Místo haiku tvořím MAJKU
Ne. Majk nikdy neměl pochopení pro mé básnické vlohy. Vlastně
pochopení ano, ale trpělivost dostat se k podstatě básně, ve
které jsem líčila své pocity na svět kolem mě, chyběla. Probírat
s ním delší básně bylo časově náročné a bezvýznamné. Musela jsem
svůj umělecký výtvor pročítat několikrát než se dostal k nějaké
mé myšlence a já už pak ani nechtěla, aby se k nějaké myšlence
sepjaté v básni dostal, protože po pátém přečtení se mi má
vlastní báseň tak zhnusila, že jsem jí zmuchlala a vyhodila
oknem na chodník.
V papírových kouličkách se poezie alespoň dostala k lidem formou
„pouliční poezie“ a možná oslovila i nějaké nezadané a nikomu
nepatřící zvíře, které v papíru hledalo utěšení pro svůj prázdný
žaludek.
Majkovi jsem byla líto a byl ohleduplnější. Když jsem se ho
ptala:
„Tak co, líbilo se ti to Majku?“ odpovídal jen:
„Zuzko, já nevím.“
„Nevíš! Musíš vědět.“
„Jó. Líbilo.“
„Říkáš to jen tak. Co se ti na tom líbilo?“
„Jak si to mám pamatovat, když je to dlouhý?“ A skončili jsme
tam, kde pokaždé. Ale už nechtěl, abych mu znovu četla báseň,
protože věděl, že by šla z okna. A on nechtěl, aby se má dílka
povalovala na ulici. ( Ve skutečnosti nechtěl, aby musel jít ven
a sbírat to, protože by na nás přišla strážní hlídka v podobě
paní Beránkové, která se starala o čistotu v naší ulici.)
Naše podobné rozhovory končily mlčením. A mlčení končilo
esemeskou: „Zuzko, promiň, příště budu více naslouchat! Jsi
talent!“
Nechtěla jsem ho dále trápit rozborem delších básní a nechtěla
jsem, aby byl ke mně tolik lítostivý a přesedlala na miniatury.
Miniatury, ale Majka opět neuspokojily, protože tvrdil, že to
tak rychle přečtu, že nestihne vnímat obsah.
Předtím než jsem začala dělat z neúspěšných miniatur kouličky,
jsem do našeho domova nastěhovala odnože japonského umění HAIKU.
Forma 5-7-5 se Majkovi zamlouvala. Byla krátká. Zapamatoval si
celý výtvor a mohl o dané věci přemýšlet potřebnou dobu.
„Víš Majku, vše, co ti řeknu ve formě haiku má hlubší smysl.
Bude to hra. Já ti řeknu mé haiku a ty budeš přemýšlet, co ve
skutečnosti znamená mých vyřčených 5-7-5 slabik a vykonáš to!“
Souhlasil. Hry miloval. A hlavně hry, kterých byl součástí a
jedním z hlavních hrdinů. Haiku hra ho pohltila. Zamlouvala se
mu. Zbožňoval ji. Jeden den si ji vychvaloval a pak už ne.
Přesně po tom, co jsem mu řekla:
Vítr v posteli
Utišíme své snění
Květina vládne
Základní chybou bylo, že špatně slyšel. Z větru udělal větry a
myslel si, že máš převléknout peřiny do květinového povlečení,
aby se nám dobře spalo ve voňavém a nezavětrovaném. Ze skříně s
ložním prádlem vyndal pomněnkové povlečení a převlékl naše
peřiny.
Nesouhlasně jsem kroutila hlavou a opakovala: „Vítr v posteli.
Utišíme své snění. Květina vládne,“ na poslední větu jsem dala
zvláštní důraz, aby ho to trklo: „Květina vládne!“
„Aha, květina vládne,“ klepnul se do čela a šel znovu do skříně
s ložním prádlem. Vytáhnul povlečení s růžemi, protože ho
napadlo, že chci vládkyni květin –růži. Pomněnky svlékl, složil
do původního stavu a vrátil do skříně. Na peřiny a polštáře
navlékl růže, zatřepetal polštáři i peřinami a když bylo
dokonáno, plesknul se vítězně do dlaní a s nadšením řekl:
„A je to!“
Já opět zavrtěla nesouhlasně hlavou a opakovala mé
hlubokosmyslné haiku. Přestal se usmívat. Zvážněl. Mračil se.
Vrátil se ke skříňce s čistým povlečením. Chvíli se tam
přehraboval a pak udiveně a trošku nešťastně řekl:
„Sakra Zuzko, ale my už jiný kytkatý povlečení nemáme. Jenom
proužkatý a s tygrem. Tak nevím, co chceš......“
„Dáš se podat?“
Dal se podat a musel mýt týden nádobí.
Mým haiku jsem myslela, že nás vítr odvane ze všední postele do
zahrady plné květin, jak jsme o tom před pěti lety pod hvězdami
na balkóně v paneláku snili ( nebo dřív?).
A již dva roky jsme měli vlastní domek se zahradou a v květinách
se válela akorát naše tříbarevná kočka a zrezivělá konev na
zalévání.
Prohra ho zdrtila. Řekl, že mi nebude bránit v básnění, ale
musím básnit jasně a krátce, aby tomu rozuměl a nemusel
několikrát převlékat peřiny, když ho to nebaví a navíc to dělal
zbytečně, protože se mohl válet jen v trávě mezi kytkami. No a
já si tedy vymyslela mé první příkazové MAJKU:
Vítr se honí
Po mé břišní dutině
Uvař mi, Majku!
A byla svíčková!
<<<
Rybleny
ČAS
JE BLÁZEN (V měsíci dubnu), S PŘÍCHUTÍ TATRANEK
>>>