|
Roztahovačná a bojovná povaha Říma nemohla v Středomoří zůstat dlouho bez povšimnutí a bylo jen otázkou času, než se objeví národ, který se se "Zemí bohů" pustí do otevřeného boje. A poté, co tato rodící se světová říše upevnila svoje území na celém Apeninském poloostrově a začala podnikat mořské výboje, nemohly už být její válečné akce déle tolerovány. A tím nepřítelem se stali Kartáginci, mocní potomkové starobylých Féničanů, kteří vládli celé severní Africe a dnešnímu Španělsku, s pověstným hlavním městem Kartágem, centrem obchodu v tehdy známém světě, plném pohádkového jmění. Válka na sebe nenechala dlouho čekat.
Propukla již roku 264 př.n.l., ve sporu o blízkou Sicílii. Řím, který spoléhal hlavně na suchozemské střety, tehdy utrpěl strašlivou porážku, protože se s vycvičeným a mocným kartáginským loďstvem nemohl měřit. Jedna flotila za druhou tehdy padala za kořist kartáginské mořské armádě, avšak až do doby, kdy se římští obchodníci rozhodli na své vlastní náklady vystavět nové loďstvo, se skvělou taktikou, přenášející pozemní boj i na moře - taktika bojových můstků a háků, díky kterým se celá posádka dostala na nepřátelské plavidlo a započala tak boj na blízko. A právě díky této nové a neporazitelné síle dospěla první etapa války k římskému vítězství a připojení Sicílie jako své první provincie. To bylo roku 234 př.n.l.
Kartágo se ale se svou porážkou jen tak nesmířilo. Na řadu přišel mocný Hanibal, syn slavného vojevůdce Hamilkara řečeného Barkas ("Blesk"), velitele armádních sil na severu Španělska. Po jeho smrti přísahal Hanibal pomstu Římu. A nápad, se kterým přišel, byl stejně bláznivý jako odvážný. V létě roku 218 př.n.l. překročil se svými 70 tisíci pěšími, 20 tisícovou jízdou a 60 válečnými slony Alpy a vpadl na římská území. Během náročné pouti ztratil téměř polovinu svých mužů, ale ne chuť bojovat. A ještě téhož roku, v zimě 218 př.n.l., nastala chvíle, kdy se mělo ukázat, zda-li je přízviska Barkas hoden také. Střetl se s nepřipravenou římskou armádou, pod vedením Serena Othoria. A tato bitva se již navždy zapsala do kartáginských srdcí, jako Bitva u Trébské řeky…
Noc byla mrazivá a ráno přineslo jen slabý svit slunce, prodírajícího se mdle skrz bílé mraky. Nad lesem stoupal mlžný opar a zmrzlá rosa na stéblech trávy, vykukující ze sněhu, řezala do nohou. Marcus Praetus si přitáhl kožešinu pod brněním blíže k tělu a snažil se nemyslet na chlad, který jím projížděl. Meč v levé ruce mu pomalu znecitlivoval prsty a štít ho každým okamžikem tížil víc a víc. Helma nepohodlně tlačila do spánků a ještě zvětšovala bolest hlavy po probdělé noci. Na brnění se mu tvořily malé námrazy. Mlčel a hleděl s neklidem v srdci před sebe. Nad údolím stoupala pára.
Bojoval již mnohokrát předtím, bojoval dokonce i poblíž místa, kde právě stál, když se Řím střetnul na severu s divokými Galy. A vždy cítil před bitvou strach. Zmateně si ale uvědomoval, že teď tu náhle není. Bylo to něco jiného, co hryzalo v jeho nitru. Nervozita. Nejistota. Možná se už i těšil, až vezme meč a přetne první krk, který se před ním objeví. Ale ten zdravý strach, který rozproudí krev v žilách, vyplaví adrenalin do mozku a zažehne v mužské mysli plamen války, který vždy dřímá kdesi hluboko v nás, mu jakoby chyběl. Místo něho byla v jeho srdci prázdnota. A špatný pocit, který si neuměl vysvětlit.
Stál v první řadě. Do očí mu vál studený vichr. V duchu si probíral tváře, které viděl v prvních řadách armád umřít strašnou smrtí. Šíp v krku. Oštěp v hrudi. Mečem useknutá ruka. Tělo rozdupané kopyty koňů. Vzpomínal na ty stovky bezejmenných lidí, kterým se díval do očí, se kterými mluvil a některé dokonce i znal od vidění, aby poté sledoval, jak umírají v blátě na zemi. Zaklepal se. Smrt je nevypočitatelná. Přijde si, kdy se jí zachce, vezme si, koho se jí zachce. Třeba dnes vezme i mne... třeba... třeba už se nedožiji zítřka. Třeba... zavrtěl hlavou a pokusil se již na nic nemyslet.
Pomalu popostoupil, aby lépe viděl přes centuriona a rozhlédl se napravo a nalevo. Ticho kolem bylo zarážející. Ticho, které panovalo již od minulého večera. Slepec, který by stál vedle něj, by snad ani neřekl, že se za ním shromáždilo třicet tisíc římských vojáků. Občasné zacinkání zbroje, zakašlání, či neklidné kroky byly ty jediné zvuky, které jeho uši zachytily. I příroda mlčela. Zasněžená krajina, která se před ním do dáli rozprostírala, se náhle zdála nepřátelská. Jako by je chtěla i ona vyhnat pryč. Vzhlédl k obloze, ale spatřil jen slabou záři, vycházející odkudsi od východu, kde se slunce schovalo pod mraky. Ani bohové nechtějí vidět tento den. Pocit slabosti se ještě prohloubil.
Pohlédl vpravo, kde zaslechl vzruch. Serenus Othorius, slavný legát z galských válek, pomalu pobídl svého koně vpřed. Měla následovat slova povzbuzení, která by dodala sílu neklidné armádě v údolí řeky Trebie. Ale jako by ani Othorius nevypadal dnes ve své kůži. Jako by se ta tichá a smrtelně nebezpečná mlha vkradla do srdcí všech, kteří zde stáli, a proměnila je v kámen. Legát pomalu vyjel ze zástupu vojáků, tvořících dlouhou řadu přes celé údolí a vydal se vstříc řece. Asi sto kroků od Marca se zastavil a bylo vidět, že neklidně pozoruje kopec, na kterém se objevila cizí armáda.
Praetus tušil, na co myslí. Hanibal... kdo to je? Odkud přišel? Co je to za blázna, který dokázal přejít Alpy? Který se vůbec rozhodl k něčemu takovému. Je to pomatenec. Určitě. Jen Řím vládne a jen Řím vyhraje. Bohové stojí při nás. Myšlenky stejné jako Marcovy plynuly legátovou myslí. Bohové stojí při nás. Ale ani slova, která si stále opakoval, nedokázala uklidnit ani jednoho z nich. Othorius pobídl koně a klusem přijel zpět.
Když však vojevůdce stanul v čele své armády, zmocnila se ho najednou pýcha. Byli to bohové, kteří rozhodli, že Řím bude božským městem, že Řím bude jejich zemí a že každý, kdo povede jeho vojska k úspěchu, bude slavit obrovská vítězství. Každého, kdo se mu postavil, dokázal rozdrtit, každého připojil na svoji stranu, ať už po dobrém, či po zlém. Už jednou se Řím Punům postavil a dokázal je zničit. Rozdrtil Galy, rozdrtil Řeky a každého jiného, kdo mu stál v cestě. A co s tím zmůže nějaký Hanibal? Nic. Bohové stojí při nás.
"Taste své meče, mocní synové Říma!" vykřikl silným hlasem, s náhle nabytou sebedůvěrou, "taste je a radujte se! Zvedněte je k nebi, zvedněte je, aby je viděli. A pamatujte, že to jste vy a nikdo jiný, kdo dnes vyhraje! Vždyť co dokáže obyčejná armáda proti někomu, za kým stojí celý Olymp? Co zmůže někdo, kdo přišel, aby zničil zemi, která je navždy pod božskou ochranou?" Othoriův mocný hlas se rozléhal údolím a ozvěna nesla jeho slova z jednoho konce armády ke druhému. Ti, kteří stáli s hlavou svěšenou, se narovnali a vzhlédli k jeho mocné postavě na koni, ostatní, hledící neklidně na armádu za řekou, sevřeli pevněji meče a jejich pohled ztvrdnul. Jako by ten hlas byl balzám na jejich duše. A i Marcus pocítil, jak se do jeho srdce vlévá teplo. Úlevou si oddychl. Krev konečně našla cestu do jeho mozku. Ten pocit, který ho tížil již od včerejšího večera, najednou v jednom okamžiku zmizel. A generál pokračoval, hlasem, který přinášel naději jako hojivou mast do neklidných srdcí.
"Nikdo, kdo přišel, aby zničil naši zemi, neujde pohromě. Dříve či později bude pykat. A já vám říkám, že to bude dnes, kdy se pohromy dočká ten, který tak drze vpadl do naší země a vyzval k boji ty, kteří ji obývají. Bude pykat za svoji drzost, bude mučen a trýzněn, dokud nevydechne naposledy. Ten, kdo mi do sklonku večera přinese jeho hlavu, se stane slavným!" povstal v sedle a pozvedl meč směrem k nepřátelům, "protože my jsme synové Říma! Synové mocných! A bohové stojí při nás!"
Jako kapka vody, která čeří hladinu, jako pochodeň, která zapálí les, jeden za druhým, vojáci vedle Marca ožili. Jejich pobledlé tváře, neklidně sevřené ruce a nervózní přešlapování se náhle proměnilo. Už tu nestála armáda vojáků. Náhle to byla římská armáda. Obrovská útočná masa, ruka Říma, která se chystala udeřit a smést vše, na co narazí. Vojáci zvedli své zbraně. A ten ohlušující křik, který se rozlehl údolím, ten ohlušující a zuřivý řev, byla věc, na kterou Marcus již nikdy nezapomněl. Jako by se ty stovky hlasů slily v jeden, který byl jako rachot laviny v horách, jako hučení hurikánu, který odvane vše, co se mu postaví do cesty. A on zvedl ruce a pohlédl k nebi. Mraky se roztrhly. A z nich vysvitlo slunce. Ten den vykřikl tak jako nikdy. A ten pocit mu navždy zůstal v duši.
"Zvedněte meče, synové boží!"
Centurioni zaveleli a vojáci se pohnuli vpřed. A teprve teď si Marcus uvědomil obrovitost toho, co vidí. Bylo to jako pozorovat valící se přívalovou vlnu. Tisíce mužů vykročilo vpřed. Pocit nekonečné moci se rozlil jeho tělem.
Trvalo to jen chvíli a celá armáda dorazila k Trebii. Zmrzlá zasněžená země před nimi spadala prudkým spádem do koryta a do ledového proudu. Řeka ještě nestačila zamrznout. A ačkoliv nebyl tok nijak silný a voda nepříliš hluboká, sálala z něj hrůza. Žádný most, opakoval si Marcus. Tušil, že budou muset Trebii překročit vodou. Za řekou se objevila nepřátelská jízda. Marcus znepokojeně vzhlédnul a přimhouřil oči. A spatřil to, čeho se obával. Galští vrhači kopí.
"Tak přece...," vydechl muž vedle něj. Marcus na něj pohlédl. Byl to obrovský, víc než dvoumetrový voják. A tvářil se náhle neklidně. Ani se nemusel ptát, aby věděl, co tím myslel. Galové přišli. Galové se přidali k Hanibalovi. Toho se obával. Sevřel pevně štít a pozvedl ho k bradě. Cítil napětí ve vzduchu. To zde budou jen tak stát? Co přikáže Othorius? Zatracená řeka, jsou zde vystavení jako na porážku. Kdo dá příkaz?!
Ale nestačil se už rozhlédnout, aby našel velitele. Zpoza řeky se ozvaly dunivé hlasy seveřanů. A do vzduchu se vznesl černý mrak. Mrak, který se nesl strašlivým obloukem směrem k nim. V té jediné chvíli si Marcus připomněl mocné ruce galských válečníků, jejich ocelové svaly a strašlivou sílu. Měl vědět, že dohodí až za řeku. Stačil jenom vykřiknout na poplach a skrýt se pod svůj štít. A mrak se na ně snesl jako pohroma.
Desítky kopí, vržených na dálku nejméně dvou set yardů, se zabořila do první řady centurií v první linii a rozdrtila každého, kdo nestihl pochopit, co se děje. Marcus se přikrčil a modlil se za ochranu svého štítu. Pocítil prudký náraz, zapotácel se, ale s vypětím všech sil zůstal stát. Další rána ho téměř srazila a hned po ní následoval třetí nápor dopadajícího kopí. Silou vůle držel štít nad sebou, ale čtvrtý úder ho srazil k zemi. Zoufale si chránil tělo. Všude kolem něj dopadala smrt, vojáci padali do ledového sněhu, mnozí s probodnutým tělem. Viděl muže, kterému mocný náraz kopí rozeklál štít a další zbraň ho doslova přibodla k zemi. Viděl jiného, který si snažil vytáhnout kopí z probodnuté nohy. Zem se barvila doruda. Vedle něj ležel na zemi onen vysoký voják. Z hrudi mu trčela rukojeť a oči se upíraly do prázdna. Další bezejmenný. Další tvář, která už nikdy nepromluví. Další obličej, který se mu bude objevovat v noční tmě. Marcus zoufale zavřel oči.
Bodavá bolest projela celým jeho tělem a výkřik překvapení se vydral napovrch. Nekrytou levou nohu mu skropila sprška krve. Jen pár palců od ní bylo v zemi zabodnuté kopí. Tržná rána na lýtku ho zaplavila bolestným teplem. Naštěstí ale nebyla hluboká. A strašlivý nápor oštěpů nepřestával, jakoby neměl mít konce. Krev ho zaplavila, jak na jeho štít spadlo bezvládné tělo a zabodalo se do něj několik dalších vržených zbraní. Pod tíhou mrtvoly mu poklesla ruka a štít mu málem zlomil čelist, jak se mu svezl do obličeje. Nechal meč a chopil se váhy nad sebou oběma rukama, aby ho nerozdrtila. Zoufale se překroutil a pokoušel se dostat zpod pochybné ochrany těžké oceli. Odevšad zněly výkřiky, křik raněných, sténání umírajících, chvatné rozkazy centurionů. A kopí stále dopadala. První linie poděšeně couvly dál od řeky.
A v tu chvíli se rozhostilo ticho. Jen vzdechy raněných se rozléhaly podél břehů. S námahou vstal a rozhlédl se kolem. Ostatní z prvních řad, kteří se stačili skrýt pod štíty, se pomalu zvedali ze země. Kopiníci za řekou se vraceli k armádě, která čekala na blízkém pahorku.
Zazněly trubky a než se Marcus stačil otočit, minuly ho první řady vojáků. Hnali se k řece.
"Do řeky!" křičeli centurioni, "běžte! Běžte vpřed! Na druhý břeh!"
Trubky řičely a muži se hnali do ledové vody. Marcus se chtěl rozhlédnout, co se děje za ním, ale vlna vojáků ho málem smetla do koryta Trebie. Pustil svůj štít, který byl beznadějně uvězněn pod hromadou mrtvol, a s hrůzou si uvědomil, že je beze zbraní. Bezradně vytrhl kopí, které bylo před ním zabodnuto v zemi a skočil do vířící vody.
Projela jím mrazivá bolest, jako kdyby se do něj zabodly tisíce ostrých jehliček. Všechny jeho nervy se napjaly až k prasknutí a pocit, jakoby mu někdo na srdce přiložil rozžhavený kus železa, mu ochromil nohy. Uměl plavat dobře, ale nebyl zvyklý na severskou zimu a ledové řeky. Mořská voda na Sicílii byla vždy rozpálená od nekončícího slunce. Tato voda ho ale v jediném okamžiku zmrazila. Ohromeně si uvědomil, že se nemůže hnout. Před očima se mu udělalo černo.
Kdosi ho zezadu srazil, až se překotil, ale ještě než zmizel pod rozvířenou hladinou, čísi pár rukou ho zachytil a popostrčil vpřed. Napůl nesen a napůl tlačen se dostal ke druhému břehu. Řeka naštěstí nebyla široká. Bezvládně znovu nabyl rovnováhy a vykročil vzhůru. Hlína se mu pod nohama smekla, ale udržel se a vydral se na mokrou trávu. Sníh ve chvíli roztál pod desítkami nohou a rozmočená země se změnila v kluziště. Zoufale svíral kopí a silou vůle se hnal vpřed, oči upíraje na mlčící vojsko na kopci pár desítek metrů od něj. Mohl už spatřit kopiníky, čekající v nebezpečně sevřené formaci v dlouhé linii, viděl i lučištníky, kteří se za nimi připravovali, až budou moci střílet. Vedle kopiníků se pak netrpělivě rozestavěli Galové, s kulatými štíty potřenými prasečí krví, každý s krátkým oštěpem v ruce. Už zdálky viděl, jak výhrůžně pokřikují jejich směrem. Vpřed pomalu vystoupili vrhači kopí, kteří za kopcem sestoupili z koní.
Tělo rychle rozmrzlo a ve chvíli ho ochromil nával horka. Snažil se držet krok s vojáky, kteří ač po přechodu řeky také nevypadali nejlépe, hnali se stále vpřed. Centurioni zpomalili a armáda se pomalým klusem dostala pod kopec. Chvilkový chaos se uklidnil. Marcus se snažil ovládnout své tělo a přestat se divoce klepat. Podíval se na kopí, které držel v ruce. Široké ostří a dlouhý bodec střídala půl druhého metru dlouhá rukojeť. Bez šítu se cítil nahý. Bez meče byl nejistý. Jeho síla byla s těmito dvěma předměty. Kopí používal jen v nutnosti. Všechno bylo špatně.
"Dnes budete bojovat jako nikdy dřív!" ozval se hlas za Marcem a jízda pretoriánů v čele s Othoriem se prodrala skrz pěchotu a vydala se směrem k nepřátelům. Těsně v místě, kde již mohli lukostřelci vystřelit se pak prudce stočila doprava, projela podél levého křídla armády a zpomalila. Za nimi dopadlo pár vypuštěných šípů. Othorius vzal římskou vlajku a zabodl ji do země vedle sebe.
"Každý z vás, které nyní vidím, každý, který sem dnes přišel bojovat, ať už vysoký, nebo malý, ať už mladý, nebo starý, ať už bojácný, či plný hrdinnosti, každý z vás je lepší, než ti, kteří nás tak drze přišli vyzvat. Nyní již není čas pro strach. Nyní je čas pro činy. Strach je dobrý před bitvou, ale když bitva přijde, již pro něj není místo. Mějte pádnou ruku, vojáci! Olymp se na vás dívá. A já říkám - Nezklamte ho!"
Znovu se do vzduchu vznesla vlna pokřiku a znovu zazněly trubky. Armáda se pohnula k nepříteli. Pěchota vepředu, za nimi lukostřelci, po stranách a v zadní části jízda. Mocný křik vojáků byl naprostým protikladem mlčenlivosti Punů. Jen hrdelní nadávky Galů se ozývaly z vrcholku kopce. Jen ržání koňů za nimi. A jakési táhlé zvuky zvířat, která nemohl poznat. Kdesi za kopcem. Tam, kam Marcus nedohlédl. A ten pocit, který pocítil včera večer a už se ho nezbavil, neklid v jeho srdci, leptající veškerou jeho naději a sílu, se náhle znovu objevil. Jaká jsou to zvířata? Co to je za zvuky?! Klopýtl, ale vojáci za ním mu nedovolili spadnout. V mžiku se octnul znovu na nohou.
Pěchota se hnala vpřed. Nepřátelští lučištníci založili šípy, napnuli tětivy a vypustili zkázu. Teď už ale nebyl čas na pozorování smrti kolem. Marcus měl před očima jen nepřítele před sebou. Šípy dopadající všude kolem mu svištěly v uších. Křik mužů kolem duněl v hlavě. Mlčení Punů. Pokřiky Galů. Ržání koní. Trubky. Cinkající zbroj. Dusot nohou... a teď... co je to za zvuk? Troubení? Snad trubka… podivná trubka. Určitě je to zvíře. Ale co za zvíře? Co za zvíře?!
Pár desítek metrů před nepřítelem se vlna na místě zastavila. Vpřed vyběhli vrhači kopí. Marcus sledoval, jak se řadí a za běhu vrhají svá kopí, snažíce se vyhýbat dopadajícím šípům a nepřátelským oštěpům. Nejméně sto mužů před ním padlo v následující minutě, která trvala jako věčnost. Již dávno nestál na svém místě, nevěděl ani, v jaké je centurii. Byl nyní někde ve dvacáté řadě, pokud ve spěchu dobře počítal, a centuriona Tigellona neviděl nikde kolem. Čekal jen na pokyn k útoku.
Musí někde sehnat meč a štít. Bez nich nemá naději.
Kopiníci, jejichž počet značně prořídl, se vrátili zpět za pěchotu. Nastal okamžik k útoku. Ten pocit Marcus již znal. Čas jako by se zastavil. Jako by se dostal do jakési podivné smyčky, ze které nebylo cesty ven. Viděl tvrdé obličeje vojáků kolem, viděl nepřátele, stojící mlčky nad nimi, prohlížel si mrtvoly kopiníků. Šípy dopadající všude kolem. Létající kopí. Krev, cákající z umírajících a zasažených. A teprve nyní to mělo opravdu začít.
"Vpřed!" zahřměly mocné hlasy centurionů a vlna se dala do pohybu, vyrážejíc zuřivě do svahu, vstříc naježeným zbraním kopiníků. Marcus se vtěsnal za několik vojáků, kteří před ním běželi těsně u sebe. Adrenalin mu stoupal v krvi, chlad vystřídalo zběsilé teplo, a mysl se mu zbystřila. Prvního vojáka před ním probodl oštěp a při pádu srazil pár mužů vedle něj. Na jeho místo se ale hned dralo několik dalších, bláznivě se ženoucích do záhuby. Marcus věděl, že by je měl litovat. Věděl, že budou za pár okamžiků mrtví. Ale stejně tak věděl, že bez nich by byl mrtvý i on. Živý štít, který mu poskytovali, ho ochránil před oštěpy a šípy, sršícími zpoza mlčící stěny punských kopiníků. S mocným křikem, který drtil a zabíjel, se Římané střetli s nepřítelem.
Tři muži, kteří se hnali před ním, se nabodli na nastavená kopí. Marcus jenom s bezmocí sledoval, jak se z jejich zad vynořily dlouhé hroty. Vzápětí zde ale byla vlna nenávisti. Odstrčil je a mezi nastavenými zbraněmi se protlačil k nepřátelům. Jejich modrobílé štíty odrážely nápor Římanů. S výkřikem vyskočil, zabodl kopí do štěrbiny nad jedním z nich a svalil se na mrtvolu Puna, který se za ním skrýval. Nesměl se zastavovat. Svým pádem povalil dalších pár nepřátel. V pochvě jednoho z nich spatřil široký kartáginský meč. Kopí, které dosud pevně svíral v ruce, vrhl před sebe a probodl jím vojáka, který se k němu blížil se zbraní nastavenou vpřed. Vytáhl krátkou dýku, kterou měl zasutou v botě a bodl s ní do hrudi svému cíli, válejícímu se pod ním. Krev mu smáčela ruku, ale nezastavoval se a jedním pohybem vytrhl čepel z pochvy mrtvoly a ohnal se kolem sebe. A náhle strnul. Jeho strach dostal jméno.
"Sloni!" vykřikly zděšeně desítky hlasů v jeden okamžik a vzápětí se hrozba stala skutečností. Marcus nevnímal okolí, nevnímal nic, od té chvíle, kdy se střetl se stěnou šítů, která se zdála tak nekonečně dávná. A teď jen stál a hleděl před sebe. Ze strany se do nich hnala strašlivá síla, síla jakou nikdy nepoznal. Punští sloni. Obrnění sloni. Obrovská šedá monstra, s bojovými věžemi na svých zádech, zadupávající život do země, drtící odpor jako pírko, ničící život a rozsévající zkázu. Přežili přechod přes kruté Alpy. A teď se hnali přímo na něj. Zhmotnila se v nich vidina smrti, zhmotnily se v nich jeho obavy, jeho nejistota a slabost. Nemohl se hnout. Strnule zíral před sebe.
Šedá monstra se střetla s pěchotou. Vše ztichlo. Jen křupot kostí, řev umírajících, kteří byli zadupáni do země, a křik těch, kteří prolétli vzduchem, když je zvířata nabrala na své kly a vyhodila daleko před sebe, se nesl nad bojištěm. Muži přestávali bojovat a pouze sledovali, jak se k nim blíží jejich smrt. Marcus se nevzmohl na nic jiného. Koutkem oka zahlédl, jak z lesů po stranách údolí vyráží skrytá galská jízda, ale nevnímal to. Nevnímal ani, jak kolem něj projel Othorius a jak ho probodlo kopí, které se náhle vynořilo z davu punských kopiníků, kteří využili zmatku. Viděl jen, jak se k němu blíží hrůzně bělostné kly a malinkatá rudá očka obra, naplněná vztekem a nenávistí.
Slon v čele proběhl jako břitva davem vojáků a nabral Marca na kly. Chvíli ho nesl a jediné, co cítil, byla tupá bolest na břichu, až se najednou uvolnil a kolem něj nebylo nic, jen vzduch svištící v uších. Prudký náraz mu vyrazil dech. Dění okolo se v jediném okamžiku slilo ve strašný obraz smrti, krve a utrpení. Bojující postavy se staly mlžnými fleky, koně dalekou temnotou. A mezi nimi stín temnější, než vše kolem. Stín požírající každého, kdo se do něj dostal. Smrt.
Přes kalný závěs před jeho očima padla tma. Obrys koně, s obrovskou postavou na svém hřbetě. Vzhlédl k ní. A ten pohled, který uviděl, ty šedivé oči, které se nad ním tyčily, jejich strašlivá hloubka, ta nekonečná moc a síla, mu vzaly poslední vůli žít. Svět se zmenšil. Byli zde jen oni dva. A ten okamžik se protáhl donekonečna. Jako by jím prostoupila sama věčnost. Chtěl něco říct. Chtěl se ho zeptat na jméno. Na cokoliv. Ale vše co dokázal, bylo ležet a hledět mu do očí. Uvědomil si, že ví, kdo to je.
"Hanibal…" zašeptal tiše. A v šedých očích se objevila nenávist.
Beze slova, bez jediného výrazu ve tváři, zvedla ta postava své kopí a zabodla ho hluboko do Marcovy hrudi.
Šeď se změnila v tmu. Tma v černou noc. A smrt se smála. Křik se změnil v šum. Sténání zaniklo v syčení… a smrt stála vedle něj… Naposledy se mu zostřil zrak a on nad sebou zahlédl slunce… kdesi doznívala ta podivně známá slova… Vy jste synové boží!… A bohové stojí při vás… modrá obloha nad ním zářila čistotou… Bohové mě vidí, pomyslel si a úsměv se objevil na jeho tváři… Chtěl se smát, chtěl plakat, chtěl se zvednout… Ale v tu chvíli se tma uzavřela… Smrt ho vzala za ruku… a pak už bylo jen ticho…