| |
Robert Graves
Dnů padesát tři, deset jar,
a Clau-Clau dostane dar,
touhu všech lidí, jeho zmar.
Bez přátel, které by měl rád,
koktavě bude klopýtat…
věštba předznamenávající osud
našeho hrdiny
„JÁ, TIBERIUS CLAUDIUS
DRUSUS NERO GERMANICUS Takový a Makový atd. (teď vás ještě
nemíním zatěžovat všemi svými tituly), jemuž kdysi, a není tomu
tak dávno, přátelé, příbuzní a druhové říkali ,Claudius Hlupák´
nebo ,Ten Claudius´ nebo Claudius Koktavý´ nebo ,Clau-Clau-Claudius´
nebo přinejlepším ,strýček Claudius´, chystám se teď vypsat tu
divnou historii svého života…“
Těmito slovy začíná jeden
z nejvýraznějších a také nejpovedenějších (budete se možná
divit, ale ono to není totéž) historických románů 20. století,
který, ač vznikl již v roce 1934, má stále co říci a hojně
oslovuje čtenáře i dnes. Jak jste již z názvu i
úvodních slov mohli snadno poznat, jde o fiktivní memoáry. Jak
už tomu tak u historických próz bývá, fiktivní memoáry skutečné
osoby, a to římského císaře Claudia (10 p. n. l. – 54 n. l.).
Ten měl štěstí v neštěstí
v tom, že se sice narodil jako slabý a neduživý mrzák – který
podle „vlastních“ slov přežil jen díky tomu, že se jeho četné
choroby mezi sebou o něj popraly a výsledek skončil nerozhodně –
ale narodil se do císařské rodiny, což mu v rámci tehdejších
možností přinejmenším zajistilo existenci. Nebyla to však
existence nic moc…alespoň zpočátku. Vyrůstal sice v rodině
prvního římského císaře Octaviana Augusta, kde se mu dostalo vší
potřebné péče a náležitého vzdělání. Ale byl nucen to absolvovat
se svými vrstevníky a příbuznými, kteří na něj jako na koktavého
mrzáka hleděli spatra. Celé své dětství trávil se zdravými a
ctižádostivými dětmi, které se cíleně připravovaly na své
poslání v podobě závratné kariéry v čele státu, přičemž jemu
bylo více než jasně dáváno najevo, že s někým jako on se pro
budoucnost vůbec nepočítá. Celý svůj život byl pak vystaven
posměchu, pohrdání, nepochopení a urážkám.
Kupodivu to z něj neučinilo
zahořklého člověka, ale velmi rozumného muže, který nejevil
žádné známky pro vznešené Římany tak typického egoismu.
Soustavné přehlížení jeho rodiny ale i určitý podíl na jejím
bohatství, mu daly takovou míru nezávislosti, že se mohl stát
v podstatě čímkoli chtěl. Jelikož měl velice bystrou mysl,
vzácný pozorovací talent, touhu po vzdělání a určitý literární
talent, udělal ze sebe historika. Stal se do jisté míry
nestranným pozorovatelem a hodnotitelem všeho dění kolem sebe. A
byl by vskutku špatným dějepiscem, kdyby nezapsal historii,
která se tvořila přímo v jeho nejbližším okolí.
Díky své inteligenci,
tělesným vadám a předsudkům tehdejší společnosti, mohl snadno
předstírat slabomyslnost a přežít nepovšimnut vražedné intriky
za vlády císařů Augusta, Tiberia i šíleného Caliguly, z čehož
hlavně ti druzí dva se s nějakou popravou, ať již z jakékoliv
příčiny (někdy to ani nebylo důležité), vůbec nepárali.
Claudius tedy mírně ironicky
a velice vtipně popisuje peripetie svého života, které se dějí
na pozadí velkých historických událostí raně císařského Říma. Je
to mistrovský román. Jednak nejde o žádný nudný dějepis, ale
velmi propracovaný komplexní a napínavý příběh s množstvím
zvratů, který Vás bude překvapovat tím více, čím méně toho víte
o starém Římě. Pro zažrané historiky pro změnu zase nabízí
množství různých odboček a detailů, které přinejmenším potěší.
Historie a fikce se tu mísí v tak vyvážené formě, že nevíte, kde
začíná jedna a kde naopak přechází v druhou – autor měl
nepochybně rozsáhlé znalosti tehdejšího způsobu života. To
všechno dohromady navozuje dojem neobvyklé skutečnosti a
naléhavosti, která má tendenci Vás vtáhnout a už nepustit.
Jeden aspekt bych však přece
jenom ještě rád vyzvedl. Já, Claudius je počin ryze
historický, což znamená, že nepatří mezi ty dlouhé řady
slátanin, které se jenom nabalují na dějinné téma, aby upoutaly
exotickým prostředím. Dává podněty k zamyšlení a obsahuje
vskutku hluboké myšlenky namísto nějaké instantní pravdy jen
aby se neřeklo. Claudius v něm myslí i jedná jako pravý
Říman, člověk své doby. Není to žádný prorocký vizionář ani
superkladný hrdina, žádný rytíř Balian, který v jednom kuse
plácá fráze, jež by žádný rytíř nikdy neřekl a které jsou mnohdy
silné kafe i na člověka 20./21. století. Graves sice nijak
nezastírá, že jeho hrdina se obrací k budoucím generacím, které
přijdou až za devatenáct set let po něm, ale jde spíše o
svědectví moudrého člověka o své době a o tom, jak prožít čestný
život i ve velmi těžkých časech.
Claudius bůh a
jeho žena Messalina
Vlasatec pátý, jenž zotročí
stát,
zotročí stát proti své vůli.
Hlupák to bude, jímž zhrdají všichni.
Bude mít vlasů bohatou kštici.
Římu dá vodu a na zimu chleba.
Zemře pak rukou své ženy neženy,
ve prospěch svého syna nesyna…
část věštby, která pro změnu
předznamenávala osud celého rodu Juliů (první vládnoucí
dynastie)
Po obrovském úspěchu prvního
dílu, vznikl hned rok na to díl druhý neméně slavný a řekl bych
též neméně dobrý, což, přiznejme si, nebývá u druhých dílů zase
tak obvyklé. Závěr druhé knihy si však přímo říkal o
pokračování, Claudius v něm byl za pohnutých událostí po
atentátu na Caligulu prohlášen poddůstojníky palácové stráže za
císaře a byl by hřích tento moment neocitovat:
„Zvěst o tom, co se skutečně stalo,
donesla se už i do paláce a způsobila tam naprostý zmatek. Pár
starých vojáků v tom vidělo výbornou příležitost k drancování,
kterou si nechtěli nechat ujít. Předstírali, že hledají vrahy.
Každá místnost v paláci měla na dveřích zlatý knoflík, z nichž
každý měl asi takovou cenu jako jejich žold za půl roku, a
ostrým mečem se dal snadno urazit. Slyšel jsem výkřiky:
„Zabte je, zabte je! Pomstěte Caesara!“ a schoval jsem se za
závěs. Do místnosti vstoupili dva vojáci. Spatřili mé nohy,
které mi vyčuhovaly zpod závěsu. „Tak vylez, vrahu. Před námi se
neschováš.“
Vystoupil jsem a padl před nimi na tvář. „N-n-n-nezabíjejte mě,
p-p-pánové,“ vypravil jsem ze sebe. „Já s tím n-n-nemám nic
s-společného.“
„Kdopak je to, tenhle starý pán?“ zeptal se voják, který
v paláci sloužil teprve krátce. „Ten nevypadá nebezpečně.“
„Ale! Copak nevíš? To je přece Germanicův chromej bratr. Docela
slušnej kořen. Úplně neškodnej. Vstávat pane. My ti neublížíme.“
Ten voják se jmenoval Gratus.
Musel jsem jít za nimi zase dolů do jídelny, kde měli válečnou
poradu poddůstojníci. Na stole stál nějaký mladý praporečník,
rozhazoval rukama a hulákal: „ Pryč s republikou! Naše jediná
naděje je nový císař. Ať je to kdo chce, jen když přesvědčíme
Germány, aby se za něho postavili.“
„Incitatus (Caligulův oblíbený kůň, kterého jmenoval senátorem –
pozn. recenzenta),“ navrhl kdosi a rozřehtal se.
„Třeba i ten! Radši ta stará herka než vůbec žádný císař. Za
každou cenu musíme ihned někoho sehnat, aby se Germáni
uklidnili. Jinak nám to tu rozsekají na hadry.“
Moji dva vojáci, kteří mě zajali, se drali davem a táhli mě za
sebou. Gratus zvolal: „Hej, praporečníku! Podívej, koho Ti
vedeme! Pěknej úlovek a řek bych, že máme pořádný štěstí. Starej
Claudius. Pročpak by nám ten nemohl dělat císaře? V celým Římě
nenajdete vhodnějšího člověka, třeba kulhá a drobátko koktá.“
Muži mě nadšeně pozdravovali, chytali se a volali: „Ať žije
císař Claudius!“ Poddůstojník se omlouval: „My jsme si totiž,
pane, mysleli, že tě zabili. Ale ty jsi náš člověk, to se musí
nechat. Zvedněte ho, hoši, abychom na něho všichni viděli!“ Dva
hromotlukové mě popadli za nohy a vyzvedli mě na ramena. „Ať
žije císař Claudius!“
„Okamžitě mě sundejte,“ zuřil jsem. „Sundejte mě! Já nechci být
císařem. Já to odmítám. Ať žije republika!“
Ale oni se jenom smáli. „to se povedlo! On prej nechce bejt
císařem! To je skromnost, co?“
„Dejte mi meč,“řval jsem. „Radši se zabiju.“
„Bude to dobrý, pane, jen co si na to zvykneš, „zubil se Gratus.
„Venkoncem to nejni tak špatnej život, co má císař, to teda ne.“
Druhá kniha je tedy především o tom, jak si
Claudius zvykal a nebylo to pro něj vůbec jednoduché. Snad
největší republikán v Římě se stal císařem. Claudiovo vyprávěním
tím ztrácí velkou část nestranného nadhledu a dřívější lehké
ironie, jelikož se proti své vůli stal hlavním hybatelem děje a
místo ostatních nyní popisuje především činy své. Jak se snažil
vrátit senátu sebedůvěru a udělat z něj skutečný zákonodárný
orgán. Jak pomalu stavěl stát na nohy po Caligulově hrůzovládě.
Jak vedl několik válečných tažení. Ale nevyhýbá se ani osobním
tématům. Např. jak velice miloval svou ženu Messalinu a jak se
v ní hrozně zklamal.
Druhý díl je mnohem vážnější
a svým způsobem i velice smutný. Claudius si totiž začíná
uvědomovat, že pravděpodobně skončí jako jeho předchůdci –
násilnou smrtí. Ještě více než předtím se stává terčem posměchu,
urážek (i když skrytých) ale poprvé také emoce mnohem silnější –
závisti. Musí potlačovat povstání, posílat lidi na smrt a to i
své příbuzné, přátelé a dokonce svou milovanou ženu, což je ze
všeho nejbolestnější. Nechybí mu však ani velká dávka osobitého
humoru (zvláště v první části). Zásluhou spiknutí a poprav mnoho
postav oproti prvnímu dílu ubylo, ale objevil se přinejmenším
srovnatelný počet nových – neméně zajímavých. Nejlepším
příkladem bude nejspíš židovský král Herodes Agrippa. Celkově
není druhý díl slavného románu o nic méně čtivý ani hodnotný než
ten první.
Verdikt:
Oba romány patří bezesporu
k tomu nejlepšímu, co může světová historická próza nabídnout.
Nepostrádají informativnost, myšlenkové hodnoty ale také pro
beletrii neméně potřebnou čtivost. Nezbývá mi než udělit
absolutní hodnocení.
 |
|
« Autor článku » |
Augustus

Tématické články:
Ostatní Librí Legendí z
Knihovničky
AAA Games
Tuto knihu doporučujeme:
Prakticky
všem čtenářům, kteří dokáží ocenit dobrý příběh a netradiční
styl vyprávění, a nepreferují pouze akční scény, jež jsou
mimochodem obsaženy také.
|
|