Robert Paul Holdstock se narodil 2. srpna 1948 v Hythe v Anglii. Titul doktor aplikované zoologie získal po absolvování vysoké školy ve Walesu. V roce 1971-74 působil jako výzkumný student v Koncilu lékařských objevů.

Zabývá se mytologií a folkloristikou a miluje vážnou hudbu. Svojí spisovatelskou dráhu začal roku 1968 přispíváním do mnoha časopisů (např. New Worlds). Holdstocka je poměrně složité nějak zařadit, jelikož je to opravdu svébytný tvůrce. Avšak protože má mytologie, kterou je jeho stěžejní dílo prodchnuto, mnohem blíže k fantasy; je zařazováno tradičně tam. Začínal ale podobně jako spousta jiných slavných fanasy autorů – psaním scifi. Jeho první dílko byla novela Oko mezi slepicemi, což bylo sci-fi jako řemen. O rok později uveřejnil román Duch země - sci-fi s mýtickými prvky, které předznamenávalo jeho budoucí tvůrčí vývoj. V 70. letech bylo jeho hlavní obživou psaní značného množství hororů a thrillerů pod různými pseudonymy (Robert Faulcon, Ken Blake, Robert Black etc.), z nichž nejznámější je cyklus Nighthunter pod jménem Robert Faulcon. Psal dokonce i románové přepisy seriálu Profesionálové. Pod pseudonymy se skrýval z jednoho jednoduchého důvodu - své pravé jméno si schovával až na naprosté bomby a nepsal ho na méně kvalitní knihy, jako jsou laciné horory či přepisy filmů. Pod Kde dují větry času (1981) se už podepsal, neboť to již bylo velmi vydařené sci-fi, kde se poprvé objevily jeho hrátky s časem, s kterými se setkáme i později (obzvláště vydařeně v románu Hloubení). Do temného sloučení hororu a fantasy zabrousil v povídce Necromancer roku 1978. Roku 1982 mu vyšla sbírka V údolí snů, kde se seřadila jeho dosavadní tvorba.

Tato sbírka obsahovala také jeho úspěšnou novelu Les mytág z roku 1981, kterou roku 1984 rozvedl do románu, jenž se stal přelomovým dílem jeho kariéry. Byl oceněn World Fantasy Award a British SF Association Award a odstartoval sérii výjimečných a velmi úspěšných knih odehrávajících se v tajemném Ryhopském lese. Jelikož se jedná o nejvýznamnější část Holdstockova díla, která též snad jako jediná sklízela úspěchy i v našich krajích, řekneme si o ní něco bližšího. Ryhopský les (zkráceně Ryhop) není žádnou vysněnou zemí ani vzdálenou planetou, nýbrž „docela obyčejným“ krajem v Anglii (přesněji Herefordshire blízko Wallesu) ve 40. letech 20. století. Na poměrně nevýznamném Ryhopském panství se tam rozkládá nevelký lesík, který klidně můžete za pěkného dne celý obejít, avšak již ne projít. Jde totiž o pozůstatek „prvotního lesa“, zbytek jádra něčeho, co zde zůstalo z doby, kdy celou Evropu  pokrývaly hvozdy. Ryhop je prastarý, živý, existuje podle svých vlastních pravidel a přestože jde vlastně o uzavřený svět, mocně působí na své okolí. Nejvíce zřejmě na lidi bydlící blízko něho, kteří mu propadli a z různých důvodů se do něj vydali. Právě ti bývají ústředními hrdiny Holdstockových románů, ale důležitou roli v nich hrají i mytága. Pokud jste nečetli ani jedinou autorovu knihu, bude pro Vás jistě užitečné vysvětlit význam tohoto slova. Jde vlastně o složeninu dvou pojmů IMAGO a MÝTUS. Mytágo je ve své podstatě materializací (zhmotněním) mýtu. Holdstock obratně využil jungovské teorie o kolektivním nevědomí a jeho archetypech, které umně spojil se svým velkým vypravěčským talentem. Proto ve výsledku nejde o pseudovědecký psychoblábol, ale o velmi čtivé knihy založené na originálním nápadu.

Ryhopský les totiž působí jako kondenzátor kolektivního nevědomí (něco na způsob podvědomí) lidstva, ve kterém ožívají mýtické postavy, ale např. i místa nebo věci jinak hluboce pohřbené v temných zákoutích naší duše. A nejenom to. Zhmotnit se však mohou krom prastarých archetypů i prvky individuálního nevědomí jako např. otec, syn, milovaná žena etc. ale i pokřivené představy jakou bezesporu je souboj jeskynního medvěda s dvěma dinosaury. V Ryhopském lese s příchodem člověka vše ožívá, ale jako specificky pozměněné – upravené pro účely toho zvláštního blíže nespecifikovaného řádu či smyslu, který mu vládne.

Ve výše zmíněném Lese mytág se čtenáři setkávají s Ryhopem poprvé. Mohou jej zkoumat prostřednictvím mírně šíleného vědce George Huxlyho, který mu zcela zasvětil svůj život. Jeho posedlost tajemným lesem a jeho mytágy mu však vážně narušuje rodinu. Konflikt dvou naprosto odlišných světů neodvratně směřuje k tragédii, která zanechá hluboké stopy na všech zúčastněných. George Huxley umírá a je pohlcen lesem. Jeho práci však přebírají jeho synové Christian a Steven a s ní i staré problémy, které ožívají v nových podobách…

Více prozrazovat nebudu, abych nikomu nezkazil požitek ze čtení. Snad jen, že konec je, jak již to u Holdstocka bývá hodně neobvyklý a sugestivní, ale hlavně DOBRÝ. Nezbývá mi než všem čtenářům doporučit.

Na Les mytág volně navazuje román Lavondyss napsaný až v roce 1989. Lavondyss je srdce lesa, tajemná říše, kde se rodí sny. Hlavní hrdinkou je protentokrát dívenka Tallis Keetonová s velmi neobvyklým jménem, které dostala po mýtické postavě slavného keltského barda Talliesina. Nestalo se to náhodou. Pochází totiž z rodu, který se zkoumáním lesa po dlouhá léta zabýval. V případě jejích rodičů sice jablko padlo hodně daleko od stromu, ale její bratr Harry se dostal téměř až samotnému srdci Ryhopu. Jeho ztráta však byla pro rodinu velkou ranou. Když se proto do hlubin lesa vydá Tallis, je to pro srdce jejího otce již příliš mnoho…

Psaní Lavondyss prý Roberta Holdstocka naplňovalo ze všech knih nejvíce a ponořil se při něm podle vlastních slov opravdu hluboko. Trvalo mu celkem dva a půl roku. Prostřednictvím intenzivní koncentrace dovolil svým snovým představám vyplout na povrch a úplně vytěsnit vnější svět. Dobrý rok se prý ani nepodíval na noviny, jen aby se mohl soustředit na podstatu svého příběhu. To podle mne zapříčinilo, že Lavondyss je Holdstockovým sice nejlepším románem, ale zdaleka ne každý čtenář jej dokáže ocenit. Musím jej totiž řadit i k těm nejsložitějším na čtení a hlavně pochopení. Osobité a neobyčejně sugestivní kouzlo této knihy Vás sice nemilosrdně vtáhne a učarují Vám pravděpodobně i vložené „vedlejší“ příběhy a legendy. Ale celkově se jedná o něco natolik odlišného od všeho, co je člověk zvyklý číst v žánru fantasy i mimo něj, až to spousta čtenářů nebude schopna ani ochotna strávit. Zvláště pasáž, kdy se hrdinka na určitou část své cesty stává stromem a částečně časozmatečný závěr. Přesto zůstává Lavondyss mým nejmilejším Holdstockovým dílem.

Dalším volným navázáním v pořadí bylo v roce 1993 Hloubení. Zřejmě jedna z nejčtivějších a nejnapínavějších Holdstockových knih vůbec. Celý děj se točí kolem malého Alexe Bradleyho, chlapce s nadměrně rozvinutou fantazií, který má po útoku neznámých sil poškozenou levou polovinu mozku. Nejprve zmizí z domova a o měsíc později je jeho tělo nalezeno na okraji Ryhopského lesa. Ve skutečnosti však šlo pouze o mytágo. Alex by vtažen skrze hloubení do zeleného jádra lesa, kde jeho poškozený mozek začíná přeměňovat hvozd a vytvářet zvláštní narušená mytága, která ohrožují les, jeho přirozená mytága, Alexe samého i jeho otce Richarda, jenž se spolu se skupinkou vědců zkoumajících Ryhop vydal pátrat po svém synovi. Zde se Ryhopský les představuje více než kdy předtím jako sice krásné, ale též nebezpečné místo. Hrdinové této knihy budou muset čelit nejenom nástrahám lesa a mytágům, ale též sami sobě, jelikož hvozd si nebezpečně pohrává s jejich myslí. Děj je plný zvratů, postavy jsou poměrně tajemné hluboce propracované charaktery s vlastními pohnutkami pramenícími z minulosti a často není jasné, kdo chce chlapci skutečně pomoci a kdo jej naopak zabít.

V této knize se dovíme spousty nového o Ryhopském lese. Již víme, že zevnitř je mnohem větší než zvenku a také, že je rozdělen na mnoho oblastí s různým podnebím i časem. Oblastí, do kterých není jednoduché vstoupit, jelikož Vás obranné pole lesa vždy zmate a obrátí zpět. Jde to pouze speciálními cestičkami, kterým se říká hloubení. Ty jsou však bývají velmi záludná, jelikož některá mohou být pouze jednosměrná a hlavně některá vedou i časem! Postupem času se zjišťuje, že les existuje dokonce několika vrstvách a proto to na cestě nebudou mít Alexův otec Richard i jeho společníci vůbec jednoduché. Na románu Hloubení je poměrně dobře vidět, jak se Holdstock postupně vypisoval a přiváděl svůj styl k dokonalosti. Nejde sice tak hluboko jako Lavondyss, ale díky autorově skvělé práci s charaktery i napětím, je to přinejmenším výborně řemeslně odvedený kousek, který má schopnost zasáhnout podmanit si neskonale větší skupinu čtenářů. Jáosobně jsem jej četl jako vůbec první Holdstockovu knihu a i po letech se k ní rád vracím.

Dějovým předchůdcem prvního románu je novela Les kostí (1991), která vyšla ve stejnojmenné sbírce a před lety i v Ikarii. Ta (sbírka) obsahuje celkem dvanáct povídek, které bývají vyzvedávány především pro svou srozumitelnost. Krátký rozsah totiž autorovi neumožnil tolik rozehrát pro něj tak příznačnou mnohotvárnou hru motivů a témat, což paradoxně způsobilo větší čtivost a chytlavost vyprávění. Jde sice o kvalitní a typicky Holdstockovské dílo, ale mně osobně stejně jako mnoha dalším čtenářům se oproti jiným autorovým knihám do paměti nijak výrazně nezapsalo. Jako hodnocení, to, myslím, o lecčem vypovídá.

I poté, co se věnoval dalším románům, neopustil již Holdstock mytologicko-fantazijní látku. Mýty a parapsychické schopnosti kombinuje Fantom(1991), který je sice autorovým mírným odbočením do oblasti hororu a s úspěšnou sérií o Ryhopském lese nemá nic společného, přesto však v žádném případě nejde o špatné dílo. Kniha vypráví o osudech rodiny Whitlockových, která nepříliš legálně adoptuje syna Michaela. Chlapeček je to roztomilý, což se rozhodně nedá tvrdit o jeho biologické matce. Brzy však nastanou problémy. Malý Michael totiž od nejranějšího dětství přitahuje nevysvětlitelné a často i nebezpečné jevy. Objevila se u něj velice zvláštní schopnost „vynášet“ různé předměty z prostoru i času. Zpočátku jde pouze o hlínu, ale postupem času, jak svou neobvyklou vlastnost stále lépe ovládá, dokáže „přinést“ z historie i lesklé cennosti. Nemalou souvislost s tím má i Michaelův nehmotný a vlastně jediný přítel Kříďák, který není vůbec výplodem chlapcovy fantazie, jak si jeho rodiče zpočátku bláhově mysleli.

Souběžně s touto se vyvíjí i vztahová linie rodiny, kterým paranormální jevy příliš neprospěly. Richard Whitlock hledá jen obtížně cestu ke svému podivínskému a značně problémovému adoptivnímu synovi, který však po jeho lásce zoufale touží. Tím se odcizuje své ženě Susan, jež se, jak tomu u adoptivních matek často bývá, až přehnaně snaží Michaela především chránit. Narozením jejich vlastního dítěte, ve které ani nedoufali, se krize ještě vyostří a ke všemu se také ukáže, že Kříďák není ve skutečnosti vůbec žádný chlapcův kamarád…

Mezi největší Fantomovy předosti patří strašidelnost, a napínavost, což z této knihy dělá příjemné rozptýlení v autorově dosavadní tvorbě. Na rozdíl od mnohých jiných slavných spisovatelů, kteří píší neustále o tom samém, tímto románem Robert Holdstock dokazuje, že má více než dostatek nápadů a nepotřebuje tzvn. nastavovat kaši.

Krajina lidského nevědomí a starodávná města ožívají v románu Dávné ozvěny, napsaném roku 1995, který znovu nenáleží do slavné série o Ryhopském lese a v němž pro změnu jde o výpravu do „skutečného“ jiného světa. Hlavním hrdinou je docela obyčejný chlapec Jack Chatwin, který – a tady přijde ten háček – má vize, ve kterých vidí mladý pár štvanců Šediváka a Zelenky bojujících o život a prchajících před zrůdnými pronásledovateli za nějaký blíže nespecifikovaný přečin. Mohlo by se říci, že má pouze obdivuhodnou fantazii a on by mohl strávit poměrně klidný život vyprávěním o jejich úžasným dobrodružstvích svým přátelům. Možná by je i docela dobře zpeněžil a vydal knižně. Ale ve chvíli, kdy tyto podivné vize má, vzniká kolem něj záře a z jeho kůže vyzařují vzdálené zvuky a pachové vjemy. To jim dává určitý nádech skutečnosti, což jej dříve či později zákonitě přivede do vědecké laboratoře, ve které se budou snažit zjistit pravdu. Aby toho však nebylo málo, Šedivák pronikne do jeho reality, ale Zelenka zůstává ztracena ve svém původním nebezpečném světě, s čímž se nově příchozí samozřejmě nehodlá jen tak smířit. Dost nevybíravým způsobem se snaží Jacka donutit k tomu, aby je oba znovu spojil. Ten musí do nebezpečné země, v jejíž reálnou existenci dosud příliš nevěřil, vstoupit a…všechno se zkomplikuje ještě víc.

Po dvou předchozích odlehčeních je tato kniha znovu výletem do tvrdé syrové mytologie a neobyčejné fantastiky, čímž se logicky stane pro některé čtenáře méně srozumitelnou. To však jejímu příběhu neubírá na poutavosti a síle. Obsahuje také mnoho originálních prvků, jakými je např. záhadné město Glanum, které má schopnost putovat prostorem – a jak již tomu u Holdstocka bývá – i časem. Pokud tedy dokážete překousnout trochu složitější zápletku a též špetku té syrové mytologie – nebo Vás takové věci stejně jako mne – velice přitahují,nebudete rozhodně čtení této knihy litovat.

Román Brána ze slonoviny, brána z rohu napsaný roku 1998 se znovu vrací k Ryhopskému lesu a to tím, že děj první knihy celé série předchází. Rok poté, co George Huxley pronásledovaný svou posedlostí tímto hvozdem v něm mizí, se jeho syn Christian do něj též vydává, aby nalezl odpovědi na palčivé otázky, které jej pronásledují z jeho dětství a zjistil konečně pravdu. Do Ryhopu vstupuje poprvé, což dává čtenáři jedinečnou příležitost znovu objevovat jeho tajemství očima někoho, kdo jím ještě nebyl příliš zasažen, ale zároveň s ním je však pevně spojen. Jistý velmi mocný hrdina Kylhuk si jej totiž již v dětství vybral pro určitý úkol, o jehož povaze nemá Christian ani tušení. A popravdě řečeno si nejsem příliš jistý, zda je vůbec o co stát. Svým způsobem ale není úniku.

Robert Holdstock se v této knize zase jednou překonal a představil nám strhující příběh, který sice nevyžaduje znalost románu Les mytág, ale v opačném případě si budete četbu opravdu užívat. Setkáváme se tu znovu (vlastně poprvé) s keltskou princeznou a bojovnicí Guiwenneth i mnohými narážkami na budoucí konflikt obou bratru Huxleyových. Kdyby George Lucas znal tuto knihu, možná by udělal první tři epizody svých Hvězdných válek jinak a lépe. Tohle je totiž mimo jiné ve všech směrech povedenější příběh též o tom, jak se v podstatě velmi dobrý člověk – v literatuře jsem zažil jen málo natolik sympatických hrdinů jako je Christian – kvůli osudové lásce dostane do situace, které je v naprostém rozporu s jeho hodnotami. Kvůli opravdu velké lásce a jednomu neuvěřitelně velkorysému rozhodnutí, jež ani nemůže být označeno za špatné. Dobré činy i snaha se obrátily ve zlé. Tohle všechno Vám ale docvakne až v případě, že jste četli Les mytág. V opačném případě budete mít „pouze“ požitek z četby mistrovského originálního románu s poutavým hlubokomyslným příběhem a šokující neodhadnutelnou pointou.

Tím k velké nelibosti čtenářů prozatím Robert Holdstock uzavřel svou sérii románů z prostředí Ryhopského lesa, ale aby jim to zase nemuselo být tak líto, začal ještě předtím novou o nejznámější mytologické postavě čaroděje – o Merlinovi. Sbírka napsaná v roce 1994 dostala příhodný název Merlinův les, podle stejnojmenné stěžejní novely, jíž obsahovala. Ta nás zavedla do Broceliande, což je podle pověsti právě ten les, kde usnul kouzelným spánkem Merlin, aby ho mohla čarodějka Vivien připravit o jeho magii. Je to dost zvláštní místo, z nějž se sypou duchové jako listí na podzim. Děj se točí okolo manželů Martina a Rebeccy, kteří se snažili před lesem uniknout, jen aby jím byli nakonec vtaženi do velice nebezpečné hry. Prakticky mají umožnit další kolo dlouholetého souboje právě mezi Merlinem a Vivien, což oni zpočátku samozřejmě netuší a pak je již příliš pozdě.

Merlinův les je dílo velmi temné, převelice krásné a typicky Holdstockovsky poutavé. Tento autor včas vycítil, kdy je nejlépe s něčím přestat nebo vnést románu nové prvky, aby nebyl pouhou obdobou děl předchozích, což je v literatuře docela vzácná vlastnost. Takovými prvky jsou zde především postava Merlina a velmi originální ztvárnění jeho souboje s Vivien. Jako vyrovnávající prvek zároveň působí, že se děj odehrává v prostředí ne nepodobném Ryhopskému lesu. Přesto je velmi jasně vidět, že pozornost se zde stále více soustřeďuje na charakter samotného Merlina, čímž tvoří tato kniha celkem plynulý přechod mezi autorovou sérií o Ryhopském lese a „trilogií“ o Merlinovi zastoupenou dále dvěma knihami Merlinova kodexu (Keltika a Železný grál). Jedním z největších kladů této série je bezesporu poutavé vykreslení Merlinova charakteru, který se tak stává velice životnou a zajímavou postavou, a originální Holdstockovské ztvárnění jeho legendy. Sám autor to velice výstižně vystihuje slovy:

"To nejlepší, co můžete udělat s jádrem jakékoliv mytologie, třeba artušovské, je vrhnout na starou látku nové světlo, podívat se nově na prvky legendy, která kdysi pro lidi cosi znamenala, docílit toho, aby se náhle jevila jinak, překroutit známé v neznámé. Něco podobného jako obsazení Henryho Fondy do Tenkrát na Západě. On hrál tolikrát kladnou postavu, že jeho proměna v dokonalého záporňáka byla pro všechny příjemným šokem."

Robert Holdstock považuje své nejznámější romány za projevy tvůrčí obsese a sám se pokládá za spisovatele velmi obsedantního. Když se do nějakého tématu zakousne, je ochoten uvláčet jej k smrti, což dokázal obdivuhodnou propracovaností svých děl, která jsou vzájemně velmi jemně a důmyslně provázána (všimne toho však jen velmi pozorný čtenář). Má velmi problematický vztah k náboženství a je velmi skeptický jak k posmrtnému životu, tak k přijetí dogmatu víry. Jelikož sám ztratil víru v křesťanství, fascinuje ho psát o hrdinech, kteří také ztratili víru. Je velmi vysoký a má na svých 57 let slušnou štíhlou postavu. Ve vlasech se mu již objevují šediny. Působí jako velice charismatický muž a vzbuzuje dojem duševně vyrovnaného a spokojeného člověka navzdory faktu, že je to tvůrčí génius.

« Autor článku »
 
 
Augustus
 
 


Tématické články: