>>Please don't kill me! I'm gonna be
a daddy!.
>>No you are not ...
O problematice Punishera jsem se okrajově zmínil už v recenzi
na filmovou adaptaci tohoto komiksu a více se tohoto tématu
dotýkat v úvodu dnešního článku nebudu, poněvadž to by se snad
ani neslušelo rozebírat genialitu/šílenství Gartha Ennise, který
stojí za úspěchem nejedené kreslené postavičky v pojednání,
které se jeho osoby prakticky
netýká. On sám se na vývoji hry nepodílel, což trošku smrdí
rýžováním třpytek z peněženek komiksových fandů za strany
Marvelu, ale jek se říká, neodsuzuj den, dokud nepřeskočíš.
Hra by se dala označit za velice volné zpracování několika
komiksových epizod zaplácaných dohromady, mnohem výstižnější
však bude přiřknout ji přídomek - pokračování děje filmu.
Frankova rodina je tedy mrtvá a pomstěná, ale přesto má Punisher
"many work to do". Zabíjení záporáků se mu očividně
zalíbilo a tudíž se promenáduje městem, vyhledává bezpráví a
zločin, který následně trestá jediným pro něj přijatelným
způsobem - smrtí. V tomto ohledu se hra mnohem více blíží
komiksu než filmu, protože stejně jako v papírovém zpracování
zůstává za naším hrdinou cesta pokropená krví, ve které jsou
zaliti stejně jako nějaké sardinky ve vlastní šťávě nešťastníci,
kteří se mu odvážili postavit.

A tomu také odpovídá příběh hry, který je vyprávěn technicky
nepříliš dobře zmáknutými in-game animacemi, které se odehrávají
u vyšetřovatelského stolu, kde Punisher vysvětluje, jaktože za
poslední týden zabil více lidí než průměrný řezník v důchodovém
věku za celý život skolil
prasat. Tyto dlouhé kecací pasáže by byly nudné a
zbytečné, kdybychom v nich ovšem občas nezaslechli nějakou tu
typicky tvrďáckou hlášku, která pobaví a dá sílu do dalšího
sledování poslepovaného příběhu, který sám o sobě tvoří hlavní
slabinu hry. Do mixéru s nápisem Děj vývojáři tentokrát hodili:
mafiánská rodina, co si říká o vyhlazení, ruský gang a klan
jakuza, stovky kulek, hektolitry krve a spousta skrytých odkazů
na další komisky od Marvelu, které však potěší výhradně skalní
fanoušky tohoto specifického výtvarně literárního uměleckého
žánru.
Abychom si odbyli všechny hlavní nedostatky při jednom, tak
se vrhneme na audiovizuální zpracování Punishera. Namluvení
postav je více než ucházející i když by dabéři mohli o chloupek
méně přehrávat své repliky. Hudba se jeví jako opravdu mírný
nadprůměr, zaujme hlavně rozmanitostí stop.Grafické zpracování
už neodpovídá dnešním standardům, které byly nastoleny hity
minulého roku (Far Cry, Doom 3 a Half-Life 2), textury jsou
rozplizlé, pohyby toporné, tvary hranaté, obličeje nemění
výraz a oblečení je na postavách přilepeno jako oko pařánka k
monitoru při prvním zasednutí k opravdové hře. Přes tohle
všechno se na hru dá dívat a některé lokace se svojí
architekturou jeví i přitažlivé, většinou se však nad snahou
vývojářů vytvořit něco, na co je pěkný pohled, jen ušklíbnete.
A teď se již můžeme vrhnout na to lepší. Samotný koncept
akčních her je v poslední době dost tvrdý ořech, ve své podstatě
existuje jen několik málo druhů, mezi kterými vývojáři volně
přeházejí a kombinují. Těmi nejznámějšími typy jsou: Medal
"vystrč hlavu nácku, ať tě do ní picnu" of Honor, Splinter
"nikdo mne nevidí, nikdo mne neslyší, nikdo mne ... hernajs já
dneska zapomněl na deodorant" Cell, taktické Brothers "vy po
nich šijte, my je obejdem" in Arms a šílený Seious "Hurá na
ně!!" Sam. Punisher je kombinací prvního a posledního, ovšem s
tím, že do žánru vnáší nové prvky, nebo oživuje již dávno
zapomenuté.
|
Takhle to vypadá zevnitř
rakve |
 |
A tady už jsme se dostali ven |
Prvním unikem Punishera je jednoduchý systém nakupování
bonusů, upgradů a zbraní. Když se budete chovat tak, jak by si
autoři hry představovali (dělat z lidí živé štíty, zachraňovat
nevinné občany, plnit nepovinné úkoly mise, trefovat zlouny do
hlavy...), budete dostávat nemalé množství bodů, za které si
můžete pořídit nové nádobíčko, nebo vylepšit nějakou tu
"statistiku". Například si můžete prodloužit trvání takzvaného
"řeznického módu", při kterém se odložíte svoje stříkačky a
chopíte se nožů, které začnou v řadách nepřátel rozsévat smrt
každým úderem. Můžete také vylepšit svoje brnění, zvýšit
kapacitu zásobníku a několik dalších zajímavých věcí, bez
kterých se při hraní na nejlehčí obtížnost hravě obejdete. Už si
pomalu zvykáme na odměny za dohrání některého úseku hry,
Punisher na tomto místě zujme hlavně trailery, artworky a
titulními stranami novin, jednu z těch lepších najdete jako
nejspodnější obrázek této recenze.
» Rád
bych zhodnotil A.I. nepřátel, kdyby ovšem bylo co.
Abych ale citoval mé oblíbence z Croteamu: "Proč
dělat nepřátele inteligentní, když stejně umřou?"
"Něco na tom bude," řekli si vývojáři Punishera...« |
Další novinkou je vyslýchání gangsterů, kteří
nejsou
zrovna sdílní, to většinou vyřeší pár dobře mířených ran
do břicha, případně o něco víš či o trochu níže. Tento postup
však budete používat málokdy, poněvadž většinou se u "klíčových"
gangsterů (mají nad hlavou znak) vyskytují speciální vyslýchací
body, pomocí kterých se rozvazuje jazyk hnedka lépe. Namátkou
mohu jmenovat klasické vystrkování lidí z okna, mírně nechutné
strkání obličeje do bazénku s piraněmi či pohřebácké upečení v
kremační komoře. K vyslýchání budete potřebovat pevnou ruku a
dobrý odhad, jinak z nepřítele nic nedostanete, nebo jej naopak
usmrtíte dřív, než z něj stačí něco vypadnout. Mírně morbidní je
fakt, že po úspěšné výměně informací nemůžete toho chudáka s
čerstvou psychickou újmou omráčit, takže jediná možnost je jej
zabít ... sorry kámo. Trošku zamrzí, že neprostá většina faktů,
které od ocejchovaných a tudíž důležitých lidí získáte je
nepodstatná, zřejmá nebo vám v ničem nepomůže. Jinak řečeno,
tento herní prvek je jen pro okrasu a herní designéři a
scénáristé s ním dozajista nepočítali od začátku vývoje.
Podobným kratochvílím se však budete oddávat i v průběhu
boje. Občas narazíte na místo, kde můžete použít tzv. special
kill, což je třeba naskládání nebohé oběti do rakve a přibalení
ručního granátu "na cestu". Kromě toho můžete při přiblížení k
nepříteli na dosah používat i efektní a efektivní quick killy,
nejelegantnější z nich je pravděpodobně hození brokovnice
nepříteli, který ji reflexivně chytí, úder nožem a následné
vyzvednutí své zbraně z rukou k podlaze se sunoucí mrtvoly.

Jednotlivé levely hry jsou dosti lineární a většina z nich je
nevýrazná, ale najdou se zde i vyloženě dobré kusy, konkrétně za
scénu v zoo či v pohřebním ústavu se vývojáři rozhodně nemusí
stydět. Ať by však přinesli autoři sebevíce inovací, jen s těží
by se jim povedlo zamaskovat, že celá hra je v podstatě o tom
samém - ničit zástupy nepřátel některým kouskem ze svého
osobního arzenálu, který zahrnuje snad vše od pistolky až po
plamenomet.
Finální resumé nad touto hrou se vynáší velice těžko.
Uvědomuji si, že jsem trošku atypický pařan stříleček, poněvadž
hledám na všem neokoukané prvky, které se v tomto žánru vidí asi
tak jednou za půl roku, ale přesto musím dle svého nejlepšího
svědomí dát Punisherovi stejné hodnocení jako filmu. Takže, je
to s odřenýma ušima, ale stále ještě šest áček.
