„Veškerá vládní politika je špatná – mnou skvěle
prováděná.“
Sir Humphry, stálý tajemník
jedna z mnoha skvělých hlášek padajících v tomto seriálu.
O anglickém humoru se říká, že prý je
suchý. Není to pravda. Celá řada vynikajících komediálních
seriálů jako např.
Červený trpaslík,
Černá zmije, které v této zemi vznikly, to spolehlivě
vyvrací. Dnes Vám však, milí čtenáři, přinášíme skutečnou
lahůdku. Oblíbený seriál Železné lady Margaret
Thatcherové, který dokonce podle jejích slov výstižně popisuje,
jak to v politice chodí. No, výborně – jestli má bývalá
dlouholetá britská premiérka pravdu, jednalo by se rozhodně o
první sitcom, který má nějaký (byť velmi volný) vztah k realitě.
Jak to tedy v politice chodí? Je to boj –
mediální deathmatch, neboli všichni proti všem. Vysoký politik
(jako třeba ministr) se musí mít vždy na pozoru před
populistickou opozicí, senzacechtivými novináři, řadovými
poslanci (i členové vlastní strany mají své ambice), loajálními
kolegy (politikové již přece jenom nejsou dětmi a tak hry mládí
jako třeba Na babu či Na schovávanou musely
ustoupit mnohem sofistikovanější zábavě jako např. Hledá se
obětní beránek), z přibližně stejného důvodu také před
premiérem ale v neposlední řadě též před státní správou. Právě
v tomto ohledu tkví část novátorského přístupu tohoto seriálu
k politické satiře. Nedívá se totiž na byrokracii jako na bandu
neschopných budižkničemů, nýbrž jako na svět sám pro sebe
skládající se povětšinou z vychytralých jedinců majících jediný
cíl – aby se nic nezměnilo. Nedá se říci, že by byli úředníci
podle tvůrců tohoto seriálu nějací velcí prospěcháři. Oni mají
zkrátka jen svůj specifický pohled na svět. Věří, že jsou
nepostradatelní, jelikož ve skutečnosti vládnou zemi; že jejich
byrokratická práce a složitá struktura jsou samými pilíři
civilizace a proto si zaslouží vysoké platy a speciální výhody.
Jelikož mají na starosti faktický výkon vládních rozhodnutí,
drží v rukou přinejmenším velkou část otěží moci. Proto může
paradoxně být největším nepřítelem nového politického programu
nikoliv zákeřná opozice, šťouraví novináři ale konzervativní
státní správa.

„Ale, pane
ministře, takhle ministerstvo financí nefunguje. Obvykle se
naopak snaží získat co nejvíce peněz, které může legálně sehnat
a pak teprve přemýšlí, jak je utratit.“
Většinu toho Jim Hacker, nově zvolený
ministr administrativních věcí, již ví. Pravdu o podstatě státní
správy je mu souzeno se teprve dovědět. Hned na počátku příběhu
a své vládní kariéry se setkává se sirem Humphrym (stálým
tajemníkem ministerstva, později vlády) a Bernardem (svým
osobním tajemníkem) – dvěma úředníky, kteří jej na ní budou
provázet až do samého konce. Ve zhruba čtyřiceti epizodách
s nimi budete prožívat vítězství/prohry, triumfy i blamáže,
kterými se vyznačuje dobrodružství politického života. Velice
zábavným způsobem se dovíte, jak si zařídit ty správné
odpovědi v anketách veřejného mínění, aniž byste museli něco
falšovat (Proboha ne! To dělají jenom amatéři).
Jak si předem zařídit příznivé rozhodnutí
„nezávislého“ experta či soudu a jak takové rozhodnutí na
poslední chvíli změnit, pokud se Vám zrovna přestane hodit, aniž
byste museli na odborníky nebo soudce vyvíjet nějaký politický
nátlak. Či jak kteroukoliv již vydanou expertízu během několika
minut zpochybnit.
Jak odpovídat na otázky, aniž byste něco
podstatného řekli, a spousty jiných v demokracii velmi
užitečných dovedností.
Užijete si také spousty zábavy při řešení
takových zapeklitých situací jako je elegantní retušování
skandálů, vykopnutí nepohodlného ministra, vyjednávání s Araby a
jejich podplácení, zvyšování platů politiků a státních úředníku,
boj o moc mezi ministerstvy a ve státní správě, nákup jaderných
zbraní a mnoho jiného. Za zvláštní zmínku stojí epizodka, kdy
zaběhnutý pes výrazně ovlivnil rozpočet armády na budoucí léta.
„Ale slepice
mají také svá práva. Vy byste chtěl strávit svůj život
v sevřeném prostoru s dalšími stovkami šílených vřeštících a
smradlavých stvoření? Nemoct se nadechnout, nemoct se pohnout,
nemoct se protáhnout, nemoct myslet?!“
„Vůbec, proto
také nekandiduji do parlamentu.“

Jistě, pane ministře a jeho
pokračování Jistě, pane premiére bylo v osmdesátých
letech v Británii kultovním sitcomem, což dokazuje hned dvě
věci. A to, jak je proti nám Anglie kulturně napřed a také jaký
je tento seriál geniální počin. V minulých patnácti letech a
v některých nováckých „satirách“ doposud postačí k „vtipnosti“,
když někdo o nějakém politikovi prohlásí, že je to blbec/zloděj/prospěchář
a diváci se smějí, jelikož se tohle za komančů říkat nesmělo.
Naopak Britové za dlouhá léta svobody již namlsaní takových
rádobykomiků parodují mnohem inteligentněji a jemněji už samu
podstatu vládního systému.
Genialita tohoto seriálového počinu však
spočívá především v tom, že mohl být natočen doslova za pár
babek. K celkovému více než dobrému efektu Vám totiž postačí
kvalitní scénář, jedno studiové prostředí vládní kanceláře, tři
hlavní protagonisté a sem tam někdo na nějakou tu vedlejší roli.
Což když srovnáme s mnohými jinými seriály, které svou obsahovou
chudost musí vynahrazovat, výbuchy, přestřelkami, exotickými
prostředími etc., činí z Jistě, pane ministře doslova
kvalitu za pakatel.
Navzdory tomu, že i schéma tohoto seriálu
je poměrně jednoduché. Na začátku valné většiny dílů je
politik-populista Hacker věčně nahánějící nové hlasy od voličů
postaven před nějaký problém, který potřebuje vyřešit…nejlépe
tak, aby se mohl před prostým lidem pořádně blýsknout. Sir
Humphry hájící zájmy státu, národa ale většinou jen státní
správy mu v tom oponuje a Bernard mezi nimi tak nějak pendluje.
Tu podpoří jednoho, tu pomůže druhému, přičemž si zachovává
přízeň jich obou. Jednoduché, ale efektivní. A to hlavně díky na
seriály velmi malému počtu dílů a výbornému scénáři, který
přináší stále nové a nové zápletky/problémy a nemá sklony vařit
z vody. Proto se Vám postavy ani celý seriál neomrzí ani po
několikerém shlédnutí.
Svůj podíl na tom mají i špičkové herecké
výkony, které by si nepochybně zasloužily nějakou prestižní
cenu. Navrhoval bych ji však pro celý tým, jelikož je místy až
neuvěřitelné, jak jsou jednotliví herci sehraní. Každé slovo,
gesto, tón hlasu zde má své místo, skvěle zapadá do konceptu a
vytváří nezaměnitelnou atmosféru. To působí paradoxně problémy
při interpretaci seriálu v recenzi. Jelikož co dělá sitcom
sitcomem? Vtipné hlášky samozřejmě. Z toho nepřeberného
množství, jež Jistě pane ministře obsahuje, jsem se
snažil do své recenze vybrat několik nejlepších. Které však
k mému velkému zklamání nepůsobí mimo kontext ani z poloviny tak
dobře. Proto ze srdce doporučuji pustit si raději originál.

Za zmínku též stojí skvělý český dabing
v podání trojice naší herecké elity Viktor Preis (Hacker),
František Němec (sir Humphry) a Lukáš Vaculík (Bernard).
Verdikt
Jistě pane ministře a jeho
pokračování Jistě, pane premiere beze sporu patří k tomu
nejlepšímu, co Vám mohou komediální seriály nabídnout. Já osobně
jej řadím ještě nad legendárního
Červeného trpaslíka, a to již je co říci. Jde však o
konverzační (kecací) humor, proto ne každému se bude tento počin
líbit. Jistě se najdou mnozí, kteří by raději dali přednost
něčemu prvoplánovitějšímu, méně intelektuálnímu a akčnějšímu.
Proto dávám „pouhých“ sedm áček.
Tento seriál doporučujeme:
Spíše intelektuálněji zaměřeným divákům,
kteří se též trochu zajímají o politiku, mají rádi vtipné
dialogy a poněkud složitější slovní humor. Takoví jím budou
pravděpodobně nadšeni. Odpůrci všeho výše zmíněného
pravděpodobně nevydrží více než dva díly.
* Nevím jak Vám, ale mně přijde celkem
zbytečné psát extra recenzi na každou řadu seriálu zvlášť. Vždyť
je to v podstatě to samé s drobnými obměnami. Bylo by to jako
popisovat druhou sérii Star Trek: Voyager, kde má lajtnant Ťuvík
(tohle prosím udělá automatická oprava ve wordu se jménem Tuvok)
špičatější uši nebo druhou řadu Star Gate: SG 1 kvůli akčnějšímu
sestřihu majora Carterové.
