| |
Bylo slyšet jen jemné vanutí větru a praskot větviček pod
našimi kroky. Šli jsme čtyři, ale měl jsem spíš dojem, že jdeme
každý sám. Každý sám svůj vlastní život, své vlastní boje, své
vše. Přitom všem nás ale něco spojovalo. Celou cestu jsme
mlčeli, ostatně, jako to děláme stále, a každý se v duchu
modlil. Myslím si, že tak blízko jsme si ještě nikdy nebyli. Ten
den svítilo slunce a vůbec bylo na to, že je listopad, poměrně
krásné počasí. V tom jsme uslyšeli zvon - Pán Bůh volá. Společná
modlitba v klášteře je oním prvkem, který z mnichů dělá lidi
stejné jako tam venku.
Byli jsme tam čtyři - P. Štěpán, převor, fr. Jošt, knihovník, fr.
Martin, náš student, naděje do budoucna a já, fr. Bruno,
kronikář.
sepsáno někdy někde na základě fantazie
<<<
Doteky pouště
II
Zdvořilostní fráze při převzetí úkolu který vykonává dáma >>>
-strana 9- |
|
« Autor sešitu » |
Supizmus
Další díla autora:
Na našich stránkách najdete
pouze Supizmovu poezii. Přesto si nemyslím, že by to bylo
málo.
|
|