NOC_ POVÍDKA
autor: Vlastimil "Widlák" Severa

Temné dunění se rozléhalo místností, kterou občas prosvítil záblesk reflektorů, umístěných po obvodu stropu. Lidská těla, která pod nimi tvořila živou hmotu, se vždy na zlomek vteřiny vynořila ze své skrýše. Celé to vypadalo jako film, který zobrazuje pouze některá svá políčka.

Odvrátil jsem pohled od tohoto obrazu a vrátil se zpět na svoje místo u stolu. Přivítaly mě u něj pouze poloprázdné sklenice mých přátel. Ti všichni se pravděpodobně potili kdesi v davu, který jsem před chvílí sledoval. Usedl jsem na židli, napil se a začal pozorovat dění okolo sebe. S pohrdáním jsem si prohlížel všechny ty bavící se lidi, ale v tom mě jedna z nich zaujala víc, než bych v tomto prostředí předpokládal. Jednoznačně se nehodila mezi ostatní, ať už svým stylem, nebo chováním.

Viděl jsem ji, jak odchází k východu a věnuje přitom lidem okolo sebe bezvýznamné pohledy. Naštěstí jsem byl již mírně pod vlivem nejen alkoholu, a tak jsem ani moc dlouho neváhal, vzal jsem si bundu a vyrazil jsem ven.

Zastavil jsem se, až když jsem vyšel ze dveří, a to jen proto, abych se rozhlédl a zjistil, kterým směrem odešla. Právě zacházela do jedné z uliček, které protínaly hlavní třídu. Rozběhl jsem se tím směrem, abych ji neztratil. Klidně jsem ale mohl jít normálním krokem, když jsem totiž zahnul za roh, stála asi metr přede mnou a opírala se o zeď.

Překvapeně jsem se zastavil, ale ona mi nedala čas se z toho vzpamatovat. "Co se tak divíš? Snad jsi za mnou šel, ne?" řekla mi s úsměvem na rtech, přičemž se na mě podívala svýma černýma bezednýma očima. Musel jsem přiznat, že má pravdu, ale radši jsem se jí neptal, jak to ví.

Šli jsme noční ulicí, přičemž jsme míjeli jednu lampu po druhé, až se po naší levici objevil jeden z městských parků. Lavička, která stála uprostřed, mezi stromy, přímo vybízela k tomu, abychom na ni usedli. Byla chladná noc, a tak jsme se k sobě tiskli, což nás alespoň trochu zahřálo. Povídali jsme si asi hodně dlouho, mě to však připadalo, jako by uplynulo jen pár minut, když začalo svítat.

Za chvíli jsme již stáli na křižovatce, odkud naše cesty domů vedly jinudy. Políbili jsme se a rozloučili s tím, že se pozítří opět uvidíme. Otočil jsem se a vykročil k domovu. Najednou za mnou prosvištěl skřípot brzd, doprovázen tupým nárazem.

Během několika vteřin jsem z prostřed ulice sledoval spěšně odjíždějící auto a bezvládné tělo, které leželo kousek ode mě. Poznal jsem ji okamžitě. Otočil jsem ji na záda a zatlačil její černé oči.

Pomalu jsem, polykaje slzy, vstal a se zaťatými pěstmi odešel směrem k místnímu nádraží. V hale jsem si zjistil směr příjezdu nejbližšího spoje a poté našel tu správnou kolej.

V 8:43 jsem se s ní opět setkal.