Hledám Tě,hledám a nenacházím.
Zlomit se nedám, přesto jsem pln černých sazí.
Uprostřed temných stěn,v nichž ozvěnou zní Tvůj smích,
sedím a je to až groteskní…řekl bych.
Rty Tvé cítím jasně na těch svých,
a přesto je to jenom vzduch.
Sám sobě se rouhám
a co na to asi říká Bůh.
Očima bloumám po Tvých obrazech,
které tu vlastně nejsou.
Tak trochu bloudím po svých snech
a ptám se – ty sladké,kde jsou?
Sám sobě ukrad jsem si náladu,
utopím ji v touze jako návnadu…
…Tobě…
…ke své vlastní zlobě.
Hlavní vrchní již pomalu sčítá útratu,
já stále vzpínám ruce k Tvému návratu,
jenž vyvěštěn mi stojí
uprostřed kola honících se stínů svíček.
Možná se bojí,
dvě je příliš mnoho těžkých víček…
…pro pochopení.
<<< Pouštím
Smutné ráno >>>
-strana 17-