SNOWBOARĎÁCI_ KINO
autor: Martin "Asmodius" Plachý

V této době (ten čas je ale relativní) se v našich kinech objevil nový český snímek Snowboarďáci, o kterém jsme se díky televizním a rádiovým upoutávkám, dusících se superlativy jako vždycky, slyšeli již několik týdnů předtím, než nás vůbec poctil svou přítomností. A tak po dlouhé době, s příslibem dobré zábavy, tak pověstné pro většinu mladých dnešní doby, jsem se opět odhodlal zahodit učení daleko od sebe a aspoň na jeden večer zapomenout na životní mezník, kterému se chtě nechtě blížím. Vzal jsem si penízky a vydal se do kina doufaje, že je neutratím za komerční propadák, trapný a nedůstojný ve své podstatě. Než jsem usedl do polstrovaného křesla zespodu oblepeného žvýkačkami a nechal si ničit oči světlem ze stříbrného plátna, zažil jsem nejedno zajímavé dobrodružství. Nebudu je zde popisovat, neboť na to nemám čas a hlavně by vás ani nezajímaly. O čem se však zmíním, je příčina oněch příhodek.

Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, proč chodí na české filmy takové množství diváků. Popřemýšlel jsem o tom a došel jsem k závěru, že se tak neděje z důvodu finančního, jelikož cena za lístek na tuzemský snímek je srovnatelná, občas i vyšší než na ten zahraniční, nýbrž že se tak stává spíše kvůli jisté lenosti, zlehčené schopnosti se s dílem ztotožnit i určitému patriotismu. Zjednodušeně řešeno, více lidí chodí na české filmy z příčiny, že se nemusí zaobírat a rušit čtením titulků, dokážou příběh lépe pochopit a sžít se s ním, znají dobře vystupující herce a konečně, mohou si říct: "Tohle to je českej biják, tohle jsme stvořili my."

Snowboarďáci nebyli z hlediska návštěvnosti žádnou výjimkou. Kdybych se trochu nesnažil, strávil bych svůj volný večer místo v biografu doma u receptáře a pak bych ani nemohl psát tento článek, což by mě neskonale naštvalo. Ale díkybohu to dopadlo dobře. Snímek jsem nejenže viděl, ale hlavně se mi líbil a já jsem se vracel domů s pocitem, že jsem neprošustroval zbytečně své úspory, dobře se pobavil a navíc se ujistil, že česká kinematografie stále dokáže vyprodukovat dobrou komedii, byť z ní byla cítit Amerika.

Abychom si ale Snowboarďáky popsali trochu podrobněji, začal bych nejdříve komparací s jiným, dnes už legendárním snímkem ze zimního prostředí, dílem Sněženky a machři (režie Karel Smyczek, natočeno 1982). I když jsou tyto dva filmy na první pohled takřka stejné, myslím stejné v tom, co se snaží diváku říci, tak na pohled druhý zjistíme, že to není tak úplně pravda. Snowboarďáci vypráví o lovu na slečny, přičemž se v nich nehledí na problémy spojené s dospíváním, tj. problémy s alkoholem a mezilidskými vztahy a hlavně s láskou. Takovéto potíže se snaží jakoby zlehčovat nebo si je dokonce vůbec neuvědomují. Jedná se v tomto případě o jakýsi zparodovaný zápas o dívčí srdce, bohužel pojatý tak, jak je tomu zvykem za velkou louží. Kvůli tomu ten pocit Ameriky. Nemyslím si však, že by to mladým, kteří se na snímek půjdou podívat, nějak vadilo. Spíše naopak. Starší film se týká témat ryze protilehlých. Promlouvá o jisté mládežnické filosofii, o níž by se jistě dalo chvíli přemýšlet, a popisuje život dospívajících tak, jak opravdu vypadá. Vzpomeňte si na pařbu ve sklepě, zklamanou dceru třídního profesora a studenta, jenž si uvědomí svou vlastní chybu a raději z kurzu sám odjíždí. Celý film je pak zakončen citátem, podle mého vkusu pravdivým. To jsou hlubší rozdíly obou děl. Co se týče těch povrchních, dobře viditelných, těch je také velké množství. Rozdíl mezi školním lyžařským výcvikem a prázdninami na horách, instruktorem Brďkou a skupinou nadržených snowboarderů, třídním profesorem a sestrou jednoho z kluků. I když se mění charaktery i herci, jejich úloha coby soků a prudičů je neustále stejná, což znesnadňuje prohlédnutí a rozlišení obou děl. Nemyslím si ale, že by to bylo na škodu. Aspoň pro normálního člověka určitě ne.

Příběh vypráví o dvojici dospívajících kamarádů Rendymu a Jáchymovi, kteří se rozhodnou strávit zbytek svých zimních prázdnin na horské chatě bratrance Milana, příbuzného jednoho z nich, ve Špindlerově Mlýně. Táhnou je tam dvě věci - snowboard a holky. Věří totiž, že se jim v horském středisku podaří nejen naučit se pořádně jezdit na prkně, ale zároveň i poznat někoho, s kým by si ty dlouhé zimní večery mohli zpříjemnit. Bohužel, realita vypadá zpočátku úplně jinak. K Milanovi sice odjedou, avšak spolu s nimi se na hory vydává i Jáchymova starší sestra Marta, velice dovedná v psychické šikaně, navíc zpaktovaná s rodiči. Díky ní i bratranci Milanovi, ze kterého se vyklube pěkná ku*va, musí v chatě dřít jako soumaři. Shodou okolností je na prázdniny v chatě ubytována také trojice dívek, pokročilých snowboarďaček, které si kluci dají za cíl získat. Problém však nastává, když se dozvědí, že jsou zde i jiní, kteří usilují o přízeň dívčích srdcí, přesněji skupina Sněžných Panterů, profíci z oblasti snowboardingu. Jelikož Rendy s Jáchymem prkno ne stoprocentně ovládají, je problém s "druhými hošany" o to větší. Nakonec se ale vše obrátí k lepšímu. Našim klukům se podaří zachránit vybavení jednoho německého prknáře, jenž jim za to zaplatí kurs v místním středisku, a oni se tak nakonec jezdit přeci jenom naučí, což jim pro kratších lapáliích zajistí místo v náručí dívek.

Snowboarďáci trvají něco málo přes devadesát minut, což je čas pro tento druh filmů ryze obstojný. Musím se přiznat, že jej autoři vyplnili tak, že jsem tam nezaznamenal skoro žádné hluché místo. Když už to vypadalo na příchod nějaké nudné pasáže, včas přišla další scéna, která člověku opět rozproudila krev v žilách. Snímek je doslova nabitý vtipnými situacemi a hláškami, jež dokáží nejvíce pobavit právě tu naši mladou generaci. Za zmínku určitě stojí scéna se sněhulákem postaveným u betonového sloupku, scéna s obsazenými záchody nebo několik pohledů z noci strávené v sauně. Herecké výkony jsem shledal nad míru dobrými. Sršela z nich energie, byl z nich cítit temperament a bezstarostnost mladých. Vojtěch Kotek i Jiří Mádl dokázali mentalitu dnešních mladých lidí vykreslit téměř dokonale. Výběr trojice dívek Lucie Vodráčková, Barbora Seidlová a Martina Klírová také nemá větších chyb. Tyhle holky jsou prostě fajn a pro tento druh filmu jsou jako stvořené. Jen mě trochu překvapilo, ale jistě příjemně, co všechno byly ochotné zahrát. Ale ani výkony dalších aktérů nejsou špatné (taková Ester Geislerová v roli Marty má osobité kouzlo). Kvalita herců závisí mimo jiné na kvalitě scénáristy i režiséra. V tomto případě se obou prací chopil Karel Janák a mě nezbývá, než mu poděkovat za to, že dnešní mládež (tu "zdravou" mládež) pochopil a dokázal ji převést i do podoby komediálního filmu. Poslední věc, která stojí za řeč, je hudební doprovod. Písně složil Miroslav Chyška, nazpívány byly např.: Danem Bártou, Lenkou Dusilovou, Otou Klempířem a dalšími. Pan Chyška k obsahu písní říká: "Hudba do Snowboarďáků se skládá převážně z písniček, které by mohly eventuálně provázet dospívání hlavních protagonistů tohoto filmu." Z větší části jsou rokovějšího typu, ale najdou se tam i "softovější" kusy. Hudba je to pohodová a konzumnímu člověku jistě postačí.

Co říci na závěr? Pokud jste normální mladí lidé, rozhodně se na film jděte podívat, jestli jste tak už neučinili. Pokud jste mladiství intelektuálové či předčasně vyspělí (myslím mentálně) a zábava mladých se vám hnusí, tak za lístek raději neutrácejte. A pokud jste již dospělí a světaznalí, uvažte, co vám tento film může nabídnout.



 
Snowboarďáci
Žánr: Komedie
Délka: 95 minut
Přístupnost: Pro všechny
Scénář: Karel Janák
Hudba: Miroslav Chyška
Režie: Karel Janák
 
90
  HRAJÍ: Vojtěch Kotek, Jiří Mádl, Lucie Vodráčková, Barbora Seidlová, Martina Klírová, Ester Geislerová, Jiří Langmajer, Pavel Nový a další