Podzim, aneb líčení kynika

Inspirováno Hrabalem a věnováno Diogenu Psovi

Málokdo dokáže ocenit podzim s jeho nevysloveným bolem a nekonečnou melancholií. Každý se většinou zhledné buď v létě, kdy paprsky slunce vášnivě líbají tvář i celé tělo až ta jejich láska někdy pálí; kdy se krásné dívky s dlouhými vlasy roztomile cákají v sinicemi živoucí vodě více méně oblečené (samozřejmě ty dívky, že?) v slušivých plavečkách, potažmo jen v těch dlouhých vlasech, pokud jde o chladný rybníček ztracený hluboko v lese a oplývající dovedně skrytým posedem; Ach ty lovy beze zbraní; nebo se jen tak mazlit s vlnkami, mít celý rybník jen pro sebe, sem tam cítit, jak se kolem mihla ryba, dělit se o hladinu je s párem (Cože to bylo k večeři?) divokých kachen a přemýšlet, jestli do té vody též se...se vyměšují.
Také zima mnohému učaruje svými mrazivými polibky ne nepodobnými štípancům; s myriádami vloček jemně tančícími ve větru a umírajícímu v dlani (viz. má báseň Sněží); bílými závějemi skrývajícími paměť; se všemi možnými i nemožnými sporty, vždyť co se vyrovná onomu pocitu, když sjíždíte z kopce s větrem o závod a tužíte tak své tělo i ducha, zatímco většina Vašich přátel se zjíždí v nedaleké chatě natolik, že zakrátko nerozeznají lyže od snowboardu? Máloco, přátelé, máloco.
A což teprve jaro, kdo by nemiloval jaro? Slunce se prodírá skrze mraky, aby pochvalně pohladilo první sněženky šťastně se tetelící mezi posledními mezi posledními zarputilými ostrůvky mizejícího sněhu; vše se probouzí a s nevšední vervou i nadšením se hrne vstříc novému životu, v případě některých zkouškovému období letního semestru; a když jaro definitivně ukradne zimě vládu se lstivostí straky, a slunce plnými náručemi takřka letního dne rozdává své zlato, válí se kočky, psi, potkani a manželky zbohatlíků na terasách břichem nahoru s výrazem „Já chci taky...a pokud možno víc než soused.“
Ale podzim je láskou jen několika málo poblázněných, kteří poznají krásu olověných oblak, jež na nás mží své slzy prolévané nad nerozhodností, zda přijde plískanice či bude ještě chvíli hezky;(vždyť co je hezky?); slimáci například milují déšť a stromy zase své listy; navzájem se ve větru dotýkají, aby sdílely svůj hluboký žal nad jejich ztrátou; a my s nimi soucítíme, my schizofrenik, my lidé, my příroda, dokonce i my ptactvo, jež na nás shlíží z nebeských výšin a mnohdy na nás nejenom to...což tedy rozhodně nemuseli; dobře tedy, ptactvo škrtám, táhněte do teplých krajin.
Podzim svou mlhou vše vykresluje nejasně, podzim je čas melancholie – nejvhodnější doba pro básně; podzim je čas ohlížení se za svým životem, abychom mohli šlápnout na hrábě; podzim má v sobě sílu a nespoutanost větru i nekonečnou apathii (od slova apatheiá) trvalého deště; podzim má v sobě bláto, mráz a zmar i mnohé plody, krásu barevnosti listí a idylu s vlaštovkami rozverně se cukajícími na drátech vysokého napětí. Proto miluji podzim.

Vysvětlivky: Diogenes Pes (řecky kyon/kynos) zmíněný v názvu je známým starověkým filosofem Diogenem, nejslavnějším to zastáncem tzvn. kynické (po římsku cynické) školy. Její učení spočívalo v dosažení v duševní vyrovnanosti a klidu (apatheie) pomocí lhostejnosti vůči majetku, citům a společnosti. Hlásali, že člověk je tím šťastnější, čím méně toho potřebuje. Např. výše zmíněný Diogenes žil v sudu. Proslul též slovy, kterými odpověděl jednomu z největších vojevůdců všech dob Alexandru Makedonskému, na otázku „Co pro Tebe mohu udělat?“
zněla (ve volném přepisu): „Uhni mi ze světla.“

<<<  Klid před bouří   Komunikace >>>

-strana 5-

« Autor sešitu »

Augustus
 
 

Další díla autora:

Autor píše poezii (Bílý sešit, Žlutý sešit, Hříčky a zaklínadla a sešit Rok) i prózu (Černá růže a drobné prózy), ale jeho články najdete téměř po celém časopisu.