Já, Claudius

Robert Graves

 

Dnů padesát tři, deset jar,
a Clau-Clau dostane dar,
touhu všech lidí, jeho zmar.
Bez přátel, které by měl rád,
koktavě bude klopýtat…


věštba předznamenávající osud našeho hrdiny
 

„JÁ, TIBERIUS CLAUDIUS DRUSUS NERO GERMANICUS Takový a Makový atd. (teď vás ještě nemíním zatěžovat všemi svými tituly), jemuž kdysi, a není tomu tak dávno, přátelé, příbuzní a druhové říkali ,Claudius Hlupák´ nebo ,Ten Claudius´ nebo Claudius Koktavý´ nebo ,Clau-Clau-Claudius´ nebo přinejlepším ,strýček Claudius´, chystám se teď vypsat tu divnou historii svého života…“

Těmito slovy začíná jeden z nejvýraznějších a také nejpovedenějších (budete se možná divit, ale ono to není totéž) historických románů 20. století, který, ač vznikl již v roce 1934, má stále co říci a hojně oslovuje čtenáře i dnes. Jak jste již z názvu i úvodních slov mohli snadno poznat, jde o fiktivní memoáry. Jak už tomu tak u historických próz bývá, fiktivní memoáry skutečné osoby, a to římského císaře Claudia (10 p. n. l. – 54 n. l.).

Ten měl štěstí v neštěstí v tom, že se sice narodil jako slabý a neduživý mrzák – který podle „vlastních“ slov přežil jen díky tomu, že se jeho četné choroby mezi sebou o něj popraly a výsledek skončil nerozhodně – ale narodil se do císařské rodiny, což mu v rámci tehdejších možností přinejmenším zajistilo existenci. Nebyla to však existence nic moc…alespoň zpočátku. Vyrůstal sice v rodině prvního římského císaře Octaviana Augusta, kde se mu dostalo vší potřebné péče a náležitého vzdělání. Ale byl nucen to absolvovat se svými vrstevníky a příbuznými, kteří na něj jako na koktavého mrzáka hleděli spatra. Celé své dětství trávil se zdravými a ctižádostivými dětmi, které se cíleně připravovaly na své poslání v podobě závratné kariéry v čele státu, přičemž jemu bylo více než jasně dáváno najevo, že s někým jako on se pro budoucnost vůbec nepočítá. Celý svůj život byl pak vystaven posměchu, pohrdání, nepochopení a urážkám.

Kupodivu to z něj neučinilo zahořklého člověka, ale velmi rozumného muže, který nejevil žádné známky pro vznešené Římany tak typického egoismu. Soustavné přehlížení jeho rodiny ale i určitý podíl na jejím bohatství, mu daly takovou míru nezávislosti, že se mohl stát v podstatě čímkoli chtěl. Jelikož měl velice bystrou mysl, vzácný pozorovací talent, touhu po vzdělání a určitý literární talent, udělal ze sebe historika. Stal se do jisté míry nestranným pozorovatelem a hodnotitelem všeho dění kolem sebe. A byl by vskutku špatným dějepiscem, kdyby nezapsal historii, která se tvořila přímo v jeho nejbližším okolí.

Díky své inteligenci, tělesným vadám a předsudkům tehdejší společnosti, mohl snadno předstírat slabomyslnost a přežít nepovšimnut vražedné intriky za vlády císařů Augusta, Tiberia i šíleného Caliguly, z čehož hlavně ti druzí dva se s nějakou popravou, ať již z jakékoliv příčiny (někdy to ani nebylo důležité), vůbec nepárali.

Claudius tedy mírně ironicky a velice vtipně popisuje peripetie svého života, které se dějí na pozadí velkých historických událostí raně císařského Říma. Je to mistrovský román. Jednak nejde o žádný nudný dějepis, ale velmi propracovaný komplexní a napínavý příběh s množstvím zvratů, který Vás bude překvapovat tím více, čím méně toho víte o starém Římě. Pro zažrané historiky pro změnu zase nabízí množství různých odboček a detailů, které přinejmenším potěší. Historie a fikce se tu mísí v tak vyvážené formě, že nevíte, kde začíná jedna a kde naopak přechází v druhou – autor měl nepochybně rozsáhlé znalosti tehdejšího způsobu života. To všechno dohromady navozuje dojem neobvyklé skutečnosti a naléhavosti, která má tendenci Vás vtáhnout a už nepustit.

Jeden aspekt bych však přece jenom ještě rád vyzvedl. Já, Claudius je počin ryze historický, což znamená, že nepatří mezi ty dlouhé řady slátanin, které se jenom nabalují na dějinné téma, aby upoutaly exotickým prostředím. Dává podněty k zamyšlení a obsahuje vskutku hluboké myšlenky namísto nějaké instantní pravdy jen aby se neřeklo. Claudius v něm myslí i jedná jako pravý Říman, člověk své doby. Není to žádný prorocký vizionář ani superkladný hrdina, žádný rytíř Balian, který v jednom kuse plácá fráze, jež by žádný rytíř nikdy neřekl a které jsou mnohdy silné kafe i na člověka 20./21. století. Graves sice nijak nezastírá, že jeho hrdina se obrací k budoucím generacím, které přijdou až za devatenáct set let po něm, ale jde spíše o svědectví moudrého člověka o své době a o tom, jak prožít čestný život i ve velmi těžkých časech.

 

Claudius bůh a jeho žena Messalina

 

Vlasatec pátý, jenž zotročí stát,
zotročí stát proti své vůli.
Hlupák to bude, jímž zhrdají všichni.
Bude mít vlasů bohatou kštici.
Římu dá vodu a na zimu chleba.
Zemře pak rukou své ženy neženy,
ve prospěch svého syna nesyna…

 

část věštby, která pro změnu předznamenávala osud celého rodu Juliů (první vládnoucí dynastie)

Po obrovském úspěchu prvního dílu, vznikl hned rok na to díl druhý neméně slavný a řekl bych též neméně dobrý, což, přiznejme si, nebývá u druhých dílů zase tak obvyklé. Závěr druhé knihy si však přímo říkal o pokračování, Claudius v něm byl za pohnutých událostí po atentátu na Caligulu prohlášen poddůstojníky palácové stráže za císaře a byl by hřích tento moment neocitovat:

„Zvěst o tom, co se skutečně stalo, donesla se už i do paláce a způsobila tam naprostý zmatek. Pár starých vojáků v tom vidělo výbornou příležitost k drancování, kterou si nechtěli nechat ujít. Předstírali, že hledají vrahy. Každá místnost v paláci měla na dveřích zlatý knoflík, z nichž každý měl asi takovou cenu jako jejich žold za půl roku, a ostrým mečem se dal snadno urazit. Slyšel jsem výkřiky:
„Zabte je, zabte je! Pomstěte Caesara!“ a schoval jsem se za závěs. Do místnosti vstoupili dva vojáci. Spatřili mé nohy, které mi vyčuhovaly zpod závěsu. „Tak vylez, vrahu. Před námi se neschováš.“
Vystoupil jsem a padl před nimi na tvář. „N-n-n-nezabíjejte mě, p-p-pánové,“ vypravil jsem ze sebe. „Já s tím n-n-nemám nic s-společného.“
„Kdopak je to, tenhle starý pán?“ zeptal se voják, který v paláci sloužil teprve krátce. „Ten nevypadá nebezpečně.“
„Ale! Copak nevíš? To je přece Germanicův chromej bratr. Docela slušnej kořen. Úplně neškodnej. Vstávat pane. My ti neublížíme.“ Ten voják se jmenoval Gratus.
Musel jsem jít za nimi zase dolů do jídelny, kde měli válečnou poradu poddůstojníci. Na stole stál nějaký mladý praporečník, rozhazoval rukama a hulákal: „ Pryč s republikou! Naše jediná naděje je nový císař. Ať je to kdo chce, jen když přesvědčíme Germány, aby se za něho postavili.“
„Incitatus (Caligulův oblíbený kůň, kterého jmenoval senátorem – pozn. recenzenta),“ navrhl kdosi a rozřehtal se.
„Třeba i ten! Radši ta stará herka než vůbec žádný císař. Za každou cenu musíme ihned někoho sehnat, aby se Germáni uklidnili. Jinak nám to tu rozsekají na hadry.“
Moji dva vojáci, kteří mě zajali, se drali davem a táhli mě za sebou. Gratus zvolal: „Hej, praporečníku! Podívej, koho Ti vedeme! Pěknej úlovek a řek bych, že máme pořádný štěstí. Starej Claudius. Pročpak by nám ten nemohl dělat císaře? V celým Římě nenajdete vhodnějšího člověka, třeba kulhá a drobátko koktá.“
Muži mě nadšeně pozdravovali, chytali se a volali: „Ať žije císař Claudius!“ Poddůstojník se omlouval: „My jsme si totiž, pane, mysleli, že tě zabili. Ale ty jsi náš člověk, to se musí nechat. Zvedněte ho, hoši, abychom na něho všichni viděli!“ Dva hromotlukové mě popadli za nohy a vyzvedli mě na ramena. „Ať žije císař Claudius!“
„Okamžitě mě sundejte,“ zuřil jsem. „Sundejte mě! Já nechci být císařem. Já to odmítám. Ať žije republika!“
Ale oni se jenom smáli. „to se povedlo! On prej nechce bejt císařem! To je skromnost, co?“
„Dejte mi meč,“řval jsem. „Radši se zabiju.“
„Bude to dobrý, pane, jen co si na to zvykneš, „zubil se Gratus. „Venkoncem to nejni tak špatnej život, co má císař, to teda ne.“

Druhá kniha je tedy především o tom, jak si Claudius zvykal a nebylo to pro něj vůbec jednoduché. Snad největší republikán v Římě se stal císařem. Claudiovo vyprávěním tím ztrácí velkou část nestranného nadhledu a dřívější lehké ironie, jelikož se proti své vůli stal hlavním hybatelem děje a místo ostatních nyní popisuje především činy své. Jak se snažil vrátit senátu sebedůvěru a udělat z něj skutečný zákonodárný orgán. Jak pomalu stavěl stát na nohy po Caligulově hrůzovládě. Jak vedl několik válečných tažení. Ale nevyhýbá se ani osobním tématům. Např. jak velice miloval svou ženu Messalinu a jak se v ní hrozně zklamal.

Druhý díl je mnohem vážnější a svým způsobem i velice smutný. Claudius si totiž začíná uvědomovat, že pravděpodobně skončí jako jeho předchůdci – násilnou smrtí. Ještě více než předtím se stává terčem posměchu, urážek (i když skrytých) ale poprvé také emoce mnohem silnější – závisti. Musí potlačovat povstání, posílat lidi na smrt a to i své příbuzné, přátelé a dokonce svou milovanou ženu, což je ze všeho nejbolestnější. Nechybí mu však ani velká dávka osobitého humoru (zvláště v první části). Zásluhou spiknutí a poprav mnoho postav oproti prvnímu dílu ubylo, ale objevil se přinejmenším srovnatelný počet nových – neméně zajímavých. Nejlepším příkladem bude nejspíš židovský král Herodes Agrippa. Celkově není druhý díl slavného románu o nic méně čtivý ani hodnotný než ten první.

Verdikt:

Oba romány patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co může světová historická próza nabídnout. Nepostrádají informativnost, myšlenkové hodnoty ale také pro beletrii neméně potřebnou čtivost. Nezbývá mi než udělit absolutní hodnocení.

« Autor článku »

Augustus



Tématické články:

Ostatní Librí Legendí z Knihovničky AAA Games

Tuto knihu doporučujeme:
 

Prakticky všem čtenářům, kteří dokáží ocenit dobrý příběh a netradiční styl vyprávění, a nepreferují pouze akční scény, jež jsou mimochodem obsaženy také.