| |
Kapitola první
ve které se seznámíme s dvěma hrdiny našeho příběhu, kteří se
ani zdaleka nevyznačují hrdinstvím.
Kdysi dávno, a tím myslím opravdu hodně dávno, ne nedávno, ne
trochu dávno a už vůbec ne dávníčko, prostě fakt hodně dávno
dávno. Tedy ještě dřív než před čtrnácti dnama se po stranách
vizovické cesty rozkládaly dvě království. V tom prvním,
nazvaném Eharitosimarwendion žili lidé velice podivní, byly to
totiž samí ševci, jeden vedle druhého, zatímco ve druhém
království (které se jmenovalo Aredwostinomum) vegetovali samí
cirkusoví akrobati, kteří chodili po rukách. Jenomže právě v tom
byl ten problém, poněvadž ševci chtěli prodat svoje boty, ale
cirkusoví akrobati je nepotřebovali, poněvadž na ruce si obouvat
boty – to by byla pěkná fušeřina. A tak začala jednoho dne
válka, velice krvavá válka, armáda šídel proti kanónům, ze
kterých byli vystřelováni klauni. Zkrátka jedna
z nejtragičtějších válek historie. Ale to není ten příběh, který
bych vám chtěl vyprávět, i když tak trošku také, poněvadž začal
právě na oné hraniční cestě …
Toho dne bylo tak krásné počasí, že i ti nejpracovitější ševci
vyrazili k vodě a cirkusoví akrobaté taktéž, poněvadž ve stanech
bylo strašný dusno. Ale kuš už konečně! Už k příběhu! Po cestě
si to vykračoval trpaslík, byl velice vysoký, víc než metr
dvacet, a protože bylo tak krásně, pískal si. Bylo to už půl
roku, co vyrazil z domova, aby nabral nějaké ty zkušenosti,
vydělal peníze a našel si nevěstu. Tedy pro něj to bylo v přesně
obráceném pořadí, taková zkušenost to je dobrá věc, ale nic si
za ní nekoupíš a snídani ti taky nepřipraví. Jó, snídaně! Znovu
se ozvalo trpaslíkovo břicho. Bohužel zkušenosti byly to jediné,
co na své tovaryšské cestě prozatím získal, peníze skoro ani
nezahlédl a pěknou chytrou trpaslici, co by uměla dobře vařit už
vůbec ne. Alespoň že už se červenaly třešně. Třešně k snídani,
třešně k obědu a třešně s malinou k večeři. To je jídlo pro
trpaslíka? A přemítaje o takovýchto myšlenkách spatřil výjev,
který se mu měl stát osudným.
Opřená o lípu seděla ta nejkrásnější osoba, kterou kdy viděl.
Něco tak nádherného snad ani … ale ano, protřel si oči. To je
ale kráska! Dlouhé černé vlasy spletené do copu, huňaté obočí,
chlupy trčící z uší … a ty vousy! Ty dlouhé do copánků spletené
černé vousy! Byla to skutečně až pohádkově krásná trpaslice,
nehledě už vůbec na to, že měřila přes metr, což bylo krajně
neobvyklé. Jenomže co to? To přenádherné stvoření plakalo!
Trpaslík popoběhl aby byl u naříkající krásky co nejdřív a
podával ji posmrkaný kapesník, aby si mohla otřít slzy.
„Dě, kuju moc – krát, vážený pa ne.“ poděkovala vzlykavě
trpaslice a otírala si slzy z tváře.
„Copak se vám přihodilo, spanilá … trpaslice? Povězte mi to,
snad vám budu moci pomoct.“ otázal se tovaryš a bezděky zdvihl
ramena.
„To je … příliš dlouhý a smutný příběh. Nebudu vám ho vyprávět,
jen byste z toho byl nešťastný.“
„Ale co víš, třeba ti budu moci pomoct. Povídej!“
„Dobře tedy mé jméno je Dalila…“
„Já jsem Worf,“ skočil ji do řeči trpaslík, ale hned na to
pokynul, jako že může pokračovat.
„…a bydlím tady v nedaleké vesničce. Už po generace tam žijeme
spokojeně, máme nějaké ty políčka, lesík a hlavně důl na měď,
kterou prodáváme ševcům na kramfleky do vojenských bot. Jenomže
se, kdo ví proč, v támhleté hoře usídlil drak a to pořádně
hladový drak! Každý rok mu musíme posílat jednu krásnou chytrou
hodnou trpasličí pannu, která umí skvěle vařit a on ji sežere,
ale zato nás nechá další rok na pokoji. A tento rok jsem byl
vybrána já!“
Worf začal přemýšlet: „Krásná, chytrá to určitě je a když ještě
k tomu umí obstojně kuchtit! Myslím si, že jsem se zamiloval.“
Nahlas však řekl: „Na tom není nic tak těžkého, tak pojď,
utečeme do mojí vesnice a budeme si spokojeně žít.“
A tak utekli. Měli spoustu malých trplasličátek a žili šťastně a
spokojeně až do smrti. A tím, milé děti, končí náš příběh. Ale
to víte, že ne. Dělám si srandu. Takhle to vůbec nebylo, Dalila
zvedla své uplakané oči a opět vzlykavě promluvila: „Ale to já
přeci nemohu udělat, kdybych utekla, tak by drak vypálil celou
vesnici a sežral všechny mé bratry a sestry, otce, matku, dvě
babičky a jednoho dědečka, i když na něm by si asi moc
nesmlsnul.“
„Pravda, pravda, ale co bychom pak tedy mohli …“
„Mojí jedinou nadějí je statný mladý odvážný trpaslík…“ Worf se
začal usmívat „… který by zabil draka a vysvobodil naší vesnici
z jeho útlaku.“ Worf se přestal usmívat.
Teď začal pro změnu koktat trpaslík: „Z, Zabít drak – draka?“
„Ano, určitě bychom vymysleli nějaký plán …“ snažila se
přesvědčit mladíka trpaslice.
… o jeden vymyšlený plán a padesát osm spořádaných třešní (a
dvě pecky) později …
„Už to mám!“ vykřikl náhle Worf: „Když nakousneš třešni z jedný
strany a pak prudce kousneš do druhý, tak z ní vyletí pecka,
takže můžeš střílet peckama!“
„To je opravdu zajímavý a co nejdřív to zkusím, ale já jsem
zatím vymyslela, jak zabít draka.“ pravila Dalila.
„Opravdu? Povídej.“
„Tak poslyš, drak si totiž nevyžádal výhradně jenom krásnou
chytrou hodnou trpasličí pannu, která umí skvěle vařit, ale také
mu můžeme posílat mladé statné hochy, jak se říká libové
frajery, jenomže těch máme ve vesnici nedostatek. Ale kdybychom
k drakovi přišli oba s tím, že letos si jako může vybrat, jestli
chce trpaslici, nebo trpaslíka. A on si vybral tebe, tak bys mu
mohl, až se k tobě bude sklánět aby tě sežral, useknout hlavu.“
„To zní jako dobrý plán. Ale jak zajistíme, že si vybere právě
mne?“ optal se Worf
„No, … snaž se tvářit co nejvíc chutně!“ odvětila trpasličí
krasavice.
Ještě dlouho projednávali všechny detaily tohoto nesmírně
komplikovaného plánu, ale ty nejsou důležité, jak sami brzy
zjistíte, takže vás s nimi nebudu zatěžovat. Přesuňme se tedy až
k dalšímu důležitému okamžiku, který nastal před vchodem do
dračí sluje. Drak totiž, jak to tak bývá, žil v jeskyni. Zevnitř
na naše dva hrdiny vanul vítr prosycený sírou. Na vrcholu vstupu
byl velikými písmeny vyrytý nápis … Nevstupovat (pokud nejste
jídlo).
„Ještě jsem ti zapomněla říci jednu věc, ale to není nic
důležitého.“ začala rozpačitě trpaslice.
„A copak to je?“ byl zvědavý Worf.
„Inu, před draka musí jeho oběti předstupovat svázané …“
„Cože? Já budu zabíjet draka se svázanýma rukama?“ obořil se na
svojí vyvolenou trpaslík.
„Ale neboj, už odmalička jsme se ve vesnici učili, jak svazovat.
Podívej se na tohle…“ Dalila vzala konopný provaz, obtočila si
ho kolem nohou a pak se úplně sama během několika okamžiků
svázala do kozelce. Není divu, kdyby nepotkala Worfa, musela by
se přeci sama svázat než předstoupí před draka. Ještě
podivuhodnější však bylo, že se z velice pevně vypadajícího uzlu
dokázala též vymanit.
„Dokážu i takový uzel, … ale víš co, ukaž mi ruce!“ poručila
trpaslice a trpaslík poslechl. Brzy měl ruce svázané k sobě tak,
že měl strach, aby se mu neodkrvily prsty. Tedy měl by strach,
aby se mu neodkrvily prsty, kdyby to byl obyčejný trpaslík, ale
o tom blíže až zítra.
„A teď se z toho zkus dostat.“ pobídla ho Dalila
Worf se snažil cukat rukama od sebe, ale uzel nepovolil ani o
centimetr. Zkoušel to hodnou chvíli, ale bez nejmenšího
výsledku.
„Tak teď to zkus po mém, natoč ruce tak, aby levá byla dole. A
pomalu se snaž pohnout pravou rukou doleva a levou doprava.“
Worf tak učinil a ke svému překvapení zjistil, že provaz
skutečně povoluje a ani to nejde nějak moc ztuha. Za chvíli už
měl ruce zase volné.
„No, vidíš, a takhle se osvobodíš i před drakem a pak mu usekneš
hlavu.“
„No páni, nikdy jsme nemyslel, že vázat uzly může být taková
sranda.“ vytvořil naprosto neotřelý kompliment mladý trpaslík.
„A teď mi znovu podej ruce, svážu ti je a vyrazíme.“ Bez
zdráhání Worf předpažil a sympatická trpaslice mu uvázala kolem
rukou provaz. K jeho překvapení však nezačala ihned svazovat i
svoje ruce.
A věřte mi, že jeho překvapení mělo být ještě mnohem větší,
poněvadž krásná vousatá trpaslice jeho snů se pozvolna před
jeho očima začala měnit na hnusného dvoumetrového dvojhlavého
člověka. Dovedete si to představit? Ten šok? To je jako kdybych
se právě teď začal měnit na ještěrku. To byste koukali, že jo.
Tak takhle nějak civěl trpaslík na toho dvoumetrového chalána, o
kterém si doteď myslel, že je to ta nejkrásnější trpaslice všech
dob.
Hlava která stála vzpřímeně řekla: „Dovol, abych se znovu
představil, nejmenuji se Dalila, ale Dalilus – mág, iluzionista
k vašim službám, přátelé mi říkají Dal. Ty mi tak můžeš říkat
taky. Nejsi sice můj přítel, ale soucítím s tebou, brácho.
Nechtěl bych být na tvém místě. Trošku jsem totiž pozměnil plán,
drakovi neusekneš hlavu, ale naopak budeš opravdu sežranej.
Pech, co?“
„Já si ráno říkal, že mám zůstal ležet v trávě!“ Zanaříkal Worf
a zoufale se snažil tlačit prvou rukou doleva a levou doprava.
„Ani to nezkoušej, tohle je trošku jiný uzel, z toho se nemáš
šanci dostat.“ oznámil Dal
„Co to bylo?“ zeptal se Worf
„Co co bylo?“
„To takový hůůůů, to byl hladový drak?“
„Ne, kdepak to byly tryskáče. Letí bombardovat cirkusácký
stany.“
„Aha.“
A to je, milé děti, konec dnešního dílu. Co se dělo dál?
Chutnal trpaslík drakovi? Připojí se k našim „přátelům“ ještě
někdo? A kdo to asi bude? To se dozvíte už zítra.
Kapitola druhá
ve které budeme sledovat pojídání hlavního hrdiny našeho příběhu
drakem a seznámíme se s Marvinem
V minulém díle jste slyšeli: Trpaslík Worf se snažil pomoci
krásné hodné trpaslici, ze které se vyklubal veliký škaredý
dvojhlavý mág Dalilus, který se chystá trpaslíka předhodit jako
žrádlo drakovi. Jak se mu to povede se dozvíte právě teď.
V okamžiku, kdy oba dobrodruhové vstupují do kamenného
tunelu, máme chvíli času si je popsat. Dalilus je dva metry
vysoký, což je na Querga slabší průměr. Tato rasa dlouho žila v
pralesích, ale jednoho dne nějaký nezodpovědný turista odhodil
cigaretu a způsobil tak největší požár v historii kontinentu,
při němž shořela naprostá většina původních pralesů. Od té doby
Quergové nežijí jako národ, ale maximálně po skupinkách. Nikdy
se jako ty paka druidové nezaměřovali na přírodu samotnou, ta
jim byla docela ukradená, ale byly to znamenití alchymisté a v
pralesích bývá nejvíce různých bylinek a brouků … A kromě toho
jsou to velice talentovaní iluzionisté, což znamená, že mohou
jiného přimět vidět, slyšet a dokonce i cítit cokoli se jim
zachce. Tedy když se jim kouzlo povede. A to je většinou, o čemž
se Worf přesvědčil nedávno. Dal byl spíše hubený, na sobě měl
dlouhou splývavou kápi tmavě šedivé barvy, která měla na zádech
červenou nití vyšito – I Love Beatles. A mimochodem, měl dvě
hlavy. Jednu (byla to ta pravá) rudovlasou s plnovousem téže
barvy a bystrýma modrýma očima a levou černou s pěstěným
knírkem. Tato hlava měla většinou oči zavřené a když už je
otevřela, musela mít nasazené sluneční brýle. Pravá hlava byla
vztyčená, takže kdybychom tu, která rostla do levého boku,
usekli, byl by z Dala vcelku obstojně vypadající člověk.
Worf byl typický trpaslík, alespoň tak vypadal na první i druhý
pohled. To, že není ledajaký, zjistíme již za chvíli, až se
dvojice dostane k ústí dračí sluje. Na sobě měl velice fešnou
koženou zbroj pobitou železnými hřeby. Skvělá práce.
Stále ještě jde naše dvojice tunelem a tak si vyslechneme, o čem
si povídají.
„Poslyš, čtyřokáči, proč to vlastně děláš? Co z toho máš?“ optal
se Worf „Vždyť drakové jsou … nejsou zrovna ty nejštědřejší
stvoření na světě.“
„Nebudu ti vkládat celý můj dlouhý příběh, ty stvoření tak malé,
že bych mu mohl kolenem vykopnout zuby, ale snad ti postačí
jednoduché konstatování, že nemám na výběr.“ A z pod kápě vytáhl
medailonek se znamením draka, který nosil zavěšený na řetízku.
„Což znamená, že ty bys byl, stejně jako já, rád zrovna teď
úplně někde jinde?“
„Nemá cenu o tom mluvit, když to stejně nejde. Já jsem tam, kde
si můj pán přeje, a ty už nikdy z této jeskyně nevyjdeš.“
„Už ti někdo řekl, že jsi šílenej pesimista?“
„Popravdě řečeno ne, vždycky jsem býval veselá kopa, ale už tři
roky sloužím svému pánu a za tu dobu sežral úplně každého, koho
jsem mu přivedl, takže bych tvoje vyhlídky neviděl nikterak
růžově. Teda až na jednoho.“
„Nemyslím si, že bych mu nějak dobře šmakoval.“
„Trpaslíky on má rád, jsou tuzí, ale zato dlouho vydrží a hodně
křupou.“
„Tak já asi křupat nebudu.“ pravil rozhodně Worf a pokračoval v
konverzaci: „Poslyš, ty máš dva mozky a to ti ani v jedné bedně
necvaklo, že bys mu mohl třeba ušmiknout hlavu? Hned bys byl
volnej!“
„To miluju, tyhle řeči slýchám skoro každej den. Nikomu se
nechce na smrt a přemlouvá mne, abych se vzbouřil, ale já už
vím, že to nemá cenu. A abych odpověděl na tvojí otázku, tak
useknout hlavu jsem mu zkoušel.“
„A co se nepovedlo?“
„Nic, všechno vyšlo podle plánu … už jsme tady.“
Vešli do fakt velký místnosti vymleté ve skále. No, zas tak
velký zase ne. Jediné čeho si Worf stačil povšimnout byl
obrovskej smard všude kolem, než …
„No tak hernajs, uhněte, máte tlustý sklo.“ Zařval na ně drak
ležící na druhé straně sálu, poněvadž sledoval na velkoplošné
obrazovce zápasy bludrů a ten dvouhlavej ňouma a jídlo mu vlezli
do zorného pole zrovna v posledním kole, kdy se mělo rozhodnout,
jestli svojí sázku vyhraje, nebo ne.
Worf se instinktivně otočil za původem onoho rozkazu, ale nebyl
schopen ho uposlechnout, protože to, co uviděl se zcela vymykalo
jeho chápání. Skoro jako velká násobilka. Čekal nějakého
obrovského rudého draka s bělostnými zuby a zlýma očima. A to co
uviděl byl ani ne čtyřmetrový dráček ležící na kanapi, bez zubů
a bez očí. A bez hlavy. Na jeho krku evidentně něco chybělo. A
také něco přebývalo. Až teď to Worfovi konečně došlo, Dal
drakovi skutečně usekl hlavu, ale kdo ví proč to draka nezabilo,
a dle všeho mu to ani nijak nekazilo náladu. Místo tlamy, očí a
dalšího příslušenství, které většinou najdete na hlavě měl drak
v krku zapíchnutého papírového létacího draka. Asi mu to
připadalo vtipné. Jak s takovým udělátkem mohla stvůra vidět a
slyšet a vůbec žít, zůstávalo pro Worfa záhadou a nejen pro něj.
„Áno,“ otřásl výkřik celou jeskyní až ze stropu spadl jeden
krápník zvaný stalaktit „Já to věděl, že Hym vyhraje! Výborně
kluku, ty jseš doslova miliónovej!“ A taky Worf netušil, jak
mohl tak hlasitě řvát.
„A po práci si dáme něco k snědku,“ zahlaholil dráček „jen pojď
dál a představ se mi.“
Trpaslík došel na čtyři kroky k pohovce, kde vegetoval drak a
začal: „Jsem Worf a nejsem ani trošku chutnej.“
„Já jsem Gryarkor a tohle mi říká každej, s potěšením však
většinou zjišťuji, že vy človíčci se velice podceňujete. Vy
trpaslíci jste nejlepší s trochu majoránky, ale že jsi to ty,
tak tě ušetřím toho potupeného vaření a zblajznu tě zaživa. Máš
nějaké poslední přání?“
„No měl bych jednu otázku…“
„Tak povídej, ale rychle, začíná mi kručet v břiše.“
„No …“ odmlčel se Worf, strach neměl, ale na prohlídku drakova
žaludku taky zrovna nespěchal „vždycky jsem myslel, že všichni
draci jsou zvyklí ležet na svém bohatství. Víte, zlato, šperky,
slavné obrazy a tak, ale vy ráčíte tak nějak ležet na kanapi,
čímpak to je?“
„Ty jsi chytrý trpaslík, takhle zajímavou otázku mi ještě nikdo
nepoložil, ale že to bylo tvé poslední přání, tak ti ji
zodpovím. Podívej se, tohle je mé bohatství.“ Nadzvedl se
prackou a druhou vytáhl ze skuliny mezi gaučem a vlastním
sádelnatým tělem kartičku s nápisem MasteroCard. „Zlato už vyšlo
z módy, příliš kolísá kurz na burze, teď jde nahoru ropa, ale
chápeš, že ležet v naftě by bylo dost nepraktické a nehygienické
navíc. Tak a to je všechno, tak pojď blíž.“
„Dovolím si vám zopakovat, že vám dozajista chutnat nebudu.“ a
udělal několik kroků dopředu.
„No jo, no jo.“ Gryarkor vyklepal papírového draka z krku a
hbitě trávicí trubici namířil přímo nad hlavu trpaslíka. A řeknu
vám, vysavač s takovou silou byste ani v teleshopingu nekoupili.
Nejdřív se začal Worf pomaličku zvedat, ale zakrátko už byl jen
boulí na drakově dlouhém krku a chvilku na to už ani to ne.
Worf byl absolutně sežranej. Tak moc sežranej, že by to víc už
ani nešlo. Hlavu měl sežranou, ruce měl sežraný, dokonce i jeho
oblíbený kuří oko na levé noze bylo sežraný.
Ne na dlouho.
Dřív než byste řekli pětkrát Popokatepetl letěl Worf přímo ze
žaludku závratnou rychlostí proti stěně a být to obyčejný
trpaslík, určitě by si rozbil hlavu. Takhle jenom zaduněl.
„Co to má být?“ obořil se drak na trpaslíka, který se ohmatával,
jestli má všechno na svém místě.
„Já vám říkal, že nejsem žádná chuťovka.“
„To bylo, jako bych v žaludku měl kámen!“ postěžovala si
bezhlavá stvůra.
„Skoro, bylo to jen poctivé dubové dřevo.“
„Cože, dřevěný trpaslík??“ vykřikl Gryarkor.
„Cože, drak s papírovým drakem místo hlavy?“ oplatil mu stejnou
mincí Worf
„Ten kdo tohle vymyslel, musí být pořádně pošahanej,“ zazněl
lakonický hlas z roku místnosti. Byl to Dal.
„Do cely!“ Rozeřval se drak „Oba dva!“
Mág ukázal mladému trpaslíkovi cestu do kobky pro vězně, oba
vešli. Dvojhlavec zamkl dveře zevnitř a strčil klíč za opasek.
„Tohle má bejt jako vězení, jo?“ otázal se opravdu naštvaný Worf,
doufal, že se s ním bude nakládat jako s každým jiným
nestravitelným jídlem, že ho vyhodí ven. V žádném případě
nechtěl tvrdnout zrovna tady. Dal na jeho řečnickou otázku
neodpovídal. Trpaslík se tedy rozzlobil a začal bušit do dveří.
Dřevo proti dřevu. Dunělo to na celé podzemí, ale efekt byl
nulový.
„Taková hnusná kobka,“ zanaříkal Worf „postele tady nemají,
jídlo nebude stát za nic, a ještě k tomu je tu ten strašnej
smrad … a hele, tady něco roste!“ Kopl do zeleného chuchvalce s
bodlinkami na povrchu.
„Mohu vás poprosit, abyste do mne již více nekopal, nebušil do
mne pěstmi, nebouchal do mne tupým předmětem, slovně mne
nenapadal a vyvaroval se jakéhokoliv útoku palnými či sečnými
zbraněmi, které by mohli ohrozit mojí osobu, předem děkuji.“
ozval se chuchvalec.
Tak tohle bylo na Worfa už trochu moc, celej život prožil v
relativním poklidu a během několika posledních hodin se potkal s
tou nejkrásnější trpaslicí, ze které se vyklubal dvojhlavý
holobrádek, byl sežranej bezhlavým drakem a právě teď s ním
diplomaticky vyjednávala svá práva mluvící kytka. Ten správný
čas se probudit. Probuď se! PROBUĎ SE! Nic.
„Tak to asi nespím,“ pomyslel si Worf a po chvilce přemýšlení se
zeptal: „Kdo jsi, ty škaredý zelený chuchvalče?“
„Mé jméno je Marvin, škaredý vousatý zakrslý humanoide.“
„Kaktus Marvin.“ zopakoval si sám pro sebe trpaslík.
„Ne kaktus Marvin, robot Marvin!“
A to je, milé děti, konec dnešního dílu. Co se dělo dál? Je
Marvin doopravdy robot? A proč tedy vypadá jak kaktus? A jak se
dostal do dračí sluje? To se dozvíte už zítra.
Kapitola třetí
ve které bude trojice hrdinů hodnotit nastlanou situaci a Marvin
bude vyprávět, jak se dostal na toto nehostinné místo.
V minulých dílech jste slyšeli: Trpaslík Worf byl polapen mágem
Dalem a sežrán drakem Gryarkorem. Následně byl vyplivnut a
uzamčen zevnitř do cely společně s mágem a s kaktusem Marvinem,
který tvrdí, že je robot, nebo robotem Marvinem, který vypadá
jako kaktus, to zatím nevíme, ale brzy to už vědět budeme …
Svět je výrazně šílený. Jen málo lidí si to uvědomuje. A ti,
kteří prohlédli, jsou námi ostatními považováni za blázny.
Pravda je však taková, že právě jejich smýšlení je správné. Vše
by totiž mělo padat směrem vzhůru a voda by měla hořet. Ale
nepadají a nehoří. A to jen z toho důvodu, že svět je šílený.
Kdyby totiž byl normální, tak by se nemohla stát snad jediná
událost našeho příběhu. Nikdy by nevznikl národ ševců, nehledě
už vůbec na národ mlékařů, který v našem příběhu bude hrát
vedlejší a snad i podružnou roli a tudíž jsem se o něm prozatím
nezmiňoval. A rovněž by Worf nikdy neskončil v cele uvnitř dračí
sluje. A nikdy by nepronesl to, co se právě chystá říci.
„A proč bychom se neměli pokusit utéci? Co můžeme ztratit?“
„Je to jednoduché, ty hlavo dubová,“ začal čtverooký mág a
nevědomky přesně vystihl matriál, ze kterého byla trpaslíkova
hlava vyrobena: „Nebylo by to tak složité, odemknout si, když
máme klíč. Popravdě řečeno jsme zamčeni jen z psychologických
důvodů, vypadalo by to dost trapně, kdybychom byly uvězněni v
cele a dveře by byly dokořán. Pravda je však taková, že i kdyby
se nám přes ostražitého draka, kolem kterého bychom museli nutně
projít podařilo proklouznout, nic by nám to nepomohlo. Sáhni si
na zátylek.“ Pobídnul trpaslíka a pro příklad sám zajel prsty ne
vršek krku. „Cítíš tam tu bouli? Nevím přesně co to je, ale díky
tomu může drak vidět našima očima a co více, dokáže nás i
ovládat, takže když uděláš cokoliv, co by se mu nemuselo líbit a
on se zrovna na tebe bude soustředit, tak si jako trest třeba
budeš nucen useknout vlastní nohu. A řeknu ti, není to nic
příjemného, celý život bys pak musel hopsat po jedné …“
„Tak dobře, uříznu si tu bouli nožem a bude po problému!“
Navrhoval Worf.
„Jo … to už také jeden zkusil …“
„A co se mu stalo?“
„Víš že ani nevím? Najednou začal šedivět. Nemyslím tím, že by
mu začaly šedivět vlasy, ale celý, i v obličeji se mu měnila
barva. Lehl si a za zpěvu písničky Vánoce, Vánoce přicházejí
vydechnul naposledy. Byl to dobrej týpek. Bylo mi ho líto.“
„Ty mluvíš, jak by to bylo úplně normální! Vždyť ten člověk
zemřel! Co takhle klesnout hlasem, nebo uronit slzu?“ upozornil
dost vyděšeně trpaslík.
„Jak již jsem řekl, sloužím drakovi už tři roky a když si
spočítáš, že požírá minimálně jednoho člověka za týden, tak ti
vyjde výsledná představa, kolik lidí jsem asi viděl zemřít.
Žádného z nich jsem pořádně neznal, ale určitě to byla dlouhá
řada výjimečných lidí. Jednou jsem odchytil básníka, který ještě
než zemřel, složil Baladu o strašlivém drakovi, která byla tak
dojemná, že jsem i já sám uronil slzu. Ale většinou se mi
povedlo odchytit nějaké lumpy, zloděje a podrazáky, o které ve
světě není sháňka. Hned první rok jsem pána krmil armádami
skřetů, které procházely okolo, ale začaly se mu z těch slizounů
dělat vředy, takže je momentálně na bezeskřetí dietě. A každého,
kdo položí život jako oběd toho nenažrance je mi strašně líto,
ale nemohu s tím nic dělat.“ Po posledních slovech se Dal dlouho
odmlčel. Tiše seděl i trpaslík, ale když dle jeho názoru přišel
už ten správný čas na pokračování jejich diskuze, znovu
promluvil.
„Dobře, jenom neztrácet naději. Musíme se odsud nějak dostat.
Takže co dokážeš ty jsem už měl tu čest poznat. Já jsem vcelku
dobrý bojovník, to by nám mělo k úniku stačit.“ Trpaslíci často
přehánějí a ještě častěji se chlubí. Sousloví vcelku dobrý
bojovník tedy račte chápat tak, že Worf si při souboji dokáže
bez větších problémů pustit sekyru rovnou na malíček pravé nohy,
což se mu stává dost často. Abychom však jen nehanili, za léta
tréninku se hodně zlepšil, poněvadž jako mladému chlapci mu při
cvičení zbraň povětšinou padala na palec. A musíte uznat, že
trefit se do malíčku oproti placi je vcelku uspokojivý pokrok.
„Nezbývá nám, než se zeptat, co dovede náš malý kamarád.“
obrátil se trpaslík na kaktusu se podobající bytost.
„Nejsem váš kamarád. Jsem Marvin. Nemůžu být kamarád a Marvin
zároveň. Říkejte mi Marvin, protože se jmenuji Marvin. Všichni
mi říkají Marvin. Kdybych se jmenoval kamarád, všichni by mi
říkali kamarád. Kromě maminky. Ta by mi říkala i tak Marvin.
Maminka říká všem Marvin. Proto je můj bratr Marvin a moje
sestra je taky Marvin.“
„Dobře, Marvine, co dovedeš?“ skočil robotovi do řeči Worf.
„Moje schopnosti jsou vymezeny standardními funkcemi řady robotů
CX.“
„Mohl bys být konkrétnější?“
„Výčet mých dovedností by byl dlouhý, ale omezme se na
konstatování, že dokážu téměř vše co ty a k tomu lépe a navíc
dovedu spoustu věcí, které by jsi měl problémy i vyslovit.“
„Například?“ zeptal se tak trošku rozezleně trpaslík.
„Remodulovat pozitoronickou matrici hyperhexabotů, vykalkulovat
derivaci logaritmicko goniometrické funkce, či polytechnicky
syntetizovat trihydro-difosfáto-pentanitro-tetracyklo hydrát.“
„Náhodou,“ prohlásil trpaslík poté co se přesvědčil, že robot už
skončil „až na ten drát je mi to skoro všechno jasný. Ale rád
bych věděl, jak se taková bedna jako jsi ty může dostat do
týhletý hnusný díry v zemi.“
„Moje cesta sem byla dosti složitá a nerad bych vás připravil o
čas, který byste byly nuceni strávit posloucháním mého příběhu.
Není důležitý a není zajímavý.“ snažil se vykroutit bodlináč.
„Výš co, jsi člen party a zatím o tobě ještě vůbec nic nevíme.
Tedy kromě toho, že umíš pózovat s drátem, či co. Jen povídej,
po dnešním dni potřebuji nějaký pěkný příběh na uklidněnou,
jinak neusnu. Čím míň krve a draků tam bude, tím líp.“
„Dobře tedy, když jinak nedáte… pocházím ze vzdálené země. Ta
zem je tak daleko, že kdybyste postavili řadu dominových
destiček odsud až do mojí domoviny a tady šťuchli do první, tak
by trvalo několik dní, než by spadla ta na konci. Kromě toho, že
je tedy má země tak daleko je také šíleně suchá. Co suchá, je to
učiněná poušť. Z generace na generaci si vyprávíme příběh o
padající vodě z nebe, ale tomu už skoro nikdo nevěří.
Abych to ale zkrátil. Na tomto nehostinném místě žili lidé,
kteří si říkali Lapadoci. Lapadocie vzkvétala i když ne doslova,
poněvadž na písku a kamenech toho zrovna moc nerostlo, přesto se
Lapadoci neměli špatně. Biologové vymýšleli nové plodiny, které
by se daly pěstovat i na poušti, technici zase způsoby, jak je
pěstovat a sklízet a kuchaři se starali o jejich přípravu do
závěrečné poživatelné podoby. Všechno šlo krásně a vypadalo
skvěle až do chvíle, kdy se jeden nezodpovědný mladý chlapec
nemohl rozhodnout, ke které části populace se má přidat. Jestli
se má stát biologem, nebo technikem. Položil tedy onu otázku,
která stála u zrodu vší mizérie. „Kdo je lepší? Biolog, nebo
technik?“
Ponejprv se o tomto otazníku klidně diskutovalo, pak debata
přešla v hádku a následně v otevřený konflikt. Ne snad, že by se
Lapadoci navzájem bili a vraždili, kdepak, na to to byl příliš
mírumilovný národ. Měli rádi klid. A biologie. Nebo techniku.
Proto se ještě mnohem více pohroužili do studia a vynalézání,
aby jedna frakce převýšila druhou.
Když biologové vynalezli zpívající rododendron, technici zase
vymysleli přístroj, který dokázal skládat písně. Když byl naopak
vynalezen robot pro uklízení pokojů, ve vědeckém skleníku už
rostl první karafiát, který se živil prachem a pohlcoval ho z
blízkého okolí, takže se ve světnici nikdy neprášilo. A tak to
šlo pořád dál a dál. Ne však dlouho. Jen do okamžiku, kdy se
kuchaři řekli: „Když se biologové a technici trumfují, kdo z
nich je lepší a nás nepřizvali, znamená to snad, že my jsme méně
důležití?“ A přestali vařit. Mysleli si, že si toho někdo všimne
a vyzdvihne jejich důležitost pro národ, ale vědci byli tak
zahleděni do svých vynálezů, že bez povšimnutí zemřeli hladem. A
bez neustálých oprav secích strojů a kombajnů je brzy
následovali i kuchaři, poněvadž neměli z čeho vařit. A to je
smutný konec národa žijícího v zemi Lapadocii.
Ne každý však zemřel. Zůstali výtvory jejich páce. Kaktusy a
roboti. Dvě úplně odlišné životní formy vzniklé rukou
znepřátelených tvůrců. Přesto jsme si skvěle rozuměli. Kaktusy
byly vždy ti slabší a uvědomovaly si to. Nemohly se hýbat,
poněvadž byly zakořenění v zemi a vůbec byly bezbranní. Zato to
však byly skvělí přátelé. Naučili nás jak hrát poker a mariáš a
podobné hry, o kterých jsme my nikdy neslyšeli, protože jsme na
ně nikdy neměli ani pomyšlení, ale oni si jimi stále krátili
dlouhé chvíle, kdy rostli. A jako že rostli pořád.
Byly to skvělé časy. Každý se měl dobře a nikam se nehnal. Nikdo
neměl žádné problémy. Nemělo to však trvat dlouho. Nic krásného
netrvá dlouho, abychom poznali, co je krásné.
Jednoho dne, krátce poté co se nám ztratil jeden Joker z balíčku
karet na canastu, u pole s kaktusy zastavilo auto a z něho
vystoupila skupina skřetů, vzali motyky a začali rostliny
vykopávat a nakládat do dodávky. Nikdo netušil, co se děje.
Odvezli švindlíře Pepu, Francoise, kterému nikdo neřekl jinak,
než Kárové eso a dalších pět kaktusů. Druhý den se vrátili
znovu, tentokrát se dvěma auty, na kterých byl nápis – Zpívající
kaktus – váš zdvořilý společník. Volejte hned. Množstevní slevy.
Dobrovolně jsem se přihlásil, že podniknu riskantní misi, která
měla mým dobrým přátelům pomoci. Jak již jsem se zmínil,
rostliny jsou bezbranné, a tudíž se jen s těží mohou vzepřít
čemukoliv, co s nimi ti ohyzdní skřetové dělají. Můj plán byl
tedy jasný. Kamarád opravář Lex mi dokonale upravil karoserii,
takže jsem byl k nerozeznání od tuctového kaktusu a v této
podobě jsem přicupital na okraj pole, kde zakotvili skřeti. Měl
jsem štěstí a vybrali mne hned první den. Bylo to však štěstí v
neštěstí. Doufal jsem, že se dostanu až na místo, kam dorazili
mí přátelé a budu jim moci nějak pomoct, nebo alespoň zjistím,
co se s nimi děje a vrátím se nazpět abych to sdělil ostatním.
Jenomže zrovna to ráno, kdy jsme projížděli okolo této jeskyně
dostal místní drak Gryarkor hlad. A tady našeho přítele Dala
napadlo, že si z těch skřetů udělá výborný dobrý den, když je
pomocí svých iluzí donutí zajet až přímo do jeskyně drakovi pod
nos, což se mu také povedlo. Příští měsíc sežral náš věznitel
skřety do jednoho a co je horší, zblajzl i moje přátele kaktusy.
Jen já jsem mu nechutnal a tak mne tu za trest uvěznil.
Už tu sedím přes rok a nechci myslet na to, co se stalo se všemi
těmi kaktusy, snad to s nimi dopadlo lépe než se mnou. Rád bych
tomu věřil.“
Marvin dovyprávěl svůj příběh a porozhlédl se po jeskyni. Oba
dva posluchači už spali. Byla to pěkná pohádka na dobrou noc,
alespoň pro ty, kdo prospali konec. Marvin pravil ještě
polohlasem: „Ať se vám spí dobře, budeme potřebovat hodně síly.“
a přepnul se do úsporného režimu.
Venku stále ještě svítily dvě slunce, takže bylo krásně vidět,
stejně jako vždycky, ale v kobkách bylo temné příšeří a chlad. A
ticho. Ještě dlouho se neozval žádný zvuk až do onoho, který
probudil všechny tři naráz.
A to je, milé děti, konec dnešního dílu. Co byl onen tajemný
zvuk? Bude pro naše přátele znamenat neštěstí, nebo vysvobození
To se dozvíte už zítra.
|
|
« Autor sešitu » |
Mat
Další díla autora:
Autor píše úplně všechno,
takže jeho díla najdete v celém časopise. Podílel se také na
nepřímém předchůdci tohoto příběhu nazvaném
Grufovo poslání.
|
|