V lese


V lese se nedá
Nic programovat Majku
Sbírá se, co je!

Abychom splnili dětský plán dříve než dotikám, naplánovala jsem pravidelné výlety a dovolené v přírodě, aby se nám narodila krásná živá mláďátka a ne ušatí roboti zabalení do nějakého viru neznámého tipu.
„Jsou tu houby houby!“
„Kdo hledá najde!“ odpověděla jsem budovatelsky hubatému a nespokojenému Majkovi.
Zakopával o jehličí, o kořeny, kapradí, chytal klíšťata na rukávech jeho svetru a našel borůvky. Otrhal keřík a nacpal vše k sobě do pusy.
„To bylo asi všechno. Jedna hrst borůvek. Musíme přijít jindy. Zeptám se ve vyhledávači, kdy.“
„Nene, Majku. V lese jsi vyhledávač sám. Snaž se. Naprogramuj se a hledej.“
Ušli jsme dva kilometry a já se dočkala. Každých pět minut jsem volala „Mám houbu“ Mám další“ „Dvě další. Tři další....“
Majk mlčel.
Pak řekl, že jde na velkou. Sednul si na bobek, zatímco já hledala. Tlačil a po chvilce tlačení ječel: „Mám houbu, jednu, dvě, tři...no asi dvacet. Pojď sem, jestli jsou to ony.“
Obešla jsem bobkové posezení nad bobky a vsunula se pod křoví. Sakra. On si na chvilku sedne a najde hnízdo největších pravých hřibů, které mé oči kdy spatřily. Podívala jsem se na třicet mých hub v košíku. Vypadaly uboze. Podřadně. Staře. Nedozrále. A ty jeho!! Blikaly na mě nadřazeností, mocností a veselostí, zdravím uvězněném ve všech bylinkách.
Kam je dám? Ptala jsem se v duchu sama sebe. Sundala jsem šusťákovku a naskládala tam ty menší dvaceticentimetrové.
„Hele tyhle tři velký musíme vzít do ruky, už se nikam nevejdou. Co děláš?“ ptala jsem se, když na místě, kde před chvílí tlačil něco hledal, „nakadil si na houby?“ popichovala jsem ho.
„Né, ale asi jsem se zbláznil. Moje hovna se propadly. Chtěl jsem je zahrabat a nejsou tady,“ odhrnoval botou spadané listí, kousky větviček a jehličí, skláněl se hluboko k zemi a stále neměl to, co ztratil.
„Ale prosím tě, přece se nemohly propadnout. Myslíš si snad, že ti je nějaký krtek odnesl nebo co? Nebo ti snad pomohla chobotnice Jíjí? Udělal si vůbec něco?“
„Jó, udělal a hodně,“ chlubil se.
„Ale nedělej si srandu, už jsi to určitě zahrabal a chceš, abych se starala, kde jsou tvoje hovna, jen mě balam....“
Došlo mi to, když se Majk znovu otočil ke mně zády. Majk měl na sobě dlouhý ručně pletený svetr s obrázkem tlustého jelena vepředu a malých jelenů na dolním lemu. Malí jeleni vzadu byli nabotnalí. Vlastně nabobkovatělí. A roztáhli zadní lem. Ano. Ano. Byly tam. Pásly se s jeleny pod svetrem.
„Majku vyklep si svetr,“ řekla jsem jenom, protože jsem nebyla schopná mu nic víc bez výbuchu smíchu říct.
Domů z lesa jsem jela autem. Majk šel pěšky a navíc se po delší túře musel pustit do praní.
 

<<< Děti   Třikrát člověkem>>>

-strana 4-

 

« Autor sešitu »

Shaylen
 
 

Další díla autora:

Shaylen píše (a publikuje na našich stránkách) kromě krátkých próz také básně.