V redakci AAA Games se čas od času
navštěvujeme, vyměňujeme si zkušenosti, kecáme etc. …mimo jiné i
o hrách, jež ten který z nás paří. Na jednom takovém posezení mi
můj kolega Mat ukázal tři gamesy (Armies of exigo…), jejichž
intra a vlastně i princip byl založen na tom, jak se mezi sebou
krvavě srážejí hordy orků a armády lidí. Jelikož jsem v záplavě
faktů jeho erudovaného výkladu o vývoji moderních her sám
zatoužil blýsknout se nějakou tou vědomostí, zeptal jsem se ho,
zdali ví, čím tohle všechno začalo. Jeho vulkánský obličej se
protáhl (velice lituji, že jsem s sebou neměl foťák) a on
odpověděl, že ne, jelikož legendu herní historie zvanou Warcraft
I jako ostatně většina z Vás nikdy nepařil. Jeho největší
starostí na poli zábavy byly tehdy pravděpodobně bábovičky a
spousta z dnešních pařanu ještě…lidově řečeno prděla do plínek
(hra totiž vyšla okolo roku 1990), což je jeden z důvodů, proč
jsem se rozhodl o ní napsat. Připravte se tedy na opravdové
retro.
Vůně historie na Vás dýchne již při samotné
instalaci, neboť, přiznejte se, kterou hru jste naposled
spouštěli přes příkazový řádek MS-Dos? O nastavování ovladačů
zvuku stylem pokus omyl (za mých časů běžná praxe) raději ani
nepíši. Když tuto drobnou nepříjemnost (pro někoho zpestření)
překonáte, uvítá Vás krom starého známého loga Blizardu i na
svou dobu vyspělá grafika a nekonvenční hudba (pouze pokud jste
byli při hrátkách se setupem úspěšní). Ta sice více než co
jiného připomíná vojenský pochod přehrávaný ve formátu MIDI (Vono
to asi bude midi, ty chytráku instalatérská – pozn. šotek) a
samostatně je zcela neposlouchatelná, ale k samotné hře se hodí
naprosto skvěle, jelikož výtečně umocňuje její atmosféru.
Z jednoduchého menu si poté můžete krom takových vymožeností
jako hra po síti, přes modem nebo náhodná mapa vybrat hlavně po
jedné kampani za lidi i krvelačné orky. Což je volba spíše
estetická, jelikož první Warcraft se stejně jako jeho druhé
pokračování vyznačoval tím, že se jednotky i budovy obou ras
krom designu a jména téměř vůbec nelišily. Na první pohled by se
tedy mohlo zdát, že k neméně slavnému Warcraftu III čekala
tvůrce ještě hodně dlouhá cesta. Ne tak docela. V průběhu hraní
narážíte na čím dál více „starých“ známých věcí (a to nejenom
v oblasti jednotek), což Vás postupně utvrzuje v tom, že koncept
hry zůstává stále stejný. Dle mého názoru se dokonce Warcraft
III ve svém pojetí blíží více jedničce než jejímu též velmi
zdařilému pokračování.

Co to je? Jak se to paří?
Ale zpět k samotné hře. Možná, že je to
zbytečné zmiňovat, ale jen pro pořádek. Warcraft je real-time
strategie, jedna z těch, které psaly dějiny žánru a svým
způsobem to dělají dodnes. To znamená, že těžíte suroviny (v
našem případě zlato a dřevo), stavíte základnu (v našem případě
budovyJ), trénujete jednotky (čím víc, tím líp) a s nimi plníte
různé mise, což v drtivé většině případů znamená likvidaci
nepřátelské základny. Ačkoliv první Warcraft vznikal v době, kdy
se formovala základní klišé tohoto žánru, disponuje určitými
prvky originality, které mnohé z jeho pozdějších klonů
nepřejaly. Např. účelem všech misí není vše živé vymlátit, ale
např. někdy něco nechat stát, aby se to mohlo zkoumat/někoho
zachránit. Zde se pravděpodobně poprvé objevily typicky
blizardovské dungeonářské levely (prozkoumávání temných prostor
s malou skupinou jednotek bez možnosti postavit základnu), jaké
mnozí z nás znají z obou dalších Warcraftů ale třeba též
z výtečného Starcraftu, který se paří dodnes. Bohužel ve
Warcraftu I se příliš nepovedly. Vzhledem k poněkud odlišnému
způsobu ovládání a celkové obtížnosti hry, jsou spíše zbytečně
zdlouhavé a nudné než příjemné zpestření, jak tomu bylo např. u
výše zmíněného Starcraftu.
Ovládání, jak jsem již dříve poznamenal, je
poněkud…nezvyklé. Na myš raději zapomeňte. Takové věci jako
pravé tlačítko zde vůbec nepoužijete, vybrat jdou maximálně
čtyři jednotky a to ještě pouze pomocí kláves CTRL/SHIFT, což
svým způsobem paradoxně napomáhá hratelnosti. Počítač se totiž
žádnou podobnou kvótou neomezuje a klidně na Vás může poslat
přes deset jednotek najednou, a tak musíte taktizovat,
rozdělovat vojáčky do skupin a lépe využívat jejich
charakteristik, aby se vzájemně více podporovali. Ač to působí
na první pohled složitě, ve výsledku to způsobuje, že hra
neupadá do stereotypu „vyrob hordu jednotek a zmasti jimi
nepřítele“, který tolik ublížil Warcraftu II i početné
rodince jeho klonů. Tomu výrazně napomáhá i omezenost zdrojů,
která Vám prakticky zabraňuje ve vytvoření mohutných
neporazitelných vojenských sborů. Dolů je sice dostatek, ale
zdaleka nejsou bezedné, naopak mají nepříjemnou vlastnost rychle
se vyčerpat. Vy pak musíte rychle hledat nový, který může být
klidně i na druhé straně mapy. Dřeva jsou sice plné lesy, ale ty
v okolí základny poměrně rychle vytěžíte a Vaši sluhové pak
budou nuceni pro něj vyrazit někam dále, kde budou snadným
terčem pro nepřátelské jednotky. Bez pravidelného přísunu
surovin nemůžete přežít, a tak musíte taktizovat. Já osobně
doporučuji vytlačit nepřítele co nejrychleji za řeky. Mosty
nebývají většinou více než dva a dají se poměrně dobře hájit. Za
touto ochranou linií se pak můžete „nerušeně“ rozvíjet. Tohle
všechno samozřejmě platí, pokud neznáte optimální cheat (zadejte
ENTER a napište „pot of gold“), ale já bych Vám švindlování
rozhodně nedoporučoval. Ošidíte se tak totiž o většinu toho, co
Vám může tento herní stařeček nabídnout.
Mapy jsou ve Warcraftu I ve srovnání s jeho
staršími bratříčky znatelně menší, což znamená, že máte sice
blíže k dolům ale i k nepříteli, který Vás proto začne otravovat
velice brzy. Spolu s poměrně svižným tempem hry to z Warcraftu I
dělá celkem slušně tuhou pařbu, ve které máte prakticky pořád co
dělat. Vřele doporučuji si v určitých fázích rychlost hry
snížit, laskavé nastavení od laskavých autorů to umožňuje.
Výrazným ale nepříliš významným rozdílem
oproti jeho dvěma pokračováním je, že můžete stavět pouze
v okolí cest, což je vliv tehdejší módy projevující se třeba v Setlerech.
Z estetického hlediska je to možná lepší (všechny základny
vypadají pěkně souměrně), ale zřejmě tento styl hráče příliš
omezoval, proto se od něho později upustilo.

Jak to tehdy bylo, aneb i legenda má
svou legendu
Příběh, který byl jednou z hlavních
předností jeho pokračovatelů, sice u Warcraftu I není nic extra,
ale stále tu je a je při hraní znatelný, což se obzvláště v jeho
době počítá. Ale abych to zbytečně neprotahoval, skočíme rovnou
k němu:
Orkové si pohodově žili ve svém světě,
který celý přetvořili k obrazu svému. Což znamená, že
zotročili/vymlátili všechny rasy, které měly tu smůlu, že tam
žily s nimi, a přeměnili ho v bažinu. Když už ho celý
prošmejdili a zaplnili, neměli již co dělat, začali se nudit a
od toho byl už jen krůček k tomu, aby se začali mlátit mezi
sebou. To se nelíbilo jejich necrolytům, kteří sice díky tomu
měli dost mrtvol na oživování, ale obávali se toho, že se orkové
mezi sebou vymlátí a oni už nebudou mít dost mrtvol na
oživování. Proto svým soukmenovcům domlouvali a ti na ně z vysoka
kašlali. Všechno se změnilo až tehdy, když necrolyté objevili
trhlinu mezi dimenzemi, která vedla kamsi do nového světa
obydleného malými slaboučkými růžovými dvounožci (lidmi), jež
hned v první pořádné bitvě orkům dost napráskali. To přimělo
orky k pro ně poměrně neobvyklé činnosti – uvažování. Zrodil se
mezi nimi rozený (jak jinak císařákem by to u nich asi nešlo)
vůdce, který dostal geniální nápad – sjednotit všechny klany a
začlenit je všechny včetně nekrolytů do standardních bojových
jednotek. A začal se také uvažovat o takové té nesmírně zábavné
věci, které se v určitých kruzích říká taktika. Pod jeho vedením
začali být orkové mnohem nebezpečnější a teprve se rozpoutala ta
správná mela.
Pokud Vás náhodou zajímá, jak to bylo s tou
trhlinou mezi dimenzemi, tak se musíme vrátit zpět k lidem a
hlavně našemu starému známému všetečkovi Medhivovi, který si zde
„pro změnu“ vyzkoušel part záporáka. Království lidí Azeroth
nerušeně vzkvétalo krom jiného také díky moudrému králi a jeho
dvornímu čaroději. Jednoho krásného dne však královský dvůr
navštívila krásná cizinka. Krásná být musela, jelikož si z ní
dvorní čaroděj něco začal a to si mohl vzhledem ke svému
postavení (chichi – pozn. šotek) (To je Ti podobné – pozn.
Augustus) (Já jsem to nepochopil – pozn. Mat) (Já chci vědět,
jak to bylo dál – pozn. Nicka) (A já bych si přál, abyste mi
neprznili recenzi – pozn. Augustus) vybírat. Šlo evidentně o
krátkodobou záležitost na tisíc a jednu noc, ale vzniklo z toho
dítě. Cizinka byla, zdá se, velmi chápavá a tolerantní, a vědoma
si svého postavení udělala v té chvíli pravděpodobně to
nejlepší, co mohla – zmizla. (Cože?! Nechceš mi náhodou říct, že
měli sex před svatbou? Jak nemorální – pozn. Mat) (Ne, chci Ti
říci, abys mi již nevpisoval ty ptákoviny do mé recenze! – pozn.
Augustus

Zanechala tam však, jak již to u žen
volnějších mravů bývá, své dítě, které urychleně šoupli na
výchovu mnichům do kláštera. Pak se divte, že při takové výchově
vyrostlo z mladého Medhiva hovado, které otevřelo trhlinu mezi
dimenzemi, přeběhlo ke zlu, začalo se paktovat s démony a
podobnými potvoráky a muselo teprve poznat pravou podobu života,
aby se z něj stal klaďas, který svět zachránil ve třetím
pokračování této hry.
Několik (100) slov závěrem
Warcraft I sice jako téměř všechny herní
legendy zaostává za moderními peckami v technickém zpracování,
ale vzhledem k poněkud odlišnému (zastaralému) způsobu hry může
i dnešnímu pařanovi nabídnout celkem slušnou hratelnost.
Milovníci série Warcraft si při jeho ranní pak mohou užít tu
správnou warcraftovskou atmosféru okořeněnou trochou nostalgie.
První propařená gamesa je zkrátka jako první láska, přijdou
další, ale nikdy na ni nezapomenete. Mladším hráčům se pak může
spolu s celou sérií Warcraft nabídnout jako zajímavá učebnice
historie vývoje real-time strategií a věřte, že by to byl Váš
oblíbený předmět, jelikož tenhle žánr her se příliš nevyvíjel.
Nuže, na ně!!!!!