| |
Dnešní večer nebyl promarněný. A s ním vlastně ani uplynulých
deset let mého života, které se staly omletým stereotypem
střídajících se dnů a nocí.
Dny jsem měl rozdělené na hodiny v zaměstnání, městské dopravě,
hodiny na WC a koupelně, u televize, u čtení novin a odpočívání.
Víkendy se moc nelišily od pracovních dní, místo hodin v práci
jsem dělal na zahradě nebo uklízel v domě a tak se vlekl týden
za týdnem a já si mohl jen přát skutečný zázrak.
O pozdních večerech jsem sedával na lavičce v zahradě mezi
stromy, pokud jsem nemohl usnout, díval se do nebe a přál si ty
čtyřiadvacetihodinové kousky trochu zpestřit.
Za deset let se nic podstatného nezměnilo, dny plynuly jako by
podle plánu a já v čase, kdy jsem seděl na lavičce, počítal do
noci zářící hvězdy, které jsem už sčítal nesčetněkrát, ale
součty se alespoň lišily.
S hlavou zdviženou k obloze jsem snad někoho tiše prosil: „Staň
se, prosím tě, staň se. Staň se zázraku a zbav mě té
znechucující všední reality. Zbav mě opakujících se úkonů od
slunka do slunka. Prosím, přines mi do života něco zvláštního,
zázračného. Stačí jen malý téměř neznatelný zázrak a pak budu
zase dál dělat to, co dělám pravidelně deset let od smrti mé
manželky.
A dnes se mé čekání vyplatilo. Dnes někdo nahoře, kolem mě či
pod zemí, vyslyšel mé prosby a poslal mi k mým očím malý zázrak.
Přesně o desáté hodině večer desátého července teplého letního
večera, byl tady u mě a neměl žádné nožičky, ruce ani křídla.
Neměl pusu, oči ani nos. Nemluvil a nebyl vůbec odstrašující.
Nebyl žádnou podivnou věcí. A nakonec nebyl vůbec neznámý. Znal
jsem ho moc dobře a přesto přese všechno byl jiný. Jiný a
zázračný.
Měl kulatý tvar a byl oranžový. Ano, přede mnou se objevil
obyčejný pomeranč. Vlastně obyčejně neobyčejný. Snesl se ke mně
z košatého stromu nade mnou, ale ne z pomerančovníku, z mé
padesát let staré lípy. Pomeranč se zastavil před mým obličejem
a točil přede mnou své sytě oranžové barvy. Rozprašoval mi u
nosu nejšťavnatější vůni sladkého pomeranče. Sbíhaly se mi sliny
při vzpomínce na jednu letní dovolenou s mojí ženou Marií.
Prosluněnou dovolenou na rozpálených plážích španělské Costa
Bravy. Na jednu malou restauraci u moře, kde podávali čerstvě
vymačkanou šťávu z pomeranče. Byla osvěžující, vyvolávala v nás
nejúžasnější fantazie lahodného světa. A dnes.... opět byla na
dosah, krásná chvíle naplněná bezchybností.
Ano, určitě měl tenhle létající zázrak tu samou chuť, anebo i
lepší. Otřel jsem si rukou sliny, které mi vytékaly koutky úst.
Mé oči hypnotizovaly ve vzduchu tancující pomeranč a začaly ho
loupat z kůry. Ne, déle už jsem to nemohl vydržet, mé ruce se
zvedly z lavičky a natahovaly se po něm. Chtěl jsem ho chytit.
Pevně ho chytit do dlaní, zhluboka si přivonět kůry, stisknout
ho v dlani. Oloupat si ho hezky dílek po dílku....
Ale sotva se mé ruce odtrhly od lavičky, můj první zázrak
života, létající pomeranč očekávané nezapomenutelné chuti, se
začal sám svlékat z kůže.
Jeden kousek, druhý, třetí....kousky samo se olupující kůry
nepadaly na zem vedle lavičky, ale vznášely se ve tmě. Vytvořily
kruh a tančily dokola, jen tak ve vzduchu. Bylo to jako bych se
díval na televizi. Oči se nemohly ani na minutu odtrhnout od
zázraku. Za chvíli se kousky létající kůry rozmístily
nepravidelně a každý kousek se točil zcela sám.
„Nádhera!“ povdechl jsem si nahlas.
Opravdová nádhera přede mnou tančila. Kousky kůry mi připomínaly
oranžové květy měsíčku. Tma byla poseta oranžovými květy, které
svítily přímo na mě. U pusy mi již voněl oloupaný pomeranč, opět
jsem měl touhu a chtěl po něm sáhnout. Rozpůlit si ho. Stroužek
po stroužku si ho vychutnávat na jazyku a pak teprve polknout.
Nebylo třeba, aby mé ruce něco dělaly. Snad mé myšlenky se
pustily samy do rozpůlení a dávaly mi dílek po dílku do pusy.
Ano, nespletl jsem se, byl to ten nejšťavnatější a nejchutnější
pomeranč na světě.
Dokonalá chuť šťávy mě zcela prostupovala. Nejdříve mi kroužila
na jazyku a dál šla cestou do mého žaludku. Ne, nejenom tam.
Cítil jsem, jak se mi šťáva rozlévá po těle. Zatékala do žil a
tepen. Mísila se s mou krví.
Můj zázrak měl být u konce, jakmile jsem dojedl poslední kousek.
Povzdechl jsem si, že není víc zázraku.
Ale on ještě neskončil, ještě tu byla kůra svítící do tmy a
točící se přede mnou. Měsíčkové kytičky utvořily korunu.
Královskou korunu, která se posadila na mou hlavu. Zapadla mezi
moje kudrnaté vlasy a já...Pche! Nebyl jsem vůbec obyčejným
člověkem prožívající svůj stereotypní život. Cítil jsem se
králem. Pomerančovým králem.
Ach, zázraku, stal ses mi! Poznával jsem pocit dosud nepoznaný.
Zažíval jsem nejkrásnější chvíli posledních let. Začal jsem se
vznášet pomalu nad stromy, nad telegrafní sloupy, nad domy.
Viděl jsem, jak se mi klaní ptáci, stromy i domy....lidé, kteří
seděli na lavičkách a židlích před svými domy a snad také
vyhlíželi a prosili, aby k nim přišel zázrak. Listy mi šustily
známou melodii: „Happy birthday to you, happy birthday...“
Ano bylo to jako slavit narozeniny. Všichni mi tleskali, zpívali
mi, přáli.
Byl jsem stále prostoupený šťávou, ale dostal jsem obrovskou
žízeň. Žízeň na litry tekutiny s kousíčky dužiny. Zvednul jsem
ruku k nosu a přičichl si k ní. Voněl jsem, přesně jako on. Jako
nejšťavnatěší zázrak mého života –létající pomeranč.
Ne. Neovládl jsem se a zakousnul se do ruky. Pil jsem šťávu. Sál
jsem a vycucával sám sebe. Nenasytně.Hltavě. S nepopsatelnou
chutí jsem pil pomerančovou šťávu rozlitou v mém těle. Téměř
jsem se vypil, kdyby mě nezastavil podivný stín před mýma očima.
Byla to slupka pomeranče. Obestoupily mě kousky kůry a začaly mě
obalovat. Ano, vypil jsem se tak, že jsem byl malý. Malý jako
snědený oranžový plod. Kůra se kolem mne začala spojovat a já
zůstal uzavřený ve zbytku zázraku. Moje oči přestávaly vidět.
Mrkal jsem a když jsem je otevřel viděl jsem jen oranžovo. Viděl
jsem šťávu, dužinu, kůžičku....a tělo, moje lidské tělo
dokončovalo neznámou proměnu. Z pravé ruky se stal jeden
stroužek pomeranče, z levé druhý, z jedné nohy třetí
stroužek....
Už jsem nebyl člověkem. Stal jsem se zázrakem. Byl jsem
šťavnatý, neodolatelný a letěl jsem zpět k zemi. Přiletěl jsem
před oči ženy sedící na trávníku u domu. Slyšel jsem její, do
noci šeptající hlas: „Prosím, staň se mi. Staň se mi...“
Začal jsem se jí točit před očima. Usmála se a hypnotizovala mě
svýma očima. Začal jsem se před ní svlékat u kůže a ona
otevírala pusu.
Šťáva jí vytékala koutky úst, jak hltala mé pomerančové ruce,
nohy....
A já věděl, že zázraky se dějí, že každý z nás je zázrakem.
Věděl jsem, že se sníme navzájem, ale že se sníme sladce, chutně
a zázračně!
<<<
Moskytovna
Rybleny>>>
-strana 7- |
|
« Autor sešitu » |
Shaylen
Další díla autora:
Shaylen píše (a publikuje na
našich stránkách) kromě krátkých próz také
básně.
|
|