JAK JSEM ŠEL ZA ŠKOLU_ POVÍDKA
autor: Petr "Eddie" Plamínek

Bylo nádherné květnové ráno, slunce zářilo, ptáčci zpívali, zkrátka den, ve kterém nemůže mít člověk špatnou náladu. Jenom já jsem byl zřejmě jediná výjimka. V šest hodin ráno mne probudil zvuk sousedovy vrtačky, který, teprve po několika minutách nesnesitelného vrtání, přerušilo dlouhé, táhlé "Auu!" Potom bylo slyšet jen několik nepublikovatelných výrazů, následovaných mrtvolným klidem. Zaradoval jsem se a znovu se pokusil usnout. Možná, že by se mi to i povedlo, nebýt náhlého příjezdu hlasitě houkající sanitky doprovázeného opětovným sousedovým sténáním na chodbě. Tak jsem se ještě převaloval v posteli, dokud nepřišel čas vstávat. Oblékl jsem se, provedl úkony ranní hygieny, nasnídal jsem se, rozloučil se s rodiči a vyrazil do školy.

Cestou jsem se, tak jako obvykle, stavil u mého spolužáka Štefana. Pozdravili jsme se naším obvyklým "Čest vole", a společně vyrazili ke škole. Chvíli jsme se bavili o včerejším nepovedeném zápase našeho oblíbeného klubu, když v tom se Štefan náhle zeptal: "Tak co, jak umíš tu fyziku?"

"Jakou fyziku?!" zhrozil jsem se.

"No tu, z který dneska píšem. Teda píšeš vole..., já tam dneska nejdu," oznámil mi odklepávaje si spálený tabák z cigarety, kterou si před několika okamžiky zapálil.

"Moment. Jak nejdeš?! To jako, že jdeš..."

Než jsem však stačil dokončit svou otázku, dostalo se mi na ní odpovědi: "Zdá se mi, vole, že jsi o něco chytřejší, než vypadáš. Pujdeš taky?"

Zastavili jsme se, jeden na druhého se podívali. Nad odpovědí jsem dlouho nepřemýšlel. Pozvání jsem vcelku nadšeně přijal. A tak, namísto ke škole, jsme zamířili k nedalekému staveništi nových vilek. Zde jsme nepozorovaně zaběhli do nejbližšího cihlového domku. Po prvních chvílích v našem dobrovolném vězení, které jsme strávili tlacháním o všem možném, Štefan zalovil v tašce. Vytáhl dva špeky a se slovy "To víš, včera jsem sklízel." mi jeden z nich nabídl. Neváhal jsem a nabízeného jointa bez rozpaků přijal. V poklidu jsme dokouřili, když tu Štefan znovu zalovil v tašce. Světe div se, přede mnou ležel další kousek. Znovu jsme si zapálili. Následně jsme i marihuanovou cigaretu v poklidu dokouřili. Tento proces se ještě několikráte zopakoval, až by se leckomu mohlo zdát, že Štefanova taška je bezedná. Každopádně po čtyřech hodinách téměř nepřetržitého kouření se se mnou začali dít podivné věci. Nohy a ruce mě přestávaly poslouchat. Cítil jsem, že mi je poněkud nevolno, avšak tento fakt mi byl bůh ví proč k smíchu. K smíchu mi bylo vlastně všechno kolem mě. Tedy kromě té berušky, co se mi z ničeho nic objevila před očima. Zprvu jsem jí vůbec nevěnoval pozornost, ale poté co se několikrát proměnila v letadlo, zpátky v berušku a vystřídala všechny barvy i vzory, včetně zelené s fialovými kytičkami, rozhodl jsem se jí jednou provždy zbavit. Vytáhl jsem z tašky první sešit, který jsem nahmátl, a marně se ji snažil zasáhnout. Nakonec jsem po ní, zcela rozčílený, hodil celou tašku, avšak ani tou jsem jí nezasáhl. Pokusil jsem se jí tedy lapit do ruky, když tu se zcela náhle začala zmenšovat.

"Tak ty si myslíš, že mi teď uletíš?!" zvolal jsem a pustil se do bezhlavého pronásledování. Ale ačkoliv jsem běžel tak rychle, jak jsem jen mohl, ona beruška se mi neustále vzdalovala, až zmizela úplně. Tu jsem si všiml, že již nejsem v tom nedostavěném domě. Nebyl jsem ani někde na ulici před tímto objektem. Ne, já jsem stál přímo uprostřed naší třídy právě o hodině fyziky. Všichni si mě se zájmem prohlíželi (včetně našeho fyzikáře). Usmál jsem se na všechny a než se někdo z nich zmohl na slovo, opustil jsem třídu. Vyšel jsem ven z budovy školy, kde jsem se hlasitě, velmi hlasitě rozchechtal na celé kolo.

Teď, když tohle píšu, mi už do smíchu vůbec není. Tohle se stalo před třemi dny a já od té doby ještě nebyl ve škole. Hlavou mi letí tisíce myšlenek o tom, jak to může všechno skončit. Vyhodí mne ze školy, nebo mi jen sníží známku z chování? Co tomu řeknou všichni učitelé a co moji rodiče? A jak mě přijmou spolužáci? A co když se mi to všechno jenom zdálo...