| |
Vypadnout z baráku jen tak, s netajným plánem do přírody k vodě,
se mi dařilo celé letošní léto. Manželka hudrovala, ale zvykla
si, protože rybník se stálým zákazníkům štědře odvděčoval a
zalepoval pusu nevděčnicím, prohlašujících, že trčet doma jako
ryba na suchu je ostudou každého milujícího rybáře.
Žena lhala, nebyla vůbec na suchu, lednice svítila plností
barevných lahví, počmáraných plechovek a v koupelně tekla i
bublinková. Týdně jsem nosil domů kapitální úlovky a závislost
nešlo přerušit ani na jediný den. Byl jsem rád připoutaný k
vodě, rybí šupiny se mi blýskaly i na záchodě doma, když jsem
toužebně přivíral oči. A pro trochu radosti jsem se ženě
omlouval za absenci v rodinném kruhu nebo vlastně v jiném
útvaru, protože jak ze dvou lidí utvoříte kruh?
„Mámo vidíš kapříka? To bude dobrota. Není ti snad tou nejlepší
odměnou?“
Pokaždý něco zažbrblala, ale byla udobřená, protože mi vyrvala
rybu z ruky a začala jí porcovat.
Do zářijového výlovu šlo vše hladce, denně jsem vyčkával a často
se dočkával. Jednou týdně jsem si odčinil velkou rybou malý
zájem o jiné radovánky života a po rybí večeři, šel do hospody s
chlapama probírat milované úlovky.
Letos se dařilo každýmu kromě Oskara, on byl věčným rybářským
smolařem, protože mu bylo sedmdesát a nechytal jinak než na
obyčejný vrbový proutek, na kterým měl vlasec, háček a žížalu.
„Vrby jsou na drby a na pomlázky,“ popichovali jsme ho pokaždý,
kdy se objevil, ale on jen přisedl vypil jedno a tvrdil, že
rybám se musí nejdřív porozumět, pak se nachytají na ledaccos a
že jemu už přestává bohužel sloužit všechno.
„Ale Oskare, neříkej. Chytáš takhle věčně. Chceš složíme se ti k
narozkám na pořádnej zázračnej prut,“ nabízeli jsme se, protože
jsme ho měli rádi a nechtěli, aby stále trpěl nedostatkem rybích
doteků.
Nechtěl, že prý zvyky se nemaj měnit. Zaplatili jsme mu aspoň
pivo, co si dal a přemlouvali ho, aby chodil častěji, když se
cítí mizerně, ale přišel až po výlovu a jako každej byl děsně
naštvanej.
Výlov byl krutou pravdou pěti kaprů, jednoho tolstolobika
zkřížených s bahnem a velkým zničujícím ničím.
U čtyřech sešoupnutých stolů sedělo dvacet chlapů a dívali se na
kádičku uprostřed. Tam dožívalo posledních šest kousků a břišní
křeče od smíchu zůstaly pro letošek pod stolem.
„Musíme koupit ryby, jinak máme po rybaření,“ navrhl jsem.
„Hele Jardo, nejsou prachy, muselo se opravovat spoustu věcí.
Máte novou hasičárnu, chodníky, hřiště a ženský klubovnu,“
oznámil nám Luboš, starosta obce.
„Jo ženský si zařídili klubovnu a na ryby nezbylo. Mohli přece
drbat pod lípou na návsi jako doteď a ne se zavírat a říkat, že
dělají užitečný věci,“ rozčiloval se Igor.
„Hele, nemoh sem nic dělat. Jardova Maruna je vedla, že prej
chlapi maj hasičárnu, děti hřitě a ony nic.“
Jo moje ženská to přeháněla, za mlada vedla sokoly, pak pionýry
a v důchodu ostatní ženský ve vsi. Člověk neměl od ní nikdy
pokoj i ryby chtěla mít pod kontrolou, ale řekl jsem jí jasně
„Ryby jsou moje!“
„Ryby jsou naše, hasiči patřej všem. Složíme si na ryby, do jara
přece nastřádáme, je nás dvacet a vánoce holt musíme přežít ve
vodách okolních,“ navrhl jsem chlapům únikový plán z prohrané
bitvy.
A bylo odsouhlaseno. Ryby nenecháme vyhynout, jen se zatím do
jara musíme spokojit se sousedními rybníky u Kovařic a Mlýnů,
tam bylo vždycky přerybněno a navíc jsme byli vždy přátelsky
zváni.
*
„Jedu na ryby,“ řekl jsem ze zvyku za dva týdny a Maruna
odporovala.
„Kam? Žádný nejsou.“
„Jedu do Mlýnů se Zdendou, vezme mě autem.“
Maruna se jen škodolibě pousmála, že musím jezdit dál než jsem
zvyklý, ale to mě netrápilo. Chtěl jsem si zachytat a vyzkoušet
si terén, aby vánoční kapřík plaval včas ve vaně.
Ve Mlýnech jsme si sedli, nahodili a čekali. Za dvě hodiny jel
kolem starosta, mysleli jsme si, že se chce jenom pozdravit, ale
zpráva z jeho úst nás zamotala do vlasce.
„Čau chlapi, copak nevíte jak dopadnul náš výlov? Nic tu není,
stejně jako u vás a vedle v Kovařicích a jinde v okolí.“
„Nekecej, si děláš srandu?“ vyhrkli jsme oba současně.
„Ne, tady i jinde, nikde nic, ryby zmizely. Máme po chytání.“
Chvíli jsme se zamyšleně pozorovali, drželi jsme dvě minuty
ticha za ryby a jednu za skvělý nápad.
„Požádáme vládu o finanční výpomoc, jsou tam skoro samí chlapi,
pochopěj nás a schválej to ještě před vánocema,“ povídal jsem.
Ale starosta Mlýnů zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„Chlapi, já peníze na ryby sehnal, ale horší je, že nikde žádný
velký nejsou. Po celý republice nenajdeš sladkovodní rybu, která
by šla na řízky.“
Zdenda se rozbrečel a vyl směrem na rybářský prut. Měl slabý
srdce.
„Chlapi, já se zblázním, co řeknu ženě? Že jsem neschopnej
sehnat vánoční rybu? Takhle se mi pohihňává a mě se třesou ruce,
jak mě to znervózňuje.“
Poplácal jsem Zdendu po rameni.
„Zmuž se, přece to musí každej pochopit, i ženská. Nejsou, byly
a nebudou. Není to tvoje vina.“
Odjeli jsme zničení domů. Celý říjen a listopad nepadlo o rybách
ani slovo. Každej přemejšlel, jak je to možný, že se úplně
zdejchly. Kromě několika kousků vytaženejch při výlovu,
neuváženě zabitejch ještě před obeznámením se s celorepublikovou
horrorovou situací, se po rybách slehla zem.
Nikde neplavaly žádný chcíplotiny, nikde u břehu nebyla známka
po snědení divou zvěří. Padly názory, že jsou někde schovaný, že
se možná naučily žít na suchu a budeme je muset střílet
brokovnicí nebo, že začaly lítat a odletěly do teplých krajin.
„Na jaře přitáhnou,“ řekl starosta s nadějí „jiný vysvětlení
prozatím není. Ryby už nejsou rybami!“
Smutně jsme vzdychali a ani pivo nám nechutnalo. Vyprávěl jsem
to Maruně, ale s ní se o tom mluvit nedalo.
„Mě tvoje ryby nezajímají!“
„Jak moje? To je státní neodkladná záležitost. Rozumíš?
Tragédie. Něco jako požáry, zemětřesení a povodně. Mělo by tě to
zajímat.“
„Víš, že se na zprávy nedívám. Člověka akorát rozčílej a
opravdovej život se vymyká z rukou.“
No jo, ženský. Nic důležitýho je nezajímalo, ani to, že na
vánoce nebude kapr.
„Udělám kuřecí řízky na vánoční stůl,“ řekla mi, abych si
nedělal hlavu kvůli kaprovi.
„No jo...dobře udělej,“ mávnul jsme rukou, na vánoce bude kuře,
obyčejný kuře, který se nechytá na udici jako ryba. Člověk s ním
nemá žádný kontakt, neplave si ve vaně dva dny před Štědrým
dnem. Bylo to všechno smutný a chlapi byli tak mimo, že ani
nevěděli, co se děje kolem. A vánoční čas se blížil a kádě zely
prázdnotou.
*
„Sakra chlapi, já se asi ukouřím k smrti, jak jsem zničenej z
těch ryb,“ vzdychal Igor a zapaloval jednu za druhou v hospodě.
Miloš řekl, že si aspoň na Štědrý den místo pohádky pustí video
se svými úlovky z let minulých. Milošovi se to pouštělo, neměl
ženu, žil s odrostlým synem, kterej se na video rád podívá s
ním, protože je genetickej rybář.
*
Dvacátýho prvního prosince mi to nedalo. Šel jsem k rybníku,
vytáhl pruty, nahodil si a doufal, že třeba něco zatoulanýho
připlave. Tradice byla tradice. Uplynuly tři hodiny, chtěl jsem
balit, začínalo děsně mrznout a v tom se slyším:
„Berou berou,“ křičel jsem nahlas štěstím, sáhnul po podběráku a
vytáhl kořist. Nadšením jsem vydechl.
„Krásná, jsi moc krásná!“ dal jsem rybě obrovskou pusu, protože
mi připravila předvánoční dárek „tebe snad ani nezabiju.“
Neměřil jsem ji, ale odhadoval dobrých osmdesát cenťáků. Běžel
jsem, kam jinam, než do hospody, rozletěly se dveře a já řval:
„Vrátily se! Chlapi, ryby jsou zase v rybníku.“
Nadzvedával jsem úlovek nad hlavu a chlapi jásali:
„Hospodskej přines metr. Změříme si naši šťastnou návratku do
skutečnýho života.“
A měla osmdesáttři centimetrů a byla celá moje!
„To je síla Jardo,“ gratulace se jen hrnuly a nedočkavci
narychlo dopíjeli, aby si šli zarybařit.
*
Přišel jsem domů s úlovkem a chtěl se pochlubit.
„Mámo, kde jsi? Přinesl jsem kapra, kusana,“ nakukoval sem do
obýváku, kuchyně, ale Máňu nikde neviděl. Napustil tedy do vany
v koupelně vodu a přendal tam kapříka.
„Ty jsi fešák, kapříku,“ řekl jsem mu a šel si dát kavčo než se
žena vrátí. Zapnul si k tomu televizi a čekal a čekal, ale
Maruna nešla. Bylo to divný. Zavolal jsem do klubovny, ale nikdo
to nebral.
„Sakra, kde se zas courá, člověk se nemůže ani pochlubit.“
Šel jsem se uklidnit pohledem na kapra a strnul hrůzou.
„Co tu děláš? Myslel jsem, že jsi někde venku.“
“Chtěla jsem ti udělat radost, když budou ty vánoce,“ koukala na
mě Máňa, seděla ve vodě, měla na sobě dlouhovlasou paruku, do
pasu byla nahá a od pasu dolů oblečená do zelenýho šupinatýho
pytle.
„Co děláš ve vaně? Proč jsi nahá?“ ptal jsem se znovu „kde je
kapr? Kams ho dala? Vstaň udusíš ho, vážíš osmdesát kilo a on
daleko míň.“
„Osmdesáttři,“ řekla.
Osmdesáttři! S tímhle číslem jsem se už dneska setkal, vážila
stejně jako měřil kapr.
„Sakra vstávej, zabiješ ho.“
„Nic se mu nestalo, já jsem ten kapr,“ řekla mi, jakoby se fakt
nic nestalo.
„Ty?“ chvíli jsem zapřemýšlel o pravdivosti a nepravdivosti
výroku, ale včas se vzpamatoval.
„Kecáš blbosti.“
Odešel jsem do hospody, ženská nechtěla vylízt z vany, ale viděl
jsem, že kapr se zdejchnul beze stopy. Podezíral jsem jí, že mu
něco provedla. Mohla udělat i něco ostatním rybám, protože je
nenáviděla díky mý nadměrný lásce k nim.
*
V hodpodě bylo rušno.
„Jardo, Jarouši, taky se ti to stalo?“
„Co?“
„No s tou rybou, změnila se mi na ženu,“ křičel Míla a třásl se
mu hlas.
„Já chytnul dvě ryby. Sousedovic Xénii a mojí Irenu. Byly spolu
ve vaně. Fuj, to byl pohled,“ chytal se za čelo Béďa.
Ale nejhorší zážitek měl Igor.
„Chlapi málem jsem zavraždil Pavlovi Aničku. Chlapi...třesu se
jak růžovej pudink. To byla hrůza. Přinesl jsem si domů rybu,
chtěl ji praštit paličkou a přeměnila se mi pod rukama. Smála se
a říkala: „Ale ale Igorku, cos to chtěl udělat?“ Spadla mi
palička na nohu a ztuhnul jsem jak sněhulák. Seskočila z linky.
Zpívala si velrybářskou výpravu, co se nezdařila a odešla dveřma.“
„Starosto, co dělaj v tý klubovně? Zkontroloval to tam někdo?“
zeptal jsem se, protože to bylo jasný. Bylo moc důkazů. Máňa si
nevymejšlela, byla kaprem, co se změnil v potoční babu.
„Nakouknul jsem tam minulej měsíc, nechaly si tam dát místo
stolů ty kádě, co už nepotřebujeme, tam jsou dobře uskladněný.
Myslel jsem, že myslí na to, aby se nám nezničily.“
„Na to určitě nemyslely. Něco tam kuchtěj, ničej chudinky pravý
ryby a předhazujou nám samy sebe. Chlapi musíme něco vymyslet,
překazit jim plány než nás zamořej.“
*
Hostinskej zavřel brzo hospodu. Šli jsme domů zjistit vše, co se
dá a probrat důkazy dřív než bude pozdě. Zašel jsem se mrknout
do rybníka, hvězdy svítily a u břehu se cákali kapři. Přivřel
jsem zlostně oči. Člověk, aby se bál chodit na ryby, aby náhodou
nevytáhnul vlastní manželku nebo ještě hůř cizí. Měl bych třeba
dobrej den, chytil pět ryb a šup, doma by se mi přeměnily na
ženský. Řvaly by, že jsem si je chytil, tak se o ně mám starat.
Pět ženskejch v baráku, to bych se odstěhoval na samotu nebo se
nechal zavřít do kostela a dělal svíčkonosiče.
Zrudnul jsem, když jsem si představil, jak jsem výstřední úlovek
líbal a šeptal slova, co už dávno ženě neříkám. Musím si dávat
pozor na pusu i na chytačce. Bože jeden mizernej, jestli
existuješ, nesmíš to takhle nechat, probuď se a zařiď to, jo?
*
Šel jsem smutně domů , žena na mě čekala, už normálně nastrojená
a smála se mi. Ne, vysmívala!
„Tak, co v hospodě?“ ptala se.
Kouknul jsem na její výsměch, krev se mi vařila a sliny tryskaly
z pusy.
„Co se směješ? Řehtáš se jak kůň. Ryba mlčí, jen otvírá pusu
naprázdno. Žádný zvuky z ní nevycházej. Takhle,“ ukázal jsme jí
pár sklapovaček pusou a ona se jen víc rozesmála. Mávnul jsem
rukou a šel si lehnout, ale jen se obracel z boku na bok a čekal
na ráno, jestli chlapi něco nevyzvěděli, když já se vzdal.
*
22. prosince jsem se v hospodě nedozvěděl nic novýho.
„Jen se blbě smějou, nic neříkaj a kdo by se s nima bavil, když
se chovaj takhle?“
Byli jsme na tom všichni stejně. Starosta sebral z důvodu
průzkumu z moci úřední klíč od klubovny a šli jsme pátrat, ale
nic jinýho kromě paruk, kádí se zelenou smradlavou vodou a metry
zelené šupinaté látky tam nic nebylo.
*
23. prosince ráno jsme byli už od desíti v hospodě a přiběhl
Oskar. Oskar byl špatný rybář, ale v hojnosti ženských ryb,
přišel celý štěstím a šupinami omráčený.
„Chlapi, sakra, proč nechytáte? Podívejte jsou! Tři velký kapři,
plácali se jen tak u břehu.“
„To byla určitě ta moje, bojí se hloubky,“ ozval se Mirek.
„Naše báby taky, tři starý škatule drbají u břehu. Honem je pusť
nebo máš na krku vraždy,“ radil Štěpán.
„Jaký vraždy? Ryby to jsou. Pravý ryby!“ kroutil hlavou
nevěřícně Oskar.
„Jo pravý ryby s falešnejma šupinama,“ přidal se Mirek a šťouchl
do nich.
„To je tím, že chodíš do hospody jen když něco chytíš a na
narozky. Nic nevíš,“ povídám mu.
„Prožíváme největší tragédie v životě, Oskare. Ženský se nám
proměňujou na ryby, tedy vlastně obráceně,“ povídal mu Štěpán
„posaď se u nás, ale nejdřív dej ty kapry ven, nemůžeme je ani
vidět.
Oskar neváhal, věřil i na mimozemšťany a lochneskou příšeru,
tohle bral jako přirozenost. Nešel ke dveřím, jen vyhodil ryby
oknem na sníh a přisedl do kruhu.
„Hele, musí to být v tý zelený vodě,“ povídal Igor „když jsme
jezdil za Helou do kadeřnickýho salónu, dělala trvalý a ten
ustálovač děsně smrděl, stejně jako zelená voda. Ustálujou si
tam šupiny nebo, co já vím...“
„Jasně jdeme tam a vezmeme si zpět naše kádě. Na to máme právo
starosto. Hlavně, když si tam skladujou smradlavou vodu, ta nám
je zničí,“ povídám já.
„Jasně, jó, jdem,“ souhlasili ostatní a ani jsme nedopili a šli
opět na místo činu.
V klubovně nás překvapila přítomnost mojí Maruny, Milanovy Božky
a Štěpánovy Karly.
„Jdeme si jen pro naše kádě, najdeme jim důstojnější místo,“
řekl jsem za všechny.
„Jo jen si je vemte, my už je nepotřebujeme,“ řekla Máňa a my si
odnášeli prázdný vyčištěný kádě. Musely tušit nebezpečí a
zbavily se důkazů dřív než je usvědčíme z čarodějnictví na
ubohých rybičkách.
Co k tomu zbývá dodat? Letos budou velmi smutný vánoce, přišli
jsme o jedinou smysluplnou zábavu života díky vynalézavosti žen.
Bude řízek z kuřete místo kapra.
Ale stejně se nevzdáme, poslední naší nadějí je, že se naše
drahé Rybleny rovzpomenou, co vskutku vánoce znamenají a nadělí
nám pod stromeček kromě každoročních přídělů ponožek, trenek a
košil opravdovou radost – návod, jak dostat nefalešné ryby zpět
do sladkých vod a skončit s tím vytahováním ženských bez
povolenky.
Ano, možná jen chtěly mít letos originální dárek, ale co když
řeknou, že jsme už na vánoční dárky velcí?
<<<
Čekání
na zázrak
Chudák
Majk>>>
-strana 8- |
|
« Autor sešitu » |
Shaylen
Další díla autora:
Shaylen píše (a publikuje na
našich stránkách) kromě krátkých próz také
básně.
|
|