| |
Ta ta ta ta ta
Drsná virtualita
Schovej se, Majku!
Voláš na mě: „Brýle, brýle!“ odhazuji ženský časopis „Plej a
trhej“ na patchworkový polštář vystavený na pravé straně gauče.
Pokládám na zem nohy opřené o hranu konferenčího stolku. Vstávám
do polovzpřímené pozice a udělám jeden a půl kroku vpravo. Levou
nohou narazím o hranu stolu. Zasyčím jako volně žijící had.
Zastavuji se stále syčící a mnu si bolavé místo. Dosyčím a
prosebně se podívám na Majka.
„Honem Zuzko, honem, zbývá patnáct sekund!“
Nechávám modřinu zbarvovat se samotnou a uskočím doprava.
Natáhnu ruku. Držím brýle. Náhradní. Udělám čtyři čapí doleva a
jsem u Majka. Podávám mu nezamlžené brýle. Vymění si je. Vrtí
zadkem radostí na židli a jásá: „Stihnul jsem to! Stihnul!
Dokonce zbývá ještě pět sekund odpočinku!“
Odpočinek znamená, že Majk čeká v jeskyni „mírových sborů“ než
dostane rozkazy k další odvážné dobrodružné a velmi nebezpečné
cestě.
Blyštím zamlžené brýle, aby se staly náhradními náhradních a ne
odloženými.
„Jdu na to, drž mi pěsti,“ sděluje mi své odhodlané pocity a
zaostří svůj zrak na východ z jeskyně.
Začíná třetí fáze útoku na nepřátele. Musí zabít tři obry Guguny
a dva zlé trpaslíky Pošuky.
Sám je Pošuk. Pošuk, který při každé mé dobrodružné výpravě usne
jako Šípková Růženka a vzbouzí se políbením čerstvých ranních
zpráv.
„Co to hraješ?“ ptám se zvědavě.
„Tomu bys nerozuměla.“
„Když mi neřekneš, co hraješ, nemůžu ti pomoct,“ nevzdávám se
naděje na odpověď.
„Ne, díky. Jsi hodná, ale tohle je mužská hra.“
Koukla jsem se na obrazovku přes jeho ruku. Hrál hru „Chobotnice
rozhoduje“ Nebyla to mužská hra, ale dětská. Všimla jsem si jí v
nabídce knižních novinek katalogu „Každý večer knihu,“ kde
nabízeli i hry na PC. Byla v rubrice „Něco pro naše hodné děti“
„Tohle není hra pro muže, Majku“
„Pšššt!“
„Majku, je ti třicet pět let. Máš myslet na rodinu a ne na
obry.“
No snad na jednoho „obříka“ by mohl myslet, jenže ten se málokdy
stával obříkem, když se ho dotklo mé něžné nebo jiné dýchající
tělo. Potřeboval dotyk alespoň dvojcédečkem, kde na obalu bylo
napsáno „Světem hry“
„Zuzanko, já tě mám přece rád...... sakra. Chyba! Fatální error!“
Zanádaval. Zle se na mě podíval. Já se mile usmála.
„Moc se nesměj. Tahle hra je nebezpečná miláčku. Moc nebezpečná!
Můžou mě doopravdy zabít!“
Miláčku mi říkal, když chtěl, abych odešla na vzdálenost
minimálně dva metry a neviděla na klávesnici. Srdce mi poskočilo
radostí, že ho zabije obr Gugun. Klepla jsem na pravou šipku
dlouhým nalakovaným nehtem ukazováčku a pošeptala mu do ucha:
„Jdu do kuchyně, neboj,“ smála jsem se mezitím, co on křičel
jako posedlý, že jsem ho vyrušovala a zabijou ho, jestli se
chobotnice Jíjí neslituje a nedá mu deset náhradních bodů.
Slitovala se! Dala mu body! Dala!
Ale já se neslituji a nedám! Nedám, protože mé webové stránky
jsou dočasně mimo provoz.
<<<
Děti
V lese>>>
-strana 3- |
|
« Autor sešitu » |
Shaylen
Další díla autora:
Shaylen píše (a publikuje na
našich stránkách) kromě krátkých próz také
básně.
|
|