Zrození

I.


Den se probouzel. Slunce ještě nevykouklo nad obzor, ale rudé červánky oznamovaly, že již to nebude dlouho trvat. Lidem, kteří věřili v předurčení, osud a spojení přírody s celým kontinuem, oznamovaly ještě mnohem více.
Muž v tmavě modré kápi poslouchal šepot unavené přírody. Seděl na neuměle vyrobené závoře, která přehrazovala průsmyk. Říkalo se mu Vlčí, důvod tohoto pojmenování byl jasný každému, kdo chtěl v okolních lesích přenocovat. Ani oheň nedokázal udržet hladové bestie v bezpečné vzdálenosti. A k tomu to ještě nebyli pouze vlci, ale i bludičky. Jednu zakápěnec potkal, když přicházel před momentem na toto místo. Měla modro bílé šaty a v ruce držela lucernu, kterou ukazovala svým obětím, kam jí mají následovat. Muž v kápi moc dobře věděl, že v těchto lesích bludičky najde (resp. ony najdou jeho), přesto se vydal na cestu ještě dlouho před rozbřeskem. K jeho štěstí a smůle hladových vlků, lišek a hejkalů však bludička zpozorovala první ranní záblesky, které označovaly konec její pracovní doby, přesčasy bývají u těchto stvoření velmi ojedinělé a bolestivé, a tudíž ve většině případů nedobrovolné. Rozesmála se a zatočila do kolečka, dlouhé šaty se zvedaly a odkrývaly její bělostná lýtka snad proto, aby poutníkovi ukázala, o co přišel. V ten okamžik kdy zmizela, zahrály okolní stromy všemi odstíny zelené. Bylo to jeho první setkání s bludičkou.
Seděl a naslouchal, nelákaly ho zvuky pobouzejícího se lesa, z přírody měl mnohem radši šutry, hlavně ty drahé, i když upečeným zajícem, či koroptví také nepohrdl. Bylo v tom něco jiného, poslouchal, protože čekal, že něco uslyší. Téměř bez pohybu takto naslouchal dobrou půl hodinu, poté seskočil ze závory a začal se rozcvičovat. Nemá cenu zahálet, zvláště ne v takovýto okamžik. Nacvičoval si výpady svojí trpasličí sekyrou. Podle postavy to však určitě nebyl příslušník hornického lidu, měřil přes dva sáhy urostlé postavy, alespoň tak se to přes jeho oděv jevilo. Byla to původně obouruční sekyra, ale on jí držel v jedné ruce a podnikal s ní výpady, které považoval za vhodné pro budoucí souboje. Nebylo to ideální, útok se sekyrou v jedné ruce byl mnohem pomalejší, působil těžkopádněji a postrádal dost ze své obyčejné razance, ale vzhledem ke kvalitě zbraně byl stále ještě velice ničivý. V druhé ruce třímal jednu velice zvláštní věc. Na první pohled vypadala jako téměř obyčejný ocelový boxer, ale měla mnohem větší potenciál, který částečně odhaluje jeho název, v odborných (assassinských) kruzích se mu říká Trhač střev. Několikrát zkusil co nejrychleji uchopit svou kuš, kterou měl připevněnou na zádech tak, aby byla vždy k použití.
Díky své pilné (již druhé) ranní rozcvičce přeslechl to, co slyšet chtěl, ale to bylo únosné riziko. V podstatě to nebylo ani tak důležité. Uviděl je, jak stoupají na koních k průsmyku, byli čtyři. Již od pohledu vypadali jako ničemové, otrhané kalhoty, nekvalitní meče, ručně vyrobené luky (až na jeden, který vypadal jako výtvor opravdového řemeslníka), kožené kazajky, bylo s podivem, že vůbec jeli na koních. Asi to byli synáčci ze statku a koně si vzali jako svůj podíl na dědictví.
Když zpozorovali muže opírajícího se o závoru, popohnali koně do klusu. Zastavili až těsně před ním. Poutník byl opřen o závoru a koukal se směrem do země, vypadal, že ho přijíždějící hlouček vůbec nezajímá.
Muž, jehož kůň frkal ozbrojenci téměř do tváře, pronesl několik vět, které postrádaly jakýkoliv smysl, způsobily však veliké rozveselení v řadách jezdců.
Bojovník vzhlédl a odhalil tak ostatním svou tvář, které dominovaly oči ne nepodobné kočičím. Dříve, než stihl muž s opravdovým lukem opět promluvit, ujal se slova sám cizinec: „Chcete tudy projet? Zaplaťte tedy mýtné.“
V hloučku to vyvolalo nesouhlasné švitoření. Nakonec se odhodlal opět velkohuba: „To my tady vybíráme mýtné, takže budete muset zaplatit vy nám.“ V jeho slovech bylo cítit pohrdání, ale i respekt a strach z neznáma.
„Rozmysli si, co říkáš. Jinak by se ti mohl stát, že už si se Zellou neužiješ.“
Jeho slova vyvolala v mladých banditech údiv a ještě větší strach. Vypadalo to, že jim nechybí mnoho a obrátí to nazpátek. Toho se pěšák trochu zalekl.
„Čas na rozmyšlenou vypršel,“ oznámil a polohlasně začal počítat: „Raz – dva“
Udělal rychlé dva kroky – vlevo stranou a dopředu, čímž obešel koně svého prvního protivníka a v souladu s pohybem mu vrazil do břicha Trhač střev upevněný k levé ruce. tři Na stojné pravé noze udělal otočku při níž boxer ze své oběti vytáhl a ještě k tomu si ještě levou nohou přidupl, jako při tanci, nyní stál zády k ostatním banditům. čtyři
Šokovaným a udiveným jezdcům v tu chvíli zmizel. Ještě stále si to v hlavě přerovnávali, nemohli uvěřit tomu, že jejich přítel dostal do břicha ránu, kterou všichni považovali za smrtelnou. To vše ovšem náhle překryl fakt, že útočník jim přímo před očima jednoduše zmizel. Nejprve je zalila touha po satisfakci a následně ulehčení, že když ten padouch zmizel, nemusí svého parťáka mstít, vypadal dost nebezpečně.
O nepostřehnutelný okamžik poté, co neznámý vrah zmizel se objevil o necelých osm sáhů dál cestou, kterou před chvílí výběrčí mýta přijeli , takže stál několik sáhů za zády posledního nepřítele. Nevydal však žádný zvuk, a proto mohl pobaveně pozorovat zmatené postavy na koních. jedna – dva Jeho okamžik triumfu však měl krátké trvání, musel být rychlý. Bleskově sundal kuši z ramene a přidržujíc ji i rukou, ve které třímal sekyru zacílil. tři – čtyři – jedna – dva Prsty levé ruky stiskly spoušť a šipka s hvízdotem opustila své dočasné útočiště a zabodla se do krku posledního (z tohoto pohledu spíše prvního) bandity. Cizinec kuši v rychlosti hodil zpět za rameno a rozkročil se. Zbývající dvojice se stačila jen otočit po zvuku šipky a sténání další oběti, zahlédli muže v kápi a reflexivně sáhli po lucích. tři - čtyři Útočník opět zmizel.
Ne na dlouho. Znovu se objevil přímo za zády jednoho z mladíků, seděl na jeho koni. Bylo dílem okamžiku zabodnout do nepřítelových ledvin svůj smrtící trhač. jedna
Některé věci jsou prostě nevyhnutelné. Placení daní a splátek lichváři je nevyhnutelné. Podlehnutí v boji harpii (ať té desetihlavé, nebo té lidské) je téměř nevyhnutelné. Zabití krávy, která vám už nevynáší (také obou řádů), je naprosto nevyhnutelné. A když na patnáct let starou herku z ničeho nic spadne hlap jak hora a když k tomu ještě jednoho sraba na hřbetě nese, je nevyhnutelné, že se splaší. Nic jiného se snad ani nemohl stát.
Kůň zaržal tak, jako by to byl jeho poslední výkřik do světa, nebyl tak silný, ale spíš zoufalý a rozčarovaný, jako by říkal: „Tak tohle si na stará kolena nenechám líbit“. Z toho mála sil co měl se vzepjal a začal poskakovat jeleními skoky, zkušený jezdec by se na něm udržel, ne však muž v kápi (zažitý stereotyp je označovat i příslušníky jiných ras, jako muže a ženy, proto omluvte moje nedostatky v těchto pojmenováních, technicky vzato to byl arjun). Ještě než spadnul, strhl s sebou i svojí oběť, dopadl přímo na nohy, stále držel zmítajícího se banditu. Ještě zbýval jeden, ještě jeden. Seděl na koni a vytáhnul luk, zacílil. Nebyl to dobrý lukostřelec a ruce se mu třásli, ale ani tak by nemohl netrefit muže stojícího dva metry před ním. Vystřelil. Šíp se zabodl do těla, do těla jeho společníka, které cizinec použil jako štít. Odhodil ho a s bojovým rykem se rozběhl proti poslednímu nepříteli. dva – tři.
Sekyra zaťala do stromu, být to muž, dost možná by se nezastavila ani o páteř.

„Promiňte pane, spletl jste si místo, tábor dřevorubců je na okraji lesa!“ promluvil mírně ironický hluboký hlas muže v dvoubarevné – tmavě modro černé kápi.
„Ještě jsem měl čas!!! To byly tři, ne čtyři!“ promluvil rozzuřeně muž a vytahoval svojí sekyru z dřevěného vězení.
„Na co potřebuješ čtyři, nestačí ti tři?“
„Když se domluvíme na čtyřech, znamená to čtyři!“
„Nemluvím o čase, počítám mrtvé.“
„Kdyby jich přijelo o jedno méně, stačili by my tři. Ale takhle to znamená, že jsi prohrál sázku, nedodržel jsi podmínky.“
„Nestihl bys to.“
„To už se nedozvíme, kvůli tobě. K tvé smůle.“
„Začínáš rozumět slovu argument.“
„Proč jsi to udělal?“
„Jeden přežije, stovky vypráví… Nechceš se stát legendou?“
Šli pospolu trnitým křovím (jejich kápě se zachytávali o trny, ale netrhaly se), aby mohli vidět, jak zbývající ničema žene svého koně směrem do zdánlivého bezpečí. Vyšli z hustého porostu a zběžně prohlédly těla poražených. Všichni leželi nehybně na zemi, jejich koně se potulovali kolem, kromě toho, co se splašil, ten již se proháněl na druhé straně průsmyku (v těchto lesích ho však nečekala růžová budoucnost). Nesplašili se, pro Karima to byl nezvyk, málokdy viděl koně jinak, než ve zběsilém úprku. Od dob, kdy opustil řady Nekromantů se toho mnoho změnilo, nedokázal však vyjmenovat co všechno, na celé období měl velice mlhavé vzpomínky a to ještě jen na osobní události, které nebyly spjaté s chodem Necronu. Už nikdy by si nedokázal vybavit, jak ono město (formálně jeho domov, nedovedl si však představit, že by byl vevnitř zavřený celý život) vlastně vypadalo. Nedokázal seslat jediné kouzlo, které má něco společného s Nekromacií, nebo ho vynalezli Nekromanti a ještě se nedostalo v obecnou známost. Neuměl už ani vyvolat žádného nemrtvého na svojí ochranu, přestože to uměli i mnozí mágové mimo Necron, žádná škoda, stejně to nikdy nedělal.
„Proč tohle musíme dělat?“ zeptal se s obrovskou dávkou pohrdání Korgan a kopl do těla muže, kterého zasáhnul v předešlé bitce jako prvního a který se velice špatně snažil předstírat, že je mrtev. Stejně to byla téměř pravda byla to jen otázka času, kdy jed začne působit.
„Důvodů je několik. Oficiálně kvůli tomu, abychom se naučili pokoře a dokázali svojí touhu sloužit řádu. Pro tebe může být však lepší důvod, že se můžeme během těchto „akcí“ sehrát a rozcvičit na to, co nás čeká. A pro mne je nejlepším důvodem naděje, že se k tomu co nás čeká opravdu dostaneme. Ale tohle všechno už víš, proto čekám, že za tvojí narážkou se bude skrývat něco dalšího.“
„To si piš.“ Shýbnul se pro váček se penězi, který byl upevněn u pasu jednoho z banditů, a nakoukl dovnitř, pouze několik stříbrňáků a měďáků, přesto vaček zastrčil z pás. „Díky těmhle „úkolům“, které by jednoho unudili k smrti a dva leda tak … unudili s smrti dvakrát tak rychle, si nemá chudák trpaslík kdy povyrazit a zařádit si. Podívej se na to: Dneska jsem zmáknůl tři chudáky, včera jsem seděl a poslouchal řeči toho strýho senily Roakora a předvčerejšky jsem se nehnul z židle. Tohle není život pro mě.“
„Chceš zábavu? Mrkneme se na nějaké zábavnější místo.“ Začal kouzlit Nebeský oblouk tohle kouzlo již Korgan znal, bylo šíleně těžké a vyčerpávající a podle jeho názoru zcela zbytečné. Když se někam chci dostat, tak si tam snad zajdu. On už si také nepamatoval na kouzlo, kterým se oba přemisťovali tak rychle na téměř libovolné vzdálenosti. A konec konců i kdyby si ho pamatoval, nebyl by schopen to nějak využít, protože zvládnutí této magické formule chce více než jen magický talent (jenž mu překvapivě nechyběl, tedy překvapivě jen na první pohled, vše je záležitost genů a náhody, pokud něco takového jako náhoda existuje) a zkušenosti v kouzelní (které u něho zatím nebyly nijak převratné).
Ještě než se postavil k mistrovi, aby s ním byl přenesen svazkem paprsků (z dálky k nerozeznání podobným duze), v klidu dokráčel k jednomu z padlých a se slovy: „Něco mi dlužíš,“ mu uťal hlavu. Rána byla přesná. Ještě než začala z cév tryskat krev, bleskově se sehnul a vyrval mu přímo z krku svojí šipku. Otřel jí o jeho špinavé šaty a v obstojném stavu ji zasunul do jedné zdířky speciálně dělané na šipky, upevněné vedle ostatních na svrchní straně levého rukávu jeho róby. Vytáhl jinou a zasunul ji do kuše. Spíš pro sebe, než pro naporcovaného nepřítele prohodil: „Nevěděl jsem, že jsi ještě naživu, příště si budu muset dávat větší pozor.“
Oblouk je přenesl o stovky mil dál. Jelikož byli připraveni na náraz, nebylo přistání nijak tvrdé, ale Korgan si až příliš živě vzpomínal na první užití tohoto kouzla, po kterém až nečekaně tvrdě dopadl přímo na dlaždice před hrdým chrámem La´ Templa ve Staurosu, který byl jejich momentálním útočištěm. V této chvíli se ovšem mohli nacházet, podle Korganova hrubého odhadu někde na jižním pobřeží, které prohlubovalo vrásky na čelech mocných bílých mágů už snad celá staletí a nevypadalo to, že by se v dohledné době na tom mělo cokoli změnit, zvláště po tom „incidentu“, který se odehrál před necelými třemi roky.
Ocitli se u jakési řeky, jejíž koryto bylo tak mělké a široké, že by se dalo konstatovat, že vlastně dopadli do řeky. V tomto místě již vesele rostlo rákosí. Dobrodili se na břeh, který nebyl nijak zřetelně ohraničen a kouzlem se usušili a očistili. To, na co se chystali, nebyla zrovna záležitost, na kterou by kdokoli musel mít vyleštěné boty, ale zásady jsou zásady a podle Karimova učení musí dávat správný kouzelník protivníkovi najevo své vyšší postavení třemi aspekty: svým chováním (hlavně chůzí a gesty – na rozhovor dojde málokdy), svým vzezřením (když vypadáš jako polní krysa, tak nos něco, aby ti nebylo vidět do ksichtu), ale hlavně tím, že je na rozdíl od svého nepřítele naživu. Už teď splňovali většinu těchto požadavků, nyní jen stačilo najít nějakou oběť a … pobavit se.
Oba věděli, že přípravy na boj jsou nejednou delší a důležitější než samotná bitka, Karim začal kouzlit a brzy zmizel arjunovi z očí, on se musel tak trochu přezbrojit, sundal si plátovou zbroj bez rukávů, takže mu na těle zbyla pouze drátěná košile (ono to bylo spíše takové tričko s Dlouhými rukávy …) na kterou si opět navlekl svojí róbu speciálně šitou pro jeho tělo a potřeby a nakonec přes všechno přehodil zelený plášť.
„Nechť mi moji předci odpustí,“ vyslovil formuli, kterou sám vytvořil, a nasoukal zbroj, sekyru i kuši do neviditelné kapsle, kde rázem předměty mizely. Nakonec začal kouzlit podobná zaříkadla jako jeho mistr, až na to, že jich bylo méně a trvaly mu mnohem delší dobu.
Existuje jen pár věcí, které jsou těžší než hledání jedly v kupce sena (pokud neznáte vhodné kouzlo, nebo nemáte opravdu veliký magnet), třeba takové hledání stébla sena v kupě jehel … Nic takového ovšem naše hrdiny nečekalo, dalo by se to spíše přirovnat k hledání stébla v kupce sena, o které nevíte, že je v ní jehla …
Našel ji Korgan, taková malá vesnička přímo stvořená k demolici, ne více než sto padesát skřetů - práce ne více než na čtvrt hodinky.
»»Našel jsem to, po proudu řeky, na levém břehu, něco kolem jeden a půl míle«« Bez odpovědi, žádná reakce. »Bude lepší když počkám, zatím se můžu porozhlédnout kolem a zjistit podrobnější informace«
Průzkum vesnice byl mnohem přínosnější, než by si pomyslel. Vypadalo to, že tudy právě procházela nějaké delegace, úderná jednotka, nebo něco tomu velice podobného. Od takovéto skřetí osady by se dal předpokládat šaman, jehož schopnosti nedostačují sužbě v hlavním městě, v hlavním stanu však nalezl celkem pět velice slibných kousků. V duchu zajásal: »Výborně, tohle vypadá na nějaký briefing – nakonec by to mohla být docela zajímavá akce. Tenhle týpek v seprané kápi bude asi místní, ten co sedí proti němu u stolu vypadá jako kápo návštěvníků.« Celkově to vypadalo na mága, či čaroděje, dva bojovníky (jeden měl opravdu fajnovou helmici) a ta malá postavička sedící v rohu místnosti může být … lapka, alchymista, nebo třeba čarodějův učeň (nebo dokonce plnohodnotný kouzelník). Rozuměl hovoru, přestože samozřejmě nebyl veden ve všeobecné řeči, jeho obsah ho však vysloveně zklamal, důležité věci už byly zřejmě projednány a nyní probíhal rozhovor o věcech podružných (návštěvník vysvětloval šamanovi polohu nejlepšího bordelu v hlavním městě). Vzdálil se tedy od vesnice a zkusil to znovu.
»»Jsi tam?«« Chvíli čekal a náhle ho zalil pocit hrůzy, uvědomil si, jak jednoduše mohl být jeho mistr lapen zvýšenou ochrankou, jak neprozřetelně se i on sám spoléhal na kouzlo, proti kterému existují velice jednoduché obrany (nehledě na to, že některé … bytosti tyto ochrany ani nepotřebují), jaká šlamastika by to teď byla, kdyby Karim padl do nepřátelských rukou, musel by ho z toho vysekat, ale jak, proboha, co má dělat. Mohl by zaútočit na hlavní stan, při troše štěstí většina osob v něm zemře a on se vypořádá s tím zbytkem svojí sekyrou, ale co zbytek tábora … sám proti stu skřetů. Měl jedinou možnost …
»»Ne, tam nejsem, jsem tady, ty tupče!««
»»Ale měl bys být tady, protože se zde dějí velice zajímavé věci««
»»Mohl bys to nějak upřesnit?««
»»No, rokuje tady několik týpků, kteří vypadají docela nabušeně««
»»To je asi nějaký omyl, protože TADY rokuje několik týpků, kteří vypadají docela nabušeně««
»»Opravdu a kde?««
»»Tady.««
»»Mohl bys to nějak upřesnit, protože TADY zrovna nikoho takového nevidím.««
»»Vzhledem k tomu, že je velice malá pravděpodobnost schůze dvou skupin týpků vyzírajících značně nabušeně takto blízko sebe, budeme od nynějška předpokládat, že myslíme oba tu samou grupu. Takže já si vezmu těch pět a ty se postaráš o ty ostatní.««
»»Tomu říkám spravedlnost mistr-žák, 5 – 150««
»»Nebrblej, až ti řeknu, začneme. V tu chvíli se zdržuj dál od hlavního stanu.««
»»Jako kdybych tě neznal …««
»»Ty mě neznáš!!««
Zajímavé bylo, že málokdy vedli takovýhle souvislý dialog za normálních situací, nikdy si nesedli při obědě a nevyprávěli si o sobě. Karima Korganův život příliš nezajímal, to bylo zřejmé, z druhé strany platil pravý opak. Jednou, asi to byla nějaká slabá chvilka, se mistr rozpovídal o svých životních strastech, nejvíce mluvil o jeho ženě. Nikdo z těch, co Karima opravdu znali (a nebylo jich moc), by nevěřil, že někdo jako on je schopen tak … velikého citu, který se odrážel v jeho vyprávění, vyprávění o ní a její smrti a jeho pomstě, která měla přijít.
Jinak si povětšinou vyprávěli o mnohem všednějších věcech, o zábavě (rozuměj práci (rozuměj odstraňování problémů (či spíše lidí))), magii a o situaci, která právě vznikala v návaznosti na veliké události posledních let, a jak jinak i o tom, jak ji využít.
Vše nasvědčovalo tomu, že na přípravu akce zbývá ještě nějaký čas. Procházel tedy mezi stany a ujišťoval se, že tuto malou armádu dokáže na okamžik zabavit – postarat se neznamená zabít, nebo ano? Zrovna ve chvíli, kdy se chystal vzlétnout nad osadu, stala se ta nejméně pravděpodobná věc, jaká se vůbec mohla stát (pravda, příchod Leea oblečeného pouze v dámském spodním prádle a vřeštícího elfským dialektem na skřety, kteří by se záhy proměnily na zlaté sochy vyznaných patriarchů Čarodějů soumraku, by se dal označit za o kousíček méně pravděpodobný, ale to je jediná situace, která mne napadá). Ti dva neviditelní vetřelci, kteří se potloukali po nepřátelském táboře a navzájem o své poloze nevěděli se srazili, byl to spíše takový jemný, ale nečekaný dotek.
»»Sorry.««
»»Já vím, že děláš spoustu hovadin, ale proč se mi omlouváš zrovna teď««
»»Vždyť jsem do tebe vrazil.««
»»Nepovídej.««
»»…««
»»SAKRA««


***

K vědomí přišel ve stanu, netrvalo dlouho, aby si domyslel, co se stalo. Pouta na jeho rukou a krvavá rána na boku mluvily za sebe. Jeho procitnutí zatím nikdo nezaznamenal, čehož se dalo využít. Nehnutě ležel a snažil se navázat spojení.
»»Ocenil bych pomoc«« Chvíli jen ležel a toužebně očekával odpověď, marně.
„Náš host se probudil, myslím, že se ho zeptáme na několik otázek,“ zaznělo z druhé strany stanu. Korgan netušil, jak mohl někdo zpozorovat, že ještě nespí. Skřetí čaroděj k němu přistoupil a vycenil zuby: „A on nám jistě rád odpoví.“ Zamrkal a z pusy mu vytekl pramínek slin. „Zkusíme to po dobrém, co myslíš.“ A ihned začal kývat ukazováčkem pravé ruky před arjunovou tváří. Ten však co nejrychleji zamrkal, byl to pud sebezáchovy, avšak nepomohl.
„Začneme něčím jednoduchým, tak třeba: Kdo jsi?“
„Já jsem Korgan z Targintrů, největšího a nejstaršího rodu ve Frundaru.“
Skřet se na chvíli zamyslel. „Ti Targintři, to jsou trpaslíci, že?“
„Jistě že. Kdo by to měl být? Skřeti?“
„A jak se to přihodilo, že jsi se trpaslíkům narodil zrovna ty, hnusák, kterého ani neumím pojmenovat“ prohodil tím neironičtějším hlasem co dovedl vyloudit (po pravdě řečeno je ironický skřet snad ještě horší představa, než něžný barbar), čímž způsobil salvu chrčivého smíchu.
„Nevím jak u vás, ale trpaslíci se rodí, když se má trpaslice matka ráda s trpaslíkem otcem.“
Skřet se nad jeho slovy zamyslel a pravděpodobně je posoudil jako urážku, protože pronesl: „Zkusíme to znovu.“ A opakoval celý obřad znovu, tentokrát se pomůckou – svým přívěskem.
„Tak znovu. Kdo jsi?“
„Já jsem Korgan z Targintrů, největšího a nejstaršího rodu ve Frundaru.“
„Je to blázen,“ vložil se do výslechu jeden z bojovníků – ten s prima helmu.
„I kdyby byl takový blázen, že by se promenádoval po skřetí vesnici, kde by sehnal Neviditelnost
„Co jsi tady dělal?“ zeptal se ohelměnec
„Jen tak, za zábavou, potřeboval jsem se trochu odreagovat.“
„Buď je tak blbej, nebo na něj nepůsobí hypnóza, což znamená, že jsme sbalili pořádného kořena, nebo se nám po táboře poflakuje ještě někdo,“ vydedukoval čaroděj.
„Je tu s tebou ještě někdo?“
„Ano.“
„Tak to máme smůlu, na pořádný úlovek si musíme počkat ještě pár minut,“ poznamenal bojovník.
„Spíš štěstí, pořádnej boj nás teprve čeká…“ vetřel se do debaty další skřet ve zbroji
„A kde je?“
„To vám neřeknu.“ Přestože byl pod vlivem hypnózy, jeho myšlení nebylo ovlivněno úplně, dokázal odpovídat trochu takticky.
„Já to z něho vymlátím!!!“ zařval válečník a podíval se na svého vůdce, zda s tím souhlasí. Pokynul na znamení, ať si dělá co chce, beztoho měl celou dobu pocit, jako by ani zhypnotizovaný nebyl. Takový malý výprask nemůže uškodit.
Skřet k němu přistoupil a kopl do něj. „Zvedni se, bude zábava, to jsi snad chtěl.“ Druhý skřet v brnění se hlasitě zasmál. Arjun se postavil.
»»Jo aha, ty jsi chtěl pomoc, tak tady jí máš, slizoune.««
»Slizoune? Řekl slizoune? Opravdu!!!« Slizoun byla přezdívka jednoho kouzla, které se Korgan odmítal naučit, protože tvrdil, že ho nikdy nebude potřebovat. A byla to pravda, dosud ho nepotřeboval a v této situaci by mu bylo stejně na nic. Kdyby mohl kouzli (čemuž bránilo neritové vyztužení jeho pout, nevypadal sice jako někdo, kdo umí kouzlit, ale přeci jenom chodil po táboře neviditelný, takže mu skřeti opatřili tento luxus), vybral by si z palety svých možností určitě něco jiného.
„Takže se tě zeptám já a radím ti, abys mi pravdu řekl. Kdo jsi?“ Skřet očividně neměl fantazii ani inteligenci vymýšlet vlastní otázky.
Pomalu, velice zlehka vyndal svou levou ruku z pout a z pod švu vyndal maličkou kapsli.
»»Kam?««
»»Do řeky, největší kámen uprostřed proudu na jezu««
„Jsem ten, o kterém si budete dlouho…“ promluvil váhavě, avšak byl přerušen hlasitým výkřikem: „Udeř ho.“ Ani se neotáčel po původu tohoto varování, které zrovna nepřišlo vhod. Rychle setřásl pouta z druhé ruky a rozmáčkl kapsli. »Sbohem, helmo«
Trefil se docela přesně, k řece to měl jen pár kroků a jez byl přímo naproti. Nevšímal si kolem roztroušených skřetů (většina beztak okouněla před hlavním stanem a čekala, co se stane) a běžel přímo doprostřed řeky. S orientací neměl problémy, největší kámen se jevil opravdu jako největší a bylo více než jisté, že jeho mistr stojí na něm, přestože ho neviděl. Nerušil ho, měl beztoho plné ruce práce. Ani on se nehodlal pustit do lenošení (to by byla asi ta nejhorší věc, jakou by mohl na kraji vesnice plné skřetů, kteří se ho snaží co nejdříve najít a zneškodnit, udělat. Seslal několik ochranných kouzel a postavil se tak aby pokryl případné útoky na předpokládanou pozici jeho mistra (lépe řečeno, aby ony kouzla pokryly danou pozici – byl to trpaslík/arjun a bojovník/čaroděj/léčitel, ale v žádném případě ne mučedník) a začal kouzlit Meteory – nejničivější kouzlo, jaké prozatím znal. Ty už ke své smůle (či štěstí) neseslal a objevil je s již viditelným Karimem na okraji města Stauros. Sladký domov, či spíše sladké dočasné stanoviště.
»»Další výlet s tebou si příště rozmyslím.««
„A já si rozmyslím, zda tě příště zachráním.“

II.

Sice nebyl v chrámu smrti poprvé, ale přesto se v jeho spletitých a zdánlivě nekonečných chodbách těžko orientoval. Hlavní vchod ústil přímo do lodi, která poskytovala místo pro necelý tisíc věřících. Když vstoupil, připadal si tak malý a nevýznamný (tento pocit mu ovšem navozovalo i mnoho jiných situací, snad i proto, že byl asi 25krát mladší než nejstarší členové řádu). Jeho místo bylo téměř vepředu, pátá lavice přímo naproti kazatelně, za kterou plápolal věčný oheň. I tentokrát se tam posadil, mohl si vybrat téměř kterékoli místo, ale síla zvyku je mnohem větší, než si kdo z nás dovede představit. Neměl příliš času, byli domluveni na desátou hodinu a on ani ještě nevěděl, kde se vlastně místo jejich srazu nachází, v ruce stiskl pomačkaný papírek, jenž mu měl hledání usnadnit.
Marné bylo přemlouvání, že mnohem lepší by bylo setkat se v lodi, či před chrámem, diplomatický talent mu chyběl a Charón byl neoblomný. Neměl na výběr, po Necronu neběhalo mnoho osob, kteří by se s ním chtěli kamarádit. Nejdříve mu vadilo, že jeho nejlepší (a jediný) přítel je stvoření, které by za pár let dokázal sám vytvořit, ale bylo tu i mnoho aspektů, které poukazovali na to, že Charón nebyl jen tak obyčejné stvoření, doufal, že dnes se o tom přesvědčí. Až teď si uvědomil, že když s ním včera večer mluvil, už se ani nesnažil vymámit z něho, co má vlastně v plánu, stejně by to nemělo smysl, říkali tomu cvičení v důvěře. On upíra nikdy nezkoušel.
Čas vyrazit, rozložil schématickou mapku na lavici a natočil jí správným směrem.
»Druhou chodbou vlevo, stále rovně, až dorazím na křižovatku čtyř cest, pak musím vyrazit vlevo a sedmými dveřmi po levé straně. To zvládnu« Zvedl se, uklonil se směrem k nádobě plné Nega. Šel pomalu a důstojně, jak se sluší a patří na chování v chrámu, ale vzdálenosti byly mnohem větší, než předpokládal stále zrychloval, a když po krátkém vnitřním boji přesvědčil sám sebe, že pravděpodobnost setkání se s někým právě tady a teď je mizivá, pustil se do běhu.
Netrvalo dlouho a stanul před dveřmi s nápisem:
Ležna
Nerušit!!
Těžce oddychoval a upřeně se zahleděl na mohutné dřevěné dveře. Na to se otevřely a vyšel z nich Charón.
Tiše šli vedle sebe téměř půl hodiny. Upírek se v katakombách očividně dobře vyznal.
„Už budeme na místě.“
„Ještě před tím, než budeš pokračovat, mohl by jsi mi říct, kde přesně je to na místě.“
„Podívej se sám,“ Charón otevřel okenice.
„Turnaj …“ vydechl chlapec. Přímo před jeho zraky začínal zápas v Aréně.
Aréna byla jedno ze srdcí Necronu. Ke spokojenosti většiny občanů Necronu tepalo pravidelně. Turnaje se konaly pětkrát do roka a byly příjemným zpestřením jinak stereotypního (ne)života. Pravidla těchto zápasů byla pevně stanovena již téměř před patnácti sty lety a měnila se jen v nezbytně nutné míře.
„A k poslednímu zápasu pátého kola nastupují dva zcela rozdílní borci,“ pravil muž, jemuž nikdo neřekl jinak, než Ukecaný Alfréd. Nemusel komentovat ani příliš nahlas, aby ho všichni v hledišti slyšeli, poněvadž se nacházel na akusticky velice výhodném místě. Celý areál byl vybudován v Necronských katakombách a mnohem více, než nějakému koloseu se podobal zcela obyčejnému divadlu. Půlkruhové kaskádovité hlediště se svažovalo až k vyvýšenému bojišti, kde se odehrávalo celé drama.
„Smrtislav Kostomlat je již zkušeným zápasníkem z Andree, zatímco pro Zombifikátora z Gejwo je to teprve první turnaj, nicméně tím, že se probojoval až do pátého kola prokázal své schopnosti i talent.“
Zápasy mezi Andree – obranným kruhem a Gejwo – vyvolávacím kruhem patřili mezi ty nejoblíbenější, protože při nich záleželo více než kde jinde na štěstí, takže nikdy nebyla nouze o překvapení.
„Připraveni?“
„Smrtislávv,“ „Zóóómbifikááátóóór,“ zaznělo na znamení souhlasu zpod jeviště, kde bojovníci po dobu zápasu pobývali, neviděli sami na sebe a konec konců ani na bojiště, které vnímali pouze skrze své vyvolané podruhy.
„Pak tedy začínáme … teď,“ v ten okamžik začal zápas, avšak na první pohled se vůbec nic nedělo. Pouze začaly ubíhat dvě minuty, které oba sokové měli na přípravu k boji. To pro Smrtislava znamenalo sesílání různých kouzel na nestvůru, kterou si vybral z 30 možných kombinací a která mu byla dána do vínku na začátku zápasu. Byl to Bludr, stvoření, jež již dávno vyhynulo, kdysi však žilo v severních pouštích, pohled ne něj byl impozantní a to i přesto, že po stoletích z něj pochopitelně zbyla jen hromada kostí, zato veliká hromada. Těžko kdo z publika věřil, že něco tak velikého mohlo někdy přežít na poušti.
Andree – obranný kruh, není zcela přesné označení, nebo, lépe řečeno, je zavádějící. Nekromanti z Andree se totiž zabývají osobní, či posilující magií, tedy kouzly, které prospívají a tvoří tak protiklad Tachu – útočnému kruhu.
Zato Zmobifikátor z Gejwa měl zcela jiné starosti, snažil se nalézt ten správný poměr mezi jistotou a obezřetností. Kruh Gejwo měl při zápasech vždy nevděčnou úlohu, poněvadž první dvě minuty vyvolávání byly vždy krokem do prázdna. Ať vytvořil vyvolavač sebesilnější stvůry, nikdy se nemohl být jist, že ho soupeř nerozmete v příštích několika sekundách. Zombifikátor přesto zvolil vcelku útočnou sestavu, za několik okamžiků stihl vyvolat na půdu arény tři kentaury (což bylo jedno z mála stvoření, jež nekromanti namixovali, ve skutečnosti tyto podivní kříženci lidí a koní neexistovali, ale k zápasům v Aréně se skvěle hodili), několik harpií a dva kostlivé čaroděje.
Ve skutečnosti Zombifikátor své nemrtvé nevyvolával, ale pouze je „oživoval“ obřadem, jenž se vyvolávání podobal pouze vzdáleně. K oživení jediného prašivého kostlivce je třeba mnohem více času, než trvá průměrný zápas a nejedna ingredience, avšak mocná magie Arény dovolovala provádět tyto obřady, kterým se mezi lidem říkalo Rychlovky. Avšak vyvolané stvůry v žádném případě nemohli opustit blízkost Arény. Pod jemnou vrstvou písku se totiž nacházely tisíce možná desetitisíce kostí nejrůznějších živočichů, od krys, přes lidi až k drakům. Popravdě řečeno, drak tam byl pouze jeden a vyvolat ho je nepřiměřeně těžké, takže se to podařilo pouze jednou a to turnajovému šílenci, jež sám sebe nazýval Elvis Vlebcetemno, kterému se tak splnil jeho životní sen – vyvolat draka, kterého sám zabil.
Dvě minuty vypršely! Bludr se objevil na scéně, v rukou třímal jakousi dutou kovovou tyč dlouhou asi jako on sám, tedy nějaké čtyři sáhy. Jediným pohledem zhodnotil situaci a rozhodl se zaútočit co nejrychleji. Kostěný kolos se dal do pohybu, dost rychlého pohybu přímo vstříc kostěným mágům, kteří právě spolupracovali na zajímavém energetickém kouzlu nazvaném svým tvůrcem Raugú (Raugú se totiž jmenovala nekromantova žena avšak důvěrné zdroje tvrdí, že s touto v Necronu poměrně obvyklou poctou nebyla příliš spokojena, snad proto, že kouzlo mělo účinnost srovnatelnou s nezanedbatelným množstvím dynamitu).
Diváci velmi pozorně sledovali dění v Aréně, první okamžiky zápasu často rozhodovali. Všichni tři kentauři se rozběhli naproti jedinému útočníkovi se speciálními háky na vytrhávání kostí v rukou. Tento útok býval smrtelný i pro houževnatější stvůry než byl spíše ofenzivní trolu podobný bludr.
Záblesk! Bez většího překvapení se kostěný kolos objevil nedaleko od svého cíle – mágů a tudíž za zády svých aktuálních soupeřů. To že se přemístil však v žádném případě neznamenalo, že přestal běžet, pádil stále vstříc tvořící se bledě zelené kuličce v rukou jednoho z kostlivců.
Kostěné harpie, které by dle všech fyzikálních zákonů neměli mít právo pohybovat se více jak metr nad zemí zaútočili ze vzduchu a nárazem povalili stvůru na bok. Být jich třikrát tolik, mohli by snad svého soka uchopit a vzlétnout s tím vysoko až de stropu sálu a “zabít“ ho prostým pádem.
Raugú zasáhla svůj cíl nepěkně pocuchala strukturu žeber kostěného poloobra,což byla skvělá příležitost pro právě přiklusávající nemrtvé kentaury, kteří se co nejrychleji snažili zbavit soupeře beztoho nadbytečných rozviklaných kostí. Nebylo to tak jednoduché, poněvadž byl bludr vyztužen pojivým kouzlem, na jehož odbourání právě pracoval jeden z mágů, druhý se snažil nepřítele znehybnit, avšak ani jedno kouzlo nebylo dokončeno před bludrovým zmizením. Z divákova pohledu se nic nezměnilo, kromě toho, že jedna z nestvůr získala nafialovělé kontury a tudíž se stala pro ostatní neviditelná až do okamžiku, kdy oni nepodniknou příslušné kroky k jejímu zviditelnění.
Bludr se odporoučel „lízat si rány“ a to tím způsobem, že se postavil na tyč, která se s ním, podobně jako létající koberec, či koště vznesla dostatečně vysoko, aby ho zvědavé háky a drápy rozeběhnuvších a rozlétnuvších se kentaurů harpií neobjevily. Smrtislav teď potřeboval pro svého svěřence několik chvil klidu, aby ho dal do pořádku a vytvořil mu šanci překvapivého útoku, oboje mu neviditelnost poskytovala avšak musel být dostatečně rychlý, neměl více jak třicet vteřin času.
Hromádka kostí na železné tyči hleděla směrem dolů, aby ji náhodou nepřekvapila nenadálá změna poměru sil. Chaotický pohyb kentaurů (praxí se zjistilo, že chaos je mnohem účinnější než zjevná pravidelnost) však nenasvědčoval, že by ho někdo již zpozoroval. Těsně před tím, než se mu vrátila klíční kost do správné polohy a začala vykonávat funkci, pro kterou byla evolucí vybrána, však bludr nečekaně ztratil rovnováhu na své létající tyči, k čemuž přispěli zčásti dvě harpie, jež mu vrazili přímo do zad, a z části kouzlo konopná smyčka, které se druhému z mágů opravdu povedlo a přitáhlo padajícího směrem dopředu, kde na něj na podlaze již nekompromisně čekali ostré dlouhé hroty bodců, jež se z ničeho nic zrovna na inkriminovaném místě dopadu objevili. Bludr již nevstal.
„Vítězem se stává a do dalšího kola postupuje...“
„...Zombifikááááátóóóórr,“ vykřikl rozradostněný nováček.

„Jak hrajou?“ ozvala se prostá otázka za zády dvou nelegitimních diváků. V tu chvíli by pro ně bylo méně děsivé, kdyby se celý svět skutálel slonům z beder.

III.

Staurosská knihovna se co do velikosti nemohla ani vzdáleně rovnat své sestřenici v Bílé věži a jistě i jiné podobné by ji počtem svých svazků zastínily, ale nikdo nikdy netvrdil, že se jim jejich mladší příbuzná na tomto poli srovnávat chtěla. Přesto se stala takřka poutním místem všech vzdělanců, mudrců a učňů časoprostorové magie, což zase ovšem neznamenalo, že by byla kor nějak navštěvovaná.
Všechnu obsluhu, archivaci, katalogizaci a z velké části i čtení knih zastával jediný člověk, který zatížen denní rutinou začal trpět samomluvou. To že najdete někde poutní místo ještě zdaleka neznamená, že tam někdo chodí, nýbrž pouze to, že by navštěvováno být mělo. A opravdu, jen stěží byste hledali větší koncentraci moudrosti a vizí budoucnosti, Staurosská knihovna byla totiž jedinou (a největší) knihovnou Čarodějů soumraku. A ať se zeptáte kohokoliv, kdo alespoň trochu vidí do problému, na nejlepší věštce, vizionáře, proroky a mudrce, dozajista vás pošle do Staurosu, ne však do knihovny.
Ona knihovna je totiž nenahraditelnou pokladnicí vizí budoucnosti, moudrosti minulosti a prozíravosti dneška. Ovšem ... kdo o to stojí? Proroci, a tím myslím opravdové proroky, ne ty, kteří vám vyvěstí šťastné manželství z ruky za dva denáry na pouti, vizionáře, kterým bylo dovoleno nahlédnout do budoucnosti, ti vědí vše co potřebují úplně přesně. Jenže kdyby napsali, co opravdu viděli a nezabalovali vše do zbytečného patosu a nepřidávali k tomu spoustu zbytečných a zavádějících faktů, tak by lidi ztratili motivaci. Možná to zní dost pesimisticky, ale je to jeden ze základních principů věštění: Smiř se s tím, že ať uděláš věci sebevýznamnější, v budoucnu přijde nějaká trapně malá katastrofa, která na vždy zahladí známky tvé existence.
Proto si proroci dávají práci s tím, aby každý v jejich verších viděl něco jiného, proto píši za svůj život desítky knih, které s největší pravděpodobností nikdo nikdy neotevře, tedy přesněji řečeno nikdy nikdo neotevře za účelem čtení, abychom byli v předvídání budoucnosti přesní. Ono co si budeme povídat, moc se z toho jejich blábolení nedozvíme, tedy vlastně nic na co by se dalo spoléhat, a po umělecké stránce to taky nestojí za mnoho, to by naši milí vizionáři dělali kariéru úplně někde jinde.
Takže všeho všudy je jediným čtenářem těchto svazků náš milý knihovník, tedy ne že by četl celé knihy většinou mu postačí názvy skladeb, ale o to vášnivěji o nich později diskutuje ... s regály.
Něco takového jako otvírací dobu tato instituce neměla, nebo lépe řečeno, byla otevřena prakticky nonstop, přesto nejvyššího správce archivu (jak si nechal od regálů říkat) zaklepání na vrata dosti vyděsilo. Zrovna tou dobou šel na oběd, takže téměř bral za kliku, ale napadlo ho mnohem důstojnější uvítání návštěvníka. Odšoural se ke svému pracovnímu stolu a usedl na židli, okamžik počkal. Zaklepání se ozvalo znovu. Chvilka ...
„Ano! ... už běžím, jen tady něco dodělám.“ zavolal stařec tlumeným hlasem, zvedl se popadl knihu, podíval se na ni, odložil ji a popadl jinou – dvakrát tak tlustou. S tímto břemenem mu cesta ke dveřím trvala ještě o něco déle, než když šel od nich. Klepadlo již však seriózně mlčelo. Zámek mírně zavrzal a dveře se otevřely.
„Vítám vás, mladý pane.“
„Přeji dobré odpoledne ... starý pane.“ odpověděla vysoká postava.
„Co vás ke mně přivádí ... ale ne, pojďte si sednou a v klidu si popovídáme.“
„No... já vlastně jsem se přišel jen ...“ ale stařec mu již nevěnoval pozornost a belhal de do nitra knihovny. Cizinec neměl na vybranou, a tak ho následoval.
Posadili se oba za stůl naproti sobě, což se ukázalo jako nepříliš vhodné řešení, poněvadž na sebe přes pyramidy knih neviděli. Arjun tedy udělal vstřícné gesto a přenesl si svojí bytelnou židli na druhou stranu stolu, tenhle chlapík nebyl vybaven na návštěvy.
„Něco bych vám nabídl,“ pronesl omluvně stařec: „ale to bych musel vstávat a za to mi nestojíte.“ Chraplavý smích bývalého kuřáka severní trávy prozradil, že se jednalo o vtip, host se ušklíbl.
„Tak co vás ke mne přivádí?“ optal se znovu knihovník.
„Potřeboval jsem si pouze promluvit s Moherkem.“
„Moherko. Vy si troufáte! Přijít sem a chtít mluvit s nejlepším vypravěčem příběhů na světě. Jen tak, bez ohlášení, bez pozvánky, beze jména.“
„Jmenuji se Korgan, mistr návštěvy nepřijímá?“
„To ano, přijímá, ale zrovna teď si zaskočil na nějaký ten dlabenec.“
„Aha jistě. Mohu na něj tady počkat.“
„Samozřejmě.“
„Já již jsem se představil, ale ještě nevím, jaké je vaše jméno.“
„Říkejte mi knihovník, všichni mi říkají knihovník ... a nebo nejvyšší správce archivu. Ale zatím co tady budete čekat se ode mne můžete dozvědět něco zajímavého, právě se totiž nacházíte v největší pokladnici“ návštěvníkovi oči se zaleskly ... „vědění a vizí.“ ... a pohasli. „Pro každou životní situaci, na každou dobu zde najdete tisíce a tisíce rad a navíc se zde můžete dozvědět o největších postavách historie i budoucnosti. O událostech, které se stali i o těch, které se dozajista ještě stanou...“
„Myslíte si, že bych zde našel i něco o mě?“
„Dozajista, oni vyvěstí kdejakou kravinu.“ Odmlčel se. „A dokonce existují lidé, kteří zde našli věštby o sobě. Ale je to těžké, přetěžké.“
„A proč je tolik hledali? Radši budu žít svojí budoucnost, než abych ji strávil jejím hledáním v knihách.“
„Ani nevíte, jaká to je moudrost, mladý pane. Jednou k nám přišel jeden z bílých mágů, který dostal za úkol při mistrovské zkoušce najít o sobě jedinou věštbu v naší knihovně. Byl to takový trudomyslný chlápek... za život bych si nevzpomněl, jak on se jmenoval, celé dny čučel do svazků, pořádně nejedl, spal, kde usnul. Takových oslintaných knih už nepamatuju... Strávil tady asi osm let, než narazil na jeden verš:
... neb hledal budoucnost, života se nedožije...
Přečetl ho, zamyslel se nad ním a řekl si, že takhle přeci nechce skončit. Vrátil knihu zpátky do regálů, jenže se mu smekla noha, spadl ze žebříku a strhl na sebe celou polici. K jeho smůle to byly zrovna Lanabovi věštby, jeden jeho svazek mu přistál rovnou na hlavě... Našel jsem ho až za několik dní a řeknu vám, nebyl to pěkný pohled. Kdyby mu někdo tu hlavu useknul, vypadal by líp.“
„Takže jestli to dobře chápu, tak ta věštba byla opravdu o něm.“
„Pravděpodobně, ale mohla to být také náhoda a v tom je kouzlo věštění. Bílá věž sem může poslat kohokoliv a on nikdy nemůže dokázat, že věštba, kterou našel je skutečně o něm. Většinou k nám ti chlapci už ani nedorazí a spokojí se s tím, že se nikdy nestanou mistry a jednoho dne umřou stejně, jako všichni ostatní.“
Měkký mechanický zvuk zámku dveří oznámil, že ten, ke kterému poutník přišel, již dorazil. Krátkým pohledem ke dveřím si Korgan příchozího prohlédl od kožených opánků až po legendární účes. Moherko byl snad mezi všemi dobrodruhy znám jako excelentní vypravěč příběhů. Jeho umění sdělovat veliké činy dobrodruhů i podrobnosti historických událostí nepostrádalo ohromnou sugestivnost a co více, faktickou přesnost. Často chodil po krčmách a poslouchal historky, takže když k němu zavítal některý ze známějších dobrodruhů, většinou byl šokován, že tak známá a vlivná osoba toho o něm ví více než jeho panoš.
Snad ještě legendárnější, než Moherkovo vyprávění byl jeho účes, který zpočátku působil směšně, ale později se stal něčím jako poznávací znamení. Na otázku „Nejste vy ten Moherko?“ už stačilo odvětit pouze sundáním klobouku. Nejednalo se o nějakou extravaganci, či výstřednost. Popravdě řečeno, tradovalo se (a sám vypravěč to nikdy nepopřel), že Moherko si kdysi za opravdu veliké peníze koupil od jednoho z těch zámořských obchodníků mast podporující růst vlasů. Tou dobou již byl zcela plešatý. Jenomže až příliš pozdě zjistil, že masti je opravdu málo, takže mu vystačila pouze na strany hlavy okolo uší. Následky byly nezvratné, přestože si vypravěč do týdne stříhal vlasy až po ramena, týl a temeno byly naprosto holé. Nikdo se již nedohaduje o tom, zda Moherko onoho obchodníka ještě sháněl, aby si koupil více zázračného prostředku, nebo aby mu alespoň pěkně poděkoval.
Zatímco o tom Korgan rozjímal nespouštějíc zrak z nádherně lysé hlavy, vypravěč došel až k němu. Bez větších cavyků začal mluvit. Poutník urychleně vstal.
„Víš co, zkrátíme to. Já ti odpovím na otázku, na kterou ses zeptat nechtěl a ty mi za to zaplatíš něčím, co tě nic nebude stát a nedá ti práci.“
Přeci jen se musel Korgan na delší dobu zamyslet, aby pochopil význam rozhodnutí, které má učinit. Nikdy však neslyšel, že by si před ním stojící muž potrpěl na hádanky a chytáky a tudíž přikývl. Moherko vzal do ruky jednu z hromady knih na stole a několik chvil v ní listoval. Když našel, co hledal, vytrhl jeden list a podal jej hostu. „Tady je tvá odpověď a nyní tvoje platba.“
Přistoupil k němu, arjun byl téměř o hlavu vyšší, což muži s bizardním účesem značně ztížilo situaci. Bez sebemenšího náznaku hněvu, či jiného pocitu, plivl svému hostu do tváře, jak jen nejhustěji dovedl. Nepodal jediné slovo vysvětlení a odkráčel do útrob knihovny za svojí prací. Korgan stál bez hnutí a jediné, co se na něm měnilo, byla barva jeho obličeje. V okamžiku, kdy začal znovu blednout, si otřel obličej rukávem a bezmyšlenkovitě zmačkal list papíru, který držel v ruce, a zahodil ho. Nepřišlo mu nutné se loučit. Odešel.
Knihovník seděl skoro celý schován za hromadou svazků. Nevěděl, proč se jeho přítel choval tak hrubě k tomu milému mladíkovi. Snad měl své důvody. Musí se ho večer zeptat, i když mu stejně nic neřekne. Leda že... samozřejmě! Došoural se ke zmačkanému listu papíru, shýbnul se pro něj a vrátil se zpátky na svoje místo. Teatrálně ho rozbalil a začal neuměle recitovat věštbu, která neměla žádný název:


Zabíjet je jejich práce.
Putují a zabíjejí.
Bez hněvu a bez legrace,
čistý šít a pomstu chtějí.

Smrtí ženy poháněni,
srdce bije ze zármutku.
City dávno zastaveny
tragédii čar a smutků

Terčem jejich zlob a snahy
zplozenec je mocný, sličný
měřit bude přes dva sáhy
trpaslík ten jedinečný.

Trpaslík, jenž zdolá soka
zkušeností bojovníka
promění se na otroka
nejlepšího společníka.

Staré světlo uhasíná
Nové zářit nezačíná


Uchichtl se a zavolal mezi regály knih: „Holky, holky nejvyšší správce archivu už jde.“


***


„Pojď, jen dál, vítám tě,“ tón starcova hlasu však nekorespondoval s jeho obsahem, úvodní slova pronesená na přivítanou hosta v jeho pracovně zněla poněkud... sklesle. Wetrasius leg působil na první pohled dojmem starého roztržitého čaroděje, jakých po světě neběhá mnoho. I jeho pracovna tak vypadala, v malé místnůstce bylo mnoho navršených sloupců „důležitých“ spisů, jejichž autorem nebyl nikdo jiný, než dlouhovousý stařec sám, který však navzdory prvnímu dojmu nebyl čarodějem, či dokonce mágem, nýbrž pouhým věštcem, kterých bylo ve Staurosu na desítky.
Host musel sklonit hlavu, když procházel dveřmi a když se jeho hostitel posadil, bez vyzvání udělal totéž. „Chtěl jste mne vidět,“ začal konverzaci zlehka čaroděj s mladými elfími rysy.
„Ano, chci s tebou mluvit o závažné věci, zereii.“ Pravil pomalu stařec a zhluboka se nadechl. Zerei bylo slovo v Původní řeči, kterou již ovládal málokdo. Karima tak nicméně poslední dobou oslovovali věštci neustále, takže měl příležitost si ono slovíčko vyhledat. Sloveso “zereis“ znamenalo roztínat a “zerei“ byl velice složitý tvar, který mohl znamenat něco jako “ten, který rozetne“. Nevěděl, co si pod tím má představit, ale věděl, že věštců se nemá cenu ptát. Jednoduchost otázky je totiž vždy nepřímo úměrná ke konkrétnosti odpovědi.
„Připadl mi ten úkol, abych tě zasvětil do poslání, které je vepsáno v knize osudu pod tvým jménem,“ pokračoval stařec a Karim mu pečlivě naslouchal, dostával od Čarodějů soumraku úkoly, ale nikdy ne poslání a nikdy ještě nemluvil s takto významným vidoucím, který by byl členem Tří, tří největších věštců současnosti.
„Nikdo netuší, jaké břímě nese ten, kdo vidí budoucnost. Budoucnost svoji i budoucnost celého světa. Již dlouho si velicí pánové z Bílé rady lámou hlavu nad tím, proč v jejich řadách nikdy nezůstane žádný veliký věštec, pokaždé když dosáhne určité úrovně, tak buď zešílí, nebo bez jediného slůvka vysvětlení odejde od Bílých a přichází k nám, do Staurosu, kde se usadí a žije až do konce svého života. Není tak těžké uhodnout proč. Kdo hledí do budoucnosti, spatří tam něco, co ho natolik vyděsí, že nemůže udělat nic jiného, než to, co dává alespoň pramalý smysl, přidá se k nám. Mnoho obrazů budoucnosti jsem již viděl a většina z nich mne vyděsila. Nejde ani vypovědět, co osud předurčil našim národům a existuje jen jediná cesta – bez násilí a bez šoku.
Byl jsi někdy v Křišťálových zahradách, Karime?“ vpadla do projevu otázka. Elf jen zmateně pokýval nesouhlasně hlavou.
„Samozřejmě, že ne. Patříš totiž k Aparátu. Kdysi měly tyto skupiny jiný název, ale ten již ztratil význam, nyní jsou Čarodějové soumraku rozděleni mezi Aparát a Profesory. A jen opravdu málo z vás tuší, že tomu tak je, nicméně ty máš právo vědět, za co vlastně budeš bojovat. Co je dle tvého názoru cílem Čarodějů soumraku?“
Cíl? Takhle o tom Karim nikdy nepřemýšlel. Dalo se předpokládat, že každá skupina lidí má nějaký cíl, ale v dnešní době, kdy je pod jednotnou vládnou Bílé věže frakcí tak k uzoufaní málo... snad se snažili přežít a při tom být opozicí Bílé radě, ovšem jen v některých otázkách a do takové míry, aby nikoho příliš nenaštvali. Přesto se odhodlal k odpovědi: „Čarodějové soumraku jsou nestranní pozorovatelé a zapisovatelé historie, současnosti i budoucnosti. Jejich cílem je odkázat naše vědění budoucím generacím.“ znělo to trošku přitrouble, ale bylo to jediné, co ho v tu chvíli napadlo.
„Ano, nejsi zas až tak daleko od pravdy. Minulost bereme jako velikou knihu, ve které lze najít poučení i rady. Budoucnost je rej možností a barev, které mohou nastat a které nastanou, a současnost je prostředek jak si vybrat tu nejlepší možnost z jedné nabízené cesty. Netvař se tak zmateně. To co vidíme my, vidoucí, se stane a stát se musí, nemůžeme to zvrátit, přesto ale musíme hrát svojí roli a kdybychom svou úlohu nesplnili... pak bylo naším osudem ji nesplnit. Každý člověk je k něčemu určen, má svůj účel a cíl a my všichni, kteří jsme byli označeni za staurosské spolubratry, spolu bojujeme za lepší zítřky. Je lehké snažit se o cokoliv, když neznáš výsledek a můžeš doufat. A proto tolik vidoucích balancuje na pokraji šílenství. Ale teď zpátky ke Křišťálovým zahradám, v nich vyrůstá budoucnost našeho světa, kterou je třeba chránit a opatrovat, dokud nenastane vhodný a jediný správný okamžik. A ty budeš tím, kdo spustí lavinu. Onen první nevýznamný element, jenž uvede v pohyb veliké události. A budeš jím, ať chceš, či ne.“ Starcovy oči pohasly ještě více. Mlčel.
„Jen mi není jasné jedno. Proč? Proč jsi mi to vůbec vyprávěl?“
„Poslouchal jsi mne? Kismet, osud, všechno je jeho součástí, každé slovo, které jsem ti řekl. Nechápeme to a ani chápat nemůžeme, netušíme, jaký má všechno účel, ale je tomu tak. Po některých věcech je lepší nepátrat.“
„Pokud jsem to tedy dobře pochopil,“ začal tak trochu ironicky Karim: „Vyjdu z těchto dveří a nějakým svým činem spustím lavinu, poněvadž jsem k tomu předurčen. Kde bych měl tedy začít?“
„Zereii, posloucháš moje slova, ale neslyšíš je. Přesto bylo důležité, abych ti vše vypověděl. Tvým příštím a posledním úkolem, který od tebe Čarodějové soumraku požadují, je záchrana Malachi lega, našeho drahého spolubratra vězněného téměř na druhé straně kontinentu. V krčmě U holohlavé kobyly na tebe bude čekat doprovod, který tě dovede až k onomu místu, tím však jeho poslání končí. Říká si Karmín, myslím si, že ti nebude dělat problémy ho najít.“
Čaroděj chápal poslední větu jako rozloučení a tudíž se zvedl a obrátil se směrem ke dveřím. Ještě než stačil zatáhnout za kovové madlo, stařec ho naposledy chraplavým hlasem oslovil: „Chlapče, pamatuj, vše co se stane je dílem osudu. Neohlížej se zpět a všechny cesty, které sis nezvolil na rozcestích, brzy zkříží tvoje kroky. Už nikdy se sem nevrátíš, protože nebudeš chtít.“
Neobrátil se, neodpověděl a bez slova rozloučení odešel. Moc dobře cítil, že by se měl chovat uctivěji, pokud chtěl dosáhnout svého cíle, ale nemohl jinak. Nikdy si příliš nepotrpěl na formality. Stařec ještě dlouho po jeho odchodu seděl v křesle a přemýšlel. Myslel na stejnou věc, jako uplynulých čtyřicet let, na budoucnost. Jeho oči se zavřely a dech zklidnil. Už brzy si bude moci odpočinout.

A příště se seznámíme s novou postavou a mrkneme se do země ementálů, ehm ... elementálů.

« Autor sešitu »

Mat
 
 

Další díla autora:

Autor píše úplně všechno, takže jeho díla najdete v celém časopise. K tomuto tématu se však hodí odkaz na Poutníka smrtí, jehož je Zrození následovníkem.