O relativitě
literárního talentu a traktorech |
Říká se, že všechno je relativní. Tvrdí to
obvykle lidé, kteří si kvůli své děravé paměti nikdy nedokáží
vybavit přesná čísla. Věřte mi, něco o tom vím. Patřím totiž
mezi ně.
Ale něco na tom výroku přesto bude. Když si
uvědomíte kolik nádherně jednoduchých věcí se časem
s rozrůstáním Vašeho poznání přesunulo z položky JISTÉ do
RELATIVNÍ, což Vám jejich chápání totálně zkomplikovalo; možná
Vás také zamrazí. Počítejte se mnou –
PROSTOR (za to obvykle mohou školní
pochoďáky pod vedením šíleného turisty a výroky typu: „Chlapci,
možná Vám to takhle z dálky nepřijde, ale my se k tomu kopci
opravdu přibližujeme),
ČAS (za to může chlápek jménem Einstein,
hodiny fyziky a první rande),
DANĚ (Takřka denní hlášení ve zprávách nám
dává poznat, že jim lze poměrně snadno unikat, pokud se jedná
řádově o miliony. A akce ministerstva financí s odpuštěním
penále z prodlení jenom proto, aby proboha již ti lidi konečně
zaplatili; jim také na nevyhnutelnosti nepřidá. Tedy
nevyhnutelnosti jak pro koho – je to přece relativní)
SMRT (Říká se, že je nevyhnutelná. Na
druhou stranu mi ukažte náboženství, ve kterém se nevstává
z mrtvých? A nemusíte k tomu mít žádné zvláštní předpoklady.
Stačí být prostě ve správný čas na správném místě…jako třeba
Lazar. Takže, pokud tomu věříte, je pro Vás i smrt relativní.)
Ano, to je sice všechno hezké, ale
literární talent? Přiznám se, že seznámení s tímto faktem byl i
pro mne trošku šok. Největší zážitek však bylo mé dnešní
opravování Kontrolních slohových prací (celým názvem „Kontrolní
slohová práce školní“) dvou devátých tříd jedné nejmenované
základní školy. Když jsem si četl ty neuvěřitelné bláboly plné
příšerných pravopisných chyb, dostal jsem šílenou depresi a
málem jsem vyběhl po schodech na střechu v touze zavolat do
širého nekonečného vesmíru větu „JÁ NECHCÍ UČIT!“ Píši „málem
jsem vyběhl“, jelikož jsem navzdory svému nezdolnému úmyslu
nedorazil k cíli. Během probíhání mezaninu se mi podařilo
zakopnout o tam osudem nastraženého spícího psa a zhmoždit si
koleno. Za táhlého ukřivděného vytí a sprostých nadávek
v několika jazycích jsem dokulhal dolů a se zlomeným výrazem se
pokorně vrátil zpět ke své práci. A Bůh mne odměnil. Narazil
jsem na dvě „slohovky“, které mi neuvěřitelně zvedly náladu.
První mi učarovala již svým názvem – Štěňátko a já.
Při představě pubertálního uhrovitého rebela poslouchajícího rap
a snažícího se za každou cenu vypadat drsně – smolícího něco
takového, jsem se prostě neubránil záchvatu smíchu. Avšak kouzlo
této Kontrolní slohové práce…promiňte Kontrolní slohové práce
školní…tím zdaleka nekončilo. Měla cca 100 slov, přičemž
minimálně v deseti případech šlo o jméno štěněte v různých
pádech, avšak pokaždé s jiným i/y. Možná za to již mohla
pokročilá noční doba, ale měl jsem pocit, že jsem tam v několika
případech zahlédl i tvrdý jer (pro většinu obyčejných smrtelníků
naprosto nerozluštitelný klikyhák) a praslovanské jat.
Jak jsem však záhy pochopil, byla toto
pouze příprava na další slohovou perlu, která odhodlaně
aspirovala na nesmazatelné zapsání v mé paměti. Pod zdánlivě
nevinným názvem „Má oblíbená kniha“ se skrývala
skutečná bomba. Sice se dala na rozdíl od své předchůdkyně
přečíst hned napoprvé, ale dosud si nejsem jist, zda to mohu
označit za klad. Posuďte sami: Má nejoblíbenější kniha jsou
Zemědělské traktory. Nejoblíbenější protože jsou v ní traktory.
Ani následující věta Je v ní všechno o traktorech
nevybočuje z kontextu stylu celé „práce“. Další tři řádky krom
oznámení, že Jsou v ní podrobně rozebraný traktory,
neobsahují žádné sloveso, avšak překypují podstatnými jmény jako
hřídel, převodovka, motor, válce, brzdy, písty, takový ty
ozubený kolečka etc. Přes její odzbrojující informativnost
však autor nebyl s rozsahem své slohové práce evidentně spokojen
a proto na zbytek stránky velmi zdařile namaloval traktor.
V žádném případě se nechci autorům těchto
slohových unikátů nějak posmívat. Já umět opravit traktor, již
dávno bych se vykašlal na všechny vysoké i střední školy a
raději dělal pro místní ZD (dříve JZD) práci, ve které lze
dosáhnout skutečných hmatatelných výsledků. Naopak k nim
pociťuji dvojí obdiv. První spočívá v mém neochvějném
přesvědčení, s nímž v jednom z nich spatřuji budoucího
zdokonalitele traktoru, který naši zem jistě proslaví i ve
světě. Druhý vězí ve faktu jejich geniality. Když si totiž
představíte, že se po celém světě různí spisovatelé (a kdyby jen
internetoví) zuřivě snaží, loví inspiraci, cedí krev, aby se jim
podařilo napsat něco dokonale absurdního a úžasně vtipného; a
těmto klukům se to v pohodičce povedlo za necelou hodinku nudy
ve škole – nemůžete jim určitou míru obdivu upřít.
Četl jsem již mnoho humorných povídek a
vtipných nebo intelektuálních superintelektuálních dokonce též
hyperintelektuálních fejetonů (bohužel i vlastních), ale jen
mizivé procento z nich mne pobavilo a vrátilo mi chuť do života,
tak jako tyto dvě jednoduché slohovky.
Říká se, že vše je realitní. Nevím, zdali
opravdu vše (jistě by se o tom dalo polemizovat), ale literární
talent rozhodně ano.
-strana 7-