Drsná hra


Ta ta ta ta ta
Drsná virtualita
Schovej se, Majku!

Voláš na mě: „Brýle, brýle!“ odhazuji ženský časopis „Plej a trhej“ na patchworkový polštář vystavený na pravé straně gauče. Pokládám na zem nohy opřené o hranu konferenčího stolku. Vstávám do polovzpřímené pozice a udělám jeden a půl kroku vpravo. Levou nohou narazím o hranu stolu. Zasyčím jako volně žijící had. Zastavuji se stále syčící a mnu si bolavé místo. Dosyčím a prosebně se podívám na Majka.
„Honem Zuzko, honem, zbývá patnáct sekund!“
Nechávám modřinu zbarvovat se samotnou a uskočím doprava. Natáhnu ruku. Držím brýle. Náhradní. Udělám čtyři čapí doleva a jsem u Majka. Podávám mu nezamlžené brýle. Vymění si je. Vrtí zadkem radostí na židli a jásá: „Stihnul jsem to! Stihnul! Dokonce zbývá ještě pět sekund odpočinku!“
Odpočinek znamená, že Majk čeká v jeskyni „mírových sborů“ než dostane rozkazy k další odvážné dobrodružné a velmi nebezpečné cestě.
Blyštím zamlžené brýle, aby se staly náhradními náhradních a ne odloženými.
„Jdu na to, drž mi pěsti,“ sděluje mi své odhodlané pocity a zaostří svůj zrak na východ z jeskyně.
Začíná třetí fáze útoku na nepřátele. Musí zabít tři obry Guguny a dva zlé trpaslíky Pošuky.
Sám je Pošuk. Pošuk, který při každé mé dobrodružné výpravě usne jako Šípková Růženka a vzbouzí se políbením čerstvých ranních zpráv.
„Co to hraješ?“ ptám se zvědavě.
„Tomu bys nerozuměla.“
„Když mi neřekneš, co hraješ, nemůžu ti pomoct,“ nevzdávám se naděje na odpověď.
„Ne, díky. Jsi hodná, ale tohle je mužská hra.“
Koukla jsem se na obrazovku přes jeho ruku. Hrál hru „Chobotnice rozhoduje“ Nebyla to mužská hra, ale dětská. Všimla jsem si jí v nabídce knižních novinek katalogu „Každý večer knihu,“ kde nabízeli i hry na PC. Byla v rubrice „Něco pro naše hodné děti“
„Tohle není hra pro muže, Majku“
„Pšššt!“
„Majku, je ti třicet pět let. Máš myslet na rodinu a ne na obry.“
No snad na jednoho „obříka“ by mohl myslet, jenže ten se málokdy stával obříkem, když se ho dotklo mé něžné nebo jiné dýchající tělo. Potřeboval dotyk alespoň dvojcédečkem, kde na obalu bylo napsáno „Světem hry“
„Zuzanko, já tě mám přece rád...... sakra. Chyba! Fatální error!“
Zanádaval. Zle se na mě podíval. Já se mile usmála.
„Moc se nesměj. Tahle hra je nebezpečná miláčku. Moc nebezpečná! Můžou mě doopravdy zabít!“
Miláčku mi říkal, když chtěl, abych odešla na vzdálenost minimálně dva metry a neviděla na klávesnici. Srdce mi poskočilo radostí, že ho zabije obr Gugun. Klepla jsem na pravou šipku dlouhým nalakovaným nehtem ukazováčku a pošeptala mu do ucha:
„Jdu do kuchyně, neboj,“ smála jsem se mezitím, co on křičel jako posedlý, že jsem ho vyrušovala a zabijou ho, jestli se chobotnice Jíjí neslituje a nedá mu deset náhradních bodů.
Slitovala se! Dala mu body! Dala!
Ale já se neslituji a nedám! Nedám, protože mé webové stránky jsou dočasně mimo provoz.
 

<<< Děti   V lese>>>

-strana 3-

 

« Autor sešitu »

Shaylen
 
 

Další díla autora:

Shaylen píše (a publikuje na našich stránkách) kromě krátkých próz také básně.