Komunikace. Jedno z magických slov moderní
doby. Je zaklínáno snad až příliš často a svou kouzelnou mocí
proniká do mnoha úrovní lidského života.
„Mluv (tedy komunikuj) se mnou!“ křičí
hrdinka romantického filmu a zuřivě buší do dveří , za nimiž se
skrývá její ražený protějšek. Trucuje, protože ji viděl líbat se
s jiným a je snad jediný, kdo ještě netuší, že to všechno
nakonec dobře skončí a oni dva se vezmou. Neví to, protože
nekomunikuje.
Když nějaká strana v politice udělá podraz,
ze kterého vznikne válka nebo daleko častěji mnohem jedovatější
mediální přestřelka, může za to špatná komunikace mezi nimi. Pár
usmívajících se lídrů v drahých oblecích si dá pac před
objektivy…v nepřiznaném doufání, že je to dostane na první
stránky novin a vše je v pořádku.
Tedy až na ty naděje. Nemají totiž šanci
přebít důležitost informace o tom, že mladý nadějný s trochou
fantazie zpěvák, předmět to prvních erotických snů prudce se
rozvíjejících třináctiletých děvčátek, spadl s koně. Když poté
ony výše zmíněné lídry v příštích volbách zcela náhodou
nezvolí, může za to špatná komunikace s voliči, medii,
stranickou základnou – popřípadě se všemi dohromady. Možná si
měli pořídit koně nebo se naučit předstírat, že umí zpívat.
A co teprve práce! Při náboru mladých,
perspektivních sil na novou, perspektivní brigádu se Vás již
dávno neptají, zda máte vlastní montérky, ale jestli jste
komunikativní. Přece jenom uznejte, že perspektivní bordel kolem
mladého a perspektivního hypermarketu nemůže uklízet žádné…jak
to říci…neperspektivní béčko.
Bez komunikace se dnes zkrátka neobejdete,
ale co to ta komunikace vlastně je? Obligátní definice tvrdí, že
výměna podstatných či zajímavých informací mezi dvěma
subjekty. Opravdu? Uvidíme, co nám na to řekne realita.
Ukažme si to třeba na následujících příkladech:
„Ahoj, Honzí! Jak se vede? No, ty ses
nechal ostříhat, že jo? Já bych Tě vůbec nepoznala! Ale sluší ti
to! Jakože nechodíš na slučáky? Ty máš babu, že jo?“
„ Ale…“
„Jasně, že máš! Je to na tobě vidět! A chceš vědět, co je novýho,
abys nebyl úplně mimo mísu?“
„Ne.“
„Klára si bere Standu! Já vim, já vim, vona přece chodila
s Ondrou. Taky ta její svatba není láska. Co si budem namlouvat,
že jo! Je to jak s tou reklamou na fidorku – Když musíš, tak
musíš! Vona prostě trochu přebrala na pařbě a Standa jí co?
Zbouchnul! No, ale Kristýnka mě taky překvapila. Ožrala se jako
dělo! Taková slušná holka to byla. Eště že tam byl Píťa, kterej
jí…“
„Zbouchnul?“
„Né! Co tě bere! Píťa je přece gay. To ví každej!“
„Jen jestli to ví i Píťa, aby pak nebyl překvapenej, až se
k němu tahle informace jednou dostane.“
„Píťa chodí s Martinem a jenom čekaj, až jim to povolej
v parlamentu. To je na beton. Hele, já bych si s Tebou hrozně
ráda popovídala, ale fakt už musim. Můj novej objev Míša
posiluje a tak ho krmím steroidama. Měl už mi dávno volat. Musim
za ním na kolej, beztak mi tam do něj nějaká stračena kéruje.
Krávy pajdácký, neví co by než přebírat chlapy! Ale možná ho
časem vyměním a nějakého intelektuála, co Honzí? Čao!“
„Chraň Bůh.“
Připadá vám tohle snad jako výměna?
Možná Vám přijde tento příklad jako příliš extrémní, pak
zřejmě neuvěříte kolikrát jsem si s někým „skvěle pokecal“,
když jsem pouze předstíral, že poslouchám. Ale co nám tvrdí
obligátní definice o komunikaci dále:
„Možná to pro vás bude zajímavé, ale
jazykovědci se dodnes přou, zda L-epentetické
v západoslovanských jazycích zaniklo nebo vůbec nevzniklo.
Každopádně nemělo vliv na jejich vývoj.“
Přijde Vám tohle snad jako zajímavé
nebo, nedej Bože, podstatné? Myslíte si, že je účelné,
aby tato informace byla dále předávána, popřípadě, aby z ní byl
někdo zkoušen? Vyslechl jsem si jeden projev na téma proč
ano a musím se Vám přiznat, že jen na máloco je
smutnější pohled než na jinak čestného a rozumného člověka,
který se Vás zoufale snaží přesvědčit o něčem, čemu sám nevěří.
Do třetice všeho zlého, aneb třetí omyl
obligátní definice:
Ovidius byl velmi cudný. V podstatě
neměl nikdy v životě nic vážnějšího se ženou. Když tedy pomineme
tři manželství a nějaké ty děvky.
Připadá Vám tohle snad jako informace?
Z reality života nám tedy vyplynulo, že
komunikace je přinejmenším v mnoha případech jednostranné
předávání naprosto nepodstatných blábolů, které nikoho
nezajímají. Z každého pravidla však existují výjimky a jsou i
taková nesmyslná předání, která Vám svým způsobem prozradí
neuvěřitelně mnoho. Jako třeba následující telefonický rozhovor:
„Miláčku, již ses mi dva týdny vůbec
neozvala a mám pocit, že se mi vyhýbáš. Co se děje? Jsi
naštvaná, nemocná…nebo je to snad rozchod?“
„Hm…jo…je to rozchod.“
„Proč?!“
„Já nevim.“
„Ty už mě nemáš ráda?“
„Já nevim.“
„Miláčku,…a nechceš si o tom promluvit?“
„Ne.“
„Proč?“
„Já nevim!“
Nemyslím, že je třeba něco dodávat. A co
Vy? Nakolik jste komunikativní?
-strana 6-