| |
Pouštím si Tě po kapkách
pomalu do krve.
Přece to není naposled
a už dávno ne poprvé.
Budeš zas jed
anebo vzácný lék.
Osude, co bys řek?
Rána se cítí zhrzená,
tak jako milenci.
Ti, co se sami probouzí,
přesto žijí ve spletenci
ze dvou duší,
které ani netuší.
Kdo první poruší?
Maluji si Tě havířkách
čistými barvami
a přece něco nedá mi,
myšlenky kryjí seznamy
toho, co není
a co by mohlo být.
Dá se tak vůbec žít?
Nezbývá než snít.
<<<
Přes
to nejede vlak
Stesk!
>>>
-strana 16- |
|
|