Robert Paul Holdstock se narodil
2. srpna 1948 v Hythe v Anglii. Titul doktor aplikované
zoologie získal po absolvování vysoké školy ve Walesu. V roce
1971-74 působil jako výzkumný student v Koncilu
lékařských objevů.
Zabývá se mytologií a folkloristikou a
miluje vážnou hudbu. Svojí spisovatelskou dráhu začal roku
1968 přispíváním do mnoha časopisů (např. New Worlds).
Holdstocka je poměrně složité nějak zařadit, jelikož je to
opravdu svébytný tvůrce. Avšak protože má mytologie, kterou je
jeho stěžejní dílo prodchnuto, mnohem blíže k fantasy; je
zařazováno tradičně tam. Začínal ale podobně jako spousta jiných
slavných fanasy autorů – psaním scifi. Jeho první dílko byla
novela Oko mezi slepicemi, což bylo sci-fi jako
řemen. O rok později uveřejnil román Duch země -
sci-fi s mýtickými prvky, které předznamenávalo jeho budoucí
tvůrčí vývoj. V 70. letech bylo jeho hlavní obživou psaní
značného množství hororů a thrillerů pod různými pseudonymy
(Robert Faulcon, Ken Blake, Robert Black etc.), z nichž
nejznámější je cyklus Nighthunter pod jménem Robert
Faulcon. Psal dokonce i románové přepisy seriálu
Profesionálové. Pod pseudonymy se skrýval z jednoho jednoduchého
důvodu - své pravé jméno si schovával až na naprosté bomby a
nepsal ho na méně kvalitní knihy, jako jsou laciné horory či
přepisy filmů. Pod Kde dují větry času (1981) se
už podepsal, neboť to již bylo velmi vydařené sci-fi, kde se
poprvé objevily jeho hrátky s časem, s kterými se setkáme i
později (obzvláště vydařeně v románu Hloubení). Do
temného sloučení hororu a fantasy zabrousil v povídce
Necromancer roku 1978. Roku 1982 mu vyšla
sbírka V údolí snů, kde se seřadila jeho dosavadní
tvorba.
Tato
sbírka obsahovala také jeho úspěšnou novelu Les mytág z
roku 1981, kterou roku 1984 rozvedl do románu,
jenž se stal přelomovým dílem jeho kariéry. Byl oceněn World
Fantasy Award a British SF Association Award a
odstartoval sérii výjimečných a velmi úspěšných knih
odehrávajících se v tajemném Ryhopském lese. Jelikož se jedná o
nejvýznamnější část Holdstockova díla, která též snad jako
jediná sklízela úspěchy i v našich krajích, řekneme si o ní něco
bližšího. Ryhopský les (zkráceně Ryhop) není žádnou vysněnou
zemí ani vzdálenou planetou, nýbrž „docela obyčejným“ krajem
v Anglii (přesněji Herefordshire blízko Wallesu) ve 40. letech
20. století. Na poměrně nevýznamném Ryhopském panství se tam
rozkládá nevelký lesík, který klidně můžete za pěkného dne celý
obejít, avšak již ne projít. Jde totiž o pozůstatek „prvotního
lesa“, zbytek jádra něčeho, co zde zůstalo z doby, kdy celou
Evropu pokrývaly hvozdy. Ryhop je prastarý, živý, existuje
podle svých vlastních pravidel a přestože jde vlastně o uzavřený
svět, mocně působí na své okolí. Nejvíce zřejmě na lidi bydlící
blízko něho, kteří mu propadli a z různých důvodů se do něj
vydali. Právě ti bývají ústředními hrdiny Holdstockových románů,
ale důležitou roli v nich hrají i mytága. Pokud jste
nečetli ani jedinou autorovu knihu, bude pro Vás jistě užitečné
vysvětlit význam tohoto slova. Jde vlastně o složeninu dvou
pojmů IMAGO a MÝTUS. Mytágo je ve své podstatě materializací
(zhmotněním) mýtu. Holdstock obratně využil jungovské teorie o
kolektivním nevědomí a jeho archetypech, které umně spojil se
svým velkým vypravěčským talentem. Proto ve výsledku nejde o
pseudovědecký psychoblábol, ale o velmi čtivé knihy založené na
originálním nápadu.
Ryhopský les totiž působí jako kondenzátor
kolektivního nevědomí (něco na způsob podvědomí) lidstva, ve
kterém ožívají mýtické postavy, ale např. i místa nebo věci
jinak hluboce pohřbené v temných zákoutích naší duše. A nejenom
to. Zhmotnit se však mohou krom prastarých archetypů i prvky
individuálního nevědomí jako např. otec, syn, milovaná žena etc.
ale i pokřivené představy jakou bezesporu je souboj jeskynního
medvěda s dvěma dinosaury. V Ryhopském lese s příchodem člověka
vše ožívá, ale jako specificky pozměněné – upravené pro účely
toho zvláštního blíže nespecifikovaného řádu či smyslu, který mu
vládne.
Ve
výše zmíněném Lese mytág se čtenáři setkávají s Ryhopem
poprvé. Mohou jej zkoumat prostřednictvím mírně šíleného vědce
George Huxlyho, který mu zcela zasvětil svůj život. Jeho
posedlost tajemným lesem a jeho mytágy mu však vážně narušuje
rodinu. Konflikt dvou naprosto odlišných světů neodvratně
směřuje k tragédii, která zanechá hluboké stopy na všech
zúčastněných. George Huxley umírá a je pohlcen lesem. Jeho práci
však přebírají jeho synové Christian a Steven a s ní i staré
problémy, které ožívají v nových podobách…
Více prozrazovat nebudu, abych nikomu
nezkazil požitek ze čtení. Snad jen, že konec je, jak již to u
Holdstocka bývá hodně neobvyklý a sugestivní, ale hlavně DOBRÝ.
Nezbývá mi než všem čtenářům doporučit.
Na Les mytág volně navazuje román
Lavondyss napsaný až v roce 1989. Lavondyss je srdce
lesa, tajemná říše, kde se rodí sny. Hlavní hrdinkou je
protentokrát dívenka Tallis Keetonová s velmi neobvyklým jménem,
které dostala po mýtické postavě slavného keltského barda
Talliesina. Nestalo se to náhodou. Pochází totiž z rodu, který
se zkoumáním lesa po dlouhá léta zabýval. V případě jejích
rodičů sice jablko padlo hodně daleko od stromu, ale její bratr
Harry se dostal téměř až samotnému srdci Ryhopu. Jeho ztráta
však byla pro rodinu velkou ranou. Když se proto do hlubin lesa
vydá Tallis, je to pro srdce jejího otce již příliš mnoho…
Psaní Lavondyss prý Roberta Holdstocka
naplňovalo ze všech knih nejvíce a ponořil se při něm podle
vlastních slov opravdu hluboko. Trvalo mu celkem dva a půl roku.
Prostřednictvím intenzivní koncentrace dovolil svým snovým
představám vyplout na povrch a úplně vytěsnit vnější svět. Dobrý
rok se prý ani nepodíval na noviny, jen aby se mohl soustředit
na podstatu svého příběhu. To podle mne zapříčinilo, že
Lavondyss je Holdstockovým sice nejlepším románem, ale zdaleka
ne každý čtenář jej dokáže ocenit. Musím jej totiž řadit i k těm
nejsložitějším na čtení a hlavně pochopení. Osobité a neobyčejně
sugestivní kouzlo této knihy Vás sice nemilosrdně vtáhne a
učarují Vám pravděpodobně i vložené „vedlejší“ příběhy a
legendy. Ale celkově se jedná o něco natolik odlišného od všeho,
co je člověk zvyklý číst v žánru fantasy i mimo něj, až to
spousta čtenářů nebude schopna ani ochotna strávit. Zvláště
pasáž, kdy se hrdinka na určitou část své cesty stává stromem a
částečně časozmatečný závěr. Přesto zůstává Lavondyss mým
nejmilejším Holdstockovým dílem.
Dalším volným navázáním v pořadí bylo
v roce 1993 Hloubení. Zřejmě jedna z nejčtivějších
a nejnapínavějších Holdstockových knih vůbec. Celý děj se točí
kolem malého Alexe Bradleyho, chlapce s nadměrně rozvinutou
fantazií, který má po útoku neznámých sil poškozenou levou
polovinu mozku. Nejprve zmizí z domova a o měsíc později je jeho
tělo nalezeno na okraji Ryhopského lesa. Ve skutečnosti však šlo
pouze o mytágo. Alex by vtažen skrze hloubení do zeleného jádra
lesa, kde jeho poškozený mozek začíná přeměňovat hvozd a
vytvářet zvláštní narušená mytága, která ohrožují les, jeho
přirozená mytága, Alexe samého i jeho otce Richarda, jenž se
spolu se skupinkou vědců zkoumajících Ryhop vydal pátrat po svém
synovi. Zde se Ryhopský les představuje více než kdy předtím
jako sice krásné, ale též nebezpečné místo. Hrdinové této knihy
budou muset čelit nejenom nástrahám lesa a mytágům, ale též sami
sobě, jelikož hvozd si nebezpečně pohrává s jejich myslí. Děj je
plný zvratů, postavy jsou poměrně tajemné hluboce propracované
charaktery s vlastními pohnutkami pramenícími z minulosti a
často není jasné, kdo chce chlapci skutečně pomoci a kdo jej
naopak zabít.
V této
knize se dovíme spousty nového o Ryhopském lese. Již víme, že
zevnitř je mnohem větší než zvenku a také, že je rozdělen na
mnoho oblastí s různým podnebím i časem. Oblastí, do kterých
není jednoduché vstoupit, jelikož Vás obranné pole lesa vždy
zmate a obrátí zpět. Jde to pouze speciálními cestičkami, kterým
se říká hloubení. Ty jsou však bývají velmi záludná,
jelikož některá mohou být pouze jednosměrná a hlavně některá
vedou i časem! Postupem času se zjišťuje, že les existuje
dokonce několika vrstvách a proto to na cestě nebudou mít Alexův
otec Richard i jeho společníci vůbec jednoduché. Na románu
Hloubení je poměrně dobře vidět, jak se Holdstock postupně
vypisoval a přiváděl svůj styl k dokonalosti. Nejde sice tak
hluboko jako Lavondyss, ale díky autorově skvělé práci
s charaktery i napětím, je to přinejmenším výborně řemeslně
odvedený kousek, který má schopnost zasáhnout podmanit si
neskonale větší skupinu čtenářů. Jáosobně jsem jej četl jako
vůbec první Holdstockovu knihu a i po letech se k ní rád vracím.
Dějovým předchůdcem prvního románu je
novela Les kostí (1991), která vyšla ve
stejnojmenné sbírce a před lety i v Ikarii. Ta (sbírka) obsahuje
celkem dvanáct povídek, které bývají vyzvedávány především pro
svou srozumitelnost. Krátký rozsah totiž autorovi neumožnil
tolik rozehrát pro něj tak příznačnou mnohotvárnou hru motivů a
témat, což
paradoxně způsobilo větší čtivost a chytlavost vyprávění.
Jde sice o kvalitní a typicky Holdstockovské dílo, ale mně
osobně stejně jako mnoha dalším čtenářům se oproti jiným
autorovým knihám do paměti nijak výrazně nezapsalo. Jako
hodnocení, to, myslím, o lecčem vypovídá.
I poté, co se věnoval dalším románům,
neopustil již Holdstock mytologicko-fantazijní látku. Mýty a
parapsychické schopnosti kombinuje Fantom(1991),
který je sice autorovým mírným odbočením do oblasti hororu a
s úspěšnou sérií o Ryhopském lese nemá nic společného, přesto
však v žádném případě nejde o špatné dílo. Kniha vypráví o
osudech rodiny Whitlockových, která nepříliš legálně adoptuje
syna Michaela. Chlapeček je to roztomilý, což se rozhodně nedá
tvrdit o jeho biologické matce. Brzy však nastanou problémy.
Malý Michael totiž od nejranějšího dětství přitahuje
nevysvětlitelné a často i nebezpečné jevy. Objevila se u něj
velice zvláštní schopnost „vynášet“ různé předměty z prostoru i
času. Zpočátku jde pouze o hlínu, ale postupem času, jak svou
neobvyklou vlastnost stále lépe ovládá, dokáže „přinést“
z historie i lesklé cennosti.
Nemalou souvislost s tím má i Michaelův nehmotný a vlastně
jediný přítel Kříďák, který není vůbec výplodem chlapcovy
fantazie, jak si jeho rodiče zpočátku bláhově mysleli.
Souběžně s touto se vyvíjí i vztahová linie
rodiny, kterým paranormální jevy příliš neprospěly. Richard
Whitlock hledá jen obtížně cestu ke svému podivínskému a značně
problémovému adoptivnímu synovi, který však po jeho lásce
zoufale touží. Tím se odcizuje své ženě Susan, jež se, jak tomu
u adoptivních matek často bývá, až přehnaně snaží Michaela
především chránit. Narozením jejich vlastního dítěte, ve které
ani nedoufali, se krize ještě vyostří a ke všemu se také ukáže,
že Kříďák není ve skutečnosti vůbec žádný chlapcův kamarád…
Mezi
největší Fantomovy předosti patří strašidelnost, a napínavost,
což z této knihy dělá příjemné rozptýlení v autorově dosavadní
tvorbě. Na rozdíl od mnohých jiných slavných spisovatelů, kteří
píší neustále o tom samém, tímto románem Robert Holdstock
dokazuje, že má více než dostatek nápadů a nepotřebuje tzvn.
nastavovat kaši.
Krajina lidského nevědomí a starodávná
města ožívají v románu Dávné ozvěny, napsaném roku
1995, který znovu nenáleží do slavné série o Ryhopském lese
a v němž pro změnu jde o výpravu do „skutečného“ jiného světa.
Hlavním hrdinou je docela obyčejný chlapec Jack Chatwin, který –
a tady přijde ten háček – má vize, ve kterých vidí mladý pár
štvanců Šediváka a Zelenky bojujících o život a prchajících před
zrůdnými pronásledovateli za nějaký blíže nespecifikovaný
přečin. Mohlo by se říci, že má pouze obdivuhodnou fantazii a on
by mohl strávit poměrně klidný život vyprávěním o jejich úžasným
dobrodružstvích svým přátelům. Možná by je i docela dobře
zpeněžil a vydal knižně. Ale ve chvíli, kdy tyto podivné vize
má, vzniká kolem něj záře a z jeho kůže vyzařují vzdálené zvuky
a pachové vjemy. To jim dává určitý nádech skutečnosti, což jej
dříve či později zákonitě přivede do vědecké laboratoře, ve
které se budou snažit zjistit pravdu. Aby toho však nebylo málo,
Šedivák pronikne do jeho reality, ale Zelenka zůstává ztracena
ve svém původním nebezpečném světě, s čímž se nově příchozí
samozřejmě nehodlá jen tak smířit. Dost nevybíravým způsobem se
snaží Jacka donutit k tomu, aby je oba znovu spojil. Ten musí do
nebezpečné země, v jejíž reálnou existenci dosud příliš nevěřil,
vstoupit a…všechno se zkomplikuje ještě víc.
Po dvou předchozích odlehčeních je tato
kniha znovu výletem do tvrdé syrové mytologie a neobyčejné
fantastiky, čímž se logicky stane pro některé čtenáře méně
srozumitelnou. To však jejímu příběhu neubírá na poutavosti a
síle. Obsahuje také mnoho originálních prvků, jakými je např.
záhadné město Glanum, které má schopnost putovat prostorem – a
jak již tomu u Holdstocka bývá – i časem. Pokud tedy dokážete
překousnout trochu složitější zápletku a též špetku té syrové
mytologie – nebo Vás takové věci stejně jako mne – velice
přitahují,nebudete rozhodně čtení této knihy litovat.
Román Brána ze slonoviny, brána z rohu
napsaný roku 1998 se znovu vrací k Ryhopskému lesu a to
tím, že děj první knihy celé série předchází. Rok poté, co
George Huxley pronásledovaný svou posedlostí tímto hvozdem v něm
mizí, se jeho syn Christian do něj též vydává, aby nalezl
odpovědi na palčivé otázky, které jej pronásledují z jeho
dětství a zjistil konečně pravdu. Do Ryhopu vstupuje poprvé, což
dává čtenáři jedinečnou příležitost znovu objevovat jeho
tajemství očima někoho, kdo jím ještě nebyl příliš zasažen, ale
zároveň s ním je však pevně spojen. Jistý velmi mocný hrdina
Kylhuk si jej totiž již v dětství vybral pro určitý úk
ol,
o jehož povaze nemá Christian ani tušení. A popravdě řečeno si
nejsem příliš jistý, zda je vůbec o co stát. Svým způsobem ale
není úniku.
Robert Holdstock se v této knize zase
jednou překonal a představil nám strhující příběh, který sice
nevyžaduje znalost románu Les mytág, ale v opačném
případě si budete četbu opravdu užívat. Setkáváme se tu znovu
(vlastně poprvé) s keltskou princeznou a bojovnicí Guiwenneth i
mnohými narážkami na budoucí konflikt obou bratru Huxleyových.
Kdyby George Lucas znal tuto knihu, možná by udělal první tři
epizody svých Hvězdných válek jinak a lépe. Tohle je totiž mimo
jiné ve všech směrech povedenější příběh též o tom, jak se
v podstatě velmi dobrý člověk – v literatuře jsem zažil jen málo
natolik sympatických hrdinů jako je Christian – kvůli osudové
lásce dostane do situace, které je v naprostém rozporu s jeho
hodnotami. Kvůli opravdu velké lásce a jednomu neuvěřitelně
velkorysému rozhodnutí, jež ani nemůže být označeno za špatné.
Dobré činy i snaha se obrátily ve zlé. Tohle všechno Vám ale
docvakne až v případě, že jste četli Les mytág. V opačném
případě budete mít „pouze“ požitek z četby mistrovského
originálního románu s poutavým hlubokomyslným příběhem a
šokující neodhadnutelnou pointou.
Tím k velké nelibosti čtenářů prozatím
Robert Holdstock uzavřel svou sérii románů z prostředí
Ryhopského lesa, ale aby jim to zase nemuselo být tak líto,
začal ještě předtím novou o nejznámější mytologické postavě
čaroděje – o Merlinovi. Sbírka napsaná v roce 1994
dostala příhodný název Merlinův les, podle stejnojmenné
stěžejní novely, jíž obsahovala. Ta nás zavedla do Broceliande,
což je podle pověsti právě ten les, kde usnul kouzelným spánkem
Merlin, aby ho mohla čarodějka Vivien připravit o jeho magii. Je
to dost zvláštní místo, z nějž se sypou duchové jako listí na
podzim. Děj se točí okolo manželů Martina a Rebeccy, kteří se
snažili před lesem uniknout, jen aby jím byli nakonec vtaženi do
velice nebezpečné hry. Prakticky mají umožnit další kolo
dlouholetého souboje právě mezi Merlinem a Vivien, což oni
zpočátku samozřejmě netuší a pak je již příliš pozdě.
Merlinův les je dílo velmi temné, převelice
krásné a typicky Holdstockovsky poutavé. Tento autor včas
vycítil, kdy je nejlépe s něčím přestat nebo vnést románu nové
prvky, aby nebyl pouhou obdobou děl předchozích, což je
v literatuře docela vzácná vlastnost. Takovými prvky jsou zde
především postava Merlina a velmi originální ztvárnění jeho
souboje s Vivien. Jako vyrovnávající prvek zároveň působí, že se
děj odehrává v prostředí ne nepodobném Ryhopskému lesu. Přesto
je velmi jasně vidět, že pozornost se zde stále více soustřeďuje
na charakter samotného Merlina, čímž tvoří tato kniha celkem
plynulý přechod mezi autorovou sérií o Ryhopském lese a
„trilogií“ o Merlinovi zastoupenou dále dvěma knihami
Merlinova kodexu (Keltika a Železný grál).
Jedním z největších kladů této série je bezesporu poutavé
vykreslení Merlinova charakteru, který se tak stává velice
životnou a zajímavou postavou, a originální Holdstockovské
ztvárnění jeho legendy. Sám autor to velice výstižně vystihuje
slovy:
"To nejlepší, co můžete udělat s jádrem
jakékoliv mytologie, třeba artušovské, je vrhnout na starou
látku nové světlo, podívat se nově na prvky legendy, která kdysi
pro lidi cosi znamenala, docílit toho, aby se náhle jevila
jinak, překroutit známé v neznámé. Něco podobného jako obsazení
Henryho Fondy do Tenkrát na Západě. On hrál tolikrát kladnou
postavu, že jeho proměna v dokonalého záporňáka byla pro všechny
příjemným šokem."
Robert Holdstock považuje své nejznámější
romány za projevy tvůrčí obsese a sám se pokládá za spisovatele
velmi obsedantního. Když se do nějakého tématu zakousne, je
ochoten uvláčet jej k smrti, což dokázal obdivuhodnou
propracovaností svých děl, která jsou vzájemně velmi jemně a
důmyslně provázána (všimne toho však jen velmi pozorný čtenář).
Má velmi problematický vztah k náboženství a je velmi skeptický
jak k posmrtnému životu, tak k přijetí dogmatu víry. Jelikož sám
ztratil víru v křesťanství, fascinuje ho psát o hrdinech, kteří
také ztratili víru. Je velmi vysoký a má na svých 57 let slušnou
štíhlou postavu. Ve vlasech se mu již objevují šediny. Působí
jako velice charismatický muž a vzbuzuje dojem duševně
vyrovnaného a spokojeného člověka navzdory faktu, že je to
tvůrčí génius.