Pryč jsou doby, v
nichž byly Vánoce opravdu
chápány jako svátky míru a
pohody, kdy lidé přemýšleli o
sobě i o světě kolem, kdy se k
sobě chovali obzvlášť
přívětivě a i roztrpčení
nakvašení jedinci, obvykle na
sebe hledící skrz prsty, si
našli trochu času, aby si
popřáli hodně zdraví a
štěstí v tom nadcházejícím,
no- vém roce. Tento odvěký
duch Vánoc či jejich citová
charakteristika, pokud to nazveme
strojově, se pomalu ztrácí už
od počátku druhé poloviny
dvacátého století a s
příchodem století
jedenadvacátého vyčpívá
dočista. Zůstalo jen jméno.
To, co nyní slavíme (teď
myslím hlavně mladé lidi),
již nejsou prapůvodní Vánoce.
Onen velký element duchovna byl
nahrazen materiálním.
Rozjímání a klid někdo
přetvořil do podoby nezdravého
shonu, stresu, počítání
peněz, chtivosti a z ní ply-
noucího smutku, zapomínání na
ostatní, falešných citů a
nepravdivých slov, depresí a
sebevražd. Takový je dnešní
duch Vánoc.
Ve jménu a s úctou k minulosti
vám a všem vašim blízkým za
celou redakci přeji hlavně
zdraví, Lásku a štěstí nejen
v roce nadcházejícím, nýbrž
ve všech, které ještě
přijdou...
Martin
"Asmodius" Plachý
[zástupce šéfredaktora]

|