Untitled

Milí čtenáři, když píšete už nějaký ten rok recenze, zjistíte, že o některých typech her se píšou články sami a naopak u jiných to jde dosti ztuha. Mezi nejméně oblíbené fušky patří hry typu: 158. tuctová RTS, 2004. hokej či druhý Prince of Persia. Ano, přiznám se vám bez mučení, že recenzi na hru Prince of Persia: Warrior Within jsem psal nedávno a málem jsem u ní vypustil duši. Není horší pocit pro recenzenta, než když má psát něco s dojmem, že TOHLE přeci všichni vědí! Proto si my v AAA Games rádi a často vybíráme originální nebo méně známé hry, u takových počinů totiž nerozmýšlíte, co byste do té recenze měli napsat, ale naopak, co bych měl vypustit, aby to nebylo tak šíleně dlouhé. Armed and Dangerous je přesně onen případ, kdy odejdete od počítače a článek se sám od sebe napíše. Tak to zkusím. Odcházím!

Ne, nepomohlo to, tak třeba příště. Možná to bylo tím, že jsem odešel na příliš krátkou dobu. Hned jak jsem zavřel dveře, popadla mne panika, že se ta recenze opravdu sama napíše a o tu zábavu při psaní bych nerad přišel. A co víc. Co kdyby se mi onen výsledný produkt nelíbil? Komu bych ho měl vrátit k přepracování? A koho bych pod něj (respektive u našeho časopisu vedle něj) podepsal? Ještě že ty problémy nemusím řešit a mohu se v pohodě pustit do recenze...

A začněme rovnou u příběhu, který se na první pohled může zdát klasický. Jednomu vzdálenému království kdysi vládl krutý král a jeho přidementnělý synek. Jejich moc byla veliká, ale jako všichni jim podobní chtěli více, chtěli být všemocní. A k tomu jim měla dopomoci Book of Rule - nejmocnější známý artefakt. Dokonce ji získali do svých spárů, ale nemohli ji otevřít, předali ji tedy ke studiu řádu mnichů, kterým připadalo navýsost podezřelé, že její titul nezní Book of Rule, ale Jak plést košíky. Tito mnichové pilně pracovali na otevření knihy a informovali o postupu krále. A posílali mu proutěné košíky.

A do toho všeho vstupujete vy, hrdina pro tento okamžik. Skládáte dohromady partu bojovníků, kteří budou po vašem boku usilovat o získání Book of Rule a po jejím získání i o naplnění osudu, jenž je v něm sepsán. A kdo ví? Třeba dojde i na svrhnutí tyranie a nastolení míru, to bychom ale vskutku přebíhali. Jak je vidno, děj je výrazně šílený a právě na něm jde nejvíce vidět rukopis autorů. Hned po shlédnutí intra vám bude jasné, odkud vítr vane. Autoři vás v žádném případě nechtějí ohromovat technickými parametry enginu, nelinearitou příběhu, anebo hororovou atmosférou, ale mnohé z vás dozajista dostane svým osobitým smyslem pro humor a originalitou, kterou můžete vidět úplně všude.

Kdybych chtěl hru k něčemu připodobnit, musel bych využít srovnání se dvěma známými tituly. Jednak je to předchozí projekt vývojářů z Planet Moon s názvem Giants: Citizen Kabuto a pak podobně šílený Serious Sam, kterého v mnoha ohledech překonává. V první řadě vyniká hra renderovanými animacemi, které by po technické úrovni strčilo do kapsy i stařičké Diablo, ale přesto vás zaujmou svým vtipem. Ne, nečekejte žádné kultivované bonmoty na úrovni cimrmanovských odborných anekdot, ale na druhou stranu neurazí ani pařana "na vyšší úrovni". Kdyby ony animačky byly spojeny do filmu (který by trval rozhodně přes hodinu), tak by vznikl mírně kodrcavý snímek, který by se však počtem a úrovní jokeů hravě vyrovnal a dost možná i překonal většinu filmové humorné produkce.

Abych jen tak neplácal do větru, uvedu dva příklady, které jsem s těžkým srdcem vybral. Hned zpočátku hry narazíte na dva ozbrojence, kteří jsou již od pohledu rozené zelené mozky. Naneštěstí hledají právě vás a chtějí, abyste jim ukázali doklady. Rexus zamává rukama a řekne. "Nepotřebujete vidět naše doklady." Vojáci poslušně zopakují v první osobě. Na jakou známou filmovou hexalogii je to asi narážka? "Jste ehm ..." "Jsme ehm..." "Rychle, rychle, dochází mi síla, co jim mám říct." "Rychle, rychle, dochází mu síla, co nám má říct?" Parťáci mu navrhnou alternativy, ale žádná z nich se "mágovi" příliš nezamlouvá. "Já to, zvládnu. Jste ... Francouzi!" V ten okamžik oba dva upustí pistole a utíkají řvouc "Vzdáváme se!". Tento filmeček je v menu hry pojmenován "Milujeme Francouze".

Později se dostanete k vodní ploše, která je domovinou mýtické Paní rybníka. Čekáte na ni a tak si Jones z nudy hází žabky (a tohle je reminiscence na co??), samozřejmě že onu překrásnou pohádkovou postavu sejme do hlavy zrovna když bude vystupovat z jezírka (omlouvám se, ale vypadá to jako jezírko, autoři ho jen se snaze parodovat přehnanou poetičnost fantasy přejmenovali na rybník). Na břehu ji vzkřísí a Jones vysvětluje nehodu, která se stala: "Zakopla jste, když jste vystupovala z rybníka..." "Rybníka, co jsem dělala v rybníce?" Rexus první zjistí, že jde o otřes mozku a ztrátu paměti a tudíž se chopí instruktáže: "Paní, žijete tam. Jste Zembaline. Proslulá paní rybníka." "Ha, co je to za nesmysly? Jmenuji se Sarah Hillman, jsem z odlehlé vesnice. Vedu útulek pro vyplašené ovce bez domova. A teď jděte a hrajte si ty své hloupé D&D hry jinde!"

Klasika u které se možná nepotrháte, ale ... vlastně jo. Normálně se třeba u filmů nesměju, ale při sledování některých vtípků ze hry jsem opravdu popadal za břicho. Asi mi zrovna tenhle styl humoru sednul. Ale teď už je nejvyšší čas povědět si něco o samotné náplni hry. Ta povětšinou není nijak pestrá, což ovšem u akční hry není žádné překvapní. Většinou se máte někam dostat, zachránit daný počet vesničanů, zničit určité domy ... ale občas se najdou i perličky jako třeba bránit vesnici před náletem vzducholodí a podobně. Přesto je vybíjení nepřátel, kterých je jen několik málo typů, docela zábavné. Ne tolik jako šílené bitvy v Serious Samovi, ale i přesto ujdou.

A teď již k oné originalitě, která se projevuje například v arzenálu vašich zbraní. Žraločí puška, pomocí které vstřelíte žraloka, který sežere nic netušící oběť, je dosti známá a navíc nepříliš efektivní (zato efektní!). Já jsem si více oblíbil vývrtku, kterou zašroubujete do země, kterou pak rázem otočíte vzhůru nohama, takže nepřátelé popadají do vesmíru. Tato zbraň odporuje několika fyzikálním zákonům i zdravému rozumu, ale na druhou stranu, proč by ne? Další zajímavou položkou je Jump pack, pomocí kterého můžete dělat opravdu daleké a vysoké skoky. Tento prvek je sice převzatý z Giants: Citizen Kabuto, ale i tak si zaslouží vyzdvihnout.

Umělá inteligence nepřátel je na úrovni lokomotivy, jejíž jediná touha je vyjet z kolejí a vyrazit do luk, lesů a strání. Do červnového čísla našeho časopisu byl na můj popud v Výrocích uveřejněna i moudrost: "Goliáš není chytrý, protože to nepotřebuje", kterou kdysi pronesl G. Laub. Je to pravda a s AI vašich nepřátel se to má podobně. Oni nepotřebují být ajnštajnové, poněvadž jich je hodně!

Umělá inteligence však není jedinou bradavicí hry. Zamrzí i nepříliš briskně nedesignované levely, které v kombinaci se zmiňovanou nepříliš pestrou paletou úkolů způsobují, že zvláště v závěru hry je samotná hra jen nutným zlem, které vyplňuje okamžiky před shlédnutím další animace. Ne snad, že by to byla opravdu taková nuda, ale hamburger taky jíte kvůli mleté krávě i když houska není špatná. Hlavním neduhem je pocit deja vu, který vás nejednou zcela obklopí. Autoři jsou očividně machři na humor, na na gamedesign. Nicméně i tady by se našli světlé momenty, hráčské srdce zaplesá, když uvidí sešikovanou jednotku kráčející kolem veliké spousty výbušných sudů a tak dále. Mezi nejpůsobivější a nejzábavnější části hry patří mise, kdy střílíte výhradně ze statického těžkého kulometu asi jako v Operation Blockade.

»Nikdy mne nenapadlo, jak může být výslovnost věty "Give me the keys" důležitá. Když šišláte, někteří by mohli slyšet "Give me the kiss", což se stalo osudným jednomu vedlejšímu charakteru ve hře.«

Technické zpracování hry není nikterak omračující, ale postačující. Hru vidíte z pohledu třetí osoby, což drobně stěžuje míření, ale stejně jako vždy ... zvyknete si. Grafika trpí málo polygony, které jsou vidět zvláště na postavách i když taková ovce nevypadá vůbec špatně. Otřesné jsou i pohyby všech postav, do očí bijící byla hlavně již prezentovaná scéna s Paní rybníka, která vypadala při vytahování z vody otřesně, i prkno by se snad hýbalo věrohodněji. Výbuchy vypadají tak trochu komiksově. Samotnou kapitolou by bylo umírání vašich nepřátel (i když to vaše není taky k zahození, co takhle hláška "Ach, jsem mrtvý"), na které si autoři sice nelicencovali Rag doll efekt, ale zpracovali ho hle vlastní představy. Ta je asi taková, že voják v okamžiku své smrti vyskočí asi dva metry do vzduchu a s výkřikem skoná. Nepotěší ani překvapivě docela veliká HW náročnost, která se projevuje hlavně při velikých bitvách. To by při takhle ... průměrně vypadající hře nemělo být.


Rome - to jste vy, řádný vytvrdlík a zkušený střelec, který prakticky všechno oddře sám. Je prostý jakéhokoliv vtipného atributu.	Q - robot, který vám bude pomáhat v bitvách, vyznačuje se hlavně vášnivou a neutuchající touhou po čaji.

Rexus - slepý strážce Book of Rule, který je nadán mnoha magickými schopnostmi a znalostmi a hrozně smrdí.	Jones - vidoucí krtek, který je řádně zakomplexovaný a každý si z něj dělá srandu. Expert přes výbušniny.

Kolem a kolem toho není mnoho, co hra může nabídnout, ale zato v prvotřídní kvalitě. Kromě humoru a originality se hra topí v průměrnosti, což znamená, že po ni sáhněte pouze v případě, že se vám líbili ukázky humoru uvedené v recenzi. Ne, není to hra pro každého, ale pro podobné nátury jako jsem já je to za současnou budgetovou cenu vyložený poklad.