Po velice
povedeném Unreal Tournamentu 2004, přicházejí z Digital Extremes
z další hrou, která kromě výborné hratelnosti, sází také na
velice propracovaný příběh a slušnou umělou inteligenci.
Potencionální hit co říkáte?
Hru pohání
stárnoucí Unreal II engine ve verzi 2,5, kterému, již v poslední
době značně dochází dech. Už slyším ty vulgarizmy, ten č*****d
si dovolil házet špínu tento výborný, všemi herními redaktory
vychvalovaný engine. Je to tak přátelé, když se pořádně podíváte
kolem sebe, zjistíte, že exteriéry zde vymodelované už nebudeme
nadšeně obdivovat jako kdysi u Unreal Tournamentu 2003.
Natěšeně jsem
hru spustil, dokonce jsem díky velmi dobré odladěnosti mohl hrát
při vysokém rozlišení na největší možné detaily, ale úvodní
nadšení mi vydrželo maximálně první dvě úrovně, kdy se mi hra
bytelně okoukala (nic takového se mi předtím nikdy nestalo, to
mi věřte) a dostavil se pocit takové prázdnosti a nevýraznosti.
Textura je zde mírně rozmázlá, většina exteriérů je ohrazena
skalami, čímž se hra stává velice lineární, vše jenom potvrzuje
fakt, že když si chcete trošičku zkrátit cestu přelezením nějaké
té menší skalky, zarazí vás ihned na začátku nepříjemná
neviditelná bariéra. Vše se snaží zachránit docela pěkně
vymodelované stavby, které však, pokud navštívíte jejich vnitřní
prostor, vypadají jako po útoku zlodějů. Je sice pravda, že
planeta Země je zde vězeňskou kolonií, tam se asi moc na nějakou
estetickou úpravu nedá, ale nějaký prvek, který by trošičku
minimalizoval pocit prázdnosti sem autoři dát mohli.

Jedním z hnacích
motorů se zde podle očekávání stal fyzikální engine Havok druhé
generace, díky kterému zde můžeme kromě běžných věcí jako
rozstřelit okno či povalit židli také např. nepřátelům
rozstřelit štít, za zmínku rovněž stojí destrukce některých
částí budov či různých předmětů, které jste v určitých částech
hry mohli zcela využít ve svůj prospěch, jako např. v jedné
misi, kde na svahu leží sudy, které si přímo říkají o zchození,
přijdete blíže a vidíte jak se dole za kameny přešlapují krčící
se nepřátelé ochotni položit svůj vlastní život, jen aby vás
spatřili válet se ve vlastní krvi. Je vidět že si zato zaslouží
malý dáreček. Pár ran z bouchačky a sudy se kutálí dolů a
výsledek? Ten si jistě domyslíte sami. Potěší rovněž nějaké
vizuální prvky jako např. tetelící se vzduch, které jsou
obsaženy v nejnovější verzi DX9.
Nepřátelé si sou
zde velice podobní, ne že by mě to nějak vadilo, ale vypadá to,
jako kdyby na vás útočila tlupa naklonovanejch týpků, který se
zrovna svému stvořiteli moc nepovedli. Chovají se přitom docela
rozumně, využívají objekty kolem sebe ke krytí, pokud se
dostanete do přímého kontaktu, snaží se před vámi kličkovat, i
když to vypadá jako by nějaký vyhulenec zkoušel nějaké nové
kreace na diskotéce, ale snaha se cení. :-) Ovšem potkáte zde i
vojáky, nejčastěji raketometníky (že by náhoda?), kterým
častokrát brání ve střelbě nějaká překážka – kamen a oni přesto
neváhají a střílí o sto šest. Kdyby alespoň zemřeli, ale o tom
si jenom můžeme nechat zdát. Častokrát tak uvidíte vojáky, jak
na vás ustavičně střílí rakety, které ihned detonují o pár
centimetrů vzdálený kámen, což ve výsledku vypadá velice trapně
a amatérsky, divím se, že na tuto do očí bijící chybu při
celkovém betatestu nepřišli.
Arzenál, který
zde naleznete, plně odpovídá standartu fps stříleček. Autoři
velice pečlivě vyladili účinnost každé zbraně, takže i ke konci
s chutí sáhnete po základní zbrani. Jediné co ve hře nikdy
nepoužijete je pod tlačítkem Q modrý nožík, který je zde stejně
platný jako Serious Samovi diplomacie (už aby vyšel). Jediné co
mi zde vadilo, bylo místo klasického zaměřovacího kříže,
kolečko, které automaticky ztmavlo, po namíření na nepřítele.
Nejdříve jsem si myslel, že si z nás někdo dělá srandu, ve víře,
že se jedná o dobrý vtip, jdu do nastavení a hledám změnu
kurzoru jako v UT, ale ejhle, nic tu není, pokud se mělo jednat
o nějaký „next-gen“ revoluční nápad z konzolí, tak to teda moc
nedopadlo. Divím se, že to nedali i ke snajperce, abychom se
příliš neobtěžovali a nezdržovali zbytečným zomováním a
zaměřováním. Ale pojďme k něčemu zajímavějšímu, pistolí tu
najdete slovy sedm. Jsou to: brokovnice, útočná puška, plazma
zbraň, granátomet, raketomet, sniperka a nějaká obrovská blíže
neidentifikovatelná roura, s kterou zničíte, na co se jen
podíváte (škoda, že je až na konci). Zbraně si dále dle své
chuti můžete tunit určitými doplňky, kterými získáte větší
dostřel, přesnost, zásobník, tepelně naváděné rakety a další
užitečné věcičky. Jako platidlo zde jsou jakési kredity, které
jsou poschovávané po levelech, takže závisí jen na vás, jak
hodně budete pečliví.

O příjemné
zpestření se tu starají vozidla, s kterými můžete zatáčet i
pohyby myší, stejně jako v GTA: San Andreas, ovšem nepříjemné je
že tím i zároveň i míříte, nemůžu říci, že je to na dvě věci,
párkrát se mi tato kombinace hodila, ale ve většině případů mě
to jenom otravovalo a přesvědčovalo v tom, že ty konzole jsou
stejně naprosto k ho*nu. Vozítka se zde objevují jenom na předem
stanovených místech, kde ve většině případů budete svádět bitvy
s nepřítelem stejně motorově vybaveným. Zbraně zde umístněné
jsou velice silné, během krátké chvilky jste s nimi schopny
zničit jakýkoliv jiné vozidlo.
Ukládání pozic
je zde vyřešeno chackpointovým systémem, z čehož jsem nebyl
nějak zvlášť odvázaný, neboť jsem ještě nehrál hru, kde by to
bylo nějak rozumě vyřešeno. Bohužel ani Pariah není výjimkou.
Našlo se i pár světlých momentů, kdy mě hra velice pěkně
překvapila, neboť jsem se objevil velice blízko své původní
pozice, ale ve většině případů jsem musel celý level jít skoro
celý nebo úplně znova, což mě postupem času začalo velice
deptat.
Náplň misí je
zde velice jednotvárná, řídí se ve většině případů klíčem –
dostaň se dovnitř, tam něco spusť(udělej)-dostaň se ven nebo
najdi a zachraň Karinu, což je v podstatě to samé. Nic víc, nic
míň. Abyste stále nechodily pěšky a postupně se při tom nezačali
nudit, máte k dispozici již jednou zmíněná vozítka, kterými si
cestu můžete zkrátit. Je zde jasně vidět, že dělat kvalitní
multiplayerové hry není ještě zárukou toho, že uděláte stejně
dobrou hru pro jednoho hráče, zde je potřeba dát do hry něco
víc, neboť málo, která sigleplayerová hra se odehrává ve stejně
rychlém tempu jako multiplayerově laděné hry, kde záleží
především na správném designu mapy a taktiky spoluhráčů, než na
inteligenci botů, či příběhu. Zde se mají autoři ještě co učit.

Zvuky i samotná
hudba nedělají hře žádnou ostudu. V této oblasti áčkové hry již
problémy nemývají neboť každý dobře ví, že pokud má hra jako
celek v herních recenzích dopadnout dobře, musí každá její
součást být dobře zpracovaná a o hudební vložce a doprovodných
zvucích to platí dvojnásob. Jen si přestavte akční hru bez
pořádné hudební vložky, dneska přátelé, už to nejde.
Závěrem jen
dodám, Pariah není špatná hra, tíhne ke kořenům poctivé akce,
postupem času však začne pomalu nudit, což u akčních her není
dobré znamení. Silně „fps“ laděným hráčům se bude líbit, alespoň
ze začátku, ostatním by doporučil prvně zkusit demo, neboť co si
budeme povídat je zadarmo a tisíc korun není malý peníz.