| |
Epigram vznikl jako přímá
reakce na Matovu báseň Příliš malý blázen, ale lze jej
aplikovat na jakékoliv pokrytectví.
Ach ta přetvářka na všechny strany,
dokonce i na tu svou.
Než abych dal či přijal rány,
já schovám se raděj za hradbou...
z předsudků, tradic a rádoby rozumného chování.
Říká si to
o odpověď, není-liž pravda? Nebudu napadat Augustovy názory
a jeho osobu, to jsou praktiky, které byly užívány při
jiných příležitostech na našich stránkách (Očištění
Vietcongu, Vodní invaze...) a navíc si jeho názorů vážím
(když už nic jiného), ale jeho epigram mne donutil přemýšlet
nad tím, jak lidé mojí poezii chápou (respektive jak špatně
ji chápou). Toto je asi vhodné místo, kde bych měl některé
svoje názory osvětlit. Nejprve báseň...
Příliš malý blázen
Byť den co den míjím průchod,
z kterého se line namodralý dým.
I nadále nechci znát jeho původ,
zavírám oči a netajím se tím.
Na to, abych hulil jsem zkrátka příliš malý blázen.
„Pojď s námi na jedno, na dvě,
zapaříme, zapijeme, pokecáme,“
ty slova stále znějí mi v hlavě:
„bez půllitru se přeci nepoznáme.“
Ale na to, abych chlastal jsem až příliš malý blázen.
Oko na oko a lehký ruměnec,
letmý dotyk a úsměv vroucí.
Kéž bych mohl býti cizinec,
označit tě za zemi nežádoucí.
Abych miloval – na to jsem příliš malý blázen.
K osvětlení významu básně použiji jeden krátký
příběh z pera H. Ch. Andersena, jehož jméno jsem již zapomněl.
Hlavní roli v něm hrála mladá můra, která se zamilovala do
hvězdy. Každou noc vylétala kolmo vzhůru a snažila se dosáhnout
svého cíle, vracela se až pozdě k ránu. Rodiče ji kárali:
"Podívej se na své sourozence, jak krásně mají ožehnutá křídla
od lamp a svící. A ty nic!" Přesto se můra své lásky k hvězdě
nevzdala. A jak to všechno dopadlo? Nijak extra. Autor na závěr
konstatoval, že naše můra létala ještě na stará kolena na dlouhé
výpravy za svojí hvězdou a její rodiče a sourozenci byli již
dávno spáleni plamenem svíčky. A jakou to má souvislost s mojí
poezií? Mám také svojí hvězdu (viz. báseň
Moje hvězda)
a nikterak mne netíží, že ostatní, kteří si foukají svá popálená
křídla, ve mě vidí sraba, který se bojí ohně svíčky. Já jen
nemám čas ani chuť zabývat se plamínky.
|
|
|