poněvadž jsem k tomu předurčen. Kde bych měl tedy
začít?“
„Zereii, posloucháš moje slova, ale neslyšíš je. Přesto bylo
důležité, abych ti vše vypověděl. Tvým příštím a posledním
úkolem, který od tebe Čarodějové soumraku požadují, je záchrana
Malachi lega, našeho drahého spolubratra vězněného téměř na
druhé straně kontinentu. V krčmě U holohlavé kobyly na tebe bude
čekat doprovod, který tě dovede až k onomu místu, tím však jeho
poslání končí. Říká si Karmín, myslím si, že ti nebude dělat
problémy ho najít.“
Čaroděj chápal poslední větu jako rozloučení a tudíž se zvedl a
obrátil se směrem ke dveřím. Ještě než stačil zatáhnout za
kovové madlo, stařec ho naposledy chraplavým hlasem oslovil:
„Chlapče, pamatuj, vše co se stane je dílem osudu. Neohlížej se
zpět a všechny cesty, které sis nezvolil na rozcestích, brzy
zkříží tvoje kroky. Už nikdy se sem nevrátíš, protože nebudeš
chtít.“
Neobrátil se, neodpověděl a bez slova rozloučení odešel. Moc
dobře cítil, že by se měl chovat uctivěji, pokud chtěl dosáhnout
svého cíle, ale nemohl jinak. Nikdy si příliš nepotrpěl na
formality. Stařec ještě dlouho po jeho odchodu seděl v křesle a
přemýšlel. Myslel na stejnou věc, jako uplynulých čtyřicet let,
na budoucnost. Jeho oči se zavřely a dech zklidnil. Už brzy si
bude moci odpočinout.
A příště se seznámíme s
novou postavou a mrkneme se do země ementálů, ehm ...
elementálů. |
|
« Autor sešitu » |
Mat
Další díla autora:
Autor píše úplně všechno,
takže jeho díla najdete v celém časopise. K tomuto tématu se
však hodí odkaz na
Poutníka smrtí, jehož je Zrození
následovníkem.
|
|