| |
Ráno. Jaké vlastně může být ráno? Všechna jsou v
podstatě stejná, jen některá z nich jsou taková…prostě pohodová.
Ve stavu permanentní zamilovanosti, v němž se naprosto
beznadějně utápím již asi od svých tří let, jsem rozličným
dívčinám často říkával slůvka:
,, Jsi má poslední myšlenka, se kterou usínám, i první, s níž se
probouzím.“
A byla to čistočistá pravda…tedy až na jeden malý detail. První
myšlenka, se kterou se obvykle probouzím, je:
,,Krucinál! Co to tady zvoní?!
Představte si, že spíte. Pouze představit, prosím. Procházíte se
poklidnou krajinou snů, na rameni vám sedí havránek a nějaká
velice podezřele vyhlížející jedlička vám vypráví cosi o
souhláskových skupinách. Stručná mluvnice česká rozhodně není
vhodné čtení před spaním, může to na vaší psychice zanechat
následky…v některých případech i trvalé. Každopádně i to je
lepší, než když vás ze snové apatie vytrhne příšerná symfonie
pípání, kterou je schopna vydávat jen jediná věc na světě –
mobilní telefon. Je naprosto jedno, zdali jen zvoní nebo
přehrává nějakou melodii. Věřte, že kdyby vám u ucha hrál
Paganini, v takové chvíli byste si přáli jediné – vypnout!!!
Nahmatám jej rukou a po paměti, s očima ještě zavřenýma, jej
deaktivuji. Poté se zachumlávám zpět do peřin, kde mé bezbranné
uši znovu zasahuje PÍP!PÍP!PÍP! Čas je totiž relativní a
nejlepším důkazem tohoto faktu jsou právě mobilní telefony.
Mohou být klidně nastaveny na naprosto stejný čas a buzení mít
zapnuto, dejme tomu, na takových sedm hodin. A myslíte si, že
začnou vyzvánět zároveň, aby mohly být též v jedinou chvíli
umlčeny? Kdepak. Ony samozřejmě spustí; to je jedna z mála věcí,
na které se dá ve vesmíru ještě spolehnout; ale asi s
pětivteřinovým rozdílem, což je přesně doba potřebná průměrnému
spáči k tomu, aby se znovu zachumlal. Proto mne ono příšerné
pípání nechává chladným…asi jako sklářskou pec.
,,To jsi ty,“ vrčím rozmrzeleji než vlčice, která právě
zjistila, že Romulus už zase potřebuje vyměnit plíny….v té době
ještě neměli Huggies …vlci určitě ne.
,,Já?“ brání se spolubydlící Petr.
,,Nehádej se s ním, když má v ruce ty těžký bichle,“ snaží se
celou věc urovnávat další spolunocležník Radek. Možná proto, že
obývá postel bližší té mé.
,,Promiňte, hoši, to jsem já,“ omlouvá se Petr.
Výborně, idylka může pokračovat. Jedlička mne úzkostlivě varuje,
že nemám poslouchat ty havránkovy ptákoviny, přičemž ten to
kvituje pouhým „Never more.“ Když tu se do mého vědomí začíná s
něžností odbržděné parní lokomotivy vbourávat jakýsi vrčivý
zvuk. Ne! K příslušenství jinak nepřekonatelné koleje K5 krom
WC, sprchového koutu, možného připojení na internet a
spolubydlících, chovajících ve vaně ryby, totiž patří i parta
Ukrajinců pracujících na nedaleké stavbě. Už vím, proč jsem si
nastavil mobil tak, aby mne budil v příšerných sedm hodin ráno.
Existuje ještě mnohem bolestnější způsob, a to kdyžto za něj
dělá vrtačka. Jak jsem mohl zapomenout?! Pokračuji ve své
zoufalé válce proti nemilosrdnému osudu. Dnes začínáme až v
devět, nehodlám tak brzo vstávat! Ani za…
,, Češtináři nevstávaj?“ naklání se nade mnou Radek. V zásadě
proti němu nic nemám, ale jeho obličej zrovna nepatří k věcem,
které bych chtěl vidět po probuzení.
,,Řekni mi, už jsi měl někdy ve tváři jizvu po ostré hraně
latinsko-českého slovníku?“ ptám se jízlivě. Bystrý student
zemědělské fakulty se podrbá na hlavě a po chvíli odpovídá:
,,Ne.“
,, A chtěl bys mít?“
Radek neodpovídá, místo toho na mne upírá svůj zkoumavý pohled,
jenž má určen převážně pro červenkou nakažená prasata,
přemýšleje patrně o tom, zda jsem tak brutálního činu schopen.
Zběsile kolem sebe šátrám, do ruky mi padne pouze propiska.
,, Tak to jó, pokračuj,“ vyklízí velký stratég Radek pole. Pero
je vskutku silnější než meč…obzvláště ve chvíli, kdy se vám jej
někdo pokouší vrazit do oka.
Tisknu si polštář zuřivě na uši. Po chvíli mohu konstatovat, že
se to dá vydržet. Znovu usínám.
Vyrostla štíhlá jedlička
tam mezi modříny.
Zelená byla celičká
od jara do zimy.
Havránek se na mne pro můj zpěv dívá s největším pohrdáním,
jakého je při své omezené mimice schopen, a odlétá. Poté do této
doby pouze protivný zvuk povyšuje na hluk. Začínám chápat svůj
obrovský omyl. Ukrajince na stavbě totiž obvykle začínají lehkým
vrtačkovým piankem, aby o sobě dali řádně vědět a připravili tak
dostatečné entrée pro sbíječku.
Vzdávám to, pouštím svá předsevzetí po vodě stejně jako
venkovská děvčata věnečky v devatenáctém století u potoka či ve
století dvacátém v přeneseném slova smyslu na zábavě. Vstávám, s
očima ještě zamženýma, tápu po pokoji a zakopávám o tyto věci v
následujícím pořadí: noční stolek, Radkova taška, Radek
pokoušející se zachránit svou tašku, vlastní nohy a Petr, který
se sice nesnažil nic zachraňovat, ale byl prostě ve špatný čas
na špatném místě. Vcházím do koupelny. Víte, jsou chvíle, kdy si
o sobě myslím, že jsem hezký, ale rána k nim rozhodně nepatří.
,,Copak se již nikdy nevyspím?!“ volám.
,,Never more,“ odpovídá mi havránek a ze sprchového koutu se
vyklání jedlička a delikátně mi šeptá, že před příponami –ka, -ky
zůstává ď, ť, ň většinou beze změny. Vzpomínáte, co jsem vám
říkal o těch trvalých následcích? Všechna rána jsou v podstatě
stejná, jen některá z nich jsou prostě taková…pohodová.
ZNEUŽITÁ LITERATURA:
B.Havránek, A. Jedlička: Stručná mluvnice česká
Magna Nigra Lupa: Ars Edudandi
Reklamní leták na plenky, se kterými budete vždy v suchu
-strana 3- |
|
|