V této době (ten čas je ale relativní) se v
našich kinech objevil nový český snímek Snowboarďáci, o
kterém jsme se díky televizním a rádiovým upoutávkám,
dusících se superlativy jako vždycky, slyšeli již několik
týdnů předtím, než nás vůbec poctil svou přítomností. A
tak po dlouhé době, s příslibem dobré zábavy, tak
pověstné pro většinu mladých dnešní doby, jsem se opět
odhodlal zahodit učení daleko od sebe a aspoň na jeden večer
zapomenout na životní mezník, kterému se chtě nechtě
blížím. Vzal jsem si penízky a vydal se do kina doufaje, že
je neutratím za komerční propadák, trapný a nedůstojný ve
své podstatě. Než jsem usedl do polstrovaného křesla zespodu
oblepeného žvýkačkami a nechal si ničit oči světlem ze
stříbrného plátna, zažil jsem nejedno zajímavé
dobrodružství. Nebudu je zde popisovat, neboť na to nemám
čas a hlavně by vás ani nezajímaly. O čem se však zmíním,
je příčina oněch příhodek.
Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, proč chodí
na české filmy takové množství diváků. Popřemýšlel jsem
o tom a došel jsem k závěru, že se tak neděje z důvodu
finančního, jelikož cena za lístek na tuzemský snímek je
srovnatelná, občas i vyšší než na ten zahraniční, nýbrž
že se tak stává spíše kvůli jisté lenosti, zlehčené
schopnosti se s dílem ztotožnit i určitému patriotismu.
Zjednodušeně řešeno, více lidí chodí na české filmy z
příčiny, že se nemusí zaobírat a rušit čtením titulků,
dokážou příběh lépe pochopit a sžít se s ním, znají
dobře vystupující herce a konečně, mohou si říct:
"Tohle to je českej biják, tohle jsme stvořili my."
Snowboarďáci nebyli z hlediska návštěvnosti
žádnou výjimkou. Kdybych se trochu nesnažil, strávil bych
svůj volný večer místo v biografu doma u receptáře a pak
bych ani nemohl psát tento článek, což by mě neskonale
naštvalo. Ale díkybohu to dopadlo dobře. Snímek jsem nejenže
viděl, ale hlavně se mi líbil a já jsem se vracel domů s
pocitem, že jsem neprošustroval zbytečně své úspory, dobře
se pobavil a navíc se ujistil, že česká kinematografie stále
dokáže vyprodukovat dobrou komedii, byť z ní byla cítit
Amerika.
Abychom si ale Snowboarďáky popsali trochu
podrobněji, začal bych nejdříve komparací s jiným, dnes už
legendárním snímkem ze zimního prostředí, dílem Sněženky
a machři (režie Karel Smyczek, natočeno 1982). I když jsou
tyto dva filmy na první pohled takřka stejné, myslím stejné
v tom, co se snaží diváku říci, tak na pohled druhý
zjistíme, že to není tak úplně pravda. Snowboarďáci
vypráví o lovu na slečny, přičemž se v nich nehledí na
problémy spojené s dospíváním, tj. problémy s alkoholem a
mezilidskými vztahy a hlavně s láskou. Takovéto potíže se
snaží jakoby zlehčovat nebo si je dokonce vůbec
neuvědomují. Jedná se v tomto případě o jakýsi
zparodovaný zápas o dívčí srdce, bohužel pojatý tak, jak
je tomu zvykem za velkou louží. Kvůli tomu ten pocit Ameriky.
Nemyslím si však, že by to mladým, kteří se na snímek
půjdou podívat, nějak vadilo. Spíše naopak. Starší film se
týká témat ryze protilehlých. Promlouvá o jisté
mládežnické filosofii, o níž by se jistě dalo chvíli
přemýšlet, a popisuje život dospívajících tak, jak opravdu
vypadá. Vzpomeňte si na pařbu ve sklepě, zklamanou dceru
třídního profesora a studenta, jenž si uvědomí svou
vlastní chybu a raději z kurzu sám odjíždí. Celý film je
pak zakončen citátem, podle mého vkusu pravdivým. To jsou
hlubší rozdíly obou děl. Co se týče těch povrchních,
dobře viditelných, těch je také velké množství. Rozdíl
mezi školním lyžařským výcvikem a prázdninami na horách,
instruktorem Brďkou a skupinou nadržených snowboarderů,
třídním profesorem a sestrou jednoho z kluků. I když se
mění charaktery i herci, jejich úloha coby soků a prudičů
je neustále stejná, což znesnadňuje prohlédnutí a
rozlišení obou děl. Nemyslím si ale, že by to bylo na
škodu. Aspoň pro normálního člověka určitě ne.
Příběh vypráví o dvojici dospívajících
kamarádů Rendymu a Jáchymovi, kteří se rozhodnou strávit
zbytek svých zimních prázdnin na horské chatě bratrance
Milana, příbuzného jednoho z nich, ve Špindlerově Mlýně.
Táhnou je tam dvě věci - snowboard a holky. Věří totiž,
že se jim v horském středisku podaří nejen naučit se
pořádně jezdit na prkně, ale zároveň i poznat někoho, s
kým by si ty dlouhé zimní večery mohli zpříjemnit.
Bohužel, realita vypadá zpočátku úplně jinak. K Milanovi
sice odjedou, avšak spolu s nimi se na hory vydává i
Jáchymova starší sestra Marta, velice dovedná v psychické
šikaně, navíc zpaktovaná s rodiči. Díky ní i bratranci
Milanovi, ze kterého se vyklube pěkná ku*va, musí v chatě
dřít jako soumaři. Shodou okolností je na prázdniny v chatě
ubytována také trojice dívek, pokročilých snowboarďaček,
které si kluci dají za cíl získat. Problém však nastává,
když se dozvědí, že jsou zde i jiní, kteří usilují o
přízeň dívčích srdcí, přesněji skupina Sněžných
Panterů, profíci z oblasti snowboardingu. Jelikož Rendy s
Jáchymem prkno ne stoprocentně ovládají, je problém s
"druhými hošany" o to větší. Nakonec se ale vše
obrátí k lepšímu. Našim klukům se podaří zachránit
vybavení jednoho německého prknáře, jenž jim za to zaplatí
kurs v místním středisku, a oni se tak nakonec jezdit přeci
jenom naučí, což jim pro kratších lapáliích zajistí
místo v náručí dívek.
Snowboarďáci trvají něco málo přes
devadesát minut, což je čas pro tento druh filmů ryze
obstojný. Musím se přiznat, že jej autoři vyplnili tak, že
jsem tam nezaznamenal skoro žádné hluché místo. Když už to
vypadalo na příchod nějaké nudné pasáže, včas přišla
další scéna, která člověku opět rozproudila krev v
žilách. Snímek je doslova nabitý vtipnými situacemi a
hláškami, jež dokáží nejvíce pobavit právě tu naši
mladou generaci. Za zmínku určitě stojí scéna se
sněhulákem postaveným u betonového sloupku, scéna s
obsazenými záchody nebo několik pohledů z noci strávené v
sauně. Herecké výkony jsem shledal nad míru dobrými. Sršela
z nich energie, byl z nich cítit temperament a bezstarostnost
mladých. Vojtěch Kotek i Jiří Mádl dokázali mentalitu
dnešních mladých lidí vykreslit téměř dokonale. Výběr
trojice dívek Lucie Vodráčková, Barbora Seidlová a Martina
Klírová také nemá větších chyb. Tyhle holky jsou prostě
fajn a pro tento druh filmu jsou jako stvořené. Jen mě trochu
překvapilo, ale jistě příjemně, co všechno byly ochotné
zahrát. Ale ani výkony dalších aktérů nejsou špatné
(taková Ester Geislerová v roli Marty má osobité kouzlo).
Kvalita herců závisí mimo jiné na kvalitě scénáristy i
režiséra. V tomto případě se obou prací chopil Karel Janák
a mě nezbývá, než mu poděkovat za to, že dnešní mládež
(tu "zdravou" mládež) pochopil a dokázal ji
převést i do podoby komediálního filmu. Poslední věc,
která stojí za řeč, je hudební doprovod. Písně složil
Miroslav Chyška, nazpívány byly např.: Danem Bártou, Lenkou
Dusilovou, Otou Klempířem a dalšími. Pan Chyška k obsahu
písní říká: "Hudba do Snowboarďáků se skládá
převážně z písniček, které by mohly eventuálně provázet
dospívání hlavních protagonistů tohoto filmu." Z
větší části jsou rokovějšího typu, ale najdou se tam i
"softovější" kusy. Hudba je to pohodová a
konzumnímu člověku jistě postačí.
Co říci na závěr? Pokud jste normální mladí
lidé, rozhodně se na film jděte podívat, jestli jste tak už
neučinili. Pokud jste mladiství intelektuálové či
předčasně vyspělí (myslím mentálně) a zábava mladých se
vám hnusí, tak za lístek raději neutrácejte. A pokud jste
již dospělí a světaznalí, uvažte, co vám tento film může
nabídnout.

|
Snowboarďáci |
 |
 |
Žánr: |
Komedie |
Délka: |
95 minut |
Přístupnost: |
Pro všechny |
Scénář: |
Karel Janák |
Hudba: |
Miroslav Chyška |
Režie: |
Karel Janák |
 |
|
|
 |
90 |
|
|
|
HRAJÍ:
Vojtěch Kotek, Jiří
Mádl, Lucie Vodráčková, Barbora Seidlová,
Martina Klírová, Ester Geislerová, Jiří
Langmajer, Pavel Nový a další |
|
 |
|