| |
Ústřední báseň mého stejnojmenného románu.
Nádherná růže z křišťálu
bere si lesk od opálů.
Za šperky srdce zrádné jest,
skrývají lest, skrývají lest.
Ve dne úpal, v noci chladný dech,
mráz kreslí květy na oknech.
Můry tlučou křídly o stěny,
unaveny, opuštěny.
V městě se stíny prodlouží
a srdce v tichu zatouží.
Jenže to, co mu bere klid,
nemůže mít, nemůže mít.
Dávno již v půli cesty jdeš,
vyjde Ti vstříc však jenom lež.
A přání ve tmě zmateny,
cítí se příliš zrazeny.
Existence jsou si příliš vzdáleny,
už drtí mlýnské kameny.
Hloupost prosí krutost o milost,
zbývá jen zlost, jen žal a zlost.
…a růže černá jako noc.
<<<
Louka Alegorie
Žal
>>>
-strana 20- |
|
|